Ulice města

Louis se procházel ulicemi města zpátky k sídlum Rozhodl se pro dlouhou procházku. Vracel se pravě z kostela. Posvátné místo navštěvoval nejméně jednou za dva dny. Bůh na něj byl milostivý a Louis mu to rád oplácel. Ulice byla dopoledne plná květin a barev... byla to nádhera. Louis byl oblečený do vkusných, ne příliš honosných šatů složených z kožených kalhot, bot, lehké košile a také prošívaného kabátu. Vypadal jako bohatší občan, zdaleka ne jako příslušník rodu de Scudery, kterým byl. Louis rád chodil jednodušeji oblečený, ale sem tam se rád lépe oblékl. Měl dobrou náladu, byl krásný den... a on si užíval každý nádech. Kus za ním se nenapadně snažil plížit sluha, který na něj měl za úkol od Louisova otce dohlížet.

Zkontrolovala Violet, ošetřila mladého šlechtice, nenápadně se pomstila kvítkovi za to, že mu její postel nebyla dost dobrá a vydala se do města. Dnes rozhodně moc spánku nedostane. Dnes... nebo včera? Je vzhůru minimálně od včerejšího poledne. Někdy má dojem, že kdyby se jednou rozhodla na všechny konečně vykašlat, Dům se bez ní zhroutí a jindy si zase připadá, že se jí snaží ostatní dívky vyštípat. Hlavně, když si pro sebe ukradne chvilku právě s kvítkem. V zelených šatech, trochu pomačkaných z toho že ještě před necelou hodinou byly na podlaze, postrádajících - och tak moderní - korzet, zato disponujících elegantně přiléhavou siluetou a větším dekoltem teď, s košíkem přes ruku, obchází některé krámky. Mýdla, parfémy, levné skleněné cetky napodobující skutečné šperky. To, co není k sehnání na tržišti a po čem by sama nesáhla. Vkus, vkus jí i po všech těch letech zůstal drahý a když už pořizuje něco pro sebe, vybírá pravé kousky a lehké, sladké vůně. Takové, ze kterých se točí hlava, když je v jejich přítomnosti člověk příliš dlouho. Takové, kterou voní zrovna teď, stejně jako vždy jindy. Tyhle nákupy ale nejsou pro ni.
Ignoruje pohoršené pohledy ctnostných měšťanů a hlavně jejich manželek, přehlíží lascivní gesto sem tam vyslané jejím směrem někým z chudších vrstev. Člověk si zvykne i na smrt, tohle jsou jen drobnosti. Kdyby ji někdo ale oslovil přímo, nejspíš by schytal víc než ledové ostří zelenkavých očí. Je unavená a trocha energie kterou získala krátkým pobytem v peřinách rychle vyprchává. Navíc nikdy neměla daleko k tomu, aby ostatním na oplátku řekla, co přesně si o nich myslí ona. Šlechtic nebo žebrák.

Louis se na moment pozastavil jednoho ze stánků... po chvilce ale jen mál rukou a chtěl odejít, ale stala se mu nehoda a omylem vrazil do krásné dámy. " Oh, omlouvám se." promluvil k bí překvapeně. Vypadala zvláštně, snad to byla jen poctivá dívka? Ne... možná to bylo něco horšího. Měla to vepsané v očích. Ale přece se k ní nemohl chovat nezdvořile. Takhle by do kostela rozjodně nemohla. Louis poznal typ svého bratra... dívku z vykřičeného domu. Kolik jich již do jejich domu natahal? Nebo tam sám s nimi šel? Nepočítaně. Raději odvrátil zrak od jejího dekoltu a zadívl se jí omluvně do očí. " jste v pořádku?" zeotal se raději po malé chvilce, kdy si ji prohlížel. Stáli jen malý kousek od sebe a díval se na ní jako ja krasné leč trochubponičené poupě. Louis kolem sebe míval většinou jen uhlazené lidi, kteří umí vystupovat. Bylo tak zvláštní zničeho nic kontaktovat obyčejnou ženu... dost možná ženu z vykřiveného domu? Nechtěl si tím být zcela jistý. Sluha se zastavil opodál a nedůvěřivě si slečnu prohl8žel z bezpečné vzdálenosti.

Jaké štěstí. Zrovna do ní musí narazit jeden z těch lépe oblečených troubů. Dávno ztratila mínění které mívala o lidech z takzvaně lepší společnosti. ,,Nic se nestalo, pane. Není třeba omluv." Stalo. Jen ještě ne tolik, aby se přestala ovládat. K úsměvu se ale nenutí, stejně jako k tomu aby hrála polekanou nevinnou dívenku. Zůstane stát na místě, neustupuje, neklaní se, nečervená. S rovnými zády a pohledem který jasně říká, že si je vědoma toho, kam původně mířily jeho oči. Zatím nezpůsobili tolik rozruchu, aby se po nich podívalo více lidí než těch, kteří ji sledovali do teď. Teprve po tom, co se neznámý vrátí pohledem k její tváři se pousměje. Nejde o sladké gesto, spíše vědoucné. Jako kdyby tahle žena dokázala člověku vidět až na dno duše.
Poodstoupí, jen malý krůček, ve vzduchu se s pohybem jejích šatů i rozpuštěných světlých vlasů rozvíří sladká vůně jedovatého oleandru. ,,Snad jsem neublížila já vám, vzácný pane?" Hraje si. Dokáže to krásně a přesvědčivě, jinak by už dávno musela svoje řemeslo opustit. ,,Snad vám za svojí neopatrnost mohu nabídnout nějakou kompenzaci?" Její úsměv se o něco rozšíří, do chladných zelených očí ale nedosáhne. Nemá důvod k tomu, aby se na něj usmála upřímně, to si schovává pro pár vyvolených nebo na chvíle skutečného pobavení. V tuhle chvíli nehrozí ani jedno, když jej odhaduje. Jako kupec kontroluje dovezené zboží, ona chladně hodnotí, kalkuluje. Nezná ho, musí být ve městě nový, nebo je jedním z potřeštěných pánbíčkářů, co se jejich domu vyhýbají obloukem. Do ošklivosti má ale daleko a chudě nevypadá. Zatím jí stojí minimálně za dalších pár slov a po nich... možná pozvání. Na večer. Jen se podívat, za to přece nic nedá.

