Katovna - Rowan Chevalier

Slunce už dávno zapadlo, když se Lorette vykradla ze svého pokoje v zámečku. Ne, že by ji někdo příliš hlídal, nestojí ale o to aby se nazítří stala nejnovějším tématem k pomluvám, zejména proto kam se chystá. Pravdou je, že již nesčetněkrát v hlavě přehrávala tenhle scénář, jednu z mála možností na záchranu, tedy tak jak to vnímá ona, které ji zbývají. V Paříži ale nikdy nenašla dost odvahy, vždy sama sebe přemluvila k tomu, aby dala preparátům od dvorního lékaře, které ji zbavovaly chuti k jídlu a přivozovaly všemožné nepříjemné stavy, další den na to, aby konečně zaúčinkovaly. Tentokrát se ale odhodlala. Snad proto, že mluvila s Annie, pro ten ostrý kamínek který pocítila v hrudi, když zjistila, že ani její nejbližší přítelkyně a sestřička nedokáže pochopit její trápení.
V šatech z tmavozeleného plátna s výšivkami jarních květin na živůtku, tak prostých jaké jen ve svém šatníku dokázala najít, s vlasy spletenými do jednoduchého copu a schovanými pod kapucí černého pláště tedy sebrala veškeré zbytky své odvahy k téhle drzé, neohlášené, noční návštěvě. Husí kůži jí cestou přes městečko nenahánělo jen to k čemu se chystá, ale i fakt, že přes něj putuje v tuhle pozdní hodinu sama bez doprovodu. Několikrát se málem rozmyslí, když zaslechne hlasy z postranních uliček, když se za ní natáhnou temné stíny. Nakonec ale jen o něco zrychlí chůzi a, snad s boží pomocí, se bezpečně dostane až před dveře katovny.
,,Monsieur Chevalier?" Nejisté zaklepání na dveře doprovází její tlumený hlas. Spoléhá se na to, možná naivně, že ji mistr popravčí nepozná. Nikdy spolu ale nemluvili a on přece nemá důvod k tomu, aby si pamatoval každého, kdo přijel s královskými dvořany. Chvilka ticha ji znovu málem připraví o veškerou odvahu. Zhluboka se nadechne aby uklidnila srdce bušící jako o závod a zaklepe znovu, o něco naléhavěji. ,,Monsieur Chevalier, potřebuji vaši pomoc." Připadá si nepatřičně. Snad si ani nevzpomíná na dobu, kdy ji naposledy někdo nechal stát přede dveřmi déle než pár vteřin.

Padla tam a já jsem se konečně cítil lípe, ostatně jako každou noc. Byl čerství zvduch a chládek. A navíc noc občas přinášela neobvyklá dobrodružství. Málo kdo se odvážil navštívit katovnu za bílého dne, každý by pak dotyčného soudil a díval se na něj skrz prsty a o to málo kdo stál. Zatímco, když padla tma a stíni zakryly obličeje, tak se vše měnilo. Už jsem dávno pochopil, že nemá cenu chodit spát brzy, stejně by mě po nějaké době vzbudil návštěvník dobývající se na dveře. Takže jsem si sedl se svíčkou ke stolu a studoval. Dnes jsem si rozevřel knihu lidské anatomie, kterou začal můj otec a já jsem měl možnost v jeho odkazu pokračovat, mohl jsem zapisovat a zakreslovat jakýkoliv další objev, nebo anomálii na kterou za svou praxi přijdu. Otec  ěl ilustrace neskutečně přesné, všechno to stínování, jakoby orgány předemnou byly právě vytaženy z těla. Vždycky jsem ho obdivoval, byl to ten nejlepší kat jakého si Francie mohla přát.
Ze zadumání mě však vytrhne klepání na dveře a ženský hlas za nimi. Jemně, s respektem zavřu knihu a odsunu ji na kraj stolu. Vzal jsem svíčku a šel otevřít. Monsieur.Značilo oslovení z vyší vrstvy obyvatel, nebo alespoň někdo kdo si na něj chtěl hrát, či si šplhnout u mě samotného. Zlehka jsem otevřel dveře. Mademoiselle. Pozdravil jsem ji. A rozevřel dveře, aby snad mohla vkročit dovnitř, vysoce postavené paničky nepotřebovali výslovné pozvání, očekávali, že na ně všichni čekají s otevřenými dveřmi. Co vás přivádí v takhle pozdní hodinu? Zdvořilá otázka, zatímco jsem hloubal odkud tuhle slečnu znám. ROzhodně ze dvora, ale jak moc vysoko postavená je, bylo otázkou.

Maličko sebou trhne, když se před ní dveře otevřou - a to ani nešlo o nějaký rychlý pohyb. Jednoduše se vyplašená jako právě lapené ptáče, takže kata ani neopraví, když ji osloví jako slečnu. Jindy by to udělala, vždycky to dělává, jinak se Dorian hněvá. Raději místo toho, aby jakkoli začínala konverzaci na prahu dveří, vejde do místnosti která je jen o něco méně plná stínů než venkovní tma. Přesto, nebo snad právě proto, si dovolí sundat kapuci z rezavých vlasů. ,,Slyšela jsem, že se vyznáte v trápeních lidského těla, je to pravda?" Šedozelené oči na moment vyhledají katovu tvář, pak se ale vrátí k neklidnému prohlížení místnosti. Nemá tušení, jak by vlastně mohla a měla začít. Je to všechno příliš osobní, uvádí ji to do rozpaků. V jedné z bledých rukou začne žmoulat lem tmavého pláště. Je jí v něm teplo, rozhodně není do tohohle počasí. Nic lepšího ale nenašla. Nebo neuvažovala dost dopředu? Kdo ví.
,,Potřebovala bych..." začne, pak sama sebe zarazí. ,,Lék co mi dal doktor nefunguje, jen je mi z něj špatně." Zkrátka se nedokáže přimět k tomu, aby rovnou řekla proč přišla. Ještě aby to tak vypadalo, že místo nějakých rad chce od Chevaliera přímou pomoc se svým problémem! Ruka kterou muchlala lem pláště konečně přejde k jeho zavazování, když si Loty uvědomí, že jí tváře hoří nejen příšernými rozpaky a studem. Znovu se pak krátce rozhlédne a jakmile si vybere vhodné místo, v tomhle případě židli u stolu, plášť na ni odloží. Na to nakolik je to vhodné nebo se příliš neohlíží, má mnohem větší starosti. Navíc těch několik kroků k židli, to že se ke katovi otočila na moment zády, to jí dalo dostatek prostoru volně se nadechnout k tomu, aby konečně vyslovila důvod své návštěvy. ,,Potřebuji dítě, monsieur. Závisí na tom nejspíše zbytek mého života a po vás už mi zbývají jen modlitby." Nejspíš celou záležitost neformuluje zrovna nejšťastněji, ale v tuto chvíli je ráda, že pověděla vůbec něco.

