Komnaty Lorette de Chevalièr - Château de Chambord

V noci se vrátila skutečně pozdě, později, než čekala. A navíc nebyla o moc moudřejší, než když odcházela. Jediné co si odnesla byl snad jen prazvláštní, nepatrný pocit úlevy z toho, že někomu konečně otevřeně - i když s trochou námahy - pověděla co ji trápí. I přes své malé dobrodružství ale vstává časně ráno a vlastně v typicky dobré náladě. Natolik dobré, že úplně přehlíží kapku podezíravé pohledy komorné, která právě do šatníku uklízí prosté tmavozelené šaty, které po svém příchodu nechala Loty ležet přehozené přes židli. ,,Antoinette, myslíš, že se pro dnešek víc hodí světle modré, nebo růžové šaty? A nebo bílé?" Za bezstarostnými starostmi, které na první pohled mladá šlechtična řeší, se ukrývají hlubší. Ty ale znovu pečlivě uschovala a zamkla na sedm západů, když teď, jen v lehké bílé noční košili, zkouší teplotu vody na koupání a s rozpuštěnými vlasy připomínajícími ohnivý západ slunce se usmívá na svou služebnou. Nedokázala ji nechat v Paříži, jsou spolu již tři roky. ,,Máte dnes v plánu něco důležitého, madame? Pokud ano, modré by se hodily více." Loty se po odpovědi na okamžik zamyslí a pak přikývne. ,,Uvidím se s mojí nejdražší přítelkyní a musím přece udělat dobrý dojem!" Veselý smích se rozlehne pokojem, ve kterém právě Antoinette roztahuje závěsy a otevírá okno. Šaty pro madame připraví než bude vykoupaná, teď ale ještě přece musí ustlat a nachystat věci na úpravu vlasů. Loty mezi tím do teplé vody ve vaně nakape několik vonných olejů, nejraději má růžový, a rozváže si tkaničku u výstřihu noční košile, aby z ní mohla snadno vyklouznout.

Od brzkých ranních hodin jsem se v podstatě loudal z jednoho místa na druhé, sledoval okolí, které se vůbec neměnilo a sem tam poslouchal řeči muže, který se mnou měl směnu. Jen málokdy jsem mu odpověděl, kdyby alespoň bylo o čem se bavit, možná by minuty a celkově hodiny ubíhaly mnohem rychleji. Muž, nebo spíše ještě klučina, jak jsem uvažoval podle jeho vzhledu, se chtěl bavit o věcech, o které se zajímají.. mladí. Pití, zábava, krásné a vnadné ženy. To byla jeho témata, která mě naprosto nezajímala, a pokud už jsem sám otevřel ústa, většinou to bylo pro zívnutí. Alespoň mě při smyslech držela má mysl, v podstatě jsem si představoval, jak jsem odsud dost daleko na to, abych ty jeho kecy nemusel poslouchat. Až mě čirou náhodou napadlo, že si ho přitáhnu k posteli, usadím ho na okraj a nechám ho mluvit, zatímco budu usínat, věřil jsem tomu, že bych pro tentokrát s usínáním neměl sebemenší problém.
Díky bohu jsem měl dnes kratší směnu, a po pár hodinách sledování okolí a soustředění se na nezajímavé věci, při kterých jsem neusnul, jsem konečně mohl jít. Jakmile mi tedy padla, ještě nikdy jsem neodcházel tak spěšně jako nyní. Jen jsem doufal, že s tím mladíkem už nikdy nebudu, dalších několik hodin nic nedělání bych s ním asi nevydržel, a aby byl ticho, pravděpodobně bych mu musel hlavu omlátit o cokoliv, co by bylo po ruce. Pro jednou jsem si to rovnou zamířil ke komnatám Lorette. Třeba by mohla být lepší společností, než mladík na stráži, výhodou společnosti mé ženy bylo to, že jsem se mohl kdykoliv sebrat a jednoduše vypadnout, bez ohledu na to, že by mě někdo postrádal. Neobtěžoval jsem se s žádným ohlašováním mé maličkosti, snad až schválně jsem co nejtišeji vešel dovnitř. Než jsem ale stačil zavřít dveře, už se k mým uším dostal tichý výkřik služebné, která se rázem na to omluvila, že jsem jí děsně polekal, čemuž jsem se musel nepatrně s pobavením usmát.

Rozhodně nezaslechla otevírání dveří, ale vyjeknutí a následné drmolení Antoinette její pozornost přilákalo více než spolehlivě. Protože se již stačila vysvléct z nočního úboru a začít si užívat příjemně teplé vody, nemohla ale zareagovat okamžitě. Trvalo jí několik vteřin, možná i minutu nebo dvě, než se, stále celá mokrá, zabalila do jemného bílého županu a opatrně vykoukla ze dveří do hlavního pokoje. Pohled na Doriana byl pro ni svým způsobem úlevou, znamenalo to, že se neděje nic špatného. Na druhou stranu... nečekaná návštěva také vždy nemusí být jen dobrá. ,,Dobré ráno, drahý!" Skutečně se zcela upřímně snaží mít ho stále ráda, proto ke svému oslovení přidává i úsměv, který se ale v jejích šedozelených očích odrazí jen částečně, když vychází svému muži vstříc. ,,Posnídáš se mnou, jestli nejsi příliš unavený? Antoinette by ti mohla nachystat koupel a-" sama sebe zastaví. Nebo ji zastaví pohled na něj? Těžko říct. Konečky prstů si na moment přiloží k ústům. ,,Omlouvám se, nejspíš zase příliš mluvím." Kdysi ji prý poslouchal rád. Teď už si vůbec není jistá, jak to vlastně je.