Louis překvapeně naklonil hlavu na stranu a vyschlechl si jí. **" Ehm...jistě, že jste mi neublížila."** rozpačitě se zadíval kolem sebe. Ta vůně... no přišla mu dost zvláštní, ale nechtěl nad tím teď přemýšlet... **"povězte... neměl byhc kompenzaci jako mluvu nabízet spíše já?"**naklonil hlavu na stranu. Mluvil mírně a s přátelským tónem, ale stačil mu jediný pohled do jejích očí, které se neusmívaly. Louis měl od chvíle svého setkánís Eleanor plnou hlavu té milé dívky. Její oči se na něj usmívaly. Tyhle ale ne. Nervózně se na ní pousmál a očima těkal po únikové cestě. Tady na ulici se zničeho nic vylidnilo. Jediní lidé, co tu byli, byli ti stánkaři, kteří dost možná ani neměli na prodej žádné povolení. Louis stál s rovnými zády a zpříma se díval tzé díve do očí. Nejevil moc známky strachu, jen nervozity a trochu roztěkanosti, bylo vidět, že není extra zvyklý se na ulici vybavovat, ale sám si nebyl jistý jestli se mu to líbí nebo ne... Každopádně čekal na další tah.

Je mladý... ne zas tak mladý aby to omlouvalo jak nervozně najednou působí, ale dost na to, aby na něm jeho věk byl znát. Na Neri snad až příliš. Jiným by se nejspíš líbil, oh ano, hlavně malé Violet. Ta umí neklidné panáčky upokojit svými sladkými slůvky a šestnácti lety. Neria není ani okrasná květinka, ani léčivka, patří k těm pár které právem získaly jméno po jedovatých rostlinách. Její úsměv se přetvoří v lehce shovívavý, přesto si neodpustí malý žert, provokaci, když konečky prstů ruky ve které nemá nákupní košík přejede po lemu svého dekoltu. ,,Dejte si pozor na to, co komu v tomhle městě nabízíte, vzácný pane... někdo by vás mohl vzít za slovo." ta slova skoro šeptá, když se k němu mírně nakloní. Varování, nebo něco jiného? To si musí rozhodnout sám. Nenechá mu na to ale více než pár vteřin, po kterých se znovu narovná a i ruku spustí podél těla. Tentokrát už se jí v očích jiskřička smíchu mihne. Co ji ale způsobilo si nechává jen pro sebe.
Rozhlédne se pak kolem, postupně se na ně upřelo pár pohledů. Není mezi nimi těžké poznat muže, co je sleduje od samotného začátku. Neria není hloupá, nebyla hloupá ani když nosila svůj titul. Pozná osobního sluhu ať už se snaží tvářit jakkoli diskrétně. Na moment přemýšlí, jestli jí stojí za to se s tímhle polekaným kolouškem dál zahazovat. Sluha sice znamená peníze a postavení a ona teď bude muset částečně omezit služby, které poskytuje zákazníkům, zejména ty co by se mohly znelíbit inkvizici, na druhou stranu jí ale přijde jako až příliš náročná kořist. ,,Jste moc laskavý, ale přece od vás nemůžu nic chtít." Zavrtí hlavou v gestu, které by bylo velmi snadné považovat za téměř rozverné. Vážně je docela dobrá herečka. ,,Vlastně bych vás nejspíš už neměla vůbec zdržovat, pokud tedy nestojíte o doprovod?"

**" Oh jistě krásná panno."** kývl na to. Bylo to zvláštní, jistě to nebyla Eleanor, spíše před ním stála žena ,která ví co chce. Neodvažoval se odhadovat její věk, to nebylo v popisu jeho práce a ani se na to neodvažoval myslet.**"Chápu Vaše rozpaky... rád bych Vás ale požádal o pomoc. Hledám zde jednoho obchodníka  který mi přislíbil ukázku své práce."** zamyslrl se. **" Jmenuje se De la Fontaine... prý je to nalezenec, ale práci má skvostnou."** ve skutečnosti měl za úkol vyzvednout u zlatníka meč, když tu už byl, chtěl ale trochu prozkoumat město. **" Ale neprovedete mne prosím? Mnoho se zde nevyznám a uvítal bych menší pomoc od místních. "** navrhl velice opatrně a trochu snad i roztěkaně? Jeho tón sice byl přátelksý, ale kdoví, kam sám směřoval. Již řekl nejednu lež.

