Ulice města

Co mu zbývá jiného? Jako kdyby to vůbec netušil, že. Tušil, dobrá, možná přímo věděl. Malý podvod, strategie, chcete-li. ,,Tak dávej dobrý pozor, Iris. Abys tu přísahu pak mohla naučit Seba." Nechce tím Aliénor nějak popudit, to ani náhodou, ale copak může jinak, když je to podle všeho princezna? Pobaveně mrkne na Iris, než si před její větší sestřičku klekne a skloní hlavu. "Slibuji ve svém nejčistším svědomí, že budu v budoucnu věrný své paní, nikdy jí nezpůsobím újmu a budu její vůli zcela respektovat a bránit proti všem kdo chtěli by jí způsobit újmu." Slova nejsou přesná, samozřejmě. Přece jen by si nedovolil je odříkat v takovém znění, ve kterém je kdysi přednášel před králem a královnou. Blíží se ale dostatečně na to, aby zněla slavnostně. ,,Povstaňte, můj pane." Napoví pak další slova, ať už Iris nebo přímo Aliénor. Spoléhá spíše na tu menší z nich, tu větší teď možná bude muset trochu uplatit, aby se na něj po téhle šaškárně moc nezlobila. Tak jako tak nakonec vstane. Vyslechne si brebentění o tetě a královně a kamarádech a katovi a prostě všem. A to si myslel, že Aliénor má nevyčerpatelnou zásobu energie. I kdyby nechtěl, musel by se nad tím usmívat.
Protože si všimne jistých rozpaků a nejistoty, sám se ujme toho, aby Iris pověděl o katech. Chvilku vypadá zamyšleně, ale po tom co jí jeho slova potvrdí i její sestra - tedy pardon, oficiálně oficiální princezna, teď když má už i svého rytíře, a docela rychle se chopí nového tématu. Divadlo, loutky a paní co prý umí chodit po laně! Nechá ale na rozhodnutí Aliénor, jestli jí tyhle plány odsouhlasí a vstane. ,,Neděkuj, není za co... navíc jsem ti to možná trochu zkomplikoval, než abych ti tak úplně pomohl." Šibalský úsměv dává vědět, že s jakýmikoli komplikacemi které mohl způsobit klidně rád pomůže i dál, když pak na chvilku zachytí její ruku po tom, co mu nasadila klobouk. ,,Nevadí mi, že tady je, Ali. Patří k tobě," s tichým přiznáním pak společně vykročí za dívenkou co poskakuje po ulici. Rodina. Těžko říct, proč ho to napadne zrovna teď, snad proto že nepočítal s tím, že by něco takového někdy zažil. A i když má tuhle chvíli jen vypůjčenou, cítí se v ní dobře. ,,Myslíš kvůli vám dvěma, nebo kvůli té přísaze?" Trochu zamračené a vážné varování ho vytrhne ze zamyšlení. Zdá se, že má o něj skutečnou starost. Zavrtí lehce hlavou, než odpoví. ,,Jsem tam kde mám být, kapitán není v dohledu a jsem si jistý, že ty ani Iris královně nepovíte, že jsem zrovna svoje služby složil k tvým nohám místo k jejím." Problémy... mohl by je z toho mít, ale nechce nad něčím takovým přemýšlet. Stejně tak by je mohla mít ona, mohl by ji dostat do řečí... snad budou zrovna dneska lidé trochu shovívavější a přičtou to na vrub oslavám dožínek.

Nespolkne mu to ani s navijákem ani bez něj. Není slepá, aby si nevšimla toho úsměvu, který sám o sobě říká, že mu to vlastně ani v nejmenším nevadí. Už se nadechuje, že mu z plných plic vytmaví tu šaškárnu předtím na které až do posledního slova spolupracoval s Iris, která spolupracovala více, než by bylo záhodno, ale zaslechne ta slova. Přiznání po kterém se rozejde po jeho boku. „Nikdy to nebudu jenom já Jeane.“ Ani neví, proč to říká. Jakási potřeba se ujistit o tom, že si to opravdu uvědomuje, i přesto, že jeho předchozí slova mluví v jeho prospěch. I tak vysloví to varování jehož reakce není taková, jakou by si přála. Pohledem zabloudí k Iris, kterou zřejmě zaujalo něco na kraji ulice. Využije to a mírným zatáhnutím Jeana zastaví. „Myslím to naprosto vážně.“ Pokračuje stejným tónem. „Stačíš nám, mně, ty. Ty samotný. Nechci, abys měl kvůli mně problémy, do kterých se ještě přivedeš ty sám.“ Povytáhne na něj obočí v gestu, které dává jasně najevo, že je jí jasné, že by toho byl schopný. Trochu k němu přistoupí a chytí ho za ruce. „Vážím si toho, opravdu ano. Ale jsem si jistá, že bude nám všem vyhovovat cesta bez zbytečného riskování, dobře?“ něžně se na něj pousměje a stiskne obě jeho ruce. „Věř mi, že mí sourozenci dokáží už tak způsobit problémů dostatek. O tom ses mohl přesvědčit ostatně sám.“ Uculí se ve snaze odlehčit zase trochu atmosféru, kterou sama způsobila. Ale záleží jí na něm. Má ho ráda. Moc. Nesnesla by, kdyby se k ní doneslo, že je kvůli něčemu, co pro ně udělal, v problémech. Snaží se mu to říct svým pohledem. Navíc má také svého špeha. Stejného jako on na ni. Seb sdílí drby na obou frontách. Takže by se to dříve či později dozvěděla. To vědomí ji lehce pobaví a plánuje to v budoucnu využít.

