Ulice města

"A jak jsi to poznala?" opáčí pobaveně. Prohlíží si ji snad stejně upřeně jako ona jeho. Ani on to nezakrývá. Proč taky? Trpělivě si počká, než mu vrátí jeho nůž. Vrátí ho do pouzdra za opasek. Z druhé strany, než si za něj zavěsil svoji sekeru. Co je zač? Ta otázka ho donutí se usmát, celkem upřímně. Zavrtí hlavou.
"Já? Já jsem ochránce..." odpoví jí tedy na její otázku. Co je. Ne kdo je. Může si z toho vzít, co chce. Není její ochránce. I když se jím na chvilku stal. Znovu ji přejede pohledem. "Takhle bys nikam chodit neměla..." zkonstatuje. Má krev úplně všude. A ta velká skvrna od toho, co ho tak zdatně vykuchala, brzy začne pěkně smrdět. Pohledem se pak na chvilku zastaví na jejím krku. Na přívěsku, co si tam zavěsila. Lehce povytáhne obočí. Přistoupí k ní a prostě jen tak ho vezme do ruky. Nestrhne jí ho, nic takového. Ale prohlédne si ho. Podívá se jí pak do očí. Takhle zblízka. "Tohle znám."

Naslouchal jsem jí a sledoval jí. Vypadala rozklepaně, i když se to snažila skrýt. " Jemně jí vzal za jemně roztřesené ruce. " Je to těžké, ale rozhodně ne nemožné. Naštěstí Bůh stál při nás a nestalo se nic zase tak špatného." jemně se pousmál. " Váš vděk příjmám, avšaknemusíte mi nic více dávat, oba jsme byli ve špatné situaci." Louis si až dosud jaksi nevšiml, že mu př souboji rozsekli rikáv a mezi ramenem a loktem se mu táhla ale ošklivá rána. Všiml si toho, když jí vzal za ruku a ozvala se z toho místa bolest. Překvapeně se an to podíval. Dosud o ničem ani netušil, ale matně si vzpmínal, jak při tom souboji utržil tuto ránu. Byla sice sice dlouhá, naštěstí ale ne mnoho hluboká a připomínala spíše dlouhé škrábnutí. Což byl taky důvod, proč to sluha zatím enchával být a ti dva měli relativní soukromí. " Mám Vás doprovodit k domu?" zeptal se slečny. " Nerad bych, aby se vám něco stalo."

Na sucho jsem polkla, když mě vzal za mé ruce. Přestaly se mi tolik třást, ale jen z mé poněkud pevnější vůle, kdy jsem nechtěla, abych se klepala jako malý psík kterému je zima. "Asi budeme oba dobří a oddaní služebníci Boha, když nás ochránil před tím zlem" odvětila jsem a pro tentokrát se musela pousmát, i když.. tohle by posoudil jedině někdo duchovní dodala jsem v mysli. Zadívala jsem se na jeho ruku a musela se nespokojeně zamračit. "Jste zraněný.." vydechla jsem a prsty se jemně dotkla jeho ruky, přesněji místa jen několik centimetrů od rány, kterou pravděpodobně schytal z onoho souboje. "Mělo by se to co nejrychleji ošetřit, nikdy nevíte co se vám může do rány dostat" dodala jsem vzápětí a vzhlédla mu k očím, tak nějak mi teď záleželo více na tom, aby se mu ruka co nejrychleji ošetřila, než nějaká bezpečná cesta domů. Ta mohla počkat, hlavně jsem nechtěla, aby Louisovi rána nějak uškodila, ne když jsem věděla, že to utržil při mé záchraně a tudíž na tom mám malou zásluhu.

