Ulice města

Bolestivé sevření paží. Příšerné tváře hned před její. Pach, který se najednou ocitne vedle ní a hrot nože přitisknutý pod její žebra. Slova, výhružky šeptané přímo do jejího ucha. Slzy, které jí začínají plnit oči. Roztřesený nádech a bezmoc, než sebou všichni cuknou při výstřelu a výkřiku bolesti jen kousek od nich. Tři páry očí tím směrem zabloudí a spatří třetího může, vrávorajícího s krví, která prosakuje jeho oděvem. A hned na to Ali následuje směr, jakým se dívá. Na Jeana. Právě v čas, aby jí neuniklo, jak ho zraní. Jakoby se zpomalil čas, když ostří meče dopadá na Jeanovu paži. Aliéřin výkřik a prudké škubnutí jejím tělem, když se k němu chce rozeběhnout. Už jí však unikne, jak další ránu vykryje Alan, protože se jí opět dostane pozornosti od mužů, kteří ji drží. Kteří si mušketýra přestanou všímat, protože jsou proti němu v přesile. Bolest pod žebry se ještě zhorší, zalapání po dechu a vlhko, které se začne vsakovat do látky tenkých šatů i korzetu, které poskytují pramalou ochranu. Jen špička nože prošla skrz kůži, když ji druhý z mužů chytne zezadu za ramena, aby ji přidržel, když majitel nože pokračuje se sadistickým úšklebkem s vyřezáváním cesty do jejího boku. "Holčička bude hodná, jinak to půjde hloubš a podíváme se, jestli je tak hezoučká i zevnitř." s těmi slovy ji začnou táhnout pryč. Možná by se jim i povedlo, kdyby nezasáhl povědomí mušketýr ve kterém doufá, že uvidí Jeana. Tmavé vlasy však nejsou jeho, ale zachmuřeného Alana, který využije okamžik překvapení a ve spršce krve, která zasáhne i ji a smíchá se s její vlastní, odpraví jednoho z jejích únosců. Druhý ji hned pouští a vrhá se proti Alanovi. Jen pár momentů trvající souboj, který skončí ve prospěch Alana. "Děkuju," vydechne Ali a hned na to se na něj zamračí. "Pitomče co tu děláš?! Běž za Jeanem!" Alan ji však chytne za paži a začne ji vláčet pryč z vřavy. "Musíš jít za ním!" vzteká se, když s ní smýkne za svá záda, aby čelil dalším útočníkům. Náměstím se rozezní další dusání kopyt. Ne, snad ne další. A výstřely. Křik zraněných přichází z míst, kde by měl být Jean. "Nenene," zašeptá Ali, než se kolem nich prožene jeden, dva, a víc jezdců a záblesk modrých plášťů. Další výstřel. Zbloudilý, když útočníci zareagují na příchozí mušketýry a který nenašel svůj cíl. Tedy, téměř. Štiplavá bolest na paži přiměje brunetku sklopit pohled ke své paži o které se jí kulka otřela. Nic hlubokého, ale i tak na to kouká jako ve snu. Než se kolem ní zase ovine paže, která ji začne táhnout z centra ruchu, směrem k sirotčinci. "Postarají se o něj Al," zaslechne slova Alana. "Musím tě dovést do bezpečí, pak se za ním vrátím, slibuju." křikne na ni a jenom poslední část věty ji donutí spolupracovat a nechá se vést pryč. Protože potřebuje, aby šel Alan co nejdřív za ním. Jednu ruku si položí na zranění na boku, když se rozeběhnout, ale mlčí. Neupozorní na to nikoho. Není to zlé. A oni musí jít hned za Jeanem.

Zmizí mu z dohledu. Alan. Ali. Krátká myšlenka na to, že k ní poslal toho pravého. Nejde o to že by pochyboval o Alanových dovednostech, ale... snad jsou v pořádku. Snad jsou v pořádku a snad je Emerson zavřený ve svém sídle. Snad kapitán posbírá všechny ty pitomce co se válí v bordelu, snad... Bolest v ruce skoro nevnímá, ani když si první kapky jeho krve najdou cestu až ke konečkům jeho prstů. Další kryt, další výpad. Zdá se mu to, nebo zpomaluje? Nemůže, nesmí. Další výpad, další mrtvý. Rapír mu uvízl mezi obratly páteře v tuhle chvíli už neživého, rozhodně nemá čas ho zkoušet vytahovat, pouští rukojeť, sahá po krátké soubojové dýce. S trochou štěstí se mu ji podaří jednomu z útočníků vrazit do oka a sebrat jeho zbraň. Těžký, neohrabaný, jedeapůlruční meč. Když kolem jílce sevře levou ruku, tentokrát bolest ucítí.
Další kopyta koní, další jezdci. Nikdy nečekal, že modrou barvu uvidí tak rád. Stáhne se, dost na to aby novým mušketýrům přenechal alespoň část svých protivníků. Stáhne se, aby se postavil bok po boku se zelinářem, sadařem, sedlářem, nebo co je ten chlapík s dvěma noži zač. Na to, aby mu zachránil život, když jednoho útočícího muže připraví o hlavu. Zelinář ale udělá zásadní chybu, když se po Jeanovi vděčně podívá a odkryje tak svá záda dalšímu trhanovi. Pak už se nedívá vděčně, jen překvapeně, jako většina lidí kterým někdo v ledvinách otočí dýkou. Jeho vrah naopak nevypadá překvapeně vůbec, Přehodí dýku z jedné ruky do druhé a zpět, skoro tanečním krokem obchází mušketýra, kterého si ulovil. Mušketýra s pomalou, těžkou zbraní a viditelným zraněním. ,,Poslední slova?"

