Komnaty Lorette de Chevalièr - Château de Chambord

Nevěří mu to. Že by si na obchůdek pamatoval. Ale nechá to být, vždyť to přece není důležité. Nemělo by to být tak důležité pro ni. Čím dál častěji se přistihne na tom jak lpí na maličkostech z minulosti, jak pečlivě uchovává každou šťastnou vzpomínku která se k němu váže. Čím dál více jí to láme srdce. Stejně jako neupřímné oslovení, které pro ni vybral. Na moment sklopí pohled k rukám složeným v klíně. ,,Chci vědět, co se mezi námi stalo. Proč ti na mě přestalo záležet." A znovu ty slzy, jen tentokrát ještě palčivější než u jezera, o něco hůře rozehnatelné pouhým zamrkáním. I přes lesklé oči k němu pohled zvedne. ,,Já vím, že jsem tě zklamala. Že máme dávno mít dítě, že ti na mě vadí tisíce věcí, nejsem slepá!" Aniž by to dělala schválně, s každým slovem o něco zvyšuje hlas. Všechno to špatné se ozývá, v pečlivě udržované přehradě z přetvářky a vychování se objevují první trhliny. Vstane. Tak prudce, že strčí do stolku a převrhne sklenku se zbytkem vína. ,,Prostě mi pověz co čekáš, co chceš. Nevím co dalšího dělat, abys mě zase měl rád!" A pomyslné trhliny se mění ve větší proud. Aby ji měl rád. Je přesvědčená o tom, že přesně to jediné jí zajistí štěstí. Proto polyká nechutné léky, proto se snížila k návštěvě kata, proto se každý večer modlí. Aby ji měl rád. Musí ji přece mít rád, když bude nosit jeho dítě. Musí!

Když znova promluvila, překvapeně jsem zamrkal, až jsem málem vyplivl do poháru víno, které jsem z něj zrovna vypil. Než jsem to ale stačil polknout a zeptat se jí, kde přišla na to, že mi na ní už nezáleží, začala chrlit další slova, další věty které mi nešly do hlavy. Usoudil jsem, že bude asi lepší mlčet a nechat jí se vykecat, na to jsem musel jedním velkým douškem vypít celý pohár vína a ten následně odložit na stolek k mým věcem. "Lorette.." zamumlal jsem a z křesla se zvedl, "kdyby mi na tobě nezáleželo, tak bych s tebou už dávno nebyl, to za prvé" objasnil jsem jí její první slova, která mi skoro překvapením vyrazila dech. "Dávno mít dítě? Nač spěchat? Je jen na Bohovi, až usoudí, že jsme oba připraveni přivést do tohoto odporného života nevinného člověka" promluvil jsem a nepatrně se zamračil, "podívej se na svět tam venku, Lorette. Odporné místo prolezlé vrahy, zloději, dalšími násilníky, kteří jsou prolezlí nemocemi. Lidi se něčím provinili a Bůh nás za to trestá, a ty by jsi chtěla do takového světa přivést dítě?" vydechl jsem a hlavu zlehka naklonil na levou stranu, "ale jestli tak moc toužíš po děcku, tak prosím.." dodal jsem nakonec, i když už ne tak mírumilovně jako předtím a znova se posadil do křesla a prsty si jemně promnul spánky, což se divím, že ho ještě nemáš, když se taháš kde s kým pomyslel jsem si, o tomto jsem ale ještě mlčel, rozhodl jsem se tak, potřeboval jsem toho víc, mnohem více důkazů, abych jí to pak mohl vmést do tváře.

Když ji oslovil jménem a vstal, trochu ji to polekalo. Už čekala, že se rozzlobí, skutečně rozzlobí, protože by neměla být takhle drzá, protože by si všechny tyhle myšlenky měla nechávat pro sebe a vůbec ho s nimi neobtěžovat. Jenže začala a prostě nemůže přestat, ne tak snadno. I přes to, že odpovědí se bojí skoro stejně jako toho, že může tentokrát Doriana rozhněvat až moc. ,,Tak proč jsi jako cizí, proč se pořád mračíš, proč to vypadá, že tě moje přítomnost obtěžuje?" Bez velkého rozmýšlení mu skočí do řeči. Potřebuje svoje odpovědi. Bez nich... bez nich bude mnohem těžší pokračovat. Ve všem. A svým způsobem je také dostane, hned v jeho dalších větách, když se začne odvolávat k Bohu. On! On který s ní hrával divadlo, který s ní chodil na tajné schůzky bez garde, ještě když nebyli ani zasnoubení. ,,My ale nejsme tam venku, Doriane. Náš svět je tady. Krásný, bezpečný a tak plný radosti jak mu to jenom dovolíš..." ještě stále se snaží. Přesvědčuje. I když ví, že je to nejspíš marné, i když slyší jeho rozhněvaný tón. Je to jako by se vzájemně nedokázali pochopit najít společnou řeč, i když oba tvrdí, že jim jde o to samé. Lorette frustrovaně vydechne a pohodí vlasy. Možná by nakonec bylo lepší, kdyby se na ni rozzlobil doopravdy. Lidé tak alespoň řeknou pravdu, když se nehlídají. ,,Víš, zaslechla jsem, že to nemusí být jen vina ženy. Když pár nemůže počít." Pokud nic před tím co řekla nebylo rouhačstvím, tohle jeho definici zcela naplňuje. Uvědomí si to skoro hned po tom, co slova vypustí z úst. Něco co nikdy neměla říct, o čem nesmí říct, kde to zjistila. Skousne si zevnitř tvář a uhne pohledem. ,,Nejspíš na tom ale nesejde. Nebudu se dál snažit o něco, co sám nechceš. Pletla jsem se. Zapomeneme na to." Pokouší se to zamluvit a zároveň si utřídit myšlenky, když spěšně přejde po místnosti, skoro jako by jí byla malá. Ostatně, do teď byla přesvědčená že díte je hlavní problém, kvůli kterému se na ni hněvá. Kvůli kterému ho zklamala. Když to není tohle, co dalšího to může být? Nezbývá jí nic, nic jak by mohla vrátit to co bylo...

