Obchodníci v centru města

Schyľovalo sa k večeru slnko však napriek všetkému bolo vysoko na nebi. Hrialo ale už zďaleka by sa to nedalo porovnať s páľavou počas obeda. Túto horúčavu však prečkal u jednej z baróniek, manžel nebol doma a potrebovala trochu zlepšiť náladu. Samozrejme že to nebolo pre jeho osobné dobro, to on sa obetoval! Len za to dostal maličký no drahý darček. A kam jeho kroky šli následovne, rovno do centra mesta. predať tento darček. A celkom dobre sa mu to speňažilo, až mal o to krajší deň. Kúpil si malé občerstvenie, pár jabĺk. Sadol si na jedno z priedomí obchodu a sledoval ulicu. Už tu nebolo ani toľko ľudí ako počas obeda. Mnohí obchodníci sa začínali venovať rodinným povinnostiam a len niekoľko obchodov ktoré boli takzvaným srdcom ulice stále šlo. Sedel tam v svojej uniforme s klobúkom na hlave a kordami, pištoľou a malou dýkou si urezával pravidelné mesiačiky z jablka ktoré pojedal. So spokojným úsmevom.

Strávila tam skoro celé odpoledne. Tohle bylo tak strašně jednoduché. Centrum města vždycky slibovalo velké masy lidí, zvlášť teď, v tuhle roční dobu. Všichni nakupovali. A tohle nebylo tržiště pro chudší třídu. Ne, tady se nakupovalo ve velkém. Předevčírem totiž dorazila velká karavana kupců z Východu, jeli raději sem, než do Paříže, protože i oni se bojí moru. A navíc vědí, že královna sídlí tady. A kde sídlí královna, tam sídlí šlechta a její peníze. Spousta peněz. Lasička se pro sebe ušklíbla. Taková spousta, že jí teď skoro zatěžovalo kapsy. Ale ne, nebrala jenom peníze. To by byla nuda. Hledala poklady. Runa si na poklady potrpí. Zvlášť na cetky s barevným drahým kamením. Jo, to je všechno, co pro Lasičku drahokamy byly. Kamení. Jenom vyleštěné šutry od cesty. Ale on je měl rád. A ona aspoň měla co dělat.
Ale teď už se schyluje k večeru. Většina lidí už odešla. Sledovala poloprázdné prostranství ze střechy jednoho z kupeckých domů a nudila se. Hrozně se nudila. Ale zpátky se jí ještě nechtělo. Rozhlédla se a všimla si jednoho z mušketýrů. Seděl stranou, s jablkem. Toho už viděla. Prodával svůj malý poklad u šperkaře. Přivřela oči a ušklíbla se. Jablko. Proč ne! Zvedla se a po střechách se nepozorovaně dostala až kousek od něj. Sešplhala vzadu po stěně domu dolů a na chvíli zmizela v prodlužujících se stínech. Když se nakonec znovu objevila, bylo to přímo vedle mušketýra. Sedla si vedle něj a zapřela se vzadu o lokty. Podívala se na něj. "Pozorovala jsem tě!" řekla mu bez obalu, "a jsi hlupák. Dej mi kousek toho jablka a řeknu ti proč!" zadívala se na něj, téměř jako neviňátko. Téměř.
Měla na sobě svoji koženou kazajku a kalhoty, vysoké boty, s koženou podrážkou. Měkké a tiché. Nenápadné. Celé její oblečení takové bylo. Praktické a nenápadné. Vlasy měla vzadu volně, jen ty zepředu si stáhla dozadu na hlavě do uzlu. Vypadala... No, nejspíš jako žádná dívka, jakou kdy potkal. Protože jí očividně ani za mák nezáleželo na tom, jestli jako dívka skutečně vypadá. Těžké bylo taky odhadnout, kolik jí vlastně může být let. 13? 14? 16? Kdo ví.

