Sídlo inkvizice

"Ano..." odpoví rovnou, je to přeci pravda. Dotýkal jenom jich. Pousměje se. "Nedotýkám... Nedotýkám se lidí, pokud to není konečné..." zašeptá, "dotýkám se lidí, které zabíjím, protože tam na tom nezáleží, jsou na konci, už nic nebude, nikdy, ne pro ně. A protože... Je to jiné. Ten dotyk je jiný!" vydechne. Neumí to vysvětlit. Jak se něco takového dá vysvětlit? Navíc... Nikdy nemusel. Nikdy se ho nikdo neptal, nikoho to nikdy nezajímalo. Nikdo nad tím nedumal. Jen ona. "U tebe... To... To byla... Já nevím. Byla to nehoda... A pak... Ty jsi jiná!" zašeptá, trochu zoufale, neví, jak by jí to řekl. "Ty nesmíš umřít, ale... Je to jiné. Ty jsi... Ty jsi čistá!"
Jak se dá vysvětlit, že od určitého okamžiku začal nenávidět dotyk? Jakýkoliv? Že ona je první člověk, živý a živoucí člověk, po jehož doteku začal toužit? Tak, že tomu sám nerozumí? Pousměje se. Přejede jí prsty po ramenou a zádech, znovu, když se od něj otočí. "Teď už bych to neudělal. Teď už bych to dělal jen tam, kde to máš ráda, kdybych musel..." zašeptá jí, nakloní se při tom blíž k ní, rty má blízko u jejího ouška. "Protože si to pamatuji. Kde to máš ráda... Oni by to nepoznali. Nikdy. On by to nepoznal."

Lehce nakloní hlavu ke straně a přimhouří oči, když ho poslouchá. Je to nové téma, citlivé, osobní téma. Zajímá ji. Tím, co říká, sám odpovídá na její otázky. Neplánuje mu to ulehčit, vložit mu slova do úst, když se jí snaží přerývavě vysvětlit čím je to u něj způsobeno. Proč neustále nosí rukavice. A má pravdu. Uvědomí si v té chvíli. Nikdy ho neviděla se nikoho dotknout. Kromě toho, když pracoval. Ona se lidí dotýká běžně. Nevadí jí to. Používá blízkost a svou hezkou tvář téměř jako jednu ze svých zbraní. Co lepšího muži, který je nešťastně ženatý a zoufalý z toho svazku, nabídnout, než milý úsměv a samozřejmě mimoděk se ho dotknout při konverzaci? Sledovat pak pohled, který vyšle ke své ženě, která se baví opodál a nevšímá si ho? Eliho však nechá. Nechá ho mluvit, i když slyší jeho lehké zoufalství z toho, jak se mu nedaří přesně vyjádřit, co by chtěl. Věnuje mu lehký úsměv, pohled do modrých očí a otočí se k němu opět zády. O chvilku později znovu ucítí jeho prsty na svém těle. Na ramenou, jak přejíždí po hrubých jizvách. Jemně. Má jemné prsty, ne drsné. Překvapí jí to. Většinou muži, kteří zabíjí, mají hrubé ruce, mozolnaté, vysušené. 
Spíše ucítí, než uslyší, jak se k ní přiblíží, jak se nahne přes okraj vany. Tiše vydechne, než zatají dech, když jí jeho dech ovane mokrou kůži až se zachvěje. "A dává ti to pocit výjimečnosti, Ezekieli?" vydechne a natočí hlavu ke straně, aby se mu zadívala do tváře. Neodporuje mu. Nenamítá nic proti tomu, co řekl. Ne, Julien to jen těžko pozná. Příliš zahleděný do sebe, příliš spokojený sám se sebou, když pod ním vzdychá. A to mu stačí. Nebude hledat způsoby, jak ji donutit sténat jeho jméno.

