Ulice města

"Asi bych měla," mumlá si dál tiše. Nemůže říct, že by se jí líbilo, že má pravdu. Ať už čistě z principu, nebo kvůli tomu, že se nerada nechává ztrhnout předsudky. Preferuje používat svou vlastní hlavu, která obsahuje plně fungující mozek. Ale v tomto případě.. "Ne jenom to." Ne. Vskutku to není jediná věc, která ji zasáhla, ale co by mu o tom vykládala. Místo toho začne vyzvídat. A dozví se zajímavé věci. Nemůže říct, jak se cítí ohledně jeho lehce pyšného tónu, když mluví o svém otci, spíše o tom čeho konkrétně dosáhl jeho otec.
"Znám je, tohle je malé město." mírně se ušklíbne. "A oni znají mě, celý můj život." Ta holka od lesa, ochotná vždycky pomoc, ta milá a hodná. "Bylo by zajímavé sledovat, jak rychle by zapomněli na to všechno co o mě ví jenom kvůli tomu, s kým mě uvidí se bavit." Zdá se, že snad nad tím na chvíli uvažuje. Všimne si však jeho sklopeného pohledu a zavrtí jemně hlavou. Snad to není ten typ člověka, který na sebe bere veškeré příkoří světa. "Aspoň se nenudím." namítne jemně s pousměje se. Rozhodne se však ujasnit si s Rowenem jednu poslední věc. "Je to vaše povolání Rowene, možná koníček, což upřímně nechci vědět, ale neurčuje to co jste za člověka." namítne trochu klidnějším tónem hlasu. "Nemusíte si od nás držet odstup, ale nechci, aby se na mé sourozence, především na Iris, lidé dívali z patra, nebo jí kladli otázky. Ještě by nerozuměla tomu, co se děje a proč se to děje. Chci jí dopřát dětství jak dlouho to půjde." Protože to už možná nepůjde moc dlouho. Zhluboka se nadechne a už radši ani nepřemýšlí nad tím, do čeho se, opět, žene. "Mě jsou klepy lidí ukradené." pohne nohou, aby lehce šťouchla do té jeho a pokusí se na své znavené, lehce pobledlé tváři vytvořit něco podobného přátelskému úsměvu.

Přeji vám, aby vás lidé nezklamali. Možná to bylo negativní, ale někdy lidskému druhu spíš nevěřit byla ta méně bolestivá varianta. V tom, že by mě moje práce neovlivňovala moje práce pravdu neměla, ale spíš jsem jí nechtěl kazit mínění o mé osobě, vlastně jsem ani nemohl říct, že bych bez ní byl jiný, ale rozhodně jsem si tolik nebral servítky a naučil se, že smrt je nevyhnutelná a jestli to budu já, kdo máchne mečem nebo si pro vás přijde mor vyjde prakticky na stejno. I když ne, meč je mnohem rychlejší. Přeju Iris to samé, o to si nemusíte dělat starosti. Taková nevinná bytost si nezasloučila nic jiného než si užívat života než na ni padnou starosti všedních dní. Vypadalo to, že Aliénor je malinko líp, když se mi dostalo i lehkého úsměvu, jemně k ní natáhnu ruku, abych jí mohl pomoct vstát. Pojďte, mademoiselle, tzvu vás na skleničku vína. Až vám vženeme trošku růžové do tváří. Navrhl jsem ji s malým úsměvem a vstal, aby snad přijala mé pozvání.

Už zklamali. Mávne však nad tím rukou. Proč by se tím měli zabývat. Už tak se toho událo o trochu více, než by jí bylo milé za poslední dny. Stočí řeč na malou sestřičku. Lehce přikývne. "Pokud ne, tak by bylo něco špatně." podotkne s náznakem rýpnutí. Což samo o sobě vypovídá o tom, že se již cítí poněkud lépe, i přesto, že nepřeháněla. Je si jista, že bude mít o dnešním zážitku pár nepříjemných snů. V tom však přijde nabídka na skleničku vína, která ji lehce překvapí. Zůstane tedy chvilinku hledět na nabídnutou ruku. Až moc dobře si uvědomuje, jak to dopadlo naposledy, když pila. I když právě zrádného vína nebylo tolik. Se znatelnou nejistotou vloží svou ruku do jeho a nechá ho, aby jí pomohl vstát. "Dobře, ale jenom jednu." ujistí se a ještě se sehne, aby za šňůrku, kterou jsou svázány, zvedla těch pár balíčků a vydala se cestou, kterou určí Rowen. Než však vykročí, tak se kousne do vnitřní straně tváře. "Možná by bylo fajn se vyhnout rušnějším místům. Přeci jenom.. musím to všechno nějak.. zpracovat, než.. no.. víte." zvedne k němu omluvní pohled, když v tom se spustí z nebe prudký déšť.

