Komnaty Juliette de Sévigne

Julien neměl v plánu vyhledat Juliette dříve než o domluvených dožínkách. Ale to ráno se mu do rukou dostala zcela nová zpráva. Velice důležitá zpráva. Tedy... Pro ni. Pro něj? To se teprve ukáže. Ale vzhledem k tomu, že se ten den vzbudil s moc dobrou náladou a ještě ke všemu poměrně mokrou vzpomínkou na její poslední návštěvu, rozhodl se přeci jen za ní zajít.
Komorný v domě se div nepřerazil, jak hluboce se mu jako biskupovi inkvizitorovi klaněl, ho pustil rovnou nahoru. S přesnými instrukcemi k jejím dveřím. A tak teď před nimi stojí, příjemně naladěn, a zaklepe.

Mávnutím ruky propustí služebnou, když přileje poslední vedro horké vody do její lázně. Sama do ní vstoupí a než se ponoří do kouřící vody, tak se natáhne pro sklenku kořeněného vína, které si už předtím přichystala. Upije a slastně vydechne zavírajíc na malý moment oči, které volají po odpočinku.
Z jejího rozjímají ji vyruší zaklepání. Zmateně se zamračí. Nikoho nečeká a služebná by neklepala. Ta služebná, která by šla dveře otevřít, kdyby ji předtím nepropustila. S povzdechem vyleze ven a natáhne na sebe těžký koupací plášť spoléhajíc na to, že by se jí dostalo včasného upozornění pokud by šlo o někoho důležitého. Vyjde z koupelny a přes menší salonek capká ke dveřím od jejích komnat zanechávající za sebou mokré stopy. Dveře pak otevře a když spatří, kdo tam stojí, tak na něj chvílí v šoku zírá. "Ehm.. Vaše Excelence," ukloní se jakmile se vzpamatuje a rozevře dveře, aby mohl vkročit. Přitáhne si plášť těsněji k tělu a dovede ho ke křesílkům u okna. "Čemu vděčím za tak nečekanou návštěvu?" neodolá otázce a hned na to se vydá ke skříňce ze které vyndá láhev vína, aby mu nalila. "Omlouvám se za mé vzevření. Hned se dojdu upravit." zamumlá, když potlačuje menší úsměšek a podává mu sklenku plnou rudé tekutiny.

Přejede ji pohledem. Tohle je rozhodně něco, co tak úplně nečekal. Ale proč vlastně ne? S lehkým pobaveným úsměvem jí kývne. "Zdravím tě, dítě..." broukne a projde kolem ní do pokoje. Usadí se do křesílka pod oknem, pohodlně, a znovu ji přejede pohledem. Zkoumavě. "Mám pro tebe zprávu, má drahá..." oznámí jí. Složí si ruce prsty k sobě. Usměje se. "Ale to není třeba. Myslím, že tohle ti sluší mnohem víc!" pokývne jí, aby se posadila na vedlejší křesílko. Vezme si sklenku. "Nalij si taky, drahoušku. Myslím, že k tomuhle přípitku se budeš chtít připojit!"

Lehce znejistí pod jeho pohledem. Málo vína. Kdyby ho měla víc, tak by se jako za starých časů až provokativně usmála, kdyby si všimla, že si ji nějaký muž takto prohlíží. V tomto stavu si však stále až moc dobře uvědomuje, kdo je její návštěvník zač. Pochybovačně sjede sama sebe pohledem a pak jen lehce pokrčí rameny. Jí to vlastně může být jedno. A pokud on bude spokojen.. "Jistě," odpoví a jemně se usměje. Místo toho, aby se však, podle očekávání, vydala ke skříňce, kde vzala první sklenku, tak se vydá do jedněch ze dvou dveří v místnosti, kromě vchodových. Zvedne svou sklenku a rychle dopije co v ní zbylo, než se s pobaveným úsměškem znovu vrátí za biskupem a nalije si. O chvíli později se již usadí naproti němu a sklenku položí na malý moment na stůl, aby si mokré vlasy přehodila přes rameno na jednu stranu. Nechce se o ně moc opírat. "Povídejte," vybídne ho nakonec a zvědavě se na něj zadívá. "Musím říct, že jste vzbudil mou zvědavost." Víno opět uchopí a zkoumavě se mu zadívá do tváře. Tohle rozpoložení není běžné a za ty dvě návštěvy se již naučila před ním hlídat a očekávat.. nu.. vše.