Krásná panno? Rozpaky? Tohle už téměř přesáhne hranici jejího sebeovládání a pokud by se tak stalo, není si jistá, jestli by se tomuhle panákovi vysmála, nebo ho rovnou něčím praštila. Třeba tím košíkem s květinovými voňavkami. Naštěstí to za ni zastane obchodník, u jehož stánku do ní narazil. Nejprve mu začnou cukat koutky a pak svůj smích honem schovává v předstíraném kašli. Zkrátka se nestává často, že by takhle někdo říkal místním... dámičkám.
,,Nestarám se o původ lidí od kterých nakupuji." S jistou dávkou ráznosti utne mužovo vyprávění o tom, že měl být De la Fontaine nalezenec. Tak ať je, co na tom sejde? Jméno nosí šlechtické. Je na takovéhle věci, snad docela pochopitelně, háklivá. ,,Není moc slušné o ostatních šířit pomluvy, vzácný pane. Zvlášť, když se před tím sám ani nepředstavíte." Maska úslužné milé bytůstky z ní pomalu sklouzává. Ostatně, dělá to vědomě. Přestává ji bavit hrát si na hloupoučkou, navíc před někým kdo se chová jako pitomec. Peníze nepeníze, tohohle by docela možná Aimé vyhodil ze dveří jen co by u nich řekl prvních pár vět. Tím pádem po tomhle prozření ztrácí Neri velkou část svého zájmu. ,,Velmi ráda." Přikývne však, snad překvapivě, na to zda jej provede. Má k tomu jediný důvod, prozradil jí, že není místní. Musel tedy přijet se dvorem, nebo s inkvizicí. A o obou těhle místech chce blondýnka získat co nejvíc informací. Protože jí ale nenabídl rámě, jednoduše pomalu vykročí směrem k obchůdku, který prý muž shání a spoléhá na to, že půjde společně s ní. ,,Povězte, je královna opravdu tak krásná jako na obrazech? Má přítelkyně tvrdí, že si malíř musí vymýšlet!" Přece se nezeptá přímo na jeho postavení, dokonce nechá do hlasu prosáknout trochu hravosti.

Louis se sám pro sebe pousmál. Hloupý, nebo ne... jaký byl věděl jen on sám. Ale jak má správně působit, to už býval jiný oříšek. Nerad sám sebe prozrazoval, konec konců... takhle to byla lepší zábava. Podle toho, jak prodavač zareagoval si ani nemusel mnoho odvozovat s kým má tu čest... nejspíše se špínou z bordelu. Ale co by se o to byl staral. De la Fontaine byl jeho dlouholetý přítel, leč z jiného města, nedávno se přestěhoval sem... A opravdu o něm platilo, co Louis řekl... nalezenec se skvostnou prací. Někteří lidé toto považovali za pomluvy, ovšem... to už nebyla Louisova starost. Přece jen se ale omluvně pousmál "Nevím nakolik je pomluva vlastní inzerce... ale dobře, dám si příště pozor na jazyk." přislíbil jí. "Nevím zda je vhodné nenechat dámu, aby se představila první... ale pokud Vás něco podobného vskutku zajímá, jmenuji se Louis, jaké je Vaše ctěné jméno?" Po chvilce, i když si všiml, že jí začíná nudit mu sama nabídla doprovod... do tohohle jednání tak úplně neviděl, ale rámě jí vskutku nenabídl. Bylo to čistě proto, že svým způsobem věděl, či dokonce tušil, s kým má tu čest. A byl si jistý, že historka o tom, jak se tu vodil s nějakou dámičkou by asi obletěla Paříž rychlostí blesku. " Vskutku netuším, jak krásná královna ve skutečnosti je. Slyšel jsem mnoho zajímavých názorů. Jedni tvrdí, že si malíř neskutečně vymýšlí a místo královny maluje svou milenku. Ale také jsem zaslechl, že podobné rouhání není vůbev pravidvé, prý to jen vypouští zlé jazyky, které nesnesou její Výsost." Louis sám celkem umně skryl, že sám by královku byl nejraděi sesadil už jen proto, že je žena. Nedal nijak najevo svůj názor. Na neupřímé jednání odpovídal stejně... jen, méně nápadně. Sluha se pomalu vydal za nimi.

Na moment ji napadne, že tam odkud tenhle muž přijel, musí mít hodně zvláštní zvyky, nekomentuje to ale. Stejně tak jako to, že jí pověděl jen křestní jméno. Po dlouhé době ji začne na jazyku pálit to její skutečné. Brigitte d’Auvergne, markýza Brigitte d’Auvergne. Nemá tušení, co ji na Louisovi tak rozčiluje. Něco o něm, na něm, není cítit správně. Podněcuje její tvrdohlavost víc, než většina opilých hlupáků, které nechává vyvázet z Domu poupat. ,,Neria." Vyslovit své nové, květinové jméno jí stálo překvapivé množství úsilí. A to si myslela, že Brigitte už po deseti letech zvládla definitivně pohřbít.
Tak jako tak, vydají se vstříc obchodu, který mladý šlechtic, teď už je přesvědčená o tom, že nejde o nějakého bohatého, hledá. ,,Pokud by to tak bylo, byla by malířova milenka opravdu neobyčejná žena." Neviděl ji. Je si po téhle odpovědi skoro jistá, že královnu ani nezahlédl. Jistě, může jí lhát. Proto jen to 'skoro'. I tak jí tohle zjištění vrátí typicky sebevědomý, trochu chladný úsměv. Občas o něm slýchá, že vypadá jako by se neusmívala na člověka se kterým mluví ale na něco co není v tomhle světě vidět. ,,Jsem si skoro jistá, že dvůr je všemožných pomluv plný! Nejspíš není vůbec snadné se zorientovat v tom, co je pravda. Nemůže to být jednoduchý život." Přikývne, téměř soucitně. Není to jednoduchý život pro ty, kteří se pustí do her s příliš vysokými sázkami, nebo pokud narazí na soupeře, který podvádí až příliš. Měla by o tom něco vědět. ,,Ale viděla jsem do města přijíždět jeho milost, biskupa Faucheta. Třeba on, s Boží pomocí, najde příčinu všech nekalostí co se dějí." Ano, viděla ho přijíždět. Děsivého, majestátního a s očima snad ledovějšíma, než které má ona. Lidé se před ním rozestupovali stejnou měrou ze strachu jako z úcty. Nejen proto ji zajímá, co jí na tohle téma mladý šlechtic poví, když zvolna kráčí ulicemi.

