Sídlo inkvizice

"Opravdu nezapomenutelné!" zašeptá jí a prsty jí snad až něžně přejede podél páteře. Najednou je mazlivá. I tohle se mu líbí. Je každou chvilku jiná. Nechá jí se ještě chvíli mazlit. Ale pak ji ze sebe opatrně sundá. Natáhne se a dolije jí víno. "Dej si, maličká. Půjdu se podívat, jestli už nepřinesly ty tvoje šaty. A musím sepsat prohlášení o upalování!" ušklíbne se, "papírování!" zavrtí hlavou a vstane. Natáhne si kalhoty zpátky a zaváže je. "Ale neboj se! Sama tady nebudeš!" zabrouká jí. Pohladí ji po vlasech a políbí na čelo. A pak opravdu z místnosti odejde.

Udělá jakési souhlasné chmm a zachvěje se pod tím jemným dotykem. Není sama, která každou chvíli přetáčí. Ale je to tak.. zajímavé, záživné až. Ještě se k němu chvilku lísá, než ji sundá. Až s péčí, která je v ostrém konstrastu se vším co ten den dělali. Jakmile má příležitost, tak se uvelebí ve vyhřátém křesle a nenechá se dvakrát pobízet a víno si vezme a začne drobnými doušky upíjet. "Člověk by řekl, že na něco takového budeš mít lidi." uculí se na něj a ještě mu přejete prsty po hrudi, když se sehne, aby jí vtisknul polibek na čelo. Pak už ho jen vyprovází pohledem z místnosti.
Jakmile zmizí, tak se natáhne pro složenou přikrývku, kterou zahlédla už předtím na malé stoličce vedle křesel a zabalí se do ní. Nebude na sebe navlékat ty špinavé šaty, hezky si počká na nové. A až poté upře zkoumavý pohled na Španěla.

Španěl se ještě hodnou chvíli dívá jen dolů, před sebe. Na vzor a texturu koberce pod stolkem a křesly. Na záda je mu už vážně horko, od plamenů v krbu, ale vlastně to ani nevnímá. Tohle divadlo zřejmě nebylo menším mučením jenom pro Juliette, ale i pro něj. Pozorovat ji, když je sama, je něco jineho. Něco jineho než tohle. Pomalu zvedne poloprázdný pohár ke rtům a napije se. Až poté zvedne hlavu, aby opětoval její pohled, který na sobě cítí. Dívá se na ni. Ale nepromluví. Neví, co by řekl. Co by teď měl říct. Pomalu, trochu toporně vstane. Přejde k Julienovu kreslu a položí do něj useknuté ruce. Pak ze země zvedne jeho košili. Tvář se mu stáhne ve výrazu, který u něj už viděla, ale nepříliš často. Zhnusení. Nebezpečné. Jeho oči v takové chvíli vypadají opravdu temně, děsivě. Zmačká ji. Pak se otočí a hodí ji přímo do plamenů. "Ať ji očistí..." promluví nakonec. Má tichý melodický hlas. Takový, který dokáže být ta nejkrásnější hudba, jakou jste kdy slyšeli, nebo poslední zašeptání démona. A on dokáže být obojí. To ona moc dobře ví.

Dokáže být trpělivá, když chce. Nebo je to nutné. Když čeká, až k ní zvedne pohled, tak se jedná o první případ. Tiše sedí a jen se na něj dívá, zatímco se jí postupně uklidňuje tělo. Mysl se od Juliena odpoutala jakmile opustil místnost. Je na to dostatečně vytrénovaná, aby věděla, co potřebuje její pozornost. Proto jí neuniklo napnutí svalů těsně před tím, než se dal do pohybu a vyhoupl se na nohy. Sleduje výraz jeho tváře a lehce přivře oči, když rozpozná jeho význam. Zpozorní a lehce se napne. Ne, neublížil by jí, ale i tak se v ní ozve pud sebezáchovy. Prudký pohyb při kterém sebou neznatelně cukne. Dobře. Tak jo. Měla by něco říct. Ví, že ano. "Eli?" osloví ho po chvilce váhání šeptem. Váhavě, nejistě. Jakoby si její jazyk musel znovu na to slovo a ten přízvuk zvyknout. Potřebuje, aby se uklidnil. Musí se uklidnit. Julien možná opustil místnost, ale pouze tu místnost. Je si jistá, že může kdykoliv zase vejít. Což jisto jistě udělá. Proč by se ohlašoval.

