Komnaty Lorette de Chevalièr - Château de Chambord

Chtěl jsem se na ní otočit a zařvat, ať se ani neopovažuje vyslovit mé jméno, ať si ho nebere do těch svých úst plných lží, ale sotva jsem se mohl pohnout, stál jsem jako přikovaný a hleděl kamsi do dáli, neměl jsem ani bod, do kterého bych se mohl zahledět a nevnímat tak Lorette za mnou. Udělalo se špatně, jasně.. hrozně se ti udělalo špatně, a najednou jsi u sebe měla prince na bílém koni! držel jsem se, abych to neřekl nahlas, abych nezačal u okna vyřvávat a tak na sebe strhávat veškerou pozornost. "Jeden muž.." zopakoval jsem po ní, skoro až šeptem a znovu se tomu musel ironicky zasmát, "tak jeden muž.. jeden muž ti pomohl odejít, ano. A z toho se vyklubalo naprosto nenápadné objímaní. Prý jste vypadali jako krásný pár. Nádherná zrzka a nějakej blonďák" pronesl jsem, i když spíše pro sebe a musel nad tím zavrtět hlavou. Slyšet to byla jedna věc, ale mluvit o tom byla zcela jiná, a bolelo to více. Byl jsem momentálně rád, že jsem stál u okna a mohl mít tak čerstvý vzduch na dosah, jinak bych tu z toho asi omdlel já sám. "Ano, ano, chtěla jsi, hrozně moc jsi chtěla, kolikrát ještě uslyším, že jsi něco chtěla?" vydechl jsem a natočil se k ní bokem, pro tentokrát jsem se nezdržoval toho, abych jí svýma očima vyloženě propaloval. "Chtěla jsi, ale já nemohl, tak si naše milostivá Lorette našla náhradu" dodal jsem vzápětí a musel se tomu znovu krátce zasmát. "Co by si tak o tobě pomysleli rodiče, Lorette?" povytáhl jsem zkoumavě obočí, "byli by snad pyšní?" dodal jsem, to už jsem měl co dělat, abych to vůbec dořekl, jak mi klesal hlas, přesto jsem nechtěl vyznít jako naprostá hromádka neštěstí, to jsem mohl zahnat alespoň svým dost naštvaným a zároveň zklamaným výrazem.

Musí se posadit, nevydrží už stát u toho co jí říká. Cítí slabost, v očích ji pálí slzy a v hlavě má příšerný zmatek. Viděl je? Viděl je on, nebo někdo moc mluvil? Kdo? Proč? Kdo by jí něco takového udělal? ,,Ano. Je docela přirozené, že muž obejme ženu, která je vyděšená. Jako manžel bys to mohl vědět." Útočí na ni, cítí se jako by na ni útočil, jako by dostala facku, při slovech krásný pár sebou maličko cukne. Krásný pár... zlaté vlasy a jemná vůně. Úsměv co svádí k hloupostem a žití. Nebrání se. Ne tak, jak by mohla a jak by měla, pokud by to byly jen zlé pomluvy. Ví to. Ví, že by na něj buď měla křičet, nebo na kolenou prosit o odpuštění. Svírá se jí z toho srdce, když sleduje jeho záda u okna. Kdy se jí stal tak cizí? ,,Naposledy, teď. V tom, že jsem chtěla být tvoje žena, ale ty ses oženil s válkou a Biblí." Ví, že by to neměla říkat. Že by zrovna tohle neměla říkat. Jenže ho prostě nechápe, asi tak, jako on nechápe její potřebu po životě. Když však zmíní její rodiče, je to něco, co považuje za naprosto... nevhodné, něco co hraničí s vydíráním. ,,Tak se jich jdi zeptat! Jdi se zeptat otce, co ti řekne na to, že pořád podezíráš svojí ženu, jdi se zeptat matky na to, co si myslí o tom že vidět se jednou týdně stačí!" Ne, tohle prostě neměl dělat. Neměl sahat na její rodiče. Ona s nimi mluvila. Ví, co od ní čekají, ví, že by nikdy nechtěli, aby od něj odešla... ale také jsou to její rodiče. Ti co jí ošetřovali rozbitá kolena, četli její první divadelní hry a nechávali ji hrát si s dětmi z města. Je jejich malá holčička. Je bledá, tak bledá jako snad dlouho nebyla, jen tváře má pořád trochu červené, když nejistou rukou sáhne po nedopitém šálku s čajem.