Vše v ulicích je připravené, prapory s barvami významných rodů a, samozřejmě, královské rodiny. V samém epicentru dění, na náměstí, však stánky nezabírají celou jeho plochu. Naopak tvoří velký kruh, nastrkané do jeho koutů a podloubí. Důvodem k tomu je, že prostor uprostřed náměstí zabírají tři vysoce navršené hranice. K čemu? Proč? Ve městě probíhá tolik drbů, že si vlastně nikdo není jistý pro koho jsou připravené, jisté je jen to, že na nich dnes někdo skončí.
V pravé poledne se otevírají dveře na balkon radnice, na který nejprve vstupují mušketýři ve slavnostních uniformách a následně i královna. Sám biskup se pak vynoří z dveří do budovy a rozvážným krokem zamíří k pódiu poblíž hranic.
- KRÁLOVNA: "Drazí poddaní, rok se s rokem sešel a znovu sklízíme bohatou úrodu. Nebylo by to však možné, bez tvrdé práce a píle vás všech, co tu stojíte," královna, s hrdě vztyčenou hlavou, věnuje lidu laskavý úsměv. “Každoročně se scházíme, každý ve svých domovech, abychom oslavili tuto část roku a tento rok tomu Bůh chtěl, že jsme se sešli zde v krásném Avranches, které nás uvítalo srdečnou pohostinností a přijalo nás jako své vlastní. Oslavuje, pijme a tančeme, avšak nezapomínejme. Nenechme se ukolébat a mysleme na hrozby, které číhají ve stínech,” s těmi slovy majestátně pokyne muži v bohatě zdobeném hábitu a její tvář získá pochmurnější výraz, podrhující vážnost biskupových následných slov.
- BISKUP JULIEN: „Drazí lidé… Sešli jsme se v tomhle nádherném městě a sešlo se nás tu tolik proto, že zde hledáme úkryt a útěchu před černým morem. Před tímto božím trestem za bezbožnost! Ale to všechno jenom proto, aby tohle město nakazil mor úplně jiný!“ zahřímá z malého pódia vedle hranic, „Jiný… Ale stejně tak zhoubný! Ne pro tělo… Ale pro duši!“ pokývne vážně. „Kacířství. Čarodějnictví. Vražda dítěte!“ každé jediné obvinění vysloví zvlášť, s dokonalým důrazem a ranou pěstí do dřeva před sebou. Lidé to představení milují. „Všechno tohle zlo máme mezi sebou! A dokud ho nevymýtíme… Jednou pro vždy… Budou na nás dopadat další a další rány! Na nás i celou naši zemi!“ pokývne. Zavře oči a zvedne ruce. Jakoby s lítostí o tom všem rozjímal. Nakonec je znovu otevře a dá pokyn svým pomocníkům. „Přiveďte je… Přiveďte ty odsouzené ubohé hříšné duše…“
Lid miluje proslovy. Zvláště, když po nich přijde několik zářivě třpytivých mincí rozhozených z balkonu právě královnou. A když je jim slíbeno očištění duše jen tím, že se budou moci pokochat utrpením někoho jiného. Co na tom, že většinu spíše těší fakt, že na hranici je jejich soused a ne oni sami, než to že se zbavují údajných zlých sil.
Tři vozy, každý tažený jedním koněm, na každém železná klec. V každé z klecí jedna osoba, oblečená v hadrech a cárech, se stopami po biči na zádech a po mučení na celém těle, s nakrátko ostříhanými vlasy a pološíleným pohledem. V prvním z vozů se krčí mladá dívka, ještě nedávno krásná. Nejeden muž z Avrances ji pozná, malá, milá, křehká Violet z místního bordelu. Přichází na řadu první a buď již zcela ztratila ponětí o tom co se s ní děje, nebo se až příliš bojí na to aby se vzpouzela, když ji kat vyvádí z vozu a poutá ke kůlu v prostřední hranici. V druhém z vozů je mohutná žena kterou podle krvavých slin co prská na všechny strany spolu s nadávkami někdo teprve nedávno připravil o všechny zuby. Vrčící na všechny kolem a zmítající sebou v záchvatu šílenství.
V posledním z vozů se pak nachází Philippe, postarší obchodník, který je mezi místními známý svou dobrosrdečností a laskavostí.
Pár slov požehnání, pokývnutí katovi od biskupa. To stačí k tomu, aby ohně začaly hořet. Jakmile se první obláčky štiplavého dýmu vznesou k balkonu, královna jej i se svým doprovodem opouští.

Na dožínky však dorazili i jiní obyvatelé Domu Poupat, Aimé a Neria, kteří přišli spolu. Vysoký blonýn se však od své společnice oddělí jakmile vzplanou ohně. V davu spatřil povědomou drobnou postavu s ohnivými vlasy, krásnou Lorette. Chce se jí držet na blízku pro případ, že by ten pohled byl pro křehkou květinku až příliš. Neria sice může býti taktéž květinkou, ale se svým jedovatým jazykem má do křehkosti daleko a to možná brzy pozná i modrokabátník Maurice, který jí nedopatřením zkříží cestu. V davu se však nachází další květina, růže s trny, Juliette, která se mile usměje na procházejícího Louise, a lehce se ukloní právě ve chvíli, kdy kolem nich jako mátoha projde Aliénor, v hezké jemné tváři poněkud pobledlá, jako sněženka, z představení, které se jí naskytlo nehlídajíc si okolí, tudíž vrazí do mladého umělce Emersona, se kterým má toho více společného, než oba jenom tuší. Ta menší kolize přiláká i mušketýra Jeana, jehož čest mu nedá, aby nepomohl lidem, kteří jsou až příliš otřeseni. Až pozdě si uvědomí v čí společnosti se to vlastně octl. Celá akce je hlídané více muškterýry, třeba i Jacquesem a Thierrym. Ti musí dohlížet na více či méně střízlivé měšťany, a kteří si možná až do této chvíle nevšimli stánku stojícího opodál, kde cizokrajný prodavač nabízí nejrůznější hmyz, upravený k jídlu a mezi ním i osminohé chlupaté kamarády jednoho z nich. Jsou přiděleni tam, dokud nedostanou pokyn, aby šli dělat stráž a společnost princezně Aurorii, která byla na balkoně s královnou a přijde později.

