Ulice města

Nejprve úplně nerozumí tomu, když na oplátku začne se svým vlastním vyprávěním, tak nějak očekává... špatný konec. Postupně si ale uvědomuje, že by vlastně vůbec nemuselo, nevypovídá o tom její tón hlasu a už vůbec ne to pobavení, které jí probleskne v očích. Dovolí si lehký úsměv, skoro nejistý. To ještě před tím, než k němu domluví, ucítí její drobnou ruku na tváři. ,,Slibuji, že příště pro tebe budu mít příběh s hezčím koncem, Aliénor." V ideálním případě o ní. Zaslouží si to, tenhle anděl co s úsměvem čelí všem překážkám ve svém životě. Znovu ji chce obejmout, tak jako když za ní přišel ke stánku a tentokrát to udělá, zlehka jí položí ruce kolem pasu, když už sama přišla tak blízko. Pořád je tak droboučká, jak si pamatuje, na moment mu připadá, jako kdyby od té chvíle neuběhl ani den. ,,Jeden příběh pro tebe, jeden pro Sebastiena a jeden pro Iris. Dovolíš mi se na nich podílet?" Protože chce, možná dokonce potřebuje. Možná v nich vidí náhradu svojí rodiny, možná doufá, že v tomhle zlém světě opravdu alespoň někomu dokáže změnit život k lepšímu. Zatím v tom podle všech dostupných indicií poměrně pokulhává. Ještě si počká na odpověď, zakoukaná do těch velikých hnědých očí, než Ali propustí ze svého objetí, aby jí znovu nabídl rámě, mohli pokračovat ve své procházce. Tedy hlídce! Hlídkují! Při té myšlence mu pobaveně zacukají koutky. ,,Víš, myslím, že bys byla skvělý mušketýr. Navíc modrá ti sluší..." částečně mluví vážně, částečně si z ní utahuje. Cítí se... lépe. Lehce. Tmavé stíny co se mu v mysli hlásily o slovo se pomalu stahují a pro jednou ne proto, že by je topil v záplavě pálenky.

Zrak mal uprený na ňu. V očiach mal isté iskry. Pozeral do jej očí, očí tak modrých krásnych. Hlbokých. Miloval pozornosť krásnych žien. A dokázal ich krásu oceniť. Bol milovník ako sa patrí, romantik. ,,Samozrejme.“ Poznamená k nej celkom jasne. A podvihne na krátky okamih bradu možno aby si ju lepšie pozrel no po chvíľke skôr keď pristúpi k nemu len jemne skloní hlavu k nej a počúva ju. Mala na sebe okúzľujúcu vôňu, kvetového parfému. Zmyslený, jemný, nežný a pritom ako by len poukazoval o to viac na jej krásu. I on mal na sebe parfém, je to predsa romantik nie? Narozdiel od toho jej parfému, jeho nebol až tak, okúzľujúci bol príjemný, niečo čo by si jeden zapamätal. Silné tóny rozmarínua  ľevandule s jemným až drevenným nádychom. Podmanivá vôňa. Ktorú by si slečna zapamätala. Chcel jej vyjadriť svoju odpoveď k akýmkoľvek slovám čo prídu. A nakoniec nebol sklamaný ale on bol muž svojej uniformy i keď ženy, sú jeho slabosť. A ona svojou krásou bola jedna z dominujúcich. I tak skôr ako stihla niečo ďalšie dodať po slovách či niekomu nebude chýbať sa ozval on sám, kľudným hlasom a istým jemným dôrazom. Pričom očami stále sledoval jej. Okúzľujúca bytosť. ,,Som muž svojej uniformy.“ Ten jeho pohľad bol istým spôsobom až provokujúc i keď nechcene. Keď sa vyhupla na špičky len hlavu jemne potočil k nej a sledoval ju, počúval jej slovám až mu na malý okamih skočil kútik úst. ,,Nie je, ale čo tam. Keď tá najkrajšia kvetina je pred mojimi očami. Madam.“ Povie k nej s rovnakou provokáciou ako ona k nemu. Samozrejme diskrétne. A ruku položil na okamih na tú jej na svojom pleci. Ano, znova ju nazval madam i keď mu povedala celkom jasne kým je.

Hezký... je hezká, ale hezkých chlapů může mít dost. Samo o sobě to nestačí k tomu, aby na delší dobu upoutal její pozornost, i když ten kříže na jeho krku je skoro pokušení. Možná by se to dalo nazvat malou pomstou, staří bohové proti tomu novému, ve jménu kterého dnes upalují. ,,O něčem takovém bych si nedovolila pochybovat..." lehce zavrtí hlavou, když ji upozorní na to, že je muž své uniformy. Pak se maličko ušklíbne. Je si docela jistá, že zrovna tenhle se vyžívá v tom být muž i bez ní. Z některých lidí je to zkrátka cítit, je to na nich vidět. A on se zase tolik nesnaží to před ní zakrývat. ,,Musí to být zajímavý život, mít přístup ke dvoru a zároveň zažívat nejeden boj, nebezpečí... určitě je to vzrušující." Dá si záležet na tom jak vysloví poslední slovo, pohraje si s ním na jazyku. A pak se k němu přiblíží, aby sdělila svou tichou zprávu, která se setká s... reakcí sice příjemnou, ale svým způsobem nevýraznou. Buď si na dobře vychovaného jen nehraje nebo ho skutečně nic víc než rozhovor nezajímá. Oboje je stejně tak možné. Docela ráda by zjistila, jaká z těch varianta je ta pravdivá. Pomalu, pomaleji než by musela se stáhne do uctivé vzdálenosti. ,,Povězte mi, mušketýre. Dovolila by vám vaše čest odmítnout, kdyby vás tahle květina pozvala na něco k pití?" S potutelným úsměvem lehce kývne k nedalekému stanu s občerstvením, které zajistila - o tak šlechetná - královna. Není tam zrovna plno, není se čemu divit. Většině lidí při pohledu na upalování nejspíš nevyhládne. ,,Nemusíte se bát, neřekla bych na vás, že pijete ve službě..." úsměv se jí o něco rozšíří.