Pracky, které začaly šmátrat už i pod sukní šatů. Vztek a zoufalství, kvůli kterému přestane myslet na dýku na krku a prostě vykopne proti tomu nuzákovi. Sprosté klení, když se trefí podpatkem do celkem choulostivých míst a vlhko, když špička nože protne kůži na jejím krku. Ten chlap začne šmátrat a svírat ji o to vztekleji a bolestivěji. „Ty parchante,“ zasyčí na něj vztekle a ani si neuvědomuje, že použila španělštinu. Pak však přes rameno osloveného zahlédne povědomou tvář, hned dvě dokonce a o chvíli později ji zalije sprška krve. Zatne zuby a vydechne, když z ní ty špinavé pracky konečně zmizí.
Pohlédne na Juliena a lehce povytáhne obočí. Ten pohled je.. impozantní. Zamlouvá se jí takhle mnohem víc, než coby biskup upravený od naleštěných bot až po poslední vlas na hlavě. Odstoupí od zdi a přiblíží se k němu, protože co si budeme nalhávat. Takový kus chlapa se zakrváceným oblečením a mečem vyvolává pocit toho ji po prožitém zážitku láká. Ať už z pohledu bezpečí či.. jiného.
I tak po něm šlehne pohledem při těch slovech. Samozřejmě, že ví, že ona ví, že on ví. Bylo by divné, kdyby nevěděl a ona to ví. „Je milé vidět, že se některé věci nemění.“ Ušklíbne se směrem ke Španělovi při pohledu na mrtvolu i jeho nadcházející zábavu. Očí jí pak zabloudí k Julienově tváří, když jí přes ramena přehodí plášť za který vděčně pokývne a přidrž si ho a který určitě bude tahat za sebou po zemi vzhledem k rozdílu v jejich výškách. „Zajisté, nechceme přeci rušit.“ Odsouhlasí jeho slova a zavěsí se do něj. Téměř poklidným krokem vyjdou z uličky, jakoby se nic nestalo. Jakoby byli pouze na procházce nebýt meče a krve od které jsou zamazaní oba. A jakoby další dva muži, kteří jim zastoupí cestu byly úplně normální. Hloupí, nebo až moc sebejistí, když se s nenasytným pohledem dívají na biskupa, ze kterého větří bohatý úlovek a hned poté přeskočí pohledem k Jul, jejíž krása je teď spíše nevýhoda, když se jim v pohledech začne odrážet chlípnost. Jul si tiše odkašle a opatrně se podívá na biskupa vedle sebe. "Dej nám prachy a ženu a můžeš jít." hloupí, rozhodně hloupí.

Ještě jedna-dvě menší potyčky, než se Ali s Alanem podaří dorazit k sirotčinci. Veškerá pozornost se přesunula na druhou stranu náměstí, takže Ali už nepřijde k žádným dalším zraněním a Alan si odnese jen jeden mělký šrám na tváři. Dveře se na škvíru pootevřou, aby je pustili dovnitř. Naskytne se jí tak pohled na spoustu dětí i dospělých, kteří v šoku sedí, zabalení v dekách či sténají kvůli utrpěným zraněním. A několik známých tváří, z nichž se pár ujalo ošetřování a obstarávání dalších přikrývek. Naléhavě se otočí na svého společníka a když se ujistí, že šrám je jediné zranění, které má, tak ho vezme za paži a zatřese jím. "Vidíš, jsem v bezpečí. Zůstanu tu a pomůžu jim." úpěnlivě na něj upírá pohled velikých srnčích očí. "Tak už běž do háje za ním." štěkne na něj skoro vztekle. Alan si neopustí mírné ušklíbnutí, ale neváhá. Opravdu se okamžitě sebe a sirotčinec opět opustí, aby šel pomoct svému příteli.
Ali, na krátký moment osamělá, zavře oči a vyšle krátkou modlitbu ve které prosí boha, aby na Jeana dohlédl. Pak se jí však dotknou ruce, které ji nekompromisně odvedou a nějaká žena jí provizorně obváže bok. Nic jiného jí Ali ani nedovolí. Dopřeje si maximálně doušek vody, než začne obcházet jednoho po druhém přítomné a zjišťovat s čím by mohla pomoci. Nakonec je přidělena k dětem, protože místní vědí, že sama se o dvě stará. Nasadí svůj uklidňující tón hlasu a i přes bolest se na ně usmívá, když jim jemně ošetřuje škrábance, případně je převléká a dává jim napít. Občas si ukradne chvíli, aby se odběhla podívat k oknu, než se k nim zase musí vrátit. "Ali?" zašeptaná slova přivolají její pozornost. Sklopí pohled k ošetřené dívce, která značně pobledlá spočívá na provizorním lůžku přikrytá dekou. "Vodu," zašeptá znovu a Ali její přání bez váhání vyplní, než si k ní na malý moment přisedne. "Bude to v pořádku Kath," pokračuje v šeptání konejšivých slov, dokud se zraněná dívka neponoří do neklidného spánku. Poté se vrátí ke obcházení kolečka a uklidňování všech, kteří se snaží v něčem najít tu jistotu. Že to bude v pořádku. A ironicky ji nachází u dívky, která si tím není vůbec jistá. Protože Jean je tam venku a naposledy, když ho viděla, tak byl sám a zraněný.

Louis se na ní překvapeně podíval. A jemně jí ru ruku odtáhl. " jen to rozdráždíte." Měla tváře celé rudé od toho jakou silou jí ti hrubiáni uhodili. " Pojďme odtud." jemně se zopakoval. Náhled nebyl moc čas na nějaké vyklepání... ze zabití člověka. Dáma potřebovala pomoc... vše ostatní šlo stranou. Nabídl jí rámě a jen čekal zda přijme či nikoli. Sluha jim zatím nenápadně zametl cestu a jako obvykle se ztratil. Tuhle vlastnost na něm Louis začínal docešla obdivovat. Pokud se dáma nechala, jemně jí odvedl stranou. " Povíte mi jak se jmenujete?" zeptal se jí. " Já jsem Louis." představil se i se správně gentlemanskou úklonou. " Jen je mi líto, že jsme se museli poznat právě za těchto nepříjemných okolností."

Polekaně jsem sebou trhla, když se mě muž dotkl. No tak, vždyť mi nejspíš zachránil život! A náušnice! okřikla jsem sama sebe v mysli, zajímalo by mě, jestli by za tohle taktéž shořeli na hranici zamumlala jsem si v hlavě. Rámě jsem, i když dost rozklepaně přijala, a nechala se jím odvést stranou, za to jsem byla dost vděčná, alespoň jsem se nemusela dívat na tři mrtvá těla. Toho, co mě několikrát uhodil, mi líto nebylo, avšak co ti zbylí dva? Třeba nebyli tak špatní, tak zkažení, aby je hned potkala smrt. Na jednu stranu jsem s jejich smrtí nesouhlasila, na tu druhou jsem doufala, že si jí opravdu zaslouží, co kdyby jim ponechali jejich životy a oni to jednoho dne udělali znovu? Nějaké dívce, kterou by nikdo zachránit nemohl?
Z myšlenek jsem se probrala až po otázce na mé jméno. "Marie-Diane de Rabutin, pane.." odpověděla jsem a ohlédla se do uličky, snad jako kdybych chtěla zkontrolovat, že jsou doopravdy mrtví a není tam nikdo další, kdo by nám bodl kudlu rovnou do zad. "Nevím, jak vám poděkovat než svými vlastními slovy, Louisi" dodala jsem vzápětí, jindy bych k tomu přidala i milý úsměv, ale teď opravdu nebyla situace na to se do široka usmívat, zvláště když jsem se ještě pořádně nevzpamatovala z toho, co se ještě před pár minutami stalo.