Chtěl jsem říct, že mě nikdy neobtěžovala, ani po mém návratu z války, ale momentálně jsem si tím nebyl tak jist, její neustálé řeči mě unavovaly, chvilkami i vytáčely, ale v duchu jsem to pouze přehlédl, nechtěl jsem se hádat, nechtěl protože mi na ní opravdu záleželo, nechtěl jsem k ní být zlý, seřvat jí jako řadového vojáka za neschopnost.. nemohl jsem. A také jsem se jí nemohl svěřit se svými myšlenkami. Lorette jsem měl rád, ale.. nevěřil jsem jí. Ne v jistých věcech. Kdybych se jí se svými obavami svěřil, jak by mi mohla zaručit, že by to zůstalo mezi námi? Jak jsem mohl tušit, že se neprokecne před někým, že se její manžel duševně trápí když jí nemá na očích?
Slova o tom, že tady je bezpečí jsem přeslechl, pro své vlastní dobro. Pro mě nebylo bezpečno nikde, všude jsem něco viděl, dokonce i tady. “Je dítě to jediné, co tě trápí?” promluvil jsem nakonec a zvedl k ní pohled. Dost mě zajímalo, zda je to jediná součást života která jí chybí, zda by s dítětem na krku byla spokojenější nebo by pak požadovala mnohem více. “Pokud chceš mít dítě, modli se k Bohu, určitě tě obdaří mnoha dětmi, ale všechno není hned během lusknutí prstu” dodal jsem s tichým, téměř neslyšným povzdechnutím. Netušil jsem, co jí ještě říct, co udělat aby byla teď spokojená a nestěžovala si. Zopakovat si snad ráno? Opravdu jsem nevěděl, co udělat pro její maximální spokojenost.

Mlčí. Mlčí a jí to drásá nervy, nutí ji to mluvit jen aby zahnala to ticho, které na ni sedá jako nekonečně těžký balvan a nutí z očí první horké slzy. Milovala ho, tak moc ho milovala a za každou cenu se snaží tu lásku udržet, ale připadá si, jako by narážela do ledové stěny. Ví, že to nakonec jednou vzdá. Nechce, ale ta myšlenka se v ní už zkrátka uhnízdila. Po další otázce sebou maličko trhne, přestane přecházet po pokoji. Snad se na něj na chvilku podívá jako na blázna, nebo někoho hodného lítosti. Nic nechápe. To, že nechápe ona jeho... to je zase docela jiné téma. ,,Chtěla jsem věřit tomu, že by to pak bylo jako dřív." Neodpovídá přímo, ani by to snad nedovedla. Trápí ji on. A umanula si, že skrz dítě by ho mohla získat zpět. Vždycky bývala nenápadně tvrdohlavá. ,,Doriane..." to oslovení je spíš výdech, umučený, zoufalý. Bůh. Jistě. Bůh a zatracená Bible. Kdyby ji radši obejmul! Zapomněl zase na celého Boha a byl jako kdysi. Je ona vůbec taková, jako bývala? Ráda by věřila tomu, že ano. Narovná se v zádech, setře slzy, které sklouzly až na tvář. Dojde k prosklenému sekretáři, ze kterého vyndá novou, čistou sklenku, zcela ignorujíc fakt, že mohla snadno sebrat převrhnutou a znovu si nalije vína. ,,Omlouvám se. Jak jsem říkala, zapomeneme na to. Už to znovu nezmíním." Neví, jak jinak si s tím vším poradit a ruka ve které drží sklenku se jí trochu třese, když se z ní napije. Možná je teď ta vhodná chvíle, aby se přestala snažit. Nebo alespoň doufat. Konec konců, ne všechna manželství jsou šťastná, snad valná většina z těch u dvora dopadá tak že... Bože, mělo ji to napadnout dřív! ,,Pokud máš nebo si chceš najít milenku, nemusíš se obávat, že bych z toho dělala skandál." Snaží se znít sebejistě. Dospěle. Uvnitř při tom s každým slovem trochu umírá. Mělo ji to napadnout dřív. Válečný veterán, pohledný a opředený hrdinskými historkami. Sama je tak hloupě věrná, že ani nepřipouštěla existenci téhle možnosti, i když to vlastně dává smysl. Nemůže na ni zbýt moc citů, když se o ně dělí s Bohem a ještě někým dalším.