Dívá se do jejích očí a nemůže jinak. "Slibuju, že přijdu. Po setmění." vysloví to skoro obřadně, i když mu to spíš přijde zábavné. Taková nevinná potřeba v tak hříšné věci. Odolá touze ji za tu ručku chytit a stáhnout k sobě, když ho ohladí a vstane. Ne. Neudělá to. Prozatím. S úsměvem jí pokývne, když se mu ukloní a vrtíc hlavou sleduje, jak odchází. Taková malá divoženka. Po chvíli sám vstane a vydá se zpátky na náměstí. To představení by už mělo skončit a on má ještě spoustu času, než se vydá do sídla.
Uvolněným krokem tedy prochází davem a pohledem zkoumá okolní tváře. Třeba narazí na nějakou známou. Místo toho mu padne pohled na tmavovlasou dívku ke které se blíží houf pouličních děcek. Lehce se zamračí a zrychlí krok. Ví, že se k ní nedostane před nimi. A už to spouští. Začnou ji tahat za sukni a žebrat, obklopí ji a upoutávají její pozornost, aby se jiná děcka mohla vzápětí pokusit ukrást vše co bude možné. Ani k tomu pokusu se však pořádně nedostanou, protože to už vstupuje na scénu Aimé, jako rytíř na bílém koni. "Zmizte," procedí prostě. I ony jeho znají. Sice jen pár z nich, ale stačí to, aby se po jejich vzoru stáhl i zbytek a zase doběhli. "Měla byste si zkontrolovat svůj majetek, slečno." promluví jakmile si je jistý, že všichni ti parchanti skutečně opustili jejich nejbližší okolí. Mušketýři zřejmě nezvládají všechno.

Periferně jsem zahlédla hlouček dětí, ale nevěnovala mu sebemenší pozornost. Byly to pouze děti, co ty mohou provést? Navíc dle jejich křiku se zdálo, že se dost baví. Alespoň někdo má bezstarost hned vedle tří hranic se shořelými těly pomyslela jsem si. Poněkud ironické, ale což, dle mého děti nedokázaly vnímat tolik, jako dospělí lidé, proto si i v těch nejhorších časech dokázaly hrát na to, čím budou chtít být, až budou jednoho dne dospělí. Až polekaně jsem sebou trhla, když se najednou celý ten hlouček seběhl kolem mě. Bylo mi jich poněkud líto, i když mi před pár minutami přišly všichni bezstarostní, najednou ve mě dokázaly vyvolat zvláštní pocit, kdy bych jim dala snad všechno co u sebe mám. Bůh se o vás všechny postará pomyslela jsem si. Než jsem stačila cokoliv říci dětem, snad aby se tak silně nedotýkaly mé sukně, jinak by jí mohly poškodit, po druhé během tak krátké doby jsem se lekla, a to když přiběhl muž a děti odehnal. Chcete mi tu snad zastavit srdce? zavrčela jsem ve svých myšlenkách, přesto jsem si jen jemně přiložila ruku k hrudníku a musela se několikrát zhluboka nadechnout, abych své tlukoucí srdce uklidnila. "Vždyť byly neškodné, nemusel jste se odhánět. Zvládla bych je sama. Jsou to přece jen děti" promluvila jsem k muži a donutila se k menšímu úsměvu, abych tam tak nestála a nemračila se.

Jakási malinko škodolibá část jí samotné si ten nejistý úsměv na jeho tváři užívá. Vždycky to byla ona, kdo byl ten nejistý, na rozpacích. A teď tu stojí. Sebejistá a jistá si tím co říká a on se tu usmívá tak opatrně a nejistě. Jakoby si nebyl jistý, jestli tomu věřit. Proto k němu natáhne ruku a pohladí ho. Ona nelže a nehraje si s lidmi. Ne. Takové věci myslí naprosto vážně. "Co když ten tvůj prozatím není dopsaný?" navrhne jemně, než se ocitne v jeho náruči. V první chvíli ji to překvapí a na moment ztuhne. Pak ho však obejme kolem krku a veškeré napětí se z jejího těla vytratí jako mávnutím kouzelného proutku. Položí si hlavu na jeho rameno a tiše vydechne. Je to svým způsobem.. neskutečné. A další slova, která zaslechne, když ji jeho horký dech zalechtá na krku ji v tom jenom utvrdí. A přitom se cítí bezpečně jako tehdy v noci. Lehce se odtáhne. Jen natolik, aby se mu mohla podívat do tváře a pátravě se na ni zadívat. Její sourozenci pro ni znamenají všechno. Dlouhou dobu to tak bylo. Měla jenom je. A přesto tu stojí on a chce po ní, aby ho vpustila do svého života. Do života těch dvou. Tiše vydechne a pak až odpoví. "V tom případě bychom tě měli seznámit s Iris." pronese to, náhle na rozpacích a trochu nejistá, ale s úsměvem mu oplácející pohled. Poté ji pustí a v první chvíli ji iracionálně připadá, že cítí kolem sebe chlad. Zase se do něj zavěsí a rozejdou se tě mi důvěrně známými uličkami. Hodí po něm postranní pohled a odhaduje, jestli si z ní opravdu utahuje v něčem takovém. I přesto, jak ten den začal se však cítí podstatně lépe a tak se natáhne a rychlým pohybem mu stáhne klobouk a následně si ho sama nasadí. Je jí velký, to je jasné na první pohled. Přidržuje si ho tedy rukou, když k němu vzhlédne. "Myslíš? Asi bych se měla zase někdy stavit v kasárnách a ukázat vám, jak se to dělá." široce se na něj usměje při tom malém divadýlku, které by jí ze začátku ani nenapadlo a teď ho provede naprosto přirozeně a uvolněně.

Stojí s určitým odstupem od té dívky, podle všeho šlechtičny a sleduje ji. Zdá se býti lehce vylekaná. Ještě, aby ne. Ti špunti ví, co dělají. Samozřejmě ho ani nenapadne, že by to mohl způsobit i on. Zrovna začíná přemýšlet, jestli by se spíš neměl přesunout za ni. Jestli ji nebude muset chytat při pohledu na její dýchání, když promluví. A promluví tak neskutečně.. naivně, že to snad není možné. Počkat. Právě se rozloučil se zrzkou. To je silná konkurentka. Pobaveně si ji přeměří očima a lehce pokrčí rameny. "Jen to udělejte." poradí jí. Je si jistý, že mezitím alespoň jednu drobnost stihly vzít. Když se na něj usměje, tak podruhé za posledních pár minut naznačí úklonu. Přeci jenom gentleman a tyhle hovadinky. Co už. "Omlouvám se za vyrušení, mademoiselle." Pohledem zabloudí k hranicím a mírně se zamračí. Jedno z těch torz bývalo jedno poupátko, které se už nerozvine.

