Ateliér Emerson de Sévigne

Pokývne. "Ano, přijdu... Myslím, že takový večírek je přesně něco, co teď budu potřebovat!" zašeptá souhlasně a trochu se usměje. Políbí ho na rameno a zamyslí se nad tím. "Hm... Co je potřeba na večírek? Dobrá hudba a dobré pití? Na ničem dalším tolik nezáleží... Navíc... Z toho co už jsem viděl, nemám o tobě v tomhle ohledu nejmenší pochyby... Jen mi řekni kdy to bude. A já přijdu..." usměje se na něj. Zadívá se na něj. Kousne se do rtu. Ale pak se trochu nadzvedne. Natáhne se a políbí ho. Dlouze. Pohladí ho po krku, po hrudi. A níž... Potřebují teď přeci zahnat všechny ty špatné vzpomínky, než půjdou opravdu spát.
A Emerson se rád, že se Valentine rozhodl zůstat do rána. Že neodešel. Neřekl to nahlas, ale... Je to tak. Po dlouhé době se mu zase usinalo dobře, když vyčerpaně zavřel oči v jeho náručí.

Je zmatený a spoustu dalších věcí, které se ani nesnaží pojmenovat. Je to tak lepší. Kdyby to udělal, nejspíš by si místo toho aby se snažil zachránit Brigitte vybíral mezi útokem a útěkem, což by nikomu nepomohlo. Takže hned po tom, co ji odevzdal vyšetřovatelům inkvizice se bez velkého vysvětlení rozloučil s kolegou, otočil na patě a vydal přes město ke známému sídlu. Dělá to pro ni. Je její bratr. Musí se o ni postarat a je jedno, že zrovna tohle se mu vůbec, ale vůbec dělat nechce. Takže vyjde několik schodů, zaklepe a když je, stejně jako naposledy, přivítán starým komorníkem s mírně přezíravým výrazem, rozhodně se nenechá jen tak odradit tím, že 'mladý pán nečeká návštěvu'. Jako by to nevěděl, že přišel neohlášený. Během krátkého dohadování se mu, až tím lehce překvapí sám sebe, podaří nejen udržet relativně klidný hlas, ale vymoci si i to, aby ho, 'v záležitosti týkající se života a smrti', pustil do zahrad a k ateliéru. Tam je ovšem zastaven, jak jinak a komorník sám opatrně zaklepe na dveře, přičemž se ještě po Jeanovi stihne nespokojeně ohlédnout.

Pochopitelně je ve svém malém skrytém království, ale zrovna v tuhle chvíli není ztracený v umění, protože dokončuje přípravy k odchodu na Valentinův večírek. Dlouho přemýšlel, jestli je to dobrý nápad. Ale už mu to slíbil. Bylo by neslušné neukázat se tam. A vlastně ho tak nějak doopravdy chce vidět. Zaklepání ho překvapí, nikoho nečekal a všem řekl, že nebude večer doma. Tak kdo by mohl co chtít? Přejde ke dveřím a otevře, připravený, že ať je to cokoliv nebo kdokoliv, vyřídí to rychle nebo to odbude úplně. Ovšem realita znovu překonala veškerá jeho očekávání. Tohle je naprosto neočekávané.
Zůstane na něj zírat, naprosto zaskočeně, bez jediného slova, protože ta se mu zadrhla kdesi v hrdle a odmítají svůj úkryt opustit. Jean.
Je naprosto jasné, že někam jde, protože mu to neobyčejně sluší, dal si záležet. Na všem. Od prošívaného lehce výstředního sáčka až po výběr šátku a klobouku, který tentokrát není široký pirátský, ale elegantní střední cylindr. To byla složitá volba, protože jeho ne tak moc široký okraj mu neposkytuje takovou ochranu v případě nouze, jako jeho milovaný pirátský. Ale je to přeci večírek. Že ano. Ale všechny tyhle myšlenky, které snad před tím měl, jsou teď naprosto v nenávratnu, protože teď ještě stále stojí mezi dveřmi a před ním stojí Jean. Nakonec vydechne, když se mu podaří najít alespoň trochu ztracené půdy pod nohama. Sevře na druhé straně dveří, které stále drží otevřeny, kliku o něco pevněji. "Jeane..." kývne mu, "můžu ti nějak pomoc..?"