Už jsem měl na jazyku slova o tom, zda se mě lekla proto, že nemá čisté svědomí, nebo opravdu vypadám tak příšerně. Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel, příčina jejího polekání mi byla poněkud ukradená, a neměl jsem zapotřebí se ještě tak ochotně vyptávat. To už bych k ní rovnou mohl přiskočit, obejmout a konejšivými slovy jí utěšovat. Už jen ta představa byla absurdní. Pootočil jsem hlavu za hlasem a věnoval jí krátký úsměv. "Dobré ráno i tobě, Loty" odvětil jsem a prošel kolem služebné, odložil si své teď již nepotřebné věci na menší stolek a usadil se do křesla, až při sezení mi došlo, jak dlouho jsem vlastně stál na nohou, a jak moc jsem vděčný za chvilku posezení. Antoinette by mi mohla namasírovat bolavé nohy pomyslel jsem si po slovech Lorette. "Stráž je velmi vyčerpávající práce, zvláště když máš u sebe někoho, kdo ti hučí kraviny do hlavy" odvětil jsem a pro efekt si ještě promnul jemně spánky, její omluvu jsem ignoroval, rozhodně bych se raději bavil o příjemných koupelích nebo vynikajícím jídle, než s nějakým mládencem o tom, jak hrozně ho baví život, popíjení s přáteli a ulehání s mladými dívkami z města. Koutkem oka jsem zahlédl onu služebnou, která stále stála na místě, jako by zamrzla. "Drahoušku, asi jsem ti k smrti vyděsil tvou služebnou, nejspíš si budeš muset sehnat jinou" pronesl jsem pobaveně na účet oné Antoinette, kterou jsem svými slovy evidentně probral natolik, aby se alespoň pohnula z místa o pár milimetrů.

Ulehčený výdech snad není příliš nápadný, když k ní Dorian promluví vcelku mile. Rozhodně tedy nemá v úmyslu jakkoli mu náladu zhoršovat. Na moment tedy ještě stojí na místě, sleduje jak její manžel odkládá věci a usedá do křesla. Touhy po polibku na přivítanou se vzdala už dávno. Přesto si stále zachovává přívětivý úsměv, který se změní na lehce soucitný, když jí poví o svých nepříjemnostech. ,,To mě skutečně mrzí..." Myslí svá slova skutečně upřímně, nakolik tak ale vyznějí už není zcela v jejích rukou. Krátce pak přesune svou pozornost k nebohé Toinette a rychle ke služebné přejde, aby ji tiše, vlastně přátelsky, požádala o to, aby jim donesla snídani. Ta jen rychle přikývne a brzy mizí za dveřmi vedoucími na chodbu. Nedá se říci, že by neměla Doriana ráda, jen si zkrátka na jeho přítomnost nikdy nezvykla.
Pak se vrací k muži usazenému v křesle, zastaví se po jeho boku a lehce, téměř bojácně ho na jeden spánek, který si promnul, políbí. ,,Mohu pro tebe něco udělat, drahý? Ráda si vyslechnu tvé starosti, to přece víš..." jak zvláštní je, že si v tu chvíli kdy se k němu sklání a přitom téměř úzkostlivě hlídá aby se jí příliš nerozevřel župan připadá zároveň zcela upřímná i falešná. Nemá tušení, jestli Dorian ví o tom jak zoufale se snaží zachránit jejich manželství a co pro to podniká i přes ochladlé city. Tak moc by si přála, aby se s ní smál jako dřív, aby chtěl poslouchat její básně, aby... několikrát zamrká a položí svou dlaň na tu jeho. ,,Zůstaneš dnes?" Ví, že jí nepřísluší se ptát. Stejně jako ví, že by byla ochotná odložit veškeré plány které na dnešek měla a vyměnit je za další zrnko naděje. Nic ji totiž neděsí víc, než nejistota která se před ní rozkládá.

Opravdu? projelo mi hlavou po jejích slovech, že jí to mrzí. Jindy by to na mě nejspíš zafungovalo a já bych věřil tomu, že se mnou má v tomto ohledu soucit, teď mi to ale nevyznělo nikterak pravdivě, i když to ona tak možná myslela. Nijak jsem se k tomu ale nevyjadřoval, už jen skrze to, že jsem byl vůbec rád, že mám od mladíka pokoj a mohu si na nějakou tu chvíli posedět a odpočinout si. Ne ale zase natolik, abych tu v křesle usnul, i když to bylo dosti lákavé a udržet oči otevřené mi pár vteřin dávalo dosti zabrat, než jsem zase přišel zcela k sobě a probral se. "Ano, to vím moc dobře, a kdybych nějaké měl, zaručeně by jsi o nich věděla jako první" odvětil jsem a donutil koutky úst, aby se stáhly do menšího úsměvu. Nechtěl jsem jí ponechat žádnou záminku toho, že se z mé strany něco děje, zprvu jsem se s tím chtěl poprat sám, možná si vyslechnout radu a zkušenost nějakého ze svých známých, až možná poté oslovit právě Lorette. "Ne, dnes asi ne, musím si ještě vyřídit pár věcí, snad příště" odpověděl jsem, "myslím si, že ty si najdeš nějaké plány na dnešek, no ne?" dodal jsem a lehce nad svými slovy tázavě povytáhl obočí, třeba ve společnosti jiného muže.. zamumlal mi ten temný hlas v hlavě.