Vychutnával si jemnú chuť jablka. Dužina ktorá na prvé zahryznutie pôsobila kyslo než sa rozplynula do sladkastej chute. Dokonca i dobre voňalo. Ale nebolo sa čomu diviť predsa tu nakupovali tí čo si na všetko tak trochu potrpeli. Nemal žiadne starosti. Mal vystarané kým nebude služba volať. No tu mu jeho pokojnú idylu narušil ženský, dievčenský hlas. Otočil sa za ním k dievčaťu čo sa ako duch zjavilo popri ňom. Povytiahol len jemne obočie nad tým ako sa zjavila. Bola mladá koľko mohla mať od pohľadu? Uvažoval že jej je tak možno štrnásť. ,,To mi je ľúto dievča že si tak strávila kus svojho dňa, pozorovaným muža ako som ja." povie s kľudom pričom si odreže ďalší malý mesiačik z jablka. Jeho dýka sa prerezávala jablkom s ľahkosťou bolo vidieť že sa o svoje zbrane dobre stará. Nepripadala mu ako bežné dievča čo za zatúla nie. Rozhodne. Medzi zuby si chytil mesiačik ktorý si naposledy odrezal a odrezal ďalší, ktorý nabodol a na konci dýky jej ho podal. Budem za hlupáka, prekvap ma. Pripadám si tak keď dávam kus jablka dievčaťu aby mi zo povedalo. pomyslel si pre seba a pohľad upriamil pred seba, stále však periférne dával pozor na dievča.

Natáhla ruku a vzala si měsíček. Spokojeně ho rozkousala a vychutnávala ten sladký konec. Měla to tak nejradši. Nejdřív kyselé, pak sladké. To bylo něco, co potřebovala. Posadila se pak vzpřímeně a protáhla se v zádech. Nakonec se podívala zase na něj. Dal jí jablko, tak mu to poví. Obchod je obchod.
"Vzal tě na hůl, pořádně. Mohl jsi za to dostat mnohem víc, proto jsi hlupák. Že ses nechal doběhnout tím bídákem s koňskou tlamou..." sdělila mu tedy svůj posudek, načež sáhla do kazajky, do tajné kapsy na hrudi a vytáhla ven náhrdelník s opravdu velkým a těžkým kamenem. Nechala ho zhoupnout se mezi prsty, až se od kamene odrazilo zapadající slunce. Byl to jeho náhrdelník, ten co prodal tak chudě, podle jejího názoru. A ona za ta léta už uměla docela dobře odhadnout, kolik co stojí.

Počúval ju a nedokázal zastaviť ten široký pobavený úsmev ktorý sa mu na tvári po chvíľke objavil. Z jej slov samozrejme, mala teda slovník. A to jej musel uznať. Tak dievča sa vyznalo v obchode? Pozrel na ňu keď sa zamlčala a zdalo sa že niečo u seba hľadá či vyberá. Len povytiahol obočie nad tým keď dievča vybralo z kazajky čo vybralo. Náhrdelník s celkom pekným a iste drahým drahokamom, to by poznal predsa i idiot. Ale bolo i na pohľad jasné že nepatril jej. Dievča s jej odevom a výstupom a náhrdelník v ruke nešli jednoducho k sebe rovnako ako oheň a voda. Ukradla to? Zrejme no dostal by ju s tým len do problémov. Bol zástancom spravedlnosti ale bola mladá a zrejme si neuvedomovala kam by ju mohlo i toto dostať. A na to bola mladá nechcel jej spôsobiť problémy. Povzdychol si a len pozrel zas pred seba. ,,Dal mi dosť. Ten rozdiel ma moc netrápi. Nie teraz." povzdychne si, i keď pravda, celkom ťažko si to odpracoval. Barónka je ako sexuálny predator. Ale to i on takže mu to vyhovuje.