Komorník se uráčí zmizet, podle všeho nejspíš značně nespokojen s tím, že se jeho pán rozhodl nejen otevřít, ale otravného mušketýra i oslovit a zeptat se co chce. A otravný mušketýr... inu, ten je na moment vyveden z míry překvapivě, slušivě a elegantně upraveným mladým mužem. Jen vteřina, dvě, pak zavrtí zamítavě hlavou. ,,Mně ne. Totiž, jde o naši společnou známou, jak jsem pochopil." Nechce mluvit, tedy ne takhle, mezi dveřmi. Na druhou stranu se ale z jistých důvodů zdráhá i jednoduše si říct o to, aby mohl vstoupit, proto se na moment odmlčí, přešlápne na místě s nejistotou, která u něj není často k vidění, ohlédne se po odcházejícím starším muži. ,,Poslala mě za tebou Bri- totiž Neria. Myslím, že ji znáš jako Neriu." Během toho krátkého, uspěchaného rozhovoru samozřejmě nestihl zjisti vše a, po pravdě řečeno, snad ani vše vědět nechce. Má dojem, že by nebyl spokojený s tím, co by zjistil. Tichý výdech jen pěkně doplní částečně roztěkaný, částečně utrápený výraz v jeho obličeji, když se konečně, poprvé, podívá mladíkovi před sebou do obličeje. Tohle musí být jeho boží trest. Nebo by si to alespoň myslel, kdyby stále věřil. Říkat o pomoc zrovna jemu.

Zamrká, zaskočený už podruhé během několika málo minut. Vteřin? Těžko říct. Ale nejenom, že nečekal, že se mu na prahu zjeví Jean, ale už vůbec nečekal, že by přišel zrovna s tímhle jménem na rtech. Vydechne. Rozhlédne se, jestli už komorník opravdu odešel. Pak si povzdychne a pokývne mu. Ustoupí, aby Jean mohl zajít dovnitř. Tohle je totiž rozhodně něco, co by měli řešit uvnitř. Zavře za ním dveře. Otočí se a zadívá se na něj.
"Ano... Znám Nerii..." zašeptá, "máme... Dohodu!" pousměje se a zavrtí hlavou. Na chvíli si sundá cylindr a prohrábne si vlasy. "O co jde? Proč tě posílá?" zadívá se na něj. A upřímně doufá, že ne z podobných pohnutek, z jakých ho tenkrát poslala za tím blonďatým hadem. I když... Jak by mohla vědět, že? O nich. To určitě neví. Snad. Takže... Kvůli tomu to nejspíš nebude. Chvilku uvažuje, že by snad přemýšlel, jak asi zná Nerii on, ale nakonec se na to vykašle. Vždyť Jean je na oboje. Takže... Ji může znát stejně dobře jako každý jiný muž. Nebo i jinak. Ale to není jeho starost. Už ne...

S vděkem, který ale nejspíš tak úplně neprostoupí napovrch projde dveřmi, když z nich Emerson ustoupí. Je to jako by se vracel o kousek do minulosti, hlavně když se pohledem na moment zastaví na gauči, slyší za sebou zaklapnutí dveří. Ne, špatné myšlenky ve špatnou dobu. Zvedne ruku, aby si promnul kořen nosu. ,,Nezdržoval bych tě, kdyby to nebylo... nutné." Nejspíš by vlastně nepřišel. Rozhodně by nepřišel. Všechno kolem tohohle pohledného mladého muže je až moc komplikované, pro jednoduchý život prostý dramat, který se snaží vést. Navíc nejspíš někam odchází. Proč by byl jinak takhle upravený? Má schůzku? Jistě že má, proč by neměl mít... ,,Potřebuje pomoc. Tedy, nevím přesně jestli přímo tvou, nestihla mi toho moc povědět. Dnes jsem ji z městského vedení vedl k inkvizici. Ten nový soudce," mávne rukou, jako by to gesto mělo nahradit všechna nepěkná slova, kterými by ho teď nejraději počastoval. Jindy by to neudělal. S velkou pravděpodobností by i věřil úsudku soudu, i když nesouhlasí s tím jak s vězni zacházejí. Ale tohle je rodina. Rodina, ta co mu zbyla, se musí chránit bez ohledu na následky. ,,Podle všeho si myslí, že je čarodějnice, proto jim ji předhodil. Kvůli té malé, co upálili." Hlas se mu na chvíli zadrhne, potřebuje mluvit. Ale s ním? Zrovna s ním? I když s kým jiným, o tomhle přece sladkému věřícímu sluníčku povědět nemůže. ,,Můžeš pro ni něco udělat? Je to..." další zavrtění hlavou, téměř odevzdané, když bojuje sám se sebou, s tím co vůbec má říct.