Podívá se po ní, když ho osloví. Trhnutím hlavy. Nikdo mu takhle neříká. Už hodně dlouho ne. Jenom ona. Otec mu tak říkal, když byl mladší a on naživu. A ona. Oheň očišťuje, vždycky slibuje, když nechává Zapalovat hranice. Možná by měl zapálit celý tenhle dům! Očistit ho. Dívá se na ni. Je napjatá. Jako on. Taky je napjatý. Ale ona se bojí. Bojí se jeho. On se nebojí. Zavrtí hlavou. Přejde k ní a klekne si před její křeslo. Aby se ho nebála. Ona se bát nemusí. Zvedne ruku a přejede prstem těsně nad hřbetem její ruky. Nedotkne se jí. "Ta situace!" řekne jí jen, jakoby to stačilo na vysvětlení. Ale je to ta situace! Dřív, přede dvěma roky, byli jen oni, byli páni situace. Jakékoliv. Teď nejsou nic. Teď je pánem on. Biskup. Pánem nad ní a nad ním. Stáhne ruku zpátky do klína a zadívá se na ni. Pak se zamračí. Zvedne se na kolenou a nahne se k ní. Blízko. Prsty pak přejede těsně kolem jejího krku. Nakonec se dotkne jejích vlasů. Těch smí. Odhrne je něžně stranou. A prsty ve vzduchu nad její kůží kopíruje otlačeniny na jejím krku. Mračí se.

Trhnutí. Ano. Nikdo mu tak neříká. Zná vůbec Julien jeho jméno? Pamatuje si ho? Jaké to je, slyšet své jméno po takové době? Netuší. Zavrtěla by nad tím hlavou, ale na to je moc v pozoru. Před ním. Kvůli tomu zlomku strachu, který v ní dřímá. Strachu z něj. I když si ho nechce připustit. Ona se přeci nebojí. Je to slabost, kterou si nemůže dovolit. I tak se však napne ještě víc, když si před ni klekne. Pak jakoby v něm něco povolila a to nejhorší přešlo. Aspoň jí to tak přijde, když znovu začne s těmi svými skoro doteky. Náznaky, které nikdy nedokončil. Ale vždycky s nimi začal. Při každém setkání. Rukama si objímá kolena přitáhnutá pod bradu a pohledem sleduje jeho pohyby. "Já vím." zašeptá tiše. Ta zpropadená situace za kterou by nejradši biskupovi jednu vrazila. Ale neudělá to. Všichni ví, že ne. Chvíli ticho. Upírá pohled na jeho tvář, jeho rysy a znovu si připomíná jeho podobu. Tmavou modř jeho očí. Když se však nakloní, tak zvedne hlavu, kterou si opírala do té chvíle o kolena a lehce povytáhne obočí. Nepohne se. Neodkloní ani se nenakloní blíž k němu, aby prostor vymazala. Ne. Tančení na hranici. Vždycky po ní tančili. Je to jako oprášení pavučin z dávno naučeného. "No tak," osloví ho konejšivě, když se mračí. Nemračí se na ni a tím je to možná o to horší. "Za chvíli zmizí." dodá a sama zvedne ruku, aby ji natáhla a špičky prstů zastavila jen milimetry od jeho tváře. Pak ji pomalinku spustí. "Jak se k tobě chová?"

"Zmizí... Zmizí a udělá ti další... Teď už to ví..." zašeptá a zadívá se jí do očí. Ani jemu neušel výraz v jeho očích, když tohle její tajemství odhalil. Znovu se zvedne a na chvíli se vzdálí, zpátky ke krbu. Má tam svoji brašnu. Dřepne si k ní a začne něco hledat.
"Jako ke zbrani... Jsem zbraň..." odpoví jí během toho tiše na její otázku. Ano. On je zbraň. Taková, co nikdy nemine. Nikdy nezklame. A zabíjí. Když se znovu zvedne, má na rukou rukavice z jemného hedvábí a v ruce dřevěnou krabičku. Přejde k ní a znovu si před ní klekne. Otevře krabičku. Zavoní to. Známá těžká květinová vůně. Bylinky. Jeho slavná hojící mast. Nabere si na prsty a začne jí jemně natírat krk. Příjemně to chladí. A dotek hedvábí je příjemný. A do toho je tam on. Zase tak blízko, zase soustředěný. A čistý. Absolutně čistý, navzdory tomu, co se dělo. Ani na jeho košili není jediná kapka krve. On se málokdy ušpiní. když skončí s natíráním, zůstane před ní klečet. Dosedne na paty. Krabičku si nechává v rukou.
"Ublížil ti... Ještě někde?"

