Sídlo inkvizice

Neuběhlo ani moc dní od té doby, co přijela do Avranches. A od té schůzky s vrchním inkvizitorem. Možná více, než by mělo, ale musela splnit své povinnosti dlouho nespatřené dcery. Přivítat se řádně s členy rodiny, kteří se sem též přesunuli, přijímat návštěvy rodinných přátel, kteří dojeli přivítat mladou šlechtičnu. Jaký byl jejich údiv, že už více není tou dívenkou, která před lety odjela. A také musela podobné návštěvy podnikat. Bylo to pořád to samé dokolečka. Údiv, nadšení a také lítost nad zmařeným sňatkem a soucit. Nesnášela soucit.
Kdyby jen věděli.. odfrkne si pohrdavě v duchu a pohledem krátce sjede na služebnou na druhém konci konci kočáru, která ji doprovází. Ani večírek, pořádaný pro nejbližší na její počest, ji od toho nevysvobodil. Tak však alespoň mohla začít spřádat sítě, protože jak lépe zjistit postoje lidí na danou situaci, než rozhovorem na téma, které ji způsobilo. Navíc v jejím případě není nic zvláštního, že se zajímá, co se zde dělo za dobu její nepřítomnosti.
Přimhouří oči proti ranímu slunci. Uhladí si sukni střídmých, tmavě zelených šatů. Střídmější, než obvykle nosívá, avšak o nich méně slušivějších. Pomáhala jí je vybírat služebná, kterou si sama vybrala právě pro tuto cestu. Hluboce zbožná žena, která se s až fanatickým zápalem modlí za zdraví svých dětí. Neměla by jí dělat problémy. Naopak tuto celou záležitost bere jako čest.
Zkoumavě si ji prohlíží, když kočí točí kočár před sídlem. Nechá si pomoci s vystupováním a se služebnou v závěsu, nesoucí dřevěnou truhličku, se nechá uvést do přijímacího salonku. Hraje přitom opět svou roli a při čekání na přijetí se postaví k jednomu z vysokých oken v místnosti a zamyšleně hledí na pozemky, náležící k sídlu. "Nezabere to dlouho, drahá." promluví k služebné, která začne vehementně vrtět hlavou. "Kdepak hraběnko, o mě si nedělejte starosti. Modlitby se nedají uspěchat, zvláště s pomocnou rukou tak velkého muže. Potřebujete najít opět svůj klid. Tak jste se změnila.." začne brebentit služebná, která si ji živě pamatuje před tím, než odcestovala. Juliette se pro sebe pousměje a řeči služebné o tom, jakými hrůzami si musela projít a jak jí zajisté Bůh znovu pomůže najít sílu, poslouchá na půli ucha.

Jemu ta pauza vůbec nevadila. Musel se věnovat povinnostem ve městě. Chystá se totiž velká oslava dožínek. A jako biskupa se ho neustále chodí ptát na to či ono. A Julienovi navíc začíná připadat, že lidi ve městě zase trochu divočí. Jsou příliš uvolnění. Dlouho nikdo nezemřel na mor, celý týden. Dlouho nikdo neumřel, tečka. To se musí změnit. Musí jim připomenout, že život a mír je jen pomíjivá věc. A že Bůh se na ně pořád zlobí. A že se mají kát a zpytovat svědomí. A hlavně... Ah, ano. Hlavně, že se mají bát. Nechal si poslat pro seznam aktuálních vězňů. A pro seznam současných podezřelých z kacířství, cizoložství a čarodějnictví. A nechal pokácet pár stromů. No ano, začal se na ty pitomé dožínky opravdu těšit.
Když Juliette dorazí, sluha mu to samozřejmě okamžitě přijde oznámit. Mohl by ho poslat zpátky, aby Juliette přivedl nahoru, a nemusel by tak zbytečně chodit po schodech, ale... Povzdychl si. Měla s sebou nějakou starou služku. Bude zdvořilý. Ano, bude. Upravil se a sešel ze svého soukromého patra dolů, na tváři výraz, jaký Juliette ještě neviděla. Byl to laskavý a okouzlující výraz v doprovodu skutečně dobrosrdečného úsměvu.
"Juliette, mé drahé dítě!" roztáhne ruce v přátelském vřelém gestu, "už jsem si téměř dělal starosti!" dojde až k nim a ke služebné automaticky natáhne svoji ruku s prstenem. Věnuje jí ten okouzlující úsměv. "I vy vítejte! Prosím, zajděte si do kuchyně, ať vám dají cokoliv, co budete chtít, zatímco budete čekat na hraběnku!"
Služka mu políbí prsten a div před ním samým nadšením a vděkem nepadá na kolena. No jistě. Ta ho bude velebit ještě týdny. Jemně jí pak ruku vykroutí a s úsměvem jí pokyne, aby už šla. Jakmile služka zmizí, zmizí i jeho maska. Zadívá se na Juliette a z té změny téměř mrazí.
"Už jsem se těšil!" pronese k ní. Nabídne jí rámě, stejně jako v lazaretu, "musíme toho opravdu hodně probrat!" ubezpečí ji, když s ní zamíří po schodech nahoru. Vezme ji do svého patra a svého salonku s krbem a příjemně tlumeným světlem. A dvěma pohodlnými křesly. Na stěnách kolem je 12 obrazů s 12 zasteveními Krista. Jsou výborné, dělané na zakázku, a ani jeden z nich nešetří drastickými detaily.

