Ulice města

Rozhodně by se tím neměl bavit. Tím zmatkem a nejistotou. Měl by se o ně postarat, politovat jich, donést jim vodu a pak je poslat domů. Jenže ohavnost kterou si pan biskup dovolil pokazit začátek dožínek pro něj v tuhle chvíli značně převyšují ti dva. Po poněkud nejistém a kostrbatém souhlasu s jeho plánem pomůže Ali vstát, jen proto aby od něj hned na to téměř prchla. Teprve teď si uvědomí že šaty, které si pro dnešek vybrala zná a to poměrně důkladně. ,,Jsi půvabná jako vždy, sluníčko." Nezastíraná poklona, kterou by bylo možné považovat i za drzou. A přece pronesená s jistou jemností, která (snad) zabraňuje dát jejímu původci facku. To on by totiž nerad. Se stále trvajícím úsměvem se pak otočí i na Emersona, lehce, téměř nenápadně přikývne, když mladý pán nabídne Ali rámě. Jen ať je všechno hezky jak má být.
Vykročí jako prví, dva, možná tři kroky před těmi dvěma. Ne proto, že by se chtěl vyhnout dalšímu rozhovoru, ale čistě z praktických důvodů. Jít ve třech vedle sebe by se mezi tolika lidmi nejspíše neshledalo s velkým úspěchem a pak - pořád je ve službě, což ho nutí se tak minimálně částečně chovat a lidi před ním víceméně dobrovolně ustupují. K druhému, menšímu náměstí se tak dostanou jen během pár minut. Je zde viditelně volněji a potulní umělci zrovna rozestavují své představení, slečinka v krátkých šatech a s paraplíčkem zkouší jak pevně je napnuté lano mezi dvěma přibližně dvoumetrovými sloupky, několik mužů nedaleko chystá budku na loutkové představení a na střeše pomalovaného vozu sedí korpulentní dáma. v barevných šatech. Jejich trojice nejsou jediní kdo se rozhodl sem prchnout před davem a většina ostatních lidí zvědavě sleduje cirkusáky, obchází stánky, nebo si povídá v malých hloučcích. Prostorově výrazná dáma z pomalovaného vozu si ale podle všeho vybere zrovna je, když s nečekanou obratností z jeho střechy sleze a dokolébá se k nim. ,,Ts, ts, ts... dva panáčci a jedna slečinka, to jsou dneska věci. Ale možná by ráda věděla co ji čeká, pro kterého se má rozhodnout. Dají mi ruku, slečinko." Jean tímhle viditelně není nadšený, když si ženu měří přísným pohledem. Pokud ovšem nebude Aliénor chtít, nevystoupí proti ní.

Pousměje se, maličko, skoro nenápadně. Má radost z toho, že ji napadlo nabídnout svou odpověď jako první, tuší že jinak by se té jeho nedočkala. Možná se jí nedočká ani tak, ale bude mi moci říct, že pro to udělala co mohla. Znovu k němu zvedne pohled. ,,Jsi přítel." Možná to zní jako by přeháněla, možná tím potvrzuje svoji vlastní hloupost a naivitu. Příliš jí na tom nesejde. Potřebuje, chce někoho komu může věřit. Nepřipouští si, že by se mohla zklamat nebo plést. Jak by se to mohlo stát? Vždyť se o ni stará, aniž vy musel, aniž by za to něco chtěl, minimálně tedy v jejích očích. Všichni ostatní - ti co se před ní klaní i ty před kterými se klaní ona by ji tam nechali. Nikdo se doopravdy neptá co si myslí, co chce. Jemně se o něj ramenem opře, opatrně, jako by se bála, že jí po tom co řekla uhne. Připadá si tak nějak lehká, jako by ji silnější poryv větru mohl zvednou a unést někam daleko, daleko... jako kdyby tu mohla zůstat jen tak, že se ho bude dotýkat. ,,Asi bych to neměla říkat. Ale myslím, že to máš rád. Když lidé říkají to, co by neměli." Znovu se pousměje. Třeba nakonec dnes svoje tajemství někomu poví. Třeba to nemusí být hned ten koho se týká.

Sleduje ty dvě a přemýšlí, jestli přání, aby se pod ní rozevřela zem a propadla se radši do pekla, než aby stála mezi těma dvěma, by bylo považováno za kacířství. Celkem zajímavé myšlenkové pochody. Ty ji však nezachrání od toho, aby si až moc zřetelně uvědomovala dotek jeho ruky, když jí pomáhá vstát. Asi i proto se tak rychle odtáhne, protože nemá nejmenší tušení, co dělat. To, co se stalo bylo něco.. prostě bylo. A nějak si nepředstavovala, že ho poté noci opět potká za takových okolností. Netuší, jak se k němu chovat, jak se chovat v přítomnosti toho zvláštního šlechtice. A nedá se říct, že by jí to Jean usnadňoval. Dle očekávání z pobledné barvy tváře okamžitě změní na nachovou v tvářích. Ať už kvůli té pokloně, nebo tomu oslovení, které okamžitě vyvolá vzpomínky na jiné.. věci. "Uchm.. děkuji." zašeptá v rozpacích a vrhne krátký pohled na Emersona. Za co mě kdo trestá? Zaúpí v duchu, když je jí nabídnuto rámě. "Ale to není potřeba," namítne zmateně a zvedne pohled k Emersonově tváři. "Však o nic nejde. Udělal by to každý." snaží se ho ujistit a hodí po Jeanovi pohled prosící o záchranu, ale připadá jí, že nějak asi moc nemá na výběr. Nakonec tedy lehce položí ruku na šlechticovu paži a všichni tři se rozejdou směrem k menšímu náměstí.
Cesta probíhá relativně potichu vhledem k tomu, že je třeba dávat pozor na lidi kolem, aby se vzájemně neposráželi. "Doufám, že je vám - ti lépe Vaše, chci říct Emersone." zamumlá těsně předtím než opustí jednu z uliček. Rozhlíží se kolem a z tichých úvah jí vytrhne až jakýsi cizí žena. Poslouchá její slova, která jsou zřejmě mířená proti ní a už se nadechuje, aby začala protestovat. Přeci jenom. Emersona vůbec nezná a nechce ho uvádět do nepříjemné situace. To by se však v ní nesměla po dlouhých dnech probudit poněkud rozverná jiskřička. Je zvědavá. Zvědavá, co jí ta komedianta může říct, když jednoho z domnělých jejích panáčků ani nezná a s druhým to asi nikam nepovede. Vždycky zůstávala nohama pevně na zemi a to, že ji nevyhledal mluvilo za vše. Věnuje tedy oběma poněkud omluvný pohled, ve kterém se však mísí pobavení a s o trochu větším úsměvem, než na schodech podá té ženě svou ruku.