Dožínky byly vždycky pompézní slavnosti, kdy se slavoli to, že lidé mají z čeho žít a snad nenastane hladomor, když bůh dá samozřejmě. Žádná taková akce se však neobešla bez veřejného upozornění na hříchy. Inkvizice si dala záležet, aby se našo dostatek hříšníků a mohly se postavit hranice. Tihle nebožáci byly na sto procent předtím mučeni, aby se doznali i k tomu, co vlastně neudělali, aby se vyhli větší bolesti. Tohle mučení si invizice obstarávala sama. Musel přece proběhnout boží soud před zraky člověka bohem pověřeného. Nepochyboval jsem, že se toho zdejší inkviziční biskup ujam s nebývalým zájmem. Musel přece své ovečky chránit před hříchy jiných. Na mě bylo postavit hranice a zažehnout lidské pochodně, protože jen oheň je mohl očistit od jejich hříchů a oni se možná pak budou moct přidat k ráji na nebesích. Jen já jsem měl právo vykonat hrdelní trest, byť rozsudek vynesl někdo jiný. Kacířství, čarodějnictví, vražda dítěte. Tak zněly dnešní provinění. Hranice byly již dopředu připraveny, otevřené, tak aby se občané měli na co dívat. Upalování mě nikdy moc nebavilo, jen spousta křiku, smrad ze spálené kůže, moc příprav a téměř žádná akce. Ale mělo to i své specifické detaily, ten strach v očích odsouzených, jak se k nim oheň pomalinku přibližoval, polínko po otépce.
Každá hranice byla naprosto stejná vysoký kůl ke kterému měl být odsouzenec přivázán, široká podstava z proutí a slámy, která skýtala malou podložku akorát pro nohy, na které měl onen člověk stát. Existovala spousta způsobů, jak to dotyčnému usnadnit a smrt mu urychlit a zbavit bolesti, jenže tady to nebylo žádoucí, hlavní bylo představení.
U hranic už se sešlo sposuta lidí a celá akce začala královniným proslovem, kterou hned následoval niskup, neboli hlavní invizitor. Zatímco mluví, tak lidí těkají pohledem z něj na hranice a zase zpátky, dokud se nezačnou přibližovat povozy. Bylo až fascinující kolik zloby a nenávisti v sobě člověk dokáže najít jen pro to, aby se připojil k davu nebo se ukázal okolí, možná aby přiště neskončil v takovém voze právě on. Já jsem si zachovával svou kamenou tvář s pažemi na hrudi, tak jak se očekávalo. Když povozy zastaví vypravím se, abych z vyvedl první z odsouzených. Šlo o mladou dívku s hezkými křivkami, těm však teď už nikdo pozornost věnovat nebude, neopak zaujmou stopy po biči, které se nikdo neobtěžoval zakrývat a ony zůstaly rozšklebené spolu s jinými tržnými ranami, které utržela při výslechu. Tohle byla jedna z těch osob, které už všechno vzdali, takže se nechala podepřít a odevzdaně se vydala ke své hranici. Cáry oblečení možná odhalovali více než měli, ale to už teď nikoho nezajímalo. Moji pomocníci se vydali pro ostatní. Žena obviněná ze zabíjení dětí, jako klasická kořenářka, která vás zbaví nechtěného potomka, potřebovala dokonce hned dva mladíky, aby ji odvedli na její místo, ta byla úplný opak odevzdanosti, až si vysloužila další pořádný políček, aby snad protestovala méně. Poslední byl obchodník, který si pořád žvatlal že to byla nehoda a nechtěl. Bohužel pro ně, tohle nebyla událost, kde by se nějaké tresty promíjely.
Postupně jsem zkontroloval všechno ukotvení, aby nám někdo z hranice neutekl, to by bylo faux pax a já jako kat bych pak dost zklamal. Dal jsem si záležet na pompéznosti, oblečení každého z odsouzenců bylo napuštěno smůlou a dehtem. Budou z nich takové pochodničky. V momentě, kdy jim oheň ilízne kousek nohavice tak to celé bafne a nastane ta podívaná ve kterou celá inkvizice doufá. A všichni okolo si odpustí škvaření nohou a bolestivý dlouhotrvající křik. Až jsem konečně dostal pokyn k zapálení, po modlidbě k níž jsem se jako vždy nepřipojil, místo toho jsem projížděl početný dav očima, možná jsem malinko doufal, že tam nenajdu Aliénor a nebude se na tohle dívat, byť asi naivně. Ale to už jsem dostal pokyn a vydal se s pochodní kolem hranic.
Sláma vždycky chytne hned a vysušené dřevo zanedlouho po něm. Sledoval jsem střídavě každou z obětí, někdo v těhhle okamžicích chytl záchvat smíchu, jiný začal hlasitě volat o pomoc a omlouvat se, někdo se uchýlil k tichým podlitbám. Nikdo z nich však neměl možnost jak si své utrpení zkrátit, v otevřené hranici jsou všechny tyhle úlevy moc nápadné. Stejně tak jsem sledoval, jak se oheň blíží k lidem a tváře blednou, i ty v publiku. Následuje první ucuknutí, jak se plameny dotýkají kůže. Nasledují další a další, až napjaté ticho protne první výkřik bolesti. Žádný člověk není schopen tohle ustát bez toho aniž by pronesl hlásku. Následuje druhý i třetí, až se naplní moje očekávání a první tělo se začne zmítat v plamenech. Z publika se ozve překvapení, ale já se jen pro sebe malinko neznatelně pousměju, tohle mi dokáže udělat radost z dobře odvedené práce.

Tolik se těšila! Už týden předem pečlivě vybírala jaké šaty si obleče, dnes ráno se dokonce od komorné nechala přesvědčit k tomu, aby jí z jindy volně rozpuštěných vlasů vytvořila hezký účes plný kudrlinek. Byla jednoduše rozhodnutá, že jí nemůže odpoledne na dožínkových slavnostech nic pokazit. Stráví ho s Dorianem, posbírá dost odvahy k tomu aby mu pověděla, co sama už nějakou dobu ví. To všechno si myslela, vysnila. Realita je jiná, samozřejmě. Už si na ta menší či větší zklamání začíná zvykat a přesto… Povinnost. Služba královně, služba zemi. Copak k ní jako ke svojí ženě žádné povinnosti nemá? Od toho aby si vyžádala u královny audienci a vyprosila pro něj na dnešek volno ji zachránila jen její dobrá, starostlivá Antoinette. ‘Co by tomu váš pán řekl, madame?’ Musela souhlasit.
Takže se do ulic vydává sama, potom co se obratně vyhnula komukoli, kdo by jí nabízel doprovod. Nějak přestala mít o slavení zájem, pořád ale bude raději mezi lidmi, než zase sama ve svém pokoji. Podaří se jí proplést se davem až k samotnému jeho okraji a může si tak vyslechnout celý proslov královny. A biskupa. Videt ty nešťastníky. Až příliš pozdě si uvědomí, že u tohohle rozhodně nechce být. Že by nakonec možná bylo lepší zůstat doma, klidně sama. To když se objeví první plameny. Chce se otočit, odejít, ale zvědaví lidé pohánění sadistickým davovým šílenstvím jako by ji nechtěli pustit pryč. Slyší nářky trojce upalovaných, postupně se měnící v křik. Potřebuje pryč. Hned teď potřebuje pryč, je jí špatně a bledostí ve tváři je v tuhle chvíli srovnatelná s porcelánovými panenkami. ,,Nechte mě jít, prosím vás, nechte mě jít…” na šeptaná slova nikdo nereaguje, nikdo je neslyší, všichni jsou příliš zabraní do své podívané. Konečně se jí podaří prodrat se skrz dav, dost vyděšená a rozklepaná na to aby si zvládla přišlápnout sukni těch pečlivě vybíraných šatů s rudou stuhou kolem pasu a připravit se tak o rovnováhu.