Mile se na ní usměje a zaposlouchá se. " Pevně doufám, že tomu tak je." kývl na vše, co jí řekla. " Je trochu škoda, že ste toho neměla k vidění, ale snad je to i dobře, neviděla jste nic zlého." Je krásná a elegantní. Louis se na ní mile usmívá. Stojí poblíž ní, aby jí dokázal ochránit, kdyby se snad někdo z davu rozhodl provést útok. " Sám tím jsem mile překvapen, původně jsem se zde spíš plánoval zastavit...ale bylo mi dáno, že se zde s Vámi setkám. Je to neskutečně milé setkání, co tu však děláte vy?" zeptal se jí s nepředstíraným zájmem.

Nad jeho slovy jsem párkrát za sebou rychle zamrkala, tak nějak jsem se pokoušela vstřebat jeho slova, nebo spíše jejich význam. Byla to snad ironie, nebo dobrá rada od srdce? Na tohle se nemůžu ptát! pomyslela jsem si výhružně, a v hlavě se musela odkopávat od úmyslu zeptat se ho na význam slov. Nebudeme z toho dělat vědu, necháme to bejt zamumlala jsem si v myšlenkách a poupravila si svou sukni, která od dětí byla jen zlehka pomačkaná, po pár mých šikovných přejetích byla zas v úctyhodném stavu. "Ne, neomlouvejte se. Měla jsem vám hned poděkovat, ne si ještě stěžovat" pověděla jsem, snad až spěšně jsem se ohlédla kudy zmizely děti, abych si na ně případně dala pozor, kdyby se chtěly znovu objevit a onen muž už nebyl na dosah, aby je včas zahnal. "Myslím si ale, že mi nic nechybí. Navíc pochybuji, že tak malé děti se schýlí ke krádeži. Vždyť se to nedělá!" pronesla jsem s menším zamračením, věděla jsem že se ve městě pohybuje plno zlodějů, ale aby ke kradení někdo využíval děti? To mi přišlo jako nesmysl, v mých očích byly děti nevinná a nic netušící stvoření, která teprve poznávala hrůzy onoho odporného a zcela zkaženého světa.

Ani jí na její otázku neodpoví, příliš, snad až sobecky si chce na moment ukrást její uklidňující blízkost. Na mučivou vteřinu má dojem, že udělal chybu, na ten kratičký okamžik ve kterém cítí jak pod jeho dotekem strnula, než mu ovinula štíhlé ruce kolem krku. Pak ale znovu ucítí bylinky z jejích vlasů a svět se najednou zdá na chvíli v pořádku. ,,Jak a kdy budeš chtít, netlačím na tebe, jen..." jen by si to přál, jen nechce aby mu zmizela, jen... Snad ani nemusí říkat víc, dokončovat větu, kterou nechal vidět ve vzduchu, když sleduje jemné rysy její tváře. Jen mu na ní záleží. Kdo ví proč vlastně, možná proto, že sluníčka jsou podle něj vzácná. Nechce ale své štěstí pokoušet déle než by měl a tak propustí tuhle neobyčejnou dívku ze svého sevření, aby, tak jak si přála, pokračovali v obchůzce města.
Pronese pak svůj malý žert z jisté části podbarvený jeho pravdivým smýšlením o Aliénor a když mu, na první pohled vlastně najednou a zničeho nic, zmizí klobouk překvapeně se po ní podívá. Nikdy snad nepotkal někoho s tak nevyčerpatelnou zásobou energie. Lehce nad tím vším zavrtí hlavou a volnou rukou si prohrábne vlasy, které mu věčně padají do očí. ,,Rozhodně. Všimla sis, jak je většina mušketýrů ošklivých? Rozhodně bys nám zlepšila pověst." Pronese s předstíranou vážností, nedá se ale říci, že by se mu to příliš dařilo. ,,Ale myslím, že jestli zase přijdeš, budu na dobu tvé návštěvy muset Alana svázat ve sklepě. Nepřestane se na tebe vyptávat kdykoli má příležitost, nejspíš si na něj udělala velký dojem." Tohle už je, k Jeanově částečné nelibosti, pravda. Také se nad tím lehce ušklíbne, ten úšklebek se ovšem poměrně rychle změní v potutelný, liščí úsměv a na další větu o něco ztiší hlas. ,,Leda bych to udělal opačně a schoval tebe ve svém pokoji, sluníčko." Nechce ji zbytečně uvádět do rozpaků, jen si tuhle malou provokaci nedokázal odpustit. To, že ho nemá brát zase až tak vážně navíc celkem dobře zdůrazní fakt, že jí klobouk s bílým peřím vzápětí stáhne hluboko do čela.

,,Tomu duchovi by som skutočne uveril. Ale že by si si ich ár zaobstaral?“ Pozrie lepšie na stánok. Jednoducho nie. Je to nechutné a otravné. I tak nad jeho slovami sa musel jemne pousmiať. Predstaviť si Thierryho v nejakom habite. Ako robí rituálne obrady s chrobákmi. Možno by mu ona modlivka sedela na pleci a brhlila si nôžky. Ako zlé temné svedoie predstavujúce nejaké chrobačie božstvo. Keď muž vyberal pavúky pár si ich vložil do rúk, chlpaté obludy! Nohaté. ,,To áno. V tom sa zhodneme.“ Povie k slovám Thierryho i keď sám nemal obavy z hmyzu, len bol nechutný. Ale žena na ktorú hľadel. Tak sa jej podobala. A tu ho z toho sladkého delíria spomienok, sladkého? Bolo to krásne ale i smutné. Prebral ho Thierry. Zažmurkal a pozrel na neho pričom sa len pousmial. ,,Nepozerám na ňu len...“ otočí hlavu speť od Thierryho na miesto kadiaľ prechádzala žena so svojím rodinným sprievodom no už ju nenašiel. ,,Mal som pocit ako by som sám videl ducha.“ Až mu pobavene cukne kútik úst . Podobala sa. A znova sa mu tým pripomenula. Aspoň že Thierry tá veselá kopa vedľa neho nevedela o čom on rozpráva. Viac menej okrem zábavy o ňom až na kapitána nikto nevedel viac ako to že je de Malherbe. I po rokoch. No zdalo sa mu i tak že v dave zazrel inú známu tvár patriacu kontese ktorá ako sa mihla tak i zmizla.