Trochu sebou škubne. Nejen pro to oslovení celým jménem, ale i proto, co řekla a jak. Pocit výjimečnosti... Proč to takhle nezní vůbec jako něco dobrého? Povzdychne si. Asi... Asi by si měli promluvit. Trochu lépe. Lépe než takhle. Takhle na ni nevidí, nevidí jak se tváří, nepozná pořádně, co si myslí, když se ho ptá na takové věci. Namočí ruku do vody. Ještě pořád je horká. Vstane a obejde vanu dopředu. Přemýšlí, na pár vteřin, jestli si má vlézt do vody k ní, aby byl pořádně naproti ní. Ale neudělá to, měl by mokré kalhoty, to by ničemu nepomohlo. Tak si prostě sedne na okraj vany na druhé straně. Takhle na ni vidí. "Já... Nevím..." přizná nakonec, "možná trochu ano?" zašeptá a dívá se na ni, jí do tváře. Prsty jedné ruky začne přejíždět po hladině vody, "Vždycky to bylo tak nějak... Výjimečné," sklouzne k hladině pohledem, trochu se usměje, zvláštně, v očích mu na chvilku zase potemní, "pro mě. Nevím čím to je. Nebo proč to je. Chceš... O tom mluvit?" zvedne pohled znovu k ní, skoro líně.

Zaslechne ten povzdech nad její otázkou, který následuje ticho. Ticho, které ona sama nevyplní. Pouze ho doprovází pohledem, když znovu obchází vanu a usedá na její okraj. Sama se opře bokem o její stěnu a loket ruky, kterou si podepře hlavu, opře o její okraj. S lehkým úsměškem sleduje vlnky, které se rozbíhají po hladině, když si máčí ve vodě prsty. Úsměšek je dobrý výraz, dává najevo, že je nad věcí, že se cítí pohodlně. Nedává prostor pochybnostem a jiným nežádoucím emocím. Je to natolik dobrý výraz, že ho nosí ta často, že už ani ona sama kolikrát nerozezná, zda se tak opravdu cítí, nebo je to jen nasazená maska. 
Zvedne pohled od hladiny právě v čas, aby zachytila krátkou změnu v očích. "Co třeba tohle? Protože to bylo obtížné i pro tebe, ale nakonec jsi to rozlouskl, rozlouskl jsi mě? A s tím, jakými nesnázemi jsi kvůli tomu musel projít víš, že je pramalá šance, že to dokáže někdo jiný. A tebe to těší. Vědomí, že mi.. určité věci můžeš dát jenom ty." domluví a mírně se ušklíbne. Lehce k němu mávne rukou v pobízivém gestu, aby její slova potvrdil, nebo vyv - ne, je si naprosto jistá, že tady není prostor pro vyvrácení. A vědomí, že to, že někomu způsobíš bolest, i když jinou na kterou jsi zvyklý, a on by díky tomu zasténá pod rukama, musí být také výjimečné." dodá, nemůže odolat. S lehce zlomyslnou jiskrou v oknu. Říkal, že tu oči ani uši nejsou. Tak proč se držet zpátky. Však moc dobře ví, co dokáže způsobit její temperament, když sebeovládání povolí a ona nezvládne, nebo ani nechce, udržet emoce na uzdě.