Kvítek se jí ztratil v davu vlastně hned po tom co přišli. Dalo se to čekat, je populární a proč by se měl nechat vidět s jednou ze svých kolegyň, když může bohatým slečinkám motat hlavy. Nevadí jí to, tedy ne tolik aby mu to nějak vyčítala nebo si tím nechala kazit dne. Ne, ona má dnes volno. Tomu odpovídá i její úplně jednoduché oblečení, které se pro jednou obejde bez výrazného dekoltu i ozdob, volně rozpuštěné zlaté vlasy ve kterých sedí květinový věneček a tom, že zatím okázale ignoruje všechny neslušné nabídky. Pravda, ty by ignorovala i kdyby volný den neměla. Rozhodně nikdy nebyla a nikdy nebude přístavní štětka, co je ochotná za stříbrňák roztáhnout nohy ve špinavé uličce. Vyslechne si královnu, vyslechne si biskupa a s odhodlaným, téměř hrdým výrazem ve tváři viditelně pohledem provází mladou dívenku na její poslední cestě na hranici. Ve chvíli kdy pod ní vzplane oheň, sáhne Neri po medailonku s vyobrazením draka, který má kolem krku, aby jej sevřela v dlani a odříkala svou vlastní tichou modlitbu za duši malé Violet. Chudák děvče… jako kdyby zrovna ona  něco udělala. Ten Bůh ve jménu kterého ji upálili pro ni zázrak ani slitování nenašel, snad se nad ní smilují ty ke kterým se modlí Neria a dají jí brzy milosrdnou smrt kouřem, místo pomalého umučení v ohni.

Samozřejmě, že se šla podívat na dožínky, i když z naprosto jiného důvodu, než většina přítomných. Na náměstí dorazila těsně před poledne ve vínově červených šatech které hezky zvýrazňují pas, vlasy sčesanými na stranu a v rukách v černých rukavičkách třímající vějíř téže barvy. Tuší, že se jí bude dneska víc než hodit. Odzvoní poledne a nad jejich hlavami se vynoří královna. Juliette rozevře vějíř a začne se ovívat. Proslov poslouchá jen na půl ucha. Místo toho si prohlíží pohledem další obyvatele i lid, který přijel spolu s královnou. Zahlédne pár známých tváří, ale pozornost jí upoutá až důvěrně známý hlas. Vějířem skrývá úšklebek nad tím divadlem. Pohledem zabloudí ke klecím, především tedy pomocníkům biskupa. Pohyb vějíře se na malý moment zastaví, když spatří jednoho z nich. Přivře lehce oči a její tvář získá na naprosté bezvýraznosti, který se změní v netečnost, jakmile se první pramínky kouře vznesou k zemi a první bolestné výkřiky se rozlehnout přes náměstí.
Divadlo skončilo. Znuděně postává kousek stranou a sleduje ty pobledlé výrazy a šok vepsaný v očích. Byla toho svědkem tolikrát, že už jí to nějak víc nevzrušuje. Pohled jí upoutá mladý šlechtic ve kterém pozná markýze de Scudery. Vykouzlí na tváři úsměv a lehce se mu ukloní. "Monsieur."

Šaty:http://nd06.jxs.cz/202/870/12b55c71b2_103754328_o2.gif

Tento rok na dožínky dorazila spíš povinnosti. Nemá náladu na veselí a vysmáté tváře lidí, které zná. A sama se tak tvářit, protože jinak by přišly otázky. Spousta otázek, na které neumí odpovědět. Poflakuje se kolem už od brzkého rána a případně pomáhá s posledními přípravami. Prostě si nemůže pomoct. Její bratr sem podle všeho dorazí rovnou z kasáren a paní, co hlídá Iris a další děti prohlásila, že s ní dorazí až odpoledne. Což, jak zjistí v pravé poledne, byl velice rozumný krok. Její špatné tušení ohledně hranic se ještě prohloubí, když v jeden moment zahlédne koutkem oka i Rowena.
Štiplavý mastný kouř, křik a nářek, šokované lapání po dechu přihlížejících, občas nějaký sadistický úšklebek a silná nevolnost. To vše tlačí na její smysly v následujících chvílích. Proč něco takového udělali? Proč na dožínky? Byla by tam teď ona, kdyby se přišlo na to, že vzala ty plány? Jakmile jí přijde, že se může pohnout z místa, na kterém posledních několik minut stála jak solný sloup, bez toho, aby přilákala pozornost či vyvolala jakékoliv podezření, tak se mátožně rozejde, snažící se utřídit si myšlenky. Vyhnat ten výjev z hlavy. Při své nepozornosti vrazí do jakéhosi mladíka. To jí probudí. Odhrne si vlasy z tváře a vylekaně se na něj podívá."Moc - moc se omlouvám." vyhkrne s zbrkle ustoupí, čímž šťouchne do další osoby a zavrtí hlavou. "Moc se omlouvám." zopakuje znovu a zkousne si ret. "Nějak jsem nedávala pozor." zvedne oči k jeho tváři a když spatří jeho výraz, tak se starostlivě zamračí. Své vlastní pocity v tom momentu odsune stranou. "Hej," osloví ho tiše a jemně. "Jsi v pořádku?" rozhlédne se a o kousek dál spatří jakési schody k domu. "Pojď, posadíme se." vezme ho za ruku a s jistým ochranářským pudem dovede ke schodům, kde ho usadí. Sama stále poněkud pobledlá z něj však nespouští pohled.