Poslední slova. To určitě. Nechává toho chlapa žvanit, točí se tak aby byl proti němu vždycky čelem a zároveň díky tomu může zkontrolovat okolí. Boj zatím neustává, ale vypadá to, že síly - i když ne počty - jsou víceméně vyrovnané. Nechá ho zaútočit jako prvního, vyhýbá se rychlým pohybům. Jednou, podruhé, potřetí. Má plán. Možná ne dokonalý, ale plán. Pouští meč, aby měl volné ruce, za což si vyslouží smích. A další útok, samozřejmě. Bodnutí mířené do oblasti žaludku. Má jedinou šanci. A uspěje, částečně. Zastaví ruku toho muže zachytí jeho zápěstí, jen pár milimetrů před tím, než by se špička nože dostala k jeho oblečení. Do druhé ruky nechá vklouznout pistoli. Malý dárek, který mu předal Alan, než ho poslal za Ali. Jen doufá, že ji ten trouba pořádně nabil. Cvaknutí západky se ozve naprázdno. A čas zpomalí. Špička nože v kůži, jak na něj ten chlap tlačí celou svojí silou. Nápřah levou rukou, která pomalu ztrácí sílu. Nejspíš bude potřebovat pár stehů. Pažba pistole narážející do spánku útočníka, znovu a znovu, dokud se bezvládný nesvalí na zem. Těžký dech. Cizí kroky. ,,Idiote!" Mnohem víc konstatování skutečnosti než nadávka, když mu Alan pomáhá na nohy a on mu do rukou vrazí tu zatracenou pistoli. Pak si to uvědomí, přeměří si svého bratra v uniformě přísným pohledem. ,,Ali je-?" ,,Je. Ale jestli jim nepomůžeme, nebude dlouho."
Nedokáže odhadnout jak dlouho trvá se všech zbavit. Zabít, svázat, zatknout... Půl hodiny, hodina, nebo celá noc? Nakonec je náměstí prázdné. Tedy... ne prázdné. Je na něm spousta lidí, jen většina z nich už asi nikam neodejde. Připadá mu to hloupé, vtipné, když se zpocený a špinavý podél jedné zdi sesune do sedu. Velké náměstí. Měl by jít na velké náměstí. Ruka pořád krvácí. Ránu na břiše ani nekontroloval. Ani jedno nebolí. Ví, že začne, brzy. Hned jak vyprchá poslední adrenalin.

,,To rád počujem. Že pôsobím i ja sám tak presvedčivo." Poznamená k nej až milým tónom hlasu. Keď znova prehovorila bolo by to ako by ho zaklínala, jej hlas. Dokázala sa s ním hrať perfektne. Ale on bol hráč tiež. Svojej vlastnej hry. ,,Keby môj život nebol zaujímavý madam, asi by som ho dosť rýchlo zmenil. Mám rád napätie." Povie k nej až provokatívne. A obhliadne sa naokolo seba až pri jej ponuke znova na ňu. ,,Nedovolil by som si odmietnuť túto ponuku. Predsa niekto musí dávať pozor i na vás." Dodá a vydá sa po jej boku k stánku na ktorý tak ľahko poukázala. ,,Jeden pohár z vami ma nezabije." Žmurkne na ňu a ako pomaličky ide po jej boku do uší mu vletí rýchlo zvonenie zvonov. Dobre vedel čo to znamená. Obzrel sa naokolo seba a keď počul dupot kopýt k nim sa blížiaci chytil Neri za zápästie pričom ju vzal kus stranou. K boku stánku kam mierili. Aby mala niečo za chrbtom vždy to bolo lepšie. A preto tak povediac ju pritiahol o drevený pylier a ocitol sa na moment okolo nej. ,,Davajte si pozor." zašeptal k nej. Jeho slová neboli vyhražka ale upozornenie. Bola krásnou ženou a nechcel aby sa jej niečo stalo. No tu už skončili na námestí muži a on nasucho prehltol. Premýšľal ako vyťažiť to najviac zo situácie. No tu už pri ňom stáli dvaja chlapi. A tak tasil kord v jednej ruke a v druhej pištoľ, kto z koho. Obaja vyzerali neomalene no svaly boli niečo čo im nechýbalo i keď hygiena, to je iný príbeh. Musel sa nad tým až pousmiať.

Přijde jí, že utekla celá věčnost. Že je v tom pitomém domě zavřená celé roky, věky, životy. Uklidnit plačící díte, jehož rodič pravděpodobně leží na náměstí, zastavit se na pár vteřin u okna, udělat kolečko u zraněných - vyměnit jim provizorní obvazy, vymýt rány, zastávka u okna, dát potřebným napít, okno, postarat se o nově příchozí, okno. Zastavit se u lidí, kteří upadli do šoku nebo netečnosti, uklidnit je, poskytnout jim útěchu, objetí, vyhlédnout z okna. A tak pořád dokola. Po nějaké době zvuky bojů ustanou. Nepustí ji ven. Vztek. Slzy v očích, když vyhlíží z okna. Příliš hluboká tma na to, aby mužům v modrých uniformách viděla do tvářích. Je tam? Je. Ale je jeden z těch, co se zbavují posledních odpůrců nebo leží mezi rodiči dětí za jejímu zády? Když s pár dalšími rozdělí a uloží ostatní do pokojů, aby vstupní hala zůstala prázdná, tak zůstane u dveří. Chodící kolem nich jako tygr v kleci. Už to nesnese o moc déle. Občasné bezmocné praštění pěstí do nejbližšího povrchu. Odřené klouby.
A najednou. Najednou příležitost, když se muž, co hlídá dveře, nechá ukolébat klidem venku. Tiché pootevření dveře, aby k sobě nepřitáhla pozornost ostatních, popadnutí modré látky pláště, který se jí záhadným způsobem podařilo předtím donést dovnitř a vyběhnutí ze dveří. Hledá mezi živými. Odmítá si připustit opak. Popobíhá od jednoho modrokabátníka k druhému a hledá. S narůstajícím zoufalstvím je obchází, dokud jí pohled nepadne na postavu sesutou u zdi na zemi. Tmavovlasého muže bez klobouku a pláště, ale jasně mušketýra. Pár váhavých kroků jeho směrem, než rozpozná známé rysy tváře. Rty naznačené jeho jméno, než se k němu rozeběhne. "Jeane, Jeane," padá před ním na kolena, šeptá jeho jméno se slzami úlevy v očích. "Ty hlupáku, ty zatracený hlupáku," tiché vzlyknutí. Je na živu. Je tu. Musí se o něj postarat. Musí se postarat o to, že to tak zůstane. Pokládá jeho plášť na zem a rozvazuje ho, aby se dostala k věcem na ošetření, které do něj dřív zabalila. "Ty hlupáčku," opakuje šeptem a začne mu opatrně odepínat kožený nárameník, když si první slza začne razit cestu po její tváři. Nárameník odloží stranou a zamračeně se zadívá na krví nasáklou látku. "Napij se, šup." popadne čutoru s vodou s nekompromisním pohledem mu ji podá.