Houpala náhrdelníkem na prstech a sledovala jeho výraz. Povytáhla jedno obočí.
"Ale? To už ho nepoznáváš? Tak to pro tebe zřejmě vážně neměl moc valnou cenu!" ušklíbla se a schovala náhrdelník zpátky do kazajky. "Mně to nevadí! Prodám ho dráž!" mrkla na něj. Pak se znovu pohodlně opřela na loktech. "Co tu vůbec děláš? Sem mušketýři moc často obchodovat nechodí..." podívala se po něm koutkem oka. Myslela to vážně. Tady na tom tržišti nebylo moc sortimentu zrovna pro mušketýry. Ti tam většinou spíš hlídali. Ale tenhle prodával. Nebyl ve službě. I kdyby náhodou byl... Ona se mušketýrů nebála. Ještě ji nikdy žádný nechytil. Obvykle si jí totiž ani nevšimli. A ona se obvykle s žádným z nich nevybavovala. Ale dneska se opravdu nudila. Chtělo to nějakou změnu!

,,Cenu pre mňa mal, už nie. Predal som ho a zjavne tebe sa o to viac zapáčil." podotkne kľudným tónom hlasu pričom posledný kus jablka si pekne očistí od stopky.  A zje mesiačik. Bolo mu jedno ako naloží so svojím lupom. Keby sa do toho staral zjavne by skočila na námestí pri stĺpe či v žalári. Kde by si pobudla posledné dni.  Než by sa jej chytil niekto s "dobrým" srdcom. Len sa natiahol a dýku si odložil za pás a pod svoj kabát. ,,Videla si čo tu robím. Bol som to predať." pozrel na ňu a jemne sa pousmial. ,,Nie je to naša záležitosť keď sa tu hradne má to na starosť garda. Nie my." ak to vyslovene nie je kapitánovým rozkazom. Mali dôležitejšie veci an starosť. To však neznamenalo že ak o tom vie nemal by ju potrestať. No skutočnosť aká bola mladá a on v dobrej nálade. Ho od tohto presvedčenia pre tento raz. Dokázalo dostať. Zaujímalo by ho par otázok ale nič mu do toho, do jej života nebolo. A tak si ich nechal len pre seba. Až na jedinú. ,,Ako dlho to robíš?" myslel jej kradnutie

"Ne, nemyslím si, že zrovna měl. Jak jsi k němu přišel ty, mušketýre?" zadívá se na něj, jedno obočí trochu Provokativně vytažené. "Očividně nebyl tvůj dlouho. Je v příliš dobrém stavu. Mušketýři se takhle o šperky nestarají..." přejela ho pohledem. Jeho ruce. Ne. Ani manželce ho nevzal, nemá na ruce prstýnek. Ale stála si za svým. O tenhle šperk někdo pečoval. Nebo alespoň platil někomu jinému, aby o něj pečoval. Už to by totiž byl důvod, proč si říct lepší cenu. Bude to nějaká bohatá panička. Nepochybně.
Když uslyší jeho otázku, musí se zasmát. Pokrčí rameny, téměř rozverně. Téměr. "Jak dlouho mácháš mečem?" opáčí. Jak dlouho už krade. To se jí rovnou mohl zeptat, jak dlouho dýchá. Odpověď by byla dost podobná.

,,Rozhodne lepšou cestou ako ty. Dievča." podotkne až provokatívne k jej slovám. Odpracoval si to a to poriadne. Barónka si nemala na čo stažovať a jej hlas sa prezentoval priam pravý opak toho čomu sa vraví sťažnosť. No mala v tom rozhodne jasno ako sa mušketieri správajú, až to bolo v celku pobavujúce. Aký mohol byť jej pohľad na svet a na nich? Vstal a len sa popravil než na ňu pozrel s zodvihnutím obočia. Bola drzá nie? No povedať že len mácha mečom, to bola urážka vedel narábať skutočne dobre s kordom, pištoľou. No musel jej to uznať. ,,Zrejme nepotrebuješ moju odpovedať, mladá, rovnako ako ja tú tvoju." poznamená úprimne k nej. Chvíľku si ju celú premeriaval pohľadom než pozrel po ulici, len na moment nechcel z nej spustiť na dlho zrak, nie že by sa jej bál ale mal rád keď jeho osobné veci ostali v jeho držaní.