Musel tu být. Nedala se svítit. Každý musí čelit svým rozhodnutím. A navíc před pár dny odvlekli tu maličkou. Od té doby se v Domě poupat nemluví o ničem jiném. Proto nikomu nepřišlo divné, když se vydal na dožínky. Doprovodit ji na poslední cestě, řekněme. Nezvykle střídmě oblečen a s nezvyklým vážným výrazem na tváři stojí po boku Nerie a poslouchá ty žvásty. I když je pro něj dnes náročné vedle ní postávat, vydrží to přes oba proslovy, celou tu dobu co vyvádějí a přivazují odsouzené. Až když kat jednu po druhé zapálí hranice, tak se od ní odpojí. "Uvidíme se později." zamumlá k ní. Bloncka si jeho náhlý odchod může vyložit jak chce. Ať už protože se může zdát, že se nechce dívat na to, jak upalují jedno z jeho poupat, nebo z naprosto jiného důvodu. Vlastně je to všechno dohromady. Plus při příchodu spatřil slečnu Lolette. Pro něj stále slečna. Nešťastné manželství nepovažuje za manželství. Pomalými kroky si k ní prorazí cestu a zůstane jí stát kousek za zády. Je tak přímým svědkem její reakce na tu podívanou. Se zamračeným výrazem k ní vykročí a vezme jí jemně kolem ramen. "Klid, klid." zašeptá jí do vlasů a začne si razit cestu davem. Poněkud bezohledněji, než ona a úspěšněji vzhledem k jeho tělesné stavě. "Vydrž ještě chvilku maličká," šeptá jí a začne rozdávat poněkud nepříjemné pohledy, aby je krucinál nechali projít.

Není si vůbec jistá jestli se velmi blízce neseznámila s dlažbou ulice díky svému vlastnímu štěstí, nebo ruce která ji vezme kolem ramen. V prvním momentě je její přirozenou reakcí sebou polekaně škubnout, shodit tu neznámou končetinu, nikdo na ní přece nesmí sahat! Pak si uvědomí povědomý hlas. Ve městě, V místě kde je kolem snad stovky lidí, kde je spolu může kdokoli vidět. Tohle je špatné, moc špatné. Vzhledem k tomu že se jí ale třesou ruce, nedostává se jí dechu a před očima začínají plout bílé skvrnky odsune všechny obavy stranou. Pryč. Daleko. Tak daleko jako je její muž, ten co tu má být s ní, s nimi, co ji má chránit před tím aby viděla zlý svět. Štíhlá ruka si najde cestu aby objala svého zachránce kolem pasu, když ji provází tím davem, který se jí ještě před chvílí zdál nekonečný. Před ním se rozevírá jako moře před Mojžíšem. ,,Můj pane..." poděkování, nebo snad pokus o upozornění na to, že nemůže popadnout dech? Konečně to vypadá, že lidí ubývá. Maličko, ne dost na to aby to uklidilo její paniku, aby jí to vrátilo barvu do tváří. Hrudník se jí zvedá v rychlém, nepravidelném rytmu a v dlani ruky kterou ho objímá nejspíš muchlá látku Aimého kabátku. Umře, umře tady jako ti chudáci co jí za zády křičí, co je stravují plameny a co se rdousí v dýmu. ,,Nemohu..." jít. Zaostává za svým průvodcem, s každým krokem o maličko více.

Nechtěl tam jít. Nechtěl vůbec jít mezi všechny ty lidi, celé ty davy. Ale otec mu připomněl, že je to jejich povinnost, ukázat se. A především jeho, když je v současné chvíli jediný přítomný z jeho synů.
A tak je tady tady. Protože neplánoval, že by se účastnil, nemá nejmenší ponětí o tom, jaký je program. Přijde malinko později, zaslechne už jen konec královniny řeči. Pak začne mluvit biskup. A pak... A pak si všimne hranic. Vydechne. Zastaví se. Ztuhne na místě a dívá se na ně. To přeci ne... Tohle nemůžou udělat! Ale bohužel můžou. Vidí, jak vytahují z klece tři odsouzené. Tři odsouzené na smrt. Mladičkou dívku, skoro ještě dítě. Přivazují je na hranici. V duchu křičí. Křičí sám na sebe, aby se hned otočil a odešel. Hned, hned teď. Aby běžel a zastavil se až na druhé straně města. Tam, kde neuvidí oheň, kde neuslyší křik a neucítí ten hrozný zápach škvařícího se masa, nehtů a vlasů. Ale nedokáže to. Stejně jako to nedokázal tenkrát. Na kratičký moment má pocit, že je zpátky, že zase cítí ostré polední slunce a vůni slaných kanálů...
Ale ne. Ne. Není zpátky. Je v Avranches. A první hranice vzplála. Je to to děvče. Brzy začne křičet. To ho probere. Cítí, že mu po tváři teče slza. Rychle jí setře, otočí se a začne se prodírat pryč. Jakoby byl v podivném zatmění. V divném snu. Noční můře. A najednou se s někým srazí. Zamrká a pořádně zaostří na dívku před sebou. Je drobná a bledá. Bledá... On je taky bledý. Pousměje se. "To... To nic!" dostane ze sebe nakonec. "Já... To bude... To bude dobré..." vydechne. Bude? Vážně bude? Pousměje se. Ale přesto neprotestuje. Odejde s ní k těm schodům, na které ukázala. Sedne si tam s ní. Oheň už vidět není. Už jsou daleko. Ale ne dost, aby nešlo nic slyšet. Zadívá se na ni a její starostlivý pohled.
"Děkuji..." jemně jí sevře ruku, vděčně, "ale co ty? Jsi ty v pořádku?"

