Sídlo inkvizice

Souhlasně přikývne. Na všechny tři jeho otázky. "Ano, máme v sídle hned dva." ujistí ho. Jakési ujištění o tom, že někdy může přijít k nim. Bez biskupa za zády. "A ano, když jsem přijela do Španělska, tak už jsem hrát uměla. Tam jsem také hrávala. Prvních pár let, než.. se to nějak celé začalo kazit." pokrčí lehce rameny. Pak už nebyla nálada, čas, příležitost? Kdo ví. Asi všechno dohromady.
Další jemný stisk při kterém zase zvedne oči, aby se zadívala do těch jeho. Do té nekonečné tmavé modři. Udiví ji to. To přiznání, že si myslel, že se nikdy nedotknout.
Pak však přijde ta zmínka o čistotě. Je si tím jistý? Vzpomene si na košili, kterou tak prudce, s opovržením odhodil do ohně krbu a trochu znejistí. Dobře, trochu víc. A podle jeho vlastní reakce si to též uvědomil. Zamračil se. "Co kdybych," musí si odkašlat, aby si pročistila náhle vyschlé hrdlo. "Co kdybych se šla trochu umýt?" navrhne tiše. Malinký osten strachu se z ničeho nic vynoří a proto se opět radši zadívá na jejich ruce. Aby to neviděl v jejích očích.

Zarazí se. Umýt? Řekla, že se půjde umýt? Očividně oba mysleli na totéž, znovu. Ale přesto ho ta otázka vykolejí. Což je tentokrát dobrá věc. Moc dobrá. Protože zažene ten vztek, který mu stoupal tělem. Uvědomí si, že ji sevřel. Vydechne a stisk její ruky povolí. Odolá kratičkému nutkání pustit ji úplně. Podívá se na ni. Pousměje se. Zase se ho bojí. A tak ji tedy pustí. Stáhne ruku do klína. Jakoby najednou nevěděl co s ní. Jakoby byl malý kluk a ona ho přistihla při něčem trapném. Ale ta otázka pořád visí ve vzduchu. A tak Přikývne.
"Dobře... Půjdu... Půjdu s tebou!" vydechne nakonec. Neptá se. Prostě to řekne. Přijde mu to přirozené, vlastně se nad tím ani nezamyslí. Přeci teď nemůže jít sama. Bylo by to podivné. Musí na ni dát pozor. A navíc... Ona přeci neví, kde je koupelna. Nebo to ví?

Zase to ticho. Tentokrát o to horší, protože je teď v tom děsivém rozpoložení, kdy stačí, aby kolem něj proletěl pohár a ..co? To je přesně to, čeho se bojí. Avšak povolení stisku, který začal být mírně bolestivý, se rozhodne brát jako dobré znamení. Pousmátí jí uklidní ještě o trochu víc. Natolik, že vydechne zadržovaný vzduch z plic. Když ji však pustí úplně, tak se zamračeně podívá na svou ruku na které náhle cítí až nepříjemných chlad oproti tomu, jak jeho ruka hřála.
Koutkem oka postřehne odpověď na svou otázku v podobě přikývnutí. Zaklapne víko klavíru, když se znovu ozve. Překvapeně na něj pohlédne. Tohle je.. nevšední. Asi by se nad tím neměla nijak víc pozastavovat, když ji viděl s biskupem, viděl ji už dřív. I tak ji ale ten fakt na krátký moment zarazí. Poté přikývne. Asi méně rozhodně než on, ale asi bude lepší, když zrovna na tomhle místě bude mít doprovod. A zrovna jeho. "Dobře," dá mu ještě slovní souhlas a postaví se. "Musíš mě vést. Vůbec se tu nevyznám." připustí nakonec.

Pokývne. Uleví se mu. Neví, kde je koupelna. Takže tohle tady nedělá nijak často. Není to tedy ještě dlouhá známost. Ta úleva je na něm snad i vidět. Vstane a zadívá se na ni. Na okamžik zase nerozhodný. Ale pak jí podá ruku. Aby jí pomohl vstát. To udělá, ale její ruku nepouští. Musí spolu vyjít ven. Nejdřív vykoukne na chodbu, ale nikoho nevidí. Tak se s ní protáhne ven. A vezme ji rychle jen o dvoje dveře dál. Do veliké majestátní koupelny. Až tam její ruku pustí. Ale jen proto, aby jí začal chystat koupel.