Pousměje se a založí si ruce na hrudi. No jistě. O tom vůbec nepochybuje, že by ho jinak nezdržoval. To dal naposledy dost jasně najevo. Není to dostatečně dlouho na to, aby si to nepamatoval až příliš živě. Ale pak trochu stáhne obočí, zpozorní. Neri potřebuje pomoc? Vydechne a spustí ruce podél těla. Jen aby začal trochu nejistě přecházet po pokoji. Tohle není moc dobré.
"Počkej... Počkej!" zvedne ruku, aby ho zarazil, "inkvizice? Inkvizice má Nerii?" zadívá se na něj, "víš... Víš vůbec, co ode mě žádáš?" vydechne. Zvlášť po tom, co sám Jean zmíní ono hrozné upalování. Možná si nepamatuje, co mu vyprávěl. Možná jen nechce. A možná mu na tom nezáleží. No... Ano. Nejspíš třetí možnost. To mu taky ukázal dost jasně. Vydechne a zavrtí hlavou. "Do háje..." zašeptá. Otočí se k němu zády. "Čarodějnice, hm?" pousměje se a otevře lahev dobrého bourbonu, kterou si sem přinesl včera z města, narazil na něj náhodou, od známého obchodníka, který vždycky přiveze nějaké takové alkoholové klenoty. Nalije do dvou sklenek. Otočí se k němu a jednu mu podá, druhou si nechá v ruce. "Proč se o to staráš?  Jak ji znáš?" zadívá se na něj.

,,Jemnuje se Brigitte." Poznámka, která se může na první pohled zdát trochu zcestná, kterou vysloví, když ho Emerson zarazí a začne si urovnávat vlastní myšlenky o tom, co mu právě pověděl. Následuje ji přikývnutí, vlastně téměř vyčerpané. Má dojem, že od chvíle kdy sem přijel se zaplétá do jednoho dobrodružství za druhým a na něco takového si už vážně začíná připadat starý. ,,Nemám tušení, abych pravdu řekl." Připustí pak na jeho dotaz. Ne, neví co po něm žádá. Vždyť ani neví, proč ho poslala zrovna sem. Ze všech míst ve městě, ze všech šlechticů, zrovna za stydlivým princátkem schovávajícím se ve svém světě kouzelných měst. S povděkem a jen náznakem úsměvu přijme sklenu, kterou do sebe bez velkých ceremonií a vlastně i slušnosti otočí, nezdrží se ani náznakem přípitku. Jediné co před tím udělá je to, že z hlavy sundá opeřený klobouk, co odloží na nejbližší volné místo. Křeslo? Stolek? Nevěnuje tomu moc pozornosti, stejně jako tomu, že klobouk téměř okamžitě sklouzne na podlahu. Když bourbon vypije a ve vzduchu stále visí Emersonova poslední otázka, jen pomalu zvedá oči od prázdné skleničky, aby jejich světlým pohledem vystoupal po jeho jemné tváři a zastavil se u jeho tmavých. ,,Je to má sestra." Řekl si o to. Zeptal se. Tohle malé postrčení stačilo k tomu, aby Jeana přehouplo přes okraj pochybností o tom, zda má něco říct. Sevře sklenku pevněji, směsice zloby a strachu o blondýnku. ,,Ani nevím, proč tu je, jak dlouho..! Měla být v Paříži, vdaná za pitomýho pekaře chleba!" Nevybuchne úplně, ne, stále víceméně ovládá vše co se v něm mele, ale trocha z těch emocí přece jen proklouzne na povrch, než natáhne ruku, aby Emersonovi sklenku vrátil. Raději. Lepší, než aby skončila na zemi nebo rozbitá o protější zeď. ,,Vím, že nemáš nejmenší důvod pro mě cokoli dělat... ale říkal jsi, že ji znáš. Můžeš to udělat pro ni? Jestli ne pověz mi to teď, dokud je čas abych našel jiný způsob-" je... odhodlaný? Nejspíš. Rozhodně k tomu, aby slíbil nebo udělal prakticky cokoli, s velkou pravděpodobností i včetně velkých hloupostí.

