Sídlo de Sevigne

Matka dostala přímo šílený nápad. Jí se zdál naprosto skvělý, a mě přišel absurdní. Po tom incidentu ve městě jsem nechtěla opouštět bezpečné prostory, ve kterých jsem se pohybovala valnou většinu svého času. Matka ale trvala na svém, chtěla po velmi dlouhé době navštívit svou rodinu. Ani jsem netušila, že by se tu někdo z její rodiny mohl pohybovat, a raději jsem se jí ani neptala, a navíc mi přišlo dost blbé se vyptávat, jak moc to jsou vzdálení příbuzní. Moc o své rodině nemluvila, více se soustředila na tu svou, a já byla poměrně dost zvědavá, jak moc se moji vzdálení strýcové, bratranci, tety i sestřenice změnili, přece jen jsem je naposledy viděla když.. vlastně jsem si ani nedokázala vzpomenout, kolik mi tak mohlo být, matně jsem si je dokázala vybavit, musela jsem být tedy dost malá. Matka mi cestou v kočáru vyprávěla různé společné zážitky z návštěv onoho rodu, s menším úsměvem na tváři jsem jí to odkývala, v podstatě mi to bylo ukradené, když jsem si z toho valnou většinu vůbec nepamatovala.
"Je to oproti nám velká rodina, že?" zamumlala jsem, má slova ale byla jistou narážkou na ono sídlo, které se mezi námi rozlehlo. Matka mi to odsouhlasila. "Hold jiné vzkvétají, a jiné vymírají" pronesla jsem s až ledovým klidem, v očích postarší dámy jsem spatřila zlobu, možná se jí i svraštilo obočí, ale to už jsem nijak nevnímala a pohled jsem přesunula zpět na sídlo, před kterým se kočár brzy zastavil. "Nevím co to s tebou poslední dobou je, ale chovej se slušně!" napomenula mě matka ještě před tím, než jako první vystoupila z kočáru. A byla jsem snad někdy neslušná? odvětila jsem jí na to ve své hlavě a jen trochu protočila očima, než jsem jí následovala ven.

Zamyšleně se zadívá z okna vyhlížející kočár, který by měl každou chvíli dorazit. Není to fér. Není. Tedy, ne to, že mají dorazit příbuzní na odpolední čaj, vzhledem k tomu, jak rozrostlá rodina jsou, je to poměrně běžná záležitost, ale to, že povinnost bavit jejich ratolest padla na ni. Emerson si odešel na nějaký večírek, po dalších bratrech stále není v Avranches ani vidu ani slechu a Marie prý hostit nemůže, protože jejich sestřenka je věkově spíše k Juliette. Ta si na malý moment opře čelo o zárubeň a zhluboka se nadechne a vydechne, aby potlačila další z dlouhé řady nevolností, které ji v poslední době otravují život. Ne, není to fér. Má důležitější a především akutnější záležitosti k řešení.
Radši se vydá ze svých komnat, sejde schody a přidá se k matce, která ji přejede kontrolním pohledem. Poté se na ni pochvalně usměje, když spatří na tváři se nejstarší dcery společenský a milý úsměv. "Nemusíte se obávat mamá. Vím, jak se mám chovat." ubezpečí ji, když si všimne, že se schyluje k tradiční přednášce. Pak už jsou obě šlechtičny upozorněny na přijíždějící kočár. Projdou tedy hlavními dveřmi a sejdou těch pár schůdků, aby se s nimi po letech náležitě přivítaly."Jak asi Maruš vypadá po všech těch letech?" zamumlá si brunetka pod nosem a vyslouží si tak lehce káravý pohled.