Samozřejmě, že si všimla jeho úlevy. Nevesele se pousměje. Zvedne k němu oči, když nad ní stojí a tiše vyčkává na to, co vymyslí. Natáhne k ní ruku. Tentokrát chvíli trvá jí, než se rozhodne. Jejich vzájemný dotek je i pro ni velmi nezvyklé. Chvilku bude trvat, než jí pohled na něj, jak jí podává ruku bez jakéhokoliv páru jeho rukavic, stane běžným jevem, nad kterým se nebude pozastavovat.
Nakonec však vloží do té jeho tu svou a postaví se. Ještě se ale rozhodne promluvit, než ruku v ruce opustí místnost. "Bylo to jen dvakrát. Včetně dneška." Pronese tiše. Z nějakého důvodu je pro ni důležité, aby to věděl.
Hned na to však vyklouznou z místnosti. Její bosé nohy nevydávají žádný vzduch, když se nechává vest jen o pár dveří dál. Další závan chladu, když pustí její ruku. Pak už jen tiše sleduje co dělá. Po chvíli však zavrtí hlavou a jemně, jen bříšky prstů se dotkne jeho holého ramene. "Přestaň a posaď se. Nejsi můj sluha, zvládnu to sama." Taky do něj následně lehce šťouchne loktem, aby jí uvolnil místo a jak řekla, tak taky udělá.

Překvapeně se po ní podívá, když mu sama od sebe řekne ten počet. Jakoby věděla na co myslí. Samozřejmě. Samozřejmě to ví. Vydechne. Stiskne jí packu a pokývne. Jako poděkování. A pak už ji zavede do koupelny. Chvíli ho nechá, aby jí všechno připravoval, ale pak ucítí její dotyk na rameni. Nečekaný. Znovu sebou silně trhne. Vydechne a podívá se po ní. Ale následně jí uvolní místo. Téměř uskočí, když ho odstrčí loktem. To je velká spousta doteků na velké škále míst a on to musí nějak vstřebat. Odejde stranou a jen ji pozoruje, trochu se mračí. Prsty si přejede po těch místech. Po rameni. I po boku, po žebrech.
Juliette si připravuje koupel. On si dřepne a obejme si kolena. Jen se dívá. Chvíli to potrvá než bude voda teplá a ona se bude moct vykoupat.
"Proč jsi mi to řekla?" zašeptá pak, z ničeho nic. Tiše. Jakoby si nebyl jistý, jestli chce, aby ho slyšela.

Dobře, tohle uspěchala. To si uvědomí hned jak sebou škubne, jakoby do něj dloubla nožem ne jen na něj jemně položila prsty. Lehce se zamračí. Tohle je tak nové a celé nejisté a neohrabané a vůbec to nesedí k.. Němu jako takovému, že to u ní vyvolává poměrně nepříjemný pocit. Což je znát i na tom, že ho bezmyšlenkovitě odšťouchne a tehdy je jeho reakce ještě divočejší. Nekomentuje to. Mlčí. Chystá si koupel a přemýšlí. Tohle je dost podivné i na něj. Ticho, které se rozhostí jí vyhovuje. Alespoň se může v klidu zaobírat svými myšlenkami. Proto sebou lehce trhne, i když je jeho hlas tak tichý, že má problém porozumět jeho slovům. Vyzkouší rukou vodu a až pak se na něj otočí. Udělá k němu pár krůčků a klekne si čelem k němu. Začne si nepřítomně hrát s vlasy, jak přemýšlí nad jeho otázkou. "Přemýšlel bys o tom." začne opatrně. "A já chtěla být upřímná alespoň k někomu." mírně se zamračí. "Asi." složí ruce do klína a zadívá se ku do tváře. "Upřímně nevím proč. Prostě jsem měla to nutkání." přizná se nakonec. Zvedne ruku, dlaní vzhůru a drží ji mezi nimi.

Stále tam v tom rohu dřepí, ve stejné poloze, objímá si kolena. Pořád ho ta místa na kůži pálí. Zvláštně oak to na žebrech. Nebolelo to, to samozřejmě ne. Ona mu nechtěla ublížit a on to ví. Ale byl to rychlý prudký dotek, pro něj to v tu chvíli bylo jako dotek rozpáleného prohrabáče. Ale dýchá. Uklidňuje se. Odsouvá to pálení do pozadí. Teď Juliette klečí před ním. Teď mluví. Teď jsou důležitější věci.
"Ano... Ano přemýšlel bych o tom. Přemýšlel jsem o tom..." vydechne popravdě. Pokud chce být upřímná ona, musí jí oplatit svojí upřímností. Chce, aby byla upřímná i dál. Alespoň k někomu, říká. Ano. K němu. K biskupovi nemůže. Biskup nemá rád pravdu, pokud je pro něj nepříjemná. Zamrká pak na její ruku. Visí mezi nimi. Vydechne. Když zvedne svoji, poruší tak ochranu. Může porušit ochranu? A potřebuje ji vůbec? Před ní? Srdce se mu znovu rozbuší vysoko v krku. Tak moc, že ho začne dusit. Ví, že ji nechává čekat. Příliš dlouho. Nepohodlně, nepříjemně dlouho. A jestli něco neudělá, ta ruka zmizí. To nemůže. Spolkne to příšerné bušící srdce a zvedne ruku, aby zachytil tu její, než ji spustí. Spojí se s ní novým dotykem. Vklouzne prsty mezi ty její. Lehce stiskne. Zadívá se na ni. Na tváři se mu objeví dolíček.
"Chci... Chci být upřímný. S tebou!" zašeptá pak, mnohem pevněji. Rozhodněji. Oni jsou přeci tým.

