Ateliér Emerson de Sévigne

Bylo pozdě. Dobré dvě hodiny po čase ve kterém měl mladý hrabě přijít na slíbenou večeři a on se neukázal. Což o to, kdyby to byl kdokoli jiný, Jean by nad tím nejspíše jen mávl rukou. Jenže si pamatuje, i když si vlastně není tak úplně jistý jestli to chce pamatovat, jak se Emerson těšil. Tedy, vypadal, že se těší. Navíc se ještě ke všemu začne v tomhle konkrétním případě se ale ozývat jeho svědomí. Co když přece jen podcenil zranění, které se kvůli němu mladému šlechtici stalo? Byl s ním v Krysí díře proto, že ho měl ochránit a nakonec v tom nebyl tak úspěšný, jak sám od sebe čekal. Jen velmi nerad si připouští tohle své selhání. Rozhodne se proto dál nečekat. Protože má dnes dávno po službě, uniformu nechá uniformou a jen v jednoduché bílé košili s povoleným zavazováním u krku, černých kalhotách a kratším černém kabátci sbalí do piknikového koše pár věcí, které by snad bylo možné považovat za večeři. Sýry, pečivo, ovoce, ořechy, bílé víno. I tak je to nejspíše víc než dva potřebují a rozhodně o něco honosnější, než si v kasárnách dopřávají běžně.
Koně nechává ve stáji a ani tak mu cesta k jednomu ze sídel netrvá příliš dlouho. Možná další půlhodina? Zbývá už jen vyjít několik schodů a zdobeným klepadlem na těžkých dvoukřídlých dveřích o sobě dát vědět. Otevřel mu komorník, starší, šedovlasý muž s ne zrovna přívětivým výrazem a lehce pichlavýma očima, kterýma podle všeho odhadoval, jestli má tohohle pobudu s neoholenou tváří vyhodit hned, nebo až za chviličku. ,,Dobrý večer. Přišel jsem za jeho excelencí. Tedy, tou nejmladší, hrabě Emerson by o mě měl vědět." Vychování, vychování. To jediné nejspíš nakonec donutí komorníka k tomu, aby se vůbec rozhodl mu odpovědět. ,,Jeho osvícenost si nepřeje být rušena. Nikým." Dveře se začnou zavírat, ale Jean je stihne zastavit, k ještě o něco větší nelibosti starého muže. ,,Povězte mu... povězte mu, že mušketýři sliby plní. Pokud bude si nadále nebude přát být rušen, odejdu." Musí to zkusit. Potřebuje vědět, že je v pořádku. Opravdu si na seznam svých hříchů nepřeje přidat nepřímo zaviněnou smrt mladého šlechtice.

Komorník se po něm podívá ještě o něco rozmrzeleji než před tím, ale nakonec ho pustí alespoň do haly. A spěšně odejde, předat vzkaz. Trvá to několik minut, během kterých si Jean může prohlížet obrazy a ozdoby na stěnách. Nic moc jiného tam taky k vidění není. Uprostřed stěny vedle schodů je krásně vyvedený erb rodu de Sévigne, bez barev, pouze černým inkoustem, ozdobně, a podle tradic doplněný dole pod špičkou erbu rozevřeným svitkem s latiskými vznostnými slovy. Jean to zatím nemůže tušit, ale je to Emersonova práce i jeho rukopis. Daroval ten erb otci, když se přede dvěma lety vrátil z učení a ze své kavalýrské cesty po Itálii. Co nemůže tušit otec je, že ho nakreslil jednoho dlouhého rána, kdy seděl na balkonku v Benátkách, polonahý, dokonce bez bot, a při kreslení se nechal inspirovat nádherou slunce vycházejícím nad bazilikou svatého Marka a zlatem jeho paprsků zalévajícím postupně všechny vodní kanály města jako nádherný oheň. A taky krásou muže, který mu seděl po boku.
Nakonec se komorník vrátí a pokývne Jeanovi, aby ho tedy následoval. Ovšem kupodivu ho nevede dál do domu, ale naopak ho vyvede zadem ven. Na zahradu. V její zadní části stojí maličký jednopatrový domek. Měl původně sloužit jako malé skromné ubytování pro komorníkovu rodinu, ale ten to odmítl, a Emerson si ho už jako malý tak nějak zabral pro sebe. Vytvořil si tam svůj ateliér, svůj svět uzavřený před světem. Je tam jeden velký pokoj a malá koupelna. Všechno, co potřebuje. A právě tam mu komorník ukáže.
"Jeho osvícenost je uvnitř. Ví o vás!" pokývne mu. Pak se ukloní a odejde, zanechá Jeana opuštěného ve velké zahradě.
Dveře domku se otevřou snad jen okamžik před tím, než k nim Jean dojde. Stojí v nich Emerson nebo jeho přízrak. Jeho kůže je ještě bledší než před tím, je jasné, že nevyšel ven na slunce několik dní. Jeho krásné černé vlasy mu splývají podél tváře skoro bez života. Ale úplně bez života jsou jeho tmavé oči. To světlo, které v nich hrálo, když Jeanovi sděloval, že má "srát na excelence" v nich není. Zmizelo beze stopy.
Komorníkův návrat trval tak dlouho jen proto, že ho Emerson poprosil o pár minut. Teď tam stál a díval se na muže, o kterém si myslel, že už ho nikdy neuvidí. Z nějakého zvláštního popudu si na hlavu nasadil alespoň svůj pověstný excentrický klobouk. Snad aby ho Jean poznal. Snad aby se měl za co skrýt.
"Mušketýre..." vydechne.

Vyčkává v hale a pohledem občas zavadí o některý z obrazů. Zasloužily by si víc pozornosti, bezpochyby. Jenže Jean se nemůže tak úplně soustředit, když neví co se to vlastně děje. Není mu příjemné být v situaci nad kterou nemá kontrolu, v duchu téměř skládá srdceryvné omluvy pro nejspíš skutečně nemocného hraběte... neumí najít jiné vysvětlení pro to, aby nepřišel. Z nepříjemného ticha - to v sídle nikdo jiný není, nebo všichni chodí po špičkách? - a ještě nepříjemnějších myšlenek jej vytrhne příchod komorníka. Nikdy by neřekl, že toho muže někdy rád uvidí. Kdyby Emerson umíral, určitě by nestál o jeho návštěvu, no ne? Následuje svůj doprovod až do zahrady, kde je ale poměrně záhy opuštěn. Všechno je prostě nějak... podivné a kdyby šlo o jednu z dvorských divadelních her, nejspíš by ho, jen co otevře dveře domku ke kterému se vydal, někdo přetáhl po hlavně a svázal. Nestane se to. Ovšem je třeba podotknout, že také neotevře dveře on. A že na moment docela ztuhne překvapením, když uvidí v jakém stavu se Emerson nachází.
Naštěstí se snad relativně rychle probere, udělá několik zbývajících kroků po štěrkové cestičce, které chybí k tomu aby stál před otevřenými dveřmi a mladíkem, ze všeho nejvíce teď připomínajícím přízrak. Rychlý pohled k tomu, ubezpečení o tom, že nemusí pokračovat ve zdvořilostech a vykání. ,,Nepřišel jsi na večeři, princátko." Lehce pozvedne košík s jídlem. Jen před pár vteřinami na něj téměř zapomněl, teď mu ale přišel vhod. Nemusí se alespoň hned ze začátku ptát co se stalo, ne úplně bez obalu a okatě. I tak mu ale v typicky uklidňujícím, přesvědčivém hlase zaznívá patrná stopa obav. Proč vypadá, jako by na něj celý svět zapoměl? K čemu tu ten protivný komorník vůbec je? Velmi dobře ví, co by udělal, kdyby v takovém stavu viděl někoho jiného, někoho blízkého. Ale to se teď vůbec nehodí! Nebo snad... odloží košík vedle svých nohou. Poslední malý krok. Opatrné, medvědí objetí, jako by se snad bál že pobledlému mladíkovi ublíží.