Malou útěchou mu může být to, že se vyhnul celé maškarádě na balkoně. Kapitán nebyl nadšený, Chlapec kterého tam dostrčil za sebe byl nadšený a Jean... si alespoň ušetřil mučivou přítomnost a blízkost královny. Prochází mezi lidmi, s jednou rukou na zbrani, snaží se ignorovat dění které sem tohle hejno krkavců přitáhlo. Kouř, křik, smrad. Lidé utíkají před morem, bojí se války ale utrpení obojího si přivádí do vlastních ulic ve jménu Boha, který má být milosrdný. Na světě jsou zkrátka věci, které nepochopí. Mine mladý pár, světlovlasého muže s bledou šlechtičnou. Zná ji. Ví, že k tomu muži nepatří. Stejně jako ví, že její manžel teď nejspíš někde na královnin příkaz leští kliky, vynáší nočníky, vyřizuje dopisy, nebo co to vlastně glorifikovaní sluhové v palácové stráži dělají. Mine šlechtičnu ve výrazných šatech s vějířem, zvědavé prodavače. Jednoduchým gestem zastaví ruku jednoho z otrhaných dětí, které se sápe do kapes bohatě oblečenému muži. Mine - nemine. Nemine dvojici u domovních schodů. Zná je. Oba. Cosi uvnitř něj udělá malý kotrmelec. Ale copak je takhle může nechat, když oba vypadají jako kdyby se právě setkali s duchem krále? ,,Aliénor, Vaše excelence," dojde k nim, v náznaku poklony se lehce dotkne klobouku. Usmál by se, kdyby mu to nepřipadalo nevhodné, kdyby... kdyby se nebál. Nemusí se ohlížet aby věděl, že divadlo s hranicemi bude ještě nějakou chvíli pokračovat. Co s nimi má dělat? Odvést je ještě dál, sehnat jim doprovod co je vezme domů? Nejjednoduší varianta by byla prostě je opít. Bohužel zrovna dnes nemůže pít s nimi. Ale bylo by to hezké. Tiše si odkašle aby se zbavil těhle myšlenek a vrátil do reality. ,,Mohu pro vás něco udělat?" Tak. Tak to bude nejlepší. Otázku směřuje hezky na oba dva.

Je ráda, že s ní jde bez jakýkoliv protestů. Ona sama je na tom špatně. I tak má však pocit, že je na tom o trochu lépe, než její společník, který nemůže být o moc starší, než ona sama. "Neboj, bude. Za chvíli to přestane." ujišťuje ho potichu a snaží se z hlavy vytlačovat ozvěnu výkřiků, které se k nim stále nesou, i když už ne tak výrazně. Posadí se a nepouští jeho ruku. Stisk lehce oplatí a podaří se jí vykouzlit malinký uklidňují úsměv. Jen se stopou té sluníčkovské hřejivosti, která v něm bývá normálně, ale přeci. Zavrtí lehce hlavou. "Neomlouvej se," namítne lehce a zamyslí se nad jeho otázkou. "Budu." pronese nakonec váhavě a lehce do něj šťouchne ramenem. Zrovna ve chvíli, kdy zaslechne přibližující se kroky a tak známý hlas. Hlas, který neslyšela od té noci. Váhavě k němu vzhlédne jen proto, aby se následně polekaně podívala na chlapce vedle ní. Excelence? tiše si odkašle, ale nakonec se neodtáhne. Zdá se, že teď potřebuje něčí přítomnost. A tato situace je také výjimečná sama o sobě. "Jeane?" osloví ho váhavě, když i on použil její jméno. Znovu zavrtí hlavou a to jen proto, aby následně kývla směrem k mladíkovi. "Pro mě ne, jsem v pořádku." pronese překvapivě relativně pevným hlasem a přeskakuje pohledem z jednoho na druhého. Na Jeana, protože si prostě nemůže pomoct a na toho druhého, aby se ujistila, že se jí tam za chvíli v mdlobách neskutálí ze schodů.

Když dojel do města, bylo to tak akorát, aby stihl proslovy i upalování...Nutilo ho to k polknutí... Ale víc se na jeho tváři neprojevila sebemenší emoce. Jen tam stál, v advu, rozhodně ne mezi svými a sledoval jak ti lidé hoří... mušketýr se mu ztratil a jeho sluha zůstal kdesi vzadu... i přes rozkaz zůstat v else ho následoval, ale tuhle neposlušnost neohl ztrestat... byl to rozkaz jeho otce, aby ho sluha doprovázel. Louis zamyšleně sledoval svoje okolí. Zatím neviděl mnoho známých tváří, matka si dala áležet, aby ostatní rody neznal, zatímco otec chtěl, jen aby znal biskupa a královskou rodinu a to jen z dohledu. Prodíral se davem a čekal, čekal zda se s někým nebude moci dát do řeči, či dokonce zda někdo nebude alespoň vzdáleně povědomý... Po chvilce ho však pozdraví krásná dívka a on se an ní usměje. " Je mi ctí Vás opět vidět." pousměje se na ívku a mírnou úklonou jí taktéž pozdraví, slušný a zdvořilý, jako vždy.

Tak rád by jí řekl, že to, že přestanou křičet, ještě neznamená, že neuslyší ten zbytek. Že přestanou cítit ten smrad. A že zmizí ten pohled z jejich mysli a paměti. Ale neudělá to. Jen se na ni jemně usměje a kývne. Nepouští tedy její ruku. Nezná ji. Ale je vlastně... Moc dobře, že je tam někdo s ním. Drží ho na místě. A v čase.
A pak uslyší ten hlas. Zamrká a vydechne. Pomalu vzhlédne a zadívá se na něj zpod svého klobouku. Opravdu je tady, stojí přímo před ním. Jean. Mušketýre. A... Aliénor? Takže ji zná? To jsou vážně zvláštní náhody. Ale je to taky velice zvláštní den.
"Jeane..." vydechne jeho jméno, stejně jako dívka předtím. Vidí, jak ji, tedy Alienor, zarazilo to oslovení. Excelence. Podívá se na Jeana a musí potlačit menší úsměv.
"Kašli na excelence, Aliénor... Jsem Emerson... Těší mě, hádám!" zašeptá a trochu se na ni usměje. Je snad o celý jeden odstín méně bledý. Už nevypadá jako kdyby umřel. Jako kdyby skoro umřel. Je to... Opravdu zvláštní. Ale nepochybuje ani trošičku o tom, kdo za to může.