A deset bodů získává Aimé. Je rád, když se slečny v jeho společnosti usmívají. A ten její droboučký úsměv? Po tom, jak na tom ještě před chvílí byla, je toto velké vítězství. Jak si však začíná uvědomovat, tak ta maličká má zvláštní talent na to uvést ho do bůh ví čeho s naprosto minimem použitých slov. Dlouho ho nikdo nenazval přítelem. A tato slečna k tomu nemá valný důvod. Co už. Přemýšlí, jestli jí to říct. Že ji z nějakého důvodu považuje za jednu z jeho poupat. Pochopila by ale, jak to myslí? Neví, jak se k jeho poupatům chová a jaké místo zaujímají v jeho životě. Mohlo by ji to urazit. Zůstane tedy potichu a místo toho, když ucítí, jak se o něj lehce opře, zvedne ruku a tu ji lehce položí kolem ramen. Pro jednou bez jakéhokoliv vedlejšího úmyslu. Jen ji prostě polovičatě obejmout a dát jí tak najevo co? Podporu? Možná trochu porozumění?
Radši se zasměje nad jejími slovy. "Samozřejmě, že ano." souhlasí s ní bez zaváhání. "Protože to, co by neměli říkat bývá to nejzajímavější." dodá a šibalsky se usměje. "Máš něco takového holubičko?" zvědavě na ni mrkne.

Lhala by, kdyby se snažila sama sobě tvrdit že se jí neulevilo když neuhnul, když ji objal. Někdy si připadá jako popraskaná soška které by stačilo jen další lehké cinknutí, aby se rozpadla na malé kousíčky, které už nikdo nesloží dohromady. S ním ne. On ji zlobí, dělá a říká věci co se nesluší, ale zároveň ji nechává dýchat, žít. Možná v tom je to největší kouzlo obyčejných lidí oproti šlechtě. A navíc se směje, upřímně a ne proto, že by musel. ,,Pobavila jsem vás, pane?" Zeptá se schválně stejně tak, jako se ptala už jednou před tím. Nad zvědavou otázkou se ale maličko ošije. Chce něco říct, je to na ní vidět, musí být. Stejnou měrou nadšení, nervozita, strach. ,,Možná... jen pro tebe to nejspíš nebude zajímavé." Proč by také mělo být. Znovu ukazuje svoje předvídání, naučené, vytrénované, kterého se nemůže jednoduše zbavit, které před ní stojí jako zeď aby náhodou někoho nenudila, neurazila. Čím lépe se postupně cítí, tím více se tohle její 'běžné' já vrací. ,,Třeba bys mi mohl dneska něco povědět ty." Nezapomněla mu, že minule se vyprávění vyhnul. A neptá se přece na nic osobního, může si vybrat co bude chtít. Jen tu zkrátka ještě chviličku sedět, cítit něčí teplo, poslouchat ten milý hlas.

Červená se, sluší jí to. Řekl jen pravdu. Sluší jim to, uvědomí si, když sleduje jak Emerson nabízí Ali rámě. To už ale říct nemůže. Bylo by hezké, kdyby byl život jednodušší. Než aby si ale kazil dnešní den takovými úvahami nechá si je na později, na večer, do hostince. Ti dva si nakonec snad nějak vyjasní jak chtějí či nechtějí jít a všichni tři bez úhony dojdou až ke komediantům. Kdo ví, jestli pozornost cikánky přitáhlo jejich netypické společenství nebo jen náhoda, v každém případě se ale před nimi objeví a už, už sahá po Aliině štíhlé ručce. Ta se nechá, dokonce se usměje o něco zářivěji, tak jak si pamatuje. On tedy o něco ustoupí, aby dvěma ženám nechal dostatek prostoru a s lehkým pokrčením ramen se postaví vedle Emersona. ,,Zlatku o to, že jí řekne aby následovala svoje srdce a ne rozum. Možná by sis pak mohl něco nechat vyvěštit i ty." Ani se příliš nesnaží, aby ho komediantka sklánějící se nad Aliinou dlaní nemohla slyšet. Na tyhle hlouposti nevěří o nic víc než na to, že nebe je místo plné tlusťoučkých andílků. Založí ruce za zády a trpělivě čeká, co se bude dít.
Ženština v barevných šatech pevně drží Aliinu ruku, prsty druhé následuje linie v její dlani. ,,Panenko moje, panenko moje... musí si víc věřit. Když něco chce, nesmí se bát protože nemá šaty z hedvábí." Obecné pouťové rady, které může povědět vždy a každému, stejně jako ty následující. ,,Oba dva se o ní postarají, oba dva budou lhát i milovat. Až-" poslední slovo. Poslední slovo pronesené náhle hrubým hrdelním hlasem, stisk ruky kterým chytí Aliénor ještě pevněji a přitáhne k sobě. Jean okamžitě zpozorní, vrací se vedle drobné brunetky, ale to už žena pokračuje. ,, Až nebe zbarví rudá, až sestra stane se matkou, slib porušený ze zlé vůle sjednotí konečně dlouho odloučené, aby bojovalo se stávajícím a skrze smrt přineslo mír." Cikánka ta slova odsekává jako kdyby jí někdo nutil je říkat, s očima zvrácenýma vzad. Stačí, to stačí! Jean konečně zasáhne, když tu zjevně šílenou ženu od Aliénor odstrčí. ,,Jsi v pořádku, Ali? Neublížila ti?" Ta starostlivost je opravdová, nepředstíraná, když se lehce dotkne její tváře. Ohlédne se na Emersona. Ta žena byla přesvědčivá a jemu už před tím nebylo nejlépe. Neměl je sem brát. ,,Jděte prosím napřed. Brzy vás doženu." Poví s omluvným výrazem, než se otočí k té ženské, aby ji popadl za loket a odtáhl o kousek dál.