Upřímně, očekávala, že ji nechá čekat déle. Za jiných okolností by to bylo příjemné překvapení, že nespadá mezi ty vysoce postavené, kteří si potřebují svou nadvládu dokazovat v každém jednotlivém gestu. Za jiných okolností. Vrchní inkvizitor si to dokazovat nemusí. Proč ji tato myšlenka neuklidňuje? Brebentění služebné umlkne, jakmile se v chodbě ozvou kroky. I sama Juliette se odvrátí od okna a zadívá se s nevýraznou maskou ke dveřím.
Byla připravená na hodně, ale ne na vřelý úsměv, který prozáří celou místnost. Své překvapení dá najevo pouze lehce povytaženým obočím. Když ji osloví, tak se automaticky hluboce ukloní. "Vaše Excelence,"pozdraví ho nazpátek a opět se narovná. S lehkým pobavením, které si však nechává pro sebe sleduje to malé divadýlko pro její služebnou. Nedělá si iluze. Je jí jasné, že jde jen o představení. Což se jí také potvrdí, jakmile dotyčná vystrčí paty z místnosti. "Přesně jak jsem očekávala," poznamená, než k němu stočí pohled. Jakmile to však udělá, tak jí přejede mráz po zádech. A tohle jsem také očekávala. Přijme jeho rámě a vykročí s ním z místnosti. Věří, tentokrát je již o něco lépe připravená na jednání s ním, když alespoň zdánlivě tuší, co má očekávat. "Potěšení je na mé straně Vaše Excelence. Když se mi konečně podařilo vyšetřit si chvíli, tak jsem se obávala, že už ani nedospím." pronese tichým, jemným hlasem a druhou rukou si lehce nadzvedne sukni šatů, když stoupají do schodů. Alespoň si odbudeme formality hned po cestě.
Zavěšená do vysokého muže vstoupí do příjemně působícího salonku. Tedy, příjemně působícího dokud si nevšimnete výzdoby v podobě visících obrazů. Přikročí k nim a s jistým zaujetím si začne jeden po druhém prohlížet. "Zajímavé zpracování." Promluví nakonec po chvíli ticha a s lehkým, nevýrazným úsměvem se otočí k inkvizitorovi čelem.

Vydrží pak už kupodivu mlčet až do svých pokojů. Jakmile se dveře zavřou, dokonce se zasměje. Zavrtí hlavou "Nedospíš... Tak o tom vůbec nepochybuji!" ušklíbne se trochu. Stoupne se pak vedle křesla před krb a založí si zase ruce za zády. "No ano. Moje oblíbené. V Itálii je to teď takhle velice moderní. Pokojný Kristus je pryč. Teď se hraje na co největší utrpení. Myslím, že je to nanejvýš příhodné, pro tuhle dobu! Není to pravda?" zadívá se na ni, zabodne se do ní pohledem. Je to spíše rétorická otázka.Přesto ho zajímá, jak odpoví. Přejde až k ní a vezme jí z rukou dřevěnou krabici. "Víno. Už jsem se na něj těšil!" okomentuje to pravdivě. Vrátí se ke křeslům. Ke stolku, kde jsou už připravené dva křišťálové poháry. Jako správný gentleman otevře víno. Přičichne si k němu a nalije jim do pohárů. Jeden vezme do ruky a tu pak natáhne směrem k ní. "Asi bychom si měli připít. Na tu tvojí duchovní útěchu!" přivře trochu oči. Snad pobaveně. Má o něco lepší náladu než minule. Alespoň to jde malinko poznat. To dělají ty velkolepé hořlavé plány na dožínky.

Dovolí si také menší pobavený úsměšek, i když se v ní mísí i překvapení. Nad jeho smíchem. Velmi příjemným smíchem. Radši si tedy prohlíží obrazy na stěnách. Když prohlásila, že jsou zajímavě zpracované pouze jako zdvořilostní frázi. Opravdu si to myslí. Otočí se k němu opět čelem a se zájmem naslouchá jeho povídání. Ano, něco o této italské zaslechla. Pak přijde ta otázka. Klidně mu pohled oplácí a dokonce se na něj upřímně usměje. "Většinu svého dospívání jsme strávila na místě, kde byla španělská inkvivizice již v plném proudu, když jsem dorazila." To spojení. Španělská inkvizice, se za ta léta stala víceméně pojmem. Věří, že to tak zůstane i po další desetiletí. "Věřím, že o tom vím své." s těmi slovy mu předá dřevěnou truhličku. A o jejích slovech vypovídají i známky na zádech, které jsou bezpečně schované pod šaty.
Sleduje jak odchází a zaplaší tu myšlenky. "Takže ano, nanejvýš příhodné." souhlasí zatímco nalévá a sama přikročí ke krbu. Převezme si sklenku a omylem se prsty lehce otře o jeho. Nelze si nevšimnout, že je v podstatně lepším rozpoložení, než před pár dny. "Nechť má duše nalezne klid a mé útrapy spláchnou plány boží." pozvedne sklenku a přiťukne si, aby následně lehce upila. Slastně přivře oči a kořeněné víno chvíli převaluje po jazyku, aby si ho náležitě vychutnala. Poté sklenku a rukou sáhne za záda, aby si rozvázala vázání od dlouhých rukávů, které jsou samostatnou součástí oděvu. "Ach, je v tom šílené vedro. Mé obvyklé šaty by však mohly přivolat pozornost při takové návštěvě." ušklíbne se lehce a nespouští u toho zrak z muže před ní.