Bavilo mě sledovat, jak jsou všichni, ať už ženy či muži nervózní z návštěvy jeho skromného domečku s cool věžičkou. Nechal jsem ji vstoupit dovnitř, ale nijak jí pobyt tady ulehčit nehodlám, nikomu nedělám takovou laskavost, tak proč dělat výjimky odlehčováním atmosféry. Návštěva katovny by neměla být příjemná záležitost. Konečně sundala kapuci a já si ji můžu víc prohlédnout a pokusit se uvědomit odkud, že ji znám. Řekněme, že ano. Je to pravda. Odpověděl jsem jí na otázku. Technicky vzato jsem to utrpení způsoboval, takže bylo vhodné o tom vědět co nejvíce, abych věděl, která technika je účinější, chtělo to i nutnou dávku empatie, někomu stačila troška a jiný byl zatvrzený v mlčení. Tiše jsem naslouchal tomu, proč vlastně přišla. Byl to klasický případ, doktor jí nepomohl, tak se uchýlila sem. Doktoři vám napíší léky na všechno, když jim za to zaplatíte, byť o tom třeba nic nevědí. Přesto se mi zdála v pořádku, mimika těla žádnému zranění nenapovídala.
Konečně odložila plášť a mě se rozsvítilo. Konečně jsem si vzpomněl na její vystoupení u dvora, nejspíše jsme spolu nikdy nehovořili, ale oba jsme o sobě věděli. Až z ní konečně vypadlo, proč vlastně přišla. Dítě? Podivil jsem se. To si zpletla adresu, já život ničím ne tvořím. Ušklíbl jsem se sám pro sebe a zhluboka se nadechl, tohle po mě ještě žádná nechtěla. A myslíte si, že já vám s tím dokážu pomoct? Zeptal jsem se jí, možná abych ji ještě trochu potrápil. Posaďte se na postel. Navrhl jsem jí, zatímco jsem si v knize nalistoval sekci, kde byly zakresleny ženské pohlavní orgány. V kostele by vás za tohle odsoudili, dítě je přece božským darem do lůna lásky. Poučil jsem ji, ale nejspíš musela být opravdu zoufalá. Nevím, jak moc jste s celou situací obeznámena. Co se dějů v lidském těle týče. Vlastně jsem ani netušil, jak je její situace vážná, případně jak se snaží. Jak často spolu s manželem spíte? Madame. Opravil jsem svoji chybu ze začátku. Nehodlal jsem to nějak obcházet, prostě se ptát bez morálních zásad, nezáleželo na tom, jak nepříjemné to je. V momentě, kdy k tomu dojde, daří se vám manžela uspokojit? Navázal jsem další otázkou.

,,Ostatní mu věří..." chabá omluva na adresu starého doktora. Možná mu ve skutečnosti nevěří, tak jako ona. Nebo se spokojí s čekáním na zázrak, který slibuje. Loty si ale nemůže dopřát luxus času, několik dalších let. Naposledy rukou přejede po látce pláště který odložila na židli a trochu krkolomně ze sebe vypraví, co tu vlastně chce. Když pak zopakuje co řekla, snad aby se ujistil, Loty se k němu konečně znovu otočí čelem. ,,Nemám už moc jiných možností..." snad to zní spíš jako omluva, než jako vysvětlení. Pocit toho, že sem neměla chodit se ozve znovu a ona na zlomek vteřiny přivře oči. Je to zbytečné. Všechno je zbytečné, když už ani kat mi nechce pomoci. ,,Mohu vám zaplatit-" doufá, že připomínka peněz by mohla mít nějaký účinek Snad skutečně má, protože záhy na to ji vyzve aby se posadila a ona, po tom co si místo které jí určil s neskrývanou podezíravostí prohlédne, se na kraj postele skutečně posadí, ruce okamžitě složí do klína. ,,Církevní zákon mě o manželství připraví, pokud brzy neotěhotním." Vždycky je to přece vina ženy. Tak jí to říkali.
Nevydrží chvíli sedět v klidu, ošívá se a každou chvilku rozhlíží po místnosti, jako kdyby čekala že sem někdo vskočí oknem a začne se jí vysmívat, nebo ji rovnou obviní z toho že je cizoložnice a čarodějnice. Její vrtění je ale záhy přerušeno dalšími katovými slovy a hlavně otázkami. Ty ji totiž zbaví nejen vrtošení, ale na chvíli i slov a červená barva v jejích tvářích zaplane ještě výrazněji. ,,Co prosím? Já, no..." tváří se bezmála jako dítě přistižené při tom, když rozbilo památeční vázu po prababičce, směs provinění a hanby je jasně čitelná i z jejího hlasu. ,,Vím co mi řekla chůva. že je třeba aby žena přijala energii od muže a při tom..." o tomhle se přece nemluví ani mezi přítelkyněmi! Tedy, ona to nedělá. Nikdy nedělala. Lehce zavrtí hlavou. Má problém jakkoli pokračovat, ale zodpovědět další dvě otázky není o nic jednodušší. ,,Vždy když Dorian chce, tak... myslím, že ano? Tedy, není to tak že bychom o tom mluvili-" nedokáže se na kata ani podívat a lituje toho, že sundala plášť. Má dojem, že se potřebuje schovat kamkoli, za cokoli. V mimovolné touze po tom mezi sebou a tímhle mužem vytvořit alespoň nějakou bariéru sáhne po polštáři kousek od sebe.