Nad slovy o Bohu jsem kývl..." Oh... ano... nemusíte si dělat starost." zkusmo jsem zavrtěl hlavou. " Nedělejte si s tím velké starosti... zde mne stejně mnoho neošetřetíte." Byl jsem rád, že se uklidnila. Ale nechal jsem jí, aby dělala, co uzná za vhodné. Nejjednodušší by asi bylo, kdybych jí dovedl do bezpečí a pak, pokud si to bude sama přát, může pak ošetřovat. Nakonec jí jen slova odkýval a počkal, co bude dál. " Vy nejste zraněná?" zopakoval jednu ze svých otázek a důkladně si ji prohlédl, ale jak se zdálo... jediné, co jí bylo byly ty zarudlé tváře, nebo se nějak mýlil?

Pobaveně se nad tou otázkou ušklíbne. Není schopná poznat, jestli si z ní dělá legraci, myslí si že tak dokonale splývá s davem, nebo ji považuje za hlupáka. ,,Znám místní muže." Rozhodne se odpovědět, i když poměrně stroze, řekněme. Skoro chladně. Rozčiluje ji, že v něm není tak snadné číst jako v ostatních, zatím to ale dovede docela dobře zakrýt. Tedy až na tu otázku, za kterou si vyslouží s odpovědí i úsměv, nad kterým lehce povytáhne obočí. Připomíná jí nějakou šelmu. Medvěda, vlka, ne... rysa? Ani to není přesné. A ona už teď ví, že nebude mít klid dokud na to nepřijde. ,,Ochránce..." zopakuje po něm, tišeji, jako kdyby to slovo vážila, ochutnávala. Pak přikývne, převážně sama pro sebe. Proč ne. Tohle není špatná odpověď. ,,Mám tu snad podle tebe zůstat? Budeš si hrát na hrdinu a přineseš mi čisté šaty, nebo dokonce něco v čem bych se mohla umýt?" To, že dokáže připustit že je mu vděčná neznamená, že přijme všechno co jí poví jako bernou minci. Potíž je ale v tom, že má pravdu. Nové šaty by si mohla vypůjčit z nějakého z okolních domů, ale stejně se nejdřív musí někde opláchnout. Připne si zpět medailon a najednou je ten ochránce až u ní. Moc blízko na to, aby se jí to líbilo. Moc blízko, aby to kdokoli mohl udělat bez jejího dovolení. Jenže nějak pozapomněl na to, že moc dobře viděla kam a jak ukládá své zbraně. ,,Dej tu ruku pryč." Je to jen varování, zatím. Nevezme mu nůž úplně, jen ho lehce povytáhne z pouzdra na jeho opasku, dost na to aby to cítil. Navíc blafuje. Nedovolila by si na něj zaútočit, ne po tom, co si ho přivolala. Skutečně tomu totiž věří. Ale to neznamená, že si nechá všechno líbit.

Nebuď tak skromný! okřikla jsem ho v mysli, navenek jsem ale k jeho slovům nevydala ani hlásku, na místo toho jsem se až káravě zamračila, "přesto bych nerada, abyste přišel k nějaké větší újmě kvůli mému zachránění" zamumlala jsem a své ruce stáhla, doufala jsem jen v to, že to není tak vážné, na první pohled to opravdu vypadalo jako jemné škrábnutí, no rozhodně jsem ho tu nechtěla svlékat aby mi tu ránu pořádně ukázal. Opravdu měl pravdu, tady s ním nic moc neudělám, a navíc tu ani nebylo nic, čím by si ránu ošetřil. "Máte pravdu, tady prakticky nic nezmůžeme" odvětila jsem s tichým povzdechem, bylo mi líto toho, že mu nemůžu momentálně nijak pomoci, ač bych tak ráda. Při jeho otázce k mému stavu jsem lehce zavrtěla hlavou na nesouhlas, "ne, a mé tváře ty dva údery jistě přežijí" pousmála jsem se, nejspíš i trochu pobaveně. V duchu jsem jen doufala, abych neměla na pažích žádné modřiny od toho, jak mě drželi, i když ve srovnání s tím, co tu někteří dnes napáchali, to mohla být naprostá maličkost.