"No ano, jistě. Španělská inkvizice. Museli být v uvytržení, když zjistili, co se tady stalo..." pokývne. Sám přejede pohledem obrazy, když nalévá do sklenek. "Je to tak v pořádku. Naprosto účelově. Lidé snáz přijmou to, že všichni včetně jich samotných trpí, když vidí, jak trpěl jejich Spasitel!" zavrtí hlavou. Vezme svoji sklenku a po tom, co se napije ona, se napije i on. Vychutná si ty doušky. Francouzské víno je vynikající, jistě, ale na jeho vkus někdy až moc jemné.
Když si vychutná prvních pár loků, zadívá se znovu na ni. "Nemusíš se bát. Jsme tady plně vybaveni. Stejně jako v Madridu!" ubezpečí ji. No. Ubezpečí. Těžko říct, co tím chce říct. Vrací se mu neproniknutelný výraz. Usadí se do křesla, pohodlně. Prsty přejede po opěradle. "Můj nejlepší vyšetřovatel je Španěl. Věděla jsi to, drahá?" zabodne do ní pohled, "připlul jsem jen chvíli před tebou. Kdo ví. Třeba se znáte..." nechá tu větu vyznít do prázdna a znovu se napije. S pohledem jako přibitým přímo na ni. A na to, jak si svlékla rukávy šatů. Jenomže pak vstane. Přejde za ni. Dlaněmi jí přejede po ramenou a pažích, směrem dolů. Stáhne z ní rukávy a nechá je spadnout na zem. Očima se zabodne do jejích zad. Přivře oči. Ale pak si zase dojde sednout do křesla. "Třeba to už teď bude lepší." odtuší. Těžko říct, o čem teď mluví. O Inkvizici? O tom, že je jí horko?

"To vskutku byli." odtuší s tím potvrdí jeho slova. Doslova je ranila skupinová mrtvice. Vzhledem k tomu, že tam církev ovládá všechno, tak trefila mrtvice snad úplně všechny jen proto, aby nebyli upálení. Nebo o hlavu kratší. Nebo otráveni. Nehody se stávají. I na lovu. Odsune tyto myšlenky do pozadí a radši upije důvěrně známého nápoje. Na malou chvíli jí to poskytne útěchu. Avšak poté pronese onu poznámku a neodolá, aby se na něj pátravě nezadívala. Zamítavě zavrtí hlavou. Nevěděla. Jak by mohla. Ani nemusí předstírat zamyšlení. Vskutku přebírá v hlavě veškerá jména šlechty se kterou se seznámila. Potenciálních kandidátů na takový post má několik, ale není schopna s určitostí říct, který by to mohl být.
Mezitím však ucítí za zády jeho přítomnost a už jen z toho pocitu se lehce zachvěje. Ani si pořádně nevšimla, že vstal a přešel k ní. Chyba. "Pokud je význačnější pozice, tak je to opravdu možné." rozhodne se promluvit. V následující chvíli však přijde o veškerá slova o které ji připraví dotek jeho dlaní. Ztuhne nejen kvůli tomu doteku, ze kterého jí naskočí husí kůže, ale i kvůli vědomí, že zrovna v těchto šatech může zahlédnou konce jejích jizev. Když se vrátí na své místo, tak jen tiše vydechne. Nějak moc ji ani netrápí to, že zůstala víceméně v šatech, které nechávají ramena holá a na zádech je korzet vykrojí o trošku více, než je zcela běžné. Na to služebná nepomyslela. ušklíbne se v duchu a přejde k druhému křesílku, aby se též posadila. Rukávy nechá zapomenuty ležet na zemi. "Doufejme, že ano." upřeně se na něj zadívá a předkloní se, aby se natáhla pro sklenku s vínem. Potřebuje lehce upít. "Doneslo se ke mně, že se plánují nějaké slavnosti." nadhodí konverzačním tónem. Hlavně neřeš ty jizvy. modlí se v duchu.

Neřeší je. Viděl je a to mu stačí. Naprosto stačí. S téměř přívětivým pokynutím jí i sobě dolije sklenku.
"Ano. Oslavy se chystají. Měšťanstvo a přilehlé vesnice chtějí slavit dožínky. Asi by to nebylo nic pro tak urozenou dámu, ale věř mi, že tyhle budou nezapomenutelné. Měla bys přijít! Třeba alespoň poznáš mého vyšetřovatele. Bude tam. Zajímalo by mě, skutečně, jestli se znáte. A jak moc se znáte!" pronese a pak si sklenku přiblíží k ústům. Napije se. Spokojeně si jazykem přejede po rtech. "Chystáme totiž speciální program. Ale nejdřív... Máš nějaké nové zprávy, za těch pár dní? Oběhla jsi snad veškeré příbuzenstvo, není-liž pravda? Co tvoji bratři, chystají se v nejbližší době přijet? A co tví... Zahraniční přátelé?" přivře oči o trochu víc. "Dala jsi mi jedno jméno. Silné jméno. Ale i silné jméno se v davu ztratí jako kapka krve ve vodě..." upozorní ji. "Tady můžeš mluvit otevřeně. Ale jen a pouze tady. Nikde jinde, rozumíš?" zadívá se na ni, ledově. Tohle myslí vážně. Co se řekne tady, tady to zůstane. Tady nejsou uši. A nejsou tu ani oči. Co se stane tady, zůstane tady. Ať už je to naprosto cokoliv.