Nad poznámkou o králpvně se Louis přece jen pousměje... viděl jí asi dvalrát v životě, když doprovázel otce... ale stál si za cvým, že žena by neměla vládnout zemi. Není si tím moc dobře jistý, ale přijde mu, že ženu rozčiluje... Možná se mu to jen zdá? Při vyslovování vlastního jména se sama snad i zdráhá...? Možná byla někým jiným? Možná se jen stydí za to kým je teď? Louis si nebyl ani trochu jistý. " Věřím tomu, že dvorní malíř by si dal tu práci, aby nějakou takovou našel." pousmál se Louis při vzpomínce na toho energického mužíka věčně od barev. Neznal celý dvůr, to zdaleka ne, ale pár z nich znal... " Mám obavu, že tomu tak bude, ale sám nemohu soudit. Co je pro jednoho extrémně složité, je pro jiného pouhá zábava." dodal klidně na její slova. Souhlasil s ní. " To musela být čest." přikývl. Potkat biskupa... něco takového znělo jako skutečná zajímavost, sám s ním ještě tu čest neměl a přišlo mu, že jeho otec dělá dost proto, aby ani nenastala. " Slyšel jsem o biskupovi mnoho dobrých zvěstí." přikývl zamyšleně. " Věřím, že on je ten, kdo nás vyvede z temnot." Pro něj samotného to byla nezvyklá formulace, ale ta prostě seděla. Kráčeli pomalu, téměř vycházkovou chůzí a Louis jí nakonec přece jen rámě nabídl... Konec konců, ať si v Paříži šuškají, co se jim zlíbí.

Pokud je stále dvorním malířem tentýž, kterého si pamatuje ona, bylo by tomu muži minimálně kolem padesátky. I tak by nejspíše nebylo složité představit si, že si dokázal najít mladou milenku. Umělci, zvláště ti úspěšní, nemívají o vztahy nouzi. ,,V tomhle ohledu musím věřit vaše úsudku, drahý pane. Nikdy jsem neměla s někým tak známým tu čest." Malá, nenápadná lež, která by měla znít velmi přesvědčivě. Na světě ostatně není moc lidí, kteří by ji stále dokázali poznat. Snad její bratr, možná ti de Malherbeho chlapci. A pak samozřejmě starý de Scudéry. Deset let je dlouhá doba na to, aby všichni mohli zapomenout na přidrzlou blonďatou šlechtičnu, která se z nouze provdala za jakéhosi Pařížana. K ničemu ohledně dvorských pomluv se už dál nevyjadřuje, jen mlčky pokračuje v chůzi. Nechce povědět nic, co by znělo až příliš nápadně, navíc o současné situaci zatím nemá ani ten nejmenší přehled. Což neznamená, že není přesvědčená o tom, že se to brzy změní. Muži bývají hovorní, zvláště když jsou uspokojení a znavení sladkou námahou téměř usínají v posteli pod zelenými nebesy.
Tiše se zasměje, téměř bezstarostně. ,,Myslím že stejně jako já jeho milost potkala polovina městečka. Jeho příjezd nebylo možné tak docela přehlédnout." Pak už ale nechá mluvit Louise. A poslouchá, mnohem pozorněji, než by se mohlo zdát. Pomalu si totiž skládá o tomhle muži obrázek. ,,Někdo by vám pověděl, že nás pak možná bude chtít držet blízko svého vlastního světla. A že právě v temnotě se skrývají nejzajímavější věci. Svoboda, objevy..." Její tiché prohlášení by nebylo možné označit za heretické, i tak by ale docela dobře mohlo pozvednout nejedno obočí. S lehkým, zamítavým zavrtěním hlavou pak odmítne nabízené rámě. Znovu ta její tvrdohlavost. Neudělal to hned a ona není toulavý pes aby se spokojila s milosrdnými zbytky. Navíc během svého rozhovoru stihli dojít před obchod muže, ke kterému šlechtic mířil.