Lehce přikývne po jeho odpovědi. Věří mu, nemá důvod o jeho slovech pochybovat. Nejspíš by nechtěla pochybovat, i kdyby k tomu důvod měla, pak by už pro ni bylo mnohem těžší zachovat si svůj sluneční optimismus. ,,Vím, že bych ti asi nedovedla správně poradit, ale vyslechnu tě vždycky ráda." Ještě jednou jej ujistí. Nedokáže si pomoci, od doby co se vrátil sama sebe ve společnosti Doriana téměř neustále nenápadně shazuje. Není tak hloupá aby si nevšimla toho, že se mu již nelíbí rozesmátá a výřečná Loty kterou bývala - a vlastně stále je - jenže jedinou další rolí, kterou mu dokáže předvést, je poslušná tichá žena a zdá se, že ani o ni nestojí.
Na moment se pak dotkne jeho ruky, když vysloví svůj dotaz, téměř přání. Jako by s ním její dotek ani nepohnul. Pomalu se proto stáhne zpět, na chviličku v zubech sevře spodní ret. ,,Slíbila jsem Annie, že se s ní uvidím. Ale pochopila by, kdybych to odvolala..." její poslední slova jsou pro nesena téměř šeptem, než se od Doriana otočí a přejde ke skříni, kterou nechala ve spěchu odcházející Antoinette otevřenou. Sama si z ní vyndá prádlo i šaty, než se se vším v náručí schová za malovaný paraván v rohu místnosti. Nemá dojem, že by Dorian ocenil její nahotu. Vlastně si teď není jistá tím, jestli ji někdy ocenil. ,,Samozřejmě jsou ale tvé povinnosti důležitější, můžeme spolu trávit čas až se ti to bude hodit." Někdy je těžké, být chápavou. Hlavně když místo slov která řekla by po něm nejraději něčím hodila, zeptala se ho proč jí láme srdce, proč se jí vrátil jako cizinec. Nedokáže to pochopit.

Musel jsem se držet, abych před ní otráveně neprotočil očima, a možná se musel krotit, abych dokonce nezačal otráveně bručet. Zároveň jsem se držel, abych po ní neštěkl, ať se sebere a jde si někam nasbírat sebevědomí. "Beru tě za slovo" zamumlal jsem pouze jako odpověď, více jsem se k tomu vyjadřovat nechtěl, nejspíše už jen z toho důvodu, že jsem na ní nechtěl být hnusný, rozhodně ne hned po ránu, na to jsem sám neměl náladu. Být večer, a mít více podrážděnější náladu, asi bych jí vzal jako svůj prostředek k vybití svého vzteku, jen na založení jedné její věty, která zněla tak hnusně nesebevědomě, až to mě samotného dráždilo.
"Ne, ne, jen běž za Annie, a vyřiď jí můj pozdrav" pověděl jsem, leč trochu nepřítomen, jelikož jsem se v rychlosti musel zamyslet nad tím, koho vlastně myslí, to jméno jako by mi doslova vypadlo z hlavy. Nebo je to krycí jméno pro tvého milence? napadlo mě čirou ,,náhodou", až jsem svůj zrak upnul do rohu místnosti a zamyslel se. Annie, Annie.. existuje taková zkratka pro mužské jméno? Nebo je to opravdu jen krycí? mumlal jsem si sám pro sebe v mysli, no uvědomoval jsem si, že v místnosti nejsem sám, a tak říkat své myšlenky nahlas nepřichází v úvahu. Z jakéhosi transu svých myšlenek mě vytrhla až její další věta, párkrát za sebou jsem zamrkal a stočil k ní letmo pohled, jen jsem lehce povytáhl obočí nad tím, když se oblékala za tou prapodivnou stěnou, jejíž název muž sotva znal. Snad jsi se nezačala stydět pomyslel jsem si pouze, no otočil jsem se znovu dopředu a tiše si odkašlal, až teď jsem pocítil jisté sucho v ústech. "Neboj se, vynasnažím se si vyhradit den pouze pro tebe" dodal jsem.