Nechce, aby to řešil. Zároveň ji snad na jazyku pálí mnoho otázek. Ví, co znamenají, nebo se pouze domnívá? Byla to tehdá, nešťastná situace. Ani nejsou tak staré, jak by mohly být. Zavrtí lehce hlavou a znovu upije. Poslouchá jeho vyprávění o slavnostech. Může si být jist, že si tam objeví. Ať už je urozená, nebo ne. Pokud dotyčného zná, tak potřebuje vědět o koho se přímo jedná. Ve Španělsku si sice udělala spoustu přátel, ale ručičky vah jsou vždycky vyrovnané. "Můžete si být jist, že se tam ukážu. Je v mém osobním zájmu vědět o koho jde." ujistí ho, zatímco upíjí vína. Nemá nejmenší pochyby o tom, jaký speciální program to bude vzhledem k tomu, že to pronesl inkvizitor.
Pevným pohledem opětuje jeho ledový pohled. Není hloupá. A kdyby si to myslel on, tak ji sem nezve. "Rozumím. Nemusíte si dělat starosti." ubezpečí ho pevně a beze strachu mu oplácí pohled, který lehce přimhouří, jak se její přirozený temperament snaží projevit. Ve Španělsku ho mohla projevovat. Tam jí pomohl k tomu, aby víc zapadla. Tady se však bude muset opět naučit, jak o ovládat a to co nejdříve. Dovolí si povolit strnulé držení těla a opře se zády o opěradlo židle. Jednu ruku nechá volně spočívat na opěrce, zatímco druhou si zvedne sklenku vína do úrovně očí a v příjemně tlumeném světle zkoumá jeho barvu. "Mí bratři. Mám jich tolik, že ani nevím, kde začít. Jeden se ze studií jen tak nevrátí, další se plně věnuje povolání mušketýra, ještě nedostal od života facku, aby přišel o ideály. Nejmladší je nenapravitelný jako vždy." lehce pokrčí rameny. Nejstaršího snad ani zmiňovat nemusí. Jeho osud je jasně daný. Ani se nepozastaví nad tím, že ví, že byla po návštěvách. O dalších příbuzných se nemá cenu zmiňovat. Prozatím nic užitečného nemá. "A mí zahraniční přátelé? Dávají si velmi dobrý pozor. Ale taková Alejanria García," zmíní jméno jedné z významnějších šlechtičen tamního dvora, jejíž bratr se aktivně zajímá o církev, a ušklíbne se. "Hloupoučká dívenka. Cizoložství se tam zrovna netoleruje. Očekávám, že brzy budu mít o jednu.. přítelkyni méně." pronese to chladně, bez hlubšího zájmu. Pronese to naprosto otevřeně a na malý moment zavře oči. "Církev tam ovládá úplně všechno." zamumlá a na tváři jí začne hrát lehký úsměv. "Používá inkvizici na to, aby dostala šlechtice do šachu. Všechny známé odboje byly rozprášeny, většina veřejně." Tudíž i prostý lid je v šachu díky strachu. "Moc se tam s tím nepářou." lehce se ušklíbne a ponechává oči zavřené. "Takový Arsenio," vysloví jméno člena španělské inkvizice. "Se těsně před mém odjezdem zmínil, že kdybyste potřeboval nějakou rodu, jak si tu zkrotit ovečky, tak mu máte dát vědět." dopovídá a odmlčí se, aby si mohla dopřát další doušek vína.

Spokojeně upíjí silné kořeněné víno a pozoruje, jak se dívka v protějším křesle uvolňuje. Poslouchá její povídání. Od toho je taky biskup, že. To mu přeci jde nejlépe. Naslouchat. Naslouchat a slyšet. Mezi tím je velký rozdíl. Poslouchá o jejích bratřích. Ano. Její rod byl vždycky poměrně početný. A o nejmladším bratrovi už nějaké zvěsti slyšel. Ale umělci jsou vždycky podivní a výstřední. A asi by nebylo dobré zatýkat jí bratra.
Nakonec ale pohár odloží a jen si spojí prsty bříšky dohromady. "Jistě. Až budu chtít radu od někoho, kdo si říká podle ženské vražedné zbraně, napíšu mu..." opáčí, malinko jízlivě.
"Církev vždycky ovládá všechno, Juliette. Ale ve Francii nejsou u moci takoví incestní budižkničemové jako Habsburkové. Tady se musí operovat opatrně. Ale nezapomínej, že tady církev taky vždycky vyhrála. Nezapomínej na příklad Jindřicha IV., který se pokoušel odporovat papeži, a kde skončil? V žebráckém úboru před jeho palácem, kde tři dny prosil za odpuštění!" zavrtí hlavou. Vstane a podívá se po ní. "Jsi velice živá. Jsi dobrá herečka a jsi divoká. Ale jsi neopatrná!" sykne na ni, "nehlídáš se. Jako kdyby ti bylo 16 a byla jsi jenom bláznivá malá holka! Vstaň!" pokývne jí. A není to prosba. Je to příkaz. I tentokrát se Julienovi lesknou oči.

Jeho jízlivost ji pobaví. A ne málo. Na tváři si ponechává ten samý lehký úsměv. "Pouze informuji, o tom, co pronesl." opáčí tentokrát ona klidně. Jakmile ale vrchní inkvizitor začne s přednáškou, tak pootevře oči a nespouští z něj pohled. Poslouchá ho. Vstřebává každé jeho slovo, i přesto, že už většinu z toho slyšela. Taková slova se nezapomínají. Přičte si k dobru, že se jí za celou dobu nehnul v tváři jediný sval. Ani se nepohne a jen uvolněně spočívá v křesílku, se sklenkou vína v ruce.
Jediná věc ji donutí ho klidně poslouchat. A to je to, že má pravdu v jedné věci. Není ve Španělsku a ve Francii to chodí malinko jinak. Malinko víc. Nechá ho, aby ji učil. Samozřejmě, že ano. Ale vše ostatní záleží na tom, jakým způsobem to bude a jak s ní bude zacházet.
Při tom syknutí nasadí bezvýraznou tvář. Nedopřeje mu to, že jeho slova následně potvrdí, jak se stalo v lazaretu. Na jeho pokyn, nebo spíše příkaz, zareaguje plynulým postavením. Udělá krok stranou, aby odložila sklenu víny a ruce nechá volně podél tělo. Mlčky se na něj zadívá s jistým očekáváním, když spatří lesk v jeho očích. Teď se ukáže, jaké nakonec bylo tvoje rozhodnutí. uvědomí si. Je rozhodnuta tomu čelit s hlavou vztyčenou a pohledem upřeným do jeho pronikavých očích.