Nezajímají mě peníze. Ne v momentě, kdy jsem měl na živobytí a střechu nad hlavou. Uvedl jsem ji chudinku do rozpaků, možná si to ani nezasloužila, přece jen za mnou přišla se správným úmyslem. Možná jsem byl moc tvrdý, zjemnil jsem proto hlas. Cirkevní zákon je jedna věc, pouto mez vámi a manželem druhá, pokud vše je jak má, jste si oddáni láskou, tak nevidím důvod to měnit, ale šlechta může mít jiný názor. Otec mě vždycky učil, že pravá láska je silnější než cokoliv jiného, ale jaká byla její situace jsem soudit nemohl. Chápal jsem, že celá situace musí být pro ni velmi stresující a nepříjemná, ostatně mi to dávala najevo svým ošíváním. Nebojte se, neublížím vám, ani vals neodsoudím. Pobídl jsem jí k odpovědím, i když to asi moc nepomohlo. Má se to takhle, pokusil jsem se navázat na její chůvu. Ta energie, jak tomu říkáte, obsahuje něco, co vás dokáže přivést do jiného stavu. Problémem je, že období, kdy se to může podařit je jen krátký úsek v měsíci. Snažil jsem se jí to nějak vysvětlit. Komplikace mohou nastat pokud jeden z vás trpí neplodností, tedy není schopen vytvořit potomka. Zadíval jsem se do knihy, jestli tam není nějaká poznámka, která by byla užitečná. Nemůžu vám do břicha voperovat potomka, nebo ho jinak uměle vytvořit, tak svět nefunguje. Mohl jsem jí poradit, aby to vyzkoušela s někým, kdo je rozhodně plodný, ale nabádat ke smilstvu bylo hloupé. Chápu, že jste říkala, že nemáte moc času. Ale se budete s manželem snažit častěji a budete trpělivý, tak určitě vše dobře dopadne. Zaklapl jsem kbihu, jistě mohl jsem ji prohlédnout, zda bylo vše na svém místě, ale něco takového jsem na živém člověku zatím zkoušet nemusel a kdo ví jestli jsem vůbec chtěl. Důležité je, aby jste pojmula manželovu energii, při aktu. Asi nejlepší rada na závěr. Zadipval jsem se na ni a chvilku jen mlčel. Na jevišti vypadáte jistěji. Promluvil jsem nakonec, snad abych jí dovolil se uvolnit.

Aniž by chtěla, maličko se ušklíbne a lehce, skoro nepatrně zavrtí hlavou, když Chevalier zmiňuje oddanost a lásku. Dorian začal milovat víc Bibli, než mě. Ale copak má význam se s něčím takovým svěřovat? Loty začíná být přesvědčená o tom, že na světě není jeden jediný člověk, který by ji pochopil. Možná je nakonec něco špatně s ní, když v tom všem vidí problém a měla by jen trpělivě čekat na manželovo rozhodnutí a boží vůlí. Z té představy jí trochu naskakuje husí kůže. ,,Nebojím se." Samozřejmě, že lže a že je to poznat. Bojí se a stydí, snad víc než při svatební noci, protože tentokrát chybí nadšené a zamilované očekávání. Přesto dokáže odpovědět na katovy otázky, i když chvílemi nejspíš vypadá jako by se raději zvedla a utekla. ,,Muži přece nemohou být neplodní!" Rychlý, šokovaný a téměř uražený protest, kterým trochu neomaleně přeruší jeho slova. Tímhle si je docela jistá, však už nějakou dobu poslouchá, že je to její vina.
Nechá pak kata domluvit a s tím jak zaklapne knihu jí poklesnou ramena. Tohle je konec... ,,Ano, jistě. Chápu." Předchozí nejisté žvatlání nahrazují krátké odpovědi. Neodsekává, jen... jako by se celá trochu zmenšila. Odloží i polštář, který teď už nějakou chvilku objímala. Opatrně a co nejlépe na místo, ze kterého ho vzala. Pak vstane, uhladí si sukni šatů a teprve po celé téhle proceduře zvedne znovu k muži před sebou pohled. I tak ale nevyhledá přímo jeho oči. ,,Víte kdo jsem." Cosi na hranici výčitky a odevzdanosti. Vždyť už na tom nezáleží. Lorette se bude zítra tvářit, že se tahle návštěva nikdy neodehrála a vrátí se ke svému brebentění a smíchu. Starosti se řeší za zavřenými dveřmi. ,,Je jednoduché hrát si na něco, co není skutečné." Zareaguje konečně na to co jí pověděl. Dokonce se při těch slovech i pousměje. Jen jí ten úsměv nedosáhne očí. Předpokládá, že jde o jakousi zdvořilost ukončující celý jejich rozhovor a chce kata obejít, aby si znovu mohla vzít svůj plášť.

Ano, možná bych neměl zpochybňovat nadřazenost mužů v téhle době, ale kdo jiný by mohl, než právě vyvrkel společnosti, kterým jsem byl. Já si myslím, že mohou. Ano, želi jsme v době, kdy se za špatné názory upalovalo, ale k čemu by bylo upálit toho, kdo je schopný upalovat. Věřil jsem tomu, že nezáleželo na pohlaví, co se týkalo smrty a fyzických chorob, či jiných nedostatků, tak jsme na tom byli všichni stejně. A roli při tom nehrálo ani společenské postavení. Brala tohle setkání nejspíš za ukončené, takže jsem se po jejím vzoru zvedl, jak se slušelo. Já životy beru, neumím je vytvořit. Pronesl jsem, možná skoro až omluvně, že jí nejsem schopný pomoct. Mohli bychom experimentovat, ale nebylo by vám to příjemné, a možná ani bezpečné. Tohle byla až nejzašší možnost, ještě jsem neexperimentoval s početím, a tyhle pokusy si dost často vyžádali nejeden lidský život.
Zlehka jsem přikývl, byť bych nedal do kupy jméno ani rod, který zastupuje, tak jsem měl ponětí kam zhruba ji společensky zařadit. Omlouvám se, že neznám vaše jméno, ale jinak ano. Vím kam patříte. Bylo to logické, stejně jako jsem já sledoval dvořany, tak oni sledovali mě, i když možná s jinou motivací, oni ze strachu a já ze zvědavosti. Ano, to máte pravdu. Stejně tak bylo jednoduché máchnout mečem, když rozsudek vynesl někdo jiný, nebo to tak připadalo alespoň mě. Můžu vám ještě s něčím pomoct, madame? Samozřejmě jsem ji nehodlal zdržovat a tak logicky sáhnu po jejím plášti, abych ji mohl pomoct se do něj nasoukat. Když už nic, tak jsem si hodlal udržet dobré zdvořilé způsoby.