Povšimla si změny v tónu jeho hlasu. Zase je něco špatně. A ona ani netuší co. Je proto mnohem lepší, že svou pozornost přesune k výběru oblečení, než aby dala Dorianovi šanci vidět v její tváři... cokoli. Zklamání, strach z toho že na ni vybuchne? ,,Jistě by tě někdy ráda viděla." Tohle je vlastně věta pronesená jen proto, aby přerušila ticho. Ti dva se spolu nikdy příliš nestýkali a naposledy se viděli na svatbě, když byla Annie vlastně ještě docela malá. Loty se přesune za paravan, s šaty v náruči a začne se převlékat. Není to tak snadné jak by se mohlo zdát, zejména když obyčejně jí s korzetem a zapínáním šatů pomáhá Antoinette. Ta teď ale, stále nejspíš pořádně vyvedená z míry, kdesi v zámečku shání snídani. Po chvíli ticha, kdy už Loty neodpověděla na poslední větu ohledně společně tráveného času, takhle můžu na dítě rovnou zapomenout... a pár minutách marného snažení jí nezbývá nic jiného, než svého muže požádat o pomoc. ,,Doriane? Mohl bys, prosím... sama si vzadu korzet nezašněruji." Vyjde zpoza paravanu, vpředu si musí rukou přidržovat živůtek šatů, aby o ně nezakopla, protože pokud nejsou utažené, neustále jí kloužou dolů. ,,Pak už tě nechám odpočívat, slibuji." S nejistým úsměvem pohledem zmapuje jeho tvář. Vypadá zamyšleně, snad i trochu ztrápeně a unaveně. Nebýt toho, byl by stejně pohledný jako v den kdy ho poznala.

"Mhm.." to byla jediná má reakce ohledně té Annie a toho, že by mě ta dívka ráda viděla. Sotva jsem si jí vybavoval, a pochyboval jsem, že by mě tahle dívčina znala, možná leda tak z vyprávění od Lorette, i když ani tady jsem si nemohl být jistý, co vykládá svým kamarádkám. Poslouchal jsem to, jak se obléká, byl to také kromě mého dechu jediný zvuk v místnosti, pokud jsem tedy nepočítal to, že mi sem tam zakručelo v žaludku. Kde je ta proradná služebná? By tu jeden pošel hlady jak sedlák pomyslel jsem si, tak nějak jsem si začal zlehka okusovat ret, jako bych už nevěděl, co mám dělat před tím, než mi nějaká, pro mě zcela neschopná ženská, donese něco k jídlu. Když mě Lorette oslovila s žádostí o pomoc, znovu jsem se na ní otočil a pár vteřin jí až překvapeně pozoroval. Zprvu jsem jí chtěl říct, že nejsem žádná služebná a že jsem to vlastně v životě nešněroval, pouze naopak, no nakonec jsem svůj zadek přece jen zvedl a poklidně k ní došel. "Myslíš, že se mi to podaří dostatečně, aby to z tebe po cestě nespadlo?" pronesl jsem a zlehka povytáhl obočí, nedokázal jsem se té představě neusmát, a rozhodně jsem si byl jistý tím, že by byla šokována jak sama Lorette, tak nejspíš i lidé na okolo, pokud by se to stalo někde na veřejnosti. K jejímu štěstí by to bylo s tou Annie, která by jí to udělala pořádně. "I když si myslím, že by to nebyl tak špatný pohled.." zamumlal jsem si spíše pro sebe a jemně jí vzal za ruku, kterou si šaty přidržovala. Stále jsem byl muž a i když jsem vůči Lorette cítil to co jsem cítil, pohled na ženské tělo jsem si nikdy nenechal ujít.

Skoro už jí připadalo, že její prosbu odmítne a Loty si pomalu začínala připadat hloupě kvůli tomu, že ji vůbec vyslovila, když se Dorian nakonec zvedl a vydal k ní. ,,To nejspíš budeme muset zjistit..." v hlase se jí ozve náznak pobavení, mnohem víc než nad případnou katastrofou po které by se rozhodně nějakou dobu nikde nechtěla ukazovat, nad tím že se usmál. Zkrátka si nedokáže pomoct, ať už jsou si jakkoli cizí stále v ní zůstává část toho co cítila a hlavně touha to pocítit znovu. Ideálně samozřejmě k němu. Pohledem pak sklouzne od jeho tváře k jejich rukám, když ji jemně bere za tu její. Nechá ho, samozřejmě že ho nechá, i když to znamená že světle modrá látka šatů se s tichým ševelením sveze k zemi a ona je tak před ním jen v lehké, krátké košilce, prádle a bílých punčoškách. ,,Doriane-" prosba, pobídka, vyznání. Z toho jediného slova si může vzít co chce, když k němu Loty udělá jeden malý krok. Ten bohatě stačí k tomu, aby stáli téměř těsně u sebe. Stačí jen trochu hlubší nádech, aby cítila jeho vůni, volnou rukou ho lehce pohladí po unavené tváři. ,,Chybíš mi..."
Stejně jako poprvé, i teď s lehkostí Lorette přeslechla otevírání dveří. Nebohá Antoinette konečně sehnala vše po bohatou snídani, od čaje a slabého vína až po ovoce a mísu se studeným masem. Teď chuděrka na chvíli zůstává ve dveřích, jako by se neodvažovala udělat jediný zvuk, než se, téměř po špičkách, připlíží ke stolku na který podnos odloží a plánuje se znovu vytratit.