"Přijde mi to jako dobrá cesta!" pokrčí rameny, "on okradl tebe, já jeho! Takový hezký skoro uzavřený koloběh jednoho náhrdelníku..." odtuší a zastrčí ten "poklad" zpátky do kazajky. Rozhodně jen skoro uzavřený. Jeho cesta v jejích rukách rozhodně nekončí. O jeho dalším osudu rozhodne Runa. Buď se mu bude líbit a nechá si ho, nebo ho znova prodají a schovají si zlato.
Pozoruje ho koutkem oka, jak vstává. Neujde jí ten jeho ostražitý pohled. Dělá dobře. U ní si jeden nemůže být jistý. Ale on je v bezpečí. Kdyby ho chtěla okrást, už by to bezpochyby udělala.
"Díky za to jabko, mušketýre!" mrkne na něj ještě, když vidí, jak se rozhlíží, "za chvíli bude noc. Třeba se ještě někde uvidíme!" zabrouká. Skoro vábivě. Skoro.

,,Nazívaš to uzavretým kruhom?Ak prehliadneme čo tvoje malé akcie spôsobia u ostatných. Dalo by sa to tak brať. " poznamená jasne pričom na ňu pozrie. ,,Som si viac ako istý že to bude stáť aspoň jedného z jeho pomocníkov česť. Šperk je niečo čo samé neodíde. A to vieš možno lepšie než koľkokoľvek iný." Možno nabudúce keď zbadá obchodníka už nebude mať tie dve mladé služobné za svoje pomocníčky, iste jedna z nich sa dočká obvinenia ohľadom onoho šperku. Na druhú stranu bolo len otázkou či to ostane medzi nimi alebo ju garda priviaže a verejne zbičuje. Oprášil si o seba ruky a z rukavíc prach. ,,Sám by som radšej dúfal v to že sa neuvidíme dievča. Nabudúce možno nebudeš mať toľké šťastie stretnúť ma s dobrou náladou a mimo služby. A nerád by som bol svedkom toho že niekedy tvoje malé privyrábanie si, nevýde." povie úprimne k nej a pritom s kľudom v hlase a jemným úsmevom ktorý mu na perách zahral. Bola mladá možno naivná, kto vie. Nemal za potrebné jej to vyvracať. Nakoniec si však len potichu povzdychol a vydal sa k svojmu odchodu.