V zamítavém gestu zavrtí hlavou nad tím, co právě pověděl. Nedokáže jen tak lehce přijmout tenhle názor, ne po tom co se celý život učila pravý opak. Navíc na tom stejně nezáleží, výsledek pro ni zůstává stejný. Odloží polštář a zvedne se z postele, na které seděla. ,,Omlouvám se, zbytečně jsem vás zdržovala..." snad ji to mělo napadnout. Jenže topící se stébla chytá, nebo se to tak minimálně říká. Při zmínce o jakýchsi experimentech na moment ustane v pohybu, snad poprvé se katovi podívá do očí. ,,Nepříjemných věcí se tak úplně nebojím. Tedy, nejsem ten nejodvážnější člověk," znovu se trochu ošije, jako před chvilkou, když ještě seděla. Tentokrát protože hledá ta správná slova. ,,Ale mám dojem, že modlitby v tomhle případě nezaberou." Možnost toho, že by se o dítě pokusila s někým jiným a vydávala ho za Dorianovo ji už také napadla, zatím ji ale vcelku zásadně odmítá. Kdyby se na to přišlo... pokrčí rameny a chce sáhnout po plášti, kat ji ale předběhne. ,,Možná se nakonec do vašich rukou jako pokusný králíček vydám." Jen ne hned. Ne, dokud jí zbývá alespoň zrnko naděje. Možná po dalším neúspěšném měsíci?
,,Nemusíte se přece omlouvat," další, tentokrát rychlejší zavrtění hlavou a dokonce i upřímný úsměv. Není zase tak důležitá, aby ji museli znát všichni. A docela jí to tak vyhovuje. Než stihne povědět cokoli dalšího, padne otázka ohledně další pomoci. ,,Myslím, že to pro teď nebude třeba, ale budu si vaši nabídku pamatovat." Je to jen žert, samozřejmě. Teď, když už se tak příšerně nestydí, opadla z ní většina nervozity a pomalu se smiřuje s variantou, že ani zde nenajde pomoc kterou by potřebovala vyplouvá na povrch její běžná povaha. Jen na chvilku se ke katovi otočí zády, aby jí mohl přehodit plášť přes záda, než se k němu znovu postaví čelem. ,,Jste Rowen, že? Mé jméno je Lorette." Možná nečekané představení přijde při loučení, místo při seznamování, jak tomu běžně bývá a ona ve víceméně povědomém, naučeném gestu pozvedne ruku. Pak už je ale snad vše vyřízeno, domluveno. Nezbývá než to, aby skutečně odešla, což také s tichým "dobrou noc" udělá.

Jen jednu jak jinak. Málo kdy to skončilo u jednoho korbele, ať už to bylo pivo, víno, nebo třeba genever, ale mohl jsem jí nechat v její blágové naivitě. Vlastně jsem ji ani nechtěl opít, bylo to čistě dobrovolné. Mezi tím jsem doufal, že umístili bělo toho chudáka na správné místo do pitevny a já ho později nenašel na jídelním stole, ale to bylo málo pravděpodobné, báli se mě stejně jako všichni ostatní. Samozřejmě, tomu rozumím. V tom ale začne kapat, což bylo pro čepel to nejhorší místo, kde mohla zůstat a poskokům jsem nevěřil, ještě by ji někde upustili. Chtěl jsem navrhnout nějakou zapadlou uličku, ale takhle vás musím pozvat asi k sobě domů, pokud vám to nevadí. Promiňtě, musím vzít čepel. Omluvil jsem se, jakobych za to nemohl a odběhl na popravčí místo pro velký meč, který jsem hodil na rameno a hned se vrátil zpět k Aliénor. Není to daleko. Ubezpečil jsem ji.
Prosím, mademoiselle. Pokynul jsem jí, když jsem otevřel dveře a nechal jí vkročit ke mě domů. Rychle jsem pak za ní proběhl, abych uklidil čepel do zapadlé místnosti a hned se vrátil zpět. Udělejte si pohodlí. Nabídl jsem ji, tak nějak tušíc, že se bude jen rozhlížet kolem a hledat jakékoliv náznaky mé práce. Raději jsem nalil dvě číše a jednu jí podal. Nazdraví. s tím jsem se vydal zapálit oheň v krbu, aby mohla uschnout a nemuseli bychom se bát, že by mohla nastydnout.

Nezmůže se ani na jediné slůvko a jen překvapeně zamrká, když se po menším přívalu slov Rowen vzdálí, aby si vzal.. meč. Povytáhle mírně obočí, když si tu zrůdnost bez zjevné námahy přehodí přes rameno a kráčí zpět k ní. Vydechne a lehce přikývne. "Dobře," odvětí jen a srovná s ním krok, když se rozejdou.. kamsi. Déšť postupně houstne a dlouhé vlasy brzy nasáknou vodu a ztěžknou, stejně tak sukně jejích šatů. Nevadí jí to však, naopak ten letní deštík vyvolá letmý úsměv na její tváři. Procházejí po, pro ni důvěrně známých, ulicích, takže jí nestojí nijak velkou námahu si zapamatovat, kde bydlí.
Projde otevřenými dveřmi do jeho příbytku ponořeného v šeru. Její doprovod se na moment vzdálí a to jí poskytne chvíli času na obhlídku. Neví, co čekala, ale v tomto se necítí tolik nesvá. Skromněji zařízená místnost z vyhaslým krbem jí v jistém smyslu připomíná způsob, jakým žije ona. Akorát to šero. Pořád si neujasnila, jak se ohledně něj cítí, tudíž si není jistá, zda považovat šero za útulné či naopak znepokojující. Prudce se otočí, když zaslechne hlas a beze slova se posadí na první rovnou plochu. "Děkuji," vysloví tiše, když si převezme číši a s přikývnutím trochu upije. Na nervy, řekněme. Beze slova ho sleduje při rozdělávání krbu a jakmile plamen zaplane, tak si k němu sama přidřepne, aby jí promáčené vlasy uschly co nejrychleji. "Je tu klid," podíví se, když si uvědomí, že není pořádně ani slyšet ruch z ulice a radši si znovu dopřeje menší doušek. Zkoumavě se mu zadívá do tváře. "Povězte," začne tlumeným hlasem, aby neporušila všudypřítomný klid. "přemýšlel jste někdy nad tím, jaké by to bylo být jinde, někým jiným?"

