Ulice města

,,Utahuješ si ze mě!" Se smíchem pronesené obvinění doprovodí lehoučkým šťouchnutím do ramene. Jistě, že si z ní utahuje. Pozná to. Ne vždycky, ale zrovna teď to poznala, takže se vyhnula příšerně mučivým myšlenkám na to, že by zapomněl na svůj slib. Z nějakého důvodu se jí uleví. A při tom malém dovětku jí tvář prozáří upřímný, vděčný úsměv, který se svými jiskřičkami odrazí až v zelenkavých očích. Na chvilku. To než ho nahradí lehce zčervenalé tváře a její prsty svírající látku Aimého košile. Krátce, ne úplně s jistotou přikývne nad jeho otázkou. ,,Měl jsi pravdu, víš? S těmi sny..." skoro šeptá, pod tíhou studu i proto, že není třeba mluvit hlasitěji, když se k němu nepatrně nakloní.. ,,Měl jsi pravdu a já teď potřebuji vědět, jestli jsou pravdivé." Ani v nejmenším si neuvědomuje, jakou moc mu tím přiznáním dává. Jednoduše ji to nenapadne. A že jsou kolem lidé? Třeba bude mít štěstí. Třeba bude mít jedenkrát v životě štěstí a zrovna ji neuvidí nikdo kdo by neměl.

Nečeká, že ho bude chtít zastavit, zvlášť po tom, co viděl, jak ho zasáhlo to oslovení. Jako rána pěstí nebo bodnutí nožem. Viděl to na něm. Někde uvnitř ho to provinile štíplo. Ale teď ucítí jeho stisk a pak už ho Jean zatáhne do přítmí zpola otevřených vrat. Drží ho i dál. A drží ho pevně. Cítí jeho stisk. Bolí. To i chlad v jeho očích. Sklouzne pohledem dolů, mezi ně, na Jeanovy pevným stiskem naběhlé klouby a napnutou kůži na nich. Vzpomene si, jak jen před pár okamžiky držel za ruce Alienor. Jak něžně. Jak jí na ruku líbal. A teď je tady. A teď drží Emersona. Něžně. Je to tak strašně typické, že se nedokáže udržet. Nejdřív se začne jenom trochu třást, ale jak ten pocit stoupá výš a výš, začne se smát. Tiše. Ale směje se. Když skončí a popadne trochu dech, zvedne hlavu a zadívá se na něj. To už ho Jean pustí a odstoupí od něj. "Uražený?" dívá se na něj, "myslíš si, že jsem uražený? Myslíš si, že ti chci ublížit? Ne..." zavrtí hlavou, "ne, mušketýre..." zašeptá a promne si bolavé zápěstí.
"Bylo v tom něco, víš... V tom, jak ses mě zeptal na rod de Scudéry. I v tom, jak jsi to pak zase zametl... Nemohl jsem na to přestat myslet. Proto jsem se zeptal bratra. Mám k tomu rodu totiž celkem blízko, víš? Když neberu v potaz fakt, že moje matka z něho pochází. Ale i ta je nenávidí. Já... Neměl důvod je nenávidět, ne. Dokonce jsem jednoho z nich miloval. Opravdu miloval, Jeane. A on miloval mě. A pak... Jednoho dne, když jsme spolu byli v Benátkách, přišel do našeho pronajatého domu jeho otec. Myslím, že toho muže znáš, Jeane, ten samý poslal svoji dceru do kláštera. Ale syna nikam neschoval. Ne. Svého syna poslal na hranici. Nevěděl jsem to. Nebyl jsem doma, nakupoval jsem zasraný barvy, víš. Jak mám ve zvyku. Když si pro něj došel. Proto jsem teď tady, proto dýchám. Protože svého syna nechal upálit. Nemohl jsem udělat nic. Přišel jsem domů, s pitomýma barvičkama, a on tam nebyl. Byly tam jenom jeho hodinky a ukrytý dopis na rozloučenou. Viděl jsem ho pak už jenom jednou. Byl ostříhaný dohola a hořel. A já... Já se bál. Když ses zeptal. Bál jsem se, co se mohlo stát tobě. Proto jsem bratrovi napsal. Chtěl jsem ti to říct. Ne proto, abych ti ublížil... Ale abych ti řekl, že vím, jaký to je, když ti vezmou všechno..."zašeptá a pousměje se. "Ale máš skoro pravdu... Nejsem uražený, Jeane... Ale žárlím. Přiznávám to. Není to fér, k tobě, ale ani ke mně. Ne dneska... Ze všech dnů zrovna dneska. Ze všech dnů si vyberu zrovna dnešek na to, abych poslechl otce a šel ven na zasraný dožínky... Zrovna dneska, když upalují lidi. A zrovna dneska nemám nárok na nic. Na tvoje slova, na to, abys chytil za ruce mě. Ale ona má. Protože je holka... Sluníčko! Nemůžu se na to dívat, mušketýre..." zadívá se na něj, "ne dneska."

Pohledem klouže o její tváří. Zkoumá ty nádherné oči, zarudlé líce poseté pihami i její jemné rysy. Oči mu sklouznou I na její ručku, která svírá jeho košili. Mírně se k ní nakloní, aby zachytil každé slovo, které přináší tak potichu. Jakoby se těch slov bála, jakoby snad nemohla uvěřit, že je vyslovuje. Jakmile se v jeho hlavě spojí v celek a začnou mu dávat smysl, tak se jeho úsměv ještě rozšíří. "Samozřejmě, že měl." zašeptá nazpátek se sebejistotou jemu vlastní. Další slova ho však mírně překvapí. Že by na ni měl až takový vliv? Zkoumavě se na ni zadívá. Dává mu tím nad ní nesmírnou moc. Počítá s tím, že si to tahle nevinná květinka ani nemusí uvědomovat. A normálně mu vdané paní nedělají problém. Ale ona není jeho zákaznice. Není jeho práce jak už řekl. Vezme její ruku, tu kterou svírá jeho košili, do své a jemně ji políbí na klouby prstů. "Nejdřív bych si chtěl být jistý, že si skutečně uvědomuješ, co to obnáší. Co vlastně chceš." odvětí střízlivě, ale ruku jí nepouští.