Lehce se posuměje. Samozřejmě. Samozřejmě, že o tom přemýšlel. Zároveň ji potěší, že to otevřeně řekl. I když, nedokáže si představit, že by jí v tomhle rozpoložení vědomě lhal. Na druhou stranu prostě nemusí říct všechno. Ví to. Moc dobře to ví. A tak natáhne mezi ně ruku. Jen jako tichou nabídku. Nemusí ji využít. Čeká však trpělivě, než se rozhodne. Nijak na něj netlačí. Nechce, aby si myslel, že musí něco udělat, z nějaké povinnosti nebo proto, že by jím pak opovrhovala. Ne. Tohle je výjimečná situace. Přijde na to, proč se tohle děje. Proč se ten člověk, který bez mrknutí oka mučí a vraždí lidi, který mučil ji a užíval si to, krčí teď v rohu kvůli čemu? Doteku?
Zkoumá jeho tvář a ani se nepohne, i když si klekla do celkem nepohodlné polohy, i když trvá snad věčnost, než něco udělá. Dotkne se jí. Proplete si s ní prsty a stiskne její ruku a promluví. Na její vlastní tváři se objeví lehký úsměv a přikývne. Mírně mu stisk oplatí. "Dobrá tedy," zašeptá jemně a na chvíli se odmlčí. Lehce se zamračí a lehce mu přejede palcem po kloubech, jako předtím, když ji chytil za ruce. Akorát tentokrát je to bez rukavic. Udělá to pomalu a opatrně a stejně tak se na něj zadívá. "Ještě jsi mi neodpověděl." nadhodí potichu. "Na otázku, jestli jsi s tím, jak s tebou zachází spokojený." připomene mu.

Juliette mu stiskne ruku zpátky. Pohladí ho přes kloubky, jako to udělala, když ji chytil za ruku, zatímco klečel před ní, před jejím křeslem. Přemýšlel před tím, jaký by ten dotek byl. A teď už ví. Jemně se při tom usměje. S dolíčkem. Ale pak se mu výraz zase zachmuří. Neodpověděl. Ne. Ale co jí má na to odpovědět? Pokrčí rameny. "Nemá důvod zacházet se mnou špatně... Je... Je velmi spokojený. S mojí prací..." vydechne, "dodnes se ke mně nikdy nezachoval špatně..." dodá. Ano. Dodnes. Dnes byl krutý. Ale nebyl krutý jen k němu. Byl krutý k nim oběma. Aniž by to byl býval věděl, byl dokonce ještě krutější, než původně zamýšlel. Zadívá se na ni. A pohledem znovu starostlivě sklouzne k jejímu krku. "Bývá k tobě... Hrubý?" zašeptá. Ví, že se už ptal, ale to bylo před tím. Teď jsou přeci vzájemně upřímní! Pak se podívá přes její rameno, jak je na tom její voda. "Neměla bys... Neměla bys sedět na té chladné zemi!" napomene ji tiše.

Nepřestává. Když se rozmluví, tak mu pořád přejíždí opatrně po kloubech prstů. Možná jako vyjádření tiché podpory? Neví. Pokud jsou její odhady správné, tak v době, kdy zmizel, bez jakéhokoliv rozloučení, cestoval do Francie, kde hned po příjezdu začal pracovat pro biskupa. I s její cestou zpět to jsou dva celé roky. Sama se s ním viděla jen párkrát. Netuší, co může přijít za odpověď, když je po jeho boku tak dlouho. I když.. ano. Má výhodu toho, že je muž, že jeho řemeslo, jeho schopnosti bude potřebovat vždycky. A přeci jenom se odpovědi obává. Naštěstí jí ji ale dá. Nemusí nad tím pak později sama hloubat a pídit se po zlomcích informací, aby si třeba za pár dní, týdnů, byla schopná postavit celý obrázek. Odpověď ji však překvapí. A to překvapení dá na sobě i znát. Ne, že by měla nějak extra šanci před ním něco skrýt. Kdyby se opravdu snažila a soustředila na ovládání svého těla a mimiku, tak ano, ale nepochybuje o tom, že by poznal, že se snaží něco utajit. A teď přeci mají svou upřímnou chvilku!
Lehce přikývne. Ano, dodnes. Ví, má podezření, tuší, jak to s ní Eli má, měl už dřív. Udělat mu tohle.. lehce v ní zatrne. Než však stihne cokoliv říct, tak jí položí otázku. Upřímně, co? Opatrně rozplete jejich prsty a postaví se. Potřebuje se pohybovat. Začne pochodovat po koupelně v malých kruzích, jak mívá ve zvyku, když něco řeší ve své hlavě. "Byl. Jednou." přizná tiše, lehce nepřítomně. "Když jsem tu byla poprvé. Nedala jsem si dostatečně pozor na to, co říkám." vysvětlí mu a podívá se na něj. "Neodnesla jsem si z toho žádnou.. památku." ujistí ho rychle. Zastaví se uprostřed kroku. Pak zavrtí hlavou a dál pokračuje. "Eli. Nesmí se nic z toho dozvědět." začne. Už ne vzdáleným hlasem. Už je zase zpátky. "Jen to, co se může dozvěděl z oficiálních hlášení, z průběhu vyšetřování." Její kroky se změní v účelné, když začne pomalu obcházet po obvodu místnosti a hledat, přejíždět rukama po stěnách. Hledat cokoliv by mohlo nasvědčovat tomu, že je tu možnost, že je tajně může poslouchat někdo jiný. Jde víceméně o zvyk. Vždycky se potřebuje ujistit, když mluví o něčem, co nechce, aby nikdo slyší. Sama toho využívala. Tajných zákoutí, chodeb pro služebnictvo v silných zdech, když chtěla naopak ona něco zjistit. "Nic víc. Na mě má rodinu, bratry." zamračeně se na něj zadívá. "Nesmí mít i něco na tebe. Nesmí zjistit, že mě může použít proti tobě."