Jen se maličko uculí nad dotazem ohledně významu dobrodružství. Neodpovídá, ale je docela možné, že cosi v jejím výrazu promluví za ni. Sjedná kočár, předá instrukce kočímu a když se posadí, poupraví si šaty tak, aby si je příliš nepomuchlala. ,,Oh, opravdu?" Je možné, že to tak je. I jí občas někdo nadbíhá, ale spolu s tím jak postupně ctitele odmítala jich ubývalo. Až do doby, než se rozhodla někomu nadbíhat ona. ,,Myslím, že od Doriana se ničeho podobného obávat nemusíš, ale to nejspíš víš. Má svou víru a... řekněme, že je v určitých oblastech trochu strohý." Tiché zachichotání, vlastně docela dívčí a rozverné, jí projasní tvář. Nechce si povídat o všech těch hrůzách, o tom co se s člověkem, se ženou, může stát když přijde o svou pověst. Je to až příliš reálná hrozba. Odhrne proto záclonku z okna, aby mohla vyhlédnout na ubíhající ulice. ,,I lidé co se narodí jako chudí dokáží ve věcech a v dalších lidech vidět to krásné. Znám takové." Znovu ta stopa melancholie. Alespoň to nevypadá, že by se blížil pláč, který ji poslední týdny přepadá tak často. Prý, když bude moc plakat, bude mít pak uplakané dítě. Říkala to Antoinette. A ona se snaží tím řídit, někdy ale slzám štěstí ani smutku zkrátka poručit nedokáže.
Zbytek cesty je vlastně tiše, nápadně tiše oproti své předchozí upovídanosti, každou chvilku pohledem bloudí ven z okna. Nechce si přiznat proč, ale při tom je jí to až bolestně jasné. Nakonec ale utrpení zvědavosti končí, kočár zastavuje před obchodem s bohatě zdobeným vývěsním štítem, kočí jim pomáhá vysedat a jen co obě dámy stojí pevně na zemi, už jim z obchodu vychází vstříc oba majitelé i se dvěma svými dcerami. Povinné zdvořilosti, představování děvčat z jejich strany a Emilie z Lorettiny. Konečně jsou pak vpuštěny do království plného hedvábí, sametu, saténu a nádherných, příšerně drahých krajek. ,,Madame de Chevalièr, ty šaty co jste si zadávala šít jsou téměř hotové, potřebují jen poslední zkoušku," starší dáma se k ní přitočí s nad míru spokojeným úsměvem. Pracovali velice rychle, nejspíš ze staré známosti k její rodině i jí samotné, požadavek na tmavozelené šaty s výrazným dekoltem jim zadala jen před pár dny. ,,To je skvělé, děkuji! Emilie, mohla bys mi pomoci?" neměla by muset takové věci komorné připomínat, ale je nová, je mladá a Loty je... no, Loty. Navíc se skutečně zrovna na tuhle zkoušku těší, takže naviguje svou novou společnici do zadní části obchodu, diskrétně oddělené velkým závěsem. ,,Madame Broux? Až budeme hotové, potřebovala bych se podívat na nové korzety. A s mou přítelkyní jsme se dnes rozhodly nakoupit přímo děsivé množství látek. Můžete nám zatím nachystat nějaké ukázky?"  Když k prodavačce promlouvá, už stojí za závěsem u velkého zrcadla a jedna z dívek jí přináší smaragdové šaty zdobené na živůtku výšivkou červených růží. Loty ji jen gestem odkáže na to, aby je odložila na židli. Nemít s sebou Emilii, pomáhalo by jí s převlékáním právě jedno z místních děvčat, ale teď je to její úkol. Odhrne si dlouhé vlasy ze zad, přehodí je přes ramena a natočí se tak, aby Emilia snadno dosáhla na šněrování šatů, které pod sebou schovává ne úplně dotažený korzet.

Lorette jsem přestala naprosto vnímat, spíše jsem se zahleděla na okolí, ačkoliv nebylo nijak zajímavé, nebylo tam prakticky nic moc k vidění, kromě ulic a sem tam nějakého člověka, který uhnul před kočárem, bylo to pro mě mnohem zajímavější, než vést s Lorette nějakou konverzaci. Pokud by se našlo téma, při kterém by nebyla tak lehkomyslná, pravděpodobně bych se s ní dala do řeči, takto jsem nestála ani o slůvko. Vychutnávala jsem si to ticho, které mezi námi panovalo, a bylo přerušováno jen slabým dýcháním nás obou. Jízda v kočáru se mi líbila, dokázala bych si na to zvyknout, bylo to mnohem pohodlnější, než se vláčet na jiném voze, popřípadě na koni, ne-li rovnou pěšky. Proto mě mrzelo, když kočár zastavil a já musela vylézt ven. Alespoň si ale užiji i zpáteční cestu!
Majitele obchůdku jsem nevnímala, znovu jsem valnou většinu své pozornosti věnovala prostředí, ve kterém jsem se najednou ocitla. Zároveň mě jejich konverzace nezajímala, co bych tak mohla říct Dorianovi? Že si Lorette rozumí s nějakou ženou? Vést to tu muž, už bych byla v pozoru, takto jsem to naprosto přehlížela. Do doby, než se k mým uším doneslo mé jméno, trochu jsem sebou cukla a povytáhla tázavě obočí. "Samozřejmě" odvětila jsem potichu a vydala se za Lorette. Jen jsem se nepatrně uculila nad tím, když jsem spatřila šaty, rozhodně to nebyl styl, na který jsem byla zvyklá, a ani ta barva mi moc nepadla do oka. A tohle jsi si nechala udělat dobrovolně? zeptala jsem se v mysli a pouze se své myšlence ušklíbla, přičemž jsem se pustila do práce. "Jsou krásné. Nejeden je určitě ocení, až v nich vyrazíte ven" pronesla jsem mile, i když bych z té lži nejradši odběhla na toaletu a vyzvracela se. Prsty jsem se začala okamžitě věnovat šněrování šatů, zrovna tato činnost mi nikdy nedělala takový problém, tudíž jsem se s tím nemusela nijak prát.