Nerozumí tomu. To, že by porozumět chtěla je podle všeho úplně vedlejší, zkrátka se nějaká vyšší moc rozhodla, že nemá nárok. Nerozumí tomu smíchu, který jej trochu děsí. Ale nechává ho, nechává ho se smát, nechává ho mluvit. Vidí tu potřebu i bez toho, aby jí musel chápat. Poslouchá to vyprávění, příběh, přiznání - ať to nazve jakkoli, nevezme to z těch slov jejich tíhu a když se Emerson blíží ke konci, tuší, co musí udělat. Povědět. I když nechce, protože zrovna to nejspíš mladík ani v nejmenším nechce slyšet. ,,Musíš se naučit nechat minulost spát, jinak tě bude strašit celý život. Dokud budeš v ostatních hledat svého milence s hodinkami, nikdy v nich neuvidíš právě je." Ztišil hlas, snad zmizel i ten nekonečný chlad, zůstává jen podivné... nic. Po kterém se prohánějí výčitky. Věděl, že je Emerson mladý, věděl že si na tomhle oba mohou vylámat zuby, ale netušil - ani neměl jak - čím si prošel. Choval by se ten večer jinak? Teď už je pozdě nad tím přemýšlet. Sundá si klobouk, aby si mohl prohrábnout vlasy, ty co mu vlastně skoro pořád padají do očí, co nenechal ostříhat.
,,Nemůžu... víš že nemůžu." Chabá obrana, hloupá, zbytečná. Možná by mu měl zopakovat, ať jde. Že po něm nemůže chtít, aby se k němu na veřejnosti choval jako v soukromí, stejně jako po něm nemůže chtít, aby se přestal starat o Ali. Podívá se na něj, poprvé od chvíle kdy začal se svým vyprávěním. ,,Omlouvám se." Lehce zavrtí hlavou, než si znovu nasadí klobouk. Nemá co dalšího říct, raději se svými pocity zůstane sám. Je to jistější, bezpečnější. Měl se poučit už když tu chybu udělal poprvé, ne ji opakovat. Teď má alespoň šanci zabránit tomu, aby jeho hloupé rozhodnutí přivolalo další katastrofu. Letmý úsměv, trochu nucený, posmutnělý. ,,Hodně štěstí, princátko." Nakloní se k němu, aby si ukradl polibek. Malý, krátký, smrtelně nebezpečný a nejspíš poslední polibek.

Poslouchá jeho slova a něco se v něm sevře. Nepochopil ho. Vůbec ho nepochopil. Možná ho ale ani chápat nechtěl. Ztrácí ho. A není nic, co by mohl udělat. Vydechne a zavrtí hlavou.
"Nevidím v tobě jeho. Už je to dlouho, Jeane... Už je to dlouho, co ho nevidím všude, kam se podívám. Nevidím ho v tobě. On je... On je vzpomínka. Vzpomínka, kterou nikdy nezapomenu. Ani nemůžu! Něco takového nejde zapomenout, obzvlášť po tom, jak to skončilo. Myslíš si, že jsem až takhle naivní?" zadívá se na něj, "že jsem tak strašně hloupý, že bych po tobě chtěl, aby ses ke mně choval na veřejnosti jako k ní? Abychom oba skončili tam na hromadě dřeva, v plamenech? Ne!" zavrtí hlavou a usměje se, hořce. "Nechci to po tobě. Ale i tak jsem po tobě chtěl asi příliš..." vydechne a pousměje se. "Omlouváš se..." pokývne, "jistě... Omlouváš se..." hlesne. A už to nedokáže zastavit. Začnou mu téct slzy. Samozřejmě. Věděl to. Věděl to přeci. Nikdo jako on by si nikdy nevybral někoho, jako je Emerson... Nechá ho, aby si ten polibek ukradl. Dopřeje mu ho. I když pálí a chutná jako jed. Ale pak se mu vymaní. Couvne od něj. A naposledy si stáhne klobouk dolů. Tentokrát jako poslední obranu před ním. Co by měl říct? Hodně štěstí, mušketýre? Tak už jdi, mušketýre? Čeká na tebe? Pousměje se. Neřekne nic. Nemůže.

Pousměje se, maličko. I přes všechnu svou nervozitu se usměje nad tím sebevědomým prohlášením. Přála by si být tak sebejistá, líbí se jí to. Nebo se jí spíš líbí jakým způsobem je sebejistý on, nenašla v něm ostré a pichlavé hrany egoistické arogance. Třeba se plete. Chce věřit tomu, že ne. Stejně jako tomu, že svět může být krásný, pohádky skutečné a princové nemusí mít tituly. Jeden ji přece zrovna políbil na ruku a už tím malým gestem rozeslal třepotavá motýlí křídla do jejího žaludku. Možná to je ten důvod, proč ji přitahuje. Stačí vlastně malé nic, stačí pár úsměvů a pohledů k tomu, aby se cítila výjimečná, aby si připadala, že na ní někomu záleží. ,,Chceš abych něco udělala?" Ptá se se slepou, dětskou důvěrou v očích. Znovu se ukazuje jak je uvyklá poslouchat, nechat se vést. Ale chce po ní přece důkaz, jak by ona mohla vědět, jaký mu dát? Na chvilku se odmlčí, pohledem sklouzne k jejich spojeným rukám. Z usilovného přemýšlení se snad zatváří téměř zoufale, v roztomilé grimase nakrčí čelo. Pak se znovu usměje. Je to hloupé. Ale není si jistá, jestli by vůbec dokázala přijít s něčím lepším. ,,Moje sestřenka... všichni de Vivonne odjeli do letního sídla. Mohla bych... mohla bych na jeden večer nechat zmizet i zbytek sloužících." Nikdy si nemyslela, že něco takového vypustí z pusy. Na druhou stranu... byla přesvědčená i o tom, že ji Dorian bude milovat do konce života.

Dožinky. Mal rád tieto slávnosti kto nie. Dalo sa tu zabaviť, písť na iné myšlienky. I keď tieto dožinky. Zdalo sa že sa nesú v trochu inom než len bezstarostnom duchu. Tri hranice čakajúce už len na svoje obete. Sa tam týčili ako koráby na mori. Istým spôsobom až hrdo a desivo. No to nebolo nič čo by mu zanieslo do srdca i kus strachu. S tým všade sledoval zástavy. Mocných rodov a kráľovské. Samozrejme tam nechýbala ani zástava jeho rodu. No on? Ako každý mušketier i on dnes tu bol pracovne. V modrej elegantnej uniforme. Počúval slová kráľovnej ako i biskupa a nedokázal sa usmiať. Len si povzdychol a pomaličky išiel na svoje miesto po boku svojho druha. Thierryho. Bol teraz ten čo mlčal. Až do doby kým na neho Thierry neprehovoril. Popravoval si klobúka  rukavice než zdvihol zrak k nemu. ,,To aby si ľudia lepšie pamätali.“ Na to čo ich čaká. Ak sa postavia viere.  hlas ktorým si to povedal v hlave znel viac ako sarkasticky. Zrakom sa na chvíľku zadíval na Thierryho a potom pred seba pričom pozorne pozoroval očami okolo a všetko na okolo nich každý jeden pohyb. Mal elegantný postoj. A dokonca sem tam sa prekonal a i jemne pousmial. Hlavne keď na ich nejaká tá dáma, slečna či vydesené dieťa pozrelo. Samozrejme i vydesení sa našli niektoré deti možno prvý krát uvidia horieť ľudské mäso. Menej zábavné však? Než vidieť rýchlu popravu. Natiahol sa a chcel sa po nejakej dobe znova pozrieť na Thierryho ale ten vyzeral že chce pozerať všade len nie k jednému zo stánkov. ,,Si v poriadku?“ spýta sa ho potichu a až zvedavo spraví malý krôčik vpred aby videl stánok popri ňom. Muž tam predával, hmyz. Mierne až kyslo sa na sekundu zatváril i sám Jacques. Pričom pokrčil ramená. No tu na neho z jednej z nádobiek čo tm muž mal pozeralo niečo s veľkými očami. Zelené. Modlivka. Hľadela na neho a len tykadlami sem tam zatrepala pre-brhlila si rúčky a zas. Sledoval ju až fascinovane alebo skôr ako keď niekto hrá hru kto skôr žmurkne. Nakoniec však jasne prehlásil. ,,Nedokážem si predstaviť že niekto zarába na tých malých potvorách.“ Povzdychne si a odvráti zrak pričom sa znova postaví aby mal prehľad. Ten pohľad však cíti na sebe. Pohľad jeho malého nového súpera! Tej modlivky.