To máte pravdu, málo kdy se odváží někdo klepat. Navíc tlusté zdi skryjí ruch ulice. Svého klidu jsem si vážil, dával mi dostatek prostoru na vzdělání, případně nějakou tu malou pitvu, kdy by se mohlo stát, že mě něco vyruší a já řez povedu špatně, nebo mi ujede ruka. Ani já jsem okolí moc nerušil, možná ani netušili, že tady někdo žije, veškeré popravy i mučeníčka probíhaly na místech jim určených. Sám se pořádně napiju, možná i lehce na žízeň, ale žádný opíjecí úmysl v tom nebyl, spíš se možná uvést do nějaké konverztivnější nálady. Sám si přisunu židli blíž k ohni, abych dovolil i sobě trochu proschnout a byl jí blíž. Samozřejmě, to možná každý. Hrál jsem si s vínem v ruce, různě s ní točil sledoval barvu a vdechoval aroma. Ono se to má na snadě, jaké by to bylo, kdybych dělal cokoliv jiného a lidé se mi na ulicích nevyhýbali oklikou. Možná by se mi dostalo i normálního místa v krčmě. Ale pak si člověk řekne, že by byl celý život jiný třeba bych těď ležel v posteli s morem, možná na mol v zapadlé uličce, nebo už byl mrtvý. Těžko říct. Rozpovídal jsem se nad danou filozofickou otázkou. Nakonec jsem vždycky došel k tomu, že bych svůj život neměnil. Uzavřel jsem to snad, aby to nevypadalo, že si stěžuju. Vy by jste chtěla něco změnit Aliénor? Máte velkou rodinu, slušnou práci, milující sourozence. Váš život musí být přijemný. Dovolil jsem si tvrdit, byť jsem o tom všem nebyl úplně přesvědčený, ale kdykoliv mě mohla opravit případně doinformovat.

Když jí odpoví, tak se na něj se zájmem a vyčkávavě zadívá. Přeci jenom nemá zrovna obvyklé zaměstnání a co se týče vztahů, ať už jakýkoliv, tak to musí být těžké. I samotář čas od času potřebuje nějakou tu společnost. A také se rozpovídá. K jejímu překvapení celkem rozsáhle. Zatímco mluví, tak přeskakuje pohledem mezi jeho tváří a ohněm, který s příjemným praskotem hoří v krbu. Znovu upije nakonec i přikývne. "Chápu, tedy.." odmlčí se, aby zvážila slova, než znovu promluví, "nepochopím, jaký to je, mít takový život, ale chápu, že byste ho neměnil." Pokusí se objasnit svůj postoj, než Rowen otočí otázku proti ní. "Zdá se to tak, že?" zadívá se mu přímo do tváře a pousměje se. "Mám tři sourozence, nejstarší bratr šel do války a od té doby o něm nic nevíme. Matka zemřela na mor, krátce po narození Iris. Od té doby se o rodinu starám já. Otec.. řekneme, že ty ztráty nezvládá dobře." Takže je to všechno na mně. - dodá v duchu. Na moment či dva sklopí oči k číši, než si pořádně lokne před tématem, které otevře."Trpěl jste někdy hladem Rowene? Myslím opravdovým. Téměř na pokraji vyhladovění, s posledními zásobami, zatímco zima odchází až příliš později. Kdy sledujete ty malé děti, vaše sourozence a víte, že jim nemůžete dát víc jídla, aby měli alespoň tu trochu i další den.." její hlas se změní v šepot a téměř vždy milý úsměv zhořkne."Každou zimu, rok co rok, a jakmile zima dostatečně ustoupí, tak dřete. Každý den, od brzkého rána do pozdní noci dokud zima zase nepřijde, ve snaze se připravit o trochu lépe." odmlčí se a dlouhou chvíli jen hledí do plamenů. Nakonec jen pokrčí rameny a na tvář se jí znovu vrátí ten milý úsměv. Nestěžuje si. Nedělá to. Když se něco postaví do cesty, tak to prostě odstraní nebo se vydá ještě složitější cestou a pokračuje dál. Takový je její život a bere to tak, jak to je. Jen mu chtěla přiblížit život lidí, kteří stojí pod ním. Těch slušných, kteří snad neskončí jednoho dne na špalku jako ten chudák dnes na náměstí. "Tento rok by to mělo být lepší. Mám pořádnou práci, která znamená v takové situaci hodně." odtrhne pohled od krbu a klidně se mu zadívá do tváře.

Jelí slova, mě poměrně spolehlivě vyvedou z omylu. Možná jsem i litoval své otázky, ale ne kvůli sobě, spíš kvůli tomu, že mi musela něco takového říct. Já jsem byl na jednu stranu rád za to, co jsem se dozvěděl. Promiňte. Vydechl jsem nakonec, když mě nenapadlo nic jiného, čím na to odpovědět, jakobych snad mohl za to, co jí život přichystal. Tedy, chápu jaké to je o někoho přijít. Matku jsem nikdy nepoznal a otec se snažil přijít na to jak mor vyléčit až se sám nakazil a zemřel. Ano povolání kata nebylo jen o popravách, mučení a jiných bolestivých zážitcích, ale taky o snaze pomoct těm, kteří už nemají jinou možnost. Protože jít za katem je až úplně poslední varianta. Ale ne, jaké je to mít opravdový hlad nevím. Pozice královského kata v tomhle ohledu skýtá i jisté benefity. Prostě všechno mělo své pro a proti. Lehce se k ní nahnu, když se na mě opět podívá. Rád vám pomůžu, kdyby jste na to přistoupila. Ujistil jsem ji, byť jsem měl pocit, že toho nejspíše nevyužije. Sám jsem si opět upil vína, jeho lehce trpká chuť dokázala člověka příjemně zahřát a postupem času i lehce omámit, ale to by toho vína muselo být ještě víc. Žijeme ve složité době. V době, kdy společenské postavení znamená víc než člověk samotný. Což bylo něco co jsem neschvaloval, ale zase jako nejvyšší kat v zemi se mi na to dívalo jinak než chudině, nebo těm vznešeným pánům u dvora. To dam se narodíme určuje dost často náš osud a život, který povedeme. Pokračoval jsem ve filozofování. Jste statečná Aliénor, spousta lidí na vašem místě by nezvládla všechno, co zvládáte vy. Usmál jsem se na ni lehce a opět stočil pohled na víno lehce kroužící se sklenici.