Těká pohledem po jeho tváři. Vážně je tady. Nečekal, že přijde, opravdu nečekal, že přijde. A ještě větší je jeho překvapení, když Jean zvedne ruku a ukáže mu piknikový košík s večeří. To rozhodně nevypadá, že by mu přišel vynadat za tu šílenou noc. Nebo ráno. Dívá se na ten koš a polkne. Princátko. Pousměje se a zvedne pohled zase k němu.
"Jo, já... Já jsem..." zašeptá. Slova se mu zadrhnou na jazyku. Přemýšlí, co říct na svoji obhajobu, proč nepřišel. Ale tok jeho myšlenek přeruší sám mušketýr, protože najednou koš odloží a obejme ho. Tělem mu projede známé zachvění. Zná to. Zná ten pocit. Z krysí díry. Tenkrát byl vyděšený a Jean ho chytil. Podobně jako teď. Stejně opatrně, jakoby se bál, že mu zmizí pod rukama, obejme Jeana nazpátek. Chytí se ho. Alespoň na moment má zpátky ten hřejivý pocit bezpečí, který Jeanovo objetí dodává. Sám si to neumí vysvětlit, ale je to tak. Ale na jak dlouho? Pousměje se. Na sekundu si opře čelo o jeho rameno. Ale pak ho zase opatrně pustí. Zvedne k němu hlavu. "Pojď dovnitř..." pozve ho tiše. Zvedne ze země košík a udělá krok zpátky, dovnitř, do ateliéru. Ustoupí, aby mohl Jean vejít. Když projde, zavře za ním dveře. Nechá za zády ruku na klice a o dveře se opře. Zadívá se na něj. V druhé ruce stále ten košík. Nejistě, skoro nervózně, se usměje.
"Vlastně sem skoro nikoho nepouštím..." přizná tiše. Ani neví proč. Možná aby Jean věděl, že to, že za ním přišel, pro něj znamená mnoho. Že se staral, když se Emerson neukázal.
Ale pravdou je, že to ani říkat nemusel. Je to poměrně zřejmé. Místnost kdysi bývala jistě prostorná, teď už působí spíš jako... Nevelká. Původně měla hned čtyři okna, ale zůstalo jenom jedno. Zbylé tři jsou zakryté. Za pomoci vosku přelepené papírem. Jedno je dokonce překryté obrazem. A nejen to. Obrazy jsou tam všude. V různorodých krásných rámech, vyřezávaných, kovových, honosných i úplně obyčejných. Ale žádný jediný z nich není stejný. Je to podivné, ale vlastně to tam sedí. Sedí to k Emersonovi. Jsou to taky jeho obrazy. Jeho kresby. A některé nejsou ani v rámech. Prostě jen... Jsou. Na jedné stěně je teď připíchnuté velké plátno, zpola zakryté vznikajícím městem. Nádherným městem, neexistujícím městem se spletí ulic plných domů i kočárů, s palácem plným antických rysů a právě teď vznikající pomalu se zvedající katedrálou, nádhernou a špičatou, goticky. Kolem je spousta lamp, lampiček i svícnů. Tohle není jenom jeho ateliér, je to jeho útočiště, místo pro jeho mysl i myšlenky. A on teď pustil Jeana dovnitř. Uprostřed je pohodlný čalouněný gauč, křeslo a stolek, v rohu je prostorná postel se zvláštními sametovými nebesy. Je jasné, že tady tráví hodně času.
Emerson přejede svůj ateliér pohledem a maličko se při tom zamračí, jakoby se ho snažil vidět tak, jak ho asi vidí někdo, kdo ho ještě nikdy neviděl. Jako Jean. Konečně pustí kliku. Přejde ke stolku a položí na něj koš. Pak trochu roztržitě přejde k obrazu zakrývajícím okno a opatrně ho sundá. Okno otevře, aby dovnitř pustil trochu nočního vzduchu.

Snad má jeho objetí ten správný efekt, nezbývá mu o moc víc než v to doufat, i když nepřímým potvrzeným by snad mohl být ten lehký, nejistý dotek útlých paží, když mu ho Emerson oplatí. Jen na chvilku, na malou chvilku. Pár vteřin tiché podpory, kterou může hraběti dát, než ho černovlasý mladík sám pustí. Chce opět sáhnout po koši, ale je předběhnut a tak s lehce shovívavým úsměvem přijme pozvání do nízkého domku. První dojem je... ohromující. Zahlcující? Pro někoho uvyklého strohým kasárnům je tenhle domek, pokoj, neskutečný. A přece zcela odpovídá svému majiteli. Postupně pohledem přeběhne přes celou místnost, momentálně se ale příliš nezdržuje u jednotlivých obrazů. Vždyť každý z nich by mohl zkoumat snad hodiny, s tím jak detailně působí a i tak by nejspíš jeho závěry nebyly úplně... přesné. Ke znalci umění má tak daleko jak jen někdo vyrůstající se zbraní v ruce může mít. Má dojem, že by měl něco říct. Že musí něco povědět. všechna slova která mu ale přicházejí na mysl nějak dostatečně nevystihují jeho dojmy z tohohle prostoru, bere si tedy, možná trochu sobecky, další čas na rozmyšlenou když převezme od Emersona košík zpět, aby ho postavil na jedno z mála volných míst, konferenční stolek. Když sleduje jak tenhle snový přízrak prochází svým královstvím, aby do něj vpustil závan nočního vzduchu, když rozepíná knoflíky na svém kabátě. ,,Netušil jsem že tvé kresby... prezentuješ se mnohem skromněji, než si zasloužíš." Konečně alespoň něco. ,,Ale na chválu tvé práce bude jistě času dost a dostáváš ji i od ostatních..." o něco zvážní, nejprve téměř nenápadně. To proto, že má teď možnost si jej lépe prohlédnout, bez dlouhých stínů v zahradě. A nevhodná, neslušná otázka se mu znovu dere na jazyk. ,,Vypadáš unaveně, princátko... pokud bys raději odpočíval, nechám ti tvůj klid." Má o něj starost, samozřejmě že má, snad i oprávněnou. Na druhou stranu ale... je už docela zjevné, že zrovna Jean by měl nejspíš starost i o zablešené toulavé psisko. A přece, toulavé psi nechodí nečekaně objímat.