"Výborně!" usměje se a spokojeně si počká, než se usadí v křesle vedle něj. Nespouští ji z očí. Ten koupací plášť toho totiž mnohem více odhaluje než skrývá.
"Přišla mi zpráva ze Španělska, drahá Juliette. Tvůj zákeřný snoubenec před několika dny zemřel. Za poměrně... Podivných okolností, vpravdě..." přivře oči. Zvedne sklenku. "Na to bychom si mohli připít, co říkáš, drahá?" zadívá se jí do očí, zatímco sklenkou zlehka otáčí v prstech.

Stejně jako on ji, nespustí ani ona jeho z očí. I když dost pravděpodobně z jiného důvodu. Pozorně však naslouchá zprávám, které jí přinesl. Zajímá jí to. A ne málo. Co za novinky má, že to nemohlo počkat těch pár dní do dožínek. Zemřel. Podivné okolnosti. Zemřel. ta slova jí hrají pořád dokola v hlavě, když se jí místo zkoumavého výrazu postupně rozlije na tváři široký úsměv. "Ale, jaká škoda." pronese tak moc neupřímně, jak jen to jde. Místností se rozezní zvučné cinknutí. "V tomto případě je to povinnost." zavrní a s pohledem upřeným do jeho očí se napije. Lehce přivře oči a s výdechem se opře do opěradla křesla. "Podivné okolnosti," opakuje ta slůvka a v očích jí probleskne divokost, která byla její součástí ještě předtím než navštívila temperamentní Španělsko. "To zní skoro jako něco, co bych udělala já. Škoda, že jsem u toho nebyla." stále si ponechává ten úsměv, možná až příliš široký na to, že se baví o něčí smrti, ale nepředpokládá, že to zrovna jemu bude vadit. "Vskutku skvělé zprávy." tiše se zasměje

"Hned jsem věděl, že ti to udělá radost!" spokojeně se usměje. Přiťukne si s ní a spokojeně se napije. Přejede si jazykem přes rty. "Zase výborné!" pochválí jí její výběr. Pak sklenku odloží a zadívá se zpátky na ni. "Podivné okolnosti, opravdu. Ani já u toho bohužel nebyl, ale můj... Přítel... Mi toho svěřil dostatek! Ukázalo se, že ten bláhový chlapec měl nepokrytě naivní důvěru ve své služebnictvo, takže si nevšiml, že mu mladý štolba, který mu pomáhal do sedla před lovem, to sedlo na jedné straně nařízl, a na druhé mu třmeny utáhl kolem kotníku. Je to ale hloupá smrt, nemyslíš?" usměje se, tím svým částečně upírským úsměvem, "nechat se usmýkat koněm při lovu... Jak příhodné. Věděla jsi, že stejným způsobem zemřel francouzský král Filip IV. Sličný? Prý to byla kletba za zničení templářů..." ušklíbne se. Znovu si sklenku vezme a napije se. Dívá se jí do očí. "Za co myslíš, že Bůh potrestal tvého snoubence?"

Lehce pokývne. "Život je příliš nevyzpytatelný na to, abych ho trávila se špatnými věcmi," odvětí na pochvalu výběru a sjede ho pohledem. "Nebo lidmi," dodá s úsměvem. Kdesi v těch slovech je schovaná lichotka. Umně schovaná, aby nepůsobila nepatřičně či strojeně. S úsměvem, který se nehodí pro mladou, nevinnou dámu, poslouchá každé inkvizitorovo slovo. Neměla by se smát. Jde o něco smrt. I tak se jí však ramena otřásají veselým smíchem. "Zaslechla jsem něco takového." přikývne lehce a dopřeje si další doušek. Předstírá, že se zamýšlí. "Řekla bych, že za to, že jediná dobrá věc na něm bylo jeho postavení." odfrkne si pohrdavě. "Možná za to, že si nevážil toho, co mohl mít." ušklíbne se a mírně se nakloní a přivře oči. "Na to, že jste u toho nebyl víte podivuhodné množství detailů." poznamená a též odloží sklenku. Zvedne se, aby si došla pro kartáč a o pár vteřin později se zase usadí. Začne si rozčesávat dlouhé kudrnaté vlasy a nespouští ho u toho z očí. Začíná konečně pociťovat první účinky vína." Jste natolik tajemný, že neznám ani vaše jméno." lehce se pousměje.