"Tak informuješ..." ušklíbne se trochu a propaluje ji pohledem, "je to složité umění, vědět, kdy které věci říkat. Komu je říkat a jak je říkat. O tom zjevně nic nevíš. Jinak bys těžko přišla sem, do mého domu, a urážela mě poznámkami o tom, že snad potřebuji pomoc s krocením svých ovcí..." přejde při těch slovech pomalu za ní. Položí jí dlaně na ramena a stiskne. Skloní se k jejímu uchu.
"Chceš vědět, jaký je nejlepší způsob, jak se ovečky krotí? Jak se nejlépe drží na uzdě?" zašeptá jí do ouška. Uvolní stisk a prsty se rozběhne po jejích zádech. Jedno škubnutí za šňůrky a korzet se povolí. Stále víc a víc. A odhaluje jeho pohledu její jizvy úplně.
"Pokud chceš někoho držet... Musíš je srazit na kolena! Jako papež Jindřicha. Jako církev světskou moc!" zašeptá jí, temně, podmanivě. A potom ji na kolena srazí. Zajede jí prsty do těch krásných vlasů a pomalými nekonečnými kroky ji obejde. Zůstane stát před ní. Přímo před ní. Vytáhne prsty z jejích vlasů a chytí ji za bradu. Zvedne si její pohled nahoru k sobě.
"Myslíš si, že jsi chytrá, že ano, Juliette? Dobře. Tak mi ukaž, jak moc chytrá jsi..." přivře oči a nechá to vyznít. Nepochybuje o tom, že je dost chytrá na to, aby pochopila, co po ní chce.

Odolá nutkání sevřít ruce v pěst. Beze slov ho pozoruje. Každý jeho krok, pohnutí svalu ve tváři. Lesk v očích, který zahlédla již ve výklenku v lazaretu před pár dny. Na jazyku ji pálí nejedna poznámka. Kousne se však do rtu a zůstává zticha. Ať už by teď pronesla cokoliv, tak by to celou situaci asi jen zhoršilo. Asi určitě.
Napřímí se v zádech, když přejde za ní a mírně tím směrem natočí hlavu. Nesnaží se však na něj ohlížet. Upřímně, není si jistá, jestli chce vědět, co zrovna dělá. Zvláště, když znovu ucítí jeho ruce na ramenou. Krátký tak, kdy sebou sama škubne a najednou volnost. Až moc. Ozve se zalapání po dechu. Ruka vystřelí k živůtku, aby si ho přidržela na místě. Pevně semkne víčka. Ví, jaký pohled se mu teď naskytl. Ví to moc dobře. Řada dlouhých jizev, táhnoucích se od lopatek až k bedrům, některé končící až na žebrech, přetíná jedna menší, o to nevzhlednější, v místech, kde se škvařila kůže.
Tlumené vyjeknutí a snaha zapřít se rukama o zem, aby nepřepadla úplně a metry tmavé látky, rozprostírající se kolem ní. Divoce oddechující hledí do země, i ve chvíli, kdy muž nad ní vlete prsty do hedvábných vlasů. Zvedne pohled k jeho tváři až ve chvíli, kdy jí sám prsty zvedne skloněnou hlavu. Hledí mu do očí. S divokostí, jakou sama vidí za jeho pohledem.
Kolem nich se rozprostře dusivé ticho a poslední inkvizitorova slova visí mezi nimi. Nehnutě mu hledí do modrých očích. A pak svěsí ramena. Svěsí ramena a odevzdaně vydechne. A s očima upřenýma do těch jeho udělá, co od ní očekává.

Když skončí, pohladí ji po tváři. Skoro něžně, snad pochvalně. V očích mu v tu chvíli ale tančí snad samo Peklo. Ale ona věděla, do čeho se žene. No... Možná nevěděla. Teď to ví. Jako gentleman jí dokonce pomůže vstát. Vrátí se za ní a pár dalšími škubnutími jí šaty znovu utáhne. Možná trošičku moc. Možná.
Sám se pak vrátí do křesla, kde se usadí, jakoby se vůbec nic nestalo, jakoby vůbec o nic nešlo. Vezme si sklenku a spokojeně se napije. Zadívá se na ni.
"Myslím, že pro dnešek je naše lekce u konce, dítě. Svoji dávku duchovní útěchy jsi už dostala..." sdělí ji jen, s náznakem lehkého pobavení v hlase, "budu tě čekat zase příště. Snad mi přineseš lepší zprávy."

V první chvíli musí potlačit nutkání ucuknout, když s rukama složenýma v klíně a s hlavou odvrácenou hledí do krbu a ucítí jemný dotek na tváři. Jemný dotek, téměř až něžný, který by mohl mít nanejvýš příjemný. Ale není. Pro ni je to jako políček. Nechá ho, aby jí pomohl se postavit a tiše sykne, když jí utáhne šněrování až moc. Slyší, jak přechází zpět do křesla, cítí na sobě jeho pohled. Ona se však věnuje úpravě svých šatů a celkově svému zevnějšku. Když k ní promluví, tak se sehne a zvedne ze země poslední kus oblečení. Rukávy si natáhne a až v tu chvíli se zadívá na muže vyvaleného v křesle. A na tváři se jí objeví jízlivý úsměšek. Dokončí zavazování a sveze se do purklete. " Jak si přejete Vaše Excelence." rozloučí se a rázným krokem odejde z místnosti.
Cestou ji zahlédne nějaký sluha a než sejde shody, tak již u východu vyčkává stará služebná. V následujících pár chvílích se obě ocitnou v kočáře a hnědovláska dává kočímu pokyny, kam má jet.
Když o hodnou chvíli později klesne na kolena v místním kostele a začne se bezhlesně modlit, tak ji služebná sleduje soucitným pohledem. Náno hloupá, ušklíbne se v duchu a následně omluvně zvedne pohled ke kříži.