Sotva se mé boty na nízkém podpatku dotkly země, už jsem chtěla zalézt zpátky. Mít tu možnost nějak komunikovat s matkou aniž bych promluvila, mile ráda bych jí oznámila, že tohle by bohatě stačilo. Viděla své příbuzné, můžeme se s klidem vrátit zpět do kočáru a jet domů, kde jsem momentálně chtěla být, nejlépe ještě s nosem ponořeným do nějaké staré knihy z otcovy knihovny, a kdyby mě žádná nezaujala, přečetla bych si snad již po tisícáté Bibli. Matka na nic nečekala a rozešla se rovnou ke dvěma ženám, které ze sídla vylezly. Poznávala jsem maximálně tu mladou brunetku, pravděpodobně to musela být Juliette, o které mi matka cosi říkala v kočáře, o té druhé jsem si nebyla tak jistá. Mohla to být matčina sestřenice, nebo ještě vzdálenější příbuzná, ale evidentně jich měla spousty dle jejího vyprávění, nebo jednoduše použila tolik jmen, které se mi nakonec smíchaly do sebe. Matka s co největší elegantností došla ke dvěma ženám a s tou postarší se snad až láskyplně objala, nebo to alespoň tak přišlo mě samotné.
Nikam jsem nepospíchala, spíše jsem nadále postávala u kočáru a mlčky si prohlížela sídlo. Bylo opravdu pěkné, rozhodně se mi takto zvenčí líbilo, ale na můj vkus bylo až příliš velké. Pro někoho, kdo vyrůstal v pěti členné rodině určitě hodně velké. Začala jsem pořádně vnímat až poté, co na mě matka houkla s tím, ať tam tak nestojím a jdu se také ukázat, samozřejmě nezapomněla dodat, že od jejich posledního setkání jsem dost vyrostla. Došla jsem k ženám a nahodila automaticky menší úsměv, a stoupla si po pravici své matky. Prozatím jsem mlčela, netušila jsem, zda jim něco říct, nebo to všechno nechat na matce.

Stojí jen pár kroků za svou matkou, když se obě starší ženy srdečně vítají a hned se pouští do řeči. Samozřejmě. Přijela především jedna za druhou a obě jejich dcery jsou tam.. Proč vlastně? Juliettino uvažování nad touto otázkou přeruší až to, že se jejich pozornost přesune právě na jejich ratolesti. "Jsem moc ráda, že vás po takových letech vidím, tetičko." promluví poprvé za celou dobu a lehce se u toho ukloní. "Stejně tak tebe Marie," osloví svou sestřenku a s lehkým úsměvem jí pokývne a chvíli si ji prohlíží.
Po dalších pár momentech veselého švitoření se odeberou do sídla a Jul se při té příležitosti zařadí vedle mladší sestřenice. "Chceš provést po sídle, nebo posedět s nimi nad šálkem čaje a sušenkami?" lehce se k ní při tom nakloní, aby ji dámy jdoucí před nimi pokud možno nezaslechly a lehce se úšklíbne. Sedět s nimi u šálku čaje by bylo určitě utrpení.

Udržovala jsem si na tváři menší úsměv a pohled střídala mezi dvěma ženami, v duchu jsem jen doufala v to, že se tu moc dlouho nezdržíme, ačkoliv mi nějaké výlety a návštěvy nikdy nevadili, přesto jsem teď chtěla být doma více než kdy dříve. Kdyby žil otec, nemusela bych tu teď stát. Určitě by mě tohohle tlachání ušetřil.. pomyslela jsem si a oči sklopila k zemi, dívala jsem se tam po celou dobu, že se rozhodlo, že se půjde dovnitř. Nechala jsem jít starší dámy první, udržovala jsem si od obou jistý odstup, matka měla tendence se z ničeho nic zastavovat, zvykla jsem si tedy na to pozorovat její kroky, už jsem jí párkrát šlápla na kousek šatů, a to mě potom mohla samotnou látkou uškrtit. "Jejich tlachání mě opravdu nezajímá" špitla jsem k Juliette, na kterou jsem se jen krátce podívala, než jsem zůstala stát na místě a tiše si odkašlala. "Nebude vadit, když strávím nějakou chvíli s Juliette?" pronesla jsem a tázavě se zadívala na svou matku, která se ke mě pouze natočila bokem, pár vteřin sledovala mě, poté mou sestřenku, než nakonec souhlasně pokývla hlavou. "Pokud to samozřejmě nebude vadit Margarette" usmála se matka a zadívala se přívětivě na ženu po svém boku, snad jako by ona sama vyčkávala, jak se k tomu vyjádří.