Louis zamyšleně naslouchal, co mu povídala. Sem tam se pousmál. Až když promluvila o světlu a tmách, zamyšleně si jí prohlédl... tahle dívka nebyla zdaleka obyčejná, měla vzdělání, že by byla z vyšší společnosti? Poznal to i podle toho jakým způsobem mluvila a chovala se. Takhle se nechovala prodejná žena, tahle měla ještě sebeúctu... Trochu mu jí bylo líto. Prodávat vlastní tělo, pro obživu? A přece mít dostatek sebeúcty... ano... Nic jiného mu na ní nesedělo, ale nebylo to tak obtížné domyslet si. "Velice děkuji za Váš doprovod..." pousmál se na ní. To, že nepřijala byla čistě její věc. Louisův přítel vyšel před obchod, možná jen tak... ale když Louise zpozoroval pobaveně ho šel obejmout a pak se slovy ať chvilku počká zmizel v obchůdku. Donesl Louisovi nespecfikovaný balíček. " Je s tebou vždy radost obchodovat." stiskl Louisovi rameno a pak se mírně poklonil. Byl to zlatník, který se specializoval na jemné práce, jako zdobení rukojetí mečů... nebo vykládání nábytku zlatem. Patřil mezi špičku a obchůdek, který vypadal docela zapadlý v ulici nesl název Trouvé (Nalezený)... a na vývěsním štítu měl nakreslenou fontánu. Dost neobvklý obchůdek s dílnou... Louis si od něj s úsměvem převzal balíček, který otevřel, aby si prohlédl nádherný kord se zdobným košem. " Výborná práce..." pochválil, potěžkal... Kord byl opravdu potěchou pro oko... koš měl vykládaný zlatem a spirálovitě obtočený kolem jílce. Hrany měl zabarvené temně modrou bravou a na jílci byl vytepaný znak rodiny de Scudery. Louis pak meč opět bezpečně uložil. " Tušíte kudy zase odtud?" pousmál se Louis na svou společnici, zatímco jeho přítel, znovu s rozloučením zmizel v obchůdku, měl i jinou práci... Čeká však, co udělá... po chvilce se s ní rozlpučí a odejde.

Zrovna se chystala odpovědět na jeho poděkování, když byla přerušena příchodem zlatníka. Sama zrovna pro něj nikdy neměla zakázku, znala ho jen od vidění. A protože i pro ni bylo více než nevhodné odejít bez rozloučení. Je tedy nechtěně svědkem celé transakce i toho, jak následně Louis kord vybaluje. Erb rodiny de Scudéry tak nemůže přehlédnout. Kratičké rozšíření zelených očí následuje pevné semknutí čelistí, které jí napne svaly v tváři. Zmetek. To jediné slovo jí rezonuje celou myslí a kdyby neměla dostatečné obavy z inkvizice, nejspíš by k muži hned vyslala několik kleteb. Takhle jí nezbývá nic, než se uměle přinutit ke klidu. Je jí úplně jedno jestli je to právoplatný člen té zpropadené sebranky co se považuje za šlechtu, což nejspíš podle 'nenápadného' sluhy je, nebo nějaký jejich posel. Všichni co s nimi mají něco společného si podle ní nezaslouží nic jiného než se do konce dní smažit v pekle. A ona se o to postará. Jednou se o to postará. Za sebe, za bratra, za rodiče. ,,Stejnou cestou jako sem, milosti... jsem si jistá, že si váš sluha pamatuje kudy jsme šli." Pohledem loupne po muži trpělivě vyčkávajícím nedaleko. ,,Mě bohužel už čekají, už tak jsem se zdržela." Lehký náznak poklony, téměř podezřele elegantní a dvorské, i když nedbale nedotažené. A pak se jednoduše otáčí a odchází, aby hned po pár krocích zahnula do jedné z úzkých uliček.

Dny začaly plynout podezřele rychle. Předbíhají se, který uteče rychleji a stejně tak se Aliénor snaží den co den posouvat hranice toho, kolik toho stihne za den udělat. Volný čas, kterého už tak měla poskrovnu, se dočista vytratil. Ne, že by jí to vadilo. Naopak. Pomáhá jí to nemyslet, protože dostatečně vyčerpanému člověku nezbývá už ani dostatek energie na to, aby se zaobíral tím bordelem co má v hlavě. Služba v sídle de Vivonne, přípravy na dožíňky, na kterých se podílí všichni místní, a práce okolo jejich domečku,kde je znát pár chybějících rukou jí zaměstnávají natolik, že od značně rozpačitého rozloučení toho proklatého rána, neměla čas vydechnout. Je zvyklá pracovat a tento zápřah jí přináší jistou úlevu.
A proto, i když se po nebi prohání temné těžké mraky a vítr se zvedá v předzvěsti letní bouřky, spěchá ulicemi Avranches k ševci, kam byla vyslána ze sídla, aby vyvedla pár balíků. A že jich není málo, jak následně zjistí. Svižným krokem se vydá po ulici, aby se vrátila do sídla a vzala na svá bedra hned další úkol, když se zarazí v půli kroku kvůli nějakému rozruchu. Podiví se nad tím a když začnou směrem od náměstí putovat poměrně početné skupinky lidí, tak se rozhodne udělat krátkou zacházku, aby se podívala co se tam dělo.

Na dnešek byla naplánovaná poprava, nějaká nešťastná existence, která si za terč svého odporu vybrala královnu. Křičet na ulici urážky proti koruně se nevyplácelo a rozsudek za vlastizradu byl prakticky nevyhnutelný. V Paříži se to dělo poměrně často a teď, když královna rádoby utekla před morem do Aveanches těchto existencí se objevilo víc po celé zemi, dokonce i v tak malém městečku jako je toto. Bohužel ještě nikdo nestačil postavit pořádnou representativní šibenici, takže jsme si prostě museli vystačit s pořádným špalkem, na vyvýšeném místě samozřejmě. Aby sloužil jako výstraha všem ostatním obyvatelům. Byla to absolutně rutijní záležitost nic osobního, přesto jsem si dával záležet aby vše proběhlo hladce. Jedno máchnutí nic víc. V takhle malém městečku se rychle roznese, že se něco děje, takže netrvalo dlouho a začaly sem proudit skupinky plidí, které lačnili po ředstavení. Já už jsem stál na svém místě, bez jakéhokoliv zahalení. Bylo už na čase, aby se tohle město dozvědělo, kdo vlastně jsem, v rukou jsem měl dlouhý popravčí meč. Pro boj byl k ničemu, ale jeden rychlý řez tkání a kostmi byl ideální, samozřejmě pečlivě nabroušený, aby tělo proťal hladce. Možná v tom bylo i trochu umění, byť to mohlo někomu přijít morbidní, nebo až sadistické.