Chtěl jsem opáčit, že už nic nebude jako dřív. Nemůže to tak být, předtím bylo všechno lepší, rozhodně život nás obou. Ale všechno se mění. Lidi kolem nás, my sami, prostředí, svět tam venku.. všechno prochází změnami, jediný kdo se ale asi zasekl v čase byla právě Lorette.
Jak moc jsem si přál dosadit jí na svoje místo, držet její hlavu a nutit mít oči otevřené, až by pohlížela na smrt lidí, které má ráda, aby zažila ten pocit kdy nemůže nic udělat, nemůže zabránit smrti aby si vzala její nejbližší! Jak moc bych jí přál aby viděla svět mýma očima! Třeba by se přestala zabývat zbytečnostmi.
Tiše jsem si oddechl po jejích slovech o tom, že už se o tom nebude zmiňovat, pro oba by to mohlo být to nejlepší, sám jsem navíc věřil tomu, že pokud už má do našeho života vstoupit dítě, bude to v ten správný čas, až Bůh uzná za vhodné učinit nás rodičemi. Věřil jsem v to a pevně si za tím stál, což mě ale také v mysli posouvalo k tomu, zda by dítě bylo vůbec mé, kdyby Lorette otěhotněla. Ženy měly v tomto jasnou věc, no muži? Mohli maximálně sázet na věrnost svých manželek. Z myšlenek mě vytrhla její slova o milence. Zůstal jsem na ní s překvapením hledět, několik dlouhých vteřin jsem jí až šokovaně sledoval. “To snad nemyslíš vážně!” pověděl jsem poněkud hlasitěji než bych chtěl a z křesla se prudce zvedl. “Den za dnem trávím většinu času na stráži a když mohu, věnuji se tobě!” zvedl jsem znovu tón hlasu, “a ještě abych si do rozvrhu dal druhou ženskou?!” to už jsem na ní musel zařvat, v duchu jsem se snažil potlačit jakýkoliv výbuch vzteku, musel jsem se tedy několikrát zhluboka nadechnout abych se vůbec ovládl. “Nebo snad chceš, abych čas trávil s jinými ženami, jako plno mužů, a sama jsi měla čas pro jiné?!” zavrčel jsem nevrle.

Překvapeně zamrká, když na ni zvýší hlas. Jistě, není to poprvé, ale tentokrát to zní tak nějak... upřímněji. Už se dokonce nadechuje k tomu, aby mu něco odpověděla, ale Dorian pokračuje. Udělá pár kroků k němu, snad ve snaze o to, aby se ztišil. Dveře vedoucí na zámeckou chodbu rozhodně nejsou nepropustné a nikdo nemusí vědět, že se dohadují. ,,Tiše, prosím..! Jen chci abys byl spokojený a pokud by ti to pomohlo-" Velmi dobře chápe, že ho urazila. Nechtěla. Slova ale zpět nevezme a tak se alespoň snaží zmírnit jejich dopad, jenže to už vyskočil z křesla a doslova na ni křičí. Opatrně, jako by se bála, že ji přes ni uhodí, mu položí dlaň na hrudník. ,,Prosím, opravu není potřeba aby ses hněval, přece tě k ničemu nenutím..!" Na moment se ke dveřím ohlédne. Zdá se jí to, nebo slyšela jak se za nimi zastavily kroky? Příliš na tom teď nezáleží, protože jeho poslední slova na ní přistanou jako facka. Přesně taková, jakou mu vzápětí dá ona, pokud Dorian její ruku nezastaví. těžko říci, jestli je víc šokovaná z toho co udělala, nebo co jí pověděl. Tváře jí ale hoří studem z toho obvinění a hrudník se zvedá zrychleným dechem. ,,Jak si dovoluješ... Nikdy jsem nenechala jiného muže, aby na mě sáhl!" O krok ustoupí, má dojem, že se jí točí hlava. Možná to není jen dojem. ,,Nechci tě vidět. Jdi... jdi pryč." Kolik jich odmítla? Kolik si jich myslelo, že je povolná jen proto, že se motá kolem divadla? A k čemu to všechno? Z toho osočení se jí dělá špatně.

Musel jsem odolávat tomu, abych nezačal skřípat zuby, jak moc jsem tiskl čelisti k sobě, abych neřekl další věci, které by se jí snad mohly dotknout. Po její celkem slušné facce jsem zůstal na rozcestí. Netušil jsem, zda se po tomto uklidnit, a možná se i začít patřičně omlouvat, znovu na ní zahrát divadlo, nebo jí za to ještě dvakrát tolik seřvat, s tím že mi bylo ukradené, zda by se můj hlas protlačil přes dveře až na chodby, a kde kdo by to mohl slyšet. Po pár vteřinách jistého šoku jsem se nakonec rozhodl pro první variantu, ovšem vynechal jsem jakékoliv hraní na city a omlouvání se. Promnul jsem si tvář a zamračil se, neměl jsem daleko od toho jí pochválit za dost dobrou ránu, i když nebyla nikterak silná, stačilo mi občas pozorovat rekruty. Sama by je mohla učit pořádné ženské facce, která občas bolela více než přímá rána od muže.
"Tohle bylo naposled, co jsi na mě vztáhla ruku" pronesl jsem vážným tónem a zadíval se na ní, snad až tak hluboce, jako bych jí chtěl nahlédnout do jejího vlastního nitra, odhalit všechna ta tajemství, pokud nějaká měla, zadívat se jí do hlavy a zjistit, co všechno tu prováděla v době mé nepřítomnosti. "Příště ti tu ránu mile rád oplatím" dodal jsem pár vteřin po svých posledních slovech, i když jsem si jejich vahou nebyl zdaleka tak jistý, a nejspíš bych se opravdu nesnížil na tu úroveň uhodit ženu, natož vlastní manželku. Chtěl jsem jí nejspíš jen trochu postrašit, kdyby to chtěla v budoucnu udělat znova.