Její slova mi čím dál víc rvala srdce, kousek po kousku, a zároveň tak dodávala mé mysli to, co jsem si celou dobu myslel, ačkoliv jsem si pohled pravdě do očí představoval mnohem jinak. "Jak tohle vůbec můžeš říct.." vydechl jsem a zůstal na ní skoro nechápajíc hledět, raději jsem se tedy otočil zpátky a ukázal jí tak svá záda, aby ona neviděla můj zničený výraz. Takovéto stání mi ale dlouho nevydrželo, ne když zmínila válku. Tu Bibli bych jí ještě odpustil, ale válka byla něco, co na mě bylo poznamenáno ještě teď. Musel jsem zavřít oči a potlačovat všechny ty vzpomínky, které se z těch odporných let začaly drát na povrch. Tolik smrti, tolik utrpení, a ona si dovoluje mi to předhazovat. Její slova ohledně rodičů jsem přeslechl, myslel jsem si o tom za prvé své, a za druhé jsem byl naprosto pohlcen myšlenkami, a nechal jsem se jimi posléze také ovládat. Prudce jsem se otočil a snad až jedním skokem byl přímo u ní, být zcela při vědomí, asi bych začal zkoumat, jak jsem se tam dokázal dostat tak rychle. "Jestli přijde další válka, mile rád tě navleču do uniformy a do rukou ti vrazím zbraň, aby jsi taky poznala, jaký to je, vidět umírat své přátele!" zařval jsem na ní, neostýchal jsem se křičet jí rovnou do tváře, a bylo mi teď jedno, že je okno otevřené a včetně té její služebné mě může slyšet kdokoliv. "Ty jsi viděla pár hořících těl a už z toho omdléváš. Ah, ubohá Lorette. Já viděl hotové masakry a taky mě na bojišti nikdo neobjímal, když se mi dělalo mdlo před očima!" svá další slova jsem nevrle procedil skrze zuby, byť jsem si je nevylámal, jak jsem je o sebe dřel.

Jak to může..? Vždyť je to pravda, je to přece pravda! Kdyby tam byl s ní, kdyby... na kdyby je pozdě a ví to. Čelit následkům, nic jiného jí nejspíš nezbude. Když se ale najednou ocitne před ní, je to tak nečekané a takový šok, že si hrneček s čajem upustí do klína. Jediné štěstí je, že už dávno nebyl horký, i tak ale tmavou skvrnu vsakující se do světlé látky šatů na zlomek vteřiny překvapeně sleduje, stejně jako se pak snaží natlačit co nejdál do opěradla křesla ve kterém sedí, když na ni začne křičet. Nemůže uvěřit tomu, co jí říká. Zesměšňuje ji a lituje se v jedné jediné větě. Snad by ho dovedla litovat i ona, možná ještě docela nedávno. Proč jí to nepověděl? Proč jí nikdy nic podobného neřekl? Připadá jí, že teď už je na to pozdě. ,,Chováš se odporně, Doriane." Nikdy k němu taková nebyla, neřekla mu něco podobného. Nedovolila by si to. I teď se bojí, že ji uhodí, působí jako šílenec, jako by byl schopný ji prostě vystrčit z okna. Znovu se ozve hořkost v ústech, nezaměnitelná s něčím jiným, taková, kterou za posledních pár týdnů velmi dobře rozezná. Tentokrát nemůže čekat. Vstane a s veškerou svou silou ho odstrčí alespoň tak, aby se mohla protáhnout kolem křesla a rychle zmizet v koupelně. Prakticky neexistující snídaně složená z jedné vidličky citronového koláče a poloviny hrnečku čaje mizí v toaletě.

Na zlomek vteřiny mi poskočil koutek úst, jen nepatrně. Odporně? Já, že se chovám odporně? zopakoval jsem si v hlavě její slova, byť jsem se v myšlenkách mohl zadusit smíchy, přesto jsem navenek působil stále stejně naštvaně, jako minutu předtím. Než jsem stačil cokoliv říct, dál argumentovat a hledět jí zpříma do očí, mít jí v šachu, aby nikam nemohla utéct, přece jenom se jí podařilo za pomoci té málo síly co měla v ručkách protlačit pryč. "Ještě jsme neskončili!" pro tentokrát jsem již neřval, škrábalo mě z toho nepříjemně v krku, pouze jsem zvedl tón hlasu a i ten už mi při mých slovech nepříjemně přeskočil, až jsem si musel odkašlat a dojít ke dveřím od pokoje. Netrvalo ani minutu abych našel tu její služebnou, seděla co nejdál ode dveří, jako by to ani nechtěla poslouchat. Věděla snad o tom? Pochlubila se jí? "Dones mi něco k pití a pak odsud vypadni. Má žena dostane mnohem spolehlivější služebnou" pronesl jsem a vrátil se zpátky do pokoje, využil jsem volné křeslo ve kterém předtím seděla Lorette a usadil se tam, s co největším pohodlím. Až teď jsem se zamyslel nad tím, že bych pozřel nějaké dobré víno, už ale bylo pozdě měnit mou objednávku, Antoinette mi donesla čaj, pravděpodobně stejný, co chtěla pít Lorette. "Přines ještě jeden. A pak už fakt zmiz" druhou polovinu věty jsem schválně ještě zdůraznil, ani jsem se nezajímal, co by na to řekla Loty, a bylo mi šuma fuk, zda proti tomu bude protestovat. Čaj na štěstí nebyl tak horký, abych si mohl spálit jazyk a tak ve mě během krátké chvilky zmizel celý, akorát když jsem pokládal hrnek, přinesla Antoinette můj druhý požadovaný čaj, pro Lorette. Aby neřekla, že jsem hulvát.