No dobrá, tak se tedy nakonec skutečně usměje. Tak trochu. Nemůže za to, to ty překvapené výrazy co před sebou vidí. Jistě, je to nečekaná situace, která by mohla skončit poměrně nepěkně, ale k tomu přece není důvod, no ne? Přesto si ale Ali poměrně důkladně prohlédne, i po jejím odhodlaném prohlášení. Už přišel na to, že si docela dobře umí hrát na statečnou. Před princátkem ovšem není nejlepší chvíle to rozebírat a to nejen proto, že ten i na své poměry pořád zůstává značně bledý. Srát na excelence, poopraví mladého hraběte v duchu na způsob, jakým tu větu pověděl jemu. Rozumí tomu proč teď takové slovo nezvolil, snad je za to i vděčný, přesto se nad tím baví víc, než by bylo vhodné a je rád, že mu část obličeje mizí pod stínem klobouku.
,,Do kdybych vás dva vzal na druhé náměstí? Mohl by tam být... lepší vzduch. A myslím že touhle dobou se chystá nějaké kejklířské vystoupení." Jistě, protože všichni šokovaní z upálených nebožáků jsou zvědaví na žongléry a provazochodce. Potíž je v tom, že o moc víc udělat nemůže. ,,Tedy pokud nemáte společné plány." Je to spíš oznámení než otázka, doprovázené jemným náznakem společenské poklony. On přece nemůže ani tušit co mají nebo nemají ti dva za plány. Jak by mohl. Protože Aliénor je přece jen dáma, právě jí nabídne ruku aby jí pomohl vstát, pokud se rozhodne přijmout.

Trošku zaraženě je oba pozoruje. Zdá se, že excelence, Emerson, jak se po chvíli představí zná mušketýra před nimi taktéž. Na druhou stranu se není čemu divit. Předpokládá, že coby mušketýr se mezi šlechtou pohybuje běžně. Zadívá se mu do tváře, když si ji tak zkoumavě prohlíží. Ne, její prohlášení není pravdivé, ale není to něco, co by teď mohli rozebírat. Co by vůbec chtěla rozebírat. Lehce přikývne a ruka, která leží v té její lehce ztěžkne. "Mě také, hádám." odvětí stále lehce nejistě. Z úvah, zda ho má pustit či nikoliv ji vytrhne, když Jean znovu promluví. Podá ten návrh při kterém se koutkem oka zadívá na Emersona. Rozhodnutí je na něm. "Mohlo by to být vítané rozptýlení." zamumlá nakonec, pokud mladý šlechtic vedle ní souhlasí a po lehkém zaváhání vloží svou ruku do Jeanovi a postaví se. Pak však o kousek ustoupí a zůstane stát lehce stranou. V bezpečí.

Drobná ručka kolem jeho pasu, která ho pevně svírá, třesoucí se tělo pod jeho vlastní paží. Dech, který z ní vychází trhaně a pobledlá tvář na které se rýsuje množství pih více, než obvykle. To vše vhání větší a větší chmury do jeho tváře a tím méně lidí otálí s tím, zda mu uvolnit cestu či nikoliv. Zaslechne ta tichá slova a přivine ji k sobě ještě blíž. "Ještě chvilku vydrž maličká." promluví k ní, když začne dav řídnou. Je však nad slunce jasné, že už to není v jejích silách, že to vše je příliš matoucí a silné a příliš jí to bije na smysly, aby to vydržela pokračovala v cestě.
Krátký moment zamyšlení, přejetí davu pohledem na jejich výrazy a zaujetí upalováním. Poté zvedne lehoučkou dívku do náruče a přivine k sobě. "Chytni se mě," přikáže jí jemně a zbylou cestu z náměstí ji přenese. Drží ji i ve chvíli, kdy vkročí do jedné z postranních ulic a přikročí k jedněm schodům vedoucích do domu na které ji opatrně, po zkontrolování jejich čistoty, položí. Přidřepne si k ní a jemně sevře její jemné ruce ve svých a mlčky a pátravě hledí do její tváře a poskytuje jí prostor se nějak vzpamatovat.

Opět se narovná a sleduje, jak se jí šlechtic sám klaní. Mírně přikývne a zanechávajíc si úsměv na tváři si ho prohlíží. "Opět?" povytáhne lehce obočí a nakloní hlavu mírně ke straně. Není si vědoma, že si potkali, co přicestovala ze Španělka a pokud ji její paměť nešálí, tak se viděli kdysi dávno. Před lety a to jen zběžně. Svou znalost šlechticů v několika případech spíše z drbů, drbů a portrétů či zjištění charakteristických rysů dané osoby.
Krátce přejede obyvatele městečka pohledem. Kontrolující, zda se v jejich blízkosti nenachází někdo známý. Vějířem poukáže k vyhořelým hranicím. Pořád ten stejný obrázek. Avšak s jednou drobností, která ho odlišuje od ostatních. Ten mladý muž, kat bez kápě. Vskutku pohledný. Zajímá ji však fakt, že nemá kápi. Zkoumavě si ho prohlédne, než zase stočí pohled s markýzi. "Co na to říkáte?" otázka zrádná svou jednoduchostí. Mladý šlechtic se však nezdá, že by byl natolik otřesen jako ostatní.

V jednu chvilku má pocit, že už nemůže udělat další krok a vzápětí se vznáší. Vznáší? Tedy ne, ne sama od sebe, vzal ji do náruče. Zdá se jí to jen jako chvilička, než ji pokládá na schody k nějakému domu. Nechce aby to udělal, nechce být zase sama. Ale nebrání se, jak jinak. ,,Neopouštěj mě," tichoučká prosba, ve které sama sáhne po jeho ruce. Chvilka upřímnosti nezastřené vychováním a naplňováním očekávání ostatních. Jistě ta slova slyšel, mnohokrát a z nespočtu úst. Nezáleží jí na tom, ne teď. Všichni ti rádoby čestní muži které zná jsou pryč, on zůstal. Dělá se jí lépe, postupně, maličko. Dost na to, aby zmizely bílé skvrnky v zorném poli, aby dokázala postupně klidnit dech. Zatím ne úplně, na to se vyděsila až moc, na to má až příliš těsné šaty. ,,Proč?" Proč to dělají oni, proč jí pomohl on. Proč se znovu zajímá. Nezaplatila mu přece. Měla by? Párkrát zamrká, když ji to napadne. Jistě, že by měla, obírá ho přece o čas! Vyklouzne ručkama z těch jeho s sále ještě rozechvěle začne lovit v taštičce u pasu lesklé mince. Kolik? Nemá tušení. Nechce mít tušení. Když k němu jednu ruku natahuje zpět, má v dlani směs několika stříbrných a zlatých penízků. ,,Za tvojí pomoc... můj pane."