Stále ještě má problém si pořádně uvědomit, co to vlastně provedla, když od něj o kousek ucouvne. Pocit vlastní viny z toho, že dala facku manželovi, někoho koho přísaha ctít a následovat v dobrém i špatném se nedokáže zcela dostat na povrch přes urážku kterou cítí. Posílá ho pryč, ale nezdá se, že by ji měl v úmyslu poslechnout. Zachytí jeho pohled, ale nedokáže mu jej oplatit. Ani v nejhorších nočních můrách si nepředstavovala, že by se někdy dostali do téhle situace. Část její dušičky k němu chce zvolat, že jej pořád miluje, ať jí dovolí to projevit, ať jí dovolí udělat cokoli co si on bude přát. Pak je tu ale ta druhá. Nekonečně rozbolavělá podivně umírajícím vztahem, novým zjištěním, že by snad ani nestál o to s ní mít rodinu, nepřímým obviněním, které v ní vyprovokovalo tu ránu. Otočí se k němu zády a i tak má pocit, že na sobě jeho pohled cítí. ,,Už se tě ani nedotknu." Ta slova bolí. Moc. Dětské trucování, obdoba dupnutí nožkou. To jediné, co jí zbývá. Nad dodatkem o tom, že by ji uhodil zpět mírně pohodí vlasy. Jistě, že by to udělal. Nemá problém na ni křičet. Věří mi to do posledního písmenka posledního slova. Znovu pocítí nastupující závrať. Možná měla u jezera něco sníst. Teď na tom už ale nesejde, přestane užívat ty odporné léky, chuť k jídlu se vrátí. Rukama si obejme paže a dlaněmi přejede po vlastní chladné kůži. ,,Pokud je to vše co jsi mi chtěl, můžeš jít. Už víš, kde jsem byla a proč jsem se zdržela." Potřebuje se sebrat. Trochu dát dohromady, převléknout a nalíčit. Večer ji čeká divadelní zkouška nové hry. Nikdo nesmí nic poznat. Hlavně nikdo nesmí nic poznat...

Z ničeho nic jsem se musel zasmát, přesněji jejím slovům, a najednou jako by ze mě veškerá zlost vyprchala. Měl jsem více jak sto chutí jí říci, ať si honem rychle přinese deníček a zapíše si tam, že mě stále ještě dokáže alespoň rozesmát, a nepotřebuji k tomu nějaké jiné ženy. Nemohl jsem se přestat usmívat, ne když ke mě byla otočená zády, jako malé naštvané dítě, kterému jsem vzal oblíbenou hračku. S teď již naprostým klidem jsem k ní došel a jemně jí objal, vždycky jsem měl rád vůni jejích vlasů, nejlépe hezky upravené, teď? Jako by vylezla z nějaké čarodějnické skrýše, a místo příjemné vůně jsem cítil.. ani jsem netušil, co to vlastně bylo, zda nabrala venku nějaký odér nebo to bylo jezero?
"Ty možná ne, ale já tebe rozhodně ano" pronesl jsem k jejím slovům o tom, že na mě nesáhne, sám jsem si to vyvodil jako slova do konce života. Bylo by pro mě k popukání, sledovat jí, jak dodává váhu svým slovům a odmítá se mě i coby jen dotknout, ať už v dobrém či špatném smyslu. "Nikdy bych si nemohl najít jinou ženu, Loty. Nebyl bych s ní spokojený" zamumlal jsem a dal jí pár pramínků vlasů za ucho. Ačkoliv jsem najednou působil navenek dosti klidně, rázem jsem měl v hlavě opět zmatek. Myslel jsem snad ty slova vážně, nebo jsem to řekl jen, aby mezi námi nebylo v dalších dnech takové dusno?

A teď se jí ještě směje. Výborně. Nejraději by se na místě propadla podlahou až do nejhlubšího pekla. Doufá, že už konečně odejde. Nechce, aby odešel. Ale bylo by to lepší. Možná. U všech svatých, proč zrovna ona musí mít tak komplikovaný život? Ucítí za sebou Doriana ještě dřív, než na ni sáhne a přesto že na něco takového byla připravená ji to obětí na moment vyšle známou slabost do kolen a motýlky do podbřišku. Je slaboch, vždycky na tohle byla. Nebo byl on tak neodolatelný? Vlastně podvědomě se k němu lehoučce přitiskne, v tvrdohlavém odhodlání ale na moment sevře ručičky v pěst, aby je snad nechtěla položit na tu jeho. ,,Proč mi tohle děláš, Doriane... proč říkáš takové věci." Chce jim věřit. Je tak snadné jim věřit! Jenže ta víra nikdy nevydrží dlouho a ona pak v noci fňuká do polštáře. Právě proto se k němu chce stejnou měrou otočit a políbit ho, jako se mu z objetí vymanit. ,,Nejsi spokojený ani teď. Myslíš si, že to nevidím, ale vidím. Bolí to." Mluví tiše, přiznává se jako děcko co rozbilo vázu, zcela odhalená trestu i odpuštění. Jako by té upřímnosti pro dnešek ještě nestačilo.

Proč? Protože tě jednou doženu do dobu, kdy se mi sama doznáš i se jmény všech, se kterými jsi kdy ulehla do postele pomyslel jsem si, nad svou vlastní myšlenkou jsem se pouze zlehka usmál. "Protože jsou pravda, drahoušku. Víš přece, že bych ti v tomhle nikdy nelhal" odvětil jsem co nejupřímnějším tónem hlasu, možná.. dodal jsem akorát v mysli. Objal jsem ji o něco pevněji, snad až majetnicky, abych jí vnutil do hlavy, že je pro mě zcela jediná na světě, a schválně jsem jí vtiskl jemný polibek na krk. "Věř mi, Loty. Jsem teď maximálně spokojený, jak jen může muž být" zamumlal jsem jí do ucha a svou tvář si lehce opřel o tu svou a poklidně vydechl. Pár vteřin jsem váhal, zda to tak potupně říci, nebo mlčet a snažit se odehrát ono divadlo i bez toho, no nakonec mi došlo, že si to tím nejspíše usnadním. "Promiň mi, co jsem předtím řekl. Poslední dobou toho mám opravdu hodně, a čas od času musím upustit páru, nikdy jsem si to ale nechtěl vybít na tobě" promluvil jsem snad až provinile, sám jsem se musel v mysli pozastavit nad tím, zda se v této oblasti herectví zdokonaluji, nebo mi to jde jednoduše samo, třetí variantou bylo, že odsud nejspíš odběhnu se vyzvracet, jak moc mi přišlo potupné se za něco takového vůbec omlouvat!