,,Vím, že nebudeš," promluví k ní měkce. Od samého začátku co ji zná, mluví o svých sourozencích. O své starosti o ně. Není si sice stoprocentně jistý do čeho se to vlastně pouští, je ale odhodlaný to zjistit, snažit se. Nechá se zastavit, tiše vydechne, když ho osloví. Ano, myslí to vážně. On ví, že to myslí vážně. Ale také ví, že za trochu komplikací pro sebe by jim mohl zajistit spoustu věcí, zážitků. ,,Ali..." Začne tiše, ale má dojem, že tentokrát ji jen tak neobměkčí. A to se jí skoro chystal povědět, jak tím co pověděla ona obměkčila jeho. Že jí stačí on samotný... Když ho vezme za ruce, packy jí lehce stiskne. ,,Žádné zbytečné riskování, sluníčko. Chápu, neměj starosti," nejspíš pořád není tak úplně přesvědčivý, ale je to to nejlepší, co teď zvládne. Takže z plánů na nejbližší dobu přece jen škrtá výlet do zámečku pro Iris. A možná... možná i toho loveckého psa, který se Sebovi líbil. I když, ten by nejspíš zůstal bydlet v kasárnách... podívá se do těch velikých čokoládových očí před sebou. ,,A žádný pes, neboj se." Tohle možná trochu nedomyslel, když navázal přímo na své myšlenky, ale třeba to trochu zahladí tím, že ji lehce líbne na čelo, se svým klukovským úsměvem.
Po tomhle rozhovoru její ruce pustí... tedy, jednu. Druhou si ještě na pár dalších kroků nechává. Musejí se totiž vydat ulicí dál, blíží se zpět na malé náměstí a barevně oblečený vyvolavač zrovna shání všechny caparty k loutkovému představení, které by mělo brzy začít. Pořád je tu i slečna v kratičké sukýnce s malým paraplíčkem, teď navíc elegantně se v sedě pohupující na tenkém napnutém laně. Na ni stejně fascinovaně zírají děti i nemálo přítomných mužů různého věku. ,,Pořád ještě sis nevybrala žádnou památku na dnešní den, Ali... a jestli se nepletu, tu první si pro sebe zabavila tvá menší kopie." postřehl tu modrou stuhu už ve chvíli, kdy Aliénor Iris zvedla. Vlastně ho překvapilo, že ji pořád má.

Ale neříkejte mi, že valná většina! pomyslela jsem si. Pravda, co já jsem o tom mohla vědět, když jsem byla v neustálém bezpečí zámku, nejčastěji po boku ostatních dvorních dam a samotné královny, co nám chybělo? Nic. Ještě jsme si dokázaly stěžovat, když nám místo jahodového koláče přinesli borůvkový. Bylo hrozné, jak byl svět rozdělený. Děti už odmalička řešily, jak si obstarat jídlo, popřípadě peníze nebo jiné cetky za které by si ho koupily, a v zámku dámy řeší, že nedostaly svůj požadovaný koláč. O tom jsem se ale nesměla zmínit, jak by na nás pak chudina pohlížela? Ještě by chtěli naše milované koláčky! A že bychom potom byly rády za jahodové.
"Hm, Aimé" zopakovala jsem a jemně se nad tím pousmála, "neobvyklé jméno" dodala jsem, a když se to vezme, i roztomilé. Jeho nositel.. o tom už se to nedá říci pomyslela jsem si, škoda že svému podle mého roztomilému jménu nedostál. "Vy tedy asi budete místní, že? Když víte, jak s těmi dětmi zacházet" promluvila jsem a zkoumavě nad svými slovy povytáhla obočí.

Pro tentokrát mu nepomůže ani šeptem vyslovené její jméno. Věří tomu, že to dává najevo dostatečně i svým postojem a především tónem hlasu. Ne. Prostě nechce, aby riskoval. Už tak si na sebe vzal velké břímě, když se rozhodl částečně převzít starosti se Sebem. Po jeho odpovědi ještě chvíli stojí a zkoumavě mu hledí do tváře. Nakonec si však tiše povzdechne a lehce svěsí ramena na znamení, že tentokrát to tak nechá být. Že jí jeho slova stačí a chápe, že víc asi nedostane. Pro tentokrát. Dokud se nepokusí zase se do něčeho uvrtat. Což se obává, že se může stát téměř tak jednoduše jako u jejího mladšího bratra. Dívá se mu zálibně do očí ve kterých se částečně odráží světlo a koutky rtů se jí pomalinku zase zvedají. Pak však zmateně zamrká. Pes? políbí jí na čelo, tudíž nedostane moc příležitost se nad tím víc zamyslet. Možná radši ani nechce.
A tak se s ním radši zae rozejde. Svírajíc jeho dlaň ve své, které je tak drobná oproti jeho. Uchichtne se. Menší kopie. "Přijde ti Ir?is podobná mé maličkosti" tázavě se na něj zadívá, protože je jasně patrné, že je její přesný opak. Stejně tak Sebastien. Naopak je ona podobná Stephanovi. Myšlenka na něj způsobí, že její úsměv na krátký okamžik zakolísá. Pak se však rozhlédne kolem sebe, než si ho lehkým trhnutím otočí k sobě a vtiskne mu letmý polibek na rty po kterém se mírně začervená na rozpacích ze svého vlastního gesta. "Vezmi mě někdy.. někam. Je mi jedno kam. Jen my dva, žádní lidé kolem. Ať mám jistotu, že tohle celé není jen pomatení smyslů kvůli dožínkám." neodolá, aby si do něj poslední větou lehoučce nerýpla. Dá si však záležet, aby to bylo jasně znát. "A ať si oba od všeho na chvíli odpočineme." dodá a prohrábne si prsty rozpuštěné vlasy.

Pes. Velký lovecký pes s plandavýma ušima, který všude slintá. Raději tu otázku nechá být, tohle je jedna z věcí, které jí nemusí povídat. Zvlášť, když tedy usoudil, že ho zatím ze seznamu dárků musí vyřadit. Pak zase přijde ten tichý smích, co se mu tolik zavrtal pod kůži. Chce ho slyšet co nejčastěji, jako potvrzení toho, že je spokojená. ,,Vzhledově možná ne, ale podívej se na ni..." pohledem zabloudí k děvčátku, které si podle všeho rozhodlo vydobít první místo v řadě před loutkovým divadlem a bez náznaku obav se prodírá klidně i staršími dětmi. ,,Má odvahu, nebojí se povědět co si myslí a kdyby měla jen trochu víc energie, odráží se od chodníku jako míček." Pro něj rozhodně své sestře podobná je. Dost možná to bude výchovou. Obě jsou bojovnice. A Seb vlastně taky, jen musí přijít na to, za co stojí bojovat a proti čemu. Než se ale naděje otočí ho Ali proti sobě a políbí. Tak krátce, že kdyby zamrkal nejspíš by to propásl a stejně to pro něj znamená tolik. Udělala to ona. Sama od sebe. Nebyly potřeba žádné historky a hry jako poprvé. S trochou překvapení sleduje její zčervenalé tváře, pohledem zavadí o křivku jejích rtů. Jestli si myslela, že mu teď jen tak vyklouzne pletla se, protože jí položí ruce kolem pasu a lehce ji k sobě přitiskne. Tak, aby ještě nebudili jakékoli pohoršení a zároveň tak, aby mohla cítit, že ji pustit nechce. ,,Vím přesně kam. Jen mi pověz kdy budeš mít čas, abych tě mohl na jeden večer unést, princezno." Maličko se ušklíbne nad tím jejím rýpnutím a skloní se k ní, tak že by ji mohl snadno políbit, chybí jen kousíček, malý a přece tak velký. ,,Ale myslím, že dožínky s mým pomatením smyslu nemají moc společného, na to přišly až příliš pozdě." Ta slova jsou určená jen jí, skoro šeptem.
Kdo ví, co dalšího by jí pověděl, kdyby nepřišlo zatahání za jeho plášť, které ho donutí se ohlédnout po pachateli. Malé pachatelce. Iris přece jen nevyšly její pokusy o to dostat se až k představení, které právě začíná a s tím jak je droboučká toho přes další děti moc neuvidí. Jenže co on teď s tím? Už to, že řekla jemu mu přijde poněkud... nečekané, navíc když pak tak podezíravě sleduje jeho ruce. S téměř omluvným úsměvem Ali pustí a sehne se k Iris. ,,Nemůžu jim poručit, aby tě tam pustili, malá slečno..." mohl by ji zvednout nebo vzít na ramena, to si ale rozhodně nedovolí navrhnout.