Ignoruje slova, která za ní křikl. Nespěchá zpět, nechce, když si umývá obličej a utírá uslzené oči. Další rozhovor ale slyší, minimálně jeho druhou část. Co to dělá? Co to zase dělá? Dveře koupelny otevře rychleji, než by musela, ani tak to ale nestačí k tomu, aby třeba narazily do stěny. ,,Proč posíláš Toinette pryč?" Snaží se znít klidně, příliš jí to nejde a nejspíš s politými šaty ani nevypadá jako, byť jen trochu, sebevědomá a vážná bytost. Nikdy bych se ti nesmál... řekl jí on někdy něco takového? A stejně nic moc neudělá, vrací se, jako poslušné jehně jdoucí na porážku. Obsadil její křeslo. To, které je natočené k oknu do zahrady, ve kterém si ještě před chvílí tak hezky snila. Jistě, je tu ještě jedno, ale nechce si do něj sedat. Zůstane stát, jednu ruku na jeho opěradle. ,,Říkal jsi, že jsme neskončili?" Stihla se uklidnit, ne úplně, ale dost na to, aby se jí zcela netřásl hlas. Dost na to, aby zase nabrala trochu síly za sebe a nejen za sebe bojovat. Nenechá ho, už ho nemůže nechat, aby s ní takhle jednal. Tolikrát se snažila být milá a laskavá a tolikrát to k ničemu nevedlo. ,,Ráda bych to vyřešila co nejrychleji, abych se mohla převléknout. Mám na oběd domluvenou schůzku s herci." Věcně. Prostě s ním bude mluvit věcně. Nenechá ho, aby na ni byl zlý. Nedá mu další příležitost. A pak pošle Antoinette do města s dopisem.

Prstem jsem jemně klepal do hrnku a přemýšlel, zda ho Lorette ponechat, nebo ho vypít, celkem mi chutnal, a při pomyšlení na čaj mi znovu vysychalo v ústech. Ne, nechám jí aspoň ten čaj.. pomyslel jsem si. Natočil jsem k ní hlavu, jakmile se konečně uráčila vylézt, tentokrát jsem jí věnoval naprosto bezstarostný úsměv, jako by mě teď nic netrápilo. "Protože chci" odvětil jsem možná až dětinsky a hlavu natáčel směrem, kterým se ona přesouvala, prakticky jsem jí pozoroval jako divoké zvíře svou kořist. Párkrát za sebou jsem překvapeně zamrkal, když sama chtěla pokračovat, to kde jsi vzala tu kuráž, drahoušku? zeptal jsem se v myšlenkách a vzal hrnek s čajem. "Čaj, miláčku?" povytáhl jsem obočí a ruku zlehka pozvedl, až po pár vteřinách mi došlo, že musím vypadat jako naprostý blázen s mým momentálním chováním, které se na rozdíl od toho předešlého dost lišilo. Snad jsem pro někoho s velkou paranoiou mohl vypadat, jako bych jí chtěl otrávit. V úmyslu jsem to neměl, ale nemohl jsem tušit, jak to měla Antoinette. "S herci? Nebo s blonďákem?" pro tentokrát jsem si do toho dokonce rýpl, pomalu jsem se s tím smiřoval, přesto jsem jí to nechtěl odpustit jen tak, navíc když se mi v hlavě zrodil tak briliantní plán!

Nejraději by mu něco hrozného provedla, po té příšerně hloupé odpovědi. Až ji ta myšlenka samotnou na chvíli zarazí. Ona by přece nikdy... nikdy by nikomu neublížila! Dojde ke křeslu, na které se ale neposadí a celou dobu při tom na sobě cítí ten pohled. Ne hezký, ne jemný, ne takový jaký potřebuje a jaký by si přála. ,,Ne, díky." Nevěří té změně v jeho náladě. Je až moc náhlá na to, aby se jí nechala docela ukolébat. Když přišel, také byl milý a pak..? Ne, už mu věří jen ve skutečně málo věcech. Proto je svým způsobem vděčná za to, že její zmizení na toaletu nekomentuje a nevyptává se. ,,S herci." Drobné zamračení na její straně jí na čele vykreslí několik vrásek, které by vlastně ještě vůbec nemusela mít. Nelíbí se jí lehkost s jakou něco takového nadhodil, vlastně ji téměř děsí, nutí ji zůstávat ve střehu, nedovolí jí, aby se posadila. Nejraději by od něj znovu odešla na druhý konec místnosti, připomíná jí šelmu připravující se ke skoku. ,,Co ještě chceš, Doriane? Už jsem ti všechno pověděla." Ví, že hot těmi slovy může znovu snadno rozčílit, ale nedokáže je v sobě udržet. Chce, aby tohle všechno už konečně skončilo, aby měla tenhle příšerný rozhovor, aby -... Ví, že nemůže. Na nějakou dobu, alespoň pár dní. Snad proto aby si nevšiml droboučkého náznaku úsměvu, který se jí mihl na tváři přejde ke skříni, ve které začne vybírat čisté šaty.