On její otázku momentálně ignoruje. Na chvilku. Příliš ho totiž zaujal ten medailon. A drak na něm. Opravdu ho zná. Není první, který viděl. Tohle ho pobaví ještě víc. Takže narazil na skutečnou dračici? Tady, v tomhle malém podivném pobožném městečku? Uchechtne se nad tím. Přejede po drakovi na medailonu prstem. A znovu se jí zadívá do očí. Ví, že drží jeho nůž. Ale moc si z toho nedělá.
"Vykuchat ochránce jeho vlastní zbraní po tom, co ti pomohl, přináší neštěstí v očích dokonce i tvojí bohyně, ženská..." řekne jí na to jen a jeden koutek povytáhne v úsměvu. Dává jí tím najevo, že vůbec nepochybuje o tom, že by to dokázala, kdyby chtěla. A že by to udělala. Ale připomene jí, že by neměla. Pustí její medailon. "Nebudu ti sem nosit káď. A šaty u sebe nemám. Ale ty tvoje začínají smrdět. Jsme kousek od východu z města, kousek od jezera. Co říkáš?" zadívá se na ni.

Dobře, s tímhle se ještě nesetkala. Jak může... když ona... tak drzý! Navíc tak klidně drzý. Ne jako Aimé když se rozhodne ji provokovat, se svými úsměvy a poznámkami. Tenhle je drzý prostě jenom tím, že je. Jeho slova jí donutí k frustrovanému výdechu. Musí vědět, že vyhrál. Nelíbí se jí to, ani trochu. Nůž ale tiše zajede zpět do pouzdra a ona svoji ruku stáhne. Jednoduše proto, že musí. A taky proto, že chce vědět co ví on. Ale dovede s tím ještě počkat, alespoň dokud se nezbaví toho všeho... no, všeho co má na sobě. Zrovna jí ze sukně totiž odpadl kousek toho mrtvého chlapa. Když konečně její medailon pustí, o krok ucouvne. Pak teprve pokrčí rameny nad jeho návrhem. Pořád lepší jít zpět v mokrých šatech, než v jejich současném stavu. ,,Fajn." Kdo by byl řekl, že zrovna ona umí trucovat. I tak se ale ujistí, že jde s ní, než vykročí uličkou. Ne proto, že by zase tolik toužila po společnosti někoho, kdo je tak příšerně klidný. Ano, to je ono! Ten klid. Smrt a klid. Dvě věci, které z něj cítí, dokázala ale nejprve rozeznat jen jednu. Ta jí nevadí, naopak. Ale ten klid... jako kdyby ji nutil k tomu, aby se pokoušela mu ho narušit. Dojdou sotva k bráně, po tom všem zmatku nehlídané, což je jedině dobře, než promluví. ,,Odkud to víš?" Neupozorňuje na to co. Však zase tolik témat spolu probrat nestihli.

Bozk pre šťastie. I teraz mal pocit že pery vzácnej panej sa dr,už na jeho líci. Ako talisman. No nie, stál proti chlapom a keď sa na moment otočil, zistil že ho ona opustila. Povzdychol si s tichým popriatim šťastia i jej no otočil sa až mu ofina skoro padla do očí dosť k nim s úsmevom na perach. Premeriaval si ich pohľadom. Chlapi sa usmievali a ukazovali mu svoje krásne zuby, nezuby. Niektoré im chýbali. Ach aká to škoda možno by sa inak dalo na ich tváre aspoň pozerať. Jeden sa rozbehol voči nemu pričom okamžite urobil i výpad svojou mačetou, Maurice ho šikovne vyblokoval a zasiahol ho kordom rovno do boku. Keď muž v dese sa vzdialil prerezal mu kordom i hrdlo. Ten druhý sa na neho vrhol a Maurice bez váhania vystrelil. Trafil ho. No tu keď na chvíľku sa striasol nepriateľov poobzeral sa naokolo, plno ľudí ktorý potrebovali pomoc. Vydal sa k starcovi ktorý ledva chodil pomáhali mu dve ženy ale tie mali na očiach strach. Ledva so starčekom hli a samé vyzerali že sa im nohy podlomia.