Otevře to okno, které neotvíral snad několik týdnů. Možná déle. Nepamatuje si. Opře se o zeď vedle něj a jen pozoruje Jeana. Jeho údiv, jeho výraz, když studuje všechna tajná zákoutí Emersonovy mysli rozesetá po zdech. Přijde si v tu chvíli tak... Odhalený. Ale vlastně příjemně. Ten pocit doprovázelo tajemné mrazení. Znal ho. Kdysi se už takhle odhalil. Nechal někoho nahlédnout do svého světa. Ale už je to dlouho. Sleduje jak si Jean rozepíná kabát. A nakonec konečně promluví.
"Ah, ne... Já... Já kreslím šablony pro ilustrace do knih. Pro tisky. Nebo přijímám zakázky na ex libris. To je to, čím si vydělávám. Ale tohle..." rozhlédne se po svých kresbách, trochu bezradně, "nejsem si moc jistý, jestli by tohle mohlo jen tak ven. Je to... Moje. Svět, kam utíkám před tím reálným. Vymyšlený. Města, moře, přístavy... Všechno. Nejsem si jistý, jak by na to lidé reagovali. A netoužím po slávě nebo uznání..." zašeptá a maličko se na něj usměje. Ale je to upřímný úsměv, i když slabý. Říká mu v tomhle pravdu. "Ale... Opravdu mě moc těší, jestli se ti něco z toho líbí!" dodá ještě. A nakonec se odlepí od zdi a vrátí se zase k němu. Opatrně mu ze zad vezme kabát, který si rozepl, aby ho pověsil na věšák u dveří. Ale pak se zarazí. Podívá se na něj. Stiskne kabát v prstech a skoro ochranitelsky si ho přitiskne, nejspíš si to ani neuvědomí. Nechám ti tvůj klid... Naznačuje, že by chtěl odejít? Splnil svou povinnost prostě tím, že přišel, ale není příjemné tu být? I to je možné. Jistě. Samozřejmě, že je to možné. Stáhne mu žaludek, vzpomene si, co Jeanovi provedl, když se loučili. Nezůstal ani tak dlouho, aby viděl jeho výraz. Nedokázal zůstat tak dlouho. Ale možná měl. Stále ještě k sobě tiskne jeho kabát.
"Mušketýre, já... Proč... Proč jsi vlastně přišel?" vydechne. Dostane ze sebe konečně otázku, která ho tíží od chvíle, kdy mu komorník přišel oznámit jeho příchod.

,,Myslím, že spousta lidí utíká před světem... nebo by chtěla ale nemá jak a kam. Třeba by jim tvá města a přístavy pomohly." Zase ten pocit, že se vyjadřuje jako buran. Možná oprávněný možná neoprávněný, připadá si vedle jemného mladíka jako... no jako medvěd. velký, neohrabaný, hloupý. Starý. Při té myšlence přijde i jiná, přinášející bylinkovou vůni vlasů. Tu ale utne dříve, než se vůbec muže rozvinout. ,,Když budeš chtít, rád si o tvých kresbách něco vyslechnu." Myslí to vážně, i když těžko říct, nakolik upřímně ta slova vyznějí. Slon v porcelánu, kozel zahradníkem, mušketýr snažící se chápat složitosti umění. A proč vlastně? Pro jednoho mladíčka co pod výstředním kloboukem schovává rozcuchané černé vlasy? Pro vlastní dobré srdce?
Nechá si sundat kabát, netrvá ale dlouho než si všimne změny v Emersonově tváři. Zamyšlení, nejistota. Zatím skoro neviditelná vráska, která se mu dělá mezi obočím když nad něčím příliš přemýšlí. Všiml si jí už dříve. Šedomodrý pohled jen krátce přeskočí z bledých prstů muchlající těžkou látku kabátu k věšáku a zpět, právě včas na to aby ho zvedl k jeho tváři, když vysloví svou otázku. Pravdu, nebo polopravdu kterou si zachová tvář? ,,Slíbil jsem ti večeři," takže polopravda, pro začátek, následovaná krátkou odmlkou, ve které se k Emersonovi přiblíží, aby si od něj vzal kabát zpět. Pak úsměv, trochu zahanbený, provinilý. Dělá ho mladším. ,,A bál jsem se o tebe." Stačí aby se trochu natáhl pověsil kabát na věšák. Pokud si to sám mladý hrabě nebude přát, on s odchodem nespěchá. Ne dokud nebude vědět, že je v pořádku. A znovu to nutkání, pocit, že by se ho měl dotknout. Tentokrát mu odolá. ,,Navíc to vypadá, že by ti trocha jídla přišla vhod." Zamlouvá to. Všechno. Nebo nic? Ne, ne, je skoro přesvědčený o tom, že ten mizerný zamračený komorník mu sem za celý den nic nedonesl. ,,Tak pojď... a přestaň se mračit, jinak budeš mít za chvíli tolik vrásek jako já." Kývne směrem ke stolku, košíku s jídlem, sedačce a křeslu. Pravda, trochu zvláštní zvát Emersona aby se posadil, v jeho vlastním tajném místě. Má ale dojem, že je to třeba. Stejně jako maličko zalhat o vráskách, protože zejména jejich jemné vějířky kolem Jeanových očí pochází spíše od smíchu.