I když jsem měl její tělo v podstatě prozkoumané skrz na skrz a cizí mi nebyl ani malinký kousek její holé kůže, nyní jsem tak nějak toužil po tom z ní doslova tu košilku servat a zatáhnout jí někam, kde by nás ani služebná, která akorát vešla dovnitř, nevyrušila. I tak jsem byl natolik při smyslech, že jsem se ovládl a neudělal to, na místo toho jsem využil jejího malého krůčku, který jí ke mě přiblížil a jednou rukou jí zlehka objal kolem pasu. "Já vím, drahá, a tíží mě, že s tebou nemohu trávit víc času, než bych chtěl" pronesl jsem s tichým povzdechem, pokoušel jsem se aby to vyznělo co nejvíce věrohodně, i když se mi mě samotnému z těch slov zvedal žaludek, byť jsem jí málem neohodil tu její košilku tím malým obsahem mého žaludku. Druhou ruku jsem jí zlehka přiložil na tvář, snad natolik opatrně, jako bych se bál, že jí i menší silou nějakým způsobem dokážu ublížit.
"Doufám, že mi odpustíš, že se ti nevěnuji tolik, jako dříve" vydechl jsem a zadíval se jí hluboce do očí, sám jsem si teď nebyl jistý, zda ze mě mluví to něco, co ze mě zbylo, nebo mi jde z větší části o to uhrát naprosto dokonalé divadlo o tom, jak mi na ní záleží, aby neprokoukla mé pochmurné myšlenky ohledně toho, jak moc si myslím, kolik mužů s ní ulehalo v době mé nepřítomnosti, byť s ní stále někteří muži neulehají. Své divadélko jsem zakončil tím, že jsem jí vtiskl poněkud - alespoň na mou snahu a docela i nevědomě - vášnivý polibek, při kterém jsem si jí k sobě ještě více přitiskl.

Po době, která se jí zdála jako nekonečná ucítí známý záchvěv motýlků v břiše. Chce věřit tomu, co jí říká, jednoduše chce a proto věří. Kouzlo slepého následování, zbytků lásky. Zlehka nakloní svou tvář proti jeho dlani, vždycky milovala jeho teplo. Připadala si v bezpečí. Chce si tak připadat i nadále, i když třepotání motýlích křídel s sebou přináší i pocit nejistoty. Jak snadné by teď bylo vyslovit dvě slůvka vyznání a přesto to nedokáže, cosi v ní se tomu brání, jako kdyby se rozum a srdce nedokázali dohodnout. Otázkou je, co z nich je pro muže který proti ní stojí a co proti němu. ,,Odpustila bych ti všechno," snad to v tuhle chvíli ani není lež. I když, přece jen - odpustit a zapomenou jsou dvě rozdílné věci. Už ani nečekala políbení, ne tak vášnivé, ne takové, ze kterého jí bude na moment slabo v kolenou. Sama se k Dorianovi přitiskne, s jednou rukou na jeho rameni, konečky prstů na druhé mu jemně vjede do vlasů. Naděje. Dar. Le petit cadeau. Na moment se odkudsi vynoří myšlenka na to, že by to bylo roztomilé jméno.
Nevšimla si příchodu Antoinette a její odchod zaregistruje jen proto, že polibek přeruší právě včas, aby periferním viděním zachytila zavírající se dveře. ,,Zůstaň alespoň chviličku..." zašeptá vedle jeho tváře. Tohle je už spíš provokace než prosba, tón hlasu jen nenápadně změněný a přesto tak odlišný od toho, který mohou znát všichni ostatní mimo Doriana. Odtáhne se od něj, ale jen proto aby svou rukou sjela po jeho paži až k dlani, propletla s ním bledé prsty a pár ladnými kroky, stále držíc jeho ruku, ucouvne ke dveřím ložnice.

A přesto já tobě skoro nic pomyslel jsem si po jejích slovech, vyslovit to nahlas by znamenalo zmaření celého mého divadla, a to jsem opravdu nechtěl, všechno tohle by jinak přišlo vniveč, zvláště když mi Lorette tak krásně nadbíhala. Koutkem oka jsem zahlédl, co všechno služebná přinesla, a pocítil jsem, jak se mi v ústech doslova seběhly sliny, přesto jsem na sucho polkl a snažil se touhu po onom lahodném jídle překonat. Měl jsem teď jiné starosti, jiné povinnosti, a žaludek mě za to evidentně nesnášel, díky bohu to ještě nedával tolik najevo. Podíval jsem se na její ruce, které sklouzly po těch mých a prsty se nám zapletly v jedno, jemně jsem jí stiskl ruku, snad až ochranářsky, nebo jako kdybych se bál, že by mi každou chvilkou mohla ze sevření vyklouznout a odběhnout za jiným.
Musel jsem se jejím slovům usmát. "Alespoň chviličku, jo?" zopakoval jsem po ní a skoro až nevinně se nad tím uculil. "A jakpak byste tuto chviličku využila, madam?" pronesl jsem provokativní otázku a lehce povytáhl obočí. Když couvla, udělal jsem automaticky krok k ní, abych mezi námi udržel nadále stejnou vzdálenost, kterou si ona sama vytvořila. V mysli jsem se přitom rozhodoval, zda s ní teď strávit pár chvil, nejlépe v posteli, abych jí ukázal, že vlastně nepotřebuje žádné jiné muže, že jsem sám pořád výkonný jak nejlépe dokáži, a nebo se jednoduše sebrat, vzít si pár kousků jídla na cestu, abych nehladověl celý den a jít si vyřídit pár záležitostí. Ovšem i mé tělo volalo po první variantě, společné chvíle strávené v posteli s Lorette se stále tak nějak krátily, a i to mě vedlo k mým myšlenkám, že si mě v této činnosti lehce nahrazuje.