Na jednu stranu mě mrzelo, že si čaj nevzala, když jsem si dal tu práci s tím, aby ho ta služebná donesla! Na druhou stranu, nemusel jsem se cítit provinile poté, co jsem ho začal upíjet, nechtěla ho, tak jsem ho mohl s čistým svědomím vypít a zahnat tak žízeň. Ani její odpověď ohledně toho, že jde jen s herci, jsem už nekomentoval, měl jsem na to svůj vlastní pohled a už i názor, který mi jen tak někdo nezmění. I když byla škoda, že mi informátor, a ani Lorette neprozradí, co je onen blonďák přesně zač, abych si ho mohl více proklepnout a zjistit, zda zůstali jen u objímání a konverzace. "Hm?" pozvedl jsem zlehka hlavu, když ke mě Lorette promluvila a schválně nahlas usrkl z hrnku. "Něco mě napadlo" nadhodil jsem, aniž bych se nějak pozastavil nad její otázkou, či se vůbec odhodlal k tomu jí alespoň odpovědět. Kdepak, proč bych měl? "Jsem schopen na to jakž takž zapomenout, ale.." schválně jsem se odmlčel a hrnek s čajem odložil, musel jsem se držet, abych se tu z vlastních lží nepozvracel. Nikdy jí nezapomenu, že se na veřejnosti tahala s někým jiným, ale to už ona nemusí vědět. "Zdá se mi, že s tou starou služkou si moc nepopovídáš. Zařídím ti novou, mladší, alespoň se budeš moct bavit s někým tvého věku" dodal jsem a schválně se nad tím zcela bezstarostně pousmál. "A když hezky poprosíš a slíbíš, že se ta věc s blonďákem nebude opakovat, budeš si moct nechat i Antoinette."

Prochází jedny šaty po druhých, snažíc se ignorovat to příšerné, příšerné usrkávání. Samé světlé barvy, takové, co vždycky nosila. Takové, co má na sobě teď. A přitom by si zrovna teď nepřála nic víc, než na sebe zase vzít tmavě rudou. ,,Ano?" Určitě by jí to pověděl i bez tohohle malého pobídnutí. Samozřejmě, že by jí to pověděl, protože najednou působí sám se sebou až moc spokojeně. Vytáhne světle růžové šaty a otočí se zpět k němu. Už ho nepřerušuje, naprosto v šoku z toho, že jí něco takového předkládá jako hotovou věc. ,,To nesmíš..." prvotní reakce na to, že ji chce připravit o její věrnou přítelkyni, druhou matku a anděla strážného. Co si bez Toinette počne, až na ní bude těhotenství vidět? A co až se to malé narodí? Zavrtí hlavou. Jednou, lehce. Podruhé, rozhodněji. ,,Nechci nikoho jiného. A nepotřebuji, abys na něco zapomínal." Konec. Vyřízeno. Nebude se o tom bavit, nebude ho prosit. A přece si není tak jistá, jak by chtěla aby zněl její hlas, šaty pevně tiskne k tělu, jako by to měl být nějaký štít a zoufale se snaží vymyslet, proč přišel zrovna s tímhle. Nedává jí to smysl, nikdy neměl její komornou rád, ale nikdy mu ani nevadila. Navíc ten slib který po ní chce... nedokázala by ho vyslovit.

Odmítla. Samozřejmě, na jednu stranu jsem to čekal, na tu druhou jsem očekával, že mi začne děkovat, že jsem vůbec schopen zapomenout. Tiše jsem si povzdechl a čaj dopil, tvrdohlavá Loty, ach jo.. pomyslel jsem si a hrnek, ve kterém teď bylo pouhých pár kapiček čaje, jsem odložil na stolek. "Opravdu chceš jednat hned takto?" prohodil jsem a pro tentokrát se narovnal v zádech, i když jsem si za poslední roky poněkud zvykl se aspoň trošičku hrbit. "Dávám ti poslední šanci to odvolat a mou nabídku přijmout, tak jako tak ti dodám mladou služebnou, aby ti aspoň dělala společnost v mojí nepřítomnosti" obeznámil jsem jí blíže se svým plánem, bylo už jen na ní, zda se rozhodne odkývat mi můj požadavek, nebo si bude tvrdohlavě a naprosto zbytečně stát za svým. Prsty jsem pouze zlehka klepal do křesla a pozoroval jí, očekávajíc odpověď, a v hlavě myšlenku, jak se asi hodlá obléci, když jsem Antoinette poslal pryč. Až bych byl schopen jí s pobavením pozorovat, jak se pokouší obléct, už naposledy jí to nešlo a potřebovala k tomu mou pomoc, ačkoliv dnes bych nad nějakou pomocí dost váhal.