Vidí to překvapení v jejím očích, v celém jejím výrazu. Sám uhne očima do strany, protože je to přeci jenom možná až trochu moc velké překvapení. Vydechne. Nemělo by ji to tak šokovat. Nebo ano? Možná ano. Možná se právě teď odhalil až příliš. Ale teď jsou přeci upřímní. Musí být upřímní. Musel být upřímný. Povzdychne si. Ale pak Juliette vstane a on překvapeně vzhlédne. Dotek její ruky zmizí a ona začne nervózně přecházet po pokoji. A svěří se mu. Byl k ní hrubý?! Ublížil jí?! Rychle vstane také a trochu zatne pěsti. Nehty si zaryje do dlaní. Sleduje ji. Jak přechází, jak hledá. Pousměje se. Přejde k ní. Uvolní jednu sevřenou pěst. Jen proto, aby ji jemně zachytil. "Nic tady není..." řekne jí, měkce, "tohle je... Tohle je jeho. Soukromá koupelna. Vím to... Vím, kde... Kde má svoje oči. Pomáhal jsem mu většinu dělat..." přizná jí, ochotně. Bez zaváhání. Jsou upřímní. A jsou tým. Pracují spolu. Vždycky. A všude. A v tomhle jsou teď taky spolu. Oni dva proti němu. Proti biskupovi.
"Nemusíš se bát. Řekl jsem mu všechno... Všechno, co potřebuje vědět. Že jsem tě vyšetřoval a proč. A že jsi prošla. A že jsi spolehlivá... Že jsi byla jedna z nejlepších. Nic jiného. Nic o..." vydechne. Zadívá se stranou. Stiskne její ruku. "Nic... Nic o ničem jiném..." hlesne. Nic o nich dvou. O sobě. o tom, jak za ní chodil. O tom, jak se na ni díval. Jak jí myl vlasy. Jak jí přiměl dělat... Všechno. Stáhne se mu žaludek. "Nemá na mě nic..." zašeptá, když znovu dokáže vyhledat pohled jejích očí. "A nemá nic na tebe... Myslí si to, ano. A musí si to myslet. Ale neublíží ti..." pousměje se. Ale v jeho pohledu je na chvíli přesně to, z čeho mívá Juliette ještě dnes strach. Chladná bezlítostnost. Umění ublížit. Možnost ublížit. Bez emocí, bez citů. Jenom maso a krev.