Pocit, že se vyjadřuje jako jako buran a všechny ostatní obavy může zaplašit moc hezký upřímný úsměv, který se Emersonovi objeví na malou chvilku na tváři, hned po jeho slovech. I tiše pronesené "Děkuji!". Žádný slon v porcelánu, zcela viditelně Emersona ta slova potěší. Snad i trochu povzbudí. Dokud mu neodnáší kabát a neznejistí sám sebe.
Sleduje, jak se k němu mušketýr blíží. Vydechne a nakonec z prstů pustí jeho kabát, když mu ho Jean vezme. Na kratičký okamžik jím projede strach, že opravdu odchází, že si ho teď zase obleče a odejde. Ale neudělal to. Zůstal a vážně trvá na tom, že se spolu navečeří.
Zamrká a ruka mu automaticky vystřelí k čelu, přesně tam, kde Jean tu vrásku vysledoval. Maličko zčervená, když si to uvědomí. Aby svůj pohyb snad nějak zamaskoval, stáhne si klobouk o maličko víc do čela. Možná spíš maskuje ten ruměnec.
"Nemáš tolik vrásek..." dostane ze sebe nakonec a vzhlédne k němu, k jeho očím. K těm jeho laskavým měkkým očím. Vší silou vůle odolá nutkání zvednout ruku a dotknout se jeho tváře. Místo toho přikývne a rezignovaně se tedy usadí v křesle. Zadívá se na košík, který přinesl.
"Vzal... Vzal jsi víno? Nějaké tu mám, kdyby náhodou..." zamumlá a pak koš otevře, aby se podíval, co je uvnitř. Pravda je, že na jídlo nemá ani pomyšlení. Ale Jean přinesl večeři sem, přišel až za ním domů. Nebude to odmítat. Není blázen. To ani omylem! Vyndá a rozloží na stolek, co se tam jen vejde. Pak se rozhlédne. A kousne se do rtu. "Mám tu jen jednu sklenku! Ale to nevadí... Můžeš si ji vzít! Klidně budu pít z lahve!" nabídne mu.

Nejspíš od něj není moc hezké, že mu zacukají koutky a pak se, kratičce rozesměje. Možná spíš jen uchechtne. To když si mladá pán téměř vyděšeně sáhne na čelo mezi obočí, jako kdyby se bál že na tom místě nahmatá nekonečnou propast. Nezachází ale tak daleko, aby upozorňoval na fakt, že si všiml trochy barvy v jinak bledých tvářích. Na co zbytečně Emersona uvádět do rozpaků víc, trápit tohle vyjukajé stvoření. No dobrá, věděl by na co. Líbilo by se mu to. Ale... je přece hodný. ,,To si povíme za pár let." Stále ještě pobavené mrknutí následuje jeho prohlášení o vráskách. Zrovna teď má pocit, že mu jich brzy pár přibude, Aliénor nepřeháněla když mu vyprávěla o tom, jaké je její bratr číslo. S tím ovšem rozhodně nebude mladíka zatěžovat, vlastně nějak nechce mluvit o ničem, co se týká té usměvavé slečny.
Protože Emerson si pro sebe vybral křeslo, on se tedy posadí na pohovku a tiše vydechne. Je rád, že se alespoň na první pohled Emerson trochu zklidnil, sundá z hlavy klobouk a odloží jej vedle sebe, prsty si projede pocuchané hnědé vlasy. ,,Měl bych se nechat ostříhat..." spíš než pokus o začátek rozhovoru je to jen nahlas pronesená myšlenka, když se jeho společník pro tenhle večer ujme vybalování jídla. ,,Bílé, nevím jestli ti bude chutnat... ale kuchař přísahal, že k těm sýrům a ovoci se hodí." Znovu ten mírně omluvný úsměv s kapkou provinilosti. Zdá se, že dnes se ho nějak drží, zjemňuje jeho rysy, má daleko k dravčím pohledům chtivých a přehnaně sebevědomých lidí. Sleduje rychlé elegantní pohyby bledých rukou, než se zastaví a na moment zůstanou viset ve vzduchu jen proto, aby Emerson vyslovil své další úvahy. ,,To by ale vůbec nebylo slušné, vaše excelence!" Jen malá narážka, provokace. Je rád, že se pomalu vrací ten hovorný, zmatený človíček a ustaraný přízrak ustupuje do pozadí. Nezapomněl na něj ale docela. Jen ještě není správný čas se ptát. ,,Takže buď z lahve pijeme oba, nebo si sklenku necháváš ty." Dodá ještě a sáhne po lahvi vína, aby ji otevřel. Co že to říkal o tom, že nebude pít? Možná by nemusel přestat úplně, jen to maličko... omezit?

Šlehne po něm pohledem, když se rozesměje. Ale nakonec i jemu zacukají koutky. Nemůže si pomoct. Je to nakažlivé. Zavrtí hlavou a když všechno rozloží, stočí se v křesle. Pozoruje, skoro ostražitě, se zájmem, pohyb jeho ruky. Když si sundá klobouk a prsty vjede do vlasů. Rychle a rozhodně zavrtí hlavou. "No to ne, to rozhodně ne..!" vyhrkne. Možná až příliš rychle, uvědomí si. Stáhne se zase trochu a nejistě si odkašle. "Myslím... Jsi mušketýr... Ti... Ti by měli mít delší vlasy, ne?" zamumlá, aby trochu skryl svoje rozpaky. Vyloví svoji jedinou osobní skleničku a zadívá se raději na ni než na něj. "Bílé bude skvělé, nemusíš si dělat starosti!" ujistí ho a nakonec se po něm tedy zase podívá. A tentokrát se usměje doopravdy. A je to dost podobný úcul jako tenkrát poprvé. Sklenička putuje zpátky na zem vedle křesla.
"Pravda! Tak tedy srát na skleničky!" zabrouká a ještě pořád se trochu culí. Zavrtí hlavou. "Jeane..." šeptne. Skoro jenom pro sebe. Co to s ním dělá.

,,Ne?" Zopakuje. Trvá mu, než si uvědomí co vlastně ne, že svou předchozí myšlenku vyslovil nahlas. Pak ale se zájmem povytáhne obočí. Zcela jasně ví, co by teď neměl... ale taky co chce. Znovu, o poznání pomaleji si prohrábne vlasy, narovná se při tom v zádech, lehce přivře oči. Je to hra, pro něj. Nedomýšlí důsledky, ostatně je ani nemůže znát. Pak se znovu rozesměje. ,,To by možná měli, ale není zrovna praktické, když ti pořád padají do očí... možná o tom sám něco víš." Neskrývaně se baví, upřímně, mile. Nejspíš je i docela dobře poznat, že nic z toho co dělá a říká nezamýšlí zle. Snad to ani neumí, tenhle slon v porcelánu. Ale být maličko zákeřný... to mu zjevně úplně cizí není.
Krátká debata o skleničce je vyřešena velmi rázným prohlášením, které si Jean už začíná s Emersonem neodmyslitelně spojovat. A vůbec mu to nevadí. Otevře lahev bílého vína nejsité značky i původu, první ochutnání však nechává právě šlechtici, kterému ji podá. ,,Myslím, že přípitek 'až do dna' se v tomhle případě moc nehodí," další malé dobrácké rýpnutí. Velmi dobře si všiml, že tenhle mladý muž toho dokáže vypít minimálně stejně, možná i víc než on. A pak že prý zrovna on kazí mladé rekruty, když je bere po hospodách. ,,Princátko?" Nemohl, nejspíš ani nechtěl to oslovení přeslechnout. Mírně nad ním nakrčí obočí, předkloní se, lokty zapře o kolena a spojí dlaně. ,,Pověz mi, co se stalo?" Už zase ten jemný, uklidňující hlas co by se hodil na předčítání pohádek a vyprávění fantastických příběhů. A otázka dost otevřená na to, aby z ní Emerson mohl vyklouznout, pokud si to bude přát.