A to ten den tak hezky... no dobře, nezačal hezky. Ale rozhodně mnohem lépe než jak to vypadá že skončí. Zvony nikdy nejsou dobré znamení a tentokrát se ozvaly až příliš pozdě, pro nespočet lidí. Nemusí je vidět, cítí ve vzduchu blížící se smrt. Nechá sebou trochu neomaleně smýknout k boku stánku. Tenhle to přežije. Ví to. Ale také ví, že to nezaručuje vítězství. Nebojí se jich a nebojí se o sebe, to ale neznamená, že se tu bude zdržovat déle než je nutné. Lehce ho políbí na tvář. ,,Pro štěstí." Pak se stáhne, tohle není její boj. Jedním pohybem uvolní medailon co má kolem krku, aby ho schovala do rukávu. Cesta do bezpečí, ať už ke Krysí díře nebo Domu je daleká a ona by jim radši... prostě ho nesmí dostat. Bohové se nedívají shovívavě na ty, kteří nechrání jejich dary.
Její výhodou je, že zná město, zná úzké zapadlé uličky, ví kudy jít a běžet, aby se rychle dostala od největších bojů. Cestou vyhlíží známé zlaté vlasy. Dannan, opatruj ho, opatruj všechny. Nějakou dobu má štěstí, několikrát se jí podaří se schovat za roh nebo přitisknout do špinavého kouta těsně před tím, než kolem ní projde skupinka útočníků. Pak jí ale dojde. Před pěšáky by nejspíš utekla, jenže jeden z nich je na koni. Nemá v dlouhé ulici bez odboček možnost, dojede ji, popadne a vyhodí k sobě. Kopání, škrábance ani údery pěstí jako by s mužem nic nedělaly, veze ji zpátky, zpátky tam odkud přišla, zpátky k hloučku tří dalších chlapů, stejně odporných a špinavých jako je on, kteří se baví kopáním do polomrtvého tlouštíka. Kořist. Mluví o ní, jako by byla věc, když si shazuje z koně, když jim k velkému pobavení zkouší utéct. Mluvit přestane, když ho kopne mezi nohy a z pobavení se kterým na ni zírali se stává zlost.
Neubrání se jim, jsou moc silní. Kdyby byl jeden, možná dva... Cítí, jak se jí jejich prsty zarývají do kůže na rukou i přes dlouhé rukávy šatů, snaží se jim vykroutit, když ji povalí na špinavou zem. Nejde o to, co jí chtějí udělat. Dělala to stokrát, tisíckrát, ze začátku s horšími než jsou oni. Jde o to, že nechce. Tihle jí nezaplatí jinak než nožem na krku, až s ní budou hotoví a ona musí žít, musí žít aby mohla udělat všechno co si odpřísáhla a slíbila. Trvá jim sotva pár vteřin vyhrnout jí sukni k pasu, roztrhnou výstřih. Dannan, matko draků zachraň tu co ti dala tolik životů... Dva z nich jí drží ruce, ošklivé tváře plné zloby, chtíče a pomsty. Ten co ji přivezl se na ni chystá se staženými kalhotami nalehnout, za mohutného povzbuzování posledního, aby se neflákal, že tu není sám.

Na chvilku zavřel oči. Jen o něco delší mrknutí, alespoň mu to tak připadalo. Ticho narušení vzdálenými pozůstatky boje je ohlušující a zároveň uspává. A pak najednou není. Není ticho, není náměstí s dlažbou lesklou od krve, nejsou mrtví lidé a rozbité nebo převrhnuté stánky. Jsou jen ty veliké hnědé oči lesklé slzami. ,,Sluníčko..." s náznakem úsměvu zvedne ruku, tu pravou tedy, aby se dotkl její tváře. Samozřejmě ji při tom zašpiní, ale na to nějak nemyslí. Je celá. Celá? S tichým bolestivým výdechem se lépe posadí, aby si ji mohl prohlédnout. Provází každý její pohyb, když se přehrabuje ve všem možném co si s sebou přinesla. Zasmál by se nad tím, řekl něco v tom smyslu, že je vybavenější než místní napůl postavený lazaret. Jenže smích vyžaduje břišní svaly, takže si ho zrovna teď odpustí, když i dýchání začíná být nepříjemné. A znovu sykne, když mu sundává nárameník. Nějak má pro dnešek hraní na hrdinu dost, na druhou stranu ji ale nechce zbytečně děsit. Proto vcelku poslušně přijme i čutoru s vodou, ze které si párkrát lokne, pak ale ty uspěchané bílé ruce, které se ho snaží ošetřovat zastaví. ,,Neměla bys tu být, sluníčko. Ublížili ti. Potřebuješ... vezmu tě domů, dobře? Iris se bude bát a Seb -" Tak úplně mu to nejde. Působit s podobnou rozhodností, jako když ho viděla na začátku boje. A když se to vezme kolem a kolem, jeho pokus o to vstát vyjde vlastně jen proto, že má za sebou zeď. Však on neumře. Jen pár dalších jizev. Vyspí se a... a bude to dobré. Ale ona by neměla mít jizvy. Nechce aby si nesla památku na chvíli kdy ji neochránil kdy se tu zdržela s ním. Celou dobu potlačovaný strach o tuhle neskutečnou bytůstku si najde cestu napovrch, když si ji k sobě pevně přitiskne, aby jí zlíbal čelo, tváře i rty. ,,Ublížili ti... omlouvám se, už to nedovolím. Nikdy už to nedovolím." Těžko říci jak důvěryhodně působí ten slib od muže, který vlastně může být rád, že stojí.