Jemne sa nad jeho slovami pousmial a rovnako sa nahol k nemu i keď zrak nespúšťal z útočníkov. ,,Zjavne nie. Na pozvánku by dlho čakali." Poznamená k nemu celkom jasne. Pričom mu zmizne z tváre i kúsok úsmevu ktorý si predtým tak držal. Znova chcel vystreliť na jazdcov ale tu si to kone hnali rovno k nim. Oči dobre že mu v šoku nebybehliz jamiek pričom si nedokázal odpustiť ani pár slov. ,,Do riti, do riti..." Jeho hlas bol plny hnevu a možno i strachu že ich tie kone zbúrajú chytil Thierryho za rameno a sám skočil do strany za jeden zo stánkov teda Thierryho viac menej tým že potiahol prehodil za stánok no on sám pristál chrbtom rovno na nejakej krabici čo mu vyrazil si dych. Z ťažká zalapal po dychu a niekoľko krát si odkašľal. Bol ako korytnačka na chrbte ktorá nevedela kde je sever i keď vnímal, mal čo robiť aby sa znova nadýchol správne.

"Někdo měl dost pádnej důvod je sem nezvat" odvětil jsem vzápětí, "ale když bych někam chtěl, taky bych se pozval sám" dodal jsem vzápětí se šibalským zasmáním, veškerý smích nebo dokonce pobavení mě přešlo v momentě, co jsem spatřil, jak se na nás ženou koně. Jacques byl pohotovější a zareagoval dříve, nebýt jeho, asi bych skončil pod kopyty koní, ne-li nějakým záhadným způsobem ještě hůř. Na jednu stranu jsem mu byl vděčný, že mě stáhl stranou, na tu druhou jsem ho v duchu proklínal. Stejně jako se Jacques válel na zádech, jsem já vdechoval prach ze země a pokoušel se vzpamatovat, co se v posledních několika vteřinách stalo, při dopadu jsem se celkem silně udeřil do hlavy, až jsem si byl jistý, že jsem viděl hvězdičky. "Seš celej?" houkl jsem k Jacquesovi a s tichým syknutím se chytil za hlavu, přičemž jsem se na druhé ruce podepřel, musel jsem párkrát za sebou rychle zamrkat, aby se mi zrak vůbec zaostřil a hlava se mi přestala tolik motat. Horší stav než když se zpiju do němoty pomyslel jsem si. Zkontroloval jsem, zda si to koně nerozmysleli a nepřiběhnou nás dodělat, po čtyřech jsem se poté přidrápal k Jacquesovi a vzal ho za ruku. "Vstávej, ty lemro líná! Je tu ještě plno práce!" zazubil jsem se a sám se vytáhl na vlastní nohy, na kterých jsem v prvním okamžiku zavrávoral, než jsem byl schopen udržet rovnováhu.

" Dobře tedy, odvedu Vás domů a pokud budete stále chtít, můžeme se na to podívat v klidu, ale stejně si myslím, že jen o hlubší škrábnutí a možná ani hlubší ne." Zkusmo jí znovu nabídne rámě. " budete mne však muset vést." Jemně se pousměje. V duchu se snažil vzpomenout si na někoho z rodu de Rabutin, ale stále mu jen naskakuje rodinná tragédie. Raději to nechá být. Sám si zdaleka nepamatuje všechny rodxy a s touto dámou jistě dosud neměl tu čest. " A to to byl tak krásný den." poznamenal jako kdyby nebyli právě po přepadení a město kolem se jaksi nesnažilo dát se dohromady. " Povězte, drahá, pročpak jste přijela na oslavu dožínek? Nebo jste snad místní?" zeptal se opatrně. Nera by jí urazil, ale toto byl dobrý způsob jak odvést její pozornost od nepříjemného zážitku.