S téměř neznatelnou zvědavostí, protože vyčerpaní lidé necítí, kráčí rychlým krokem k náměstí. Doléhají k ní útržky hovorů od kolemjdoucích. Vzrušený šepot i výkřiky a jakmile vstoupí na náměstí, tak i pár úlevných či udivených vzdechů. Ptá se sama sebe, co se musí dít, aby v jindy poklidných obyvatelích vyvolala takový šrumec. Odpověď dostane v následující chvíli, když se přes shromážděný dav začne rozléhat silný mužský, avšak lehce ochraptělý hlas. Poprava? Čí? A za co? Stočí pohled ke špalku a k její vlastní úlevě nespatří známou tvář.
Tolik lidí, tolik hluku, tolik pachů.. Aliénor se stáhne z davu a radši zůstane stát v ústí jedné z vedlejších uliček. Zamračeně sleduje dění a její mysl není s to, si plně uvědomit co se děje. Spíše to odmítá. Hlas utichne a stejně tak dav. Pravděpodobně nastal čas. Dívka, v tváři již značně pobledlá zvedne pohled ke katovi. K děsivě známé tváři.
Zřejmě se spletla. I vyčerpaný člověk dokáže cítit až příliš silné emoce. Šok, zděšení, bezmoc, když sleduje, jak obří meč klesá v morbidne elegantním oblouku a až příliš klidnou tvář Rowena, muže se kterým se tenkrát bavila u jezírka, který se tak přátelsky choval k její maličké sestřičce a který ji ošetřil. V šoku doklopýtá k budově po jejíž zdi se sveze na zem a jenom díky tomu zmešká ten moment, kdy meč dopadl. Sedí na bobku, naštěstí nepovšimnuta nikým z davu, který hned po skončení zase proudí do ulic za svými záležitostmi a až v tu chvíli se jí naskytne pohled na bezhlavé tělo. "Dobře, dobře, klid Aliénor, je to jen tělo.. A hlava leží o kousek dál.. Ani jsi ho neznala.." snaží se uklidnit polohlasem ,zatímco by barva její tváře mohla soupeřit s bělostí husího peří, neschopna od toho výjevu odtrhnout pohled.

Lidi okolo jsem zase tak nesledoval, znal jsem ty výrazy už z Paříže. Údiv, nadšení následnované znechucením a odporem k smrti. Byli tak neupřímní, chtěli krev a když se jí jim dostalo, tak byli zhnusení a sršli odporem k mému řemeslu. Potichu jsem naslouchal spovům soudce, jenž předčítal rozsudek smrti. Zodpovědnost byla na jeho hlavu, to on vynest soud, zatímco já jen dělám svou práci. Chabá útěcha pro mravní zásady mé osoby, ale apoň něco. Pořád jsem to byl já, kdo životy bral, záměrně a s jistým nepatrným zalíbením. Následovala rychlá řeč oslavující kráovnu a církev, ke které jsem se jako vždycky nepřipojil. Soustředil jsem se na svůj úkol na to, aby člověk předemnou za své zločiny nemusel trpět ještě tím, že by bylo potřeba popravu opakovat. To by nebylo entré, jaké bych si představoval. Nějaká poslední slova? Zeptal jsem se dle tradice, ale ne, že by mě nějak zajímala.
Pak už jen stačilo zvednout meč nad hlavu, zamířit přesně mezi dva krční obratle a nechat meč volně spadnout, díky gravitaci, tíze a osrosti lehce proťal veškerou tkáň. Ucítil jsem jemné křupnutí, jak páteř povolila, pak už stačilo jen přitáhnout, aby se meč neztupil o zem. Hlava se mezi tím odkutálela kousek bokem a z davu zazněly výkřiky zděšení. Už jsem se o ni nestaral můj úkol skončil a stačilo připraveným hadříkem setřít krev z čepele. O tělo i hlavu už se postaral někdo jiný. Nejspíše se mu nedostane pohřbu, ale někde ho zakopou. Dav se mezi tím začal trousit pryč, jen náhodou můj zrak padl na Aliénor choulící se u zdi budovy. Teď už se ke mně tak hezky chovat nebude. Byl jsem si jistý, nehodlal jsem ji označit jako tu, která se stýká s katem a pošpinit její jméno před ostatními lidmi ve městě, tak jsem vyčkával. Až bylo náměstíčko téměř prázdné a já spokojený s čistotou čepele, tak jsem ji odložil na bezpečné místo seskočil z popravčího piedestalu a vydal se k ní. Aliénor, jste v pořádku? Zeptal jsem se s nehraným zájmem v hlase a dřepl si k ní, snad aby jí to bylo příjemnější.