Není ani trochu, ani maličko, spokojená. Přitom ten den tak hezky začal. Objímá šaty, jako by ji měly ochránit před vším, co se děje, muchlá jemnou drahou látku a vypadá to, že zase nemá daleko k slzám, tentokrát spíš bezmocného vzteku. ,,Dej mi dnešek, pak nechám Antoinette jít. Nic víc ode mě ale nedostaneš." Žádné sliby a žádné omluvy, to rozhodně ne. Nedokáže se za nic z toho omluvit, tuší, že by měla, ale nedokáže. Nepřipadá jí správné omlouvat se za trochu ukradeného štěstí. A nějaká její maličká část by na něj, na tu jeho rozhodnost a paličatost a celou představu o tom, že ji vlastní do posledního jejího vlasu, vykřičela co přesně udělala. Jak to udělala. Do nejmenších detailů a podrobností, včetně toho, jak při tom byla spokojená. Místo toho s šaty zmizí za paravanem. ,,Nezdržuješ se náhodu od nějakých povinností? V poslední době jsi jich měl tolik." Vždycky měl přece práci, hlavně, když chtěla aby trávil čas s ní. Už to skoro ani nebolí. Maličko se ušklíbne, když rychlými, trochu nemotornými pohyby rozvazuje šněrování na šatech. Není zvyklá to dělat sama a tyhle rozhodně nepatří k těm, které by byly ušity pro snadné svlékání. Daří se jí to, i když trvá docela dlouho, než vůbec živůtek šatů povolí tak, aby mohla vytáhnout ruce z rukávů a stáhnout je dolů přes boky. Připadá si při tom neobratná a velká, i když jí zatím všechno oblečení padne. Snad jen dekolt má maličko plnější. Nechá špinavé šaty spadnou na zem, dál si jich příliš nevšímá a sáhne po čistých. ,,Překvapuje mě, že sis udělal čas na to, abys mi hledal novou služebnou, když tě královna tolik vytěžuje."

Párkrát za sebou jsem z jistého překvapení, a zároveň nepochopení zamrkal. Poslouchá mě vůbec? zeptal jsem se sám sebe a prsty si jemně promnul spánky. Už jsem měl na jazyku slova o tom, zda tedy rovnou říká, že není schopna mi slíbit to, co jsem požadoval, ale svou již předem připravenou větu jsem v mžiku zapomněl, jakmile začala znovu mluvit. Podezřele jsem přivřel oči a pár vteřin jí mlčky pozoroval, to jí snad zdržuji od její schůze s ostatními herci, nebo se mě chce prostě jen zbavit a oknem se sem přivandruje ten blonďák? Až jsem měl nutkání vstát a pro jistotu zkontrolovat, zda už sem nějakou záhadou nešplhá. "Uhm.. popořadě" odkašlal jsem si, jako bych měl číst nějaké velmi důležité požadavky při nějakém vyjednávání, aby mi bylo co nejlépe rozumět. "Beru to tak, že máš v úmyslu se dál scházet s tím zmetkem.." odmlčel jsem se a hlavu si podepřel rukou, chybělo mi už jen držet nějaký kus papíru a odškrtávat si poznámky. "I voják může mít pár hodin, ne-li dní volno, drahoušku. A Její Výsost mě nevytěžuje, jsem na své pozici nahraditelný, stejně jako ostatní" dodal jsem a znovu nahodil nevinný, až bezstarostný úsměv, přičemž jsem z ní nespouštěl oči, tedy spíše za tou věcí, za kterou stála, jejíž pojmenování mi bylo stále neznámé.

,,Hm?" Úplně nerozumí tomu, co svým 'popořadě' myslí a tak nejprve jen vyhlédne, následně i vyjde ven, částečně oblečená v nových šatech, které si přidržuje na hrudi. ,,Zmetkem?" Nedokáže potlačit jisté opovržení v hlase a zamračení na tváři, když Dorian tohle slovo pronese. Pak se ale pousměje, téměř shovívavě. ,,Nemohu ovlivnit to, koho potkám, drahý. Pokud mě ovšem nechceš držet zamčenou v tomhle pokoji." Je drzá, skutečně je drzejší, než kdy byla. Neměla by si to dovolit a přece z toho má jakousi vnitřní radost, jako by ji každé slůvko její malé rebelie o něco posilovalo, jako by si tím uvědomovala, že nad ní má jen takovou moc, jakou mu sama dá. Nebezpečná myšlenka. Pro ni i pro něj. Úsměv si udrží i když jí povídá o tom, že by mohl mít volno. Zrovna on. On, který si na ni udělal vždy jen chvilku času, když se mu to zrovna hodilo. ,,Několik dní, skutečně? Chtěl bys je snad strávit se svou ženou?" Jen lehce, skoro nepatrně povytažené obočí odhaluje skrytou provokaci v těch slovech, když přejde k zrcadlu, aby se s jeho pomocí pokusila utáhnout šněrování na šatech. Relativně vzato se jí daří. Ze začátku. Než jí tkanice sjede v ruce a nařízne bledou kůži, takže Loty s překvapeným výrazem párkrát zamrká a zcela automaticky strčí zraněný prst do pusy.