Zavrtí jemně hlavou. "Není třeba se omlouvat." namítne, než se znovu rozmluví. V tu chvíli však začne být Aliénor líto jeho, když se dozví, že nikdy nepoznal matku. Ona sama sice o ni přišla, ale známá ji, pamatuje si její tvář i hlas, vychovávala ji a když si ona sama neví rady, tak se v duchu obrací k ní pro radu. "To je mi líto," promluví tiše a těžko říct na kterého z rodičů je to myšleno. I když jí ten fakt, že se snažil jeho otec něco léčit, překvapí, tak se tím nijak víc nezabývá. Místo toho se znovu napije a souhlasně přikývne. Nakonec mu úsměv oplatí. "Děkuji za nabídku, ale ve chvíli, kdy se nebudu schopna postarat o své sourozence, tak selžu." hned na to si uvědomí, jak tvrdě to mohlo znít, tak a rozhodne se mu to ještě vysvětlit. "Jak jste sám řekl, Rowene, to jak se narodíme většinou určí náš život. V lidé jako my se málokdy posunou výš, většinou jen klesají. Musím se naučit, jak se postarat o rodinu bez toho, abychom se propadli ještě níž, až jednou založím vlastní. Musím to naučit i své sourozence.." milým tónem položená realita tak jak to je." A stejně bych nechtěla být jedna z těch šlechtických paniček." přizná se."Není to život pro mě, mám ráda svůj prostor, svou volnost." pronese náhle zvesela, jakoby tu neprobírali tak vážné téma. I to vypovídá o tom, že si ze svého postavení nic nedělá. Dokud bude schopna se postarat o ty dva, tak je jí to jedno. "

Předchozí témata jsem nechal být, byť jsem se často obracel k otci pro radu v zoufalých situacích, tak nemělo moc smysl zabývat se minulostí. Aliénor na sebe byla poměrně tvrdá, ale s dobrém slova smyslu, jestli to její rodina někam dotáhne a přežije všechny nástrahy, tak to bude právě díky ní. Ale musel jsem jí dát za pravdu. Na šlechtičnu by jste se nehodila. Na to máte nos příliš nízko. Přál jsem jí, aby jednou nemusela bojovat s hladem a zimou, ale doufal jsem, že když bude opravdu nejhůř, tak si na mě snad vzpomene a pýcha ji dovolí přijít pro pomoc. Ještě před pár hodinami slečna bledá jako smrt sama se teď usmívala poněkud veseleji a snad se i cítila lépe. Nezdržuju vás? Pokývnu směrem k balíčkům, které si s sebou přinesla. Nechtěl jsem nějak překážet, ale byl jsem za její společnost rád. Jste první v tomhle domě, kdo přišel aniž by něco potřeboval a byl tu z vlastní vůle. Poznamenal jsem poněkud zbytečně, jakobych chtěl vyjádřit neobratně, že si její přitomnosti tady cením. Sáhl jsem po víně, abych jí mohl dolét, když si nebude trvat na tom jednom a svolí. Dovolíte?

Překvapeně na něj chvíli kouká než se rozesměje. Prý nos příliš nízko. Zavrtí hlavou a když pár pramínků vlasů ten pohyb napodobí, tak si uvědomí, že jí konečně začínají prosychat i vlasy. "Dobře, tohle byla ta nejlegračnější lichotka jakou jsem kdy slyšela." V tu chvíli je jí i jedno, že to dost pravděpodobně lichotka ani nebyla. "Ale těší mě, že si to myslíte." dodá už trochu smířlivě, kdyby se ho dotklo, že se směje něčemu, co vypustil úst. Následně však zavrtí hlavou. "Ne, v pořádku." namítne. Nezdržuje, asi. Co už. Za dnešek už udělala v sídle práce co obvykle za den a půl a stejně má pocit, že ji poslali do města jen, aby se jí na chvilku zbavili a každou chvíli nechodila s otázkami co má dělat dál. Navíc hlavní služebná si ji poslední dny měří takovým zkoumavým pohledem, který dává najevo, že ji neoklamala svou pracovitostí a že ví, že za tím stojí něco víc. Věnuje mu menší úsměv a pokrčí rameny. "Možná se nebavíte s těmi správnými lidmi." zareaguje a lehce pokývne, když jí chce dolít. "Pokud začnu dělat blbosti, tak mě zastavte." poprosí ho s tichým povzdechem. Napití lidé dělají nejrůznější voloviny a trošku se obává, co by provedla ona. Beztak je skálopevně přesvědčena, že Rowen toho vydrží o dost víc. Třeba bude natolik rozumný, že jí zakáže i výlet do kasáren. "Ale pokud zdržuji já vás, tak řekněte a půjdu." vyhrkne trochu překvapeně, když si uvědomí, že i on může mít nějaké další.. povinnosti.

Věřte mi, sleduju ty slečinky celý život, jak hašteří kolem všech pánů a hledají si tu nejlepší partii. Někdy bylo takové divadélko skoro až k smíchu, když zážili úsměvem na dvoře a když náhodou zavadili pohledem o mě nebo otce, tak se hned změnil do odsuzujícího úšklebku, jen proto, aby se o sekundu později opět usmívali jako sluníčka na hnoji. A pak za mnou chodí, když už je nejhůř, že se spustili s někým, který pro ně nebyl dost dobrý a jí jim mám pomoct, aby neotěhotněly. Nebo úplně naopak vzpomněl jsem si na minulou návštěvu Lorette. Doufal jsem, že Aliénor aspoň trochu pobavím a bude schopná se v mé společnosti alespoň trošku uvolnit, byť jsem chápal ,že jí prostředí mého domu nemuselo být zrovna dvakrát příjemné. Možná, ale třeba na ty správné lidi začínám právě narážet. Namítl jsem, byť jsem tomu moc nevěřil, dle mého je spíše nepravděpodobné, aby se Avranches lišilo od Paříže tolik, aby tu lidé brali kata jako sobě rovného a přijali ho do společnosti. Ale aspoň jsem byl rád, že mi dovolila jí dolít další kapku vína. Prostě to nikdy nespončí u jednoho. To bych vás musel moc opít, takhle vám možná povolí nějaké zábrany, ale na blbosti by jste potřebovala ještě tak o pár skleniček víc. Troufl jsem si odhadnout jeji alkoholovou výdrž. Byť jsem sám nebyl žádný pijan, tak bych si klidně vsadil na to, že vydržím víc než tahle křehká slečna. Nemějte obavy, moje práce nikam neuteče. Zvlášť, když nemá hlavu. Usmál jsem se sám pro sebe. Přemýšlel jsem, jak ji návštěvu tady u mě nějak zpestřit, ale moc mě nenapadalo jak. Bylo jasné že mučící ani popravčí umění ji nezaujme, natož nějaká anatomie orgánů. Ale pak jsem si vzpomněl na naše první a doteď poslední setkání. Co vaše noha? Zahojila se vám ranka bez problémů? Zeptal jsem se s nadějí že tam nezůstala ani jizvička a jitrocel zafungoval jak měl.