Začnou se jí lehce třást ramena, když se k ní donesou Jeanovi slova, který jí stojí za zády. Unikne jí tiché zahihňání. Přesně něco takového také čeká. To už však cikánka spustí a Ali se pokusí nasadit vážný výraz. Naslouchá jejím slovům a lehce povytáhne obočí. Nic překvapivého. Zbystří však, když se ženin hlas náhle změní. Znepokojeně se zamračí, když stisk zesílí. Překvapeně vyjekne, když s ní ta osoba trhne k ní. Udělá krok dopředu, aby neztratila rovnováhu a pokusí se jí vytrhnout. Marně. Ani nepostřehne, že k ní Jean přistoupí. Jen němě hledí do vyvrácených očí a ta slova se jí zarývají do paměti. Cítí, jak se jí baculaté prsty s nehty zarývají do kůže na zápěstí, jakoby měla okovy. Najednou volnost. Lehce bolest tepající v zápěstí a Jeanova tvář před ní. Jemný dotek jeho ruky na tváři ji probudí. Zvedne ruku a na chvíli se prsty dotkne těch jeho. Využije toho, že stojí k Emersonovi zády a vděčně se na něj usměje s pohledem ne nepodobný těm, kterých mu tu noc věnovala bezpočet. "V pořádku, jsem v pořádku." ujistí ho s něžným úsměvem při pohledu na tu starost. O chvíli později ho však zase potlačí, když je vybídne, aby pokračovali, a otočí se čelem k druhému oslovenému s lehce omluvným výrazem. "Promiň, kdybych věděla, že se to takhle zvrtne, tak to nechám být." lehce se ušklíbne a pobídne ho, aby se tedy pomalým tempem rozešli od ženy pryč. Ohlédne se krátce přes ramena, aby viděla, jak Jean táhne tu ženu pryč od nich. Postará se o to. "Něco mi říká, že jsi vyhrál zlatku." poznamená a začne si mnout zápěstí. Ta věštba nebo co to bylo.. zní jí v hlavě. Slova se otáčí a přehrávají pořád dokola. I to způsobí lehce nepřítomný výraz na její tváři.

Zná ta slova. Už je slyšel. Přímo od ní a ví moc dobře, co jí na to odpovědět. "Ano, vskutku pobavila." vrátí jí stejnou mincí. Po jejím zběsilém útěku si události a jejích rozhovor ještě párkrát přehrál, než se sám odebral zpátky do města. Pamatuje si téměř každé slovo. Volnou rukou ji pobídne, ať pokračuje. "Nedokážu si představit, že bys zrovna ty řekla něco, co by mě nezajímalo." namítne s lehkým úsměvem na rtech v pokusu a ujištění její maličkosti, že mu může říct cokoliv. Její následné pobídnutí má však úplně jiný vliv, než by asi oba odhadovali, protože lehce svěsí ramena povzdechne si. "Znal jsem ji. Tu mladou dívku." přizná tiše a mávne směrem k náměstí. "Byla jednou z nás." víc už nedodává, protože si je jistý, že jí dojde co tím myslí. Víc jí už asi ani na toto téma neřekla. Jsou totiž věci, které nespí spatřit světlo světa dříve, než v pečlivě vybrané chvíli jím samotným. "Jak se ti daří s tou hrou?" rozhodne se nakonec pro bezpečné téma a znovu se narovná.

Tiše, krátce se zasměje. Pamatuje si to a ji to... těší, zvláštně hřejivým způsobem. ,,Jsem si jistá, že bych něco takového našla," lehce mávne rukou. Skutečně to chce povědět, zároveň ale ne. Co když se na ni bude dívat jinak? Co když to prostě nechce slyšet a jenom to neví? Ještě počká, alespoň chvilku. Pocítí pak to poklesnutí ramen, uslyší tichý výdech. ,,Ach Bože..!" v upřímném zděšení a zároveň i studu za to, že ho nechala se o ni starat, když on sám musí prožívat něco mnohem horšího, citelnějšího, bližšího se na moment odtáhne. Kleká si před něj, bez ohledu na to zda sukni světlých šatů ráchá v prachu a špíně ulice, zcela spontánně. Pak ho obejme. Pevně a přitom něžně, jako kdyby tím snad mohla všechno zahnat. Není dokonalá, ani zdaleka ne. Neumí dávat chytré rady a z jejích utěšujících slov se často stane zmatečné žvatlání. Tohle ale udělat může, pár vteřin upřímné blízkosti. Kdo ví, jestli to zrovna pro něj něco znamená. Pro ni ano. ,,Jsi v bezpečí? A ostatní? Já... nevím kolik vás je, ale někomu bych snad pomoct mohla. Pověz co mám udělat." Je to hloupé. Komické. Mladá pitomoučká šlechtična co klečí před proslulým společníkem a nabízí pomoc o kterou nejspíš ani nestojí, stále trochu bledá, s rukama pořád na jeho ramenou. Ale odhodlaná, přesvědčená o tom, že takhle přece věci nemůže nechat, protože jestli ta dívka je - byla - minimálně z části tak dobrá a laskavá jako on, Bůh opravdu není spravedlivý.
,,Hra... ano, hra." změna tématu ji na moment zmate, donutí se trochu stáhnout. Nechce o tom dál mluvit, rozumí. ,,Začala jsem, ale je to těžké. Snažím se vyhnout věcem co by se opravdu nelíbily, nebo co by mohly být nebezpečné." Pro ni samozřejmě. Ať už její život jakýkoli, viset za ukážku koruny se jí zrovna nechce. Pomalu vstane, opráší si sukni. ,,Mohla bych ti ten začátek přinést, jestli budeš chtít."

Její reakce ho překvapí. A ne málo. Na druhou stranu to k ní tak nějak.. sedí. Chvíli v šoku sedí, když si mladičká šlechtična před něj klekne, nedbajíc na nepořádek a špínu na zemi a obejme ho. A pak, jen váhavě zvedne své vlastní ruce a opatrně ji obejme kolem pasu. Jakoby objímal porcelánovou panenku. Alespoň tak mu to přijde, když má v náruči to útlé, drobné tělíčko. Lehce se odtáhne a poslouchá její slova. A usměje se na ni. Mile a jemně a pomalu zvedne ruky, aby jí přejel prsty po tváři. "Jsi hodná," zavrtí lehce hlavou. "Pro tenhle svět až moc." dodá lehce zachmuřeně a zadívá se jí do očí. "Ale jsme v bezpečí, neboj. Šlo jen o.. nedorozumění." ubezpečí ji a radši změní téma. Zná jen jednu osobu se kterou by toto téma otevřel a tahle maličká to bohužel, nebo bohudík?, není. Vezme ji jemně za paže a stáhne ji zase k sobě na chody. "Seď," přikáže jí a ušklíbne se. "Nikam nejdeš, dokud nenabereš pořádnou barvu." dodá o poznání jemněji. "A stačí, když mi to povyprávíš."