Rozhodně není místní. Jinak by na jeho jméno reagovala úplně jinak. „Myslíte?“ otáže se lehce pobaveně a spustí ruce opět podél těla jen proto, aby je spojil za zády. Jemu neobvyklé rozhodně nepřijde. Možná proto, že ho nosí již léta. Ne od narození, ale dostatečně dlouho na to, aby mu přišlo víc jeho, než to, které mu při narození dala matka. Souhlasně přikývne. „Ano, jsem odtud slečno.“ Odpoví zdvořile a neznatelně si povzdechne. „Smím se optat na vaše jméno?“ věnuje jí hřejivý úsměv. „Rád bych věděl, s kým mám tu čest.“ Dodá mírně a krátce se rozhlédne po okolních lidech. Pohledy, kterými si ho místní, kteří ho znají podle jeho pověsti a od vidění, měří, ignoruje vcelku bravurně.

Sledoval jí a docela zaujatě naslouchal. V uchu se usmíval jako sluníčko na hnoji, ale v realitě měl jen velice střídmý výraz. "Ano, pravda. Zanechal jsem svůj doprovod... také dál ode mne... Jsou chvíle, kdy chceme vyjet ze zajetého." Nad jejími slovy se pousměje. " odpusťte, těžká slova, věřím tomu, že nic zlého v úmyslu nemáte." řekl to aby jí trochu zmátl, ale zase ne moc. " Myslím, že tu dočasně zůstanu, naše zdejší sídlo bylo dlouho neobydleno nikým jiným než mou matkou. Věřím, že ta by Vaši návštěvu uvítala slečno." nenápadně podsunul tento návrh. Nera by byl nucený trávit se svou matkou tolik času, kolik by musel pokud někdo nepřijde na návštěvu. " Jistě nám ráda povíte o novinkách ve světě." Byl rád, že rámě přijala a pomalu se procházeli a vzdalovali od davu.

Bylo mi to hned jasné pomyslela jsem si, nahlas jsem to ale neříkala, nechtěla jsem vyznít nějak nezdvořile. Místní přece pozná cizince, a těch se tu po příjezdu královny musí určitě hemžit pomyslela jsem si. "Ah, omlouvám se, nejspíš jsem stále v jakémsi šoku, jindy takto nezdvořilá nebývám" pronesla jsem omluvně na to, že jsem se mu nepředstavila. Neměla jsem to nějak v úmyslu, ale proč to dávat najevo, je lepší zahrát malé divadélko, které ani nemusí být tak věrohodné. "Marie-Diane de Rabutin, i když své druhé jméno nemám zrovna dvakrát v lásce, a když se nad tím člověk víc zamyslí, ani k němu moc nesedí" pověděla jsem s jemným pokrčením ramenou, přičemž jsem své koutky donutila aby se částečně stáhly do něčeho co připomínalo poněkud milý úsměv. "Povězte, Aimé. Když jste místní, změnilo se město po příjezdu královny?" zeptala jsem se z čisté zvědavosti, celkem mě zajímalo, jak zdejší obyvatelé brali příjezd Jejího Veličenstva. Vědět více se vždycky hodilo.

Lehce mu cuknou koutky a lehce rukou odmávne její údajnou nezdvořilost. Třeba se přeci jenom dozví jméno této mladé slečny. Což se záhy vskutku dozví a k tomu i další příběh. Nevadí. Vyslechne si třeba celý epos o jejím jméně, jestli se ho dozví. Znovu se ukloní, když zjistí, že před ním stojí šlechtička. Vychování. Vychování je důležité! "Jak si přejete, mademoiselle. Vyvaruji se tomu, abych ho kdy použil." Nad její další otázkou se krátce zamyslí. Je nad tím, jestli se změnilo, ale jako moc. "Rozhodně ano," přikývne rozvážně. "Je tu o dost víc lidí, tudíž víc ruchu, obchod prosperuje, ale zároveň to zvyšuje činnost podvratných živlů a svým způsobem zvyšuje riziko pro Avranches jako takové." pokrčí rameny. "Nechápejte to špatně, ale je to malé městečko. Nemá žádné opevnění, kromě vojáků a královniných mušketýrů se namá jak bránit, pokud by se ho někdo rozhodl napadnout."

Mávne nad tím rukou. „Není co odpouštět.“ Mírně se pousměje. „Chápu, že můžu vypadat nebezpečně.“ Malé rýpnutí z její strany, než se zaposlouchá do odpovědi. Zůstane tu delší dobu. To by se dalo zvládnout. Lehce povytáhne jedno obočí při tom pozvání na návštěvu. Chce – nechce se jí? „Pozdravujte matku,“ začne zamyšleně a poté přikývne. „Pokud se mi podaří vyšetřit chvilku času a budu mít cestu kolem, tak ji přijdu pozdravit.“ Souhlasí nakonec. Hezky neutrálně, nic neslibuje. „Co nového ve světě? Ale, roky jsem pobývala ve Španělsku. Velice zbožná země. Tvrdé prostředí na žití pro ty, kteří se neřídí učením Božím.“ Skutečnost zabalená do mírných slov se vždy poslouchá lépe. „Ale země je to krásná, měl byste ji někdy navštívit.“ Pobídne ho s úsměvem a všimne si, že dav kolem nich začíná řídnout, když se vyhýbá probíhajícím dětem a o kousek se tak k němu přiblíží.