"Doufám, že to nebude nic vážného" odvětila jsem vzápětí a jen nepatrně se nad tím pousmála, věděla jsem, že by mi nejspíš nedalo v noci spát to, že se kvůli mě někdo zranil, i když.. z dnešního zážitku nejspíš ještě dlouho nezamhouřím oči. Pravděpodobně se budu muset schýlit k tomu, abych požádala matku o nějakou tu její bylinku, která mi pomůže se spánkem, leč nejspíš dost neklidným. Znovu jsem přijala jeho rámě a klidnými kroky se rozešla zpátky, díky bohu už to bylo značně klidnější než předtím. Pf, a podle Aimého se to tu nedá ubránit! pomyslela jsem si až skoro vítězně. A ano, byl to tak pěkný den.. dodala jsem v mysli s tichým povzdechnutím. "Až teď mi dochází, jak bych na tom byla, kdybych dnes udělala pár rozhodnutí jinak" odpověděla jsem na jeho otázku, "měla jsem sem přijít s Jejím královským Veličenstvem, bohužel mě už od rána sužovala silná bolest hlavy a tak jsem se viděla celý den v posteli, má matka s tím ale nesouhlasila, je hrozně ujetá na léčivé bylinky a jedna z nich tu bolest zahnala, tak jsem vyrazila sama. Myslím si, že teď delší dobu nikam nepůjdu bez doprovodu" dodala jsem.

" Oh, jsem rád, že je Vám již lépe." přikývl po chvilce a poté, co si vyslechl historku o jejím původním plánovaném příchodu. " Ano... vždy je lepší s sebou mít pro doprovod, jak pro zábavu, tak pro bezpečnost, kter zde věru moho není, jsem však i přes to rád, že je Vám lépe a doufám, že na Vás dnešní den nezanechá mnoho zlého, byla by to veliká škoda. " dodal už o něco tišeji a opatrně doprovázel tím městem dámu. Cítil, jak se zranění, leč malé, zvolna probouzí k životu a doufal, že to doopravdy není nic výžnějšího než obyčejný škrábanec. Byl hlavně rád, že se slečně. " Oh, jakožto královnin doprovod jste velice vážená dáma, musíte an sebe být opatrná." jemně jí... napomenul? Snad lehce, ale nikoli vyčítavě. Po tom všem yl sám Louis vnitřně neskutečně vykolejený, ale nechtěl vyděsit dámu a tak se držel dekora, jak se na šlechtice sluší a patří. Nejraději by šel někam zvracet, protože sakra...! ZABIL člověka... i když zlého a tak. Ale neohl to nijak dát najevo, city patřily do soukromí, kde je nikdo neuvidí a kde se dají ovládnout. Bude muset ke zpovědi a doufat, ež mu Bůh odpustí tento hřích... ačkoli... jistě ano, chránil přeci dámu.

Fyzicky ano odvětila jsem si v hlavě na jeho slova a měla co dělat, abych se nad myšlenkami nezašklebila, psychika se mi srovná nejspíš až budu v prostředí, které důvěrně znám pomyslela jsem si. "Myslím si, že budu v pořádku" zamumlala jsem, leč jsem netušila, zda mluvím pravdu nebo mu právě lžu. "Všechny rány přece zahojí čas" dodala jsem vzápětí a znovu se aspoň usmála, abych tu nešla pouze s kamenným výrazem. Po zaslechnutí jeho dalších slov jsem se musela od srdce zasmát. "Prosím vás. Každý doprovod se dá nahradit" odvětila jsem a ruku jsem si lehce přiložila k ústům, abych se nesmála tak nahlas a naprosto nevhodně. Na pár vteřin jsem přestala vnímat cestu před sebou a začala se zase věnovat zkoumání okolí, teď již s jistým.. strachem. Snad jako by na nás měl v každé vteřině vyběhnout zpoza každé uličky nějaký hulvát, a začít nás ohrožovat. V duchu jsem se modlila za bezpečnou cestu a návrat domů, jedna taková situace mi za den bohatě stačila.