"Já bych rozhodně vsadil na to druhé!" pokývne a znovu se napije. Ano, víno měla Juliette opět naprosto dokonalé. Už jen za to víno stálo za to prokázat ji tuhle drobnou laskavost.
"Ale skutečně jsem tam nebyl!" zabrouká, "je to škoda, musela to být opravdu zajímavá podívaná, to nepopírám... Ale úplně nejblíž byl ten mladý štolba! Žel, ten nás už svými vlastními detaily nepoctí, drahá Juliette. Byl popraven jen několik hodin po smrti tvého slabošského snoubence. A jak taky jinak! Taková, hm... Úkladná vražda!" zavrní, skoro jako spokojený kocour po tom, co si pochutnal na lapeném ptáčkovi. Pozoruje ji pak, jak si rozčesává vlasy. "Opravdu? Neznáš jméno vrchního inkvizitora a biskupa? To je ale velmi ostudné, zvlášť, když s ním probíráš tak nebezpečné plány, má drahá!" tiše se zasměje. Přivře oči jako nebezpečná šelma. Předkloní se a natáhne k ní jednu ruku. Zatáhne za pásek a rozváže jí koupací plášť. Ale tím neskončí. Hezky jí ho rozhrne. Ale je gentleman. Zatím jenom na hrudi!

Vypadá tak moc spokojeně, v jeho případě se dá toto porovnávat s rozjařeností. Bůh ví, proč se ohledně toho cítí nejistě. Možná proto, že moc dobře ví, že jak ta rozjařenost přišla, tak zase může rychle odejít. I přes toto vědomí se vak neubrání pobavenému smíchu a veselému úsměvu. Ještě aby ne při takových novinkách. Nad úmrtím štolby jen mávne rukou. Co se dá dělat. Dílo bylo vykonáno. A někdo musel zaplatit. Dokud to není ona nebo někdo z jejích sourozenců, tak jí to trápit nebude.
Místo toho se rozhodne pokusit něj vymámit nějakou tu informaci o něm samotném. "Vrchní inkvizitor a biskup je natolik tajemný, že je obtížné o něm cokoliv zjistit." dlouhými tahy pročesává svoje vlasy a tázavě povytáhne obočí, když se k ní nakloní. Ztuhne uprostřed pohybu a přimhouřenýma očima sleduje jeho počínání. Vrazit mu jednu, nebo nevrazit mu jednu? To je oč tu běží. Chceš hořet, nebo nechceš hořet? roztáhne rty v mírném úsměšku a sjede ho pohledem. "Vidíte snad něco, co se vám líbí?" optá se a natáhne se pro víno, aby upila poněkud víc. Připadá jí, že to bude potřebovat. Poté odloží i kartáč a pomalinku se zase začne zahalovat. "Nesmíte mě vykoukat pane inkvizitore, pak bych se vám už nelíbila." dodá lehce vyzývavě.