Pohled mu klidně opětuje a pokrčí lehce rameny. "Tak udělá," ona si z toho nic moc nedělá. Ano. Ví to. Ale Eli také ví, že jí to nevadí. V určitých situacích. Kdo ví. Ona ne. Ale z těhle konkrétních otisků si nic nedělá. Místo toho z něj nespouští pohled, když se zvedne a otočí se k ní zády.
Sama se mírně zamračí. "A stará se o sovu zbraň?" Položí další otázku. Na tohle si bude zase chvíli zvykat. Na to, jakým způsobem je třeba s ním komunikovat. Protože je.. jiný. Ano. Jiný. A je třeba se tomu přizpůsobit, protože pro něj je obtížné, se přizpůsobit ostatním. Snažil se o to vůbec? Nechá ho ať udělá, co potřebuje. Zvláště, když se k ní donese známá vůně. Tak důvěrně známá, že vyvolá lehký úsměv. Pozoruje jeho soustředěním staženou tvář a mírně zvedne bradu, aby mu usnadnila práci. Nad další otázkou se musí zamyslet a trochu sebou zamele. A ušklíbne se. "Jsem jen.. rozcitlivělá." odpoví nakonec a znovu si obejme nohy.

Trochu se zamračí, nelíbí se mu, že to bere na lehkou váhu. Ví, že má ráda trochu bolesti, trochu ovládání, někdy... Ale tohle je přeci... Uvolní se zase, s dlouhým výdechem. Jistě. Pro ni je to jiné než pro něj. Možná všechno. Možná je biskup pro ni jiný.
"Musíš se starat o zbraň... Aby byla ostrá..." odpoví jí tiše.
Když si sedne na paty a pozoruje ji, pousměje se. Rozcitlivělá. Bezpochyby. Objímá si teď rukama kolena, je schovaná. Natáhne ruku a jemně jí vlasy spustí zpátky. Hezky jí teď spadají dolů kolem skrčeného těla. Ztrácí se v tom křesle a v té dece. "Jsou dlouhé..." šeptne a jemné v prstech promne jeden prstýnek jejích loken. Má rád tu barvu. Není to obyčejná hnědá. Na slunci... Nebo blízko ohně... Hází moc hezké odlesky, až do ruda.
"Stará se o tebe?" donutí se vyslovit tu otázku. Donutí se podívat se na ni při ní.

Ta odpověď se jí nezamlouvá a o tom svědčí i jemná vráska mezi obočím, když ho nespokojeně nakrčí. Možná by s ním mohla promluvit. Možná ne. Neví. Neví jak se chovat ke Španělovi. Prozatím. Dokud si nebude jistá ve svém tušení, že se z jeho strany vlastně nic nezměnilo. "Jsi s tím spokojený?" další otázka, tentokrát víc na tělo.
Pousmátí, které vytvoří na jedné tváři náznak ďolíčku. Jak na něj mohla zapomenout? Chvíli se na něj dívá, nezvykle vážná, a nechává ho, ať si hraje s jejími vlasy. Zaslouží si to. Za to, že neudělal žádnou pitomosti, za to, že se uklidnil. "Příliš dlouhé?" otázka splyne čistě a tiše z jejich rtů. Stejně tak jako následující nabídka. "Můžu je zkrátit, jak jsem je měla dřív."
Pak však menší úšklebek. Jemně zavrtí hlavou. "Ty jsi zbraň. Já hračka. Dokud ho budu bavit, tak budu v pořádku." prosté konstatování faktu. "Umím se o sebe postarat sama, většinou." dodá a pak se zamyslí. "Dneska mě tam ale nenechal." připomene mu. Mohl, ale nenechal. Což jí jen potvrdilo další tušení, jako tak, jako to představení. "Je majetnický. Pokud mi ublíží někdo jiný, tak si to nenechá líbit. Bude to brát jako útok na svou osobu." zadívá se mu do očí s mírnou otázkou v těch jejich. Kdo lepší by jí mohl její domněnky o biskupovi potvrdit?