Všade bolo viac ako dosť ľudí a či už mužov a žien či krásnych slečien. To by jeden neprehliadol. Ale dokázal sa udržať. Počúval slová kráľovnej a biskupa. Pričom sa len v tichosti a rýchlosti pod pásom prežehnal. Pohľadom prešiel i po odsúdených. Len na sucho prehltol a cez dav pozeral na ne. Na ich osud. Jeho matka bola veriaca žena. No i láskavá. Pri tých myšlienkach sa až jemne pousmeje než mu padne an tvár vážnosť. Bol by imbecil keby si pri pohľade na popravu udržal úsmev. Život si ctil, i smrť. Tu sa hranica zapálila. A sledoval ako horia. Smrť plná bolesti... Vydal sa cez dav ďalej. Aby mal i on lepší prehľad o tom čo sa deje na okolí. Tu však ako šiel davom mnohí sa mu uhli iný naopak ako zaslepení ani sa nepohli. Ako šiel cez dav. Znova sa rozhodol zastaviť v ten moment si ani neuvedomil že zastavil blízko ženy ktorá držala náhrdelník Neri. Pozeral na ženu na hranici. Jej telo ktoré si brali plamene kúsok po kúsku. Pohlcovali. Znova chcel ísť o kus ďalej ale tu ako sa otočil zrak mu padol na Neriu. I keď jej telo bolo zahalené v teraz tak prostých čatách, obopínali jej krivky a jej tvár. Bola krásna i tak. Rozhodol sa že po jej boku ostane. Tu však ako jej venoval krátky pohľad upadne jedna z kvetín na venci, zohne sa pre ňu. A zdvihne ju. ,,Myslím že vám upadla. Moja pani." osloví ju až výsostne slušne. No úsmev? Nie. Stále stáli kde stáli. A nepripadalo mu k úsmevu že stáli kus od miesta kde sa pomaly pálili ľudské telá. Možno nevinné.ale to patrilo len jemu. Jeho hlave, táto myšlienka.

Tohle bolí, bolí to způsobem na který si myslel, že už zapomněl. Takovým, ve kterém mu hrdost nedovolí se pokusit o nějaké vysvětlení nebo ospravedlnění, protože ví, že by bylo zbytečné. Kde není vůle, tam není cesta. Připadá si, jako by zestárl o dalších deset let a zároveň byl hozen do doby, kdy jemu samotnému bylo devatenáct. V některých chvílích už prostě není co říct. Než vyjde zpět do ruchu ulice, narovná se v ramenou, nechá na obličej problesknout nepatrný, vynucený úsměv. Nikdo nepotřebuje, nesmí, vědět co se právě odehrálo. Ani mu netrvá příliš dlouho, než najde Ali u jednoho ze stánků a jediný důvod k tomu, proč ji ihned, nevhodně, sobecky zezadu neobejme je ten, že mu na ní záleží. Nemůže pro svou vlastní útěchu využívat někoho jiného, někoho kdo si to ani v nejmenším nezaslouží. Nechat si své city pro sebe. Postarat se o to, aby alespoň sluníčko svítilo dál.
,,Podařilo se ti najít něco, co se ti líbí?" Osloví jí až potom co má jistotu, že si ho všimla, nechce ji v davu lidí vylekat. ,,Emerson se rozhodl odejít, necítil se dobře po tom... po té záležitosti na náměstí a ta podivná ženská mu příliš nepřidala. Mám ti vyřídit, že se omlouvá a děkuje ti za milou společnost." Malá lež. Nikomu neublíží, když celou situaci zabalí do trochy lidského tepla a laskavosti. Jen doufá, že to na něm nepozná. Umí být dobrý lhář, teď si ale připadá příliš unavený, vyčerpaný. A přece nedokáže spustit oči z její tváře, z té milé tváře. I když si teď vůbec nepřipadá jako hrdina, kterým slíbil že pro ni bude.

Ubohé děvče. Ubohá, ubohá Violet. Snad se o ni matka draků postará, tak daleko její vlastní moc nedosáhne. Dokončí modlitbu, propustí amulet ze své dlaně a tiše vydechne. Zjistí, kdo ji udal a postará se o to, aby si to odnesl i s úroky. Z uvažování nad další osobou kterou přidává na svůj seznam těch, kteří musí zemřít ji vyruší docela příjemný hlas muže - mušketýra, jak zjistí když se po něm podívá, stojícího vedle ní. Podává jí květ růžového oleandru, který se jí uvolnil z věnečku ve vlasech. Vzácná květinka z dalekých, teplých zemí. Krásná, omamně vonící a ve správných dávkách smrtelně jedovatá. ,,Děkuji, vzácný pane." S letmým náznakem úklony, která prozrazuje že by ji uměla předvést správně, po dvorském způsobu, kdyby jen trochu chtěla, od něj růžový kvítek přebere a jen volně si ho vetkne do vlasů. Ten muž má laskavou tvář, takovou, které lidé snadno uvěří a uniforma tomu jen dodává váhu. Ať už si to uvědomuje nebo ne, vybral si pro sebe velmi dobré povolání. Odtrhne od něj zrak a znovu se zadívá do plamenů, které se jí odráží v tmavomodrých očích. ,,Neznáme se, jestli se nepletu." Je to spíše konstatování, než otázka. Z těch co ji znají by ji na veřejnosti jako 'má paní' oslovil jen málokdo. ,,Povězte, dělají tohle v Paříži často? Teď, když je inkvizice znovu v plné síle?" Musí být opatrná, ví že musí být opatrná. Ale zatraceně, v těch plamenech je šestnáctiletá dívka, které před pár týdny pomáhala od nechtěného děcka, protože jí život nedat na vybranou a skončila v bordelu.