Přivřel jsem až podezřele oči a zadíval se na Jacquese jako na někoho, koho mi předhodili k výslechu. "Ale zíral" špitl jsem k němu tajemným tónem hlasu a provokativně se zazubil, "rovnou jí požádej o ruku, na tu její miniaturní packu rozhodně seženeš nějakej lacinej prstýnek" dodal jsem s ušklíbnutím a přestal řešit jeho chvilkovou zamilovanost do kudlanky. Znovu jsem se otočil zády k mušketýrovi a začal pozorovat okolí, přestávalo mě to tu bavit. Proti Jacquesovi jsem nikdy nic neměl, ale měl jsem o dost radši Mauriceho, s tím jsem si dokázal alespoň pokecat, a věřil jsem, že bych se tu v jeho přítomnosti bavil mnohem více, nehledě na službu. Jacques radši řešil kudlanku než věci okolo. "Zjevil se ti snad také nějaký tajuplný duch, který tě nabádá, aby jsi si tu kudlanku vzal?" prohodil jsem, i když poněkud nepřítomným tónem hlasu, mé myšlenky mě dost nabádaly k tomu promluvit mu do duše s tím, ať se kouká taky odvázat a začít si užívat trochu té zábavy, no když jsem se k němu otočil a chtěl něco říct, nakonec jsem si to rozmyslel a nechal to být. Rukou jsem se zlehka opřel o onen stánek a mlčky Jacquese pozoroval, snad jako kdybych ho svým pohledem chtěl vyzvat k tomu, že už je na čase se posunout o několik metrů dál a nechat kudlanku žít svůj život, svým vyloženým zapálením do jeho tváře jsem si nevšiml, že muž zapomněl dát jednoho pavouka zpátky a ten si to s klidem trádoval až ke mě, všiml bych si ho, ale mou prioritou teď byl vyloženě oční kontakt s Jacquesem, i když ne tolik opětovaný z druhé strany. Pavouka jsem zaregistroval až poté, co se jeho odporně chlupaté nožky dotkly mých prstů, pomalu jsem se otočil abych zjistil, co mi to leze po ruce, a jakmile jsem to zjistil, vytřeštil jsem oči. Být tu sám, asi začnu ječet jak malá holka, ale skrze veřejnost jsem zaťal zuby a na sucho polkl. Jacquesi.. vydechl jsem až kňouravě, "sundej to ze mě.." špitl jsem.

Pohled svých modrých očí opět stočí k ní, když se rozmluví. Natočí se k ní také víc čelem, bokem k hranicím a věnuje jí plnou pozornost. Tak, jak se sluší a patří. Mírně přikývne. Rozhodně neplánuje začít se tu dohadovat o tom, kdo má větší důvod se omlouvat. I tak mu to přijde jen jako povrchové řečičky, aby dodrželi společenskou korektnost, kterou tím možná trochu narušil. Co se dá dělat. Dál ji poslouchá a své pobavení už se ani nesnaží skrývat. „Asi nebudete místní, že?“ řečnická otázka u které ani neočekává, že na ni dostane odpověď, takže hned pokračuje. „Tyhle děti se k tomu rozhodně schylovaly.“ Poznamená a založí si ruce na hrudi. „Rozhodně ty, co žijí na ulici, protože co dělat jiného?“ pokrčí lehce rameny a zkoumavě ji přejede pohledem.

Už jsem měla na jazyku svou odpověď, ale to už začal dál mluvit, a tak jsem si to dost rychle rozmyslela a svá slova spolkla dříve než jsem je stačila říct nahlas. Tlumeně jsem si povzdechla po jeho slovech k dětem, tak nějak jsem vždycky tušila, čeho je chudina schopná, ale že by v tom byly i děti? Alespoň mi neznámý muž tak nějak otevřel oči a do hlavy nenásilně vtlačil to, že se chování lidí na ulici může přenést i na děti. "Je to hodně smutné" zamumlala jsem a znovu se rozhlédla po těch dětech, po těch malých kriminálnících, které by jeden těžko dopadl. Bylo zvláštní, že i když muž tvrdil, že mě chtěly okrást, nepociťovala jsem k nim žádnou zášť, nic negativního. Pouze lítost, z toho k čemu je život nutil aby přežily. "Tohle bych spíše očekávala v nějakém větším městě, taková Paříž tím musí být prolezlá, ale zrovna tady?" povzdechla jsem si, tak klidné městečko.. pomyslela jsem si. "No, mohu znát alespoň jméno svého.. zachránce?" na pár vteřin jsem zaváhala, jak muže nazvat, no nakonec jsem ho nazvala tím, co pro mě doteď byl, než mi poví své jméno, pokud vůbec.