"Samozřejmě nemáš..." zavrtí hlavou s trochu hořkým úšklebkem. I on sám začíná být trochu rozčilený. Z toho všeho. Ovšem Jeanova další odpověď mu znovu vezme veškerý vítr z plachet. Teď má sám co dělat, aby svoji sklenku neupustil. "Ale do hajzlu..." vyklouzne mu ze rtů místo toho, aby mu z prstů vyklouzla sklenka. Ta pak následuje příkladu té Jeanovy a skončí nejdřív dnem vzhůru a pak prázdná. Vydechne. Zadívá se na něj. Teď nemá na čele jenom nějakou obyčejnou ustaranou vrásku, ne, teď tam má minimálně Mariánský příkop a k čertu s tím, že ho ještě neobjevili. Sklouzne pohledem na jeho ruku, nataženou, se sklenkou. Ušklíbne se a zavrtí hlavou. Nevezme si ji. Naopak. Zvedne lahev a dolije jemu i sobě. "Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, jak je zatraceně možný, že si v tomhle pitomým městě vyberu jednoho jediného člověka, ke kterému se obrátím pro pomoc, a ten člověk je tvoje sestra?! Proč se všechno špatný a komplikovaný, co se mi v tomhle strašným místě děje, musí nějak točit kolem tebe?!" vydechne a napije se, pořádně. Snaží se trochu zklidnit svůj vlastní tep. Pousměje se. "Alespoň už dává větší smysl, proč se ptala na de Scudéryovi..." zašeptá.

Vlastně se ani moc nepozastaví nad tím malým zaklením. Sám by toho řekl mnohem více, kdyby se nehlídal. Snad by se mohl zajímat o to, proč se to mladého pána tak dotýká, ale na takové otázky jistě bude čas jindy. Třeba až nad Brigitte nebude viset pomyslná oprátka. Otočí do sebe pití, odpoví a místo toho aby si od něj Emerson vzal sklenku zpět mu dolije. Za to je vlastně docela rád, jen by možná, přece jen, bylo lepší kdyby dneska zůstal střízlivý. Kdo ví, co ho ještě napadne. Třeba jako teď, když se přes to všechno co se odehrává trochu ušklíbne. ,,Všechno není jen špatný." Krátké odfrknutí, náznak zoufalého smíchu, se kterým se ramenem opře o zeď, aby tentokrát bourbonu jen upil. Napoprvé si ani neuvědomil, jak je dobrý. Tedy na chvíli, než mu zhořkne v ústech a on si ani nemůže vychutnat chvilku, kdy po celém dni nezatěžuje plně ani nohy, ani pomalu se hojící zranění z dožínek, protože to co si vyslechne ho okamžitě donutí se znovu rovně postavit. Už i natahuje ruku, aby se Emersona dotkl, aby si získal jistotu, že ho mladík poslouchá, v polovině toho pohybu se ale zarazí. Nechce dělat větší scénu, než je nutná, vlastně ani neví, jestli na něj vůbec sáhnout může. Zamračí se nad tím vším. ,,Doufám, že jsi jí nic neřekl. Nic velkého. Nemám tušení v čem je namočená a rozhodně jí nenechám těm... lidem. Ale do některých věcí by vrtat neměla." Už jen proto, že příště by nemusel být poblíž ani on, ani její známosti, aby jí pomohly. Nebude jí v ničem bránit, už když byla malá nemělo to cenu. Ale nechce ji znovu vidět v podobné situaci.

Vidí to jeho ušklíbnutí. Zavrtí nad ním hlavou. "Jistěže pro tebe to není špatný! Ty dostaneš všechno a prostě si odejdeš..." ušklíbne se zpátky a dopije svoji sklenku. Znovu se od něj odvrátí, aby si dolil ještě jednou. Měl by brzdit, má přeci dnes ještě společenské povinnosti. A taky... A taky mu nemusí přeci ukazovat jak moc mu ublížil. Aspoň trochu hrdosti a sebeúcty! I kdyby ji měl zfleku zfalšovat jen tak, z ničeho. Vydechne. Otočí se k němu zpátky. Zadívá se na něj, na jeho podmračený výraz. Pousměje se a zavrtí hlavou. "Myslím, že zrovna v tomhle případě, se obáváš o nesprávného člověka, mušketýre..." zašeptá. Chtěl, aby tenhle konkrétní mušketýr zněl hořce, cynicky. Sarkasticky nejlépe! Ale... Nepodaří se to. Ještě rty ještě pořád nejsou schopné vyslovit jeho přezdívku jinak než s určitou něhou. Nejspíš proto, že stojí přímo před ním. A určitě proto, že je tak... Ustaraný. Vydechne. "Já... Moje... Moje sestra. Juliette... Je si teď poměrně dost blízká s biskupem... Proberu to s ní, dobře?" zašeptá a opře se o zeď za sebou. Sklopí pohled do sklenky a lehce zakrouží jejím obsahem.