"Ne, marný rozhodně nebude!" pokývne souhlasně, když jí galantně pomáhá překročit mrtvolu muže, který je před chvílí ohrožoval. Po cestě do sídla tento úkon ještě párkrát zopakují, to je celkem jasné. "Je příjemné být zase jednou obklopen lidmi, kteří opravdu vědí, co dělají. Je to vzácnější a vzácnější!" doplní s další vzpomínkou na toho patlala z dřívějška. Jak může někdo takhle tupý vůbec dělat kata? No, teď už nedělá. Aspoň k něčemu to bylo, že.
"Jsem rád, že sis to užila..." ušklíbne se trochu, protože o tom silně pochybuje. Je jenom hrstka lidí, co si skutečně užívají pohled na zrovna tuhle cestu smrti. Tající maso, vytékající oči z důlků... Ale lidé se už dávno naučili říkat mu věci, o kterých si myslí, že ho potěší. A tahle malá se učí celkem rychle.
Dojde s ní až ke dveřím sídla, které jsou velmi dobře hlídané. Jak by taky ne. Obyčejní lidé umírají po desítkách, ale nedej bože, aby někdo sáhl na majetek církve! Skoro by se nad tím usmál. Pokývne hlídačům u dveří, jako výraz vděku či snad pochvaly nad tím, jak šikovně hlídají a jak ukázkově ignorují okolní chaos.
Dveře se před nimi otevřou, biskupův osobní komorník je vpustí dovnitř, s hlubokou úklonou. Julien zavede Juliette dál a hned, jak komorník za nimi dveře zase zavře, sejme Juliette z ramen svůj plášť a dá ho do připravených komorníkových rukou. "Nech ho vyčistit."
"Samozřejmě, vaše ctihodnosti!"
"Ale!" zvedne prst a zastaví ho ještě, když se chce ten vysoký šlachovitý muž, věkově někde mezi 40 a 50 lety, otočit a odejít zajistit výhradní péči pánovu oblíbenému plášti.
Komorník se na Juliena zadívá, vyčkávavě. "Ano?"
"To nebude jediná věc, která potřebuje vyčistit!" pokývne Julien. Pak přistoupí k Juliette. Prohlédne si ji. Nespokojeně zamlaská. Navlhčí si palec a setře jí z krku zasychající pramínek krve. Pak ji beze slova otočí k sobě zády a bez ptaní jí prostě rozšněruje svrchní část šatů i s korzetem. Nechá je sklouznout dolů a pomůže jí z nich vystoupit. Jen ve spodničce.
"Nech vyčistit i šaty její excelence. Nemůže přeci trajdat po našem sídle v šatech celých zaneřáděných od krve a všeho dalšího, co z těch nebožáků vyteklo ven..." pronese, jakoby to bylo naprosto normální.
"Zajisté, můj pane!" pokývne komorník, aniž by hnul brvou, jakoby to opravdu bylo zcela normální, že jim po sídle chodí hraběnky ve spodničkách. Shýbne se a přibere do náruče Juliettiny šaty. "Mám pro její excelenci sehnat nové šaty?" dotáže se ještě.
"Nech poslat do jejího sídla, ať jí je pošlou sem!" pokývne souhlasně Julien.
"Opravdu? V tom blázinci tam venku?" pronese komorník, ovšem bez většího skutečného zájmu nebo obav o život kohokoliv, koho tam pošle s tou poměrně marnivou zprávou.
"Pokud by snad někdo o tomto úkolu pochyboval, řekni mu, že může svoji odvahu přijít probrat se mnou. Osobně!" odvětí Julien, a ta výhrůžná slova mu ze rtů stékají jako med.
Komorník poprvé ukáže jakoukoliv známku emocí ve své nehybné nezúčastněné tváři. Usměje se totiž. "S radostí, můj pane!" odpoví. Pak se oběma pokloní. "Vaše ctihodnosti, vaše excelence..." řekne na rozloučenou a odejde. Splnit rozkazy.

V duchu se ušklíbne. Minimálně kat je na nějakou dobu v bezpečí, pokud bude i nadále odvádět svou práci tak poctivě jako provedl dnešní upalování. Zbytek cesty k sídlu už proběhne bez dalších komplikací či zdržení. Hlupáci už zřejmě došli. Krátce přejede pohledem stráž a zavěšená do biskupa vejde do vstupní haly, když jim postarší komorník otevře. Lehce pokývne na znak díků, když jí Julien stáhne stáhne plášť z ramen a zůstává tiše stát kousek od něj. Zvedne pohled k jeho tváři, když k ní přistoupí a tázavě povytáhne jeho obočí. Než se naděje, tak k němu otočená zády tak prudce, že v první chvíli lehce zavrávorá. Mlčí, nic neřekne, jen zatne zuby, když ucítí jeho prsty na šněrování. Mlčí, když se jí červená látka šatů sveze k nohám a vytvoří kolem ní kruh. Když však ucítí, že jeho prsty pokračují, tak se z ničeho nic otočí k němu čelem. Ignoruje komorníka, otočí se k němu čelem se zábleskem v očích a lehce potutelným úsměvem. Ví to. Ví, že tenhle korzet na ní vypadá zatraceně dobře. Černo rudý, potažený sametem, černá krajka lemující vypasovaná ňadra. A chce, aby to věděl i on, aby si při pohledu na něj vzpomněl na jeho návštěvu v jejích komnatách.
A rozmyslí si to. Nakonec jí ho nechá, utáhne, co stihl mezitím povolit a komorník ze země sebere jenom látku šatů. Vstoupila do sídla a zatím nepronesla jediné slovo. To je její rekord. Pokývne muži s plnou náručí, když odchází a až když odezní jeho kroky, tak se otočí na Juliena. "Děkuji za péči Vaše Excelence," pronese s mírným ušklíbnutím a rozhlédne se. Začne si u toho stahovat černé rukavičky až pod lokty. "Setkala jsem se dnes na dožínkách s mladým hrabětem de Scudery." informuje ho jakoby seděli u šálku čaje. "Vskutku zajímavé setkání, znáte ho? Mohl by se vám zamlouvat. Slyšela jsem, že je opravdu zbožný." Je pro vás důležitý? Běžná povrchní konverzace na zahnání ticha. Nebo ne?