Jen. Tři písmenka, kratičké slovo, a přesto toho řekne tolik. Tolik, že není třeba přidávat o jediné písmeno navíc. Neodpoví mu na to. Co by na to také řekla? Určitě by špatně zvolila slova a celé to pokazila. A tak radši vsadí na jistotu. Jistotu něhy, kterou nechá odrazit ve svých očích, jistotu klidného úsměvu plného porozumění a snad konejšivého gesta, když z něj stahuje ruce o dost pomaleji, než je potřeba, když ji pouští. Když ho jimi ještě pohladí po ramenou i hrudi, než je stáhne a znovu se do něj zavěsí.
Tak hezky uzavřené tak vážné téma jí vlije další energii do žila a o trochu víc veselí do jejího chování, když si spontánně zrekvíruje jeho klobouk s peřím. „Opravdu? Nepřišlo mi to tak.“ Odpoví na jeho vážnost, která mu beztak moc nevychází, svým škádlením a potutelně se uculí. V následující chvílí však až zoufale zasténá. „A já doufala, že si ze mě Sebastien jen dělá srandu.“ Zavrtí hlavou. Viděl ji jednou, mezi dveřmi. O co tomu chlapovi jde? Ve své chvilkové sebelítosti si ani nevšimne měny v Jeanově výrazu. Zastihne ji tedy nepřipravenou, takže v první chvíli přijde o veškerá slova. „Ehm..“ vyrazí ze sebe. Zrovna se snaží překotně vymyslet, co na to říct, když se z ničeho nic uděje, že nic nevidí. Automaticky sevře jeho paži pevněji a překvapeně vyjekne. „Hej!“ vykřikne a rozesměje se. Na protest se zastaví, aby si klobouk zase narovnala. „Tolik k čestnosti mušketýrů.“ Zabrblá si. „Takový zákeřný útok.“ Zamračně se na něj zadívá, ale chvilku na to jí začnou zase cukat koutky potlačovaným smíchem. Smíchem, ke kterému se přidá další. Jemňoučké dívčí hihňání, vysoce položené a až moc povědomé. Automaticky se rozhlédne a začne pátrat po blonďatých vláskách. Které také spatří. Divoce vlající ve větru, jak drobná holčička pádí rozesmátá ke své starší sestře. Ali se rychle pustí Jeana. Právě včas, aby chytila a zvedla holčičku, která na ni z rozeběhu skočí. Trochu hekne a udělá krok vzad, když zase nabírá rovnováhu. A u toho dostane nanejvýš ulepenou pusu na tvář. „Ale co ty tu?“ vypraví ze sebe, když si Iris vysadí na bok. „Teta tě zase rozmazlovala sladkostmi, že?“ ušklíbne se lehce při pohledu na upatlané ručičky i pusinu. Překvapí ji, když se jí dostane prudkého zavrtění hlavou. „Seb,“ zahuhňá ta maličká a nasadí smutný a provinilý kukuč, aby se na ní velká ségra nezlobila. Vyderačka. „A pár modrých lidí.“ Dodá a zadívá se přes Alino rameno. „Kdo to je, Nér?“ zvědavé modré oči se upřou na Jeana, když se k němu i Ali zase otočí čelem. „Jen,“ vysloví Ali tiše a s úsměvem se na něj také zadívá. „To nevím, myslíš, že nám to poví?“ zeptá se Iris zatímco z něj nespouští pohled. Až tehdy ji napadne se znovu rozhlédnout. A Samozřejmě zjistí, že sebou Iris nikoho nemá. Tiše si povzdechne a pohled jí padne na důvěrně známou modrou stuhy vpletenou do jemných vlásků. A já ji ráno hledala.

Smutné? Ano. Smutné to asi je. Pro lidi, jako je ona. Pro ty, kteří se nemusí obávat toho, že by se ocitli v situaci těch děcek. A Aimé mezi ně nespadá. Ten je na druhé straně barikády. S těmi dětmi a zároveň ne. Protože tímhle už si prošel. A za ty roky, která ho od těch špuntů dělí, použil veškeré dostupné prostředky, aby se ujistil, že na jejich úroveň. Je zajištěný a přesto na kraji. Na pokraji úplně všeho, spodina, chudina. Součástí těch na které se ostatní dívají z vrchu, jakmile zjistí, co je zač. „Takový je hold život. Někteří musí živořit.“ Aby jiný nemuseli. Pokrčí až lhostejně rameny. „Chudoba je všude slečno. Jen je dovedně skrývaná.“ Myšlenku mu automaticky zamíří ke Krysí díře. Jak by se tahle slečinka tvářila na existenci toho místa v tak poklidném městečku? Zjevně o něm neví. Jinak by ji neudivilo pár děcek. „Ale zajisté,“ roztáhne rty v úsměvu a usměje se. „Aimé, k vaším službám, slečno?“ změní se představování v otázku po jejím vlastním jménu, jakmile se zase narovná.

S úsměvem si ho prohlédne. Neviděla nic zlého? Podobné řeči ji vždycky baví. Tedy, ne vždycky, občas jsou otravné, ale dneska má dobrý den. Lehce na to přikývne a pohledem znovu zajede do míst, kde se vyskytoval Julien. „Možná byste ho měl někdy navštívit. Jsem si jistá, že vás neodmítne a jeho společnost je vskutku uklidňující.“ Sklopení očí k zemi a mírné ošití se. „S tím musím jen souhlasit.“ Ano, vskutku milé. „Je dobře, že jste se nakonec skutečně zastavil. Obávala jsem se, že nebudu mít s kým rozpravovat.“ Svěří se a v duchu ušklíbne s myšlenkou a nadcházející setkání. „Nebyla jsem zde léta. A předtím jsem sem jezdila s rodinou pouze na léto. Chtěla jsem zjistit, jak moc se to tu za ty roky změnilo.“ Pokrčí lehce rameny a složeným vějířem ukáže na cestu kolem náměstí. „Neprojdeme se?“

Krádež klobouku... kdyby to viděl kapitán, nejspíš by si přinejmenším vyslechl přednášku o hanobení uniformy. Přinejmenším. Jenže kapitán je daleko, Aliénor vedle něj a navíc se tak mile usmívá. Komu by záleželo na nějaké uniformě, předpisech? Takže jí ho zatím nechá, když dál rozvíjí svoji teorii o jejím pasování na mušketýra. ,,Ještě jsi zdaleka neviděla všechny..." prozradí jí téměř spiklenecky, když k němu řekne ta slova,a která ho bezmála pohladí. Snaží se nebrat je příliš vážně, to rozhodně. Jen... zoufalství, naštěstí tedy ne toho nejhoršího druhu, se jí pak objeví v hlase a Jean se už prostě musí rozesmát. ,,Seb ti o tom říkal? Ani se nedivím... ale snažím se od sebe ty dva držet jak jen to jde, přísahám!" Neumí si představit, že by jakýkoli mladší bratr chtěl neustále dobrovolně poslouchat o tom, jak je jeho sestra krásná, že by ji měl přivést s sebou a představit. Tenhle mladší bratr s temperamentem tvrdohlavého mladého koně toho nejspíš musí mít víc než dost, ale zatím se drží velmi dobře, alespoň podle toho co Jean ví. A smích ho nepřejde ani když ho Ali obviňuje ze zákeřnosti po tom, co jí stáhne uloupený klobouk do očí. ,,Správně se tomu říká strategie, tuším." Ani v nejmenším jí neodporuje v tom, že to od něj nebylo fér. Nebylo. Ale udělal to proto, aby náhodou až příliš nezačala dumat nad něčím, nad čím vůbec nemusí.
Nejspíš by k tomu ale i tak neměla moc možností, protože i on postřehne jak k nim pádí světlovlasá dívenka a jak skáče na Ali, aby ji vzala do náruče. Pamatuje si na dobu, kdy bývala takhle mladá jeho Brigitte. To ovšem bylo dávno, v úplně jiném životě. Netrvá dlouho, než je vtažen do jejich rozhovoru. Nečekal to, tedy ne takovýmhle způsobem a na chviličku ho to vyvede z míry, pohledem vyhledá laskavé oči tmavovlásky před sebou. Neunikne mu tak ani to tichoučké, vlastně jen naznačené slůvko. ,,Já?" Zeptá se, jako by se snad ujišťoval že mluví o něm, na tvář se mu ale pomalu vrací úsměv, to už se ale sklání k řádné dvorské úkloně, jednu ruku před tělem, druhou za zády. ,,Já jsem Jean, malá slečno. A zrovna jsem zkoušel tvoji sestřičku přesvědčit o tom, že by z ní byl skvělý mušketýr, co si o tom myslíš?" Sází na poměrně nejistou kartu ohledně toho, že děti mívají rády odvážné příběhy. A samozřejmě i to, že by mohla tahle malá být povahově alespoň trochu jako Sebastian a jeho sluníčko. Tedy, jako sluníčko. Žádné jeho zatím neexistuje.