Trochu se zamračí, když vidí její výraz, její typický obranný úšklebek. Zná ho. Ale nemá rád, když ho používá na něj. Jakoby nevěděla, že před ním tahle její maska neobstojí. Jen ho rozčiluje, že se na něj ušklíbá. Chce jí to dokonce říct, aby to nedělala, ale ona ho předběhne. Začne mluvit. Teď se ušklíbá ještě víc. Nakloní hlavu do strany. Povytáhne koutek v pokřiveném úsměvu, a čím víc Juliette mluví, tím víc se jeho dolíček prohlubuje. Nechá ji domluvit. Celou dobu u toho dál přejíždí prsty po hladině.
"Díváš se na mě, snad mě i vidíš... Ale nemluvíš se mnou! Mluvíš s ním... Mluvíš s biskupem. Mluvíš s jeho egem, s jeho aroganci... Opravdu si myslíš, že já jsem jako on? Že tohle je něco, co chci, co chci slyšet, abych si myslel, jak strašně výjimečný jsem?" zašeptá a zadívá se na ni, "když se u toho ušklíbáš jako kdybych byl jen pomatený malý kluk.. " pokývne, "já pozoruju. A já vím. Ale nedělám to, abych byl výjimečný. Řekl jsem ti, že to pro mě bylo výjimečné s tebou. Ne že se já cítím výjimečně, protože bych na tebou měl nějakou moc. Protože nemám. Všechnu moc momentálně drží on. I nad tebou!" pokývne a zvedne ruku. "Zatím!" dodá a zabodne pohled přímo do ní. Z prstů mu odkapává voda a on se usměje. Skutečně usměje. Stejně zlomyslně jako ona před chvílí. A je to zatraceně děsivé. Ale zároveň... Způsobuje to podivné mrazení podél páteře. Ale nemusí to být nutně jenom špatné mrazení, že ano. Vstane a přejde k ní. Pohladí ji po tváři a zvedne ji k sobě. "Nechci být jako on. Je příliš zaslepený svojí mocí nad tebou, že nevnímá tu, kterou nad ním máš ty. Já nejsem zaslepený. Nikdy nejsem." řekne jí, pevně, myslí to vážně. Protože ji zná. Julien ji podceňuje, příšerně ji podceňuje. A on takový není, neumí být. To by nebyl tím, kým je. On ji nepodceňuje. Má nad ní nějakou moc? Snad. Fyzicky rozhodně. Ale moc dobře si uvědomuje moc, kterou má ona nad ním. Někdy ho to děsí... Pomyšlení na to, co všechno by pro ni udělal, kdyby musel nebo kdyby ho požádala. Protože to ona je výjimečná. V celém jeho světě. A to dává jí větší moc než jemu.

Ucítí i lehký náznak zlomyslnosti ve svém rozpoložení, když si všimne toho, jak se během její řeči mění jeho výraz, když nakloní hlavu ke straně v tak charakteristickém gestu. Známém gestu. Hned je to něco jiného. Známého, povědomého. A když začne mluvit? Tak i mrazivého, když jí ostrý drápek chladu pomalu přejede podél páteře. Lehce přivře oči, sleduje ho a ve chvíli, kdy do ní zabodne pohled, tak jen lehce povytáhne obočí. Nechává ho mluvit, tiše sedí v teplé vodě a zarazí se jen nad tím jediným slůvkem, nad tím zatím při kterém s náznakem zvědavosti sama nakloní hlavu ke straně. 
A jestli jí mrazilo předtím, tak se při tom úsměvu, prvním skutečném úsměvu, který jí za dnešek věnoval, musí lehce zachvět. Ne však děsem, nebo strachem. Ne. Ne v tomto případě. 
Usadí je jí na rtech neznatelný úsměv, jen s lehounce zvednutými koutky. Tváří se otře o jeho prsty a bez odporu zvedne hlavu, zadívá se mu do temných očích. Čistých, až chladně klidných očích, soustředěných na svůj cíl, na ni. Bůh ví, proč se jí v tu chvíli lehce zkrátí dech. Ta tam je úšklebek, ta maska, kterou nahradí něco dočista jiného, upřímnějšího. "Nejsi," zavrní tiše. Jako kočka, která dostala svou smetanu. A zůstává otázkou zda tím pouze potvrzuje jeho nezaslepenost, nebo jako ujištění, že není jako Julien, biskup, ten děsivě přitažlivý parchant. To jsou na něm ale veškerá pozitiva. Ne, biskup je jako hračka z kočičí šanty. Smrtící hračka, ale pravá výzva stojí před ní. K té pravé výzvě pro ni samotnou se nakloní ještě o kousek blíž, když líně vynoří obě ruce z vody a zapře se jimi o okraj vany. Přiblíží svou zvednutou tvář ještě o kousek blíž k té jeho. Zvedne ruku a lehce mu mokrými prsty přejede po tváři, jen lehoučce bříšky prstů jako dotek motýlích křídel. "Tady tě máme," zašeptá tiše s ohníčky v očích, spokojeně. Ach, jak moc je teď spokojená. "Konečně," vydechne stejně potichu, jako mluvil celou dobu on sám. Konečně. Jak jí chyběl. Přesně tohle rozpoložení, kdy je plně sám sebou, s čistou myslí, ale ještě ne magořící, ne děsivý, a ne to klubko nejistoty, které jí doteď předváděl. Přesně to správné rozpoložení na hraní si.