Usmívá se, jen co pověděla ta provokativní slova. Usmívá se a nepřestává, s hravou, upřímnou jikrou v očích. Má ji rád. Pořád ji má rád. Jinak by tohle přece nedělal? O krok ucouvne a Dorian ji následuje, ach jak známá je jí tahle hra, jak dávno se před ním přestala stydět. ,,To vám můžu ukázat, když mi to dovolíte, můj pane." S radostí přistupuje na tuhle drobnou hru, zatímco vlastně oba dva dovede do ložnice. Zastaví tak před velkou postelí s nebesy v pastelově růžové. Její oblíbená barva, jak příznačné. Stačí jen málo k tomu, aby ho znovu políbila, tentokrát ale vyklouzne svou dlaní z té jeho. Potřebuje obě ruce k tomu, aby mohla rozepnout zlaté knoflíky uniformy, aby mu ji stáhla z ramen a při tom rty sjela přes hranu jeho čelisti ke krku...

Pro tentokrát jsem se nemohl udržet opravdovému úsměvu, i když jsem nedokázal přesně určit jeho původ. Bylo to snad z čiré radosti a toho, že na chvilku oba dva zapomínáme na naše trable? Nebo jen z toho, že mi má hra vyšla, a dokonce ještě lépe, než jsem doopravdy očekával? Pro tentokrát jsem nechal myšlenky pouhými myšlenkami, nechtěl jsem se teď hluboce zamýšlet a udělat tak jakoukoliv chybu, nebo jen jeden špatný krok, který by donutil Lorette pochybovat. Nechal jsem se jí zavést až k posteli a dovolil jí, aby mi začala rozepínat knoflíčky od uniformy, sám jsem jí s těmi posledními pomohl, na ní už nebylo co dávat dolů, leda tak tu košilku, ale ta mi v ničem nijak nepřekážela. Netrvalo dlouho a stál jsem před Lorette tak, jak mě stvořil samotný Bůh, stál jsem před ní tak, jako už nespočetně krát před tím, nebylo proč tedy rudnout nějakým studem, alespoň z mojí strany. Pro tentokrát jsem nechtěl trávit čas navíc, sama to označila jako chviličku a rozhodl jsem se jí vzít za slovo, kdyby si stěžovala, že se jí v posteli nevěnuji dostatečně dlouho.
Sotva jsem splnil svou manželskou povinnost, nezůstával jsem v posteli o nic více déle, než bylo nezbytné. Teď měl již přednost můj žaludek, nikoliv Loty. Vyhrabal jsem se tedy z postele a znovu se oblékl, uniformu jsem si dopínal již při cestě ke stolku, kde bylo stále jídlo. Ihned jsem hmátl po jablku, které ke mě bylo nejblíže a s chutí - a možná trochu hladově a nenasytně - se do něj zakousl, a potichu spokojeně zavrněl nad onou chutí, která se mi rozplynula v ústech. Líp už bejt nemůže.. pomyslel jsem si v jisté euforii naprosté blaženosti.

Všechno bylo tak jak má být... jak by mělo být, jak by si přála, aby bylo. Na chvilku. Chviličku. Než zůstane v pomuchlaných peřinách sama, vlastně ještě stále částečně oblečená a okusuje si ret, aby tím zahnala slzy. Ani nehlesla, když ji tam nechal. Bez jediného slova. Jen se motýlci které cítila změnily na pocit nevyslovitelného ponížení. Končí to tak poslední dobou vždy. Očekávání, naděje a pak hořká realita. Tohle přece nemůže být všechno, co ji až do konce života čeká. S tím se spokojit nedokáže. Pomalu se posadí, urovná si ramínka košilky a zatáhne za zvonek u postele. Antoinette nejspíš celou dobu čekala za dveřmi pokoje, takže vchází téměř okamžitě, se sklopenou hlavou a červenými tvářemi prochází kolem monsieura de Chevalièr, jen aby se co nejdříve dostala k madam.
Loty se chce obléknout, tentokrát skutečně a Antoinette jí s jením přáním samozřejmě pomůže, takže stačí pár minut k tomu aby byla uvězněna v živůtku elegantních šatů. Bleděmodré zůstaly na podlaze, místo nich se oblékla do krémových s výšivkou ptáčků. Nabídku účesu ale odmítne. Stejně by o něj brzy přišla, když chce do jezírka. Dlouhé vlasy tedy jen rozčeše a nad jedním uchem ozdobí perlovou sponkou, takovou která ladí k jednoduchému, dlouhému náhrdelníku s jedinou velkou perlou - ta se už všem ztrácí v dekoltu šatů.
,,Doufám, že je skutečně v pořádku to, že odcházím." S poněkud nejistou Antoinette v patách vyjde upravená z ložnice, aby Doriana zastihla u jídla. Ona sama tedy rozhodně chuť nemá. Už dlouho. Snad je to vše co se jí honí hlavou a na duši znát i na jejím projevu, vzpřímeném postoji, lehce lesklých očích a hlasu který musí ovládat aby zněl vyrovnaně. ,,Vrátím se nejspíš během odpoledne a večer mám zkoušku nové divadelní hry. Můj program na další dny ti může kdykoli dát Antoinette." Povzbudivý, i když polovičatý úsměv tentokrát nepatří Dorianovi ale služebné. Protože ta tu s ním zůstane sama, jen co Loty vyjde na chodbu.