Matheo sa pomalým krokom približoval ku centru mesta ktoré muselo akurát niečo sláviť nedalo mu to a tak sa rozhodol pozrieť čo oslavujú . Netrvalo dlho a už sa musel predierať davom ľudí ktorí stáli a užívali si slávnosť . Matheo si ruky položil na kapsy tak aby sa nenechal v dave ľudí okradnúť . Popri obchádzaní prešiel aj okolo niekoľko mušketierov ktorých si dobre obzrel , hlavne ich vybavenie. Zatiaľ nemal jasný plán čo plánuje robiť no informácií nieje nikdy dosť . Jeho pohľad sa upútal na balkón kde sledoval príhovor nejakej ženy. Zrejme miestnej hlavy mesta.
Nevnímal jej slová len sa ďalej tlačil ďalej a ďalej tlačil cez dav ľudí . Následne však začul mužský hlas ktorý vystriedal ten ženský a ktorý začal pôsobiť na ľudí . Matheo sa otočil len aby zistil že sa jednalo o inkvizícne akcie . Tie nikdy neboli niečo preňho . Nikdy nemal silnú vieru no nikdy to nejako nedával najavo. Už len to že bol španiel bolo problém nieto ešte keby zistili že je neveriaci. To už by asi sedel medzi ostatnými odsúdenými. Aj tých si dobre obzrel . Žena ktorá už nevyzerala že sa chce nejako branit . Vezenie a mučenie dokázalo človeka zlomiť. Kto však nevyzeral zlomene bola druhá ktorá svojím chovaním nahrávala inkvizíci . Klasický prípad pometenej ženskej . Ani nepočul jej obvinenie . Jeho pohľad zaujal muž ktorý nevyzeral na to že by bol nejaky vrah alebo zlodej . No kľudne stačilo povedať že neveríš na boha a už ti horeli špičky nôh . Ak sa tak presunul na kraj tak všimol si onoho muža ktorý vykrikoval tie náboženské frázy . Matheo sa len nadýchol a rozhodol sa že je čas za zapojit do konverzacie. Podišiel a prihovoril sa : ”Boh vám žehnaj otče. Ako si zatiaľ užívate slávnosť ?„ snažil sa všetko vysloviť správne tak aby na ňom nebolo poznať že je cudzinec . Trošku pouklonil hlavu na znak úcty . To všetko však bolo len hrabe od Mathea ktorý mal niečo za lubom .

„Nepotřebuji vidět všechny, viděla jsem tebe. To mi stačí.“ Milý úsměv, lehce nesmělá slova vyslovena se stopou nejistoty, kterou cítí, když něco takového říká nahlas možná trošku pokazí jeho úmysly. Sama to však všechno hned zažene a zase se široce usměje. Tedy, pouze proto, aby čelila rozhovoru na téma, které doma poslouchá téměř každý den. „Tak v tom směle pokračuj. Upřímně se divím, že se mu ještě nepokusil jednu natáhnout s tím jak mudruje.“ Mírné ušklíbnutí, kterému se nemůže ubránit, když jde zrovna o Sebastiena. Úšklebek je smazán nepřeberným množstvím dalších výrazů, když ten, většinu času vážný mušketýr, začne blbnout spolu s ní. „Strategie vede k pokusu o uskutečnění nějakého cíle, tuším já.“ Povytáhne na něj obočí. Chystá se optat co za cíl mohl asi tak mít on, když tohle udělal, avšak to malé torpédo jí k tomu nedá příležitost.
Otázka se ponořila do hlubin zapomnění, když spolu s Iris hledí s úsměvem na Jeana zvědavá, jak zareaguje. Ano, naprosto zákeřně ho do toho hodila, ale zaslouží si to přeci! Za ten klobouk. Rozhodné přikývnutí, které zachytí koutkem oka a Jean jim předvede ukázkovou dvorskou úklonu. Už ve chvíli, kdy mluví se snižuje v kolenou jen zlomek vteřiny předtím, než sebou malá začne mlít. Položí ji tedy na zem a sleduje, jak se mu sama uklání ve stále lehce neohrabaném pukrleti. Den ode dne jí to jde však lépe a Ali ji za to pochvalně pohladí po vláskách. Nadechuje se, aby ji pobídla k tomu, aby se sama představila, ale to trdlo začne mluvit dříve. Tedy hned poté, co se zatváří nanejvýš důležitě a věnuje Jeanovi až nemístně vážný pohled, který na její věk nesedí, ale děti ho občas dokážou vykouzlit tak přesvědčivě, až se jen dospělí podiví. „Ne,“ odvětí stále s tou vážnou tváří a zvedne jednu packu, aby si poklepala na čelo. Ramena Ali se začnou třást. „Nér bude princezna.“ Pokračuje malá v poučování. „Seb bude mušketýr.“ Pokývnutí hlavičkou na podtržení svých slov a z Ali se vydere smích, který už nezvládá dál zadržovat. „Povíš Jeanovi, jak se jmenuješ?“ pobídne ji, když trochu utiší smích. „Také mu můžeš říct, kde jsi nechala tetu.“ Dodá, teď už s lehce káravým podtónem, protože je jí jasné, že znovu utekla bez toho, aby řekla jediné slovo. Iris se v tu chvíli zadívá na Ali poněkud nejistě a zároveň se vzdorem. Než se obrátí na Jeana."Já jsem Iris." opatrně se podívá po Ali, která si jen tiše povzdechne, protože tenhle pohled vždycky předchází tomu, že se přizná k něčemu, co neměla dělat. "Přišly jsme s tetou na trhy. Ale pozdě! Já chtěla vidět královnu! Ale teta byla moc pomalá!" spustí s rychlostí hyperaktivního dítěte nadopovaného cukrem a začne poskakovat na místě. "Ale viděli jsme kamaráda! Známe ho od vody, co je za naším domečkem! Že jo Nér?" obrátí se na krátkou chvíli na Ali, které poněkud ztuhl úsměv na rtech než pokračuje. "Ale teta nechtěla, abych za ním šla." nespokojeně našpulí rtíky a Ali se začne podlit ke všem svatým, aby už nic neříkala. "Že prý za katem nepůjdeme. Tak jsem šla hledat Nér, abych se jí na to zeptala." s těmi slovy se otočí na starší sestru, která přemýšlí, co kdy komu udělala špatného, což se odrazí o na jejím rezignovaném výrazu. "Nér? Kdo je to ten kat?"