Louis byl i rád, že se slečna na malý moment usmála, byl to jeho záměr a zdáo se, že na malý moment odvedl její myšlenky od ošklivého témat...bohužel jen na malou chvilku. " Myslím, že Vás ne, jste na to moc osobitá." složil jí menší kompliment a pokračovalo v cestě, sám se díval do stran, ale lidé se jen sbírali z útoku a nikdo si jcih nevšímal, takhle došli až k domu, kde Marie bydlela. Louis byl rád, že jí nic není a čekal, zda h pozve dále, nebo raději pošle domů. Nerad by ay taková počestná dáma jako Marie přišla do řečí. " Mám zůstat?" zeptal se jí opatrně a nechal toto rozhodnutí na ní. Ošetření zranění, nebo jen odchod domů? to mu vrtalo hlavou a čekal na její odpověď.

Když si to myslíte pomyslela jsem si, nahlas jsem to ale neříkala. Jindy bych i možná měla sílu na to stát si za tím, že je každý nahraditelný, že se dá každý vyměnit nehledě na to, jakou pozici a funkci zastává, vždyť se měnili i králové a královny! Teď jsem ale byla ráda, že už mířím domů, veškerý strach z okolí a uliček, ze kterých by mohl někdo vyběhnout, už ze mě pomalu opadával. Bylo to ale určitě také tím, že jsem tu nešla sama. Všechno ze mě opadlo v momentě, jakmile se můj domov pomalu ale jistě přibližoval a já věděla, že se budu moct brzy zachumlat do peřin a najít znovu tu bezstarost. "Myslím si, že by s tím má matka značně nesouhlasila" odvětila jsem Louisovi s jakýmsi omluvným úsměvem. Vědět, že je šlechtic, nebyl by s tím problém, leč v mých očích vypadal jako pouhý Louis, mešťan který mi přispěchal na pomoc, a matka obyčejné lidi neměla zrovna v lásce, bez ohledu na jejich skutky. "Třeba se ještě někdy potkáme, a doufám, že za mnohem lepších okolností než dnes" pověděla jsem svá poslední slova k mladíkovi, než jsem ve spěchu zmizela za dveřmi domu.

Jeho krásny klobúk mu zletel z hlavy.. A musel sa nad tým popri kašlaní len zamračiť. Zdvihol sa na rukách a ešte pár krát odkašlal do ruky než pohľadom sekol k Thierrymu. Zohol sa po klobúk a až potom sa pousmial. Krk mal jemne krvavý vzadu za hlavou sa mu koža pekne oškrela o stánok. ,,Stále živý, stažovať si nemôžem.“ Jemne sa pousmial a keď chytil klobúk vzal si aj ruku ktorú mu Thierry podal aby sa postavil na nohy. ,,Ja ti dám lemru! Keby ťa nehodím do strany skončíš ako utierka pod konské kopytá!“ v jeho hlase bolo stále počuť že mal ešte čo dohnať aby si vynahradil deficit vyrazeného dychu. Ale i isté šťastie s ktorým na neho rozprával. Pozrel sa naokolo nich. A speť na Thierryho. ,,Poď vypadneme odtiaľto.“ Chrapčavým hlasom ktorý pomaličky sa napravoval povedal k svojmu drahému priateľovi než sa vybral do bočných ulíc. Väčšina mušketierov už pomohla ostatným a mnohí sa už stiahli. A ich nechali tak trochu, pozadu. Celkom dobré presvedčenie. Možno keby sa neukážu pokladali by ich za mŕtvych, možno unesených! Ale rozhodne nebol niekym kto by to zisťoval. Venoval mu krátky pohľad aby ho nasledoval než sa rozišiel do jednej z bočných ulíc. Neušlo mu že do jedného z menších bordelov si to zamierili dvaja banditi a vydal sa rovno za nimi. Ako vošiel dnu bol to krik čo sa ozval z horného poschodia za ktorým sa vydal. Ale následoval ho aj smiech. Ženský. Jacques naznačil Thierrymu aby išiel hore ako prvý že pôjde hneď za ním aby ho kryl. A tak ak by vyšli hore, naskytol sa im pohľad na dvoch banditov, jeden držal jednu z dám pod krkom a tá sa smiala, muž mal dole nohavice a že tam nebolo too moc s čím by sa jeden vystatoval. Jacques ako druhý nemal taký prehľad nad situáciou a možno bol až rád.