Stojí přímo nad ní a sleduje jí. Její oči. Jejich lesk. I ona změnila výraz, tatam je ten příšerný úšklebek, který na ní tak nemá rád, i když ví, k čemu ho má a proč. Teď... Teď zase vypadá jako kočka. Jako šelma. Prohnaná a zákeřná. Jako ona umí být. A hravá. To taky postupně objevoval, v hlubokých kobkách španělské inkvizice, když za ní docházel, když si s ní začínal hrát. Nejdřív se ho bála, protože jí ubližoval při výslechu. Byla plachá a opatrná, byl přeci od nich, co když to byl trik. Byla ostražitá. Vždycky byla ostražitá. Nikdy se nezlomila, nikdy nepanikařila. Byla první žena, první dívka, co nepanikařila, co nikdy nepodlehla hysterii. A nejspíš i poslední. Protože i drtivá většina mužů se zlomí, stanou se z nich děti, co jen pláčou a prosí o milost, co volají matku. Ať už svojí nebo tu na Nebesích. Ale i ti nejtvrdší nakonec promluví. A ona nakonec promluvila taky. Ale promluvila, protože byla ostražitá, protože věděla, protože nenáviděla. Protože se chtěla pomstít. A protože tou dobou už znal její tajemství. Její tajná místa, její zakázanou rozkoš. A ona znala jeho. Jeho tajné zakázané potěšení. Brzy začali hrát jinou hru. Jen oni dva. Už nebyla plachá, už byla šelma. Už ho provokovala. Stejně jako to dělá právě teď.
Usměje se pod jejím dotekem, dolíček se prohloubí přímo po jejím prstem. "Konečně?" zopakuje tiše její slovo, "chyběl jsem ti?" zašeptá a chytí ji za ruku. Vydechne. Tahle hra je jiná. Protože teď už se jí dotýká. A ona se dotýká jeho. Tohle je nové. Mělo by ho to znervóznit. A nejspíš by znervóznilo. Ale ne teď, ne v tomhle rozpoložení. Teď si hrají. Usměje se. Skloní hlavu a políbí ji na bříška prstů. A pak udělá něco, o čem byl jen před pár minutami přesvědčený, že se nestane. Pustí její ruku a zvolna, beze spěchu, si rozváže kalhoty. Svlékne si je. Ale on není jako Julien ani v tomhle, má pod nimi spodní prádlo. Čistota a podobně. Odloží kalhoty stranou, do bezpečí. A pak prostě vleze do vany za ní. Naproti ní.