Při těch slovech se v něm na krátký moment něco sevře. Ta slova slyšel tolikrát. Tak často, že pro něj ztratila hlubší význam. Až na pár okamžiků, kdy jsou vyslovena s upřímnou bezmocí, která hraničí s pudem. Ne potřebou. Vyloženě pudem hledat ochranu, protože je dotyčný až moc bezmocný. V tu chvíli ta slova bere smrtelně vážně a proto si sedne vedle zrzky na schody a drží ji mlčky za ruce. Další slůvko protrhne ticho mezi nimi. Slůvka tak krátké a jednoduché a přitom skrývá nelehkou otázku na kterou nelze poskytnout jednoznačnou odpověď. "Nehledej v tom nic složitého." zamumlá v jasném rozporu. "Nejsem bez citu, i když se tak můžu jevit." tak. A je to. Hezky nejednoznačná odpověď.
Tázavě se na ni podívá, když se mu vymaní a sleduje její počínání. Když však vyjde na světlo, co v té taštičce tak dlouho šramotila, tak zůstane beze slov. Beze slov a bez výrazu. Musí se odmlčet a utřídit si myšlenky v hlavě, protože by jinak řekl něco, co by tu malou mohlo ranit a zase by se stáhla. U ní si člověk musí dávat pozor na slova. Zadívá se jí do tváře, do těch zelených očí a zavrtí po chvíli hlavou. "Nic nechci." odpoví prostě a gestem ruky jí naznačí, tak ten směšný kov zase uklidí. "Nejsi moje práce." zavrtí hlavou a bojuje s touhou se ušklíbnout. Dokážu se chovat i nezištně.

Počká až Ali vstane, s Jeanovou pomocí, načež se postaví taky, sám. Poupraví si klobouk a zadívá se na ně. Na Jeana. Pokývne. "Hádám, že čím dál odtud, tím lépe... Proč ne!" zašeptá souhlasně.
Ne, že by měl zrovna náladu na kejklíře. To vůbec ne. Taky si není jistý, jestli je nějak zvlášť vhodné, aby teď, zrovna teď, po tomhle, byl v Jeanově přítomnosti. Ještě k tomu s Aliénor. Ale zároveň... Nechce v tuhle chvíli nebýt v Jeanově přítomnosti. Naštěstí má sdostatek praxe v tom, aby žádné takové své myšlenky nebo pocity nedával najevo viditelně. Tak se jen lehce usměje na Ali. "To by opravdu mohlo... Smím ti nabídnout rámě, jako poděkování za tvoji pomoc předtím?" zeptá se jí, galantně. Sice na to obvykle sere, to je pravda, jak Jean ví, ale pořád je hrabě. Pořád je excelence a aspoň kousek vychování v sobě přeci jen má. Samozřejmě by jí rámě mohl nabídnout i Jean. Ale v jejich malé zvláštní podivné společnosti by to správně měl být Emerson. A tak jí ho taky nabídne. A nejen z povinnosti, opravdu mu před tím pomohla.

Pomalu zavrtí hlavou, opatrně, bojí se aby se bílé skvrnky nevrátily. ,,Já vím že nejsi." Možná se na ni každou chvíli mračil, utahoval si s ní a říkal nevhodné věci když byli na útesech, ale bez citu není. To by poznala. Zná lidi co se k ní chovají bezcitně. Postupným pochodem svých myšlenek nakonec usoudí, že se mu musí odvděčit. Oplatit mu to, zaplatit. Doslova. Třeba se pak hned nezvedne a neodejde. Ví, že to je přesně to co by měla chtít... A stejně místo toho vyloví kupičku mincí, které mu nabízí. V první chvíli nechápe to, proč ho svým gestem tolik zaskočila. Možná měla být diskrétnější? To bude určitě ono! S upřímným zmatením mu oplácí jeho pohled, než se dočká zamítnutí. ,,Myslela jsem..." omluvně sklopí oči ke své ruce a sevře penízky v dlani. Pak lehce nakrčí obočí, o odstín méně bledá, díky tomu že ji odvedl pryč, tomu že ji nutí aby se soustředila na jiné věci. ,,Co jsem?" Řekl si o tu otázku, když něco takového pověděl před ní. řekl si o ni a nemůže se divit, že se ptá. Bylo by snažší, kdyby si vzal peníze, jenže ty Loty už zase schovává. ,,Jestli chceš," promluví znovu, dřív než to může udělat Aimé. Přece jen se rozhodla ho netrápit. Ona nerada trápí lidi. ,,Povím ti jako první co jsi ty." Konečně se jí daří bez přerušování kvůli zmatenému dechu vyslovit souvislejší věty, pořád se ale drží těch kratších. Její upovídanost se ještě podle všeho úplně nevzpamatovala.

Možná by mu jí začalo být líto. Jen možná. A jedině pokud by mu nenabídla ty peníze. Ano dotklo se ho to. Ani ne tak jeho, jako té stránky osobnosti, kterou jí ukázal v zátoce. Kterou nikde jinde neukazuje. Přejde to však. Tak, jak jen je schopný. A tak sleduje její omluvné klopení těch hezkých očí bez nějaké lítosti. S kousavou poznámku na jazyku typu Příště radši nemysli. z ní nespouští pohled a radši mlčí. Nevěří si natolik, že by něco takového opravdu nevypustil.
Říká se, že na nejkratší otázky bývá nejsložitější odpovědět. Něco na tom asi bude. Odpovědi je však ušetřen. I tak mu zůstane ležet v hlavě, protože by ho to samotného zajímalo. Proč je k ní takový, proč se k ní chová jako by byla jedna z jeho poupat. Mírně přikývne. "Můžeš," odvětí tiše. "Pokud chceš." dodá a vážně se na ni zadívá. Nebude ji do ničeho nutit. Nikdy nenutí. Všimne si však, že je v tváři o trochu více barevná a že se jí alespoň lehce zklidnil dech. To je dobře. Moc dobře. Už si je alespoň jistý, že mu tu sebou nešlehne a neseznámí se s místní dlažbou.