Pokývne. Vezme jí rukavičky a odloží je stranou na jednu ze skříněk. Pak jí znovu nabídne rámě.
"Opravdu? Povíš mi o tom jistě víc... Ale pojďme nahoru do mých pokojů. Nechceme, abys tady prochladla!" usměje se na ni, jakoby mu nešlo o nic jiného než o její zdraví. Je to přeci tak křehká a drobná dívka. Vyjde s ní nahoru do schodů, stejně jako když tady bylo poprvé. Sluhové zapálili oheň v krbu hned jakmile překročil práh domu. Teď jsou ovšem už pryč, je tam jen přichystané víno a pohoštění, tak jak to má rád, když se odněkud vrací. A příjemné praskání dřeva v krbu. Usadí se tam s ním.
"Tak mladý Scudéry, říkáš? Ano, myslím, že jsem ho zahlédl..." pokývne a nalije oběma víno. Je přeci skvělý hostitel! "Znám jeho rodinu z Paříže. Velice zbožná rodina, jistě. A někteří její členové opravdu velmi vlivní. A mocní..." zadívá se na ni, "ale to tobě říkat nemusím, že ano? Ze všech lidí..." přivře oči a usměje se. Tázavě.

Úsměv mu opětuje a vydá se povědomou cestu do jeho komnat. Tentokrát cesta probíhá zcela beze slov a Juliette se během ní snaží nemyslet na absenci oblečení. Necítí se tak příjemně a je jí jasné, že si o vysoký muž vedle ní dobře uvědomuje. Vstoupí do jeho komnat a přejede pohledem po obrazech, o kterých vedli tenkrát krátkou diskuzi.
Počká až se usadí a poté sama klesne do druhého křesla. Sleduje jak rozlévá víno a na tváři si udržuje jemný úsměv, téměř neznatelný. Dívá se mu do očí, když mluví a pak mírně skloní hlavu v gestu předstírané skromnosti. Asi se nesnaží skrývat to, že je to jen divadlo pro oči. "Ovšem, jeho de Scudéry jsou již po generace známí tím, že hlava rodiny je rádcem samotné královny. A také svou zbožností." ušklíbne se a opře se o jednu z opěrek na ruce. "Každopádně, bylo mi sděleno, že by jeho matku vskutku potěšilo, kdybych se stavila na šálek čaje." lehký důraz na ta dvě slůvka doprovázená mírným ušklíbnutím se. "A naopak se cítí být pozván do našeho sídla." dodá a tentokrát vyšle tázavý pohled k němu.

Samozřejmě, že si to moc dobře uvědomuje. Cítí to z ní při každém kroku, celou cestu, co stoupají po schodech do jeho patra.
Souhlasně pokývne a přisune jeden z pohárů blíže k ní, v jasném pokynu.
"Jistě. To jsou. A hlava kobry je vždycky nejnebezpečnější. Ty zbylé části... Když jsou bez hlavy... Nejsou vůbec k ničemu. Protože rodina de Scudery není jako škrtič. Kdyby neměli jeho, nejsou nic. Nikdo by si na ně už ani nevzpomněl. Stejně jako nikdo nezná tvého mladého přítele a jeho matku..." zavrtí hlavou a sám se napije. Pak se na ni zadívá. "A když jsme u těch matek... Jak moc by potěšilo tu tvoji, kdyby jsi šla za ním na čaj?" broukne. Samozřejmě, že ví o tom podivném napětí. Neví proč vzniklo, proč se dál drží... Ale ví, že tam je. Je to vlastně zajímavé, že to vytáhla, skoro na to zapomněl. Musí se jí na to někdy zeptat, pokud mu to nepoví sama. "Ale myslím si, že můžeš být klidná. Hlava by nikdy nepovolila, aby si člen jeho rodiny vzal tebe!" pokývne, "příliš mnoho... Pověstí k tobě a tvém pobytu. A teď mrtvý snoubenec... Ne. To se nikdy nestane!" ujistí ji. Možná trošičku příliš samolibě a spokojeně. Ale nemůže si pomoct. Teď je jeho a na jeho věci se prostě nesahá. Je jeho, to dokazuje i fakt, že naproti němu sedí jen v korzetu a spodničce. Že ani necekla, když ji svlékal. Spokojeně se napije a pohledem pořádně prostuduje ten korzet. Vypadá zatraceně dobře. A zatraceně dobře to ví, to je mu jasné. To se mu líbí. Pořád je taková... Divoká. Provokativní. Ale už se učí, kdy je lepší mlčet. To se mu líbí mnohem víc. Natáhne k ní ruku.