Pomohl jsem mu na nohy a musel jsem sám zůstat na pár vteřin stát na místě a soustředit se pouze na své nohy, abych na nich dokázal stát a držet balanc. "To jo, prosím tě!" odvětil jsem automaticky na jeho slova o tom, že mi zachránil krk, "mě by koně jen tak nedostali, věř mi!" dodal jsem pobaveným tónem hlasu a promnul si hlavu, než jsem se za Jacquesem vydal, stále trochu omámen z rány, kterou jsem schytal do hlavy, a sem tam jsem musel znovu několikrát za sebou rychle zamrkat, aby se mi zrak zaostřil. Kam to zas lezeš? pomyslel jsem si až zoufale po tom, co zaběhl do bordelu, pro mě tedy nebyla vhodná doba lézt za ženami, když bylo venku plno práce, přesto jsem bez keců zaběhl za ním a zamračil se nad tím, když se k mým uším donesl křik a následně smích. Tak si tam někdo užívá hrátek, no a co! pomyslel jsem si, když jsem měl jít nahoru jako první. Nechtělo se mi, a sotva jsem ty schody dokázal vylézt, hlava se mi začínala stále více motat, až jsem zůstal stát na posledním schodu nahoře, a to už se mi vyloženě točil celý svět. "Pánové! Omlouvám se, že vás ruším, ale tady můj přítel..." odmlčel jsem se a zadíval se na Jacquese, kterého jsem měl jednu vteřinu rozmazaného, v té druhé tam byl hned dvakrát. "Si myslel, že tu asi bude volno" dodal jsem jen pár vteřin před tím, než jsem na nohou ztratil rovnováhu a před očima se mi zatmělo. Pro dva muže jsem musel vypadat jako cápek, co je naprosto na mol.

Nad jeho slovami sa len sám pre seba pousmial ale samozrejme že tých banditov nemohol nechať len tak ísť obťažovať ženy! Ale svoj omyl že pustil Thierryho prvého si uvedomil neskoro. Zjavne si hlavu uderil viac ako by jeden čakal. Pri Thierryho slovách si získali pozornosť mužov a jeden z nich si rýchlo začal dávať nohavice kým ten druhý stále držal ženu pod krkom. Tá ho uhryzla a vtedy začala istá panika. Jacques vyberal zbraň keď na neho padol Thierry. Zbraň mu skoro vyletela a nohami zabalancoval na okraji schodov keď ho držal. Vystrelil pričom muža trafil, no tu sa Thierrymu už nohy doslova podlomili ,,Sakra si pribral." nespokojne prehlásil Jacques skrz zuby a skôr ako by stačil prebiť padla mu zbraň, musel držať priateľa ale čo by človek nechcel. Keď slečna uhryzla muža a druhý už ležal na zemi, tí dvaja sa začlai naháňať, ďalšia pleskla muža krčahom po hlave ale ten ju stihol sotiť rovno na mušketierov na schodoch. Jacques padol až pod schody. Na ňom sladko ležal Thierry a na nom, krásna slečna s havranými vlasmi ktorá len zaklypkala očami. ,,Neuveriteľné... Keď sa preberieš tie kone ti pripomeniem." povzdychol si nespokojne. Cítil sa ako by ho prešli tie kone tak či tak. Chrbát v bolestiach a cítil už teraz že bude mat nových modrín viac ako dosť.