Dorazil do města jen dva dny před dožínkami. Vůbec netušil, že se něco takového chystá. Jen si zjistil, kde je princezna, a jestli je zdravá. A taky zjistil, že ten ruský princ už dorazil. Rozhodl se, že si na něj musí dát pozor. Zná východní typy. Ať už mají švédskou krev nebo ne.
Když začne celá ta mela, zrovna je nedaleko náměstí. Byl ve městě poohlédnout se po nějakém koření, protože to, co si přivezl, se mu nějakým záhadným způsobem namočilo a zničilo. A pečený zajíc je sice bezva, ale s kořením je to o trochu lepší. O jiných zvířatech ani nemluvě! Ale pak se rozenějí zvony, výkřiky a koňská kopyta. Ani jedno nevěstí nic dobrého. Pro sebe si zakleje, jaké má vždy a všude skvělé načasování, a stáhne se z hlavní ulice. Pro jistotu si do ruky připraví svoji sekeru. Oklikami míří pryč. Tohle se ho netýká. Ale v cestě se mu ocitne kůň, čtyři muži před ním a jedna žena mezi nimi na zemi. Povzdychne si. Měl by najít jinou cestu? Nejspíš. Ale pak si té ženy všimne pořádně. Přivře oči. Tmavě blonďaté vlasy, bledá, urostlá. A divoká. Nevypadala vyděšeně, jen nasraně a divoce a vražedně. Usmál se. No dobrá. Tak jednou bude gentleman! A on je přeci Seveřan. Nebude se do boje plížit trapně zezadu. Ne. Skočí přímo doprostřed ulice a vydá ze sebe hlasitý, trochu děsivý, divoký výkřik. Když se překvapeně otočí, máchne bojovou sekerou a zabije prvního z nich, stále ještě překvapeného. Kůň zařehtá a vyrazí pryč. Vrhnou se na něj dva. Třetí ještě stále poněkud zaskočeně zůstává s kalhotami u kolen mezi silnými stehny té ženy. Ben se rozmáchne sekerou jen jednou rukou, aby tou druhou mohl z opasku stáhnout svůj tesák, který hodí ženě, která má volné ruce po té, co se její věznitelé vrhli na něj. Bojuje dál jen se svou milovanou sekerou. Jsou teď jenom dva. Hlídá si je. A směje se. Směje se jim, směje se na ně. Divoce. Jsou z toho nesví, to vidí. Tyhle měkoty ze Západu... Není divu, že jeho vikinští předci vždycky tak snadno dobývali všechny tyhle západní území a drancovali. Nejspíš taky stahovali kalhoty a utíkali, když slyšeli hordy divochů, jak se na ně s řevem a smíchem řítí!

Na krátký moment zavře oči, vychutnávající si ten ten dotek. Co na tom, že ji zašpiní. Zamazaná je už tak dost, jak od prachu, tak krve a ne jenom její vlastní. Lehce nakloní hlavu ke straně, aby ten dotek ještě o chvíli prodloužila, než se sama odtáhne, aby se mohla pustit do ošetřování. Byl tam tak dlouho. A zranili ho hned na začátku. "Promiň, ale musím." špitne potichu, když k jejím uším dolehne to syknutí. Trochu nevěřícně se na něj zahledí, když spustí. Nemůže uvěřit tomu, co řekl a je v první chvíli v šoku natolik, že mu nestihne ani překazit jeho pokus o postavení se na nohy, který byl úspěšný jen díky tomu, že u něj stáli všichni svatí. Sama se postaví na nohy a zamračeně si ho přeměří pohledem přichystaná ho zachytit jakmile zachytí jen náznak toho, že se hroutí zpátky k zemi.
Ale pak je v jeho náruči. Z čista jasna ji objímají jeho silné paže a tvář jí zasypává polibky. "No tak, no tak." podaří se jí mezi tou salvou polibků vyslovit. Celé to u ní vyvolá drobný úsměv, sotva znatelný. Zvedne ruce, aby ho pohladila po tvářích a následně je obmotala kolem jeho krku, když se k němu sama opatrně přitiskne. "Jsem v pořádku, nic to není." ani nelže. Ovšem, bolí to jak čert, možná jí zbyte na boku jizva, ale to je celé. Nic v porovnání s jeho stavem. Zvedne hlavu z jeho pravého ramene a zadívá se mu s něhou do očí. "Nikam nepůjdu, rozumíš? Ukradnu si tě na tuhle noc. Ošetříme tě, dopravíme do tvého pokoje a nespustím tě celou noc z očí. Iris je v pořádku, odešly. A až dorazíme do kasáren, tak od ostatních zjistíme, kde je Seb." promlouvá k němu tiše, ale pevným hlasem. Možná by si o něj měla dělat větší starost, ale zná ho. Ví, z čeho všeho už vyvázl a jestli někdo zná důvěrně každé zákoutí, kam se skrýt, tak je to právě on. Pak se natáhne, aby ho pořádně políbila přímo na rty, aby umlčela jakékoliv protesty. Pak se však znovu zamračí a odtáhne se, aby se zadívala na své břicho, kde znovu začala cítit vlhko. Však všechna krev za tu dobu uschla. Pomalu a opatrně sjede dlaní po Jeanově trupu, dokud nenarazí na kruh krve z rány, které si předtím nevšimla. "Jeane-Babtiste d´Auvergne, okamžitě si zase sedneš, ať tě ošetřím a nehodlám o tom diskutovat." pronese tiše, o to víc důrazně a sama mu s tím začne "pomáhat", spoléhající na to, že se s ní nebude prát, když jsou oba zranění. Za zády zaslechne tichý smích. Krátce se otočí, aby se podívala na Alana, kterému věnuje na její poměry opravdu nepříjemný pohled. "A ty se moc nesměj, měl jsi na něj dát pozor." ucedí a otočí se zase k Jeanovi.

Další závan smrti, znovu ne její. Žádá o pomoc a je jí odpvězeno, je vyslyšena. I tak ji ale ten bojový výkřik překvapí skoro stejně jako muže kolem ní. Dopadne na ni pár kapek krve a ona se ušklíbne. Staří bohové mají něco do sebe. Neváhá, rychle se posadí a sáhne po noži co se tak příhodně ocitne blízko ní. S neskrývaným potěšením ho zabodne muži mezi svýma nohama, jedním táhlým pohybem toho odporného budižkičemu rozpáře od odhaleného podbřišku až k žebrům. Co na tom, že se zamaže. že ji zamaže. Je zkažený i uvnitř, smrdí. Chudák si v posledním pudu sebezáchovy, jakémsi záchvěvu zbytků života pokusí nacpat vyhřezlá střeva zpět do těla. Nepomůže to. A Neri vstává, rozzlobená, odhodlaná a krvavá. Vstává a pozoruje jak se jim ten cizinec vysmívá. Ani si jí nevšimnou, jako by je sám očaroval. Dobře pro ni, hůř pro ně. I když ti si svůj osud zpečetili ve chvíli, kdy na ni vztáhli ruku. Pár rychlých, skoro kočičích pohybů stačí k tomu aby se dostala za záda jednoho z nich, nůž mu přitiskla těsně ke krku. Zkouší se ohnat, nedosáhne na ni, jen se sám pořeže. ,,Chtěl jsi vědět co mě rajcuje?" Poslední jedovatá slova téhle květinky ho doprovodí na onen svět, když ho plynulým, chtělo by se říci zkušeným, pohybem podřízne. Není tak klidná jak se zdá, srdce jí buší v rychlém rytmu, dech nadzdvihává jen skromně zahalený hrudník v roztržených šatech, který víc halí dlouhé vlasy slepené krví, než poničená látka. Není klidná, ale nebojí se.