Letmo k němu zalétne pohledem, když vyskočí na nohy. Sjede níž, zavadí o sevřené pěsti a pak začne s hledáním. Měla to udělat dřív. Sice jí Julien říkal, že v jeho komnatách může mluvit jak chce, jaká ironie, když tím myslel, jak chce on, ale to bylo ohledně cizích uších. Ne jeho vlastních. A teď se ani v jeho komnatě nenachází. Vzhlédne k němu, když ji zachytí. Odolá nutkání v první chvíli, a to vyškubnout se mu, aby dokončila prohlídku. Trocha zloby jí i tak prolétne pohledem. Nemá ráda, když ji někdo zabraňuje dělat svou práci. Avaš v tomto případě pouze do té doby, dokud nepromluví.
Nasloucá jeho slovům. Chvíli nad nimi přemýšlí, zatímco přejíždí očima po místnosti a nakonec přikývne. Pomalu, váhavě. Stejně by se o tom radši ujistila sama. Pro teď se však rozhodne nechat to být. Znovu se rozmluví. Tentokrát dokonce déle než předtím. O její obavě. Pečlivě sleduje jeho výraz tváře, postoj těla, když mluví. Neunikne jí, když uhne pohledem. Pro uhýbá pohledem? Však se mu to všechno líbilo. Chodil znovu a znovu a za to se postaral, aby vyšlo z vyšetřování co nejlépe. O nic nejde. V jejích očích. Je zvyklá na to, že muži obdivují její tělo. Tehdy ji nepřekvapilo, že ho chtěl taky, jako každý jiný muž. A že si ho.. vzal, svým způsobem. Svým osobitým způsobem. A ani by ji nepřekvapilo, kdyby se o to pokusil i teď, po dvou letech. Jen prozatím nedokáže odhadnout v jaké formě to přijde tentokrát.
Znovu lehce pokývne. "Dobře, musí to tak zůstat." krátce se podívá na ruku, za kterou ji drží. Jak to přijde tentokrát? "Jenom jedna z nejlepších?" koutky jí cuknou vzhůru, když ho chytí za slovíčko. Odsune tak v dál své vlastní myšlenky, i fakt, že jí biskup klidně ublíží, když si to usmyslí. Jen to v jeho případě nebude fyzicky. Zvedne pohled k jeho tváři, k pohledu, který jde kamsi za ni a lehce ztuhne. Prázdnota. Žádné emoce, kromě chladu, který se jí prosákne do morku kostí, i přesto, že to není směrovaný na ni. Jakási klidná, odtažitá vypočítavost při které přemýšlí, jaký řez by jeho oběti ublížil víc. Pokusí se vyprostit svou ruku. "Měla bych se jít umýt." zašeptá.

Zlobí se na něj, když ji zastaví v rozběhlé prohlídce. Ale on vidí, jak je rozrušená, nemůže ji tak nechat. Snaží se ji uklidnit tím, že si je jistý, že tady nic není. Mluví na ni. Mnohem víc než mluví normálně. Chce, aby byla v klidu. A tak jí říká, co chtěla vědět. O čem biskup ví a o čem neví. Ona ho při tom zkoumavě pozoruje. Nedokáže se takhle na ni podívat.
Jenže pak myšlenkami uteče zase k biskupovi, k tomu, co se stalo. Co se stalo před tím, co se stalo teď, před chvilkou. A k tomu, čeho se ona bojí. Ano... On se toho bojí taky. Bojí se o ni. Ale on nikdy nedovolí, aby jí ublížil až takhle! Ne. To se nestane, to se nesmí stát! Řekl jí to přeci už jednou, ona musí žít, ona bude žít!
Probere ho až trhnutí její ruky. Chce se vyprostit. Chce od něj. Stáhne obočí a na okamžik její ruku stiskne víc. Automaticky. Mnohem víc, trochu bolestivě. Ale hned na to ji pustí. Vydechne a udělá krok dozadu. "Promiň mi..." zašeptá. Podívá se na ni, krátce, a pak se podívá po vaně. "Ano... Ano, voda už... Bude teplá..." zamumlá. Trochu roztržitě. Viděl ten pohled. Bojí se ho. Ale ona přeci nemusí! Nechce ublížit jí. Jí ne! Proč to nechápe?! Na čele se mu vytvoří pár zamračených vrásek. Zlobí se.

Chce se vyprostit. Zkusí to jemně, opatrně, nechce ho rozhněvat ještě víc. Nechce, aby byl ten pohled namířený na ni. Nepustí ji. Naopak stisk zesílí, až bolestivě a Juliette ztuhne. Dívá se mu do tváře a hledá. Hledá náznak toho, že to bude v pořádku, nebo naopak toho, že chce natáhnout svoje rukavice. Náhle stisk povolí, dokonce úplně zmizí a ona hned o krok ustoupí. I přes náhle napjatou situaci se musí pousmát, když si všimne, že udělali to samé. Pak však přikývne. Bere jeho omluvu. Nepřistoupí všakk němu. A neudělá to, dokud se zase neuklidní. Což se asi jen tak nestane, když vidí, jak se zamračí. "Dobře tedy." Zamumlá tiše, když, se vyjádří ke koupeli. Vahave se k němu otočí zády a dojde k vaně. Lehce chvějícími se prsty rozepne košili, kterou úhledně složí, než ji odloží. Pak už vleze do vany, aby se v následující chvíli ponořila a zmizela po hladinou včetně hlavy poté, co se zhluboka nadechne., ., .