Jsi hodná... lehce se nad tím pousměje, skoro stydlivě. Nemyslí si to o sobě. Ne po tom co slýchá a hlavně cítí jiná přízviska, která k ní ostatní vysílají. Jen na moment zastaví svou rukou jeho prsty v cestě po její tváři. ,,Pamatuješ co jsem říkala? Věřím, že svět může být tak hezký jak ho uděláme." Nerozumí úplně jeho zachmuření, připisuje ho tomu, co jí prozradil. Trápí ji to, i proto nabízí pomoc. ,,Kdyby se něco změnilo povíš mi to?" I kdyby chtěla, nedokáže mu to rozkázat, podat tak pevně, aby měla jistotu, že poslechne. Propustí jeho ruku s tichým povzdechem a postaví se. Rozhodně nebude Aimého nutit aby jí vyprávěl víc, neumí si ani představit jak těžké to pro něj všechno musí být a přitom je tady s ní. Nekřičí a nevzteká se a není na ni zlý, nepije a nevymlouvá se na práci, neodvolává se na Boha. Prostě je tady s ní. Pořád jí to připadá tak nějak neskutečné.
Tichoučce vyjekne, když ji stáhne zpět na schody a trochu se zahihňá. Dítě. I když věk tomu neodpovídá, vše ostatní nejspíš ano. ,,To tu budeme sedět dlouho obávám se. Asi víc než si myslíš." Prý přibližně další dva měsíce, než přejdou nevolnosti. Pak by se jí mohla vrátit trochu přirozenější barva. A hlavně... to pak už určitě neschová. Ale posadí se, samozřejmě. Zase vedle něj, skoro tak blízko, že se dotýkají. Je jí tak dobře. ,,Dobře, dobře... jsem hodná, nikam nechodím a vyprávím." Přikývne ale nakonec a začne mu předkládat jednoduchý nástin, který zatím zvládla dát dohromady. ,,Představ si rodinu lidí co pracují i žijí v docích, pár ve středním věku s hromadou dětí. Mají se rádi, ale mají málo místa takže hádky a sváry jsou nevyhnutelné..." začne s trochu dramatickým, ale snad příjemně poslouchatelným hlasem. Jenže by to nebyla ona, kdyby se do příběhu po nějaké době nepřimotalo záhadné štěstí a vlastně i pohádka, když s postupem jejího vyprávění jeden ze starších synků zachrání z vody dívku v krásných šatech. Během toho co mluví se její tvář postupně proměňuje, jako by rozkvétala s tím jak vstupuje do svého snového světa. ,,Prozradí mu, že do moře nespadla, že chtěla vědět jestli by pro ni někdo plakal..." bílé zoubky na chviličku skousnou spodní ret. Dál se nedostala v psaní, dál nechce vyprávět, i když představu o konci má.

Něco vyvěštit? Usměje se a zavrtí hlavou. Nahne hlavu trochu víc k němu. "Jako co? Pro koho se mám rozhodnout já?" zašeptá mu, tiše. Tak tiše, aby to opravdu mohly zachytit jen jeho uši. A pak se trochu pousměje. Pozoruje Ali a věštkyni. A přemýšlí.
Sluníčko... Řekl jí Sluníčko a ona zčervenala. Jak moc ji tedy Jean zná? Zřejmě dost... Důvěrně. Jistě... Znal taková muže. Kteří měli zálibu v obojím pohlaví. Jednu dobu dokonce doufal, že by mohl být jedním z nich. Marně, pochopitelně. Těkne k němu pohledem. A pak si znovu prohlédne Ali. Ale z úvah ho vytrhne ta cikánka, když z ničeho nic začne věštit doopravdy. Jako v záchvatu. Chraplavě. Samá těžká slova. Vydechne. Pozná věštbu, když ji slyší. Chce se otočit na Jeana a říct mu to, jenže... Jean byl rychlejší. Odešel za ní. Jistě. Dáma je v nesnázích. Dostane ji z cikánčina dosahu a odvede k němu. Drží ji. Hladí ji. Nechce se na to dívat, ale nemůže se nedívat. Sluníčko... Povzdychne si a zavrtí hlavou. Založí si ruce na hrudi.
Jděte napřed? Tak to sotva. Podívá se na Ali a jen jí kývne. "Ve zlatkách se můžu klidně vykoupat..." opáčí jí, možná trochu ostřeji, než zamýšlel. "Počkej tady. Chci vědět, co to bylo..." zavrtí hlavou. A vyrazí za Jeanem a tou cikánkou.

"Nebudu ti lhát, takže ti nebudu odpovídat." zareaguje na její otázku nejednoznačnou odpovědí, která však poskytuje dostatek informací na to, aby si to mohla domyslet. "Budeme v pohodě, neboj. Umíme se o sebe postarat." snaží se ji ještě uchlácholit a pro jistotu změní téma na divadlo. "Času mám dost, takže klidně až do skonání věků." prohlásí lehce melodramaticky a ušklíbne se.
Naslouchá jí. Slovům vyslovená jemným hlasem popisující příběh, který vzniká pod jejími prsty. Její zásluhou. Musí se občas lehce pousmát. U pasáží o kterých může bezpečně říct, že ji charakterizují, i když s ní mluví teprve podruhé. Je taková.. miloučká. Křehká, nevinná a hodná, jak už jí řekl. Příliš špatná kombinace. Pro ni. A perfektní pro zmanipulování a využití. Pro lidi jako je on. Sleduje jemnou mimiku její tváře a neunikne mu tedy ani ta, když zjevně domluví. Nechá jí chvilku, jestli se rozhodne ještě mluvit. "Předpokládám, že na zbytek si musím počkat?" rýpne si do ní trošku a sám se odmlčí, aby se nad tím zamyslel. "Bude to mít úspěch." pronese nakonec se skálopevnou jistotou a věnuje jí trochu rošťácký úsměv. Úsměv, který už trošku zná od jezera. A zároveň se natočí víc čelem k ní. Jen ji sleduje. Zkoumá její rysy a nespouští z ní oči. Co má asi v plánu?