Lehce pohne prstem, jen maličko, aby přejela přes ďolíček, který se ještě prohloubí, když se usměje po jejích slovech. Pohled přesune z jeho očí k ruce za kterou ji chytil a její lstivý úsměv se ještě prohloubí. Nakloní hlavu ke straně a přemýšlivě našpulí rty. "Možná trošičku," zašeptá nakonec a sjede ho pohledem. "Ostatní jsou příliš.. průhlední, předvídatelní." lehce pokrčí rameny, než přivře oči a vesele se uculí. "A jak moc jsem chyběla já tobě?" Neptá se jestli. Proč? Ví, že ano. To se ozývá její sebevědomí, jistota v sebe samu a své schopnosti. Jen ji zajímá jak moc. Jak moc na ni myslel za ty dva roky. 
Na jeho úsměv odpoví svou verzí a nespouští z něj pohled, když se sklání, aby ji políbil na prsty. Chce to vědět. Jaké jsou jeho rty. Lehce nad tím dotekem zamručí. Pak už však lehce udiveně sleduje jak se.. svléká? Zadívá se na něj pohledem, který se ho jasně ptá, jestli je si svým konáním vskutku jistý. Avšak bez nějakého pobídnutí se posune, aby mu uvolnila místo a on se mohl přidat do horké lázně. Jakmile se usadí, tak se Jul pohodlně opře a chvíli si ho jen zamyšleně měří pohledem. Pak se však znovu usměje. "Jestli mi necháš to mýdle ve vlasech zaschnout, tak je pak nerozčešu a opravdu tě nebudu mít ráda." podotkne tiše. Ještě než domluví, tak se v sice prostorné vaně, avšak teď už malinko těsnější, když se snaží, aby se sebe nedotýkali, k němu otočí zády a podívá se na něj přes rameno. "Nebo si je klidně domyji sama." prohodí až lhostejně, stále s tím kočičím pohledem a vskutku.. v hned následující chvíli se do toho pustí.

Pozoruje ji zatímco si jeho tělo zvyká na teplotu vody. Chyběl jí. Chybělo jí to, jaký je. Pousměje se. Pak pokrčí rameny. "Myslel jsem na tebe... Kde jsi, jestli stále pracuješ... Jestli tě ještě uvidím..." pokývne, nemá důvod jí lhát. Jsou přeci upřímní, k sobě navzájem. "Byla jsi pryč, když jsem dostal ten dopis. Musel jsem se sbalit, abych stihl loď... Další by vyplouvala až za měsíc. Proto jsem se nemohl rozloučit..." povzdychne si. Tenkrát ho to trápilo. Vlastně nechtěl ani přijmout, ale zároveň nemohl odmítnout. Kdyby to udělal, přišel by o všechnu práci. A to už by ji asi neviděl nikdy. Přijal to, protože doufal, že se jednou vrátí domů. Kde teď bude i on. Ale tohle jí říct nemůže. Ne. To nemůže.
Juliette opět přeruší veškeré jeho myšlenkové pochody, tentokrát ani ne tím, co by řekla, ale hlavně tím, co začala dělat. Začala si sama umývat vlasy. A ten pohled, který mu věnovala přes rameno. Na chvilku ho úplně přimrazí. A on jen sleduje. Ale pak přivře oči. Klekne si za ní a chytí její ruce. Odtáhne jí je a usměje se na ní. Pohladí ji po ramenou. Ke krku. A přes něj jí vyjede prsty do vlasů. A začne jí je oplachovat. Pořádně. Tohle je přeci jeho práce.