Oči jakoby byly přikované ke špalku po kterém teď stéká krev. I poté, co přistoupí nějací muži a tělo odklidí, zůstává ve stejné neměnné pozici, snažící se ovládnout obsah svého žaludku. Se smysly natolik otupělými šokem, že ani nepostřehne, že Rowen, vlastně kat, seskočí zamíří k ní. Pohled upřený so blba, lidově řečeno, k němu zvedne až ve chvíli, kdy jí jeho nohy zastíní výhled. Nebo se na toho blba teď dívá? S pohledem vyplašené srnky v hnědých očích sleduje, jak si k ní dřepne a s jistým zpožděním zavrtí hlavou.
Až poté se na něj opravdu podívá a lehce se zamračí. "Proč jste mi to neřekl?" lehké dotčení si najde cestu do jejího tónu hlasu, i když ví, že na to nemá právo. Viděli se jednou a neměl důvod jí sdělovat své.. živobytí. Nečekejme však racionální chování od té drobné dívky, která se teprve probouzí z šoku. Tiše zasténá a vjede si prsty do dlouhých vlasů. "Ach bože.." zašeptá a pohled nechává upřený do Rowenovi tváře. Nechce riskovat, že jí pohled znovu padne na ten špalek. "Ne, ne nejsem." nevesele se zasměje, když si všimne, jak hrozně se jí třesou prsty.

Má pravdu, nejspíš jsem si neměl hrát na tajemného a prostě jí to říct. Ale touha jednou vést normální rozhovor bez předsudků byla jednoduše silnější, byť malinko sobecké. Promiňte. Vypadla ze mě upřímná omluva se skloněnou hlavou, protože co víc? Čas zpět vzít neumím. Utekla byste a nemluvila se mnou, bála se mě jako všichni ostatní. Cítil jsem nutkání vysvětlit jí situaci a mé pohnutky proč. Aliénor evidentně byla velice rozladěná tím co viděla. A ještě aby ne takhle křehká dívka nebyla stavěná na to aby zvládla krev stékající po špalku. Přesto její sebeovládání po chvilce polevilo a ona se celá začala třást. Jemně jsem jí položil ruku na stehno, chtěl jsem jí jen uklidnit, dát ji pevný bod, ale přesto jsem to udělal jemně a opatrně, jakobych se bál, že to bude brát nějak útočně a bude mi chtít vrazit. Neublížím vám. Ujistil jsem ji rozhodně a doufal, že se ze strachu neodtáhne, nebo něco takového. Omlouvám se, že jste to zjistila takhle. Sice to nic nezměnilo na jejím traumatickém zážitku, ale aspoň jsem si mohl říct, že jsem se snažil.

Ta omluva ji.. Zaskočí. Neví. Má v hlavě příšerný zmatek a netuší, jak ji má brát, jak chápat gesto skloněné hlavy, která by mohla svědčit o upřímnosti. Upřímnosti? Ironie. Na druhou stranu.. Vlastně jí nelhal. Naopak se při jeho slovech začne nadechovat, aby něco namítla, ale u toho i zůstane. Protože má pravdu. Odešla by. Ale z jednoho prostého důvodu. "Byla tam Iris." zamumlala skoro omluvně. Nelíbí se jí, že mu zrovna v tomhle musela dát zapravdu. "Ale utekla jsem teď?" trošku řečnická otázka, když tu naproti sobě dřepí zatímco se schyluje k dešti.
Její hlava to však celé vypustí, protože je toho na ni prostě moc. V reakci na to všechno se začne i třást. Na což se zareaguje muž naproti ní tím lehkým, opatrným dotekem. Sleduje ho obezřetně, ale necukne sebou ani se neodtahne. Opře si v dlouhém výdechu hlavu o zeď o kterou se opírá a zavře na moment oči. "Co už," zamumlá a koutek úst zvedne v drobném, téměř neznatelném úsměvu. "Nic horšího, než noční můry, z toho mít nebudu." pokrčí až lhostejně rameny a na krátký moment zavře unavené oči, aby jim dopřála trochu odpočinku. "Proč to vlastně děláte?"

Ano já vím. Přestože by to Iris nejspíš nechápala a ptala se proč je kat špatný člověk, tak bylo třeba ji učit sociálním rolím, které ji v budoucnu měly zjednodušit život a naučit ji jak se chovat ve společnosti. Možná byste chtěla, kdyby jste se na to cítila. Nebo jsem ve vás možná zasadil snítko pochybností než jste mě odsoudila jako všichni tady kolem. Bylo mi jasné, že smířlivým pohledům na ulici už odzvonilo. Teď jsem pro ně byl prostě vrah, ztělesnění smrti a možná právem se mě proto báli a vyhýbali se mi. Aliénor byla dost evidentně vyčerpaná úlekem, nebo možná i něčím jiným. Jste úplně bledá. Vlastně jen ozamovací otázka, která nikam nevedla, možná jen starost jestli by byla schopná pokračovat ve své cestě ať už to bylo kamkoliv. Snad vás neboudou trápit ve spaní dlouhou dobu. Samozřejmě se mi nelíbilo, že jsem jí mohl způsobit noční můry, ale asi to bylo přirozené. Taky se mi o tom vzdálo, budil jsem se úlekem, jak se mě snažili moje první oběti pomstít ve spánku. Ale od té doby těl i tváří přibylo tolik, že jsem otupěl a zvykl si. Teď už to muselo být opravdu něco, aby se mi někdo vynořil ve spánku.
Nic jiného neumím. Jednoduchá odpověď, s ne nijak složitým příběhem. Můj otec byl kat, naučil mě svému řemeslu. Připravoval mě na to celý život. Dovysvětlil jsem, kdyby snad měla zájem. Možná jsem nedělal úplně správnou věc, lidé byli zlí a domýšleli si věci, které často nebyly pravda. Budou o vás říkat, že se spolčujete s katem. Stáhl jsem svoji ruku z její nohy, jakobych tomu snad mohl zabránit, možná by bylo nejlepší se prostě zvednout a odejít, nepodporovat takové drby. Ale možná jsem chtěl, aby si tohle rozhodla sama, jestli je ochotná a schopná tomu všemu čelit.