Spokojeně se ušklíbne a zlehka pokývne hlavou na znamení, že s jejím názorem souhlasí. K jejímu vlastnímu překvapení se dívka sama ujme iniciativy a jejich malý průvod zastaví. Sama se zatváří naprosto nevinně a pokorně, jak se od mladé dámy sluší, když si je její teta prohlíží a hned na to se obrátí na matku, která si dopřeje chvilku, aby se zamyslela. "Nevadí mi to, mamá. Aspoň Marii ukážu sídlo a projdeme se zahradami." ujme se sama slova a to se zdá býti poslední kapkou vody do mlýna, aby s nakonec i ona sama souhlasila.
Obě mladé šlechtičny zůstanou tedy stát, když se hraběnky znovu rozejdou a čekají, než jim zmizí s očí i doslechu. V tu chvíli Juliette povolí lehce křečovité držení těla a vydechne. "Takže," začne zamyšleně a sjede sestřenku zkoumavým pohledem. "Co by tě tak mohlo zajímat?"

Vypadalo to, že si dávala teta až moc času na nějaké rozmýšlení. Jenom doufám, že mi nechce dávat výslech ohledně mého života, pomyslela jsem si, vzpomněla jsem si, když k nám před lety přijela vzdálená příbuzná mého otce. Byla jsem tehdy hodně malá a přesto mi pokládala jednu otázku za druhou, a rozhodně to nebyly otázky pro malé děvčátko, která se sotva naučila šít a při tanci byla stále vemeno. Jakmile se do toho zapojila i Juliette a teta s tím souhlasila, potichu jsem si oddechla. Souhlas znamenal žádný výslech, žádné vlezlé otázky, na které bych musela slušně odpovídat. S menším úsměvem jsem sledovala, jak obě dvě odchází, a jakmile mi zmizely z očí, přestala jsem se tak culit a na místo toho nahodila trochu zamračený výraz. Povytáhla jsem tázavě obočí, když Juliette promluvila a natočila k ní hlavu. Nad její otázkou jsem pokrčila rameny, za prvé jsem nevěděla, co by mě tu mělo zajímat, a za druhé jsem chtěla domů. Byla jsem klidně schopná si zalézt do kočáru a tam vyčkat, než se matka rozhodne pro odjezd. "Zajímá mě jen to, kdy se budu moct vrátit zpátky domů" odbyla jsem sestřenku a poodstoupila od ní o pár kroků vedle, přičemž jsem se k ní otočila zády a začala si alespoň - s opravdu minimálním zájmem - prohlížet stěny, a vlastně všechno, co lemovalo chodbu, a co stálo za alespoň malou pozornost.

Drobný osten hněvu ji popíchne, když se Marie zachová tak, jak se zachovala. Zachrání jí z bůh ví, jak dlouhého klebetění a ona se zachová téměř jako rozmlazlený spratek. Ten však potlačí a místo toho si zamyšleně přeměří její záda. V pokušení ji její chování oplatit se na chvíli zákeřně ušklíbne. Poté si však uvědomí, že by jí to za ty problémy nestálo. Asi. Možná. Spíš ne. Ne. Až odjedou, tak chce mít klid. Ne poslouchat ještě matčinu přednášku. Takže jen povytáhne obočí a zlehka pokrčí rameny. "Můžeš se jich jít zeptat. Nebo něco provést, aby tě tvoje matka samou hanbou odvlekla." navrhne jí až lhostejně. "A nebo tu můžeš stát a kochat se našimi obklady." pokračuje. "Nebo spolupracovat a můžeme si chvíli zkrátit v zahradách nebo naší knihovně." dokončí svůj malý monolog a přejede rukama po sukni, aby uhladila látku.

Jen jsem se nad jejími slovy tiše, až skoro neslyšně uchechtla, přičemž jsem oči zabodla do jednoho z obrazů. Opravdu by mě bavilo každý den procházet kolem obrazu s obyčejnou krajinou, ušklíbla jsem se v mysli, měla jsem více v oblibě obrazy, na kterých se dalo něco najít, něco co člověka zaujalo a zkoumal malbu dál. Krajinu jsem mohla vidět i z okna. Rozhodně by byl obraz zajímavější, kdyby tam onen malíř přidal alespoň jedno zvíře. Hned by to bylo krapet živější. "Ne, to fakt ne. Nechceš mou matku vidět rozzuřenou" odvětila jsem s menším pobaveným úsměvem. Jako malou mě hrozně ráda štípala do uší, kdykoliv jsem něco provedla, a záchranu jsem vždycky hledala u otce, který to matce zakazoval. Vždycky to tedy bylo kdo doběhne dřív do cíle. Když já, vyhnu se bolavým uším, když ona, schytám trest. "Opravdu si chceš číst, zatímco ty dvě budou probírat těch deset tisíc drbů, které slyšely, a dvojnásobek novinek za ta léta nevidění se?" otočila jsem se s povytaženým obočím na Juliette a tiše vydechla. "Zahrady budou fajn" dodala jsem nakonec a naposledy věnovala pohled nudnému obrazu, než mou plnou pozornost měla Juliette, na kterou jsem čekala, až vyrazí a dovede mě do zahrad. Kdyby mě vypustila samotnou, asi bych se tu ztratila, a byla jsem schopná si zalézt někam, kde by mě nejspíš nikdo nenašel, a já bych tu ještě pošla na žízeň.