Zavrtí hlavou a pustí ten prstýnek vlasů. "Ne. Ne moc dlouhé... Je to hezké!" zašeptá. Aby je nezkracovala. Doopravdy. To by byla škoda. Líbí se mu to, jak jsou teď dlouhé.
Pak si povzdychne. Zadívá se na ni. "Já vím, že umíš... Viděl jsem to. Ale ne před ním. On je... On je něco jiného..." pokývne. Povytáhne koutek v lehkém úšklebku, znovu tím odhalí svůj dolicek, tentokrát úplně. "Je majetnický," potvrdí jí, "nechce, aby někdo sahal na jeho věci. A tebe si oblíbil..." dodá. Ovšem ta poslední věta zní poměrně... Hořce. Nemá z toho radost. Posadí se zpátky na paty a vydechne. Obvykle tak moc nemluví. Jenom v práci. Když potřebuje, aby mluvili ostatní. Je to s podivem, ale v práci vlastně působí úplně nejvíc jako normální člověk.

Přejede si prsty po pramíncích vlasů, kterých se před chvíli dotýkal a přikývne. "Dobře, tak je nechám takhle." slíbí mu. Pak však on sám hovor přesměruje na jiné téma. Poněkud vážnější.
"Je něco jiného, složitějšího, nebezpečnějšího. A přesto se zas tolik neliší od nich," myslí tím církev ve Španělsku, "jen si musím dát větší pozor." pokývne taktéž a jeho následující slova ta její jenom potvrdí. Pak si však povzdechne, nohy zkříží v tureckém sedu, dávaje si pozor, aby je měla pořád přikryté dekou a nakloní se k němu. Znovu se však zamračí. Tohle se jí nelíbí. Zvedne se , opatrně kolem něj protáhne a prostě se usadí na zem vedle něj. "Vždycky jsi byl na tom lépe. Tvé.. schopnosti nevymizí. Co budu dělat já, až začnu stárnout?" ušklíbne se tentokrát sama. "Přestanu ho bavit, najde si nějakou mladší a už budu moc stará i na to, abych si našla manžela." ano, tehdy začne mít opravdu reálný problém. Pokud tedy.. "Pokud v té době budu ještě žít" dodá poměrně klidně, až lhostejně, a pohled jí padne na klavír v rohu místnosti. Jak je to dlouho, co hrála naposledy?

Zavrtí hlavou, nesouhlasně. Zvedne ruce, zaváhá, ale je to v pořádku, má přeci rukavice, a tak ji opatrně vezme za ty její. Aby ho poslouchala. "Je jiný..." zašeptá, naléhavě, "oni... Oni mají svoji pravdu a cíle. Oni věří. On ne... On věří jenom v sebe..." řekne jí tiše. Musí to vědět. Musí to být opatrná. Ve Španělsku mají svoje vyšší hodnoty. Ať už Boha nebo stát. Jemu nezáleží na ničem z toho.
Poslouchá pak její obavy. Stáhne obočí, podmračeně. Ví, že mluví pravdu. Jeho bude potřebovat vždycky. Ale bude potřebovat ji? Záleží mu na ní vůbec? Na komkoliv? Žít... Ona musí žít.
"Ty..." vydechne. A chvíli mlčí, než tu větu dokončí. Sleduje její pohled ke klavíru. "Ty budeš žít..." zašeptá nakonec. Pustí její ruce a vstane. Svlékne si svoji čistou bílou košili. A podá jí ji. Aby se mohla obléct. A jít hrát.