Tiše se zasměje nad tou poznámkou, když jí Emilia rozvazuje světle modré šaty ve kterých přišla. ,,Záleží přece vždy jen na jenom člověku..." Jako by jí úsměv nemohl zmizet z tváře, vyvolaný nějakou myšlenkou, o kterou není ochotná se zatím podělit. ,,Tedy, samozřejmě je hezké, když člověk dostává komplimenty, ale určitě víš, že od jednoho konkrétního člověka vždycky potěší o něco víc." Nechá rozvázané šaty sjet na zem, vystoupí z nich, zvedne je a přehodí přes židli. Není štíhlá, mnohem víc by se hodilo říci, že je... hubená. Pod lehkou košilkou z drahé jemné bavlny vykukují štíhloučké nohy a odhalená ramena působí téměř křehce. Velké, nadýchané šaty co měla na sobě tenhle fakt poměrně dobře skrývaly. Proto je možná tak... nevhodné, zvláštní, že nemá dotažený korzet. Vždyť by jí přece musel být. ,,Pověz, vidělas někdy dvorské divadlo? Budeme tam spolu chodit často, herci jsou úžasní lidé, je s nimi skvělá zábava!" Snaží se být přátelská, skutečně ano. Snad podvědomě vycítila jistou odtažitost ze strany Emilie, díky tiché jízdě v kočáře. Pokud tomu tak je, stejně by ji ale nejspíše přikládala jen tomu, že je dívka zkrátka nervozní a nejistá. Natáhne na sebe zelené šaty s prozatím nezkrácenou sukní, vklouzne do jejich rukávů a znovu se k tmavovlásce otočí zády, aby jí mohla zašněrovat tyhle. Vlastně ji ani nenapadne se nějak strachovat o to, že by se Emilia mohla rozhodnout jí při tom stáhnout i spodní korzet. Vždyť ji o to přece nepožádala!

"O tom není žádný pochyb, madam" pronesla jsem s upřímným úsměvem. Konečně se našlo něco, s čím jsem s ní mohla souhlasit. I když ne všichni by byli toho názoru, někteří hold potřebují sbírat komplimenty kde se dá, aby se jejich ego mohlo neustále zvedat, aby si ve svých pošetilých hlavách mysleli, že jsou něco více, když jim každý podává ve valné většině komplimenty jen z čiré slušnosti. Po čí pochvale ale asi tak touží Lorette? "Dorianovi se budou určitě líbit" usmála jsem se, ani si jich nevšimne dodala jsem ve své mysli, na to jsem ho znala dost dobře, aby mi bylo jasné, že si nikdy nevšimne nových šatů, šperků nebo dokonce účesu. Na to jednoduše neměl talent. Postávala jsem prozatím opodál a vyčkávala, až se Lorette sama nasouká do šatů, rozhodně jsem jí nechtěla pomáhat ani v tomhle, leda že by jí šaty byly menší než jaké chtěla, a potřebovala do nich vyloženě násilím nacpat. "Ne, madam, neviděla. Ale má matka ho ve svých dětských letech navštěvovala. Občas mi o něm vyprávěla" odvětila jsem na její slova. Mě samotnou nějaké divadlo nezajímalo, viděla jsem to jako ztrátu času, a pro někoho rozhodně i ztrátu peněz, neviděla jsem v tom žádný smysl, a představa, že tam s ní budu trávit nějaký ten čas, mě upřímně děsila. Jakmile byla Lorette s oblékáním šatů hotová, začala jsem znovu dělat svou práci. Zprvu jemně, až poté jsem trochu přidala na síle, aby bylo šněrování perfektní. "Když tak si řekněte, kdybych je hodně utáhla" zamumlala jsem.