,,Máš snad pochybnosti?" Lehce opáčí nad šeptanými Emersonovými slovy. Je to ze všeho nejvíc provokace, taková, kterou si klidně může dovolit říct relativně nahlas. Není hloupý, tedy alespoň ne tak moc jak většinou vypadá. Nepřekvapilo by ho, kdyby si tohle princátko skutečně mohlo vybírat a přece to co mu řekl, když od něj odcházel... Pak se ale postoj i hlas věštkyně změní a on zpozorní. Neměl to dovolit. Už když tu ženskou viděl měl ji poslat pryč. Ani jeden z těch dvou... no dobrá, ani jeden z nich tří rozhodně nepotřebuje podobné zážitky. I přes něžný úsměv a ujištění o tom, že jí ta příšera v barevných hadrech snad nic neudělala ji ještě pár vteřin neopouští. Chce si tím být jistý tak, jak jen může. Zároveň ale potřebuje s cikánkou promluvit a proto se, nejspíš ne zcela šťastně, rozhodne Aliénor na chvíli nechat v péči Emersona, aby mohl vzít tu ženu stranou.
Že to rozhodnutí skutečně nebylo jedním z jeho nejlepších se ukáže poměrně záhy, když se vedle něj mladík v extravagantním klobouku vynoří zrovna ve chvíli, kdy tu ženskou zasypává otázkami. Ta mu pořád dokola jen říká, že 'neví co panáček myslí' a 'nic takovýho nepovídala'. Kombinace těhle dvou věcí Jeana zrovna... netěší. Z kapsy kabátce vytáhne minci kterou strčí ženské do ruky s důrazným doporučením, aby zmizela z města pokud nechce skončit jako ti nešťastníci na horním náměstí. Tedy samozřejmě až po tom, co si 'promluví s mladým pánem, který zjevně taky neví, kdy poslechnout'. Zlobí se, skutečně se zlobí. Tak nějak tuší, že Emerson nemusí být nadšený z jeho projevů náklonnosti směřovaných na Aliénor, předpokládal ale, že má dost rozumu aby zrovna teď tu dívku nenechával samotnou. Lehce neurvale smýkne s věštkyní kterou stále držel, aby mu neutekla, směrem k mladému hraběti a vydá se zpět k Ali. Za sebou zaslechne jen jakási slova o tom, že příliš žhavé city mohou člověka popálit.
,,Omlouvám se, kdybych věděl že provede něco takového..." nejistý úsměv vypovídá o tom, že si uvědomuje jak hloupě ta věta zní. Ať už si ji Aliénor vyloží tak, že směřuje k věštkyni nebo Emersonovi. Krátce se po nich podívá, než se opět otočí k zadumané dívce před sebou. ,,Pověz mi, upřímně, je všechno v pořádku? Nemyslím jen dneska, Sebastian říkal že jsi ustaranější než dřív a přísahal, že za to tentokrát prý nemůže." Není to ideální, jistě, ale rozhodl se využít chviličky kdy spolu mohou promluvit. Měl za ní jít, přiznává, že v tom udělal chybu. Ale co by jí řekl? 'Podívej, jsi krásná, mladá a mám tě rád, ale ženicha ve mně nehledej?' Mlčení mu přišlo snesitelnější pro obě strany.

,,Myslím, že tou dobou už bych tě opravdu nudila," uculí se po té melodramatické poznámce. Neví ji to, ten jeho smysl pro přehánění v pravý čas. Sama to někdy dělá, i když nejspíš ne se srovnatelnou elegancí a sebejistotou. Pustí se pak do vyprávění svého příběhu, pohádkové verze života ve které bude mít všechno šťastný konec, i když tak věci třeba ze začátku nevypadají. Věří, celým svým srdcem věří ve šťastné konce. Víc než v Boha. ,,Neměla bych ti říkat ani tohle, když nevím jestli většina toho skončí v konečném scénáři..." částečně se vyhne odpovědi na to, zda si bude muset na zbytek počkat. Možná na další setkání? Další setkání a další kousek příběhu, kdysi slyšela takovou pohádku! Ta myšlenka ji donutí se usmát i přes to, že se o ni nepodělí. ,,To doufám posoudíš sám, slíbils, že se přijdeš podívat na Vánoční premiéru." Tohle by, vzhledem k tomu že to řekla zrovna ona, snad bylo možné považovat za trochu drzé, provokativní. Bez toho aby to vyslovila mu říká, že ho chce znovu vidět. Jaký rozdíl oproti jejich rozhovoru na útesech a stačilo k tomu... co? To aby jí dnes pomohl, aby si získal zase o něco víc sympatií. A Loty nad tím vůbec nepřemýšlí, jen zkrátka celou tu záležitost přijímá, přesvědčená o tom, že nedělá nic špatného.
Pak uvidí ten úsměv, ten co ji sám o sobě donutí k tomu se trochu začervenat. Cítí jak si ji prohlíží, uvádí ji to do rozpaků, protože je to prostě jiné. Jiné než když na ni koukal před tím, jiné než když ho objala. Připomene jí to sny které měla, které s neomalenou přesností odhadl, ze kterých se budila celá zmatená. Zvedne ruku, aby mu dlaň položila na hrudník, tak jako před tím. Jen tentokrát... tentokrát se s lehkým zatáhnutím zachytí za látku.