Málem mu zaskočí, když vidí, co Jean provádí. A hlavně jak to provádí. Byl by něco řekl, ale nakonec jen naprázdno otevře pusu a dívá se na něj. S lehkým úžasem. Tenhle mušketýr ho nepřestává překvapovat. A mást. Dělá to naschvál? A dělá to protože... Ne. Na to se skoro se bojí i pomyslet. Ale co když ano? Co když přišel takhle sem právě proto? Srdce se mu na chvilku rozbuší o malinko víc. Aby ho zklidnil do správnějšího tempa, poposedne si a vyplázne na něj jazyk. "Budu ti je chodit zaplétat, aby ti nikam nepadaly!" ujistí ho naprosto nevinně a převezme si od něj otevřenou lahev. Uculí se. Pak ji zvedne, aby se napil. Nebylo to tak špatné. Nebyl to žádný vybraný zámecký sklípek, to rozhodně ne. Ale tím líp!
Jenomže pak mu víno na jazyku malinko zhořkne. Ruka s lahví mu klesne. Vydechne a pousměje se. Nemůže vyklouznout. Zvlášť ne, když mu řekl princátko.
"Mušketýre..." vydechne. Vrátí mu tak to oslovení. Ale jeho úsměv je zase tatam. Znovu zvedne lahev, aby se napil. A napije se opravdu pořádně. Pak mu ji vrátí. Zadívá se na něj. Nechce o tom mluvit. Ale vlastně chce. Hodně. Chtěl hned na začátku, hned po tom, co Jean poprvé překročil práh jeho ateliéru, kdy ho tam měl, na dosah. Po tom všem... Má pocit, že to potřebuje. Říct to. Vyslovit to. Myslel na to tolikrát, celé ty dny, zavřený tady, dny, hodiny, minuty. Bál se. I když na to myslel, bál se. Ale teď? Všechno je tak zmatené. Vždyť... Přišel. Říká mu princátko a přišel. A před chviličkou ho přeci provokoval, nevymyslel si to, nevysnil! Viděl to. Zadívá se na něj. Najednou odhodlaně. Musí to prolomit.
"Políbili jsme se."

Zaplétat? Nejspíš v tu chvíli vypadá opravdu... no, překvapeně by bylo slabé slovo. Rozhodně je zjevné, že tenhle nápad se mu až tolik nelíbí. Zaplétat vlasy. Jemu. ,,To se s tím snad raději naučím žít..." Nechce se Emersona dotknout, ale tohle je prostě ne. Nene. Spousta ne. Uvědomuje si, že  atmosféra po jeho dotazu trochu zhoustla. Jenže se prostě zeptat musel, nedalo mu to. A možná že je to nakonec lepší teď, než až zase budou opilí. Když se Emerson už podruhé napije a tentokrát pořádně, natáhne se aby mu vzal lahev z rukou. Jen pro jistotu. Začíná mít dojem, že by ji do sebe skutečně klidně otočil celou... a taky by s ní, pravda, případě nerad dostal. Sám si v krátké odmlce lokne, nepřerušuje tok jeho myšlenek který prozrazuje ta maličká vráska. Jen vyčkává, vlastně docela uvolněně. Dokud viditelně neztuhne po těch třech slovech. Lahev s tichým cinknutím odloží na stolek, narovná se. ,,Ano, to je pravda." Nemůže začít nic vysvětlovat. Neví jak a co. Konečně ho ale napadá, že tenhle mladík nejspíš věci bere... vážněji než on. Že je neodsouvá do pozadí a prostě nepokračuje v životě jako když se nestaly. Že nejspíš proto nepřišel. Nechtěl ho vidět? Ale proč pak při loučení... ,,Pojď sem," cosi mezi prosbou a oznámením s náznakem omluvného tónu. Přesune klobouk ze sedačky na zem, aby si Emerson, pokud bude chtít, mohl sednout vedle něj. Je to tak jednodušší, no ne? V ničem se nepitvat, prostě věci tak nějak přijímat. ,,To proto ses tu schoval? Bál ses, že to udělám znovu?"

"To byl jenom vtip, Jeane, klid!" zabrouká a pobaveně zavrtí hlavou, když vidí to zděšení v jeho tváři. Usmívá se. Ale pak přijde ten dotaz.
Vydechne a pousměje se. Ale zvedne se a přijde si sednout k němu. Vedle něj na pohovku. On si svůj klobouk stáhne ještě hlouběji, aby mu stínil tvář. Zavrtí pomalu hlavou.
"Ne... Ne, nechápeš..." zašeptá a pousměje se. Jak by se vůbec mohl bát zrovna tohohle. Zdálo se mu o tom dokonce. O té chvíli v tunelu. V naprosté tmě. O jeho doteku a jeho sevření. O jeho rtech a jemném škrabkání jeho vousů. O jeho vůni. Přijde si sám trochu jako blázen nebo jako třináctiletá poblázněná dívenka. Ale zdálo se mu o tom. A dost možná ne jen jednou. Ale tohle mu říct nemůže.
"Toho jsem se nebál. Bál jsem se, že už tě neuvidím. Bál jsem se, že ty už nebudeš chtít vidět mě. Nikdy. Po tom, co jsem udělal... Nemyslel jsem, vůbec jsem nemyslel. Nemyslel jsem na tebe, co ti tím můžu způsobit..." vydechne a nakonec sebere trochu odvahy, aby se na něj podíval. "Ale... Nevyznám se v tobě, mušketýre. Nevím, co si myslíš. Co chceš... Bál jsem se, že jsi sem přišel, abys mi vynadal nebo se mi vysmál. A ty jsi přišel s večeří a starostí o mě. A před chvilkou... Já..." zadívá se na něj. Bezradně, naprosto bezradně. Ztraceně. A zároveň docela odevzdaně.

,,Tak mi o tom pověz..." je to jemné, upřímné pobídnutí. I kdyby nic jiného, vyslechnout ho může. A kdo ví, třeba se tím vyjasní i jemu. Když se Emerson posadí, vlastně hned po tom co ho k tomu vyzval, co ho požádal, jen na kratičký okamžik se pousměje. A pak skutečně poslouchá, s jemnými vráskami které se mu při tom formují na čele, s tichým výdechem, když Emerson dokončí první část své zpovědi. Vezme ho kolem ramen, lehce, snad aby ho nepolekal, nebo neodehnal. Vyslechne si i druhou část toho, co má mladík na srdci. Není toho málo a není snadné najít odpovědi. ,,Potřebuješ vědět co chci, maličký? Neznáš ani mé příjmení..." krutý fakt podaný tak jemně, jak jen dokáže. Nezná ho. Neznají se navzájem. A Jean má zbytečných komplikací v životě víc než dost, nechce si přidělávat další, nechce přemýšlet o něčem, co nevyřeší. ,,Svět umí být ošklivé místo, Emersone. Naučil jsem se to tvrdou lekcí. Ale také jsem se naučil starat o ty kolem sebe, držet své slovo a... a přijímat cokoli co mě v danou chvíli těší." Cítí na sobě ten štěněčí pohled tmavých očí a připadá si jako bezcitný hajzl. Tohle nějak moc rychle zašlo mnohem dál než čekal. Neumí si s takovou situací poradit jinak, než se svou upřímností, snad laskvými slovy a nadějí, že ho pochopí. Natočí se k mladíkovi, volnou rukou mu pomalu sundá klobouk. Nechce, aby se schovával. ,,Některé věci ti nikdy nebudu moct slíbit, princátko. Ale teď jsem tady..."