Lehoučce zavrtí hlavou v zamítavém gestu, náhle mírně svěšená ramena prozrazují, že si nedělá velké iluze o tom, co jí právě Emilia pověděla. ,,Manžel si šatů příliš nevšímá. Myslím, že jediné co mi kdy pochválil byly mé vlasy." Hezký, jemný ale nucený úsměv zanikne v tom, když sáhne po nových šatech, které je třeba aby si vyzkoušela. Aby odlehčila tématu, které se jí příliš nezamlouvá, zkusí zavést řeč k divadlu. Poměrně strohá a neosobní odpověď ji ale částečně odradí od toho, aby v něm pokračovala. ,,Třeba si ho oblíbíš..." Energie, se kterou se pokoušela s Emilií co nejrychleji najít společnou řeč a snad se i spřátelit z ní na moment vyprchá, odmlčí se a jednoduše prostě otočí tak, aby jí mohla utáhnout jejich šněrování. Nejprve je vše v pořádku, když pak ale Emilie silněji zabere a Loty ucítí, jak se jí šaty až příliš stahují kolem pasu a bříška, nedokáže se prostě dost rychle ovládnout a zase jednou reaguje dříve, než myslí. ,,Přestaň!" To polekané slůvku, skoro vypísknutí se docela možná rozlehne celým obchodem. Rychle se otáčí aby jí skoro vytrhla tkanice z rukou a šaty povoluje s téměř panikou v očích. Přehání to. Částečně si i uvědomuje, že to přehání, ale nedokáže si pomoct, když při tom všem od Emilie o krok ustupuje, jako kdyby jí snad chtěla doopravdy ublížit. Pár rychlých nádechů a výdechů trvá, než se zklidní. To už se za závěsem ozývá majitelka, jestli je vše v pořádku. ,,Jistě, jen... jen malé nedorozumění. Hned přijdu." Nechce nic jiného, než aby šla stará laskavá paní pryč. Aby šli všichni pryč a nechali ji přesvědčit se o tom, že se nic nestalo, že je všechno v pořádku. Nechtěla jí to říkat. Emilii. Nechce to zatím říkat nikomu. Ale ví, že se jí krátí čas a pokud na to někdo přijde bez toho aby to zmínila, bude to stejně nakonec ona. Pomalu si začne sama, trochu neohrabaně, šaty upravovat. Nepodívá se na brunetku. ,,Omlouvám se, nechtěla jsem... budeš muset být opatrnější. V tomhle." Ani neví, jak by to vlastně měla říct. Jen krátký pohled jejím směrem. ,,Dorian to ještě neví... totiž to, že... čekám dítě." Hlas se jí skoro vytratí. Něco v ní je prostě proti tomu, aby to řekla, jako by to mohla zakřiknout. Jako by ji kdokoli z lidí kolem mohl o toho malého človíčka připravit.