Odbude si svoje malé představení na tribuně. A pak už se o svůj pult jen opře a sleduje představení následující. Ale neopře se moc viditelně. A na svém výrazu nedává nic znát, jako vždycky. Lidi nemusí vidět, jak moc si tohle ve skutečnosti užívá. Nevadí mu to. Nic. Ani horko, které od hranic táhne. Ani ten smrad. Ten se do jistě míry eliminuje i tím, že jim ostříhají vlasy. Byl jen u jednoho upalování, kde se na to zapomnělo, a to už by nikdy zažít nechtěl. Nechal pak za tuhle linkavost kata zmrskat. Pořádně. Ale tihle jsou ostříhaní všichni. A všichni nakonec začnou křičet. Jen ať křičí, když je oheň očišťuje. Je to přeci jediný způsob, jak ty ubohé duše poslat do nebe, no ne? Alespoň to tak tvrdil, kdyžjim dával požehnání na jejich poslední plamennou cestu. Byl by se ušklíbl. To zrovna. Bylo to všechno jen další divadlo. Divadlo, které jim připomene, kdo je a proč je tady. Které jim připomene, že se mají bát. Pravda je, že Francois neudělal vlastně nic. Ale byl důležitý a oblíbený. A oni musí vidět, že "boží spravedlnost" se nevyhýbá nikomu, že si nevybírá. Respekt a strach jsou mocnější než láska. To věděl vždycky.
Když je to u konce, nechá na katech a jeho lidech, aby odklidili zbytky hranic. Před tím v davu zahlédl Juliette, ale pak byl příliš zaneprázdněn sledováním svého- tedy božího díla, že ji ztratil z dohledu. Ale co. On si ji pak najde. Teď se jde trochu projít mezi lidmi, kteří se náhle mohou přetrhnout, aby mu buď bázlivě šli z cesty, nebo ho co nejuctivěji zdravili a klaněli se. Tak to má rád. Ale pak... Pak ho dokonce někdo osloví. Povytáhne zcela nepatrně jedno obočí a otočí se za hlasem. Hlasem s pro něj nepřeslechnutelným jižanským akcentem. Mluví tak přeci i jeho vyšetřovatel. Prohlédne si mladíka stojícího před sebou. Od hlavy až k patě.
"Pěkný den, chlapče!" pozdraví ho zpátky, ale zatváří se přísně, "tohle neslouží k pobavení, mladíku. Ale k poučení! Utrpení těch nebohých duší nám slouží jako připomínka toho, abychom byli ve své víře pevní a upřímní!" pokývne mu. Je biskup. Nebude přeci přiznávat, že si svoji povinnost užívá až do morku kostí, že.

Krátce se na ni podívá s pobavenými jiskřičkami v očích, po nezvykle nejisté odpovědi. Dál to nekomentuje, nebude ji trápit tím, že by jí ukázal jak si její nesmělosti všiml. ,,Ví, že nesmí... ale věř mi, že Sebastian není jediný koho něco takového napadlo." Lehce se nad tím ušklíbne. Není majetnický, nestojí o to si 'vybojovat pozici', nebo nějakým podobně hloupým způsobem dokazovat, že se na Ali nikdo jiný nesmí ani podívat. Není přece kus nábytku ale svobodná bytost. Ale některé z poznámek které slyšel, které se snad naštěstí k uším jejího bratra nedonesly se mu ani trochu nezamlouvaly. ,,Třeba nějaký cíl mám-" tahle slova už zaniknout ve vítání dvou sester a hlavně ve spoustě povídání té mladší z nich. Zaváhá, samozřejmě, že zaváhá, když se ocitne v situaci ve které se najednou má představit, seznamovat, s tou holčičkou o které toho zatím ani tolik neslyšel. Podaří se mu nakonec ale vymyslet něco, s čím je docela spokojený, tedy než se před ním malá slečna ukloní a pak se na něj zadívá tím, ó tak důležitým, pohledem. Při jejím razantním zamítnutí svého návrhu na vteřinku povytáhne obočí, následně přikývne. ,,Máš pravdu, slečno. Ale takovým princeznám se musí přísahat služba a věrnost, víš o tom? Možná bych to měl pro Ali udělat?" Sleduje to děvčátko, čeká na reakci a jen koutkem oka občas koukne po sluníčku, které se vedle něj zase začíná smát.
Brzy se ale dozví hned několik dalších věcí, nejen, že se mu malá sama představí, ale vyslechne si i něco podle čeho odhaduje, že je to u nich docela běžné. Tedy, ne přímo podle těch slov, spíš podle tichého povzdechu Aliénor a provinilého kukuče právě Iris. Nejspíš na to nemá tak úplně právo, ale rozhodne se do jejich rozhovoru vstoupit, to když Ali začne vypadat, že se jí nelíbí jakým směrem se ubírá. ,,Mohl bych tě ke královně někdy vzít. Ostatně, když máš za sestřičku princeznu, hodí se abyste ji obě poznaly!" Jistě, přineslo by to mnoho komplikací. Jemu. Komplikací, o kterých ty dvě nemusí nic vědět a se kterými by si nakonec jistě poradil. Vyprávění o jakémsi kamarádovi od vody mu vůbec nevadí, byl by hlupák kdyby se domníval, že tu žijí celý život bez toho, aby měly nepřeberně známých a jistě i pár dobrých přátel. Lehce ho zarazí až když se Iris dostane k tomu, co za kamaráda to tedy vlastně je. Krátý, tázavý pohled k Aliénor předchází tomu než se usměje na Iris a přidřepne si před ní, aby s ní mohl mluvit v její výšce. ,,Kat je povolání, stejně jako třeba košíkář. Je to člověk co se stará o to, aby ti co dělají špatné věci dostali svůj trest. Když zlobíš Ali, určitě ti za to taky vynadá, že? Když zlobí dospělý, setká se s katem." Nechce tomu děvčátku lhát, zároveň se snaží o to aby trochu porozumněla tomu, co jí říká. A samozřejmě vynechává všechno, co vědět nemusí. Proto se následně i rozhodne zkusit ji zaměstnat hlavinku něčím jiným. Ani by se ale nedivil, kdyby to prokoukla. ,,Teď mi ale pověz, je něco co bys krom královny a svého kamaráda chtěla vidět? Máme celé odpoledne na to, abysme zjistili co tu vlastně na trzích mají."