Neohlížela se. Jen klidně procházela mezi stánky s penězi od Jeana bezpečně schovanými pevně rozhodnutá, že za ně něco koupí až společně s ním a Emersonem. Prohlíží si s mírně zadumaným výrazem výrobky, jídlo, látky a mnoho dalšího co prodavači doufají, že prodají. Ti chraplavě vykřikují nabídky a Ali si to svým způsobem užívá. Občas pozdraví nějakou tu známou rozesmátou tvář. Rozesmátou. Je zajímavé, jak lidé rychle zapomínají, když chtějí. Není to zase tak dlouho, co před jejich zraky upálili tři lidi. Zastaví se u jednoho stánku a s mírným zájmem si prohlíží zboží tiše si prozpěvující slova k písni, kterou kejklíři spustili. Známá svou jednoduchostí i prostostí. Koutkem oka zahlédne modrou barvu a tak se obrátí. Doufá, že už by to mohli být ti dva.
A nepletla se. Tedy, v jedné osobě. Pohled jí padna na Jeana, ale po tom mladém šlechtici není ani vidu ani slechu, jak zjistí po zběžném prozkoumání, než na ni Jean promluví. Lehce se pousměje a přikývne. "Každá druhá věc," připustí a odstoupí od stánku. Následně se jí dostane i vysvětlení, kde je jeho společník. Při prvních slovech se lehce zamračí. Doufá, že je v pořádku. Při těch dalších však nechá do své tváře promítnout trochu pochyb. K milé společnosti se člověk chová trochu jinak. Na chvíli se tedy proto odmlčí a znovu přikývne. Nechá to být. "Dobrá tedy," odvětí trochu váhavě a pořádně se mu zadívá do tváře i přes stín, který vrhá jeho klobouk spatří únavu. Vepsanou do jeho rysů i do jeho pohledu. Znepokojeně se nad tím zamračí a tázavě se na něj podívá. Neměla by se ptát. Asi ne mezi tolika lidmi. "Takže," prohlásí poměrně energicky čímž překvapí i sama sebe. Přeci jenom to v posledních dnech s praví dost přeháněla. "Předpokládám, že máš nějaké povinnosti." dosti okatě sjede jeho uniformu pohledem, než k němu přikročí a bez ptaní se do něj zavěsí. "Kudy máš chodit? Jsem pevně rozhodnuta ti s tím pomoct, takže se ani nesnaž mi to vymluvit." začne mu vyhrožovat tak jak to dívka jejího rázu dokáže. Takže nic moc.
Chce vědět, proč je tak ztrhaný. Ale copak se může na takovém místě vyptávat? Bude. Rozhodně bude, ale ne teď. Počká si na vhodnou příležitost. Do té doby mu bude dělat společnost a pokusí se dosáhnout toho, aby se trochu uvolnil.

Baví ho. Ale to už je nad slunce jasné. "Udělala bys něco jenom kvůli tomu, že bych si to přál?" povytáhne lehce obočí. Udělala. Ví to moc dobře. Ale proč ji trochu nepotrápit. Zvláště, když sleduje změny v jejím výrazu. Od zamyšleného po až zoufalý, jak ji nic nenapadá. Už už se nadechuje, že to zarazí, není úplně bez citů, když v tom znovu promluví. Udiveně povytáhne obočí. Dobrá. Tohle tak úplně nečekal. Ne od ní. Samozřejmě, že jindy dostal i o dost odvážnější nabídky. To však také bylo od žen poněkud jiného rázu, než je ta zrzka.
Měl by odmítnout. Ví to. Ta maličká si asi ani neuvědomuje do čeho se zaplétá, když chce mít něco s ním. Navíc je ve svazku manželském, i když nešťastném. Ale. Ale Aimé nikdy nebyl muž čestný. Není ani tak hodný, tak si Loty dost pravděpodobně myslí. Je jen chlap, který si špiní ruce pro své vlastní dobro a ona je krásná, mladá a naivní. A sladká. "Dobrý tedy," promluví znovu šeptem a odsouhlasí jí její návrh. "Ví holubička do čeho se uvrtává?" povytáhne lehce obočí. Řečnická otázka. Nic jiného to není. Už je rozhodnuto.

Sám sa jej jemne ukloní s eleganciou na oplátku jej gesta. ,,Nie, skutočne sa nepoznáme." To nič nemenilo na fakte že v jeho očiach bola krásnou ženou a preto si v jeho očiach mohla niesť titul pani. Sám sa jej jemne ukloní s eleganciou na oplátku jej gesta. Keď sa vzpriami jemne sa pousmeje, náznakom. Nič veľké či stále. Pričom sa zahľadí do jej očí, tváre. Ostré črty jej tváre. Úzke pery a krásne oči farby dvoch hlbokých studní.,,Pani. Mnohí majú strach...." zamlčí sa na chvíľku než pokračuje. ,,Z neznámeho či smrti. Deje sa to. Častejšie a častejšie." sám chcel vyberať tie správne slová. Nebol za upaľovanie. Dobre, vešanie. Či stínanie hlavy. zaslúžil by si niekto trest ako tento? Či už páchal zlo alebo nie? A ako by niekto mohol byť na vine? I tak by trpeli po smrti ako to viera hovorí nie? Hriechy. Neveril tomu že všetky tri osoby čo dnes prišli o život boli vinné. No bolo to nie čo čo by navždy malo ostať v jeho myšlienkach. ,,Každý v niečo verí nie?" povzdychne potichu k nej a pozrie znova k hraniciam. Niekto v spravodlivosť či prostú vieru v boha. Na krku sa mu len na chvíľku zaleskol zlatý krížik ktorý mal od matky. Možno práve preto že sa v ňom odrážali jasné plamene. Nosil ho zo zvyku. Nie ako okrasu, preto i zabudol na to že nie je pod tunikou. Inak pôsobil vyrovnane elegantne, postojom, vyjadrovaním. K Nerí sa správa nanajvýš zdvorilo a to bolo cítiť i z jeho hlasu.