Je si tak trochu jistá tím, že mladičká šlechtična nechce vidět rozzuřenou ani Juliette, ale to si nechá pro sebe. Ještě by ji mohlo napadnout vyzkoušet to a no.. v jejích komnatách je ještě pár prázdných míst, které se nepodařila zaplnit po jejím posledním záchvatu zuřivosti. Možná by se měla vydat jeden den na trhy a podívat se, zda jí tam něco nepadne do oka. Přeci jenom potřebuje odpoutat myšlenky od jistých nepříjemných záležitostech. Lehce přikývne a elegantním gestem ruky ukáže sestřence směr, kterým se vydají, když se rozhodne, čemu dá přednost. Sama se rozejde a rozhodne se ještě vrátit k jejím slovům. "Ach, věř mi, že jsem si toho užila dosyta, když jsem se po letech vrátila ze Španělska. ušklíbne se a zavrtí hlavou. "Klidně ti ty novinky můžu odvykládat sama, jelikož jsem je slyšela od každého tak desetkrát." věnuje jí lehce útrpný pohled. "A určitě by se k tomu daly přidat i nějaké fámy, kdo s kým a.. lehce si odkašle. Nebude to dokončovat. Jen se pobaveně podívá na svou společnici a za doprovodu lehkého klapání jejich bot pokračuje dál chodbou. "Vaše rodina je zajisté velice zbožná, co jsem slyšela, je to tak?

Jakmile se Juliette rozešla, následovala jsem jí, s klidem a jistou elegancí, rozhodně jsem nikam nepospíchala, i když jsem si to nechtěla připustit, tak mi bylo jasné, že odsud brzy neodjedeme, času tedy bylo spousty. O to více, kdyby se matka rozhodla, že tu zůstaneme na noc, aby si své rodiny užila ještě více. Tato varianta byla již dost nepravdivá, věděla jsem o povinnostech, které nás čekají po našem návratu. Leda že by je matka oddálila a druhý den se vůbec nezastavila, jak by všechno musela stihnout v přesný čas. Když začala Juliette mluvit, nepodívala jsem se na ní, dívala jsem se před sebe, přesto jí nejspíš nemohlo uniknout mé menší udivení. "To jsem nevěděla, že jsi byla ve Španělsku" pověděla jsem upřímně a lehce se nad tím pousmála, matka se evidentně zapomněla zmínit, nebo se jen tetička nechtěla chlubit, pomyslela jsem si a snažila se přitom nijak své myšlence neculit. "Jaké to tam je?" optala jsem se čistě ze zvědavosti, a také kvůli tomu, aby nijak řeč nestála, zároveň jsem se také mohla dozvědět něco více. Neznala jsem nikoho, nebo jsem alespoň neměla šanci mluvit s někým, kdo byl mimo Francii. Fámy mě opravdu nezajímají, zabručela jsem v mysli, dokonce jsem si odpustila i nějaké to znuděné povzdechnutí. "Ano, pro mého otce byla víra na prvním místě, vedl tím tak i mě a mé sestry" odpověděla jsem na její otázku, při zmínce o mém otci se nešlo neusmát.