Nechce, aby se mu omlouvala. Ona se mu přece nemá omlouvat, to on... měl dávat větší pozor. Hlavně na ni. Nesouhlasně zavrtí hlavou, než vstane a přitiskne ji k sobě. Bez ohledu na bolest, čerstvou i zasychající krev, bez ohledu na špínu a všechen ten hrozný zmar kolem. Přitiskne ji k sobě jako by se potřeboval ujistit, že je skutečně živá. ,,Jsi mizerná lhářka, už ti to někdo řekl?" Možná to není nic pro ni. Pro něj je. Raději by její zranění odnesl sám mnohonásobně, jen kdyby to znamenalo, že bude v pořádku. A i přes to, že ta slova by mohla snadno působit ostře jsou vlastně něžná. Copak by ji mohl odmítnout to, co po něm chce? Jen doufá, že má pravdu. Že ten malý míček je v bezpečí doma s podezíravou tetou, že Sebastien snad zůstal v kasárnách. Nechá ten další polibek, aby odplavil, nebo alespoň utišil jeho obavy. Na chviličku. Než se od něj Ali odtáhne a objeví jeho druhé zranění. Už se nadechuje k dalšímu protestu, když přijde to oslovení celým jménem, tiché, ale důrazné jako kdyby byla zvyklá vládnout království. Musí se nad tím zasmát, tentokrát už ano, i když to znamená, že mu ten smích zkřiví tvář do bolestivé grimasy. ,,Říkal jsem ti... že bys byla dobrý mušketýr." Slova jsou trochu přerývavá, právě díky jeho vlastní hlouposti, kterou před chviličkou zase předvedl.
Ale poslechne... poslechne a posadí se, nechá ji aby ho ošetřila jak potřebuje. Jak ona potřebuje. Aby se cítila dobře, aby se nemusela bát. Na tom přece záleží. ,,Zato tenhle..." dobrácky se ušklíbne na Alana, ,,ten si ani neumí nabít vlastní zbraň." Tohle bude mít ten nebožák na talíři dlouho, jako by nestačilo, že už mu musí docházet, že k téhle dívce se jen tak nedostane. Ani přes jejího bratříčka. Tiché, jen naznačené díky ale padne jeho směrem, když Jean ve výmluvném gestu přípitku zvedne ze země čutoru s vodou.

Ušklíbne se. Opravdu musí bát hrozně čitelná. "A ty mizerný pacient," zamumlá nazpátek. Přeci si to nenechá jen tak líbit. Jakákoliv jejich chabá snaha o rýpání do sebe navzájem je umlčená tím objetím. Objetím, kdy Ali nechá spadnout ze sebe poslední obavy o to, jestli je ještě vůbec naživu a místo toho pocítí zvláštní klid a mír. Naprosto nesmyslný vzhledem k tomu, co za katastrofu se to stalo, ale on je živý. Ne úplně zdravý, ale živý. O tom, že na tom po té první stránce není zrovna nejlépe ji usvědčí i další zranění, které objeví čirou náhodou. A v tu chvíli pro ni končí jakýkoliv čas na srandičky a něžnůstky. Na to bude dost času později. Později, až bude Jean ošetřený, čistý a uložený v posteli.
Když se začne smát, tak začne přemýšlet nad tím, jestli se během boje snad nepraštil do hlavy nebo někdo nepřetáhl jeho. Čím víc se směje, což ho už od prvního pohledu musí příšerně bolet, tím víc se Aliénor mračí. Až na následné napomenutí Alana zůstává potichu a věnuje se ošetřování. Radši. Rozepne mu kabátec, který mu následně také stáhne a pevně sevře rty, když se zadívá na košili, která byla původně bílá, ale teď ji hyzdí obrovské krvavé koláče. Zvedne k Jeanovi pohled zrovna ve chvíli, aby zachytila Jeanovo gesto k Alanovi, který mu ho s úsměvem oplatí. S úsměvem! Viděl, jak na tom Jean je?! "Jestli jsou mušketýři taková sebranka hlupáků, jako jste vy dva, tak ne nebyla. Připadám si celkem inteligentní." zavrčí tiše. Její podráždění ještě trochu naroste, když zaslechne další uchechtnutí od někoho, kdo se u nich také zastavil. Nepodívá se na ně. Ani na jednoho z nich. Mlčky vytáhne Jeanovu dýku a s, možná překvapivou zručností pro přihlížející, začne opatrně ten krvavý hadr rozřezávat a odlupovat od ran, než tam definitivně zaschne. Dál následuje pár chvil, kdy si vezme zpátky čutoru a kusem čisté látky omyje obě látky, aby viděla, jak na tom ta zranění opravdu jsou. Chvíli na ně mlčky hledí, bez jediného pohybu. Sevře obě ruce v pěst. Mohla o něj přijít. Mohlo stačit tak málo a našla by ho ležet mezi ostatními. Místo paniky a toho, aby se pod tím uvědoměním začala třást, začne rány na pevno zavazovat, aby alespoň zastavila krvácení. "Potřebuješ to zašít. Doufám, že máte v kasárnách někoho schopného, já si na to netroufnu. Pokud ne, tak pošlu pro kata." sdělí mu a zároveň učiní rozhodnutí. Málem jsem o něj přišla.

Bojuje, ale na tyhle loupící sralbotky se nemusí až tak moc soustředit, a tak moc dobře vidí i tu ženu, která se chopí jeho tesáku a dost drastickým způsobem se zbaví muže nad sebou. Neměl by proti tomu způsobu nic proti, kdyby ten muž opravdu nebyl přímo nad ní. Nevyhne se tak tomu, aby obsah jeho těla a střev skončil na jejích šatech. Ale nesoudí jí. Na jejím místě by asi udělal totéž. Přeci jen, podříznout krk je zbytečně rychlé, pro takovýhle odpad. A když ta dračice vyřídí i druhého, vůbec se nad tím už nepodiví. On se zbaví posledního a sekeru schová za opasek. Prohlédne si ji. Takhle celou zaneřáděnou smrtí. Usměje se. Přijde k ní a natáhne ruku. Aby mu vrátila nůž.
"Hezká práce..." kývne jí, "nemůžu říct čistá... Ale pěkná!"