Nakloní se a natáhne po skleničce, když ji k ní přisune. Vezme ji do ruky a zatímco biskup mluví, tak zkoumá barvu i vůni vína, které je v ní nalito. Určitě to není víno z té jediné lahve, kterou mu darovala. Pochybuje, že si mu vydržela tak dlouho. Je tedy zvědavá jaké mimo kořeněné španělské pije.
Bedlivě poslouchá jeho slova. Je zvědavá kolik toho o tomto propletenci ví. Není to veřejně známá informace, ale spousta lidí cítí napětí mezi těmito dvěma rodinami, jejichž nejmladší členové jsou vzdáleně příbuzensky spjati. "Rozhodně by se jí to nelíbilo, ale musí pochopit, že si náš rod nemůže dovolit vytvořit vyloženě nepřátelské vztahy s vyšší šlechtou." odpoví klidně, možná až příliš chladně na to, že mluví o své matce. A není jediná, kdo to musí pochopit. Bude se muset sejít s bratrem. Sleduje jeho výraz, když se ani nenamáhá skrýt urážku, kterou ji tam přímo řekl. Její se mezitím vyhladí do nic neříkajícího výrazu. Nic mu na to neřekne. Co by mohla? Poděkovat mu? Být jedovatá? Ani jedno není dobrý nápad. Mlčí, i když se jí to nezamlouvá.
Na natáhnutou ruku se zadívá jen na kratičkou chvilku, než vstane i se skleničkou vína v ruce a přistoupí k němu, vkládajíc tu svou do jeho. "Přeje si něco Jeho Excelence?" zavrní s polovičatý úsměvem a nakloní hlavu ke straně.

Tiše se zasměje její odvaze. A té chladné rozhodnosti. "Hodláš zpochybňovat svou vlastní matku a její rozhodnutí?" zabrouká, "to je jistě odvážné. Ale je to její rodina, hm? A ženy dokáží držet zlost klidně celý život. Ty by ses měla soustředit na jiné problémy než na vyšší šlechtu..." zašeptá.
Počká si na její ruku. Pak ji stiskne a ji si za ni přitáhne blíž k sobě. Usadí si ji na klín. "Ty jsi excelence, moje maličká. Já jsem biskup!" zašeptá jí a usměje se. Přejede jí prsty po spodničce. Nejdřív na koleni, pak na stehnu. Ale pak její nohu opustí a začne si prohlížet ten korzet. "Urazila jsi se? Proč? Oba víme, že ty povídačky jsou z poloviny pravdivé. Nevrátila jsi se jako žádná plachá panna, nebo snad jo?" ušklíbne se, "ne. Vrátila jsi se jako šikovná zkušená žena. A ne ledajaká. Dokonce zrádkyně..." zadívá se na ni. Prsty jí přejede po horním okraji korzetu. A pak jí ho začne rozepínat. "Neměla by ses urážet kvůli něčemu, co z tebe dělá to, co jsi!" zašeptá jí. Zlehka se jí otře rty o ouško. A pak o kůži na krku.

Uculí se přistoupí k němu o další krůček, než si ji sám přitáhne blíž. "Ach zajisté, máte samozřejmě naprostou pravdu." souhlasí s jemnou provokací a usadí se mu na klíně. Jeho maličká. Jak výstižné. Je jeho. Bez pochyby, ať se jí to líbí nebo ne. A maličká oproti němu je v snad každém možném smyslu toho slova. Sleduje očima cestu jeho prstů. "Mé plné soustředění patří jenom vám, biskupe." zašeptá a zvedne oči ve kterých se jiskří a zadívá se do těch jeho. "Dokud mi neukážete problém, se kterým se podle vašeho přání vypořádám." dodá. Ponechává si na tváři úsměv, když dlaní přejede po jeho hrudi. "Ano," přizná prostě a jednoduše. Kdyby si tím nebyl jistý, tak to nenadhazuje. Nedává jí ohledně toho přednášku. Zatímco mluví, tak si začne pomalými pohyby vytahovat z vlasů sponky, které jí držely celou dobu vlasy na jedné straně. Ty jí začnou pramínek po pramínku rámovat tvář i kopečky vypasovaných ňader. Ví, co jí sluší, co udělat pro to udělat a jak to udělat. A bezostyšně toho využívá.
Lehce zvedne bradu, aby mu ještě lépe zpřístupnila krk a uchichtne se. "Jsem žena. Naše chování občas prostě nedává smysl." zamumlá se zavřenýma očima, za prsty opisuje cestičky na jeho hrudi, vedoucí až ke krku a lehce pod límec, jejichž cesta končí na zátylku a pomalu jdou zase zpátky.

Nasaje kůži na jejím krčku zlehka mezi rty, mezi zuby. U toho z ní korzet sundá a zahodí ho. I když v něm vypadá dechberoucně, teď mu překáží. Dlaněmi se vrátí na její stehna. Hladí ji po nich. Ale pak zajede pod látku spodničky a začne jí ji vyhrnovat. Rty opustí její krček a přemístí se na její hrudník. Zatím jen přes látku. Ale vychutnává si ji. Každý kousíček. Dlaněmi se dostane až na její zadeček, který promne v dlaních. Ano. Opravdu jeho maličká!
Ovšem než se dostane někam dál, vyruší ho dveře. Otevřou se totiž. A v nich stojí Španěl. Drží provaz na jehož konci se houpou dvě ruce. Když je uvidí, tak zůstane nejdřív vcelku konsternovaně stát.
Julien se po něm otočí. A pobaveně se ušklíbne. "Říkal jsem ti už tisíckrát, že máš klepat!"
Španěl se podívá na něj. Pak se pohledem vrátí na Juliette, její rozpuštěné vlasy a barvu ve tvářích. A pokývne. "Ano..."
"Pojď dál, když už jsi tu!" pokyne mu Julien, "a nestůj sakra v těch dveřích!"
Španěl se po něm podívá. Ale poslechne. Zavře za sebou dveře. Sedne si na zem před krb, do tureckého sedu, a useknuté ruce si položí do klína.
Julien pohladí Juliette. "Nalij mu trochu vína, drahá. A nestyď se. Tady jsme přeci všichni mezi přáteli!" přivře oči.