,,Kdybych měl všechno co chci, vypadalo by to jinak." Co na tom, že sám vlastně neví jak. Nejspíš by touhle dobou byl už naprosto nesnesitelným dědicem jména a titulu. Nakonec je třeba dobře, že ne vždy dostane všechno co chce. Pro ty kolem něj rozhodně a on sám se to už pomalu naučil přijímat. Ten krátký úsměv ho pak ale vyvede z míry, připadá mu... milý, vlastně milý, ale zároveň s nepřehlédnutelnou stopo hořkosti. Stejně jako slova, co ho následují. ,,O koho bych se tedy měl bát, princátko?" Bez zaváhání mu to oslovení vrátí v téměř automatické reakci, když ho následuje krokem před Emersona, kterému z ruky lehce vezme sklenku, co si právě dolil. ,,O tebe, protože se chystáš kdo ví kam a přitom se tu už předem opíjíš?" To říká ten pravý, že. Uvědomuje si tu ironii, stejně jako kapku sarkasmu, která mu prosákne do hlasu. Nechce toho mladíka trápit, nemá důvod to dělat a rozhodně to teď dělat nesmí, když spoléhá na jeho pomoc. Pak se na moment usměje on. ,,Budu vám oběma zavázaný. Jestli to pro tebe ještě něco znamená." Uvědomuje si, co udělal a jak se zachoval. Nečekal v tu chvíli, že celá věc tolik vyeskaluje, nezvládl ji jak by chtěl, ale zpět ji vzít nemůže.

Vydechne a nakloní hlavu lehce do strany. Jen se na něj dívá, když přijde až k němu. Nechá si vzít sklenku z ruky bez nejmenší známky odporu. Žádný v něm nezbyl. Odzbrojil ho, dokonale, když mu řekl princátko. Princátko... Jako bodnutí nožem. "Jako to znamenalo pro tebe?" pousměje se a dívá se na něj. Zavrtí hlavou. "Udělám, co budu moct, slibuju. Měl bys už jít... Máš pravdu, někam se chystám. A nepochybuju, že i ty bys měl někde být. A že tohle je to úplně poslední místo, kde bys měl být..." pokývne, "tak odejdi, prosím..." pousměje se. Zní to velmi zdvořile, takové prosím. Ale v tomhle případě je spíš naprosto upřímné. Potřebuje, aby odešel, protože jeho blízkost je příliš těžká, stále příliš živá a čerstvá. A on potřebuje najít zpátky svůj balanc, aby vůbec dokázal odejít ven, aby dokázal odejít za Valentinem. Ne. Ne za Valentinem. Na Valentinův večírek plný lidí, cizích lidí, jejichž početná přítomnost je to poslední, po čem momentálně touží, ale kterou musí zvládnout. Nepochybuje, že ten večírek bude... Něco. Rozhodně něco. Možná nebezpečný. V malém městě jako je tohle. Ale co už. Co mu udělají, upálí ho? Skoro by se zasmál. Podívá se na svůj cylindr. A na svůj pirátský klobouk, který leží na posteli. Tak lákavě. Vyzývavě. Nabízející útěchu, ochranu, stín a bezpečí. Povzdychne si. Ne. Žádné vzdávaní. Cylindr a basta. Najde si tam podobnou lahvičku, jakou si načal teď s Jeanem, a všechno bude brzo v pořádku. To je plán.

Bylo by snadné cítit se uražený, dotčený. Jediné co tomu momentálně brání je to, že má větší starosti, jen tmavý, snad známý, záblesk čehosi v jeho pohledu prozrazuje, jak se věci mají. To a fakt, že po žádosti o to aby odešel nejen že odloží sklenku, kterou Emersonovi vzal a to samé udělá se svou, když ji dopije, ale ustoupí od něj a zvedne svůj klobouk, který si nasadí. ,,Jistě, jak si přeješ." Aniž by chtěl, vyzní to chladněji. Chladněji, než by si přál. Snad proto se ještě na moment zastaví, vlastně až teprve když je u dveří. ,,A děkuji. Vážně." Nejspíš to pro něj nebude nic znamenat. Musel to ale říct. Pro sebe samotného. Pak odejde, nezdržuje červeně oblečeného mladíka, nechá se ze dveří sídla vyprovodit zamračeným komorníkem. Měl by někde být? Nejspíš. Určitě. Měl by být u kapitána. Jenže zrovna v tuhle chvíli mu to připadá zbytečné, malicherné... povýšení. K čemu? Nestojí o něj. V polovině cesty ke kasárnům odbočí do vedlejší ulice vedoucí k hostinci.