Zůstane stát stranou. Trochu se nahrbí a obejme se kolem těla. Pozoruje ji. Jak došla k vaně. Jak se svléká. Trochu pookřeje, když vidí, s jakou pečlivostí skládá jeho košili. Pamatuje si to... Pamatuje. Pousměje se. Sleduje Juliette lézt do vany, její tělo postupně vklouzává do horké vody. Fascinovaně se dívá. A pak najednou pod vodou zmizí úplně. I její hlava. Zamrká. Zpozorní. Odpočítává v hlavě sekundy. Ale pořád nic. Nic. Nevynoří se. Zase ne. A znovu. Jeho nervozita se stupňuje s každou další chvilkou, s každým dalším úderem nekonečna. Nakonec to nevydrží. Rychle dojde k vaně. Klekne si k jejímu okraje. Vidí na hladině její nádherné vlasy. A pak sáhne dovnitř. Najde její ramena a vytáhne ji ven, nahoru, na vzduch. První, co ona může vidět, je jeho naprosto vyděšený výraz. Takový, jaký u něj ještě nikdy neviděla.

Ponoří se do ticha. Ticha a tmy, když zavře oči a vklouzne do náruče horké vody. Nechá se lehce nadnášet a své myšlenky a rozjiskřené myšlenky odplout do neznáma. Až bolestně si uvědomuje, že její čas v té nicotě je omezený. Omezený jejích dechem. Zásobou vzduchu, která se na její vkus tenčí až příliš rychle. Ještě chvilku, ještě malou chvilku. Plíce začínají pálit a hlava pomalu křičet po čerstvém kyslíku. Ještě pár vteřin. Ty jí však nejsou dopřány. Náhlý hluk, ruce šmátrající po jejím těle a vytahující ji nad hladinu, na světlo. Začne lapat po dechu, jakmile se její hlava vynoří a prudce otevře oči.
A to, co spatří ji automaticky donutí se prudce rozhlédnou a hledat příčinu jeho výrazu. Julien? Někdo horší? Počkat.. horší? Cha. Koupelna je však až na ně dva prázdná, tak se zase obrátí k mladíkovi, který na ni kouká s takovým zděšením, že netuší, jestli má začít utíkat před tím, ať je to cokoliv, co způsobilo, že je zrovna on tak vyděšený, nebo ho obejmout a začít konejšit. "Eli?" osloví ho a přiloží mu ruku na tvář. "Co se děje? Mluv se mnou." vyhrkne a hladí ho jemně po tváři, každých par vteřin se rozhlížející a hledající příčinu.. tohohle. "No tak.." vydechne a vpije se svýma očima do těch jeho, vytřeštěných.

Dívá se na ni, naprosto vytřeštěně a na chvíli sám nemůže popadnout dech. Pořád ji ale drží. Drží ji, aby měl jistotu, že je venku z vody, že dýchá, že je tam! Vytrhne ho z toho až dotyk její ruky na jeho tváři. Dlouze vydechne a hned na to trochu zalape po dechu. Zaostří na její tvář, na její oči. "Ty... Ty..." vydechne, "co jsi to udělala?! To... To nemůžeš..." hlesne, vyděšeně, "zmizela jsi, nedychala jsi! Bylo to dlouho! Moc dlouho!" zašeptá a dívá se na ni. Jako kdyby ji právě tonoucí vytáhl z jezera a ne z vany. "Ty... Říkal jsem ti to! Říkal..." zašeptá, ztraceně, naprosto ztraceně. Ale pak se nakloní k ní a prostě ji pevně obejme. I Když je mokrá, i když je nahá. Nezáleží mu na tom. Teď na tom vůbec nezáleží.

Jakoby ho její dotek vytrhnul z transu ve kterém byl. V té nehybnosti, kdy na ni jen vyděšeně zíral. Už se nadechuje, aby ho znovu pobídla k tomu, aby jí konečně řekl, co se do háje stalo, když sám spustí. Soustředěně ho poslouchá. Soustředěný pohled se po chvíli začne zvolna měnit na zmatený a pak udivený, když si začne skládat dohromady ta trhaná slova, která ze sebe šeptem vyráží. "Eli.." hlesne tiše. Netuší co by měla dělat nebo říct. Naštěstí to však vyřeší za ni, když ji z ničeho nic naprosto jednoduše obejme. Chvíli v šoku sedí ve vaně. Tohle bylo od něj to poslední, co by dneska čekala. Pomalu se šploucháním zvedne své vlastní ruce a opatrně ho obejme. Položí ruce na jeho holá záda a snaží se nemyslet na to, že on je úplně nahá a on polonahý. Začne mu prsty konejšivě přejíždět podél páteře. "No tak.." začne mu šeptat do vlasů. "Nic se neděje. Jsem v pořádku, dobře? V pořádku." druhou rukou ho po vlasech i pohladí. Opatrně, pomalinku, aby ho nevylekala. Takový ztracený klučík. Těžko věřit tomu, že je to ten samý člověk, který dnes v uličce někomu podřízl krk. Sama v tu chvíli bojuje s dojetím. Dojetím nad tím, že má o ni tak velkou starost. Po tom všem. Nehledě na to, kdo je, co udělala. A beztak jí přijde, že ji zná ze všech nejlíp. Že ji zná lépe, než kdy její vlastní rodina.