Zvolna kráčí chodbami a zrovna, když zahnou za roh a objeví se před nimi dveře do zahrad, tak se Marie znovu rozmluví. Neodpustí si lehce udivený pohled jejím směrem. "Opravdu? zamyšleně nakloní hlavu ke straně a spojí ruce v úrovni pasu. "To se opravdu divím. Přišlo mi, že to tenkrát rodiče rozhlásili na všechny strany. lehce se zamračí, když uvažuje. "Před pár týdny jsem se vrátila po šesti? Možná sedmi letech? Tak nějak. pokrčí rameny. Musí vynaložit menší úsilí, aby se neušklíbla nad tou tolik omílanou otázkou. Chápe, že se chce mladá šlechtična po jejím boku dozvědět něco nového, ale pro ni už je to tak šíleně ohraná otázka! "Záleží z jakého úhlu pohledu to vezmeš. Krajina je nádherná. Jejich zvyky a kultura je velmi zajímavá. Ne tolik upjatá jako ve Francii, docela divoká. Na druhou stranu tam na všechno dohlíží proslulá španělská inkvizice, před kterou se musel mít každý neustále na pozoru. Nemluvně o napjaté politické situaci, která v té době vládla, teď samozřejmě mluví o sporech a válkách mezi těmito dvěma zeměmi. Ta se na mém pobytu tam také podepsala. lehce přikývne a když už zmínila tu inkvizici, tak se sama otáže na náboženství v rodině své sestřenky. "Rozumím. odpoví na to prostě a pousměje se. "Jste tím docela proslulí."

Koutky úst mi jen nepatrně poskočily nahoru, takže se přece jenom někdo chlubil, pomyslela jsem si, nahlas jsem to ale říkat nechtěla, bůhví jak by to Juliette vzala. "To je opravdu dlouhá doba" pronesla jsem k jejím slovům, sama bych dobrovolně nejspíše Francii neopustila, na to jsem tu měla všechno ráda, a hlavně být mimo svou rodinu... ne, neodjela bych, a dalo by nejspíš spousty práce s tím mě odtáhnout proti mojí vůli. Nepřerušila jsem jí ani poté, co popisovala Španělsko. Pro někoho se to mohlo zdát velmi hezké, s nádechem dobrodružství. Francie přece jen nebyla taková, nebyla divoká, a mě samotné se tu zdejší krajina zdála až moc ponurá. "To zní moc hezky, ale asi to nebude výlet jen tak pro někoho" promluvila jsem a znovu si na tváři ponechala menší úsměv. Netušila jsem, jaká Juliette je, ani jsem si nevybavovala, kdy jsme se viděly naposled, jestli ještě jako malá děvčata, nebo vůbec. Každopádně jsem si to nevybavovala a tudíž jsem mohla prohlásit, že je mi má vlastní sestřenice celkem cizím člověkem. Od pohledu se mi zdála jako ta divoká dívčina s elánem, která pravděpodobně miluje zábavu a pozornost. Matka mi o ní opravdu málo řekla, nejspíše jí sama tolik neznala, a já doufala, že je to pouze můj první dojem, a Juliette je jiná než jak si teď myslím. "A je na tom snad něco špatného?" povytáhla jsem zkoumavě obočí a natočila k ní hlavu, abych jí mohla vidět alespoň ze strany do tváře.

To si piš, že ano děvenko. ušklíbne se v duchu. Sedm let je sakra dlouhá doba na takovém místě. I pro lidi, kteří se v tom neučí chodit. Musí, protože stačí krok vedle a.. lehce se otřese a na vteřinu nebo dvě cítí jizvy ještě o něco palčivěji. Radši se pustí do vyprávění o tom, jaké Španělsko je. Nesnaží se ho vybarvovat perfektními barvami ani ho nijak hanit. Má svá pro a proti. Stejně jako každý. A Juliette nepatří mezi snílky. Už ne.
Natočí k ní hlavu, aby se na dávku vedle sebe postranně podívala. "To máš vskutku pravdu, lehce se na ni pousměje a přikývne. "Ale stojí za to. Člověk cestováním nabere spoustu zkušeností a získá i jiný pohled na svět." dodá a v pár dalších chvílích zavrtí hlavou. "Kdepak, namítne a natočí se k ní tváří ještě o trochu víc, aby jí mohla klidně oplácet pohled. "Naopak. Je dobré v něco věřit. dodá o něco tišeji a trochu zpomalí, aby nechala Marii projít dveřmi do zahrad jako první. "Každý občas potřebuje nějaký pevný bod mimo svůj vlastní svět, nemyslíš?