Lehce přikývne na souhlas a dlouhé vlasy se jí zavlní na zelených šatech. ,,Strach přináší špatné věci, hlavně pokud se ho někdo rozhodně využívat proti ostatním." Jako kdyby se sama brzy nechystala přesně tohle udělat. Ale to nikdo nemusí vědět, rozhodně ne nějaký náhodný mušketýr. Míšně se pak pousměje, přesto nápadněji, než to udělal on. Mrtvým na dohořívajících hranicích už není pomoci a na tom co si ostatní myslí o vhodnosti nebo nevhodnosti úsměvů před upálenými jí pramálo záleží. ,,Máte pravdu... jen si myslím, že víra by člověka neměla omezovat, zahánět do extrémů." Pokrčí útlými rameny a znovu se otočí k muži vedle sebe. Opravdu není ošklivý, dívky z domu poupat by se předháněly v tom, která získá jeho přízeň. Nikdy to nedělala, vlastně ani na samém začátku ne, oni chodili za ní, ne ona za nimi. Usměje se o něco více, ten úsměv ale úplně nedosahuje do jejích očí. ,,Ale co já o tom vím. Jenom občas někoho zaslechnu jak o takových věcech mluví." Lže, samozřejmě, že lže. Jenže je v tom za ty roky už dost dobrá, stejně jako v odvádění pozornosti a dalších drobnostech. Třeba jako teď, když se štíhlým ukazováčkem lehce dotkne zlatého křížku na jeho krku. ,,Jestli si se mnou budete moc dlouho povídat, dostanete se do řečí, monsieur." Na malý moment pak sklopí oči, skoro stydlivě. Jen skoro. ,,Někdo by řekl, že se pak budete muset i vyzpovídat." Uculí se, jen na nepatrnou chvilku, jeden koutek úst zvedne o něco výš než ten druhý, tentokrát se jí i v očích pobaveně zableskne.

Každá druhá věc... z nějakého důvodu ho to donutí se upřímně usmát. Přijde mu to tak čisté, jednoduché a krásné, po rozhovoru který má právě za sebou. ,,Obávám se, že ten výběr budeme muset trochu zúžit, ale byl bych rád kdybys našla něco pro sebe i sourozence." Samozřejmě na jeho účet, myslí to naprosto vážně. To, že by ho to potěšilo, i to, že jí nedovolí platit. Možná... jen možná si tím tak chce odmazat trochu svého černého svědomí. Tedy na tu chvilku, než zachytí její tázavý pohled. ,,Všechno je v pořádku, opravdu." O věcech které v pořádku nejsou jí stejně nemůže povědět, s nimi si musí poradit sám. Snaží se do těch slov dát dostatek přesvědčivosti na to, aby zahnal její pochybnosti. Není si ovšem úplně jistý tím, že to vůbec jde. Nejspíš je v podobných věcech vycvičená od Sebastiana víc, než by si sama bývala přála.
Rozhodně ovšem nečeká rázná slova ano to, že by se do něj sama zavěsila. Není to nepříjemné překvapení, to ani náhodou, dlaní přikryje její ruku na svém předloktí. ,,Nemáš obavy se ukazovat s mušketýrem?" Ptá se tiše, jen pro její uši. Velmi dobře si pamatuje s jakou nervozitou s ním procházela městem poprvé a to mu ani náhodou nešla takhle blízko. Nevypadá ale na to, že by ji chtěl propustit, když marně vzpomíná na podobně nezištné gesto ve své blízké minulosti. Ví o tom, že to udělala pro něj a snad mu ani moc nesejde na tom proč. Tak nějak se, minimálně na nějakou dobu, vyléčil z přílišných otázek. Pomalu se spolu s Ali rozejde menším ze dvou náměstí, má v plánu se několika uličkami vrátit k tomu velkému a následně zde okruh uzavřít. A možná... možná jí cestou něco povědět. Pořád je lepší aby to zjistila od něj, než aby si Alan pustil pusu na špacír před jejím bratrem. ,,Dlužím to omluvu, víš o tom? Nikdy jsem se ti pořádně nepředstavil, slečno Beaux." Začne, no ne přímo oklikou ale dost ze široka na to, aby si stihl promyslet svoje další slova.

V jej slovách bola uložená istá pravda ktorá sa stotožňovala s jeho slovami, jeho pravdou. Strach. Bol a vždy bude mocný protivník i spoluhráč. Dokázal ľudí spájať ale ich aj rozdeľovať, poštvať proti sebe. Strach o neho zabil jeho otca. Ich hádka bola z rovnakého strachu. Mlčal a počúval ju. Len sem tam pohľadom skĺzol k nej a tak mu neušiel ani jej úsmev. Úsmev jej pristál, to jej musel nechať. A on znova pozeral pred seba, nechcel na ňu zízať. A to mu šlo dobre. Správať sa galantne. Len očami bez nejakého pohybu hlavy ju sledoval od momentu čo dala prst na jeho prívesok na krku. Dokázala byť zmyselná, okúzľujúca. Vždy mal za to že je isté nebezpečie v krásnych ženách a nie len nebezpečenstvo že stretne ich manželov. ,,Chcela by ste sa so mnou dlhšie rozprávať? Madam?" podvihne jemne obočie pri svojej otázke až provokatívne no nie zas až koketne. ,,Budem? O tom by ste ma musela presvedčiť sama." chytí ju jemne a elegantne za ruku ktorú podvihne k svojím perám, nie vysoko, skloní sa jemne a pobozká ju na chrbát ruky. Než jej ruku pustí.

Přikývne, možná maličko moc odhodlaně. ,,Jistě že ano. Tedy... je spousta věcí ve kterých nejsem dobrá, ale mohla bych se snažit!" Částečně mluví vážně, ke konci svého prohlášení už ale sama žertuje. Pořád má trochu zdravého rozumu. I když zrovna v tuhle chvíli je výrazně potlačován přítomností toho světlovlasého anděla před ní. Nedokáže se přestat jemně usmívat, jako kdyby pořád nemohla uvěřit svému štěstí, že ho potkala. Potkala a na chviličku ukradla pro sebe. Před vším ostatním dokáže zavřít oči. Tedy alespoň si to teď myslí. Jinak by totiž nevyslovila tu příšerně troufalou nabídku, která ji bude stát víc úsilí, než dává tušit. Přesvědčit Antoinette, aby jí pomohla, usmlouvat toho nerudného správce, kterého za sebou její příbuzní nechali. Zvládne to. Musí. Protože... protože chce. Pro svou vlastní zvědavost a pro ten úsměv.
,,Slib mi, že přijdeš... po setmění. Slib mi to, prosím." Potřebuje to slyšet. Už tak má dojem, že se jí rozskočí srdíčko z toho dobrodružství, které plánuje. Nikdy tohle neudělala, připadá si jako hrdinka vlastního románu. Nemá ani ponětí, do čeho se uvrtává. Tedy, jistě, nějaká obecná představa o tom večeru by se jistě našla, ale na větší úrovni? Kdepak. Prázdno. Starost o něco takového nechává svému zítřejšímu já. Jakmile dostane alespoň malý náznak souhlasu, slibu, už jednoduše nedokáže úplně zkrotit své nadšení, tiše se zasměje, pohladí ho po tváři. A pak svou packou vyklouzne z jeho ruky, aby vstala. ,,Adresu určitě znáš..." Pořád se usmívá. Nemůže přestat a jestli to tak půjde dál, začnou ji bolet tváře, tím si je jistá. Jakékoli obavy o to co by s ní udělalo kdyby se neukázal si zakazuje dřív, než vůbec mohou vzniknout. Jemný náznak poklony, poslední pohled do modrých očí. A pak se už otáčí, aby se vydala nachystat celou tuhle... aférku. Má aférku. Ještě než odejde z náměstí ještě jednou se tiše zachichotá, tentokrát už ale smích cudně a elegantně schovává v dlani.