Sleduje bez mrknutí pohyb jeho rukou. Když zaváhají, když se natáhnou k těm jejím a uchopí ji. Tak opatrně. Jakoby byla z porcelánu a cokoliv hrubšího by ji mohlo poškodit. Což je celkem ironie vzhledem k tomu, co se tu odehrávalo před pár chvílemi. Ironie, kterou nechá odplout bez toho, aby se jakkoliv promítla v její tváři. Nechce ho znejistit. Už tak mluví.. tolik. Klidně se mi tedy zadívá do tváře, aby si vyslechla, co jí tak důležitého potřebuje říct, když ji i kvůli tomu chytil. Pohladí ho. Palcem mu přejede po kloubech schovaných pod jemným hedvábím a přikývne. "Budu to mít na paměti. Děkuji," pronese prostě a jednoduše. Občas je to nejjednodušší.
A místo toho se rozmluví sama. Snad, aby vydechl. Aby se mohl zase na chvíli ponořit do svého ticha, když už mu položila tolik otázek. Jemně se na něj pousměje a pak si všimne klavíru. Byl tu posledně? "Budu, ještě chvíli určitě." souhlasí s ním a sama se postaví. Udiveně sleduje, jak se svléká a byla by možná i o krůček couvla, kdyby jí ten bílý kousek látky nepodal. Není tak vysoký, jako biskup, ale pořád o kousek vyšší, než ona, tudíž stačí k tomu, aby košile zakryla to nejnutnější, když nechá deku, aby se svezla k zemi a protáhne jejími rukami vlastní paže a zapne si ji. "Občas mi přišlo, žes mi četl myšlenky." prohodí přes rameno upřímně, když zamíří ke klavíru. Opatrně k němu usedne, odklopí víko a jemně přejede po klávesách. Zkusmo jednu klávesu stiskne a místností se rozezní hluboký tón. "Omluv, jestli se spletu, už je to dlouho." zamumlá ještě Eliho směrem a přiloží prsty na klávesy. Ještě se nadechne, aby si, náhle nejistá, dodala trochu odvahy. Pak už se z toho těžkopádného začnou linout překvapivě jemné zvuky, splétající se do něžné a teskné melodie, zatímco štíhlé prsty elegantně, neuspěchaně kloužou po klávesách. Hraje, s pohledem upřeným přímo před sebe. Nechává vzpomínky na hudbu, aby se samy vynořily a řekly prstům, co mají dělat. Ne, při hře na nástroj se nesmí přemýšlet. To je třeba cítit, prožívat. A právě kvůli tomu zní ta melodie smutně, až trochu truchlivě, kopírující obrazy, které jí běží v hlavě tak věrně, jakoby je ten nejlepší malíř přenesl štětcem na plátno.
Pouze tu jednu skladbu. Odváží si zahrát pouze tu jednu ad prvního po poslední tón. Pak dozní poslední melodie, zanikne tak náhle, jako se ta první zjevila a Juliette složí ruce do klína. Lehce se zamračí. "Jednou mi to ujelo. A potřeboval by naladit." promluví, protože v tu chvíli prostě potřebuje to náhlé, ohlušující ticho něčím zaplnit.

Lehce mu cuknou koutky, na okamžik zase odhalí jeho dolíček. "Je to přeci má práce... Číst myšlenky..." zašeptá. Ustoupí a nechá ji obléct se. Sleduje ji pak. Jak jde, jak usedá ke klavíru. Dovolí si jednu hloupou myšlenku o tom, že ta košile jí sluší. Má ji do půlky stehen, téměř. Ale pak už začne hrát a on přestane myslet na cokoliv. Jen ji poslouchá. A pozoruje. Její tvář. Jakoby snad potřebovala omlouvat. Sleduje její tvář, když hraje. Postupně přichází blíž a blíž k ní. Je to truchlivá melodie. Ale krásná. A teď tam dokonale sedí. Přijde až k ní. Chviličku před tím než skončí. A pak se usadí vedle ní. Skoro bázlivě.
"Hraj ještě..." poprosí ji šeptem, když skončí. A pak si z rukou stáhne rukavice.

Nevšimne se, že se k ní začal přibližovat. Neuvědomí si, že k ní přistupuje krůček po krůčku, když se ponoří do melodie, která vzniká pod jejími prsty. Proto hudbu tak moc miluje. Je tvořivá, není jednotvárná, vyjadřuje emoce. A o lidech toho mnohé poví. Lidé, kteří nemají srdce, se nedokážou nechat hudbou unést, nemůže je vtáhnout, protože se dotýká něčeho nitěrného ve vašem nejzazším nitru.
Proto malinko nadskočí, když se vedle ní ozve ten tichý sametový hlas a obrátí k němu překvapený pohled. Nepostřehla, že stojí tak blízko. Usadí se vedle ní a ona se neodtáhne. Jen tiše přikývne na jeho prosbu a chvíli popřemýšlí nad tím, co by mohl chtít slyšet. Pohled obrátí k jeho tváři. Zkoumá ji, i pohled jeho očí. A než odtrhne pohled od jeho očí, tak přiloží opět prsty na klávesy a trochu se posune víc na kraj, aby bez problémů dosáhla na pedály. A pak její prsty začnou zase tvořit. Opět se rozezní melodie, pomalá, tichoučká, když jemně stiskává jednu klávesu za druhou. Teskná, stejně jako předtím, ale i tak odlišná. Pomalejší, složitější, kdy se spolu splétají dvě různé melodie na odlišných výšinách. Jedna výraznější než druhá, o to ta jemnější důležitější, protože je pod povrchem, prozradí toho o tolik víc, než ta zaslechnutelná v první chvíli. A pak se její tělo mírně nakloní, když pomalu sešlápne pedál a tím je prodlouží. Nechá je znít o chviličku déle, i když už její prsty směřují jinam. Na jiné klávesy, kde do této chvíle nebyly. A nechá tak zaznít novou melodii. Kratičkou, vysoce položenou a lehko přeslechnutelnou. Dohrávající melodie hrozí, že ji pohltí a to jen podtrhuje její nesmírnou křehkost. Ale drží se a také zní ještě o malinkou chviličku déle, když další dvě dohrají. A pak je i tato poslední melodie opustí a pošle je do náruče ticha.