Prochází s ní ulicemi města, míří domů, do domu Inkvizice. Snaží se vybírat ty už prázdné ulice. Sice to znamená, že poměrně často musí přešlapovat mrtvá těla a hromádky vnitřností, ale aspoň je nikdo neruší. Hm. Nerušil. Najednou se proti nim postaví další dva, jeden už viditelně raněný. Ale nijak ho to nezastavilo. Další dva idioti, co očekávají, že je jen slabý sluha boží. To určitě.
Sevře rukojeť meče pevněji a ušklíbne se. Pustí Juliette a stoupne si před ní. Vykročí proti těm dvěma.
"Dám vám něco mnohem lepšího! Pošlu vás přímou cestou rovnou před boží soud!" oznámí jim. A pustí se do boje. A užívá si to. Podobně jako to upalování. Bere jim životy. Jakoby maloval. Maloval rudou barvou po zdech domů vedle nich, z obou stran.
Když skončí, přejde k Juliette a zvedne cíp svého vlastního pláště, který je stále usazený na jejích ramenou, a otře si do něj svůj meč. Pak ho zastrčí do pochvy, protože sídlo už je opravdu nedaleko. A znovu jí nabídne rámě.
"Kde že jsme to skončili?"

Snaží se být méně mizerný pacient, ale moc mu to nejde. Nikdy mu to nešlo, ale snaží se, kvůli ní. Protože vidí jak trochu pobledla, sevřela rty. Není úplně hloupý a ještě ani není úplně vyřízený ztrátou krve na to, aby si neuvědomoval, že před sebou nemá nejspíš zrovna hezký pohled. ,,Nemusíš to dělat, Ali. Zvládnu to zavázat sám, alespoň na tu chvíli..." Po tom, co by se pořádně prolil rumem. Pak by se prostě nějak dopravil do kasáren, praštil sebou do postele a ráno by se vidělo. Nebo nevidělo. Poměrně správně ale tuší, že o tom by jí povídat neměl. Vypadá odhodlaně, tohle sluníčko. I když je zrovna zamračené. ,,Máš pravdu děvče. Nikdo chytrý by pro korunu hlavu neriskoval." Starší, trochu hrubý hlas se ozve Ali za zády po jejích slovech, po tom dalším uchechtnutí a brzy na to si vedle ní přidřepne starší muž v modrém plášti. Už ho viděla. Kapitán Treville vypadá, že si také prošel svým kusem boje, špinavý s manžetami nasáklými krví a přes kalhoty ledabyle ovázanou ránou na stehně. ,,Kapitáne." Jean lehce přikývne na pozdrav. Kdyby u něj nebyla Ali, už by zase byl na nohou, staral se o to, co dalšího je třeba zařídit. Kdyby tam nebyla Ali a kdyby si od toho muže nevysloužil přísný pohled.
,,Jenže pak jsou tu ti blázni, co to vlastně nedělají pro korunu, ale pro krásné oči mladých holek a další, obyčejné lidi." Zlehka, ve skoro otcovském gestu se dotkne jejího ramene, jen na chviličku. Jako kdyby jí chtěl dodat víru v to, že zrovna ten její modrokabátník jí neumře. ,,Tady toho hrdinu doprav do kasáren, Bernard ti ho tam dá dohromady." Jean doslova čeká na poznámku o tom, že ji pak má poslat domů, že by měl odpočívat, že - žádná nepřijde. Další z věcí, za které je dnes vděčný. I když možná je to spíš důsledek toho, jak dobře Treville své muže zná, než jeho laskavosti. K čemu jim nařizovat něco, co by stejně porušili. Kapitán se znovu zvedá, opatrně při tom primárně zatíží nezraněnou nohu a s gestem ve kterém se lehce dotkne klobouku se s Ali loučí, než se otočí k mušketýrům postávajícím a posedávajícím kolem. ,,Tak se hejbejte, bando! Kdo potřebuje ošetřit vrací se do kasáren, doprovod maximálně jeden na jednoho. Ostatní se mnou. Pořád v tomhle zatraceným městě někdo musí udělat pořádek." Až nápadně při tom krátkém proslovu připomíná Jeana před bojem, stejně když dohlíží na to, aby na náměstí žádný z jeho podřízených nezůstal. Až skutečně nezůstane, i když Alan se se svým kamarádem rozloučí lehce neslušným gestem. Jako malí kluci. ,,Myslím, že jsi schválená..." nemůže jinak, než Ali vrátit její vlastní větu, tu kterou mu pověděla jen chvilku před celým tím šílenstvím.

" Nemáte za co krásná slečno..." mírně se uklonil a políbil jí na ruku. " Odpusťte mou nezdvořilost, ale věřím, že bude lepší být od toho místa, co nejdále. " prohlásil, ale stále se nezařazovali do davu, který se zvolna uklidňoval. " Chcete se kousek projít a trochu se uklidnit?" zeptal se jí. A trochu jí nedal šanci odporovat, sluha jim kryl záda a zdálo se, že je po boji. Sám to trochu potřeboval, ale to byla jiná... " Je mi ctí Vás poznat slečno de Rabutin." schválně sám nepoužil svoje příjmení... ale asi nebylo tak těžké si domyslet, že to nebude žádný chudák... Opatrně jí pohladil po tváři. " Chtělo by to zchladit, byli to hrubiáni, k dámě, jako jste vy, by měli mít úctu. Netrapte se s nimi." zavrtěl nad tím hlavou. Ale tušil, že to mohlo zajít mnohem dále. Pomalu poodejdou ještě o něco dále. " Jste si jistá, že jste v pořádku a nedotkli se Vás kde neměli?"

Je po všem, skoro až moc rychle. Skoro. Na druhou stranu si teď svého udatného rytíře může prohlédnout, zhodnotit. Ani se nesnaží pohled kterým ho propaluje nějak skrývat nebo změkčit. Stejně jako nespěchá s vracením nože, ze kterého pomalu odkapává srážející se krev. ,,Ty nebudeš místní." Není to otázka, jen konstatování. Tmavomodré oči sklouznou k ruce, kterou k ní natáhl. Není místní, není ani z té pařížské sebranky, to je víc než jasné. A stejně váhá s tím, jestli mu vrátit zbraň, kterou jí sám nabídl, po tom, co jí pomohl. Nejprve otře zamazané ostří o svůj bok na už tak zničených šatech, pan nůž chytí za jeho špičku a podá mu ho rukojetí napřed. Není to ani tak projev důvěry vůči tomu dlouhovlasému muži, jako vůči Dannan. O tom ale přece nemůže mít ani ponětí, nebo..? Dojem smrti ve vzduchu nemizí, ani když se mu podívá do očí. Jako by ji kolem sebe nesl jako štít. ,,Co jsi zač?" Ne, skutečně se neptá kdo, ale co. Připadá jí to tak nějak příhodnější. Pořád si také drží jistý odstup, i když už nechala z rukávu vyklouznout amulet se stříbrným drakem a znovu si ho zapíná kolem krku. Nespěchá zpět, teď už ne. Z náměstí se sice pořád ozývá boj, ale ten není její. Ani jeho. Navíc do Domu takhle přijít nemůže, dokonce ani zadním vchodem. Stačilo by, aby si jí všiml jeden zákazník a řeči by se rozšířily jako lesní požár. To nikdy není dobré pro obchody. A rozhodně ne, když se inkvizice opravdu rozhodla upalovat. Když si ten načančaný biskup dovolil sáhnout tak blízko k ní.