Zkusí si to představit. Jak by ona sama běhala kolem šlechticů a haštěřila se a pomrkávala. Ta představa je natolik nereálná až se uchichtne. "Dobře, máte pravdu. Přiznávám porážku." při jeho dalších slovech se však zarazí. Nedává jí to smysl. "Proč se no.. Spouští s někým, s kým by nechtěly být?" zamračí se až se jí vytvoří vráska a zavrtí hlavou. Následně se však na její tváří znovu objeví mírný úsměv. Není osoba která by se dlouho mračila, pokud se však její bratr nesnaží zabít. "A možná bych radši zůstala při zemi." poradí mu jemně. Nevěří, že by lidé byli nějak výrazně jiní jenom tím, že žijí v takovém městečku. To už však dojde na dolévání a Ali se začne smiřovat s faktem, že zase něco provede. Rowenova společnost je však milá a tak se jí nechce jen tak vzdávat. Nezávazné přátelské popovídání jí v posledních dnech chybělo. Trošku upije, avšak číši si ponechá před sebou. Zpoza okraje jí vykukují jen velké hnědé oči ve kterých hrají pobavené jiskřičky. "Chcete to pokoušet?" povytáhne lehce obočí, kterým na něj lehce zakmytá. Což je první znak lehkého povolení zábran, jak to sám nazval. Nebo spíše uvolnění, které přináší první vypitá číše. "Buď nemá nožičky, hlavičku, nebo je připoutaná, chápeme." zamumlá a přikývne, než to nechá pro jistotu být. Místo toho zvesela přikývne. "Ovšem! Ještě jsem to cítila ten den a druhý bych si na to ani nevzpomnela, kdyby se nezeptala Iris." zareaguje okamžitě a překvapivě energicky na to, jaké má kruhy pod očima a její mírná pobledlost v tuto chvíli je způsobena především únavou, než zážitkem, kterým si dnes prošla." Ještě jednou vám děkuji." mile se na něj usměje a vyskočí na nohy, aby mohla hned na to začít přecházet po místnosti a prohlížet si jeho obydlí. "Umíte číst?" podiví se, když narazí na pár knížek a tazave se k němu otočí.

To se budete muset zeptat jich. Pokrčil jsem rameny, sám jsem tyhle věci neschvaloval a nerozumněl jsem jim, ale byla to nejspíš každého věc. To jací jsou lidi jsem nechával být, neměl jsem žádná velká očekávání, takže bych snad nemusel být ani moc zklamaný. Za to se mi moc líbil její rozdováděný výraz. Klidně to budu pokoušet, když nebudete vyloženě proti. Byl jsem rád, že chápala, jak to mám s prací, prostě byly jisté věci, které jsem musel udělat ač jí to bylo asi nepříjemné, nebo za to mohla již lehká dávka alkoholu. Tak nějak. Přisvědčil jsem a dál to raději nechal být, nechtěl jsem přece, aby se její budoucí noční můry ještě přiživily.
To jsem moc rád, jitrocel je poměrně spolehlivý hojič lehkých ran. Usmál jsem se spokojeně, protože moje léčba zabrala. Sledoval jsem ji pohledem, jak mi prochází po místnosti, naštěstí toho ještě nevypila tolik, aby nechodila rovně. Až dojde na knihy. Ano jistě. Odpověděl jsem bez rozmyslu, ne nadarmo bývají katové jedni z nejvzdělanějších lidí své doby, až jim prostě přijde normální, že umí psát a číst. Vydal jsem se pro největší knihu, co jsem měl v pokoji. Tuhle začal psát můj otec, nejdete tam všechno co se nám podařilo zjistit o anotomii. Bylo tam i spousta obrázků, ale ty asi nechtěla vidět. Ale měl jsem i jinou a tu jsem ji ukázat mohl. A tady. Vytáhl jsem o poznání lehčí z poličky a donesl ji před ni na stůl. Nady najdete spoustu léčivých bylinek, jako třeba.. V rychlosti jsem nalistoval mech, který jsem ten den zachránil pod nohou Iris. tenhle malý mech. Ukázal jsem prstem na jeho popis i s ilustrací a postrčil ji tak, aby si to mohla prohlédnout. Není to nic těžkého, když člověk aspoň trochu chce. Teoreticky jsem jí to mohl i naučit, za předpokladu že ona číst ani psát neumí.

Na malý moment předstírá, že přemýšlí. Vskutku jen na malý, zatímco se schovává za svou číší. Tedy spíše svůj úsměv, který je poněkud rozvernější, než bývá zvykem. "No, vyloženě proti asi nejsem, předpokládám." tiše se zahihňá a nadšeně mu začne vyprávět o svém zranění. Najednou v sobě cítí přebytek energie, který potřebuje jakýmkoliv způsobem vyčerpat. Jakmile mu tedy dovykládá, tak se vydá na obhlídku jeho obydlí. Alespoň tedy pokoje ve kterém se nachází. Zvědavě nahlíží do knih, které jí ukazuje, i když těm klikyhákům nerozumí ani za mák. Nakloní se k němu, aby se mohla do druhé knížky, kterou jí přinese pořádně podívat, i když se kvůli tomu oba přesunou ke stolu. Opatrně přejede prsty jedné ruky po kresbě. Zatímco upije vína z číše, kterou celou dobu drží v ruce druhé.
"To se řekne snadno někomu, komu to dává smysl." zamumlá si nespokojeně a znovu si dopřeje doušek. Není tak špatné. Najednou se prudce narovná a začne ho při každém slově šťouchat prstem do hrudi. "Protože," šťuch, "ne," šťuch, "každý" šťuch "je" šťuch "vzdělaný" a šťuch. "Ouch," vydá ze sebe a udiveně se zadívá na hruď do které ho ještě před zlomkem vteřiny šťouchala. "To je.. pevné." hned v tu chvíli si uvědomí co za blbost to zase vypustila a dá si ruku na pusu. "Tak jsem to nemyslela. Teda - myslela, ale ne tak. Jako.. je to, no pevné, ale hruď myslím!" zamotá se do toho a zrudne. "Ach bože," radši se znovu napije, aby se mu nemusela dívat do tváře. "Budeme předstírat, že jsem teď nic neřekla." zamumlá do číše ve které se snaží utopit.