Nelhal. Nelhal? Je těžší tomu věřit, zvlášť po dnešku. A zároveň tak strašně svůdné, když cítí jeho dotek a teplo, letmý polibek na krk, který jí do těla rozešle jemné mravenčení, když prostě chce být šťastná a bez starostí. ,,Doriane..." jen tichoučké zašeptání s přivřenýma očima. Motýlek co se dobrovolně lepí na pavučinu, protože se mu líbí jak se na ní třpytí rosa. Ručky sevřené v pěst se konečně uvolňují a dlaň jedné z nich najde hřbet jeho ruky, kterou má kolem pasu. Bláhová myšlenka, že mu dnes musí povědět ještě jednu věc, poslední. Kdyby na ni snad zapomněl. Nebo kdyby to mělo být naposledy. Po jeho omluvě se protočí v jeho objetí, ruce mu položí na ramena. ,,Můžeš mi říct všechno co tě trápí. Od toho jsem tady." Skutečně by si to přála, aby s ní mluvil, aby ji vnímal jako někdo kdo jde v životě vedle něj a ne za ním. I když ví, že by třeba všem jeho starostem nerozuměla, nic to nemění na tom, že by byla ochotná je poslouchat. Jen na moment sklopí oči, sbírá odvahu. ,,Pořád tě miluji. Nikdy jsem nepřestala..." možná z vlastní tvrdohlavosti, možná ze zbožného přání spokojeného, šťastného života. ,,Pokud ti to udělá radost, tak dnešní zkoušku zruším. Nemusíme nic dělat, nemusíme nikam chodit... nebo můžeme jít kamkoli." Kamkoli. Cokoli. Předstírat, že se nic nestalo, že jsou spokojený pár, takový jaký si vysnila. Čelo si opře o jeho rameno, tvář jí schovají pocuchané vlasy. Na vteřinku ji napadne, že by tak chtěla zůstat napořád.

Dalo mi dost práce udržet v sobě jakýkoliv povzdech nebo snad protočení očima. Věděl jsem, že se jí mohu kdykoliv svěřit, ale sednout si teď a začít jí brečet na rameno, jak moc si myslím, že mě za každým rohem podvádí? Nebyl jsem blázen, a už vůbec ne žádná fňukna. Furt jsem si stál za svým. Mlčet a sbírat patřičné důkazy, kterých jsem sice teď měl úplné minimum, ale tak nějak jsem v duchu věděl, že se mi to brzy rozšíří.
Kdy že jsem to slyšel naposled? Zeptal jsem se sám sebe v mysli poté, co mi vyznala svou nehynoucí lásku k mojí maličkosti, nebo kdy jsem to řekl naposledy já sám? Zněla má další otázka v mysli, až jsem z toho zůstal zase na pár vteřin, leč krátkých, trochu mimo. "Vždyť já tebe taky" odvětil jsem, na více jsem se nezmohl, asi proto, že se mi z těch slov dělalo nevolno. Dříve to pro mě znamenalo celkem dost, dneska? Prázdná slova plná faleše. Nic víc jsem v tom neviděl, ale proč jí to neoplatit, abych se udržel u svého divadla? "Ne, ne.." zamumlal jsem a jemně jí pohladil po zádech, "neruš nic kvůli mě, jen běž. Já jsem si stejně nedodělal všechny naplánované věci, když mi na krk hodili ty mušketýry" ušklíbl jsem se. "Alespoň si to všechno konečně zařídím" dodal jsem s úsměvem.

Zní upřímně. Zní upřímně? Zní upřímně a nelže! Proč by jí měl lhát? Vždyť jen před malou chvílí mu vlastně nabídla, že mu bude tolerovat třeba stovku milenek, jen aby byl spokojený. Proč by jí teď tedy neměl říkat pravdu o tom, že ji miluje? Zvedne hlavu a pousměje se na něj, pořád ještě má trochu mokré oči. ,,Dobře, ale slib mi, že na sebe budeš dávat pozor a že nebudeš pracovat do noci, ano?" Dál nenaléhá, když její nabídku odmítne. Za společný večer by vyměnila třeba i celou královnu. Prodala ji Španělům nebo inkvizici, nebo zkrátka komukoli. Nebude ho ale nutit, nebude prosit. Všimla si, že nemá rád když o něco příliš prosí. ,,Vynahradím ti to jindy, slibuji!" Vytáhne se na špičky, aby ho ho krátce, lehoučce políbila. Spustí z něj ruce a lehce pak i vyklouzne z objetí. Nechce se jí. Jenže ji tlačí čas. A on jistě také chce vyřídit své povinnosti před setměním.
S úsměvem, už zase o něco širším a tím i pro ni mnohem víc charakteristickým, zazvoní na služebnou a mezi tím začne ve velké bílé skříni vybírat vhodnější šaty. Přece jen ty vycházkové které má na sobě dostaly u jezera docela zabrat a na večer se nehodí. S pomocí Antoinette se tedy převleče do světloučce zelných šatů s odhalenými rameny a krajkovou dekoltáží, nechá si vlasy vyčesat, sepnout a ozdobit perlovou sponou s malým zeleným ptáčkem. Nakonec už jí zbývá jen sáhnout po troše růže na tváře a rty. Právě včas na to, aby odešla. Dnešek nakonec přece jen nebude tak zlý. Miluje ji. Řekl to.