Lehce povytáhne obočí a koukne na něj zpod přivřených víček. "Já vás odsoudila? To je mi novinka." zamumlá a protře si oči. Zavrtí hlavou a znovu se ušklíbne. "Omluvte mou reakci, ale před pár minutami jsem viděla, jak člověk, kterého znám, usekl obřím mečem někomu hlavu. To se nevidí každý den. Chvíli to budu zpracovávat." oznámí mu. "Samozřejmě, že jsem." oznámí stejně samozřejmě ten fakt a dál to nerozvádí. Pokud se sám zeptá, tak prosím, ale sama o tom mluvit nezačne. Začne se však postupně uklidňovat, taktéž mysl projasňovat a tak se zeptá na to, co ji zajímá v tuto chvíli nejvíc. Proč. Pohled, který mu však při odpovědi věnuje mluví za vše, že mu to tak úplně nežere, protože co mu brání naučit se něco jiného? "Takže rodinná tradice?" nadhodí víceméně řečnickou otázku.
Pak však vysloví onu větu, která ji přiměje se rozhlédnout po náměstí. Chvíli mlčí. Asi budou. Pokrčí nad tím rameny. "Nejsem šlechtična ani žádná vážená měšťanska, co je jim do mého života." zamumlá znaveně. Pokud si nikdo nevšiml, že vešla do kasáren mušketýrů a vyšla až další ráno, nebo pokud si nikdo nevšimne její výpravy do Krysí díry, natož toho, že se tu vybavuje s katem.." Můj život byl mnohem jednodušší než jste vy všichni přijeli." těžce si povzdechne a ostře se na něj podívá. "Nechci, aby se to vztahovalo na kteréhokoliv mého sourozence. Pokud nás budete chtít navštívit a vidět Iris, tak mimo lidi. Víte, kde žijeme. A přijdete tam jako ten muž, kterého poznala." mávne rukou k místu, kde se odehrála poprava. "Všechno tamto necháte u sebe nebo kdekoliv jinde. Nebudete to tahat k nám." možná trochu nezvyklý tón hlasu na tak jemnou dívku, nebo příliš tvrdé chování k muži, který jí v zásadě nic neudělal, ale nebude do těch věcí, do kterých se čím dál víc noří zatahovat nikoho z jejich blízkých. Neústupně se na něj zadívá a čeká, jak na to zareaguje.

Jen lehce zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu. Ne ještě ne, ale musíte mi dát za pravdu, že kdyby bylo tohle naše první setkání, tak to na mou osobu vrhne úplně jiné světlo a dost pravděpodobně by jste se mnou nechtěla mít nic společného. Dovysvětlil jsem nějak svůj myšlenkový pochod. Jistě její reakce byla pochopitelná, asi jsem neznal nikoho, kdo by takovouhle novinku vzal s klidem. Nemáte se za co omlouvat, je to naprosto pochopitelné. Chápe, že vás to zasáhlo Malá narážka i na její bledost, ale aspoň, že to byla jen poprava, představa, že by to bylo lámání kolem, nebo stahování z kůže, tak by to dost pravděpodobně ani nemusel ustát a mohla rovnou utéct, co nejdál to půjde. Jak říkáte, můj otec byl nejlepším mistrem popravčím v celé Francii. Aspoň tím jsem se mohl chlubit, když už jsem sám v životě ještě pořádně nic nedokázal a bylo ještě spousta věcí, které jsem se potřeboval naučit a prakticky si vyzkoušet, jen ne vždy byla příležitost a tělo na vyzkoušení. Dnes naštěstí jeden testovací subjekt přibyl, tenhle bezhlavý chlapík už jen tak někomu chybět nebude a jestli se do hrobu dostane o jeden, nebo dva orgány lehčí taky nikoho netrápilo.
Neměli by vás za nic soudit, ale znáte lidi. Ti se neptají na to co by měli nebo neměli. Nebylo to úplně vhodné popírat svou vlastní "inteligentní" rasu, ale člověku něajké iluze o lidstvu zmizí, když pracuje s kriminálníkama a osouzenýma na smrt. Chápal jsem její rozhořčení, nikdo se o své městečko nechtěl dělit s královským dvorem plným intrik a manipulací, nikdy nekončícím bojem o trůn a o moc. Snad se nám brzy podaří zjistit jak vyléčit mor a všichni z vašeho života zase vypadneme. Odpověděl jsem jí s pohledem sklopeným k zemi, jako bych za to snad mohl. Spíš mě ovšem trápilo to, že jsem neměl ani sebemenší nápad co by mor mohlo vyležít, nebo jen zmírnit, či potlačit. Malinko mě překvapilo, jakým hlasem se mi dostalo upozornění, abych své řemeslo nechával doma. Nezměním kdo jsem, Aliénor. Volil jsem mnohem smířlivější tón hlasu. Vždycky budu katem, nezáleží na tom kam nebo za kým půjdu. Ale nebojte se nechovám zášť k vaší rodině. Budu se od vás všech držet co nejdál. Ostatně, takhle to končilo vždycky, nikdo se mnou nechtěl mít nic společného aby neutrpěl on jako člověk, ani jeho společenské postavení. Přesto všechno jsem se nestyděl za to kým jsem, takže jsem neustopil, ale prostě čelil jejímu pohledu s upřímností.