Nebo třeba taky ne odvětila jsem v hlavě na její slova ohledně divadla. Ne každý na to měl fůru času, ale vysvětlit to nějaké šlechtičně by bylo nejspíš obtížné. Ty měly spousty času, finance braly od svých manželů, popřípadě rodiny, když nebyly vdané. Měšťan si do divadla zašel, když měl čas a finance, a chudina mohla jen zpovzdálí pozorovat vchodové dveře do divadla. Naivní mozeček Lorette by to v mých očích rozhodně nepochopil, ale ponechávala jsem si tu myšlenku pro sebe.
Sotva jsem pověděla svá slova o utažení, opravdu netrvalo dlouho, a Lorette pomálu vykřikla. Čekala bych cokoliv, ale zrovna takovéto chování ne, šněrování jsem hbitě pustila a o pár kroků od ní odstoupila, snad jako bych jejímu mozečku chtěla dodat pravděpodobný pocit bezpečí, že už jí šněrování tolik neutáhnu. Tak ale klid, ne? pomyslela jsem si rozhořčeně a s lehce svraštěným obočím jí pozorovala. Být po mém, štěkla bych na majitelku, ať se nestará, dokud neteče krev, nejde o nic vážného. Lorettinu omluvu bych dokázala nějak přejít, odmávnout to s tím, že hold budu opatrnější, když jí vadí i coby menší utažení a pokračovala ve své práci, abych to měla z krku. To by ale nesměla vyslovit slova, která jsem jí zprvu skoro vůbec nerozuměla, poté jsem tomu nechtěla věřit, a nakonec jsem na ní zůstala nechápavě hledět, trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatovala. Jako lusknutím prstu jsem byla zpátky ve své dobře naladěné přetvářce. "Lorette, já.." vykoktala jsem a jemně jí vzala za ruku, přičemž jsem si klekla a sklopila hlavu, "omlouvám se vám. Kdybych to věděla dříve, ani by mě to nenapadlo!" pronesla jsem, avšak takovým tónem, aby mě slyšela jen ona. Nechtěla jsem to tu vykřikovat, potřebovala jsem přece - podle Doriana - její absolutní důvěru. Mohla jsem si připsat menší plus jen za to, že teď vím, že je těhotná, a on o tom nemá nejspíše žádné zdání. Stejně si bude myslet, že to jeho není, pomyslela jsem si až škodolibě. "Ale.. ale proč jste to nepověděla svému muži? To je přece famózní zpráva!" zvedla jsem k Lorette pohled a usmála se, "to mu musíte co nejdříve říci! Bude štěstím bez sebe!" dodala jsem s veselým zavýsknutím.

Pořád stejně rozrušená a teď navíc i velmi nejistá kvůli tomu, že se Emilii svěřila s překvapením sleduje, jak si před ni kleká. Tohle přece nechtěla, před ní nikdo nemá klečet! Nechá se vzít za ruku, ale už po jejích prvních slovech rychle zavrtí hlavou. ,,Postav se, prosím... tohle přece vůbec není nutné, tohle..." Jen lehce, v náznaku za její ruku zatáhne, aby ji skutečně přiměla si zpět stoupnout. Oceňuje, že také ztlumila hlas, ale opravdu nestojí o to, aby se kvůli ní cítila nějak špatně nebo se chovala takhle poníženě. Teprve když před ní Emilia znovu stojí, dokáže alespoň trochu rozumně poskládat reakci na to co jí říká. Jistě, také by si myslela, že bude Dorian rád... ještě před pár měsíci. Teď už si tím vůbec jistá není. ,,Není to tak jednoduché, má drahá... bojím se, že-" další zavrtění hlavou, se kterým pustí její ruku a znovu svěsí ramena. Snaží se složit slova tak, aby nepověděla příliš a ani si neuvědomuje, že vše může působit ještě podivněji a podezřeleji. Jak by také mohla, zrovna ona? ,,Poslední dobou spolu příliš nevycházíme. Nejspíš ti pověděl o tom, že jsi trest za to, že mě ve městě viděli mluvit s jiným mužem." Vzdá to. Ne úplně, ale z velké části to prostě vzdá. ,,Nikdy neměl mou minulou komornou rád, nejspíš si myslel, že má na mě špatný vliv." Jen tiché dovysvětlení. To, co si dokázala sama odvodit. Malý úsměv, co je na chvilku skoro unavený, než rozevře závěs, aby mohla vejít do obchodu a nechat přeměřit a založit délku šatů, které si zkouší. Zkušené švadleně to zabere sotva pár minut. Pak už se může převléknout zpět do těch, ve kterých přišla. Nálada na nákupy ji vlastně téměř úplně přešla, drží se ale svého slibu, že pořídí nějaké látky pro Emilii. ,,Podíváme se, co nám nachystali? Ještě jsi mi ani nepověděla, jakou máš ráda barvu." Téměř úpěnlivě se snaží předstírat, jako by se nic neodehrálo. Jako by jí vlastně nic nepověděla. Chce jí věřit, Loty je člověk, který potřebuje věřit ostatním. Ale teď už přece nejde jen o ni a tak se... bojí. Kdyby princezna Aurorie neměla tolik starostí se svou svatbou, nejspíš by právě ona byla prvním člověkem mimo její drahé Antoinette která to na ní vlastně poznala sama, kterému by se svěřila.