"Nemusíš se bát" odvětil jsem a dokonce se u toho i mile usmál. Budu ze sebe zvracet pomyslel jsem si, jednak jsem si připadal jak po spořádání celého dortu, a jednak také proto, že jsem přežil válku, pochyboval jsem tedy, že by mě dorazila chvilka nepozornosti, nebo snad úmorná práce přes noc a nejspíše i do brzkých ranních hodin. Nechal jsem nakonec Lorette aby se šla připravit, a sám pobral své věci a opustil její komnaty. Sotva jsem za sebou zavřel dveře - již o něco klidněji než při mém vstupu - jsem si až s úlevou tiše oddychl. Mám to za sebou pomyslel jsem si ještě před tím, než jsem se rozešel chodbou pryč.

Vrátila se i s Antoinette krátce před snídaní. V klidu a tichosti, přesvědčená o tom, že ji nikdo nehledal a nikomu nescházela, pořád ještě obalená v růžovém sladkém obláčku prožitého. Ani se jí nechtělo spát, jen nechala svoji drahou, věrnou komornou aby odnesla a uklidila červené šaty, aby jí pomohla se převléknout do jedněch takových, co nosí běžně, ve světloučkých barvách a s květinovým vzorem. Aby jí pomohla rozčesat pocuchané vlasy. Je... šťastná. Dýchá se jí tak lehce, jako se jí už dlouho nedýchalo, na pr chvil si přišla jako středobod něčího vesmíru, milovaná a opečovávaná. Ještě teď, když s čajem a sladkým pečivem sedí u otevřeného okna má trochu husí kůži, když si celé to neskutečné dobrodružství vybaví. Trochu jí připadá, jako kdyby to snad ani nebyla ona, kdo dělal všechna ta rozhodnutí. Plachost a červené tváře se s něčím takovým přece běžně nespojují.
Výhled na udržované zahrady tlumí jakékoli zvuky z města, ve kterém právě nejspíš nespočet lidí počítá ztráty na svém majetku i životech milovaných. Lituje je, ale ta lítost, stejně jako vědomí, že by se měla bát o Doriana, když o něm po útoku na město neslyšela, je pro dnešek kdesi hluboko. Naučila se být trochu sobecká. Jen maličko. Tak, aby si udržela vlastní štěstí, ještě na pár chvil. Vidličkou odkrojí kousek citronového dortíku, zanese ho k lehoučce nalíčeným rtům a talířek odsune. Není to ta správná chuť, neuklidňuje jí protestující žaludek. Jídlo bude muset ještě pár hodin počkat.

Skrze dožínky jsem byl natolik zaneprázdněný, že jsem si při kousíčkách času ani letmo nevzpomněl na Lorette, vůbec jsem se sám sebe neptal, kde asi tak může být, co dělá, popřípadě s kým tráví svůj čas. Uvědomil jsem si to až poté, jakmile bylo po všem a já přicházel k sobě, ke své paranoidní mysli, až sem si kdesi, hluboko ve svém srdci přál, aby takovéto dny byly stále častěji, alespoň bych mohl zapomenout na své obavy, které mi sžíraly mysl. Jakmile se nic nedělo, měl jsem plnou hlavu jen své ženy, bylo to tu znova, avšak neměl jsem o ní prakticky žádné zprávy, vypadalo to tedy, že nikam nešla a zůstala doma. Kéž by to tak bylo, veškeré mé vidiny, že zůstala mimo okolní svět, vyvrátil až můj informátor. Musel jsem se přemáhat, abych toho člověka nezadupal do země s vyhrožováním, že jestli nemluví pravdu, dopadne dost špatně. Nedalo mi to a musel jsem jít svou ženu zkontrolovat, po cestě jsem se z náhlého vzteku vydýchal a nahodil spíše unavenou masku, možná až starostlivou. Já ti dám, že se s někým budeš tahat na dožínkách! .. ne, takhle tam nemůžeš vejít! zařvala na mě mysl těsně před tím, než jsem vstoupil do jejích komnat. Promnul jsem si tvář, zhluboka se nadechl a pro tentokrát zvolil slušný vstup, žádné vlítnutí nečekaného tornáda, jednoduše jsem pozvedl ruku a zaklepal na dveře. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely, nečekaně v nich stála Lorettina služebná. Tu starou rašpli budu muset vyměnit, tahle by jí nikdy neudala pomyslel jsem si, přesto jsem Antoinette věnoval úsměv. "Je tu má žena?" optal jsem se jí s tou největší zdvořilostí, kterou jsem v sobě dokázal najít.