Poslechne ho a vyhledá v chumlu dětí blonďatou kštici vlásků. S úsměvem sleduje její zápas a přemýšlí nad tím, jestli se dostane i skrz větší děti, když se Jean znovu rozmluví. Pak stočí pohled znovu k němu, k jeho tváři. Pak však vyprskne smíchy. Rychle si překryje pusu rukou, aby svůj náhlý výbuch smíchu tlumila, když se třese. Ta představa je nanejvýš zábavná už jen tím, že k tomu Iris nemá už tak moc daleko. A pak se jí hned vynoří v hlavě obraz chůvy, která běhá za míčkovskou Iris. Trochu jí zaslzí oči a zavalí ji pocit vděčnosti. Vděčnosti za to, jak celou její situaci bere, že jí rozesmívá poté, co musela přihlížet tomu nešťastnému začátku dožínek. Proto dostane ten náhlý nápad, potřebu, na kterou se více nezamýšlí a prostě si Jeana k sobě otočí, aby ho mohla krátce políbit. I přes rozpaky, které nevyhnutelně přijdou se baví jeho překvapeným výrazem. Jen malinko. Překvapení se však změní v lehké vyplašení, když si ji k sobě přitáhne. Položí mu ruce volně na hruď a odolává potřebě se rozhlédnout. Už tak její jasné, že se lidé dívají. „Jeane,“ sykne skoro až káravě, ale koutky jí cukají, když se o něj jen zlehka opře. „Rodina de Vivonne je pryč, odjeli na letní sídlo. Mám teď večery volné. Přijď mě ukrást, kdy se ti to bude hodit.“ Mírně se pousměje a pak nespokojeně pokrčí spodní ret. „Sluníčko se mi líbí víc.“ Podotkne. Jestli jí začne říkat princezno, tak si to odskáče. Někdy, v soukromí mu ubalí takovou do ramene, že to s její tělesnou stavbou asi ani neucítí, ale pro její dobrý pocit to bude stačit. Veškeré myšlenky na pomstu však přeruší jeho náhlá blízkost. Tak blízká, že i její tvář částečně skryje klobouk, který mu většinu času skrývá tvář ve stínech. Zkousne si ret. Její oči ho žádají, aby ji políbil. Takový kousek. „Až takový dojem jsem udělala?“ odpoví taktéž šeptem s pohledem upřeným na jeho rty, když se náhle lehce odtáhne.
Na chvíli zavře oči a vydechne. Pak sleduje jeho pohled a uvidí Iris. Lehce přikývne a sama od Jeana o krok ustoupí. Zatímco promlouvá k malé, tak se snaží uklidnit své splašené srdce. Jeana možná překvapuje, že si řekla jemu. Ali však ne až tolik. Přeci jenom ho hned ze začátku viděla, jak blbne s jeho starší sestrou. Navíc je to opravdu všímavá holčička a když vidí, že se Ali k dotyčné osobě chová mile a přátelsky, tak usoudí, že je ta osoba bezpečná a může ji začít vydírat těma svýma štěněčíma kukadlama, kterým, k jejímu pobavení, teď čelí i Jean. „Chce, abys ji zvednul.“ Poradí mu jemně. Také se tak stane a Ali k nim o krůček přistoupí, aby s nimi sledovala loutkové divadlo. Užívá si tu chvíli klidu, kdy je Iris klidná a hodná, ponořená do příběhu a Ali si užívá tu svobodu toho, že každou chvíli k těm dvěma zabloudí pohledem, s jemným úsměvem na tváři.
Ke konci divadla se k nim také připojí chůva, což se neobejde bez hořekování nad zbrklostí Iris a pár slz úlevy, že je v pořádku a nesčetně omluv vyslovených směrem k Aliénor. Dokonce i to pískle začne mít něco vzdáleně připomínající výčitky svědomí, když Ali chůvu s úsměvem ujišťuje, že se stalo maximálně to, že ji Seb rozmazloval, protože pak už byla celou dobu s ní a Jeanem. V tu chvíli si pár podezřívavých pohledů najde cestu právě ke zmíněnému modrokabátníkovi. A znovu se ukáže Irisin zvláštní talent říkat věci, které nemá ve chvíli, kdy se to vůbec nehodí. „Dali si pusu!“ v tu chvíli se přidá i pár zkoumavých a hodnotících pohledů. „Iris, nechtěla jsi vidět ještě paní na laně?“ nadhodí v snaze tohle téma zmačkat, zapálit a hodit v dáli, což se i podaří. Ještě chvíli tedy stráví v tomto složením, dokud se slunce nenakloní k obzoru a Iris nezačne být jen o něco málo aktivní, což poukazuje na fakt, že začíná být unavená. V tu chvíli se rozloučí. Chůva se ještě s potutelným úsměvem přes Alininy protesty rozhodne nechat u sebe Iris přes noc, než se ztratí v davu. „Ehm..“ odkašle si trochu nejistě. „Řekla bych, že jsi schválen.“ Musí se nad tím lehce ušklíbnout a zavrtět hlavou, když se k němu otočí čelem s lehce zkoumavým pohledem, aby zjistila, jak celé tohle nesl, když už mají konečně zase trochu klidu.

Typický ruch dožínek přehluší zvuk, který se zdá nepatřičný, cizí. Od severní brány se celým městem začne rozléhat zvon. Někteří tuší co znamená, místní, městská stráž, mušketýři. Někteří nemají tušení, dokud se ke zvonu nepřidá i bušení koňských kopyt, první zvuky boje, křik. Dobře třicet jezdců a kdo ví kolik pěších útočníků, špinaví a na první pohled hrubí muži se valí k náměstí jako řeka, stráž hlídající bránu je nedokázala ani zdržet. Rozdělují se do ulic, zabíhají do obchodů i domů. Mnoho nešťastníků padá k zemi mrtvých nebo zraněných dřív, než si vůbec uvědomí, že město je pod útokem. Nemají možnost ho obsadit, ale pobrat co a koho chtějí a zase zmizet? To vypadá víc než reálně, hlavně vzhledem k tomu že velké množství těch co mají držet stráž už má víc než upito. Většina z jezdců zastavuje právě na velkém náměstí, s tasenými zbraněmi. ,,Slavit si a nepozvat sousedy? Nikdy jste neslyšeli, že je to přináší smůlu?” Mluví spíše křičí, jeden z jezdců v čele a viditelně se kochá pohledem na šokovaný dav, zatímco jeho muži neváhají s tím aby se pustili do boje s kýmkoli kdo se pokusí jim bránit, aby vybírali od přítomných šperky i více či méně nadité měšce.