Znovu jsem se jejím slovům pouze pousmála, opravdu jsem netušila co jí na to mám říct. Plané řeči o tom, jak bych také chtěla cestovat a poznávat svět, ačkoliv by má slova byla lživá? Rozhodně jsem nechtěla lhát, neměla jsem to ani ráda, a používala jsem to pouze v situacích tomu nutné, zvláště když jsem někomu pochválila účes nebo ošacení a přitom se mi nelíbilo ani jedno či druhé. Pamatovala jsem si z dětství slova svého otce, který chtěl objevovat nové kultury, poznávat je, jeho snem bylo se jednoho dne podívat do Anglie, leč ho povinnosti a rodina držely ve Francii. Poklidně jsem vedle ní kráčela a u dveří ve svém kroku trochu zpomalila, a zase naopak přidala, když mě pouštěla jako první, prošla jsem tedy dveřmi a po necelých tří metrech se zastavila. "Zrovna víra je něco, co nerada rozebírám s ostatními" pověděla jsem upřímným tónem, "nikdy nevíš, na jaký názor narazíš" dodala jsem a nepatrně se tomu pobaveně, avšak tiše zasmála. Víra znamenala pro každého zcela jiný pojem, a někdo jí byl vyloženě zfanatizovaný, a někdo jí zcela zapudil.

Nechá ji projít mezi dveřmi. Vyčká dva tři kroky, než jimi sama projde a automaticky se rozhlédne, zda se poblíž nenachází nějaká další osoba. Postoupí ještě o krůček v před, než se sama zastaví a otočí se k Marii čelem. Povytáhne obočí a lehce se pousměje. Její sestřenka si možná ani neuvědomuje, jak chytré těch pár vět, které vypustila, jsou. "Nemusíš si dělat starosti. Rozhodně tě do obdobného rozhovoru nutit nebudu. ujistí ji až mile. "Je to nanejvýš rozumný postoj. složí jí i decentní poklonu a sama se znovu rozejde rozlehlými zahradami. Někdy bychom spolu mohly jít na nedělní mši. Matky budou spokojené, že jejich ratolesti stráví nějaký čas společně. A ještě při tak pobožné činnosti. navrhne s veselým úsměvem. Ten jí však v následujících vteřinách zmrzne na rtech, když si přiloží ruku na břicho a značně pobledne v tváři.

To budu jedině ráda, odvětila jsem si pro sebe v hlavě po jejích slovech, a znovu si na tváři udržovala menší úsměv, tak jako vždy. Její polichocení se mnou nijak nehnulo, naopak jsem nad tím jen nepatrně svraštila obočí, ačkoliv to spíše vypadalo, jako bych snad trochu přivírala oči před venkovním světlem. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a rozešla se za ní, avšak jsem mezi námi nechápala dva až tři kroky jistý rozestup, takže šla v podstatě přede mnou. "Opravdu?" povytáhla jsem obočí nad jejím návrhem ohledně mše. Jindy bych snad až samou radostí zatleskala, přesně jako malé děti, když dostanou co chtějí, jenže zrovna u Juliette.. nepřišlo mi to moc věrohodné, a já jen v duchu doufala, že se mi to pouze zdá a působí na mě pouze první dojmy z oné dívky. "Myslím si, že nebudou proti" dodala jsem a trochu více se usmála, kdyby se čirou náhodou otočila a chtěla zkoumat můj poněkud zachmuřený výraz. Věděla jsem, že by proti takovémuto návrhu matka nikdy neprotestovala, v podstatě by ani nemohla. Záleželo už jen na tom, zda tam Juliette chtěla opravdu jít, nebo mé malé podezírání bylo oprávněné a doopravdy bude chtít jít někam jinam.

Ano, opravdu. Vskutku by ocenila, kdyby měla na mše nějakou společnost. Chodí tam pravidelně a ráda by časem odhalila, jak se její sestřenka skutečně k víře staví. Všimne si, že však zůstala kousek za ní. Neřeší to však. Ať už z toho důvod, že je jí to tak nějak jedno, nebo z toho, že se jí zmocní náhlá nevolnost, při které se zastaví na místě a zatočí se s ní celý svět. "Ach bože, vydechne tiše a mírně zavrávorá. Neustále upravená šlechtična, které dbá na jemné vystupování a které elegance rozhodně není cizí se však tentokrát sveze bez nějakých caviků na kolena do prachu cestičky ve snaze předejít tomu, aby se jí zmocnily mdloby a oddala se náruči bezvědomí. "Omlouvám se, vydechne slabě a předkloní se snažíc se rozdýchat černé tečky, které se jí honí před očima. "Budu v pořádku, za chvíli to přejde. zamumlá, možná i nesrozumitelně.