Bylo až zvláštní si pamatovat, že stojím na posledním schodu úplně nahoře, a probrat se až pod schody. Zadíval jsem se na slečnu, která na mě překvapeně koukala a začala se sbírat na nohy. "Nádherné probuzení" vydechl jsem, asi bych zůstal ležet, pro jistotu, kdybych chtěl znovu padat, přece jen mě hlava bolela ještě více než předtím co jsem si tak vybavoval, no to bych pod sebou ale nesměl mít Jacquese. "No, zkazil jsi mi krásný požitek!" zasyčel jsem na něj a převalil se jako pytel brambor a opatrně se usadil. Vzal jsem svůj klobouk, který ležel opodál akorát tak na můj dosah ruky a párkrát se jím ovál. "Jestli jsi ty zmetky ještě nedostal, tak to jdi udělat. Já tu na tebe poslušně počkám" zamumlal jsem a svou hlavu si vzal do dlaní, přičemž jsem se předklonil a snažil se zahnat ten neskutečný bolehlav. Až poté, co jsem přitiskl dlaně na spánek jsem ucítil krev a zjistil, že jsem si na spánku trochu více roztrhl kůži, pravděpodobně pádem. Na pár vteřin jsem se zadíval na své prsty od krve a musel se nad tím zamračit. K tomuhle budu muset vymyslet nějakou historku pomyslel jsem si.

Nádherné prebudenie? zopakoval nespokojne sám sebe v mysli. Ako pre koho. Jemne natiahol krk aby sa nadýchol niečoho iného ako jeho vlasov. Než sa prevalil a konečne Jacques vstal na nohy. Pozrel na neho a oprášil i svoj klobúk. ,,Je mi ľuto že som skazil tvoj pôžitok nemuselo sa to stať keby ťa tie kone fakt nedorazili." povie až trochu podpichovačne. Zakrútil hlavou a vydal sa schodmi hore. Ako predpokladal jeden z nich dostal od neho ešte presný zásah, druhý v bezvedomí. Vzal si zo zeme svoju zbraň pričom nevenoval ani ten najmenší pohľad dámam ktoré na ňom svoj zrak mohli i nechať. Zviazal muža v bezvedomí a pár krát sa uistil že to drží. Než zišiel dole za Thierrym. ,,Zobudí sa, vezmeme ho a vypadneme. Oddýchni si." povie vážne. Chcel vidieť toho muža od-visieť.

Jacquese jsem nevnímal a spíše se pokoušel já sám dát dohromady. Pomohla mi v tom i jedna z dívek, která mi přinesla pohár s vínem. Byl jsem poněkud zklamán, že to nebyla voda, ovšem tu bych si k pití rozhodně nedal, naopak by mi posloužila k polití, ještě kdyby byla studená, alespoň by mě probrala. Takto jsem víno v poháru vypil na jeden lok a spokojeně si oddechl, jen jsem potichu k dívce zamumlal slova vděku a mile se na ní usmál. Svá slova k Jacquesovi jsem doopravdy dodržel - do jeho příchodu jsem poslušně seděl na zemi, a jakmile jsem ho spatřil na schodech, vyškrábal jsem se na nohy. Pomalu, tak aby se mi hlava znovu nezamotala. Až při stání jsem pocítil, jak mě celé tělo bolí, pravděpodobně z pádu ze schodů, či co se stalo, opravdu jsem si pamatoval jen to, jak mluvím k těm dvěma cápkům nahoře, a najednou jsem ležel na Jacquesovi a nade mnou hezká dívčina. "Vezmi ho sebou hned, mě už je dobře" zamumlal jsem k němu a očima sjel ke schodům a poté zpátky na Jacquese. "Díky" pronesl jsem, aby neřekl, že jsem nezdvořilec, který za záchranu nedokáže ani poděkovat.