To si myslím! pomyslela jsem si, možná bych to řekla i nahlas, avšak muže před sebou jsem neznala a tudíž jsem netušila, kam až jeho humor sahá, tak nějak jsem si i uvědomila, že mi tu celkem chybí společnost Claudia, s tím se aspoň dalo vtipkovat. Mlčky jsem si vyslechla jeho odpověď na mou otázku a jemně se nad tím pousmála. "Myslím si, že se tu nikdo nemusí bát útoku" odvětila jsem a zahleděla se jinam, periferně jsem ale stále vnímala hranice. Nebude se někdo za ty tři vyhaslé životy nějakým způsobem mstít? Někomu třeba budou chybět.
Nepatrně jsem se zamračila nad zvoněním zvonu. Nebylo těch představení dneska dost? pomyslela jsem si a pohlédla zcela na hranice, které doutnaly, než jsem svou pozornost věnovala křiku který šel z ulic. Zvědavost mě tam táhla, copak se tam asi tak děje? Cosi mě ale drželo na místě, a nemusela jsem se tam ani hnát abych zjistila, co to všechno způsobuje. "Asi svá slova budu muset odvolat.." zamumlala jsem směrem k Aimému a na pár vteřin se na něj podívala, než jsem vzhlédla zpátky k jezdcům a o pár kroků couvla. Povšimla jsem si, jak pár mužů začalo lidi co k nim byli nejblíže okrádat o všechno cenné. Prsty jsem si jemně přejela po jedné náušnici a zamračila se, dotkni se jich a uhryznu ti ruku pomyslela jsem si až odhodlaně, rozhodně jsem nemínila vydat jednu z pár věcí, co mi zbylo po otci, i z toho důvodu jsem začala nenápadně couvat, abych se odsud dostala co nejdál.

,,V tom případě bych si tě mohl krást každý večer...sluníčko." Nemohl, oba vědí že nemohl, protože mu to pro změnu nedovolí jeho povinnosti. Možná každý druhý nebo třetí? Tentokrát si už vůbec nic nedělá z trochu vyčítavého oslovení, když ji objal. Lidé se dívají... tak ať. Klidně by jim ukázal i víc, zvlášť po tom tichoučkém dotazu, po tom co se jí odráží v očích. A skutečně se k ní shýbá aby ji místo odpovědi políbil, než ho zastaví dětská packa na jeho plášti. S pobaveným úsměvem přehlédne obě dvě, než Iris skutečně zvedne a přejde o kousek blíž k divadlu, aby mohla sledovat představení. Je to vlastně ukázkově klidné odpoledne, něco co dlouho nezažil a co by si, s trochou překvapení sám nad sebou, rád zopakoval. Tedy až na setkání s tetou, chůvou, o které už také něco zaslechl. Ta dáma které se právě představil dovedla předvést stejně hodnotící pohled, který znal od kapitána. ,,Kecko..." vlastně skoro automaticky napomene Iris a spustí ji na zem, jen aby se to malé hádě chopilo nového tématu a všechny odtáhlo k provazochodkyni. Jeho omluvný pohled směrem k chůvě se setká s povytaženým obočím. Už opravdu dlouho si nepřipadal takhle hodnocený, ale nese to statečně. Víceméně. Snaží se. Podle všeho nakonec docela úspěšně, vzhledem k tomu že je jim nabídnut volný večer. Jen co je ty dvě opustí, už zase si k sobě Ali přivine. Jako před tím, než ho malá přepadla se svojí žádostí. Teď už si ale příležitost něžně  své sluníčko políbit vzít nenechá. ,,Takže už mi nikdo nemůže vynadat, když udělám tohle..." usmívá se. Jako malý kluk co dostal k Vánocům přesně to co si přál, lehce ji hladí po zádech. ,,Řekni, co kdybych si tě unesl už dneska?" Další malý, kratičký polibek. Jen jako třešinka na dortu přesvědčování.
Pak se ale rozezní zvony a on na vteřinu zavře oči. Kdyby věřil v Boha, teď by se ptal za co ho trestá. ,,Nebo možná ne." Tohle konstatování má daleko k jemnosti, se kterou ještě před chviličkou mluvil s ní. To už se do zvonů mísí i křik a boj. Má dvě možnosti, udělat to co by měl, nebo to, co chce. Pouští Ali, které znovu nasadí svůj klobouk, rozepíná sponu držící mu na rameni modrý plášť. Vždycky mu ten kus hadru spíš překážel. ,,Zkus nahnat co nejvíc dětí do sirotčince, všichni ostatní ať někam zalezou. Pomůžu ti, dokud to půjde." Nejspíš ho takového zatím nezná, z vypravěče pohádek se přesunul do pozice rozhodného ochranitelského vůdce, který začíná korigovat dav. Ne, že by dospělí poslouchali, ale děti... děti ještě ano. A vyděšené slečny, samozřejmě. Protože kopyta koní i výkřiky umírajících se blíží.

,,Nie! To sa mýliš. Len som sa uisťoval že je všetko v poriadku i ona." Odfrkne si i keď jeho pohľad nemá v sebe ani náznak zla. Naopak pokoja. Až spokojne sa obzeral naokolo. A hľadal čokoľvek v dave, teda niečo čo by muža na stráži mohlo zaujať ale bolo to až podozrivé ticho. Aspoň do momentu než sa ozval Thierry, jeho hlas znel viac ako žalostne, peosebne. Jacques len povytiahol obočie. A zrakom od jeho tváre prešiel až k nohe kade si to šliapal pavúk vyššie a vyššie. Chlpatá to obluda. ,,Môžeš mi povedať prečo si vybral práve teba?" Povie až s istým pobavením. Dal si dole klobúk a nabral do neho pavúka keď tu vypukol chaos. Jacques neotálal v momente sa otočil k mužovi pričom v ruke balancoval s klobúkom v ktorom bol pavúk. Na muža ihneď vybehol s tým nech sa skyryje pod stánok. A to stihol ledva predtým než jazdci zastali. Pozrel na Thierryho a pohľadom prešiel od neho k pavúkov naznačoval mu tým nech sa pripravý. A na čo? Jacques schytil s trochou nechute pavúka do ruky, pre boha, obluda veľká ako jeho ruka... A druhú dal na zbraň
Bude to kto z koho. Bez váhania pavúka hodil rovno k jazdcom a ich koňom. Dúfajúc že to monštrum ich kone vyvedie z miery. Pričom i ihneď vystrelil na jedného z jazdcov a klobúk si nasadil znova na hlavu. ,,Možno tvoj nový priateľ bude predsa uzitkom." Provokatívne povie v rýchlosti k svojmu partnerovi. Thierrymu.