Slyšela jsi dobře. Nebo ho snad chceš nazvat jinak? zeptal jsem se jí, i když jen ve své hlavě. Tohle téma jsem chtěl ze dneška zcela vypudit, nebavit se s ní o tom, i když mě napadalo hned několik možností, jak se jí pomstít, a některé mé nápady byly vskutku dobré. Jen nepatrně jsem nad její větou nakrčil nos, jako by si sama říkala o to, abych jí tu opravdu zamkl, všechny vchody včetně oken zazdil a klíč zahodil někam hodně daleko, aby k ní nikdo nemohl. "A nemůžeš ani ovlivnit své chování, že?" zamumlal jsem si potichu pro sebe, skoro až neslyšně, že jsem já sám měl problém svůj hlas slyšet, doufal jsem jen, že mě Lorette neuslyší a nezačne mít zase kecy, byla by to pro mě jistá záminka se zvednout a jednoduše odsud odcupitat, a nejlépe se delší dobu nevidět. "Nepředstírej teď jakýkoliv zájem, Lorette" odsekl jsem, "ještě bych musel poslouchat, jak tě zdržuju od divadla" dodal jsem vzápětí, a poslouchat tvé neustálé štěbetání by mě po chvíli přešlo pomyslel jsem si. Z křesla jsem vstal a klidnými kroky jsem došel zpátky k oknu, využil jsem toho, že se nedívala a až paranoidně se pod okno podíval, zda tam opravdu nikdo nešplhá, než jsem se znovu v zádech narovnal a zadíval se na Lorette, která již měla prst v puse. Jen jsem nad tím nechápavě povytáhl obočí a pohled upřel znovu ven.

Postřehne, že si pro sebe Dorian cosi mumlá, ale nedokáže rozeznat jednotlivá slovo. A moc dobře ví, že není nejlepší nápad se na to ptát. Tak to nechá být, přejde k velkému nástěnnému zrcadlu a začne si zavazovat šněrování na šatech, přičemž přijde i se svou otázkou. Odseknutí, kterým jí Dorian odpoví zabolí, ale méně než dřív. ,,Nepředstírám zájem. Ptám se, jestli bys je se mnou chtěl trávit ty... Ne všichni muži jsou přesvědčení o tom, že je divadlo jenom hloupá ztráta času, víš?" Zareaguje na jeho slova, když vytáhne poraněný prstík z pusy a znovu zkusí šaty zašněrovat. ,,Ale hádám, že tohle mi jako odpověď stačí, děkuji." Konečně! Konečně se jí po určitém zápolení podaří dosáhnout kam potřebuje a utáhnout šněrování stejnoměrně po celé délce. Ovšem jakýkoli pokus si na zádech uvázat mašli, která by za chvilku nepovolila, ani nezkouší. Přivede dlouhé tkanice dopředu kolem svého pasu, zváže je tam a schová pod tmavě červený sametový pásek se zdobenou sponou, stejný jako měla na Dožínkách. Když usoudí, že už v životě viděla horší věci než kombinaci růžové a červené, konečně od zrcadla odstoupí.
,,Co tedy budeš se svým volnem dělat? Nějak si neumím představit, že zrovna ty ho trávíš sledováním moře, rozpravami o tom jestli je život ze své podstaty hezký nebo zlý a... podobnými věcmi." Jen maličká odmlka během té věty, nic víc. I tak ale zarazí přirozený tok jejích slov, protože právě v tu chvíli si uvědomí, že popisovala své volné chvíle trávené s konkrétním člověkem. Znovu ten její lehký, skoro nenápadný, zasněný úsměv. Před lety, ještě než byli manželé, se tak usmívala i na Doriana. Vrátí se ke křesílkům pod oknem, ke svému nedojedenému citronovému koláčku. Teď už by mohla. Už uběhlo dost času. A navíc... zrovna teď ji ani neděsí, nestresuje. Ideální příležitost na to, do sebe zkusit dostat trochu jídla.