"Takže mi chceš říct, že tě sem poslali, abys mi předala informaci, ale ani ti neřekli, komu ji máš dát?" povytáhne obočí a rty se mu zkroutí v opravdu pobaveném úšklebku. Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. "Máš štěstí, dítě... Že tu zrovna nebyl jiný biskup. To už byl nejspíš hořela..." zabrouká, "jsem Julien Fauchet!" pokývne jí tedy blahosklonně. Načež se ale lehce zamračí a rychle jí chytí zápěstí, aby se nemohla znovu zahalit. "Ne, ne, ne, maličká!" zavrtí hlavou rozhodně, "žádné takové. Já mám rád svoje výhledy. A když se mi něco líbí, nezakrývám to!" sdělí jí, s přísně přivřenýma očima. Aby věděla, že to myslí vážně. Vezme místo toho její sklenku a přiloží jí ji ke rtům. "Jen pij, dítě! Uvolni se!" řekne jí, téměř mile. Ale je to příkaz. Pomůže jí, nakloní sklenku. Tak "nešikovně", že jí pramen vína steče z koutku úst na bradu a zní hezky na odhalený hrudník. Julien tu kapku spokojeně pronásleduje pohledem.

Pokrčí jedním ramenem. "To ano," chápala už předtím moc dobře ten risk. A nepochybovala o jedné věci.. "Nepochybuji o tom, že na závěr chtěli vyzkoušet, jak moc jsem ochotná pro naši věc riskovat." pronese téměř lhostejně. Hned na to se pokusí zahalit avšak její plány jsou zmařeny rozhodným gestem a pohledem, kterému nehodlá odporovat. Spustí ruce do klína a lehce přikývne. Rozhodla se, že ještě hořet nechce. Dál ani nemá čas to rozebírat, protože se div nezalkne vínem, které jí tak ochotně pomůže pít. Cítí, jak tenký pramínek stéká po odhalené kůži a zadumaně se zadívá na muže před sebou, který z oné kapičky nespouští pohled. ""Pokud si dobře pamatuji, pronese tiše a zablýskne se jí v očích, "tak jste říkal, že vám to víno chutná." zvednou koute úst v potměšilém úsměvu. "Byla by škoda ho plýtvat." dokončí svou nevyslovenou pobídku.

"To od nich bylo sice hezké, ale šíleně nepromyšlené. Kdybys oslovila někoho jiného, někoho špatného, celá ta jejich skvostná věc by byla venku, veřejná, a zmařená... Odsouzená k neúspěchu..." zavrtí hlavou, "ale lidé z jihu byli vždycky příliš horkokrevní..." dodá s trochu arogantním úšklebkem.
Ale pak už se věnuje příjemnějším věcem. Zábavnějším.
Usměje se na ni, jako kdyby byla malá holčička, co se učí psát a poprvé správně napsala celou větu. "Přesně tak, drahoušku! Pamatuješ si to správně! A taky je to pravda!" nemůže než souhlasit, samozřejmě. A protože se vínem neplýtvá, skloní se a sám ho z její jemně kůže slízne. Začne hezky pod prsy, kam stihlo stéct, pokračuje mezi nimi a víš, až na její krček. Pak se zase odtáhne. "Takhle chutnalo dokonce ještě lépe!" zkonstatuje, "ale bylo ho trochu málo, nemyslíš, maličká?"

Ach, starý Julien je na krátký okamžik venku. ušklíbne se v duchu při pohledu na jeho výraz přetékající v tu chvíli arogancí. Zaujme jí však další věta, kterou se rozhodne okomentovat teprve ve chvíli, kdy ucítí jeho dotek na své kůži. Tedy okomentovala by, kdyby jí veškerá slova nevzal jeho horký dech. Přivře lehce oči a nakloní hlavu ke straně, když se dostane až k jejímu krk. "Horkokrevnost umí být i promyšlená." zašeptá, když se odtáhne a natáhne se pro sklenku, aby z ní pomalu upila s pohledem upřeným do jeho světlých očí. Nakonec ji však dopije až do dna. Plášť si urovná na ramenou tak, aby si byla jistá, že jí nesklouzne, když se postaví. S vlastní stopou divoké arogance na něj ušklíbne a vydá se rovnou pro celou láhev, kterou uchopí za hrdlo stáhne z police. Poté se až lenivým krokem vydá k druhým dveří, které vedou ze salónky, skrývající ložnici. "A ta to lahodné víno plánuje dopít poněkud.. pohodlnějším způsobem." ohlédne se na něj přes rameno a tiše se zasměje, když otevře dveře a vyčkává. I ona si umí hrát. A že si hry na kočku a myš, kdy není nikdy pořádně jisté, kdo je kdo, umí užívat dosytosti.