Chtěl jsem na něj začít doslova pištět, ať si pohne, nebo se mi tu zastaví srdce a co tu pak s mojí mrtvolou bude dělat? Byl v tomhle skoro stejný jako Maurice, i ten se mi rád v tomhle směru poškleboval a ještě mě provokoval, přičemž mě až poté zachránil od pavouků. To samé udělal i Jacques, nějak se nehrnul do toho sundat ze mě tu odpornou bestii, která mi málem přivodila smrt. "Asi jsem pro ně atraktivní.." zavrčel jsem na Jacquese a zamračil se, to abych začal cestovat po světě a ptát se ve všech koutech, jak bejt pro pavouky odpudivej pomyslel jsem si ironicky. Už jsem chtěl Jacquesovi říct, ať toho pavouka zahodí, zašlápne, zastřelí.. cokoliv, jen aby to už bylo pryč, popřípadě pro mou mysl dostatečné, že to je mrtvé a už to po mě nepoleze, no vzápětí jsem zaslechl křik, zvuky boje a následně spatřil skupinku jezdců. Až poté jsem si uvědomil, jak mi celá záležitost s pavoukem zatemnila mysl, že jsem i přeslechl zvon. Ksakru.. zavrčel jsem v mysli. Až tiše jsem vyjekl, když mi před obličejem proletěl pavouk. Ta svině lítá! zaznělo mi v hlavě, byl jsem ale rád, že jsem na svém místě a ne tam, kam pavouk dopadl. Zaběhl jsem rychle k Jacquesovi a sám vytáhl zbraň. "Vhodnější dobu si vybrat nemohli?" zamumlal jsem k němu. Sám bych byl radši, kdybych se od střílení mohl distancovat, zvláště když tu bylo tolik lidí, až ve mě převládal strach, že vystřelím špatně a trefím někoho nevinného.

"To by sice bylo hezké, ale.." už větu ani dál nedokončuje. Není důvod. Oběma je nad slunce jasné, že je to nerealizovatelné. Ať už kvůli jeho povinnostem, tak povinnostem jejím vůči její rodině. Nemůže Iris každý jednotlivý večer a každou druhou noc nechávat u chůvy, když nemusí. Nemůže tu starší paní tak zatěžovat a vybírat si hlídání, když to není nutné. Pak se však začnou věnovat představení a ona starší dáma je konečně najde. Rozhodně se baví určitou slovní i pohledovou výměnou mezi Jeanem a teta nakonec i s malou odejde.
Přijde jí, že snad ani neměly pořádně příležitost byť jen opustit náměstí, když se z ničeho nic zase ocitne v Jeanově náruči. Hned na to ucítí jeho rty na svých. Přejede mu prsty po hraně čelisti a s jemným úsměvem nad tím zavrtí hlavou. "Ještě bych ti mohla vynadat já," rozhodně se ho poškárlit. V následující chvíli však zjistí, že Iris zřejmě nebude jediný vyděrač, když ji znovu po té otázce políbí. Jakoby snad chtěla něco jiného, než souhlasit. Po tomhle by se beztak asi nezmohla na nic jiného. Už se nadechuje, že mu to s nadšením odsouhlasí, když se však ulicemi města rozezní zvonění zvonů. "Co.." vydechne a začne se rozhlížet. Podvědomě se ještě víc přitiskne k Jeanovi, když k nim dolehne i křik. Následně ji však pouští a ona polkne v náhlém uvědomění, že musí jít. Že Jean je ten, co té hrozbě prostě musí čelit. "Jeane.." hlesne jen tiše a sleduje jak se odstrojuje, zatímco kolem nich pomalu propuká panika. Převezme si jeho plášť i klobouk. Pak jí začne dávat pokyny. Pevným, velitelským hlasem. Celý jeho postoj se změnil v člověka se kterým se ještě nesetkala. Lehce, trhaně přikývne a pak si ho k sobě ještě přitáhne, aby ho prudce políbila. "Dávej mi na sebe pozor." přikáže mu zamračeně a pak křikne na opodál klopýtající dívku, kterou zná. "Kath!" ta sebou při tom cukne a zadívá se na Ali, která začne rukama ukazovat na sirotčinec. "Musíme schovat děti." a světe div se, Kath, která má tady dost pravděpodobně sama mladší sourozence se začne činit. Začne shánět caparty a posílat je do nedaleké budovy. V tomhle jsou děti skvělé. V takových situacích fungují jako namazaný stroj. Pár lidí, především těch, kteří tu mají také děti si z nich vezme příklad a začnou jim v tom pomáhat, ale většina.. většina svým zmatkováním a panikou vše jenom ztěžuje a nejednou se stane, že někdo někoho srazí k zemi. Už v tu chvíli je jasné, že nejeden člověk dnes zemře jenom kvůli panice davů.
Podaří se jim sehnat a zahnat sotva polovinu mladých, když na náměstí vtrhnou první muži. A rozezní se první výstřely. Ali, která se zrovna nachází v polovině cesty, sebou vylekaně cukne a skrčí se. Hned na to se pokusí za svými zády skrýt dvě děti, které má u sebe, když se před nimi vynoří dva muži s úšklebkama na tvářích. "Ale ale.. co to tu máme za pěknou slečinku?" mlaskne jeden z nich a chytí ji za paži. Příliš silný na to, aby se mu jen tak vysmekla, jak následně zjistí. Zoufale se rozhlédne a všimne si Jeana, ke kterému také míří poměrně početná skupinka chlapů. Děti za jejími zády se mezitím rozprchly a mezitím ji jeden z mužů chytí i za druhou paži. Nevběhl teď na náměstí Alan?

Marie-Diane

Marie se sice rozhodla, že bude bojovat, ale otázka je, jak dlouho jí to vydrží! Osamělé načančané šlechtičny si totiž všimnou hned tři padouši. A tohle je pro ně extra příležitost! Urozená dívenka, hezky k nakousnutí! S pochechtáváním ji obestoupí, aby ji pak dva z nich chytili a společně si ji odtáhli do jedné z úzkých malých uliček. Co asi bude s Maruškou dál?