Zaklepání na dveře vlastně ani nevěnovala pozornost, zelenkavý pohled upřený z okna do zahrady, ale ve skutečnosti se její mysl toulala ještě někde dál, než mezi růžovými keři. Navíc, o dveře se přece vždycky stará Toinette. Oběma rukama drží malý porcelánový hrneček, ze kterého upíjí pomalu chladnoucí čaj. Pak přijde ten hlas a na moment se jí snad zastaví srdce. Je jasné, že Antoinette pustí jejího muže dál. Zůstává sedět na místě, neodloží ani šálek s čajem. Nevstává a neběží mu naproti. Měla by. Dělala to skoro vždycky, když ji zrovna nepřivítal křikem nebo výčitkami. Jenže to nedokáže. Slyší kroky i to, jak se otevírají dveře pokoje, které už od chvíle kdy Doriana zaslechla sleduje nervozním pohledem. Usměje se. Jen letmo, ne s úplnou jistotou, když vidí jeho unavenou tvář. Kývne na komornou, aby je nechala o samotě, což potvrdí tiché zavření dveří, teprve pak odkládá čaj a vstává. ,,Je úleva vidět tě v pořádku, to co se dělo ve městě bylo hrozné!" Je to pravda, nelže. Nechce, aby se mu něco stalo, natolik se, podle ní, ještě jejich vztah nerozpadl. Má ho ráda, jen... jen to asi už není dost. Udělá k němu pár malých kroků, zvedne ruku aby se dotkla jeho tváře.

Už jsem se zmiňoval, jak děsně moc vás nesnáším, Antoinette? pomyslel jsem si, když jsem vcházel dovnitř, s lehce hloupým úsměvem na tváři, který pro tentokrát patřil staré služebné. Už ze začátku jsem se divil tomu, že Lorette nikde nevidím, až mě napadlo, že nejspíš spí, má domněnka byla znovu vyvrácena, když se služebná vydala ke dveřím, za kterými jsem jí viděl. Hm, kdy já měl naposled takové pohodlí a bezstarost? zavrčel jsem si sám pro sebe v myšlenkách a vešel dovnitř, jen letmo jsem se ohlédl za zavírajícími se dveřmi, než jsem pohledem spočinul na Lorette. "Nemusíš se bát, už je to všechno za mnou... námi" na poslední chvíli jsem se stačil sám opravit a nahodil nad tím až nevinný výraz. Vzal jsem jí za ruku, kterou se mě dotkla a přitáhl si jí k sobě, k mému překvapení až dost neobvykle něžně. Takže zas hraju na divadlo? zeptal jsem se s jakousi nejistotou sám sebe, bylo zvláštní, že jsem teď měl svědka, který jí viděl ve městě s jiným, a byl jsem.. klidný. Až jsem měl nutkání sáhnout si na čelo, zda nejsem nemocný. Jemně jsem jí objal a vtiskl polibek na čelo. "Byla jsi na dožínkách?" optal jsem se a sklonil lehce hlavu, abych jí viděl do očí, abych mohl být přímým svědkem její prvotní reakce. "Pokud ano, doufám, že jsi tam byla maximálně opatrná a mimo to veškeré dění" dodal jsem vzápětí, sám jsem si totiž nevybavoval, zda se mi sama o své účasti nějak zmiňovala ještě před samotným začátkem dožínek, nechtěl jsem, a vlastně jsem ani nemohl na ní spustit, s kým se to tam tahala, když bych bez mého informátora ani netušil, že tam byla.

Jemně se pousměje nad tím, když se opraví. Za ním, jistě. A za nimi také, ale v úplně jiných významech, než si Dorian může myslet. Tiše, skoro překvapeně vydechne když ji k sobě přitáhne, ale nechá se. Pořád je to její manžel, je jeho právo takové věci dělat a pořád jí na něm záleží. A přece jí najednou přijde tak zvláštní, že na ni sahá, že ji políbil na čelo. Skoro to nechce, něco v ní to nechce a další, čím dál tím menší, kousek pořád doufá, že by se nakonec mohlo všechno spravit.,,Bylo to hrozné..." automaticky se trochu zamračí při dotazu na dožínky. Je přesvědčená o tom, že nic nemůže vědět a tak ani trochu není při tomhle jeho dotazu podezíravá. Podívá se mu do očí a dlaně lehoučce položí na jeho hrudník. Podvědomé gesto, které má mezi nimi udržet trochu odstupu. ,,Viděla jsem co udělali... co udělali těm lidem. Pak jsem tam už nemohla zůstat, šla jsem k Annie domů." Nikdy nebyla dobrý lhář a proto říká čistou, i když trochu vyselektovanou pravdu. Na další podrobnosti se jí přece ptát nebude, skoro nikdy se neptá. Zvykla si, že ho zase tolik nezajímá. Tedy... i tohle objetí je nečekané. ,,Ty jsi byl tady, v zámečku? Když začaly ty příšerné boje nechtěla jsem se vracet." Zavrtí hlavou, připravená od něj odstoupit, pokud ji pustí. Přece jen její ranní bledost není způsobena jen nedostatkem spánku a vzpomínkou na hořící těla.

To mi nemusíš připomínat.. zasyčel jsem ve svých myšlenkách jako vzteklý had, co je připraven kdykoliv uštknout toho, kdo se mu nelíbí. Mile rád bych teď ublížil tomu, se kterým se Lorette na dožínkách tahala, pochyboval jsem ale, že by mi to ona sama řekla, a můj informátor jméno toho muže také neznal. Sice to byla škoda, ale pořád lepší než nevědět nic. Pocítil jsem lehký tik v oku poté, co řekla, že tam nemohla zůstat a šla k té de Vivonne. Mám snad z tebe ty odporné lži vymlátit? zeptal jsem se sám sebe v mysli a tiše si nad tím povzdechl, pro tentokrát jsem se ani neobtěžoval s tím, aby to neslyšela a neměla tak tunu těch svých řečí. "K Annie, ano?" pousmál jsem se, "snad ti byla příjemnou společností a odreagováním od všech těch zvěrstev, které se na dožínkách staly" dodal jsem vzápětí, naprosto klidným a zcela neškodným tónem hlasu, ačkoliv jsem tím chtěl něco naznačit. "Povolali mě tam, jakmile zjistili, že nemají dostatek těch hloupých mušketýrů" ušklíbl jsem se, přesto jsem byl natolik mazaný, abych se s ani jedním banditou, či co to bylo za hloupou sebranku, nestřetl. A okolní lidé.. mrtvolám jsem pomoci nemohl, a ostatní přece měli nohy!