Je tak slušný, vychovaný... zná takové typy, naučila se je poznat, ostatně zářným příkladem nebezpečné galantnosti umí být i kvítek. Tohle by mohla být zajímavá hra a zrovna se to tak sešlo, že na ni má čas. ,,To záleží na tom, co dalšího byste mi pověděl, drahý pane." Skoro by ji zajímalo, jestli jí opravdu věří, nebo jestli dovede hrát podle stejných pravidel jako ona, když sleduje jak pozvedne obočí. Mušketýr nebo ne, jejich čest končí tam, kde začíná pozornost ženy. A Neri umí být velmi pozorná, pokud zrovna chce. ,,Opravdu?" Již docela pobaveně sleduje jak ji políbí na ruku, nechá ho, samozřejmě. Svým způsobem jí to připomíná dobu, kdy ji místo madame říkali markýzo. Tenkrát kolem sebe měla modrých plášťů víc než dost, ještě to ale nedokázala správným způsobem... využít. Když ji pustí, udělá malý krok k němu. Tak, aby mezi nimi stále nechávala relativně vhodný prostor, zároveň ale vzdálenost mezi nimi citelně zmenší, rozvíří do vzduchu svůj květinový parfém. Nechává si ho vyrábět, květinová vůně jen a jen pro ni, její. Květinová, omamná. Taková, že je docela snadné si představit že se z ní v kombinaci s jejími pohledy může někomu jednoduše poplést hlava. ,,Mé přesvědčování," dá lehký důraz na to slovo, lehce při tom sníží hlas do téměř smyslné roviny, ,,zabere nějaký čas. Jste si jistý, že vás nebude nikdo postrádat?" Stále ještě je napůl přesvědčená o tom, že kdyby věděl s kým mluví, přešlo by ho to. A není nic jednoduššího, než aby si tuhle svou teorii ověřila. Vyhoupne se na špičky, jednou rukou se při tom přidrží jeho ramene. ,,Na druhou stranu, Dům poupat není tak daleko." Drzost je z těch slov zcela zřejmá, i když si dává pozor, aby je slyšel jen on. Baví se tím, je to její podivný způsob jak se uvolnit, jak zapomenout na to co viděla, na chvíli vytěsnit myšlenku že do Violetina pokoje se brzy nastěhuje nová dívka, která dostane jméno nové květiny. Pustí ho, znovu se stáhne. Kdyby to dokázala, byla by teď vhodná chvíle na to, aby se začervenala. Kdyby to dokázala.

“Jasně, aby si líp pamatovali.. si spíš budou pamatovat ten smrad” zamumlal jsem si potichu pro sebe po slovech Jacquese. Sám jsem věděl, že budu ze svého čichu vyhnávat ten odporný zápach ještě pár dní, často se mi taky stávalo, že stačilo abych ucítil nějakou připáleninu a už jsem to měl zpátky. Mlčky jsem si prohlížel okolí, dokonce i po otázce mého kolegy, zda jsem v pořádku. Nevypadal jsem tak snad? Možná mi visela jedna ruka jen na posledních kusech kůže a ani jsem o tom nevěděl. “Jo, jsem. Proč bych neměl bejt?” odvětil jsem a přivřel nad tím oči, přičemž jsem na něm nechal zrak a pozoroval, kam to jde. *Ne, ne.. tam nelez! Nežerou tě tam!* křičel jsem na něj ve svých myšlenkách, přesto jsem nehnul ani s jedním svalem a stál na místě ještě dlouhých několik minut, než jsem své nohy přiměl alespoň k pár krokům a vydal se za ním. Už z dálky jsem si povšiml, že hypnotizuje kudlanku. Zrovna tyhle mrchy mi nepřišly tak odporné, jako stvoření jen kousek vedle. “Vezmi si jí třeba domů, když se ti tak líbí” pronesl jsem provokativně a snažil jsem se soustředit převážně na Jacquese a jeho novou lásku, kudlanku. Tak nějak mi to pomáhalo v tom nevnímat svého odvěkého nepřítele s osmi nohama, na rozdíl od kudlanky jich tam bylo více, a já věřil tomu, že mě teď určitě všichni pozorují a domlouvají se nad tím, jak se ke mě dostat!

Souhlasně přikývne. Překvapivě. A zatváří se smrtelně vážně. "Ano, to budeme." odsouhlasí a krátce se zamyslí. "Třeba tak na nulu." dodá a pousměje se. Pokud bude moct, tak se tomu vyhne. Nechce se mu cítit zavázána ještě víc. Předtím mluvila pravdu. To, co udělal pro ni, když si vzal pod křídla bratra, jim neskutečně ulevilo a pomohlo. Víc už po něm nemůže ani nechce žádat. Zvláště, když si všimne, jak moc unavený je. Tázavý pohled se změní na pochybovačný, ale nevyptává se. Místo toho se do něj s energií zavěsí, jakoby doufala, že mu trochu té energie předá a rozhodne, že s ním bude hlídkovat. Ne, že by mu byla v případě nějakých problémů nějak platná. Sklopí oči ke své ruce, když na ni položí Jean tu svou, když se k ní zanesou tichá slova. Zamyslí se nad nimi a rozhlédne se po lidech kolem. Kdy každých pár metrů spatří známou nebo alespoň povědomou tvář. Mohli by mluvit. Lidé rádi klepy. Mohlo by to rozebírat. Že se malá Ali procházela při dožínkách s mušketýrem a domýšlet si věci, které mohou, ale nemusí být pravdou. Pomalu se spolu s ním rozejde a nakonec zavrtí hlavou. Zprvu váhavě a postupně to gesto získává na jistotě a do tváře se vkrade téměř vzdorovitý výraz. Ať si mluví. Až na pár světlých výjimek ti lidé nemají potřebu pomáhat lidem jako je ona, i přesto, že vidí s čím bojují a mohou si to dovolit. "Nemám." odpoví prostě a hezky jednoduše. Tím to uzavře. Chvilku kráčí mlčky, než ticho naruší Jean slovy, která jí nedávají moc smysl. Jako ta věštba, jako událost na náměstí i chování Emersona. Dnešek je divný den. Tázavě k němu vzhlédne a lehce zmateně se zamračí. "Co tak formálně?" pokusí se to nejdřív odlehčit a pak si uvědomí, že se jí přeci představoval. "Jak to myslíš?" optá se nakonec a mírně povytáhne obočí. Ještě se jí na rtech usadí jemný úsměv. Téměř, jakoby ho chtěla uklidnit, i přesto, že se nezdá, že by to potřeboval a neví o co jde.