Díky bohu, že jsem k ní stál zády a tak jsem se nemusel přemáhat s tím tvářit se nějak přirozeně, ... normálně. Jednoduše jsem nad jejími slovy protočil očima, byť jsem si neviděl až dozadu na mozek. "Co když bych chtěl, ale ty ne?" odvětil jsem s menším ušklíbnutím, rozhodně jsem s ní nechtěl trávit tolik času jako kdysi, mít promarněný den někde mimo město, když bych mohl dělat něco užitečnějšího. Navíc jsem značně pochyboval o tom, že bychom spolu dokázali trávit čas, tak jako dříve. I když, to jsme nemohli ani po mém návratu, a mě bylo jasné, že se to už nespraví, ne po tom jejím incidentu s blonďákem. "Třeba odpočinkem. Kdykoliv se dá něco najít" zamumlal jsem, třeba hledáním toho proradného chlapa, který tě zachránil před koukáním na hořící těla dodal jsem ve svých myšlenkách až nespokojeně. Na jednu stranu bych hledáním toho muže mohl strávit dlouhý čas a aspoň bych se zabavil, na tu druhou to bylo zbytečné, stejně jako hledat jehlu v kupce sena.

Celý tenhle rozhovor je... podivný. Nepříjemný. Jako hladit kočku proti srsti. ,,Před chvílí jsi řekl, že tě nezajímá co chci. Když tě to potěší, chovej se podle toho." Ne jednu stranu se s Dorianem nechce hádat. Opravdu ne. Prostě by ho nechala, aby... aby si na ni ještě zakřičel, nebo co ho napadne a pak odešel. Jako vždycky. Na druhou stranu po hádce doslova touží, jinak by totiž už nejspíš zůstala potichu, když se převlečená posadí k nedojedené snídani a znovu do dortíku zakrojí vidličkou. Nejprve ale sousto polkne, než promluví. ,,Možná bych ti s hledáním mohla pomoci, kdyby sis to přál?" Sleduje jeho záda s lehce povytaženým obočím. Zajímalo by ji, jak zvládl tak rychle vychladnout. Tohle prostě nemůže být všechno, ten krátký výbuch vzteku, co předvedl. Vstane, přijde k němu a protáhne mu zezadu ruce kolem pasu. ,,Co bys rád našel, Doriane..? Prozradíš mi to?" Ptá se téměř něžně, když ho ve známém gestu objímá. Chce, aby na ni mluvil. Chce, aby jí prozradil co přesně ví, kdo mu to řekl. Chce udržet svůj nový objev v bezpečí a pokud ji to bude stát trochu...lží, tak je ochotná to zkusit. Nikdy nebyla dobrá lhářka. Ale začíná se učit.

Přivřel jsem oči nad jejími slovy, přesto jsem se nijak neotáčel. Opravdu? zeptal jsem se sám sebe v hlavě. Buďto nějaká má slova překroutila, nebo jsem už na tom byl tak špatně, že jsem si ani neuvědomoval, co jí vlastně říkám. Samozřejmě jsem sám sebe nemohl zpochybnit, a tak jsem se v hloubi své mysli přiklonil k první možnosti, přesto jsem se k tomu nahlas nijak nevyjadřoval, neměl jsem na to náladu. Jindy bych jí určitě napomenul za to, ať mě nepoučuje, teď mi přišlo lepší mlčet a nevyjadřovat se, tak jako když na mě řve někdo s vyšším postavením, je nejlepší zatnout zuby a jednoduše to jedním uchem pustit do hlavy a tím druhým okamžitě ven. Najednou se staráš o to, co si přeju? Nemáš mít náhodou schůzku s herci, od které tě tolik zdržuju? pomyslel jsem si až uraženě. Bůhví, kam doopravdy jdeš! zasyčel jsem v mysli. Zároveň jsem si začal opakovat, že dneska už žádné další řvaní, ne když mi z toho předtím několikrát přeskočil hlas a začalo škrábat v krku. Jen nepatrně jsem sebou cukl, když jsem na sobě ucítil její dotek, doufal jsem jen, že to nepostřehla, nechtěl jsem vypadat jako někdo, kdo se bojí doteku vlastní ženy. "Rád bych našel mnoho věcí. Valná většina je ale nehmotná, a tak jejich nalezení spočívá pouze na mě samotném" odpověděl jsem, chtěl jsem utéct od pravděpodobného výslechu, "třeba vnitřní klid bych rád nalezl, po něm toužím už dlouho" dodal jsem okamžitě, nehodlám ti hrát do not zavrčel jsem v mysli.

Nechce s ní mluvit, nechce jí nic povědět. Jako vždycky. I tak se mu ale do zad usměje. ,,Myslela jsem, že ti klid přináší víra?" Tentokrát je ta otázka položena bez skrytých výčitek. Byla by ráda, kdyby svůj klid našel a nechal tak volně dýchat i ji. Volněji. ,,Nevybral sis zrovna lehký cíl, víš o tom? Klid je... pro každého člověka něco jiného. V něčem jiném. Někteří ho dokonce hledají v jiných lidech." Skoro se ho snaží trochu usmířit, promluvit s ním tak, jako dlouho nemluvila. Nemusejí se nenávidět. Vítězí její první přání, celý tenhle příšerný dnešek ukončit a zapomenout a přitom si ani neuvědomuje, jak nešťastně mohou její poslední slova vyznít, protože je tentokrát nemyslí vzhledem k sobě. Ještě chvilku ho objímá, vlastně bez odezvy. Snaží se zjistit, jestli při tom něco cítí, jestli je jí jeho blízkost drahá. Pak ruce pomalu, téměř odevzdaně spustí a ustoupí od něj. ,,Ale jak si přeješ. Dovolíš mi tedy odejít?" Nic. Jen cosi na dně hlubokého kráteru v jejím srdci, malá jiskřička zbývající z kdysi planoucího plamene. Je otec jejího dítěte, ale není to její muž, její milovaný. Stejné prázdno se jí promítne i do hlasu, když pokládá svou otázku.