Klavír se znovu rozezní pod jejími prsty. Na holé kůži mu naskočí husí kůže. Chvíli ji jen poslouchá. A zase pozoruje. Má ji teď tak blízko. Polkne. Vycítí, když se ta její krásná tklivá melodie chýlí ke konci. A náhle má strach... Nechce, aby to přestalo, aby to skončilo. A už si svlékl rukavice. Je připravený. A tak vydechne a natáhne prsty nad klávesy na svojí straně. Čeká na příhodnou chvíli a přidá se. Doprovodí její melodii ke konci, ale jen proto, aby hned navázal, aby pokračoval. Rozvedl ji dál. Aby nebylo ticho. Aby ta chvíle neskončila, aby ji ticho nezlomilo. Protože pak by všechno začalo být zase až příliš skutečné. Už je to dlouho, co hrál naposledy. Ale jeho precizní prsty nezapomínají. Na nic. Jako vždycky se dokáže naladit na její vlnu, snad až kouzelně, a tak její melodii nekazí. Jen do ní přidává svoje prvky. Svůj vlastní part.

Nebýt vycvičená ke klidu, tak jí překvapením prsty sklouznou a celé to pokazí, když se rozezní další melodie, kterou ale nevykouzlila ona. Místo toho pokračuje a pohledem těkne po muži, který sedí vedle ní. Na chvíli zadrží dech, když na ni naváže naprosto plynule, nenuceně. Jakoby jeho vstup byl součástí její skladby. Dohraje. Nechá prsty na klávesách a jen tiše sleduje tanec jeho prstů, naslouchá hudbě, kterou tvoří on. A pak přejede pohledem opět k jeho tváři. Pozoruje ji, emoce v ní vepsané. A ty dva roky zmizí. Nic se nezměnilo. V tuto chvíli si je tím naprosto jistá. V tu chvíli, kdy přesune prsty na černé klávesy a potichoučku se vloží do jeho melodie. Zdánlivě odlišná, ale přirozeně se proplétající s jeho hudbou se znovu rozezní ta její. Byl důvod, proč jim společná práce šla. V jistých ohledech i chvílemi vyhovovala. A kdyby se pro některé jejich společné jednání nejevilo až děsivě nebezpečně, tak by ho možná ani neodvolali.
Teď však spolu tvoří. Neničí, nezabíjí. Tvoří krásnou hudbu a Juliette se usmívá téměř neznatelným, jemným, ale o to upřímnějším úsměvem.

Přidá se k němu. Začne hrát s ním, stejně jako on předtím hrál s ní. Ani jeden nenechává tu melodii odumřít. Rozvíjejí ji dál a dál. Každý svým vlastním tématem. A ladí spolu. Doplňují se. Ve všem. Jako tenkrát, když spolu pracovali. On má svůj klid, nelítostně přesnou ruku, oči, kterými přečte snad kohokoliv, svůj dolíček a metody, kterými dostane všechno ze všech, ale i svoji podivnost, svoji izolaci. A ona má tu nebezpečnou jemnou krásu, díky které ji všichni podceňují, svůj rychlý úsudek, kterým dokáže rychle zhodnotit jakoukoliv situaci a obrátit ji v jejich prospěch. A taky má, na rozdíl od něj, tu přirozenou sociální inteligenci. Která je tak moc třeba při jednání s lidmi, kteří nejsou připoutáni k mučícímu křeslu. Jsou sehraní. A on hraje pro ni. Jeho rysy se uvolní, i napjatá ramena. Na tváři se i jemu objeví úsměv. Polovičatý, jako vždycky, ale upřímný. S dolíčkem.
V jednu chvíli se ale zapomene. Dostane se při hraní až příliš blízko k ní. A pak se jeho ruka dotkne té její. Z toho místa mu těla projede takový šok, že hrát přestane, ztuhne. Dokonale. Jako socha.