Opře se zpátky do svého křesla a dívá se na ni. Vidí na ni, že si chce hrát. Zase má v očích tu svojí divokost, jakou na chvilku zahlédl v klášteře. Je na to zvědavý. Všimne si, jak si upravuje plášť. Určitě vstane. Usměje se a nechá ji. Sleduje ji, jak si dojde pro láhev. Tiše se zasměje. Vstane a přejde k ní. Přejede jí dlaněmi po ramenou, stejně jako tenkrát. Ale nezastaví se. Pokračuje dolů po jejích pažích. Sklouzne z nich na její boky. Rozváže jí plášť úplně. A nechá ho z ní sklouznout na zem k jejím nohám. Vtiskne jí polibek na to dokonalé místo mezi ramenem a krkem. "Horkokrevnost není promyšlená, má drahá..." zašeptá jí do kůže, s každým slovem se jí o ni otře rty, jen lehounce, jako motýlí pohlazení. "Je rychlá a úderná... Ale ty nejsi horkokrevná..." zašeptá a přesune se rty na její krk, "ne... Ty jsi divoká. Chceš si hrát, hm? Tak si budeme hrát!" vydechne jí do kůže. Pak jí na krk políbí pořádně. Nasaje její kůži mezi rty. A pak i mezi zuby, téměř něžně ji stiskne. A zároveň s tím stiskne v dlaních její boky.

Sleduje, jak se zvedá a kráčí k ní přes místnost. Zastaví se těsně za jejími zády. Otočí hlavu, aby se na něj mohla zadívat přes rameno. Alespoň koutkem oka sledovat jeho pohyby. Ne jako posledně. Ne, dneska nebude stát jak laň, která čeká na smrt. Tiše zamručí, když jí rozváže plášť, který se sveze z ramen a skončí na zemi. Lehce zvedne paži, aby mu jí překryla ruku, spočívající jí na boku. Poslouchá každičké jeho slovo a vnímá každičký dotek rtů, který je doprovází a které hrají na její nervy vzrušující melodii plnou očekávání. Vydechne a zakloní hlavu, zároveň se opře o jeho hruď v téměř romantickém objetí. Téměř. Otočí se k němu čelem a octne se tak blízko něj, že stačí, aby se natáhla a sama mu vtiskla polibek na krk poblíž tepny. "Přeci nebudete stát ve dveřích." zamumlá a zuby stiskne jemnou kůži o trochu silněji než on předtím. Začne si hrát se sponou držící mu bohatě zdobený plášť na ramenou, než ji s klapnutím rozepne a těžká látka se s šelestem sveze k zemi. V až něžném gestu ho uchopí za ruku a s vínem v druhé dovede do pokoje, kde láhev položí na první rovný povrch. Znovu k němu přistoupí, dobře si vědoma své nahoty se otřes prsy o jeho hruď a lenivě začne rozepínat košili. "Tak hezká košile, skoro mám chuť ji zničit." zamumlá podmanivě a ušklíbne se. Sevře její látku mezi prsty poněkud pevněji. Hned poté se natáhne a prudce, až drsně spojí jejich rty v divokém polibku.

Cukne mu koutek a spokojeně vydechne, když ho ta malá kousne. Přejede jí prsty po linii štíhlého pasu. Pak ji kolem něho chytí. "To by byla jistě škoda..." odpoví jí a vejde za ní dál do její ložnice. Neplýtvá čas ani pozornost na to, aby se tam rozhlížel. Proč taky. Nejlepší výhled má přeci přímo před sebou.
"Copak? Ráda ničíš pěkné věci?" zašeptá jí a přitiskne si spodní část jejího těla na sebe. Velmi blízko. A pak jí polibek oplatí. Dravě. Hladově.
"Četl jsem v nějakém spisu, že to je něco, co lidé mívají v povaze..." vydechne jí do rtů, zatímco ze sebe košili stáhne a nechá ji ležet kdesi na zemi. Přitiskne si jí, kůži na kůži, na svůj odhalený hrudník. "Když vidíme něco krásného, čistého a nevinného... Máme nutkavou tendenci to zničit! Zkazit..." zašeptá jí. Zuby jí zatahá za spodní ret. Pak jí chytí a hodí ji na postel. "Ale mám takový pocit, že ty už nijak kazit nepotřebuješ..." ušklíbne se. Sám si rozepne kalhoty, s pohledem upřený na ní a na její tělo. Zbaví se jich a pohladí sám sebe po naběhlém mužství.