Nepřesvědčuje ji o tom, že pro ni i ty malé něco pořídit chce, nebude se s ní dohadovat o takové drobnosti. Aliénor má možná moc hrdosti na to, aby si něco vzala bez toho, aby okamžitě přemýšlela nad tím jak danou věc splatí, naštěstí Sebastian není. Takže ho dneska nebo nejpozději zítra pošle domů s košíkem dožínkových sladkostí i užitečných věcí. Může klidně říct, že je to odměna za dobrou práci. Co ho ovšem na chvíli znejistí je její mlčení, než odpoví na tiše položenou otázku, sleduje jak se jí proměňuje výraz ve tváři a když se dostane až ke vzdoru, musí se nad tím usmát. Těší ho to, neumí si představit, že by někoho netěšilo. Pak se ale na chvíli odmlčí on, zatímco kličkují davem. Někdo se sám klidí z cesty před modrou uniformou, někdo i přes to že jsou mušketýři ve městě již nějakou dobu prostě zůstane stát na místě a zírá, většina je ale docela jednoduše ignoruje. Naštěstí. ,,Máš ráda příběhy, Ali?" Odpoví na její otázku svou vlastní, když se na chvilku zastaví u stánku s jablky, pár jich koupí a jen o několik kroků dál rozdá do malých ušmudlaných ručiček před dveřmi sirotčince. ,,Před lety, kdy jsi nejspíš nebyla o moc větší než tyhle děti, měli královna a král tři rádce, ze tří rodů. De Scudéry, de Malherbe a d'Auvergne. Rádci si ale mezi sebou příliš nerozuměly, hlavně dvě z těch rodin se často dostávali do konfliktů i když jejich děti se měli brát. Nejspíš jenom pár lidí vlastně ví, co přesně se stalo, ale poslední konflikt, ten největší, skončil tak že celý rod jednoho z rádců upadl v nemilost, byl zbaven svých majetků, titulů, výsad. Bývalý markýz d'Auvergne byl milostivě odsouzen na doživotí v Bastille, jeho žena si vzala život..." není to hezký příběh, možná ji měl varovat. Jenže se prostě rozhodl být jednou upřímný, i když stále zcela záměrně vynechává některé z detailů. Obrázek si jistě dokáže udělat i tak. ,,Měli dvě děti, dceru a syna. Dívce v tu dobu bylo jen patnáct let a jen co mohla, provdala se za jednoho z měšťanů, aby se mohla zbavit rodinného jméno. Právě ten syn se měl ženit, s mladou šlechtičnou kterou měl opravdu rád, ale dovedeš si představit, že ze svatby velmi rychle sešlo, jakmile nebyla pro rodinu nevěsty výhodná. On se neměl jak svého jména zbavit, i když oblékl modrou uniformu zůstává s ním jako cejch zrádce koruny." Znovu se na moment odmlčí, nechá ji, aby si pospojovala všechny dílky téhle skládačky. Je chytrá, jistě to dokáže. A jen co postřehne náznak pochopení v jejích očích zastaví se, pustí její paži, aby si mohl stoupnout proti ní. ,,Jean-Babtiste d'Auvergne... pořád jsi si jistá, že ti nevadí ukazovat se zrovna s tímhle mušketýrem, má malá sluneční vílo?" Netroufá si odhadovat, jak zareaguje, nechce to předvídat. Ale říct jí to prostě musel, nejen kvůli tomu že všichni z mušketýrů samozřejmě jeho příběh znají, ale i proto, že teď se v něm rýpal i Emerson. Nemohl dovolit, aby jí ho vyprávěl někdo jiný, třeba i jinak než by měl.

,,Chceš mi povedať že tebe ten smrad neostáva v nose pri najteplejšom aspoň dva týždne?" spýta sa ho i keď to malo byť pobavujúce neusmial sa. Pravdepodobne by najprv sa ani nevyjadril k jeho slovám, Thierry ich povedal potichu ako by skôr len sebe. Ale čo už šťastie. I keď viac menej dúfal že sa vyjadril k tomu čo chcel. ,,Pôsobil si ako by v tom stánku si videl ducha. Aspoň podľa postoja. Vyzeráš že k nemu moc nechceš." Oznámil mu ako to vidí on sám. A tu sa udial jeho oční duel s modlivkou. To malé okaté zelené stvorenie. Bolo až kruto že si predstavil ako by došla dva krát tak veľká jašterica a zjedla ju. A vtipné. ,,Možno vezmem. Jej pohľad by ráno prebudil i mŕtvolu." poznamená a obaja asi viac menej pobavene mohli sledovať stánok s hmyzom. Až do chvíľke kým neprišiel starý pán k stánku, urodzený, dobre oblečený a čo si šiel kúpiť? Pavúka. Predávajúci vytiahol veľký pohár zakrytí látkou keď ju dvihol boli tam pavučiny a medzi nimi fakt obrovské chlpaté pavúky. Deti sa zastavili pri stánku a jedno z nich skutočne nesrkývalo zdesenie a i Jacques na chvíľku pokrčil nos. ,,Nemám nič proti hmyzu ale čím je väčší, i pavúky. Tým sú sakra hnusnejšie." povie úprimne a jemne sa strasie než sa nad tým pousmeje a zrakom zastaví na žene čo mu pripomínala jeho lásku. Len v objatí iného muža a pri nohách jej behal malý chlapče. Rodina. Tých snov sa on už dávno zbavil. Ak noc dala mal spoločnosť. Ak nie nevadí. I tak však pôsobil ako by zamrzol pri tom pohľade.