Když Juliette mlčela, začala jsem vnímat převážné své okolí, zkoumala jsem krásu zdejší zahrady. Vypadaly krásně, valná většina šlechticů si na zahradách dávala alespoň částečně nějak záležet. Když už má někdo pěkné sídlo, nemůže mít přece ohavnou zahradu. Přesto jsem viděla mnohem lepší, ale zase naopak horší. Převážně zahrady mé rodiny každým rokem stále více uvadaly, po smrti otce se matka o jejich opečování přestávala stále více zajímat, rok od roku stále méně, přitom měla květiny a všemožné zahradničení vždycky jako svůj koníček. Nesčetněkrát mi vyprávěla, jak jí péče o květiny uklidňovala, přesto jsem nechápala, proč s tím znovu nezačne, aby docílila jakéhosi klidu na duši.
Přestala jsem okukovat zahrady v momentě, co Juliette promluvila. Už od pohledu se mi nezdála, snad jako by ve tváři dokonce pobledla. Než jsem se jí stačila zeptat, zda je v pořádku, už byla najednou na kolenou. Ihned jsem k ní přistoupila a sklonila se k ní. "Jsi v pořádku? Je ti dobře?" pronesla jsem snad až ohrané otázky a zlehka povytáhla obočí, ruku jsem jí jemně položila na rameno a pozorovala bedlivě její tvář. Opravdu pobledla, rozhodně jí nemůže být dobře! "Nemám někoho zavolat, pro někoho dojít?" dodala jsem okamžitě, jaksi se mě zmocnil menší strach.

Kdyby jí někdo před pár týdny řekl, že se bude válet v prachu a modlit se ke všem svatým, aby se jí přestaly honit za zavřenými víčky, tak by se mu vysmála. Nad tou ironií má sto chutí se hořce zasmát. Rozhodne se však neplýtvat dechem a místo toho pokračovat v rozdýchávání náhlé nevolnosti a poskakujícího krevního tlaku. "Ne!" vyhrkne možná až příliš prudce na to, aby to nepůsobilo zvláštně. Proto také hned na to zvedne hlavu k dívce, která stojí hned vedle ní a slabě se na ni usměje. "Bude to v pořádku. Za chvíli to přejde." pokusí se jí uklidnit a zhluboka se nadechne. "Určitě jen nějaký bacil," dodá a rozhlédne se, jestli nemají diváky. Naštěstí se však zdá, že jsou v této části zahrad samy. "Pomůžeš mi vstát prosím? Tam za těmi keři je menší altanek. Můžeme se tam na chvíli posadit, pokud ti to nebude vadit..?" konec věty mírně stočí do otázky, když si uvědomí, že by jí to mohlo být proti srsti a přeci jenom. Pořád je to host.

Párkrát za sebou jsem překvapeně zamrkala nad její odpovědí. Chtěla jsem se automaticky zeptat, proč odmítá pomoc, když jí evidentně není nejlépe, dokonce jsem neměla daleko k tomu jí začít poučovat o tom, že by měla být ráda, že tu jsem s ní. Co kdyby omdlela a praštila se do hlavy? Mohla by si způsobit ještě mnohem vážnější zranění! "Fajn, když to říkáš" zamumlala jsem k jejím slovům o tom, že to přejde. Sama jsem si nemyslela, že by to mělo být všechno v pořádku, zvláště v této době. Polil mě pot poté, co se k mým uším doneslo, že to je jen bacil. Jen nějaký bacil? Děláš si srandu, Juliette?! křičela jsem na ní ve svých myšlenkách, neměla jsem daleko k tomu odsud utéct a jít si okamžitě vydrhnout celé tělo. Co kdyby to na mě přenesla? Modli se, aby to nebylo nic vážnějšího. Jestli nás obě dostaneš do hrobu, budu tě strašit po zbytek tvého posmrtného života! pronesla jsem svou výhružku ve své hlavě a tiše si nad myšlenkou povzdechla. "Kdybychom nebyly příbuzné, nechala bych tě se tady válet" pronesla jsem s jistým pobavením ve svém tónu a vzala jí jemně za paži a snažila se jí dostat alespoň na nohy, doufala jsem jen to, že Juliette nepřišla o svou veškerou sílu a bude moci stát na vlastních nohou, rozhodně jsem neměla v plánu jí tu ještě podpírat.