Ten tón. Vytrhne ji z jejího zamyšlení. Trochu sebou trhne a zamračeně se na něj podívá. Snad nic špatného neřekla, ne? Jen se pokusila odlehčit trochu situaci. Zamračení se změní ve zmatení, když si uvědomí, že opravdu neví, co vyvolalo to, že se na ni tak utrhl. Nechá ho jít. A nenásleduje ho. Počká opodál. Nebude se mu vnucovat a zadruhé věří tomu, že si Jean s tou ženou poradí. Nechce se mu plést po nohy. Odvrátí se od nich a mírně se obejme rukama, než se zase vrátí myšlenkami k té věštbě snažíš se nepřemýšlet nad Emersonem.
Znovu hlas, další slova, která ji opět vytrhnout z myšlenek. Tentokrát však jiný. Známější, příjemnější a především přátelštější. Pohledem sklouzne na jeho úsměv a mírně zavrtí hlavou. "Nemůžeš předpovídat chování jiných," namítne mírně a spustí ruce podél těla. Nepotřebuje vypadat jak nejisté ptáčátko. Už tak to vyzařuje z celé její tváře. "Však se nic tak hrozného nestalo." pokrčí až ležérně rameny a trošku kysele se na něj usměje. Následně si však těžce povzdechne a protře si tvář. "Samozřejmě, že Sebastian říkal, ale nikdy nemluví, když má." zaúpí a trochu se ošije. Zadívá se mu do očí a v tu chvíli ví, že to neměla dělat. Protože mu takhle nedokáže lhát. Podívá se na něj pohledem ve kterém se mísí rezignace se stopou smutku. "Je to vyřízené." přizná tím tak, že se něco opravdu dělo, že její bratr nelhal, až na tu poslední část. Zavrtí však hlavou. "Ale nemůžu ti to říct." dodá upřímně a prosebně se na něj zadívá. "Ale je to vyřízené a v pořádku. Věř mi prosím." vyhrkne. Potřebuje to. Potřebuje vědomí, že jí věří, i přesto, že nemůže nic říct a je jedno, jak by si přála se s tím svěřit. Lehce kývne směrem, kde tuší Emersona. "Měli bychom - nebo měl by ses za ním vrátit. Ať se necítí odstrčeně." pobídne ho s jemným úsměvem, i přesto, jak na ni dotyčný předtím vyjel. A zase se usmívá, i když ne tolik, co obvykle. Ali ve zkratce.

Příliš žhavé city mohou člověka popálit... Ne. Ne, to už bylo moc! To už bylo příliš. Zamračí se, chytí tu cikánku pod krkem a prudce ji narazí na zeď. "Ty nevíš... Ty vůbec nevíš!" zasyčí na ni, skrze vzteky zaťaté zuby, "nemáš nejmenší ponětí o tom, co může člověka popálit! Možná bys měla!" zavrčí jí do tváře. Vydechne a chvilku ji pevně drží, jen se na ni dívá. Nakonec sevření povolí o ustoupí od ní o dva kroky. Prsty si přes kabát nahmatá v náprsní kapse tvar kapesních hodinek. Přitiskne na ně dlaň a na vteřinu zavře oči. Pak se podívá po těch dvou. Bezpochyby se jí teď hrozně omlouvá za to, jak strašné má jeho excelence chování. Samozřejmě. To nejhorší ze všech. S rukou stále na hodinkách se podívá na cikánku, která se krapet vyděšeně tiskne ke zdi. Nejspíš tohle čekala od Jeana a ne od podivně oblečeného panáčka. "Zmiz... Zmiz odsud!" řekne jí jen, tiše. Pak se sám opře o zeď na její místo, když uteče. Stáhne si klobouk níž, aby mu stínil tvář. Proč otce poslechl? Proč místo sem nešel prostě jenom do Selátek? Proč museli dneska upalovat... Tolik proč. Kdo přijde za ním, aby se zeptal, jestli je v pořádku? Pro sebe se ušklíbne. Hořce. Nikdo. Nikdo nesmí. Jenom jeden se kdysi odvážil... A k čemu to bylo. Pousměje se a hodinky z vestičky vytáhne. Přejede po nich prsty.

,,Občas se mi to podaří," odtuší lehkým tónem, aby ulevil situaci, jí, sobě. Není vhodná chvíle ani dost času na to, aby začal debatu ohledně toho, že předvídat chování ostatních by měl umět, že je to součást jeho práce. ,,Sluníčko," když si dívka před ním ošije, lehce ji vezme za paže, aby ji přiměl ke klidu, k tomu aby se na něj podívala. ,,Věřím tomu, že si sama dokážeš poradit s celým světem, ale přál bych si abys věděla, že to tak být nemusí." Napadá ho nepřeberné množství věcí, do kterých se v tomhle příšerném místě tvářícím se jako poklidné město mohla zaplést. Ani jeden si ale netroufá vyslovit, snad by z ní mohl pravdu vymámit, přimět ji aby se podělila o to co ji trápí, jenže ne teď a ne tady. Sjede jí po rukách až k dlaním, aby jednu její ručku pozvedl ke svým ústům a vtiskl na na její hřbet jemný polibek. ,,Jsem tady, Aliénor. Kdykoli to bude potřeba. Já a všichni ostatní mušketýři, když na to přijde." Není to slib, i tak ale mluví vážně. A zcela věří tomu, že by své bratry v modré dokázal přesvědčit k tomu, aby pomohli jedné hezké hnědooké slečně.
Ta samá hnědooká slečna ho ale vzápětí upozorní na to, že jaksi vytratil jednoho ze svých společníků a on se podívá na místo, kde Emersona zanechal. Právě včas na to aby si mohl všimnout, jak od něj cikánka vystrašená pádí pryč, když ji pustí od zdi. Skousne si zevnitř tvář. Tohle už není tak zábavné jako na začátku. ,,Jen zjistím co se stalo, ano? Vybereš nám zatím něco k jídlu a pití? Nebo třeba nějaký suvenýr." Do hlasu se mu vkrade náznak spěchu, když pouští její drobnou dlaň. Snad docela pochopitelný, přece jen dnes je tu proto aby udržoval pořádek a do toho spadají i šlechtici zcela zjevně nespokojení s výkladem své budoucnosti. Nebo tak něco. ,,Omluv mě, prosím...a ano, tady." Než odejde vtiskne Ali do ruky několik mincí. Pokud se rozhodne skutečně na chvilku zastavit u stánků, přece ji nenechá platit. Ani když by jí teď měl domů bratříček každý den nějaký ten peníz donést.
,,Je zpátky," tiše, skoro opatrně osloví Emersona, když k němu dojde. Ne tak rychle aby se to dalo označit za spěch, ale rozhodně se neloudá. ,,Tvá vráska..." chuti se toho malého místa mezi jeho obočím dotknout zabrání tím, že na moment odvrátí zrak. ,,Nechceš mi povědět proč?" Postaví se vedle něj, zády opře o zeď a sleduje ožívající náměstí. Loutkáři už dokončili přípravu a před jejich malým podiem se schází děti. Slečna v krátké sukýnce a s paraplíčkem se podle všeho také chystá poprvé přejít své lano.