Nestačil jsem se divit, jak se z té hodné neškodné Aliénor stala rozverná slečna, která byla možná až trošku dětinská, ale chápal jsem, že nejspíš protože si dětství nikdy moc neužila, musela se každý den starat o rodinu a být ta rozumná, zodpovědná. A to přitom stačilo jen pár kapek alkoholu. Musel jsem se smát, když do mě začne šťouchat prstem a její jemné prstíhy narážení do mého hrudníku. Zvlášť, když pak přijde to zděšení, když si rozum uvědomí co se vlastně stalo. Tohle si ke mně ještě nikdo nedovolil. Zasmál jsem se a myslel jsem to jen v dobrém. Nemusíte se bát, tohle zůstane mezi námi. Přikývl jsem, aby se snad cítila líp a nemusela se utápět ve studu. Vždyť se nic nestalo. Usmál jsem se na ni, abych ji podpořil. Nijak jste se mě nedotkla jinak než fyzicky a ani to nebylo nijak nepříjemné. Ujistil jsem ji, ale pro jistotu jsem stočil řeč na jiné téma, aby se necítila tak špatně. Pokud byste chtěla mohl bych vás číst naučit, případně i psát. Nabídl jsem jí pořád s potutelným úsměvem, sice jsem to ještě nikoho neučil, ale snad by se to dalo nějak zvládnout. Pro jistotu jsem si upil vína a na chvilku se odmlčel. Vaše přítomnost tady tohle jinak pochmurné místo poměrně prozařuje. Zvolil jsem nakonec opatrná a lehce méně osobní slova, abych jí popsal, jak se ohledně její přítomnosti tady cítím já.

Směje se. Směje se a vůbec se tím netají. A směje se jí. Lehce se nad tím zamračí. Jakoby si její tváře horkem nesálaly jako kamna už tak. "Já byla vždycky jiná." zamumlá si pod pomyslnými vousy a zhluboka se napije. Zvedne k němu váhavě pohled. To té tváře plné smíchu a pomalu zamrká. "Neměl byste být tak vážný. Tohle vám sluší o dost víc." dokoná zkázu a spěšně zavelí na ústup a postaví se tak, aby byl mezi nimi alespoň ten stůl. Hned na to začne pociťovat výrazněji vliv vína, kterého kvůli tomu, co tu vyvádí, vypila až moc až moc rychle na to, že není zvyklá pít. Položí číši na stůl a zamračí se na ni, stejně tak, jak se před chvíli mračila na Rowena. Je snazší se mračit na něco, co se na vás tak dobromyslně neusmívá. Je to tvoje vina. Obviní nebohou číši. "To nebylo." zamumlá tiše a je vděčná, když alespoň na chvíli stočí téma hovoru naprosto jiným směrem. Zdráhavě k němu zvedne pohled od toho ďáblova nástroje. "To po vás nemůžu chtít Rowene. Zabere to určitě spoustu času a vy máte určitě spoustu.." práce. Nějak jí to slovo nejde přes rty a tak udělá s lehce omluvným pohledem neurčité gesto rukou. Ne, pořád si to musí srovnat v hlavě. Je to příliš čerstvé na to, aby to začala brát jako samozřejmost. Dá se vůbec tohle považovat za samozřejmost?
Nedostane však příležitost se takovými myšlenkami zaobírat do hloubky, protože další slova, která zaslechne ji značeně překvapí o čemž vypovídá i pohled, který po něm vrhne. "Jeden člověk mi jednou řekl, že jsem sluníčko, možná je to prostě to co dělám." odpoví nejistě s lehce nesmělým pousmátím. Bylo to před pár dny Aliénor. "Akorát tedy nehřeju no," zarazí se a tiše zaúpí, když si uvědomí, jak to mohlo vyznít. "Máte zrádné víno." Inu.. na někoho se vina svést musí. A to víno jí dal on. Takže je to jeho vina. Ona za nic nemůže. Tak.

Neměl jsem být tak vářný, to asi úpllně nemohlo fungovat. Dokážete si představit kata, kteý se bude usmívat? To nejde. Lidi by mě měli ještě za větší zrůdu než mají teď. Už teď jsem podivín, který je schpný prolít krev aniž by se ptal, co teprve, kdybych se u toho křenil od ucha k uchu, malinko sadistické i na mě. Takže jsem si hodlal, udržet svůj vážný soustředěný výraz, zlášť na popravišti. To by záleželo na vás, jak budete šikovná, ale jistě kdyby jste si to rozmyslela, tak vás to rád naučím. Uzavřel jsem učící sekci s tím, že jsem jí rozhodně nechtěl do ničeho nutit, prakticky jsem ani nevěděl zda by jí takové znalosti k něčemu byly.
S tím sluníčkem jsem musel chtě, nechtě souhlasit. SIce to chtělo trošku vína, aby jste se rozzářila i v mé společnosti, ale ano. To tedy jste. Přikývl jsem a vydal sjem se pro trochu vody. Zředí to trochu účinky vína a lehce vám pročistí hlavu. Vysvětlil jsem, když jsem jí podával průzračnou vodu místo toho, abych jí opět dolil víno, prostě bylo potřeba ředit, zvlášť, když člověk nebyl zvyklý. Omlouvám se. Příště sáhnu po jiném soudku. Ujistil jsem ji, abychom se tomuto zrádnému vínu příště vyhli a nedošlo k nějkým nepříjemnostem, pokud nějaké příště bude. Dolél jsem víno aspoň sobě, protože jsem měl svoji míru mnohem výš. Doufám, že až se vyspíte tak nebudete mít bolehlav, to by mě mrzelo. Ale doufal jsem, že ze dvou skleniček to nehrozí. Přesto jsem se rozhodl, že až bude chtít jít domů, tak ji doprovodím, abych se ujistil že trefí a hlavně se jí po cestě nic nestane.