Možná by si i objala rukama pokrčené nohy a tváří se opřela o kolena, když ho pozoruje, zatímco jí odpovídá, ale neudělá to. Zachová si svou pohodlně rozvalenou pózu a s lehkým úsměvem studuje jeho tvář. Především ve chvíli, kdy sám začne s tím, proč jí neřekl ani půl slova, když z ničeho nic zmizel. V tu chvíli lehce přimhouří oči, protože se v jejím nitru ozve lehký závan starého pocitu, který cítila po jeho odjezdu. Jakási směs uražené pýchy a opravdového dotčení. Protože byly tým, ne? Tenkrát se jí v hlavě honily i takové otázky, jestli to celou dobu vnímal stejně, nebo si to vybájila jen ona sama. Protože.. "Mohls nechat alespoň vzkaz u Juany," nepodaří se jí zakrýt lehký stín výčitky, když vysloví jméno její španělské služebné, kterou později nahradila tu, která ji byla přidělena, protože té původní se stala jistá nehoda. Nebyla hloupá, i když si to rodina jejího neboštíka snoubence myslela. Hned jak si uvědomila, jak se věci mají, tak se začala obklopovat svými lidmi. A Juana jí dlužila život, pořád dluží. A proto svou paní dobrovolně následovala i do Francie. "Dělala jsem si o tebe starosti." vydechne pro změnu ona. Tenkrát málem ani nedokončila úkol, který v té době plnila. Málem to skončilo fiaskem, jak byla rozhozená, ale to mu nepoví. Nemůže. Neměla by. 
Zažene ty myšlenky kamsi do pozadí. Poradí si s tím později. A radši se ze vzpomínek na minulost vymaní a začne se znovu věnovat tomu, co je teď, protože na tom záleží. A začne ho znovu malinko provokovat. Jen lehce. Nevinně. A tentokrát doopravdy. Fakt. Znovu se na něj přes rameno zadívá, když ucítí jeho ruce na svých. Úsměv mu lehce oplatí a pak zavře oči, jakmile ji pohladí po ramenou a zakloní hlavu, když vjede svými prsty do jejích vlasů. Vydechne. "Hned je to o něčem jiném." zamumlá spokojeně a tiše zamručí. Hned je to o něčem jiném, když jsou ve vaně a né té smrduté kobce. "Nikdy jsem ti nepoděkovala za tvou.. péči. Tehdy." zamumlá tiše a oči zase otevře. Ano, svým způsobem mu to splácela, ale neměla mu jak splatit to, že ji při výslechu podstatně šetřil.

"Chtěl jsem. Napsal jsem ho... Ale nemohl jsem jí ho předat!" zašeptá, "odchytili mě na chodbě, když jsem šel za ní. Ale... Mám ho pořád u sebe..." pousměje se a pokrčí rameny. I to je pravda. Opravdu ho má. Schoval si ho. Spolu s pramenem jejích vlasů, který jí ustřihl, když spala, zatímco společně byli na výjezdu. Ale to jí taky nemůže říct.
A tak ji raději myje vlasy. Ona mu pod rukama skoro přede jako spokojená kočka. I on se usměje, spokojeně. Opláchne jí mýdle z vlasů a prsty jí je projede, něžně. Nikde nezatahá, za nic. Při mytí ne. Při mytí to ráda nemá, ani při česání. Nechá ji pak, aby se zády opřela o něj, o jeho tělo. Vezme její vlasy a položí si je přes rameno. Cítí je na svých zádech a je to zvláštní pocit. A pak otevře oči a zadívá se přímo na něj. Jsou si teď... Blízko. Opravdu blízko. Vidí její nádherné oči, tvar jejích rtů, když šeptá o poděkování, které nepřišlo, vidí špičku její brady, a vidí i dál, vidí pevně kulaté obrysy jejích prsou, temnější bradavky a její dokonale bledou kůži. Tak... Nešpanělskou. Zvedne ruku a prsty jí jemně přejede kolem pupíku. Opíše s nimi kolem něj další kroužek, dokonalý, pravidelný kroužek. U toho se jí ale dívá do očí. "Není zač..." řekne prostě. Je teď tak blízko její tváři, že na té své cítí její dech.