Nešlo se při jejích slovech nezasmát. Chtěl jsem se jí zeptat, od kdy bere tak velký ohled na víru, a zda věří, že víra je všechno na světě, no nakonec jsem si to rozmyslel a ustoupil od toho. "Víra mi přináší něco jiného, Lorette" odvětil jsem tónem, ve kterém bylo stále znát jisté pobavení. "Možná ten klid najdu až někdy ve stáří, možná až po smrti, co já vím" dodal jsem vzápětí a pro efekt nad tím jemně pokrčil rameny, k mé smůle by mě ale noční můry pronásledovaly až do mého posledního snu, do poslední minuty, než by si mě k sobě vzal Bůh. Možná. Pokud by uznal, že jsem hoden toho být po smrti v nebi.
Na jednu stranu jsem byl rád, když jsem měl znovu svůj osobní prostor, na tu druhou.. jaksi mi chybělo to její teplo, které se mi rozlilo po těle, když ke mě přistoupila, nehledě na to, že jsem to opravdu nečekal. "Já tě tu ale nedržím" odvětil jsem a otočil se na ní s menším úsměvem, i když bych moc rád dodal jsem si v hlavě, to už ale nemusela vědět. "Slib mi to, Lorette.." odmlčel jsem se a udělal k ní pár kroků, "slib mi, že už nikdy neuslyším o tom, že se má žena snad tahá s cizími muži po městě" dodal jsem, pro tentokrát až prosebným tónem hlasu. Byl bych dobrým hercem? pozastavil jsem se nad svým chováním ve svých myšlenkách, kde jsem se sám nad sebou musel až pyšně usmívat.

Cítí to jemné pokrčení ramen, po kterém se odtáhne. Nerozumí pobavení v jeho hlase. ,,Přála bych si, abys svůj klid našel brzy." Tohle je upřímné, skutečně upřímné. Nikdy mu nepřála nic zlého, snad když byla rozčilená, smutná nebo nešťastná, ale nikdy mu doopravdy nepřála nic zlého. Víc už povědět nemůže, ani neví co. Takže když se k ní otočí, chystá se odejít, dokud... dokud znovu nepromluví. Ostré bodnutí výčitek svědomí ji donutí uhnout pohledem. Nedokáže to slíbit, ne tak, jak by si přál, ne po tom všem. Měla by. Ne pro sebe nebo pro něj, ale... Zvedne pohled světlých očí k manželově tváři. ,,Slibuji, že neuslyšíš o tom, že se tahám s cizími muži po městě." Množné číslo je klíčové, ostatně tak po ní její slib chtěl. Tak ho říct může. Přesto jí z toho naskočí náznak husí kůže. Musí si dát pozor. Musí být opatrná. Protože už teď ví, že musí Aimého znovu vidět. Nechce zase zapomenout na to, jaké je to připadat si alespoň na chvíli žádoucí a milovaná. A přece se tolik obává toho, aby po ní nechtěl slib slyšet ještě jednou a tentokrát v jednotném čísle, že se prakticky hned po tom co ho vysloví otočí a odejde. Potřebuje najít Antoinette. Potřebuje s ní mluvit, poděkovat ji za všechno, dát jí tolik peněz kolik si bude moci dovolit, sehnat pro ni jiné místo. A jako poslední příkaz od ní, poslat svou věrnou komornou se vzkazem do města.

I když jsem v podstatě slyšel to, co jsem slyšet chtěl, nedokázal jsem v jejích slovech najít ani kapku upřímnosti. Pochyboval jsem o tom, že by byla Lorette natolik poslušná, aby vysedávala jenom tady, a sem tam odjela za tou Annie, o které předtím neustále mluvila. Dál jsem mlčel a nechal jí jít, neměl jsem jí už co říci, naopak jsem potřeboval zpátky svého informátora. Ah, už chci vidět, jak se to bude líbit Emilii pomyslel jsem si s jistým pobavením, ženy byly opravdu složité, složitější když se jednalo o muže, a já doufal, že budu moci Lorettině nové služebné předem stanovit jistá pravidla a podmínky, než se ty dvě poznají, ne-li sblíží. Zkontroloval jsem, zda mám všechny věci, se kterými jsem sem přišel a nakonec se z komnat vydal sám pryč.