Na dožínky jsem se těšil jako malý kluk co má mít narozeniny a má dostat nějaké dárky. Měl jsem rád jakékoliv akce, jakékoliv pobavení, cokoliv při čem se dalo nějakým způsobem zabavit, vůbec mi nepřekáželo ani to, že jsem tu byl pracovně. Pokud by nastal nějaký problém, alespoň rozproudím adrenalin do žil! Proslov královny jsem poslouchal a sledoval s patřičným úsměvem, no když mi po slovech biskupa došlo, že se schýlí k popravě, nebyl jsem z toho zrovna šťasten. Naivně jsem si myslel, že tři postavené hranice slouží k jakémusi zastrašení, a opravdu se popravovat nebude, nikdy jsem toho nebyl velkým fanouškem, a když přivezli odsouzence, tiše jsem si povzdechl a svůj klobouk si stáhl o něco více do tváře, abych mohl sklopit hlavu a potažmo nevnímat okolní svět. S následovaným zapálením a křikem tří lidí to nebylo zrovna jednoduché, nechtěl jsem si zacpávat uši jako nějaké dítě. Jednoduše jsem stiskl čelisti k sobě a ujal se své funkce, která mi byla přidělena, aspoň jsem nebyl nucen stát a sledovat, jak tři lidi pohlcují plameny. To nám to začíná perfektně pomyslel jsem si s tichým povzdechem a s Jacquesem zaujal přidělenou pozici.
"Stínání a věšení mi nevadí, ale upalování.. sakra, kdo ten smrad pak má čuchat?" pronesl jsem skrze proceděné zuby ke svému kolegovi a na pár vteřin se na něj zadíval, než jsem pohled odvrátil stranou a začal pozorovat okolí. Do zorného pole mi padl i stánek, dost neobyčejný. Přivřel jsem oči a více se tam zadíval, neušlo mi co tam muž má. Matko boží, děláš si ze mě srandu? pomyslel jsem si, když jsem spatřil ty odporné chlupaté nohy, co jsem provedl, že mě tímhle trestáš? povzdechl jsem si a pro jistotu odvrátil pohled, nemohl jsem se tam dívat. Kdybych tu nemusel stát, doslova bych odsud zdrhl, takhle jsem mohl maximálně zatnout zuby a překousnout to, že jsou ty chlupaté osminohé bestie tak blízko.

Louis si matně vzpomínal na jedno setkání a dívka, leč se v mnohém změnila mu byla povědomá...Na druhou stranu... dost ho zarazil kat bez kápě, to bylo hodně neobvyklé, ale jak se zdálo, nikoho jiného to netrápilo. " Doufejme, že jeho excelence dokáže přivést nazpět boží milost." zamyšleně přikývl. Osobně mu tohle připadalo přesně jako čarodějnický obřad... zapálit někoho, aby je vyšší moc vyslyšelo... buď šlo o stejný styl, nebo šlo o stejnou věc, tohle byla už otázka, kterou se jen nerad zabýval a podobné kacířské myšlenky nemíval rád. " Jak si vlastně užíváte vy dožínky?" zeptal se mile. Společnost dámy mu byla příjemná. " Upřímně doufám, že se Vašemu otci daří dobře...?" pousmál se.

Ruce na jejích pažích a to prokleté oslovení ji přimějí k němu zvednout pohled. A v tu chvíli si přeje mluvit. Vyklopit mu naprosto všechno. Své strachy a obavy a nechat se prostě obejmout. Schovat se v jeho náručí a chvíli předstírat, že nic z toho není. Jako tehdy v noci. Teď však moc není. Ostré denní světlo jakoby jen upozorňovalo na to vše s čím se potýká. "Já to vím," zamumlá. "Vím, že bys mi pomohl, kdybych mohl." snaží se ho ujistit a bez ustání mu hledí do očí. Nemůže si pomoct. "Do teď sis neuvědomil, jak moc jsi mi, i ostatní, pomohl s tím, že sis vzal na starost bratra, že?" posuměje se na něj vděčně. Potěšeně přivře oči a věnuje mu při tom něžném polibku úsměv. Je jí jedno, že jsou kolem nich lidé. Lidé, kteří ji znají. Pořád má však v hlavě to vědomí toho, že tu nejsou sami, že někdo čeká. Stranou od nich. V jakémsi zvláštním rozpoložení. A že je to Jeanuv přítel. Právě proto na něj upozorní. Pošle ho za ním. Vědomí, že ho nemůže být pro sebe není příjemné. Hořko sladké vzhledem k tomu, jak se jí věnuje.
Až schovívavě na něj kyvne. Shon, nervozita v jeho tváři mluví za vše. "Projdu to tu kolem. Až to budete mít vyřešené, tak mě tu najdete." kyvne hlavou k okolním stánkům. Lehce zamračeně si vezme mince a zase s úsměvem do něj šťouchne. "Běž už." zavrtí hlavou a sleduje, jak od ní odchází. Sleduje ho než dorazí za mladým šlechticem. Pak se sama otočí a se smíšenými pocity se vydá porozhlédnout po něčem k jídlu pro všechny tři.

Pobaveně si ji přeměří očima. "Slečna tajemná, chmm?" zahýbr obočím nahoru a dolů v poměrně směšném výrazu. Je roztomilá. Tak sladká, jak jí už jednou řekl. Směšný výraz se rázem změní v předstírané zamyšlení. "Jo ta vánoční premiéra." pokývne si sám pro sebe hlavou. Utahuje si z ní. Naprosto bezostyšně a ani se to nesnaží skrývat. "Samozřejmě, že přijdu. Slíbil jsem to." ujistí ji. "Tohle bych si nemohl nechat ujít." vysloví nahlas svou myšlenku. A to v něm vyvolá pocit, že se moc otevírá téhle křehké dámě, která to pravděpodobně způsobuje svou bezprostředností. I to je jeden z důvodů, proč začne s tím divadlem, i když nemá předem nic promyšlené. Ukáže se však, že ta maličká má o trochu víc kuráže, než si myslel. "Ale copak?" optá se s poněkud hlubším hlasem a sjede pohledem na její packu. "Slečna by si něco přála?" zašeptá a zaklesne svůj pohled do jejího.