Jakmile ze mě opadly veškeré povinnosti ohledně princezny a mušketýrů, vydal jsem se rovnou do komnat Lorette. Věděl jsem, že tam ještě nebude, rozhodně by se tam nemohla dostat jako první, leda že by z nějakého neznámého důvodu hnala koně na pokraj jeho vlastních sil. Vešel jsem dovnitř a neobtěžoval se s tím za sebou doslova prásknout dveřmi, nač brát jemně za kliku a tiše zavřít? Opět jsem si věci odložil, tentokrát jsem si ale ke křeslu, na které jsem se usadil i předtím, přitáhl stolek, abych ho měl o ten kousek blíže a právě na něj si položil věci, a to, co se tam nevešlo, jednoduše opřel o něj, popřípadě o křeslo, do kterého jsem se s pohodlím usadil.
Zadíval jsem se na dveře a znepokojeně se zamračil. "Ne, takhle ne.." zamumlal jsem, zvedl se a křeslo trochu pootočil, znovu se posadil a opět se podíval na dveře. "Hmm.. ne" zabručel jsem a křeslo znovu o pouhých pár milimetrů posunul, a jako předtím jsem se znovu usadil a koukl na dveře. "Perfektní" ušklíbl jsem se.

Nespěchala zpět do zámku, neměla důvod. Naopak, cestou se zastavila ještě ve městě, tak jak si usmyslela už u jezera, a v jednom z krámků na náměstí si pořídila nový parfém. Ten teď spokojeně, jako malý poklad, svírá v v rukou když prochází chodbami a na tváři jí pohrává drobný, upřímný úsměv. Co na tom, že vlasy má pořád zacuchané z vody! Nakonec vše dopadlo jak nejlépe v danou chvíli mohlo. ,,Antoinette? Potřebuji abys ve stáji vyzvedla mé... mokré věci." Počátek věty, pronesený radostným tónem už při otevírání dveří se ztratí v překvapeném a, pravda, trochu vystrašeném zamumlání, když v pokoji uvidí Doriana. Tohle nejspíš nebude moc hezké, vypadal jako že se na ni skutečně zlobí už když ji našel u jezera. Snaží se ale nevzdávat veškerého svého optimismu, dveře za sebou tiše zavře a flakonek z růžového skla s látkovým ozdobným střapečkem opatrně odloží na nedalekou komodu. ,,Doriane... čemu vděčím za to, že sis na mne dnes již podruhé udělal čas, drahý?" Snaha o to znít potěšeně je jasně patrná a to nejen proto, že prsty jedné útlé ruky začnou nervozně žmoulat sukni šatů. Není to proto, že by ho viděla nerada, že by měla jiné plány, ale kvůli nejistotě, která ji v jeho přítomnosti poslední dobou přepadá. Nejistotě, která jí neustále našeptává, že ji posuzuje, hodnotí, odsuzuje.

Prsty jsem zlehka bubnoval do křesla, až jsem si po chvilce utvořil s tichým broukáním jakousi melodii, potřeboval jsem se nějak zabavit do doby, než se Lorette uráčí přijít. Po více jak dvaceti minutách se mi to přestávalo líbit, a opětovně mě přepadla jakási.. paranoia? Možná strach? Nebo snad žárlivost? "Kde zatraceně je!" procedil jsem nevrle skrze zuby a jen zlehka udeřil pěstí do křesla. Že ona se někde kurví.. pomyslel jsem si, čelisti jsem stiskl pevně k sobě a očima propaloval dveře, jako bych je snad chtěl svým pohledem propálit, alespoň trošičku, abych viděl co se odehrává za dveřmi. Po dalších deseti minutách jsem byl znovu klidný, avšak již s hlavou plnou myšlenek o tom, že se určitě Lorette stavila za nějakým mužem z města. Cesta by jí přece tak dlouho netrvala! A ty její pitomé kamarádky by jí určitě kryly! Určitě by jí dělaly alibi! pomyslel jsem si vztekle, a ta švédka by byla určitě taky na její straně! Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych opět potlačil vzrůstající se vztek.
Když už jsem začal uvažovat nad tím, že se opravdu seberu a přijdu jindy, nakonec se přece jenom dveře otevřely a v nich byla Lorette. Rozcuchaná.. od vody, nebo od muže? zeptal jsem se sám sebe v mysli, neklid v mysli jsem navenek začal znovu perfektně zahánět. "Dala jsi si poněkud.. na čas" vydechl jsem a jazykem si jen lehce přejel přes suché rty.