Nekomentuje to. Nějak jí došla slova. Ta slušná slova. Pokud otevře pusu, tak je asi všechny pošle k čertu. Všechny ty zatracené pomatence v modré, kterým tohle celé přijde hrozně vtipné. Místo toho jen povytáhne na Jeana mlčky obočí a pokračuje v práci důsledně ignorující všechny kolem. Až to nevydrží. A nazve je hlupáky. A naznačí tak, že by ji nepřekvapilo, kdyby každý jednotlivý mušketýr byl hlupák. Vře to v ní. Chce se na ně rozkřičet, aby se srovnali a začali to brát vážně a zároveň se roztřást, protože ta zranění vypadají opravdu ošklivě. Pak se však ozve hlas. Podivně povědomý, ale není si schopná honem vybavit, kde ho už slyšela. I tak však přitáhne její pozornost. Donutí ji zvednou k tomu postaršímu muži hlavu a při tom ještě o odstín zblednout, když si uvědomí, kdo její slova slyšel. "Monsieur Treville," pozdraví ho tiše a hned zase pohled sklopí. Radši se zase začne věnovat ranám, aby se zaměstnala. Veškerý vztek je pryč a zbyde jen stud při kterém si lehce kouše spodní ret. Další věta jí naopak vžene červeň do tváří. Pro krásné oči mladých holek. váhavě k němu natočí hlavu při tom letmém doteku a pak se krátce zadívá Jeanovi do očí. "Dobře," odvětí tiše, když dokončí obvazování a složí ruce do klína, jak náhle nemá co dělat. Postřehne gesto, kterým se s ní kapitán loučí. Byla by vstala a pořádně se uklonila, ale musela by se kvůli tomu vzdálit od Jeana. A to teď prostě neudělá. Alespoň mu tedy pokývne. Tiše setrvává na svém místě, zatímco se panstvo pod přísným dohledem kapitána zase srovná do latě. Nepostřehla, že mezitím získali tak početné obecenstvo. Pak k ní někdo opět promluví, Jean. Nechápavě nakrčí obočí, než jí to dojde. Zvedne jeden koutek úst a šťouchne ho za to jemně do stehna. "Tak pojď," pobídne ho a přesune se k němu, aby ho mohla podepřít jak při vstávání, tak následně při chůzi. "Už si dneska prosím hlavně nehraj na hrdinu." neodpustí si tichou prosbu a zavrtí hlavou. Ještě letmo pokývne na rozloučenou Alanovi, který naštěstí k žádnému vážnějšímu úrazu nepřišel a hned, jak se ujistí, že je Jean připravený, tak se s ním pomalu rozejde. "Co ti mám sehnat na to šití?" optá se s lehce potměšilým výrazem. Samozřejmě, že se ptá na alkohol. Párkrát u šití byla a nikdy se to neobešlo bez něj.

Na jeho slova jsem cosi souhlasně zamumlala, potřebovala jsem pár minut naprostého klidu, abych si srovnala myšlenky, avšak zastavit se, nejlépe se posadit a začít si uvědomovat, co se vlastně stalo, tu nepřicházelo v úvahu. Chtěla jsem podotknout, že bych odsud chtěla při nejlepším pryč, někam do naprostého ticha, nejlépe domů, ale nezmohla jsem se na jediné slovo. Naopak v myšlenkách jsem na sebe křičela, ať se konečně seberu a začnu si uvědomovat celou situaci. Znovu jsem začala pobírat realitu až poté, co jsem ucítila jeho dotek na své stále rozpálené tváři. "Netrápit se tím?" zopakovala jsem po něm a až šokovaně nad tím vydechla, "kéž by se tím dalo trápit. Z tohohle nebudu moct ani usnout!" dodala jsem a několikrát se musela zhluboka nadechnout a následně vydechnout, abych veškeré své emoce potlačila. Kam chce až jít? pomyslela jsem si nechápavě, když se mnou poodešel ještě kousek stranou, sama jsem si nebyla jistá tím, zda bych se cítila v bezpečí někde v davu, nebo v opuštěné uličce, zcela sama. "Ah, díky bohu jsem dopadla tak, tak jsem dopadla" odvětila jsem a odstoupila od Louise na pár kroků, přičemž jsem si na pár vteřin schovala tvář do dlaní, než jsem si prsty promnula spánky a otočila se znovu k němu. "Díky bohu za vás, Louisi. Opravdu. Nechci ani pomýšlet na to, co by se stalo, kdybyste se neobjevil. A opravdu nevím, jak vám za to poděkovat" dodala jsem, již z větší části při smyslech, musela jsem ale sepnout své dlaně v jedno, abych zakryla třesoucí se ruce.

Jak šlechetné a hrdinské gesto. ušklíbne se v duchu, když se Julien postaví před ni, aby ji chránil vlastním tělem. Ve skutečnosti je za to více než vděčná. Protože tohle není situace bez které by samotná vyšla bez zranění. Jak dokazuje i pramínek krve na jejím krku, který se ještě neobtěžovala setřít. Tiše se uchichtne na biskupovou odpovědí, než se zvědavě zadívá na souboj. Sleduje jeho pohyby i výrazy tváře. Je vidět, že si to užívá. Že je ve svém živlu řekněme. Souboj skončí stejně rychle jako začal a Jul pocítí mírný osten zklamání. Co se dá dělat. Klidně hledí, jak k ní kráčí, o trochu víc ušpiněnější od krve, než prvně. V jejím výrazu se však neodráží šok, či snad zhnusení. Naopak jí na rtech hraje mírný úsměv, když si vlastním pláštěm očišťuje meč a následně vrací zpět do pochvy. Beze slova se do něj zase zavěsí a rozejde. "Zrovna jsem se vám chystala pochválit zahájení dožínek." odpoví na jeho otázku a lehce si nadzvedne sukni, když překračuje jedno z dvou těl, které tu po sobě zanechají. "Byla to vskutku ohnivá podívaná. A jak rychle vzplanuli." zavrtí s úšklebkem hlavou. "Tento kat také nebude úplně marný." zamyslí se, když se před nimi vynoří honosná budova sídla.