Na dožínky jsem se těšila, ale v den konání očekávané akce, mě už od rána dost bolela hlava, tak silně, že mi vadil i ten nejtišší zvuk. Nutilo mě to dojít k závěru, že se přece jen nakonec nikam nevydám a den proležím v posteli, kde se budu snažit nevnímat okolí a přenést se přes bolehlav. Má matka byla ale - jako vždycky - zcela jiného názoru, a ani teď nebylo výjimkou, že mi začala podstrkávat všemožné bylinky a bylinné nápoje, aby mi od nepříjemné bolesti ulevila. Byla jsem jí více méně vděčná, když mou hlavu opouštěla všechna ta negativita, na druhou stranu bych dala vždy přednost válení se v posteli, než neustálému komandování matky, ať si sebou pohnu. To bylo samé rychle se obleč, rychle ti udělám nějaký účes, rychle dodělej poslední úpravy svého vzhledu.. až jsem byla nakonec ráda, když jsem vyrážela do ulic města. Věděla jsem, že už to všechno začalo, ale proč se trochu neopozdit? Doufala jsem jen, že nenarazím na samotnou královnu. Nemohla jsem jí jako její dvorní dáma doprovázet, matka nás obě omluvila právě kvůli mě, a potkat jí teď? Tak nějak jsem měla černou představu toho, jak by reagovala, kdybych se před ní najednou zjevila, že je mi už lépe. Třeba by byla ráda, že už mi je dobře! snažila jsem se sama sebe povzbudit v myšlenkách, i když jsem se často přikláněla k těm horším variantám, někdy to bylo mnohem lepší než pozitivní pohled.
Nejvíce ze všeho mě zaujaly tři hranice, spálené maso jsem cítila už daleko předtím, přesto jsem netušila, že se tu už upalovalo. Copak asi tak provedli? zeptala jsem se sama sebe v mysli, ale nijak jsem se v tom nešťourala, mohlo mi to být jedno, když jsem byla na rozdíl od shořelých těl mezi živými. V dáli jsem si všimla Claudiova bratra, byl ve své tradiční uniformě a po boku měl ještě jednoho mušketýra, bylo mi hned jasné, že je tudíž v práci a rozhodla se ho nechat na pokoji, proč ho ještě rozptylovat krátkým rozhovorem, když se musí soustředit na zdejší bezpečnost? Popovídám si s ním někdy jindy pomyslela jsem si. S tím jsem se klidnými kroky rozešla dál, a cestou zkoumala vše co tu bylo.

Jeho mlčení ji po chvíli začne lehce znervozňovat. Začne přemýšlet nad tím, jestli si jeho slova špatně nevyložila, jestli v nich nebyla nějaká zpráva, kterou prostě přehlédla a teď přemýšlí jak se jí šetrně zbavit, protože je moc hloupá. Už se nadechuje, že ho jemně osloví. Upozorní či pobídne ještě jednou k tomu, aby mluvil a ujistila ho, že jí může říct cokoliv. Zastaví se však u nějakého stánku a tak tiše sleduje malý obchod a o pár kroků dál s mírným údivem pozoruje jak jablka, která koupil, dává do rukou dětem. Dětem o které se nemá kdo postarat. Zamyšleně k němu zvedne pohled a usměje se na něj se stopou vděčnosti, že není lhostejný. "Ano, matka mi vždycky vyprávěla před spaním." a teď ona vypráví před spaním Iris tu hrstku, kterou si pamatuje. Mírně svraští obočí, když je ještě zmatenější než předtím. Jean se ale hned vzápětí rozmluví. Trpělivě mu naslouchá s pohledem upřeným do jeho tváře. Příběh, který jí nabízí rozhodně není jeden z těch, které by vyprávěla svým sourozencům, ale nepřerušuje ho. Samozřejmě, že ne. Věří tomu, že k tomu má nějaký hlubší důvod.
Začátek toho příběhu je jí matně povědomý. Za ta léta se k ní donesly, lidé si vyprávěli, spory mezi rádci a že jedna z rodin upadla v nemilost. To je vše co ví a proto je téměř vše pro ni nové. O to pozorněji naslouchá. Až poslední věty předtím než se odmlčí ji donutí se zarazit. Zastavit se a hledat za těmi slovy i ty skryté významy. Významy, které se zdají být až příliš.. Příliš.. Ani neví. Dojde jí to. V údivu lehce pootevře ústa, když dílky skládačky dosednou na své místo. Nestihne však pronést ani slovo, protože ji pustí a postaví se před ni, aby v následující chvíli a slovy, která vypustí potvrdil to, co už ví. A otázku, která jí v tu chvíli nedává absolutně žádný smysl.
Proč se na to ptá? "Šla jsem jednou na tržiště a nějaký vyrostek se mě tam pokusil okrást. Z čista jasna se zjevil jeden tmavovlasý modrokabátník, který mi pomohl. Vrátil mi mince a nesl za mě i těžký košík." spustí se svým vlastním příběhem. "A světě div se. Jednou jsem se k němu sama vydala, když jsem nevěděla kudy kam a znovu mi pomohl. Nezištně, i když věděl, že kvůli tomu může být problémy a nepustil od toho, i když následně pocítil na vlastní kůži, jaké je můj bráška číslo." pobavená jiskra si najde cestu do jejích očí, když se nadechne a pokračuje."Jde o někoho, kdo nezavírá oči před nehezkými věcmi," zabloudí pohledem k sirotčinci. "A já konečně vím proč." zadívá se do jeho modrých očí a o malý krůček k němu přistoupí. "Rozumím tomu stínu v jeho očích." vysloví poslední slova, než natáhne ruku a jen zlehka se dotkne jeho tváře, stranou od lidí, v uličce jen kousek od náměstí. "A to je to jediné na čem mi sejde." zašeptá a zavrtí hlavou. "Na tom, že ses mi otevřel a řekl mi to, na tom, že ti rozumím zase o trochu víc. Dobře?"

Na Jacquese jsem jen tiše cosi zabručel, opravdu jsem nechtěl vést konverzaci o spáleném mase. Bylo to odporné. Příště se fakt přimluvím za něco méně.. smradlavého pomyslel jsem si, kdo to má čichat! "No jasně, stál tam duch a křičel na mě, ať si jdu pořídit pár brouků, se kterými provedu nějaký krvavý rituál a tím ho vzkřísím" odsekl jsem mušketýrovi s menším úšklebkem a pohled několikrát vyměnil mezi jeho tváří a kudlankou. Nezamiluj se tu ještě pomyslel jsem si a musel se nad tou představou nepatrně ale přesto pobaveně usmát, držel jsem se abych se tu nezačal pobavením zubit, a nemusel tedy potom Jacquesovi vysvětlovat, čemu se tu chichotám. To pak budu muset povědět Mauricemu pomyslel jsem si.
Podíval jsem se na postaršího pána a poté na prodejce a vytřeštil oči. Tady nebudu! Ne! zaječel jsem v mysli a udělal několik kroků stranou, přičemž jsem se musel rozhlédnout po okolí, tak aby to vypadalo, že to tu celou dobu kontroluji a nenechávám se rozptýlit hmyzem tak, jako Jacques. Pravda byla, že jsem nechtěl vidět, jak chlápek vytáhne to hnusné zvíře. "Všechen hmyz je odpornej, ať už z blízka nebo z dálky" zamumlal jsem směrem ke kolegovi a nepatrně se k němu otočil. "Přestaneš už na ní tak zamilovaně civět? Pochybuju, že se jí vůbec líbíš" ušklíbl jsem se.