Ano. Nějaká dávno zapomenutá část jí samé se ho bojí. A asi i oprávněně. Málo komu se poštěstí vidět ho při práci. A odejít po svých. Stát na té bezpečné straně jeho zbraně. Ale.. jeho výraz, lesk v jeho očích, když pracuje. Nejednou ji pronásledoval ve snech. Nikdo se s alespoň kapkou zdravého se s ním nechce dostat do křížku. Ale teď ne. Teď je ta část ukonejšená, teď se nebojí a naopak v jejich společném hraní nachází klid. Stejně tak on, když nechá odplout napětí ze svých ramen. Tohle ji scházelo. To zapadnutí do sebe jako dílky puzzle. Hladce, nenásilně.
A pak to všechno z ničeho nic zmizí. Proplétající se melodie se zlomí. Klid z jeho těla v momentu nahradí dokonale nehybná ztuhlost. A ona na to zareaguje okamžitým ztuhnutím, než si uvědomí, co se vlastně stalo. Padne mezi ně ticho. Sklopí pohled k jejich rukám, které se jen letmo dotýkají. Chvíli na to překvapeně kouká. Z toho místa se jí začne do celé ruky rozlévat teplo z té jeho. "Předpokládám, že se to někdy muselo stát." zašeptá nakonec tiše a zadívá se mu do tváře ve které se odráží šok. Ani se nehne. Neví, jestli by se měla odtáhnout, neví, jestli ho nevyleká, když to udělá a ani netuší, jak bude zareagovat, když to tak nechá. Tak prostě nechává ruku na svém místě. S pohledem upřeném do jeho tváře, odhodlaná se odtáhnout hned, jak postřehne byť jen náznak jakékoliv negativní emoce. "V pořádku?"

Srdce mu buší, divoce, až v krku. Nikdy tomu hloupému úsloví nerozuměl. Až doteď. Protože teď ho tam vážně cítí. Nehýbe se. A ona taky ne. Neodtáhne se. A ona taky ne. Nakonec se pohne. Ale napřed jen očima. K jejich rukám. Její dotek, její dokonalá kůže, pálí. Ale není to nepříjemné. Vydechne. Pomalu. Pomaličku mu ramena klesají. Na tohle nebyl připravený. Ale... Ale už se to stalo. Skloní hlavu a zadívá se na její ruku. Pár pramenů vlasů mu přepadne do tváře. Pak, s lehkým trhnutím, vysvobodí svoji ruku z toho neplánovaného doteku. Ale jen na okamžik. Protože pak ji položí přes tu její. Úplně. Trhaně vydechne. Tohle je... Tohle je úplně jiné. Než s rukavicí. Chytí ji za ruku. Ale neodvažuje se jí při tom podívat do tváře. Jako by tohle pro něj bylo mnohem mnohem intimnější, než když ji pozoroval, jak se dotýká sama sebe, jak si dělá dobře s věcmi, které jí nosil. Je nervózní, nejistý.