Zůstává stát tam, opřený o zeď. V dlani tiskne milované hodinky a dívá se. Je to stejné jako předtím. Nechce se na to dívat. Ale nedokáže uhnout pohledem. Proto vidí všechno. Jeho starostlivé pohledy. Jeho pohlazení, jak jí tiskne dlaně, jak ji na jednu ruku políbí. Nerozumí šeptaným slovům, nemůže, neslyší je. Nemá jak. A ani si je nechce představovat. Zná takové pohledy a taková slova. Ne. Nemělo by to bolet. Nemělo. Mezi nimi přeci nic není. Strávili spolu jeden jediný večer. Ani to nebyla celá noc. Nezůstal ani na noc. Jenom se pobavil a odešel. Že to nic neznamenalo je jasné nejen právě z toho, že hned odešel, ale i z toho, jak se tvářil, když po něm Emerson chtěl slíbit pokračovaní. Tak proč to teď bolí? Proč... To je jednoduché. Ve své samotě a nedostatku možností má tendence propadat se raději rychle. Hloupě a naivně. Povzdychne si a palcem znovu přejede po povrchu hodinek. Ano... Znal muže jako je Jean. V Paříži jich je spousta. Štastní muži. Nikdo z nich by si nikdy nevybral někoho jako je on. Proč taky. Když mají možnost volby. Když si můžou zvolit normální bezpečný život, normální vztah a manželství se ženou. Normální život. Něco, co on nikdy mít nebude. Tak proč Jean by měl být jiný? Proč by od něj měl čekat, že by byl jiný? Proč by od něj něco takového měl vůbec chtít. Tohle by nechtěl pro nikoho. Ani pro sebe ne.
Už už se chtěl ode zdi odlepit a zamířit pryč, domů, ale nedostal se k tomu. Mušketýr přišel. Opřel se o zeď vedle něj. Podívá se na něj. Ah ano. Chtěl s ním mluvit. Chtěl mu říct, že napsal Sebastianovi do Paříže, že mu Sebastian odepsal všechno, co věděl, o rodu d´Auvergne. O tom, co Jeanovi de Scudéryovi provedli. A chtěl mu říct, co provedli jemu samotnému. Podívá se na hodinky ve své ruce. A pak je schová zpátky do bezpečí náprsní kapsičky ve vestě. Až pak se znovu vrátí pohledem k němu. Je to pohled zase podivně zastřený, vzdálený. Kdesi daleko. Někde uvnitř svého vlastního světa.
"Nemyslím, že bys to chtěl slyšet, mušketýre..." řekne mu tiše, "nemyslím si, že chceš být tady. Měl bys jít zpátky... Postarat se o ni. Záleží ti na tom, vidím to. Je to tvoje dáma v nesnázích... Já jsem jenom depresivní šašek. Nebudu vám to tím kazit. Půjdu domů..." zašeptá, "víš, kde mě najdeš... Monsieur d´Auvergne..." dodá ještě. Neodpustí si to. Když už to ví. Až pak se konečně odlepí od té proklaté zdi, stáhne si klobouk, a zamíří pryč.

Na moment zvážní a na podpoření atmosféry, která doprovází toto téma se zadívá k hranicím, které již ztrácejí na své síle. Lehce přitaká. "Ano, jsem si jistá, že se o to Jeho Excelence postará." zamumlá a lehce se ušklíbne. Pokývne směrem k místu, kde ještě před momentem stál. Uvědomí si, že někam zmizel. Nu.. Věří tomu, že až zatouží po její společnosti, tak jí najde. "Působí, jako ta správná volba pro tak důležitý post." dodá. Pak se však mladý muž začne vyptávat přímo na ni. "Řekněme, že jsem toho z nich neměla moc možnost vidět." pokrčí lehce rameny v elegantním gestu. "Ach.. Copak můj otec." pousmeje se a mávne nad tím rukou v rukavičce. "Je živ a zdráv, děkuji za optání." pokývne mírně a zvědavě se na něj zadívá. "Překvapuje mě, že vás tu vidím." nadhodí a až stydlivě se usměje.

Chvíle ticha, než se dočká odpovědi stačí na to, aby se začal cítit zle. Je mizerná osoba, příšera, co si nalhává cosi o cti. Ani jeden z nich si nezaslouží to, co jim dělá a přece nechce přestat. Začalo mu na nich záležet, na obou, na každém jiným způsobem. Něha a sluníčkové úsměvy, u kterých si přeje aby nevyhasly, bezprostřednost, hravost a možnost být tím kým chce. Možná je jen sobec, který se nedokáže rozhodnout. V náhle unaveném gestu si promne kořen nosu. ,,Nemám ve zvyku ptát se na věci, které nechci vědět." Mohl by to vědět. Myslel si, že to ví. Třeba se nakonec plete a vybírání za něj udělá někdo jiný. Těžce si povzdychne. ,,Máš pravdu, záleží mi na ní. Ale vůbec ne proto, že by byla dáma v nesnázích, je to čistá duše, statečnější, než si sama myslí. Kdyby mi ale záleželo jen na ní, nestál bych vedle tebe." Nemá to rád. Tyhle řeči tohle sebelitování. Svět je zlé místo plné zlých lidí, ale tímhle jim to přece jen usnadňuje. Snad chce i něco říct, pak ho ale zasáhne to oslovení. Zmrazí ho uprostřed pohybu, donutí spustit ruku podél těla. Jistě, čekal že na to přijde, navíc když o tom sám tak hloupě začal. Jen nebyl připravený na to, že to bude tak brzy. Z nějakého důvodu mu to připadá jako podvod, jako zrada, jako něco co by měl on říkat Emersonovi a ne opačně. Z nějakého důvodu to... bolí.
Nechá Emersona udělat sotva dva kroky, než ho dožene a zatáhne, nejspíš doslova, do polootevřených vrat domu před kterým stáli. Iluze malého soukromí, stín. Nedostatečné, ale nic lepšího nemá, nemůže hledat. ,,Teď mě dobře poslouchej, maličký... nevím o co se snažíš, ale tím že o sobě budeš říkat jednu špatnou věc za druhou ničeho nedosáhneš." Drží ho nejspíš pevněji než by musel, než by chtěl. Nepřekvapilo by ho, kdyby na světloučké kůži jeho předloktí zanechal i přes kabát a košili modřinu. Hlas i oči má chladné, takhle to nechtěl, nechtěl. ,,Řekni, pomohlo ti k něčemu zjistit moje jméno? Cítíš se líp, když mi ho můžeš předhodit jen proto, že si připadáš uražený? Proto, že by mi mohlo záležet i na někom kdo nejsi ty?" Pustí ho. Konečně. Pustí ho a dokonce o krok ustoupí. ,,Jestli je odejít to co doopravdy chceš, tak prosím. Nebudu tě už déle zdržovat." Mávne rukou směrem k ulici.