Není jim však přáno pokračovat v té milé rozpravě do které se ponořili během jejích prokleté procházky po obvodu náměstí. Zaslechne bití zvonů a jen pár okamžiku poté i křik a dusot kopyt. Kopyt koní, kteří se s rámusem vženou na náměstí hned kousek od nich. Proto také proklatá, protože se tak dostali na samotný kraj náměstí a bůh přál tomu, aby se zrovna nacházeli u ústí uličky ze které se útočníci vynoří. Pustí se Louise a hned se pokusí zacouvat co nejdále od nich. Tím, i kvůli prchajícímu davu, se značně vzdálí od Loiuse. Na to pohotově zareaguje přinejmenším jeden smrdutý chlápek, který si to k ní začne rázovat s odporným šklebem na tváři. Při pohledu na něj Juliette, značně vyvedená, začne couvat co nejdál od toho chlápka, ke kterému se s oplzlými narážkami přidal jeho kolega. A jakmile Jul narazí zády o zdi, tak po ní jeden z nich sáhne a bolestivě ji sevře ramena, když se nad ní sklání, tisknoucí jí hrot nože ke krku a "prohlédavající" ji, jestli u sebe nemá nějaké cennosti, když druhou rukou šmátrá po jejím těle.

Společnost mladého záhadného Španěla brzy vyměnil za společnost jiného Španěla. Tentokrát jednoho známého. Jemu, alespoň. Přidal se ke svému vyšetřovali, který na něj čekal. Svlékl mu jeho talár, protože, přiznejme si to, je to sice krásné obřadní roucho, ale mezi lidmi se v tom pořádně chodit nedá. Vezme si od něj i opasek se svým mečem. Na takových formálních akcích ho nosí celkem rád. Dostal ho darem od papeže před několika lety, k jeho úspěšnému jmenování biskupem. Onen papež už bohužel nežije, to je pravda... Jinak by už měl možná i meč nový. Ale času dost. Tenhle papež se brzy ohne taky, jistě.
Prochází se se Španělem po náměstí a tiše spolu hovoří, když se celá ta věc seběhne. Rozhlédne se a zatne zuby. Co to je za drzou špinavou sebranku?! Alespoň, že mu nepokazili ohníčky. To by byla teprve tragédie! Podívá se na Španěla, Španěl se podívá na něj, oba se podívají na pobudu, který k nim právě doběhl, s nadšeným výrazem člověka, který objevil poklad - biskupové mívají spostu zlatých cetek, že jo - ovšem ten velmi rychle zmizí, protože místo zlatého řetězu tenhle biskup tasil meč. A ten meč skončí přímo v jeho útrobách, které mu Julien rozevře v nechutném krvavém "úšklebku" pod pupíkem. Oklepe z meče svinstvo a ušklíbne se. "To je tedy den!" sykne. Má v plánu se se Španělem vzdálit a přenechat tuhle záležitost mušketýrům, je to přeci sakra jejich práce, jenže pak zahlédne v uličce, kolem které prochází, Juliette a dva nechuťáky, přičemž jeden z nich jí teď zrovna prackami rejdí pod šaty.
Zamračí se. Ne, že by mu tak hrozně moc záleželo na nevinných ženách a jejich cti, haha, ale tahleta je jeho. A on s ní ještě zdaleka neskončil. A kdyby se tomu cápkovi povedlo, co zamýšlí, skončit by musel, protože fuj. Takže... Ne. Na jeho věci se nesahá! Kývne Španělovi, který vytáhne i svůj krátký půlruční meč a vejdou do uličky za nimi. Španěl si přitáhne toho, který zrovna nemá ruce tam, kde by je mít neměl, a jedním trhnutím mu podřízne krk. Krev se moc hezky rozstříkne. Trochu i na Juliette. Nemusela by. Jistě. Umí to udělat i bez toho. Ale proč, když takhle je to mnohem dramatičtější? A on je přeci inkvizice, že.
Julien se opře špičkou svého meče druhému muži do hrudníku poté, co se ten konečně uráčí Julču pustit a otočit se k nim, aby podrážděně zjišťoval, co se stalo jeho společníkovi. A proč má sakra najednou na obličeji krev. Pohled na biskupa ho zaskočí asi víc než pohled na mrtvého kolegu, přeci jen, tohle je trochu nezvyklejší pohled.
Julien ho mečem postrčí ke zdi a podívá se ke Španělovi. "Odvedu slečnu Juliette do bezpečí. Ty... No. Nemusím ti říkat, co máš dělat. Ty to víš. I Juliette ví, že to víš..." zabrouká a podtrhne tak fakt, že ano, Španěl i Juliette se znají. Už se dříve viděli. Poměrně dost zblízka.
Španěl se ušklíbne a kývne. "Ale jistě, jeho ctihodnosti! Nějaké speciální přání?" zabrouká se silným jižanským přízvukem a přejde k muži, aby mu svým krátkým mečem přejel po tváři.
"Ano. Sahal kam nemá! Chci jeho ruce, až s ním skončíš!" ušklíbne se.
Pak si ze zad stáhne plášť a gentlemansky ho přehodí Juliette přes ramena. "Pojď, má drahá. Tady už pro nás není moc místa!" pokývne jí a nabídne jí své rámě, aniž by pouštěl meč z druhé ruky. Ne. Raději ho ještě nebude schovávat do pochvy.

Po tom nečekaném, prudkém polibku se na Ali krátce usměje. Nic jí na to nepoví, nechce aby to mohlo jen vzdáleně připomínat loučení. I když v téhle situaci... Slyší za sebou jak se Ali ujímá úkolu který jí dal, do jedné ruky mu téměř po paměti vklouzne pistole, do druhé rapír. Uvidíme, kolik toho stihl od posledního opravdového boje zapomenout. Vyběhne jen kousek k ulici ze které se blíží zvuky koní i bojů, než začnou náměstí zaplavovat první zbojníci, pěší i ti na koních. Zastaví je, na chvíli, jednoho, dva. Zatím nemusel vystřelit, vyhýbá se útokům a sám zasazuje rychlé rány. Nemá přehled tom, kdo další v nejbližším okolí by se jim mohl postavit. Jeho chyba. Nedával pozor, nechal se ukolébat svým sluníčkem a malou Iris. Postřehne několik obchodníků z města i těch nejprostších mužů co sahají po čemkoli co by mohlo sloužit jako improvizovaná zbraň a pouští se do boje. Nevydrží dlouho. Oni. Možná ani on. Další uhnutí, výpad a sprška cizí krve, která mu dopadne na oblečení i tvář. Nutí ho couvat, ustupovat. Nemá na vybranou a přece to na chvilku může vypadat, že se mu zatím daří docela dobře. Zatím.
Do doby než se ohlédne aby zkontroloval Ali i děti, do doby než si všimne že se k ní přibližují, že ji chytají. Ví, že má jeden výstřel, není šance, že by získal dost času na přebití. Není možnost nad tím přemýšlet, nehledě na to jak moc nechce aby viděla smrt zblízka. Když se k těm dvěma co ji lapili přibližuje třetí muž, zamíří a vypálí. Nezasáhl ho smrtelně, i když by si to přál. Rána do ramene toho chlapa donutí k výkřiku bolesti, k tomu aby zavrávoral a otočil se. Jean jen stihne pistoli zasunout zpět do pouzdra, než tentokrát zásah odnese právě on. Jistě, přestal hlídat sebe. Meč starého typu s plochým ostřím mu sjede po rameni levé ruky. Kožená zbroj ránu ztlumí, ale ne dost na to, aby nešla skrz. Další úder za něj vykryje někdo jiný, mihne se před ním modrý plášť. Vděčný pohled, než se na moment dva mušketýři ocitnou rády jeden k druhému. ,,Ali. Jdi za ní." Je jich dost. Nejdřív tři, postupně přibývají další. Je hloupost, aby Alana posílal pryč a ví to. Ví to i on, proto neopouští svoje místo, pokračuje v boji. ,,To je rozkaz!" Vyštěknutá slova se odrazí od nízkých budov a přesto pořád snadno zanikají v ruchu kolem nich. Další muž před nimi padá k zemi s proříznutým hrdlem, další sprška krve. Jean cítí, jak mu vlhne rukáv košile. Nezáleží na tom. A Alan se konečně rozběhne k dívce, ke které ho poslal.