" jsem jistý, ež Vašeho otce uvidím rád." kývl na nenápadné pozvání a naídl jí rámě při nabídce na procházku. Zamyšleně naslouchal jejím slovům. A musel se nad nimi pousmát. "Je dobře, že ste si na toto místo vzpomněla... mám obavu, že ani od mých dětských let se mnoho nezměnilo. " Dav kolem nich začal docela hlučet a mrtvé čarodějnice již dohořívaly. Pach byl všude. " Nemohu se však zbavit pocitu, že by sem tak krásná dáma nejela sama, kdyby neměla i trochu jiný úmysl." pronesl jakoby zamyšleně. " nebo tu máte někde v okolí doprovod?" zeptal se mile. A pokud se ho chytila za rámě, pomalu vyrazili trochu dál od davu.

Lehce nevěřícně se na něj zadívá. Proč navrhuje něco takového? Musí mu být úplně jasné, že se na tohle ta malá chytí. A taky že ano. Začne nadšeně přikyvovat a hopsat ještě víc. Začíná v duchu litovat tu „tetu“, která ji má na starosti až do večera. S takovou bude strašit šíleně dlouho a ona sama už není nejmladší. Aby toho nebylo málo, tak Iris začne rozpravovat a vyprávět a samozřejmě něco, o čem Ali není zrovna nadšená, aby jen tak vykládala na ulici. Svým způsobem si za to ale může sama. Sama ji vybídla k tomu, aby mluvila a zná ji dost dobře na to, aby věděla, že u toho ďáblíka si nikdy nemůže být člověk jist, co zase vypustí. Téměř se jí zmocní úleva, když ji Jean přeruší. Třeba to ještě bude dobré. Naslouchá jeho slovům. Ne, nebude. Protře si dlaní obličej. A hned na to ho vystřídá Iris, která je naštěstí vyprávěním tak pohlcená, že ji snad zatím ani nedošlo, co jí říkal. Ale to přijde. Je si jistá, že přijde. A možná by byla radši, kdyby to přišlo hned, protože by pak neměla chuť se propadnout deset metrů pod zem. Dobře, patnáct. Rezignace. Prostě na tu dvojku rezignuje a nechává je, ať si vykládají. A jako poslední rána přijde otázka Iris. Zachytí Jeanův pohled na který odpoví svým omluvným a pak už jen udiveně sleduje, jak si k ní dřepá. Vděčnost nahradí rezignaci, když poslouchá, jak se ujme vysvětlování. On. Překvapeně na něj hledí. Nečekala, že to zvládne podat až takhle jemně. A ještě se rozhodne s nimi trávit čas. „Má pravdu, beruško.“ Potvrdí Jeanova slova o katovi při jejím tázavém pohledu. Zadívá se na Jeana, když začne Iris brebentit něco o loutkách. Beztak ji teď nemůže nechat zase jít. Musí někde v tom množství lidí najít tetu, která je určitě strachy bez sebe. Nebo Seba, toho stejně potřebuje zdrbnout. A stejně tak mušketýry, kteří byli s ním. Pokud sám navrhuje pobýt v této sestavě, tak mu to snad vadit nebude. Nejistě si zkousne ret a přešlápne. Právě ve chvíli, kdy se Iris dobere k závěru, že by chtěla vidět loutkové divadlo. „Tak dobrá,“ souhlasí nakonec Ali, což doplní nadšený výkřik a téměř neslyšný zvuk kroků, jak se Iris vydá na cestu. „Drž se u nás.“ Napomene ji. Dívenka poslušně zpomalí a poskakuje pár kroků před nimi. Počká, až se Jean postaví, aby k němu přistoupila a nasadila mu s drobným úsměvem klobouk. „Děkuju,“ zašeptá tiše a zadívá se mu do očí. „Jakmile najdeme chůvu, tak bude zase s ní.“ Ujistí ho stejně tiše a krátkým pohledem zkontroluje to strašidlo, než ho stočí zase k mušketýrovi před ní. „Hlavně, aby jsi kvůli tomuhle neměl problémy.“ Varuje ho vážně a přísně se zamračí. Hned na to přestane a mírně se pousměje. Tohle nejsou její sourozenci. Na Jeana by asi neměla zkoušet své výchovné metody.

Dobře, zrovna takhle to nemyslela. Na krátký moment lehce našpulí rty. Mluvila o inkvizitorovi. Ne o jejím otci. Zadívá se na něj pátravým pohledem a uvažuje, zda má počítat s tím, že jí v následujících dnech zaklepe na dveře. Zlehka položí dlaň na jeho paži, zatímco se jí v hlavě rýsuje menší plán. To půjde, to by mohlo fungovat. Mile se usměje na Louise a přitaká. "Ano, musím říct, že se tu naprosto nic nezměnilo. Jen je tu více lidí." tiše se zasměje a vykročí spolu s ním. Další otázky v její hlavě rozsvítí červené světýlko. Tváří se však klidně, když vrtí hlavou. "Kdepak, doprovod jsem dnes nechala v sídle. A co jsem si povšimla, tak nejsem jediná." lehce povytáhne obočí a postranně se na něj zadívá. "Postranní úmysly? Nepřeháněla bych. Spíš se tu mám s někým sejít. Dorazila jsem akorát o něco dřív, abych se mohla pokochat slavností." Slavností. Ano. Zajisté. "Zůstanete tu nějakou dobu, nebo jen procházíte i skrz Avranches?"