Další lehce zavrtění hlavou, po kterém se maličko odtáhne. Skoro nepatrně. ,,Annie není ve městě, odjela. Byla jsem tam s Antoinette." Pořád vlastně ve své podstatě nelže, i když mu do obličeje upře trochu zkoumavý pohled. Necítí se dobře. Začíná být nervozní, zatím snad ne moc viditelně. Opravdu si začíná přát, aby z ní ruce sundal. Je hodný. Zná to, když je takhle hodný. Buď se mu opravdu daří, nebo tím něco sleduje. Nebo je ona jen moc roztěkaná na to, aby mohla uvažovat s čistou hlavou. Pohled jí zalétne k oknu. Přála by si být tam venku, na útesech. S větrem v rozpuštěných vlasech a medovým jménem vedle sebe. Tohle malé zamyšlení ji stojí to, že skoro přeslechne začátek jeho další věty. ,,Nemluv o tom, prosím... není mi z toho dobře." Jedna její ruka klouže z jeho hrudi, aby si ji dlaní přiložila na vlastní, stále ještě skoro ploché a v korzetu uvězněné bříško a nasucho polkne. Krom všeho ostatního ji bodne i osten výčitek. Byl tam venku. Mohlo se mu něco stát a ona... ,,Neodpustila bych si, kdyby tě zranili." Tiché přiznání, k ničemu a ke všemu.

Měl jsem co dělat, abych se po jejích slovech nezačal smát, opravdu pobavením, bylo to dost těžké, obtížné i to, že jsem nemohl začít řvát, že jsem celou tu dobu měl pravdu. Kdy se z tebe stala lhářka? pomyslel jsem si, vzápětí jsem si vzpomněl, co mi tehdy říkala. Že by jí nevadilo, kdybych měl bokem nějakou milenku, že já hlupák se jí tehdy za to omluvil! Že jsem po ní za to vyjel. Měl jsem v tom ještě přitvrdit. Tak tobě z toho není dobře, jo? Víš z čeho mě není dobře?! zavrčel jsem v mysli a rty stiskl pevně k sobě. Po jejích posledních slovech jsem jí pustil, jak jako kdybych něco držel v dlani, a tu následně rozevřel a onu danou věc nechal ztěžka dopadnout na zem. "Neodpustila?" povytáhl jsem zkoumavě obočí a pro tentokrát se neubránil ironickému avšak krátkému zasmání. Klidnými kroky jsem došel k oknu a zahleděl se do dálky, asi jsem v tomto nemohl Lorette věnovat jediný pohled. "Ale to, že jsi se tahala s jiným, zatímco já byl pracovně vytížen, si odpustíš?" nadhodil jsem a ihned na to na sucho polkl, najednou jsem měl v krku odporný knedlík, který ne a ne sklouznout dolů. "Nepopírej to, Lorette. Hlavně to nepopírej" dodal jsem potichu.

Jen co ucítí že ji pustil, o krok ucouvne. Všimla si těch zvláštních proměn v jeho tváři, neumí je pojmenovat, ale jsou tam, jako kdyby vedl vnitřní monolog, jako kdyby se k něčemu připravoval, nebo o něčem rozhodoval. ,,Jistě, nechci aby se ti něco stalo!" Odpoví na jeho smích svým zamračením. Vždyť to je přece úplně normální, měl by být rád, že něco takového řekla, nerozumí tomu, proč se jí za to vysmívá. Nerozumí tomu, dokud k ní nestojí zády a dokud znovu nepromluví. Další automatický krok vzad, i když je teď už dělí snad polovina místnosti i tak zaklapání podpatků prozradí její vyděšená ucouvnutí. Prsty ruky na bříšku sevřou látku šatů a na tvářích naskočí červené skvrny. ,,Doriane..." to oslovení je prosba. Prosba o to aby nepokračoval, aby se neptal. Hořkost v ústech, kterou zatím dokáže polknout. Ovládne se, na chviličku. Dost na to, aby se donutila udělat několik kroků k němu. Musí něco říct. Musí něco říct a nedokáže přijít na to co, skutečnou lež by ihned poznal. ,,Když zapálili hranice, udělalo se mi špatně, skoro jsem omdlela. Jeden muž mi pomohl odejít z náměstí." Tohle je pravda. Mohlo by to stačit. Snad by to mohlo stačit. I když nedostatek bojovnosti v jejím hlase, proti takovéhle nařčení, je zcela zjevný. ,,Chtěla jsem tam ten den být s tebou, povědět ti..." slzy. Nesnáší slzy a přitom pořád brečí. Pořád brečí a pořád je jí špatně a Antoinette tvrdí, že to brzy přejde, ale nepřechází a ona se před tím vším chce schovat. Ne. tohle mu neřekne. Ještě ne. To rozhodnutí přijde náhle, nečekaně i pro ni samotnou. Nechce, aby to věděl. Nikdo to nemusí vědět. Nikomu do toho nic není. Ten malý človíček v ní je jenom její.