Malinko se odtáhne, aby si mohl vysvléct košili a hned na to se na něj znovu natiskne. "Jenom pokud skrývají ještě něco lepšího." zašeptá a přejede dlaní přes jeho trup. Nechá se přitisknout na jeho hruď a se zakloněnou hlavou nechává rty jen milimetry od jeho. Naslouchá jeho slovům, zatímco ho prsty hladí po ramenou a zádech a občas, ale jen lehce, zatne nehty.
O chvíli později však padne do měkkých polštářů a ušklíbne se na něj. Zůstane tam ležet, s vlasy rozhozenými kolem její hlavy a dlaní si přejede před krk, prsy až na břicho a bok. Pečlivě sleduje každý jeho pohyb, když se tak nad ní tyčí, zcela nahý, dotýkající se sám. Posadí se a s úsměškem ho chytne za ruku s prudkým pohybem ztrhne k sobě do pokrývek. Nakloní se nad něj a přejede po celém jeho tělem pohledem. "Zajímalo by mě, jestli tak mocný muž jako vy, Juliene, potřebuje mít vše plně pod kontrolou i v posteli." šeptá ta slova, doprovázená jemnými polibky na jeho krk a hruď. "Ale předpokládám, že to brzy zjistíme." dodá, když ho silněji kousne těsně po ucho a pevně sevře v ruce jeho mužství.

Nechá se tedy strhnout do postele. Sleduje jí, každý její pohyb. Ušklíbne se a tiše zasměje. Prsty jí zajede do vlasů. Prohrábne jí je trochu, ale pak lehce stiskne v prstech.
"Mocný muž jako já rád nejdřív nechává věcem volný průběh, než se rozhodne!" zašeptá jí do ouška, když ji za vlasy hlavu lehce zvedne k sobě. Přejede jí po lalůčku jazykem.
Usykne a slastně vzdychne, když ho sevře v dlani. Je už vzrušený, pevný. Jak taky jinak.
Zadívá se na ni. Přivře oči. A pak si ji přitáhne v dalším dravém polibku. "Tak mi ukaž, jak divoká jsi, maličká!" zašeptá jí do rtů. Do spodního jí kousne a lehce za něj zatahá.
Má v sobě oheň, na to, jak je drobná. Ale to je dobře, moc dobře. Prsty jí přejede po jizvách na zádech. Však on má přeci oheň rád. Moc rád.

Přivře oči, když ji lehce zatahá za vlasy a zvedne hlavu od jeho hrudi. Tiše vydechne a sevře ho. Se samolibým úsměvem se mu zadívá přímo do očí, než si ji přitáhne k sobě. Prudce mu polibek oplatí a tiše zamručí do polibku, než se jí dostane pobídky na kterou celou dobu čeká. V očích se jí zableskne, když se rukou zapře nad jeho hlavou a obkročmo se na něj posadí s tváří pořád blízko jeho, než se napřímí a chvíli si ho jen zkoumavě prohlíží. Rysy jeho tváře, oči, pohledem zavadí i o rty a pak sklouzne na hruď a trup jako takový. S hlavou lehce nakloněnou ke straně, tmavými vlasy rozprostřenými po ramenou a zádech a pohledem, ve kterém se bije divokost s hravostí se nakonec nadzvedne, aby si ho navedla do sebe a v jednom prudkém pohybu přirazila.
Skrz rty se jí vydere sten, když ji zaplní a zavře oči, vychutnávající si ten pocit. Rukama zapřenýma o jeho hruď, zatínající nehty do jeho kůže se začne po chvíli nadzvedávat a dosedat ve zrychlujícím se tempu. Občas se však nahne, aby si ukradla kladmý polibek a nabízející mu svá ňadra k polaskání.