Nechá se obejmout kolem ramen, opře se o něj tedy trochu. A poslouchá ho. Vydechne a pousměje se. Zavrtí hlavou. Nezná jeho příjmení. Ano. To je pravda. Ale copak je to důležité?
"Ano... Neznám tvoje příjmení. A ty bys neznal moje, kdyby ho hostinský nezařval na celý lokál. A kdybych nebyl tím, kým jsem. Ale na jménech nezáleží, Jeane. Ne v mém světě..." zašeptá. Zase se trochu odtáhne, ale jen proto, aby na něj lépe viděl.
Přijímat cokoliv, co ho v danou těší... Co to znamená? Nebo... Neznamená. To bylo všechno? V danou chvíli ho to těšilo, tak to udělal? To se mu snaží říct?
Zamrká, když mu Jean sundá klobouk. Dřív, než se stačí zarazit, mu ruka sama automaticky vystřelí k nosu, aby ho zakryla. Zavře oči a rychle ji stáhne zpátky do klína. Ne. Ne, tohle ne! Tohohle se přeci už dávno zbavil. To je pryč. Je to pryč, tak moc pryč, že to ani ten zlatovlasý zmetek nemohl přitáhnout zpátky, ne. Zase oči otevře, ale sklopí je.
"Ano... Ano, svět umí být kruté místo. Já to vím, Jeane. Zvlášť ten můj. Ten můj nemá naději na to, že se to někdy zlepší. Dřív jsem si to myslel. Modlil jsem se... Každý den. Aby se to změnilo. Abych se já změnil. Ale to se nestane. Už to vím. Pochopil jsem to, když..." zarazí se a zavrtí hlavou. Ne. Tam zabíhat nebude. Nemůže. To je moc. Jean nejspíš předpokládá, že jeho svět byl vždycky jenom klid a nadýchané polštáře, protože je šlechtit. Ale šlechtická krev není žádná ochrana. Ne před vším.
Zvedne oči a zadívá se na něj zpříma. "Teď jsi tady..." zašeptá. Opatrně prsty přejede po jeho tváři, jeho krku. "A co znamená v tuhle danou chvíli, mušketýre?" zašeptá, aniž by uhnul pohledem.

Cítí jak se o něj Emerson opřel a přitáhne si ho ještě o něco blíž. Dodává jistotu jemu, nebo sobě? Nejspíš oběma. ,,Tak mi o svém světě pověz," je to jen nabídka, nezlobil by se, kdyby jí Emerson nevyužil. Pokud má jinou možnost, nenutí lidi k žádným věcem, ani k těm o kterých si myslí, že by byly pro jejich dobro. Moc dobře si všimne toho co způsobil drobným gestem ve kterém ho připravil o klobouk. Postřehne nejistotu, snad skoro paniku. Jenže má zkrátka dojem, že tenhle rozhovor nemůže být veden tak jak má, dokud se bude Emerson schovávat. Dokud se budou oba schovávat. ,,A nenapadlo tě, že jsou třeba věci přesně tak, jak mají být?" S laskavým pohledem mu oplácí ten jeho přímý, odhodlaný. Má dojem, že hrabě chce slyšet jasné odpovědi a on by mu je rád dal, ale prostě to není možné. Zatím. Nebo napořád. To se teprve musí ukázat.
,,Třeba to znamená, že mě to těší," s lehkostí a snad i jistou elegancí zastaví jemnou umělcovu ruku v její cestě po jeho krku, vezme ji do své, pozvedne ke rtům a políbí konečky jeho prstů. Celou dobu při tom nespouští pohled z jeho tváře. Jen chvíle, chvilička napětí ve které se vzduch kolem nich promění na hustou medovou kaši, než Jean drobnou ručku propustí ze svého sevření. ,,Příliš přemýšlíš, maličký. Jestli ti to udělá radost, odpovím na všechno co tě bude dál zajímat tak dobře jak jen dovedu, ale..!" Spolu s pobaveným úsměvem se pokusí o alespoň trochu přísný tón hlasu: ,,Až po tom co se najíš." Někdo by možná řekl, že to s tou svou starostlivostí až přehání. Nemůže jinak.

Pousměje se, když si ho přitáhne blíž. Pohladí ho po tváři a dívá se mu do očí. "Jednou ti o něm třeba povím!" slíbí mu šeptem. Pak si ale povzdychne.
"Tak jak mají být? To mě opravdu nenapadlo, mušketýre... Jak by mohly být?" zadívá se na něj, smutně, unaveně. "Říkáš to jen tak, nebo si to opravdu myslíš?" zeptá se. Pak se mu ale dech na moment zadrhne v hrdle, když sleduje, jak Jean bere do ruky jeho packu a rty se otře o bříška jeho prstů. Tělem mu projede zachvění. Od bříšek prstů, od míst, kde se jich dotkly jeho rty, dál, do celého těla, do jeho paží, břicha i nohou. Aby se nakonec vrátilo do levého středu jeho hrudi jako malý ošidný osten. Cítil zase tu známou horkost ve tvářích. "Jeane..." šeptne zase. Jako před chvilkou. I jeho samotného překvapuje, jak snadno mu jeho jméno klouže ze rtů. Jak přirozeně. Příliš přemýšlí. Ó ano. Tak tohle mušketýr trefil naprosto přesně. Moc dobře si to uvědomuje.
Ale? Až po tom co? Překvapeně vydechne a nakonec se neubrání krátkému tichému smíchu. Najíš. Ta zatracená večeře. Všechno to jídlo vyskládané na jeho stolku, jídlo, co tam sám vyskládal před miliónem let, možná ještě dřív. V jiném čase, v jiném světě. Zasměje se a zavrtí hlavou. A pak to prostě udělá, nedokáže to zastavit. Opře si packu o jeho hrudník a jen krátce ho políbí na rty.
"Jak poroučíš, mušketýre!" zašeptá mu do rtů, zlehka se mu o ně otře svými, než se zase odtáhne. "Nejdřív se najíme! Máš pravdu... Byla by to škoda, když už jsi tu večeři přinesl až sem!" usměje se. Utrhne si kuličku hroznového vína a hodí si ji do pusy.