Rozprava byla ukončena téměř okamžitě po té, co Juliette dokončila větu. Louis by si tak rád vyslechl o Španělsku, jenže namísto toho se musí zaobírat tlupou nevymáchaných mušketýrů, nebo co jsou ti lupiči zač. " Mám obavu, že bude lepší, dkyž se schováte." řekl jí, dosud tam nedojeli a Julliet začala opravdu souvat. Na Louise se sesypali hned dva. "Prachy nebo život." zachrochtal ejden z nich a Louis se při pomyšlení, že y ho mělo zabít tohle doslova otřásl. Asi to vypadlo, že má strach. Zdálo se, že ničemové nepočítali, že někdo z rodu De Scudery by snad byl přítomen, Louisův otec dal svým synům velice dobrý výcvik... možná je nikdy neposlal do války, ale s mečem bojovat uměli, jako správní šlechtici a dědicové. Louis bez váhání vytáhl meč... ale jeden na dva stále nebyla moc příznivá nabídka... a to do chvíle, kdy se po jeho boku objevil sluha s mečem v ruce. To bylo snad prvně, co ho Louis viděl rád. Sluha nemluvil, byl připravený k boji a nevydat život svého pána lacino. Začali šermovat, v tom hluku zanikl zvuk, když do sebe meče narážejí. Chvilku měli na vrch ti ničemové, chvilku zase Louis se sluhou... ale zdálo se to být vyrocnaným soubojem, do chvíle než ničem omylem uklouzl po čemsi na zemi... Louis se na něj dívá... jako kdyby nedokázal vzít život, ale sluha tak učiní za něj... druhý ničema zmizel neznámo kam. V průběhu souboje se dostali téměř až na druhý konec náměstí. A v jedné ze zapadlých uliček uviděli hned třži ničemy. Tehdy sluha udělal něco, co u něj Louis viděl snad prvně... ten vysoký, mlčenlivý mužík, který an něj vždy dohlížel z povzdálí, si nasadil šátek na nos a ústa a proplížil se jako nějaký zloděj za dva tu verbež. Jednomu zezadu prořízl koleno a druhému vrazil jeho vastní nůž do hrdla. Louis jen sledoval, jak spadli oba na zem. Jeden křičel bolestí a ten druhý mrtvý. Třetí vypadal dost zmatený, ale nebál se sám tasit, času na to měl dost. Sluha ani na vteřinu neváhal, tasil také. Souboj byl velice rychlý... a nectnostný, zločinec skončil s nožem, v čele. Louis ho hodil... opatrně přešel ke slečně, která byla zachráněna... " jste v pořádku?" zeptal se jí opatrně. " nepůjdeme odtud?" nabídl jí ještě. Sám byla ale vnitřně celý rozklepaný... poprvé viděl smrt a nevěděl pořádně, co dělat. Navíc i poprvé zabil...

Dařilo se mi celkem úspěšně tlačit se davem dál, myslela jsem si, že když budu daleko od těch, co lidi okrádají, zvítězím nad nimi a uchráním tak své milované náušnice, které by mi určitě vzali, a to jsem nemohla dopustit. Byla to má nejmilejší věc, dárek od otce, a já teď tolik litovala, že jsem si je na sebe brala tak často, až se jejich nošení stalo skoro denní rutinou, o to víc, že jsem si je vzala sem. Vždyť jsem je tu taky mohla ztratit! Fajn, ode dneška je nenosíme! zavelela jsem si v mysli rozhodně, mé myšlenky ale překazili tři muži. "Když dovolíte.." zavrčela jsem nevrle a pokusila se skrze ně protlačit tak, jako už předtím přes mnohé lidi, tihle ale nebyli zabraní do paniky a strachu, náhle vzniklá situace jim evidentně nezatemnila mozek a než jsem se nadála, dva z nich mě popadli a někam táhli. "Co si to dovolujete!" okřikla jsem je, zprvu mě napadlo, že možná budou tak hodní a odvedou mě někam vedle, mimo lidi, popřejí mi šťastnou cestu a ať peláším domů. Naivní představa, doslova. To mi došlo ihned, jakmile jsem zády přistála na tvrdé zdi. Ten co mě na ní hrubě strčil, schytal ode mě vzápětí celkem silnou facku, až jsem se ve vteřině divila tomu, že jsem mu jí vážně dala já, zvláště když se mu na místě začal ihned rýsovat flek vyobrazující mou dlaň. Veškeré povzbuzení z dobře mířené rány mě přešlo v momentě, co jsem facku schytala zpátky, rozhodně ale více než dvojnásobné síly, kterou jsem měla já, až se mi z toho nepříjemně zamotala hlava. "Za tohle-" než jsem to ale stačila doříct, schytala jsem další ránu, na druhou stranu obličeje, tváře jsem měla rázem v jednom ohni, a bylo pro mě dost obtížné plně vnímat okolní svět.
Než jsem se stačila nadát, přiběhl někdo další a mě hlavou proběhlo, co se asi tak bude dít dál, no příchozí muž se s těmi třemi parchanty nemazlil, a než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, dva z nich už byli mrtví a třetí je krátce na to následoval. "Jo, jo.. já nevím.. asi" vykoktala jsem ze sebe směrem k muži, co na mě promluvil a prsty si lehce přejela po tváři, která mě nepříjemně pálila, hned jako druhé jsem se prstem jen nepatrně otřela o náušnice, díky bohu byly stále na svém místě, nepoškozené.