Nereaguje na to co pověděla. To není nic tak nového, ale tentokrát ji to naplní panikou. Snad se ještě od jezera přece jen úplně neuklidnila. Ani se v tu chvíli nedokáže pohnout od dveří, jen stále stojí před nimi, v jedné ruce žmoulá sukni. Nejspíš vypadá docela hloupě. Připadá si tak. ,,Kdybych věděla, že mě čekáš spěchala bych." Promluví, klidně, jen ne úplně vlídně. Její pohled je jedna velká výčitka. Kdyby něco pověděl, kdyby jen naznačil... Copak neví, že jsem se pro něj ještě nepřestala snažit? Konečně opustí své místo u dveří, přejde dál do místnosti, k elegantnímu prosklenému sekretáři - baru. ,,Chceš něco k pití?" Připraví dvě sklenky na útlých vysokých nožkách, aniž by čekala na manželovu odpověď. Broušená karafa po které sáhne v sobě schovává růžové perlivé víno. Ví, že mu vadívalo když pila. Teď ale cítí v hrdle hořkost, které se chce a potřebuje zbavit. Hrdlo karafy jemně zazvoní o okraj skleničky, rozlehne se pokojem jako jeden z mála zvuků přerušující ticho.

Po jejích slovech jsem se musel krátce a tiše zasmát, ovšem ne pobaveně. Myslel jsem si svoje, a rozhodně jsem to měnit nechtěl. Určitě za někým byla, určitě si někam zajela! Stále jsem ale nebyl přímo rozhodnut, zda zůstat v klidu nebo jí to nekompromisně vpálit do tváře a dožadovat se jejího doznání. Na její otázku jsem neodpovídal, jen jsem cosi zabručel ve stylu souhlasu a doufal, že jí to v tom mozku zašrotuje a ona si vyvodí, že mi má nějaké pití dát. Nadále jsem jí mlčky sledoval a přitom přemýšlel a rozhodoval se, zda jí to předhodit jako psovi nějakou kost, nebo ještě vyčkat a sbírat více důkazů. Vždyť jsem to neměl jisté! A přesto jsem měl ten divný pocit, že za někým byla, a její rozcuchané vlasy mě od toho zrovna neodrazovaly. "Zdržela jsi se s děvčaty?" nadhodil jsem, abych přerušil to ticho, které se mi opravdu nelíbilo, a zároveň tak nějak zjistil, zda s nimi byla, nebo byla někde jinde.. bez nich. Při tom jsem jí bedlivě pozoroval, snad jako kdybych chtěl vykoumat jakýkoliv náznak i té sebemenší lži.

Už mu ani nestojím za odpověď? Bezmála rouhačská myšlenka, rozhodně nehodná poslušné manželky. Karafa cinkne i o druhou sklenku, když mlčky nalévá víno. Nespěchá. Jestli spěchá on... může jít. Ta myšlenka ji samotnou zabolí víc, než čekala. S oběma skleničkami přejde k Dorianovi, jednu mu podá a posadí se do druhého křesla, proti němu. Teprve pak se rozhodne odpovědět. ,,Pomáhala jsem Annie s oblékáním a pak se zastavila ve městě. Pamatuješ na tem maličký krámek s parfémy?" Byl tam, už když byli mladí. Tohle mu ale nepřipomíná, chce vědět, jestli si jej pamatuje. Vlastně toho chce vědět mnohem víc. Upije ze sklenky vína a položí ji na nízký stolek. ,,Doriane..." začít bylo kupodivu snadné. Najít další slova už tak jednoduché není. Cítí ale, že musí. Po dnešním ránu, po tom jak se na ni téměř nepodíval u jezera, po všem co se dělo poslední měsíce. ,,Co se mezi námi stalo?" Neodvažovala se na to zeptat od doby, co se vrátil z války. Kdo ví, kde sebrala odvahu teď. Možná jí potřebnou kuráž dodává domácí prostředí, myšlenka na to, že když bude nejhůř, vždy najde rameno na kterém se vyplakat.

"Samozřejmě, že pamatuji.." zamumlal jsem, snad až nepřítomen, nějaké parfémy mi teď byly naprosto ukradené, chtěla snad abych jí pořídil nový? Kdyby mi schválila držet jí přivázanou na vodítku v kleci od které bych měl klíč jen a pouze já, klidně bych jí dal parfémů klidně deset, dvacet, kolik by jen chtěla, jen za to abych uklidnil svou duši a měl jistotu, že se ona někde necourá. Upil jsem víno ze skleničky, ačkoliv to nebylo zrovna pití, které jsem požadoval, raději bych dal přednost obyčejné vodě, které bych se napil víc, ale nic jsem k tomu neříkal, v duchu jsem jí tleskal jen za to, že mé zabručení její mozek vyvodil jako souhlasné.. snad. Nebo mi tam ta mrcha něco hodila! Napadlo mě zčista jasna, ne.. to ne, zas tak hloupá není, kterej jinek chlap by si jí vzal? projelo mi rázem hlavou, bez tebe by byla ztracená.. promluvilo mé vnitřní já a sám jsem se musel držet, abych se svým myšlenkám neusmál. Z těch mě nakonec vysvobodila právě Lorette, když vyslovila mé jméno, automaticky jsem lehce pozvedl hlavu a i obočí, v očekávání, co z ní vypadne. "Záleží, co máš přesně na mysli, drahoušku" odvětil jsem, ačkoliv samotné oslovení mohlo znít poněkud kysele.