,,A proč by to tak být nemohlo? Méně přemýšlení a víc... života." Na moment se u svého prohlášení zamyslel, nechce ho příliš rozvádět a na druhou stanu potřebuje, aby působilo dostatečně přesvědčivě. Někdy je těžké podle toho žít, někdy jeho samotného dohání celá ta příšerná nestvůra jménem minulost, ale snaží se. A Emerson je mladý. Mělo by mu to jít snáz. Pousměje se, když se mladík pod jeho gestem začervená a tentokrát je v jeho úsměvu něco, co tam běžně nebývá, něco lákavého, tajemného. Jako nahlédnutí do nekonečné propasti ze které znějí zpěvy sirén. Je to jen chvilka, maličký náhled do čehosi zakázaného, co je jindy daleko, hluboko. Co zmizí jakmile je osloven svým jménem a připojí se k tichému smíchu mladého hraběte. Nakonec je ovšem tím překvapeným on, když nejprve přes košili ucítí na hrudi dlaň se štíhlými prsty a následně i kratičký polibek. Snad příliš krátký i na to, aby mohl být považovaný za opravdový. Lehce se ušklíbne nad další větou čechrající jeho ješitnost do závratných výšin. ,,Na druhou stranu, když to podáš takhle," jistá hravost v hlubokém hlase, ruka, která se z Emersonových ramen přesune k jeho pasu. Ví, že dělá hloupost. Že si zavaří snad ještě víc než s tím malým sluníčkem, rozkošnou Aliénor. Že by se do něčeho takového rozhodně neměl znovu namočit. Jenže je to tak lákavé, zvlášť, když se mu to samo nabízí. ,,Byl bych hlupák kdybych nevyužil toho, že se jeho excelence rozhodla řídit mými rozkazy." Je lehoučký, oproti němu rozhodně. Vůbec není těžké, aby k sobě princátko stáhl zpět, tentokrát ale ne vedle sebe. K sobě, na klín. Aby mu rukou zajel do vlasů a za zátylek si znovu přitáhl jeho rty ke svým. Ten polibek rozhodně není krátký. Není plný útěchy a něhy jako ve stokách. Není od někoho, kdo s podobnou situací nemá zkušenost.

Znovu cítí jeho pevné sevření kolem pasu. A pak si ho mušketýr sám přetáhne k sobě na klín. Emerson by lhal, kdyby tvrdil, že ho nepřekvapilo. Jeanovy prsty mu vjedou do vlasů a pak už ho líbá. A že je to polibek. Polibek, který jedním rázem utiší a umlčí všechny pochybnosti, všechny strachy, všechny otázky. Všechno umlkne. Všechno zmizí. Teď jsou jen oni. Jeanova vůně, jeho vousy, jeho horký dech a polibky, které kradou dech jemu. Doslova. Když se na okamžik odtrhnou, musí po tom svém zalapat. Znovu se mu na tvář ale vrátí ten roztomilý lišácký úcul. Přejede mu prsty znovu po hrudi, zatímco se mu dívá do očí. Těm jeho se vrátil život, jiskří. Ano. Tak to přeci říkal. Víc života!
"Kdo jsem já, abych pochyboval o rozkazech zkušeného mušketýra!" zabrouká a během toho mu hbitými prsty košili rozváže. Stiskne koleny jeho boky. Skloní se a znovu ho políbí, tentokrát ale ne krátce, tentokrát mnohem náruživěji. Teď není vyděšený ani nejistý. Líbá ho. Prsty zabloudí dolů, pohladí ho po kůži pod košilí. Ale pak už sevře její lem a pomaličku vytahuje nahoru. Odtrhne se od jeho rtů, ale jen proto, aby mu košili stáhl přes hlavu. Hodí ji na křeslo vedle nich a usměje se. Zadívá se mu do očí a pohladí ho po tváři. Palcem mu přejede po spodním rtu. Teď jeho oči snad o dva odstíny ztmavly. Chtíčem. "Co mi rozkážeš teď, můj pane?" zašeptá mu, dráždivě. Ne, ani on zcela očividně není nezkušený.

Některé věci se zkrátka... dějí. A on by jim jistě mohl zabránit, nedávat k nim záminku. A on to tak dělal, vlastně docela dlouhou dobu to tak dělal, dokud mu osud nepřivál do cesty tohle neodolatelné stvoření. Už v těch tunelech tušil, že se v problémech. V problémech, do kterých se pouští úplně dobrovolně, zvlášť teď, když povolil tomu čemusi, aby se znovu ukázalo, když ho hladově políbil, tomu čemusi co zahání zdravý rozum a dovoluje jen cítit, vnímat a chtít. Chtít víc. Téměř nespokojeně zamručí, když je polibek přerušen, sám o něco kratší na dechu. Nechá si rozvázat a stáhnout košili, přitom rukama putuje nahoru od kolen štíhlých nohou, které ho objímají, nehraje si na náhodu, prsty přejede přes zvrásněnou látku v rozkroku, vychutnává si ten dotek zatím tlumený materiálem oddělující jejich kůži. Zbláznil se. Možná, pro teď, na chvíli. Horké dlaně pokračují vzhůru, tentokrát už ale po nahé, běloučké kůži štíhlého těla, když vyhrnuje jeho košili. Ale kdepak... rozhodně nemíní mu ji sám sundat. Mladý pán zatím netuší s kým si začal - a nebo tuší a právě proto ta provokující šeptaná slova. Usměje se, nechá látku kterou vyhrnul klesnout zpět. ,,Chci tě vidět." Jednoduchá tři slova, s jasným významem, když lehce kývne ke středu místnosti. Chce ho vidět. A nevypadá to, že by se mínil zdržovat s tím že by mu celou věc ulehčil. ,,Chci tě vidět se velmi, velmi pomalu svléknout, než se ke mě vrátíš a ukážeš mi co dalšího s tou svou hezkou pusinkou umíš." Hlas mírně zhrublý silou okamžiku i toho co právě říká... takový co dokáže po páteři s každým slůvkem vyslat další zamrazení. Pak jej pouští úplně. Riskuje, riskuje víc než do teď. Někdy ale člověk riskovat musí... protože některé věci se zkrátka dějí.