Objímá ji, tiskne si ji k sobě tak pevně, že může na vlastní kůži cítit, jak divoce mu bije srdce. Je to největší a nejsilnější dotyk, jaký kdy měli, dost možná, jaký on kdy měl. Jen tak. Ale v tuhle chvíli je mu to jedno. Je jenom rád, že je v pořádku, že dýchá. Vydechne. Nakonec se začne uklidňovat. Nepouští ji úplně, jen se trochu odtáhne, aby na ni viděl. Její vlasy jsou tmavší, když jsou mokré. Její tvář teď vypadá ještě mnohem bledší. Pousměje se. Palcem jí upraví pramen, který se jí přilepil na mokrou tvář kousek pod okem.
"Tohle... Tohle už nedělej. Prosím..." vydechne, "nedělej to..." pousměje se. Dívá se na ni. Nedokáže jí to vysvětlit. Nejspíš ne. Něco se v něm hnulo, něco to vyvolalo. To, co udělala. Něco to probudilo... Něco pohřbeného hodně dávno v minulosti. Něco, o čem nikdy nemluví. Nemůže. Nesmí. Dívá se na ni. Přemýšlí nad tím, jak hloupě teď nejspíš musí působit. A je to zvláštní, protože něco takového ho nikdy nezajímalo, nikdy ho to netrápilo. Pousměje se, s malým stínem dolíčku. "Já... Umyju ti je... Zase...?" šeptne. Nakonec to protáhne do otázky. A dotkne se jejích vlasů. Aby pochopila, co myslí.

Konejšivě mu přejíždí prsty po zádech, když na svých prsou cítí zběsilý tlukot jeho srdce. "Je to v pořádku, v pořádku." pokračuje v tichém mumlání do tmavých vlasů. Teplý dech ovane její mokrou kůži, až se lehce zachvěje, když vydechne a začne se konečně pomalu uklidňovat. Sjede rukama na žebra, když se lehce odtáhne a zadívá se mu do tváře. Jeho rty se pohnou v maličkém úsměvu. V duchu nad tím zavrtí hlavou. Je to dlouho. Pamatuje si to. Změny jeho nálad, překotné, na první pohled bez důvodu, ale vždycky tam je. On má vždycky nějaký důvod. Jen si na to Juliette bude zase chvíli zvykat. 
Mírně se ušklíbne, když jí upraví pramen vlasů přilepených na tváři. Lehce se zamračí nad jeho prosbou, ale přikývne. "Dobře, neudělám." Ne před ním tedy. Nedává jí to moc smysl. Proč je kvůli tomu takový rozhozený. Jen se potopila. Ale má svůj důvod, že? Třeba se ho jednou dozví. Nemá ráda, když je tak rozhozený. Rozhozenost u něj znamená nevyzpytatelnost a i jí tenkrát v takových chvílích dělalo problémy sledovat všechny ty změny. 
Ani se nijak víc nezamýšlí nad jeho otázkou neotázkou a souhlasně přikývne. "Dobře," povzbudivě se na něj usměje a jednu ruku zvedne, aby mu jí na krátkou chvíli ještě přiložila k tváři a zadívala se mu do očí. Zkoumala stíny v nich a emoce. Objevovala. Pak však ruku pomalu stáhne a ve vaně se otočí zády k němu, aby ji nemusel obcházet. "Myslím, že ti to dá tentokrát méně práce." poznamená trochu hořce. Ano, v kobce bylo rozhodně víc špíny a prachu. Ale nechá ho to udělat. Je to pro něj známé, něco co dělal rád. Třeba mu to pomůže zase získat pevnou půdu pod nohama.

Dotýká se ho, Eli cítí její prsty, její ruce, pohybující se po jeho kůži, po jeho žebrech. Ale tentokrát to nepálí. Tentokrát mu vůbec nevadí. Jakoby je vítal. Stejně jako její hlas a její vůni. Nakonec se trochu odtáhne. Ale dívá se na něj, je to trochu zmatený, tázavý pohled. Ale on jí nemůže říct, co se stalo. Ne teď. Není jak. A tak se jen trochu usměje. A ona pak kývne na jeho návrh. A pohladí ho po tváři, trochu si ho přitáhne a zadívá se mu do očí, pátravě, a on jen silou vůle potlačí nutkání s nimi uhnout. Jakoby se bál, co mu v nich může najít. Nakonec vydechne. Vzdálí se, jen na chviličku, aby se přesunul za ni. Neví, co tím myslela... Vždyť má teď vlasy delší než dřív.
Jemně jí vlasy prohrábne. Spokojeně, když mezi prsty znovu ucítí tu známou měkkost jejích vln. Ve vodě se moc hezky natáhly, jsou teď ještě delší. Najde mezi jeho věcmi mýdlo a olejíček. A začne jí vlasy mýt. Prsty jí masíruje pokožku hlavy. Tak jako dřív. Visí mezi nimi ticho. Jako tenkrát. Ale tentokrát... Je to jiné. Nelíbí se mu.
"Chyběly mi..." přizná jí nakonec tiše, šeptem. Jen, aby bylo něco slyšet. Ale je to pravda. Její vlasy mu chyběly. Stejně jako její kůže. Zadívá se na její záda. A jizvy na nich. Přejede po nich konečky prstů. Jeho rukopis. Jeho podpis.