Mlčí. Neodpovídá na nic co řekla. Až starostlivě svraští obočí a nespouští pohled z jeho tváře. Jjeí bezradnost ještě o trochu naroste. Přeje si, aby udělal cokoliv. Opravdu cokoliv, než tohle nehybné sezení. Až nepřirozené s tou jeho nehybností, protože kvůli tomu se nehýbe ani ona sama. Aby něco nevyvolala, nepokazila, nerozpoutala třeba jen tím, že by se ošila, válku. Kdo ví. Ona ne. Neví, co by jakékoliv gesto kromě jejího tichého hlasu mohlo způsobit. Ten kousíček kůži ji hřeje. Příjemně hřeje, i přesto, že z něj sálá horkost. Pak konečně alespoň vydechne. Hezky krůček po krůčku. Jemný pohyb ramenou. A naopak prudký pohyb rukou při kterém leknutím trochu nadskočí. A hned na to znovu jeho dotek. Výraznější, těžší, když překryje její drobnou ručku. Pořád se nehýbe. Nechává ho, ať dělá, co mu přijde příjemné. Ať zkoumá pokud chce. Přerývavý dech. Stisk a lehce skloněná hlava. Pozoruje to s údivem. Ještě se jí nestalo, že by její dotek takhle na někoho působil. Ani se nedá mluvit o tom, že by se ho dotkla, protože to vzniklo z jeho.. iniciativy?
Potlačí osten netrpělivosti, když se nic dalšího neděje. Čas, potřebuje čas. A ona by mu ho měla poskytnout. Proč vlastně? Netuší, proč to dělá. Proč je k němu tak ohleduplná, když k jiným není ani zdaleka. Nakonec se pohne i ona. Trochu se k němu natočí, svou ruku nechává volně ležet, když pomalu natáhne druhou k jeho tváři a dotkne se jeho vlasů. Těch pár spadaných uhlově černých pramínků, aby mu je odhrnula z tváře. "Eli," osloví ho šeptem. "Podívej se na mě." pobídne ho jemně. "Je to takhle v pořádku?" ten blázen je schopný tohle dělat i kdyby mu to nebylo příjemné. Chce si být jistá, že tohle není ten případ.

Trhne sebou, jako vyhlášené zvířátko, když se pohne a natočí k němu, přisune se tak k němu automaticky trochu blíž. A pak se dokonce dotkne jeho vlasů. Její ruka je teď tak blízko. Vydechne. Dá mu vlasy za ucho a jemu nezbyde nic jiného než se na ní podívat. Zadívá se na ni, na její starostlivý výraz. Nepamatuje si, že by se na něj kdy někdo díval takhle. A proto mu trvá dlouho než odpoví. Než se od toho výrazu odpoutá. Pomalu pokývne. "V pořádku..." potvrdí jí šeptem. "Ty?" vydechne. Nepouští její ruku. Nemůže. Ne teď, když už ji konečně drží. "Nechtěl... Nechtěl jsem... Zkazit tu hru!" zašeptá, omluvně.

A přesně proto se tak dlouho sama nehýbala. Škubne sebou, i když ten pohyb udělá pomalu. Hned pocítí nutkání ruku zase stáhnou a chvíli zase počkat, než udělá jakýkoliv jiný pohyb, ale odolá mu. Pomalu k němu natáhne ruku, aby mu odhrnula vlasy. Aby tak přilákala jeho pohled k její tváři. Dosáhne požadovaného účinku a tak ruku zase pomaličku stáhne. A ticho. Klidně se mu dívá do tváře, i když je na té její stále znát ta starost a trpělivě čeká, i když jí stojí trochu toho úsilí, aby se nezačala ošívat, nebo být netrpělivá. "V pořádku," odpoví tiše s lehkým úsměvem, který ho snad trochu uklidní. Zavrtí hlavou. "Nic se neděje. Můžeme si zase zahrát. Někdy jindy." ujistí ho o tom, že se nemá za co omlouvat. Lehce pohne rukou, kterou jí překrývá a sklopí k ní oči. "Je to zvláštní," přizná se sama tiše a znovu se pousměje. Tak dlouho šlapali kolem sebe po špičkách, nedotkli se kouskem kůže a pak stačí taková náhoda.. jako každý jiný dotek a přesto jiný, hřejivý, speciální.

"Máš klavír? Doma?" zašeptá, zcela náhodná otázka. Nebo taky ne. "Učila ses, když jsi byla malá?" pousměje se a zadívá se zase na jejich spojené ruce. Ano. Má pravdu. Je to opravdu zvláštní. A tak pokývne, aby jí dal za pravdu.
"Moc zvláštní..." vydechne. Jemně, opatrně, jí ruku stiskne. Ve své. Ne příliš silně. Jen tak. Aby věděl, jaké to je. "Nemyslel... Nemyslel jsem, že... Se to stane. Bez rukavic..." řekne upřímně, "ale... Je to v pořádku. U tebe... Je to v pořádku. Ty jsi... Čistá!" hlesne nakonec. Opravdu je. Vždycky byla. I když... Na ni teď sahal on. Ale na to nebude myslet! Nesmí na to myslet. Zavrtí prudce hlavou. Rozhodně na to nebude myslet. Sevře její ručku o trochu pevněji. Zamračí se.