Dlaněmi jí vyjede po nohou, stehnech. Přes dokonalé obliny jejího zadečku až na boky. Jednou rukou ji za něj pevně chytí, stiskne ji, společně se spokojeným vzdychnutím, když na něj Juliette prudce dosedne. Drží ji i dál, aby jí pomohl se na něm nadzvedávat. Nebo aby si ji jednoduše přidržel, když je třeba. Zlehka přiráží proti ní. Druhou rukou se ovšem věnuje jejím prsům. A nejenom rukou. Vezmeš její bradavku mezi rty, pořádně ji nasaje. A pak po ní přejede zuby. Stiskne ji v nich. Nakonec ji pustí, ale jen proto, aby se polibky dostal až na její krk. A pak se prostě zvedne. Obejme jí paží kolem pasu a zvedne se do sedu. Přidrží si ji na sobě a dostane se tak mnohem hlouběji do jejího lůna.

Přes rty se jí vydere další sten, když ucítí jeho zuby. V reakci na to se kolem něj stáhne o trochu víc a vydechne. Muž pod ní se z ničeho nic posadí a ten pohyb způsobí novou vlnu slasti, která ji přiměje zaklonit hlavu a roztřeseně se nadechnout. Lehce se posune a natiskne se na jeho hruď. Ruce obmotá jako chobotnice, aby jí nevyklouzl. Ne. Pevně ho obejme a začne pohybovat pánví v pomalých mučivých pohybech. "Teď tu budeš hezky se mnou," vydechne, než ho políbí a lehce zatne nehty do jeho zad přidržujíc si ho u sebe. Pokračuje v pomalinkých pohybech, aby učinila za dost ho trochu potrápit.

Cítí, jak její tělo reaguje na jeho zuby. Zapamatuje si to. Když se posadí a chytí si ji, tak ji políbí. Slíbá jí slova ze rtů a umlčí v nich svoje sténání. Nechá jí chvíli hrát svoji hru, nechá jí trápit ho pomalými pohyby. On zatím trápí její rty i krásný bílý krček svými zuby. Vždycky ale jen v tu správnou chvíli. Ale nakonec ji zase pořádně chytí. Přetočí ji pod sebe mezi polštáře a povlečení. Jednu její nohu si nechá omotanou kolem pasu, druhou jí ale chytí pod kolenem. A začne do ní přirážet ve svém vlastním tempu. Začne si ji doslova brát. Ale nezapomíná na ni. Na její rty, ani na její bradavky. Oboje stejně vyzývavé a lákavé. Jako celé její drobné tělo pod ním. Bere si ji a během toho objevuje její citlivá místa. A všechna si je ukryje do paměti.

Přistane zády v polštářích. Mírně zadýchaná sleduje muže tyčícího se nad ní. S pohledem plným touhy a chtíče natáhne ruce a pohladí ho po ramenou a hrudi. Jakmile si ji začne brát, tak se ho sama pevně chytí a přivře oči. Její steny nenachází konce a když cítí, jak se slast začíná postupně hromadit v jejím klíně, tak se jí v hlavě vynoří jeho jméno. Usadí se na jazyku spolu se silným nutkáním ho vyslovit. Odolává však tomu. Není hloupá a něco takového si musí chlap, alespoň v jejich očích, zasloužit a to nejen posteli. Kousne se tedy do rtů a zatne do něj drápky jako kočka držící si svou myš, i přesto, že teď se cítí spíš ona jako ta myš, tak, že mu na zádech dost pravděpodobně chvíli zůstanou nějaké stopy. Zborcená potem, oplácejíc mu polibky a tlumící tak svoje vlastní steny, se nakonec prohne v zádech jako luk, tiše vykřikne a nechá se omámit návaly slasti, která se jí je vlnách rozlije do celého těla. Prsty sjede po zádech až k týlu a Julienovi do vlasů, aby si ho přitáhla k sobě v drsném polibku, aby její zuby občas jemně či silněji sevřeli jeho ret a pak se mu zadívala s výzvou do očí.