Na chvilku se mu Juliette pod rukama trochu napne, zachvěje se, přestože sedí v horké vodě. Vidí to. Vzpomíná. A on nepochybuje ani v nejmenším na co vzpomíná. Vidí to na ní. Samozřejmě, vždyť je to jeho práce, musí tyhle věci vidět, musí je vycítit. Pousměje se. A pak jí řekne, že mu chyběly její vlasy. Protože očividně není jediný, koho to ticho v téhle situaci dusilo. A pomůže to. Uvolní se. Vydechne zase normálně, snad s úlevou. Je zpátky s ním. Ale zaskočí ho svojí otázkou. Víc než ona?
"Jak to myslíš?" zeptá se šeptem, "tvoje vlasy jsou přeci tvoje součást... Jsou ty..." odpoví jí tlumeně. I když... Je to jen malý úhyb. On ví, jak to myslela. Jen neví, jak na to odpovědět. Jak na to má či smí odpovědět. Doufá, že to neprokoukne. Ona je přeci zvyklá, že je podivný. A tohle je jeho podivná odpověď, bez nejmenších pochyb.
Jenomže pak pohyb jeho rukou ustane znovu. Stáhne prsty zpátky od její kůže. Litoval toho? Tohle... Tohle není dobrá otázka. Polkne. Litoval čeho? Dělal svoji práci. Musel dělat svoji práci, neznal ji, nic pro něj neznamenala, rozhodně ne víc než jeho práce, než jeho studie. Ale... Pak už ano. Pak už ji znal. Teď už ji zná.
"Litoval... Že jsem ti ublížil?" zeptá se tiše, "já jsem... Tenkrát... Nebral jsem to tak, že ti ubližuji. Byla to... Byla to studie. Ty jsi... Ty jsi nebyla lehká. Máš ráda bolest... Na určitých místech obzvlášť. Musel jsem najít způsob. Musel jsem na to přijít. Nemyslel jsem při tom na to, abych ti ublížil... Potřeboval jsem porozumět tvému tělu, nejen tvé mysli. Ale... Pak to bylo jiné. Teď je to jiné..." zašeptá. Mluví otevřeně, upřímně. Není to omluva a není to odpověď na její otázku, ne, ještě ne. Teď... Je to jen vysvětlení.

Otázka, která se donese k jejím uším, kterou zareaguje na tu její ji mírně pobaví. Jak to myslí? Moc dobře víš jak. ušklíbne se v duchu, ale jinak zůstane potichu. Nechá ho, ať zůstane u své vyhýbavé odpovědi, ale neodolá tomu, aby k tomu sama něco nedodala. Přesto ses vždycky dotýkal jenom jich. upozorní ho až jemně. Ano. Vzpomíná si na prudké rány bičem, chladný dotek nože a dalších nástrojůi rozpálené železo po kterým vzduch naplnil smrad škvařící se kůže. Její kůže. A také kůži. Dotek jemné kůže jeho rukavic, ale nikdy ne jeho bříšek prstů. Nikdy na ni nesáhl, i když měl milion příležitostí. Ani, když odpočívala v kobce a jakmile a jakmile se odtud dostala, tak se neučili kolem sebe chodit po špičkách. Hrát si. Pro ni to byla hra. Jak blízko se jeden druhému odváží přiblížit. Jak ho provokovat svou blízkostí. Hrála si, aby se zbavila větší části strachu z něj. 
A proto mu položí i tu druhou otázku. Otázku, kvůli které přijde o jemný dotek jeho prstů. Bez rukavic, bez bolesti. Přijde o něj a mezi ně se na krátký moment vznese ticho, které naruší šploucháním vody, když se natočí, aby mu viděla do tváře. Chce ho vidět, když jí bude odpovídat. A jeho odpověď dává smysl. Zná ho. Možná ne tak dokonale, jako on ji, ale zná ho. Naučila se rozlišovat jeho stavy. A při práci i jemné rozdíly v pohledu jeho očích, které o jeho rozpoložení též vypovídaly mnohé. 
Ta tichá slova pronesená jeho melodickým hlasem jí jen potvrzují tušení, které má léta. Lehce pokývne. Jen slabý pohyb hlavou, když sklouzne očima z jeho tváře a začne si ho prohlížet. Celého. Od vlasů, přes ramena a paže až po holý trup, než se zase odvrátí. Zase se otočí. Teď už by pro tebe bylo mnohem těžší, to udělat. pronese tiše, šeptem stejně jako on před chvílí.