Čím víc cítí teplo jeho dlaní na stehnech, tím náruživější jsou jeho polibky. A nakonec ucítí ten dotek i dole v rozkroku. Vydechne a v prstech mu sevře vlasy. Může cítit, že pod tou látkou už je docela vzrušený. Jak taky ne. To, co z Jeana vyzařuje teď, je něco úplně jiného. Něco nového. Něco, co u něj rozhodně nečekal, ale čeho se nemůže nabažit. A cítí, že to něco ho chce. Hodně ho chce. A on se rozhodně nehodlá bránit.
Odtáhne se, aby doplnil zásoby kyslíku, a zadívá se do jeho divokých očí. Poslouchá jeho slova, jeho příkazy, pronesené hlasem podbarveným... Podbarveným tím něčím. Tím samým, co donutilo Emersonovy oči ztmavnout.
Jean ho pustí ze svého sevření a Emerson vstane z jeho klína, bez zaváhání. Nohou odsune stolek trochu stranou, víc ke křeslu, a udělá pár kroků dozadu. Nespouští při tom z mušketýra oči. Ani na vteřinu. Chce ho vidět. Dobrá tedy. Emerson mu vyhoví. Pomaličku si povolí košili, její vázanku, rukávy. A pak si ji ze sebe stáhne. Nespěchá. Aby měl dobrý výhled na každý nový kousek kůže, která se mu objeví před očima. Ale nakonec i košile leží odhozená na křesle, vedle té Jeanovy. Vážně je štíhlý. Drobný. Oproti Jeanovi rozhodně. A pak už přijdou na řadu kalhoty. Nechá ho chvíli napjatého, když si hraje se zavazováním na nich. Ale nakonec je rozváže. A ony brzy následují jeho košili. Spodní prádlo je následuje. Zůstane před ním nakonec stát úplně nahý. Mohl by se stydět. Jistě. Za jakýchkoliv jiných okolností. Ne teď. Pod jakýmkoliv jiným pohledem. Ne pod tímhle. Ne s tím něčím ve vzduchu, s tím něčím, co je momentálně spojovalo a táhlo k sobě. Ne. Nestyděl se. Jean ho chtěl vidět. Tak teď ho vidí. Hezky se mu ukáže.
Udělá těch pár pomalých kroků zpátky k němu, usazenému na gauči. Štíhlými prsty mu roztáhne kolena od sebe, s pohledem stále upřeným do jeho očí, a pak si klekne na zem mezi ně. Před něj. Teď k němu musí vzhlížet nahoru. Nehty mu přejede po stehnech, zlehounka přitlačí, může, je to pořád přes látku. Políbí ho na břicho, na podbřišek. Jazykem ho zašimrá nad lemem kalhot. A pak už mu je rozváže stejně zručně jako před tím košili. Má přeci prsty umělce. Rozváže mu je a stáhne, jen kousek, jen tak, jak potřebuje. Aby se dostal do nich. Kam potřebuje. Chvíli si s ním hraje, ale nakonec splní i jeho poslední příkaz. Ukáže mu, co dalšího s tou svou hezkou pusinkou umí. A umí toho dost. Dívá se během toho nahoru na něj.

Celé to představení o které si sám řekl je okouzlující, fascinující, vzrušující. Zvyšuje napětí ve vzduchu i jiných místech, s každým dalším kousek bílé kůže zářícím do tmy o něco více. Se spokojenou nedočkavostí sleduje poslední kousky oblečení opouštějící Emersonovo tělo. Jen lehké přikývnutí, náznak toho, že jako hodný chlapec splnil první část jeho požadavku, že je na čase aby se vrátil ke svému mušketýrovi, pánovi, jak ho sám nazval. A princátko poslouchá, poslouchá tak jako by tohle nebylo jejich první setkání. Jeho prsty v černých vlasech, přivřené oči, prohloubený dech. Mravenčení probíhající tělem v přílivových vlnách, které ho donutí na moment zaklonit hlavu. ,,Stačí." Nestačí. Ale musí, pro teď. I tak se ale postel s rudými nebesy zdá daleko, příliš daleko, když vytáhne Emersona zpět k sobě, aby ho znovu hladově políbil. Chuť hroznů nahradila docela jiná. Vůbec mu to nevadí. Rukama mu bloudí po těle doteky prodchnutými vědomím toho kam a jak sáhnout, dokud jednou dlaní přes paži nedoputuje až k jeho zápěstí. Sevře jej, dost pevně na to aby to bylo cítit, ne tak aby nechal modřinu. I tohle umí. Umí toho víc, ale na co maličkého děsit? Nechce aby mu utekl. Druhé zápěstí. Rychlý pohyb, se kterým ho přetočí na sedačku, pod sebe. ,,Ještě pořád se ti chce poslouchat?" Nepouští jeho ruce, jen teď obě svírá nad hlavou v jedné své, když mu šeptá ta slova. Na první pohled to vypadá, že by nemohl odmítnout. Přesně tak jak to vypadat má, jak to má být cítit. Trochu jinou pravdu nejspíš tuší oba, ale nač si ji připouštět a tohle vše kazit? Krátký polibek na tvář, na krk kde na moment sevře jemnou kůži mezi svými zuby...

Stačí. Přestane tady. Zadívá se na něj a olízne si rty. Nechá se vytáhnout nahoru, zpátky na jeho klín. Nechá se hladově políbit. Chytí se ho kolem krku. Líbá ho a tiskne se na něj celým tělem. Po tom jeho bloudí Jeanovy dlaně a on se mu s každým dalším dotekem poddává víc a víc. Hřejí a mušketýr vždycky ví, kam přesně sáhnout. Naprosto přesně, jako kdyby tohle nebylo jejich první setkání. A najednou ho drží. Stiskne mu zápěstí, obě. Přetočí ho na záda na pohovku, hezky pod sebe. Ruce mu přidrží nad hlavou, pevně, neústupně. Vydechne a zadívá se na něj. Lape po dechu a pohledem přejíždí po jeho tváři, jeho dravých odhodlaných očích, jeho polibky naběhlých rtech, a sklouzne dolů, na jeho tělo, na jeho hrudník a silné paže, na něj nad sebou. Jestli chce ještě poslouchat? Chce? Potřebuje. Potřebuje jeho. Potřebuje ho cítit. Úplně všude. A hlavně hluboko. Místo odpovědi ho obejme nohou kolem pasu a jen lačně přikývne...
---
Nechá ho, aby si ho tam na té pohovce vzal. Uvnitř svého ateliéru, mezi svými obrazy, mezi svými městy a světy. Poslouchá ho, nechá se držet, nechá ho dělat si s ním co chce. Ale ukáže mu i jak sám umí být divoký. Díky tomu nakonec skončí on nahoře, na něm. Srdce mu divoce buší, když je po všem. Opatrně z něj sklouzne a jen se mu přitiskne k boku. Hlavu si ale položí na jeho hrudník. Poslouchá jeho vlastní srdce a jeho rytmus. Políbí ho na něj a znovu si hlavu položí. Zatímco čeká, až se mu uklidní nejen tep, ale i dech, kreslí mu svými prsty do kůže na břiše obrazy. Ornamenty, písmena, cokoliv. Prostě se ho jen jemně, něžně dotýká. Jakoby se bál ztratit kontakt.