Krátce předtím, než zavře oči, tak po něm ještě vrhne zamyšlený pohled. Napsal? Zajímá jí to. Vyčítala mu to, že ji tam beze slova nechal samotnou. Chtěla by vědět, co jí nakonec napsal, i když se nedostal do jejích rukou. Ne, nepochybuje o pravdivosti jeho slov. Zná ho, ví, jaký má na něj vliv a v takové situaci by jí nelhal. Ještě, když si upřímnost oplácejí. Alespoň pro dnešek. Otázka, jak to bude dál, další dny. 
Pozná však moment, kdy skončí s vyplachováním mýdle, když jí jen jemně projíždí vlasy. Pamatuje si to. Za ty dva roky snad nezapomněl vůbec nic. Ať už přičiněním jeho vlastním, nebo tím, že povolila držení těla, tak skončí o chvíli později opřená o jeho hruď. Na chvilku napne svaly, než si na to zvykne a vzápětí se zase postupně uvolňuje. Nechá ruce volně splývat po hladině, i když s nimi občas pohne, aby zvířila vodu. Po chvíli se na něj znovu podívá a tiše promluví. Zkoumá jeho tvář, když si hlavu lehce opírá o jeho rameno. Pousměje se na tu prostou jednoduchou reakci a mírně nakloní hlavu ke straně. Mohl ses rozhodnout jakkoliv jinak, ale neudělal to. pokračuje tiše. Jednu ruku ponoří a přejede mu prsty po hřbetu jeho ruky a pomalinku pokračuje přes zápěstí a předloktí, po paži a ramenu, krku a hraně čelistí až k jeho tváři po které ho něžně pohladí. Sleduje, jak jí bříška prstů kloužou po jemné kůži a pohledem krátce sklouzne k jeho rtům. Mimoděčný pohyb způsobený tou lákavou blízkostí. A pak pokračuje k jeho sytě modrým očím. Co by sis přál? vydechne, zvědavě. Co by chtěl jako alespoň malou odměnu, poděkování. Nepřerušuje jejich oční kontakt, když druhou rukou přikryje tu, která jí hladí po břiše. A přiblíží se tváří ještě o kousíček k té jeho.

Její tělo se opírá o to jeho. Cítí na sobě její kůži, její záda, každou jizvu i každý její nádech. Její tvář, nejprve klidnou, ale teď se do ní vkrádá něco... Něco jiného. Její prsty putují po jeho kůži, zanechávají ho s husí kůží, přestože klečí v horké vodě a hřeje ho i její horké tělo. "Nemohl jsem se rozhodnout jinak..." svěří jí, tiše, důvěrně, rty se přitom jen letmo, maloučce, dotkne jejího ouška. Nemohl. Opravdu ne. Ne, když šlo o ni, o její kůži, o její oči a její rty. Když šlo o všechno, co v něm probouzela. A co v něm probouzí do teď. I teď. Očima putuje po jeho tváři. K jeho očím. Najde je, jak se vpíjejí do těch jejich.
Co by si přál? Může snad i cítit, jak mu srdce vynechalo jeden úder, aby si ho pak vynahradilo tím dalším, prudkým a silným. Přál... To, co si přál předtím? V místnosti s krbem, kde bezmocně zatínal prsty do látky a kůže? Na co myslel, co chtěl... Vydechne.
"Chci tě ochutnat!" zašeptá jí. Přejede prstem po linii její čelisti. Tentokrát má její ústa tak blízko. Tak na dosah. Jen trochu se skloní a... A je to tady. Dotek jejích sametových rtů, horkých tak, jak si je představoval. Ale mnohem mnohem jemnějších než kdy doufal. Měkčích. Přitiskne si její tělo pevněji na svoje. Nechá dlaň odpočívat na jejím podbřišku. A drží ji. A líbá ji. Konečně ji líbá.

Cítí, jak reaguje na její jemný dotek, když prsty opisuje tu cestičku až k jeho tváři. "To je dobře," vydechne stejně tiše, když ucítí ten letmý dotyk. Dotyk, který by mohla snadno přehlédnout, kdyby se právě nesoustředila na blízkost jeho tváře po které pomaličku putuje pohledem. "To bychom tu pak nebyli." dodá s lehce rošťáckým úsměvem, když pohled opustí jeho rty a vyhledá ty modré studánky ve kterých by se mohla jednoduše utopit. 
A pak vysloví tu otázku. Tak prostou a přesto potřebuje přemýšlení. Snad každý, i Eli, když se na krátký moment oba odmlčí. Čte v jeho očích. Ví to. Ví, co by mu mohla dát, aby byl spokojený. I víc, aby se roztékal blahem. Nechá ho to však vyslovit. A pak se k němu o kousíček přiblíží. Tichá a výmluvná pobídka, kterou vyslechne, když překoná ten poslední kousíček mezi nimi. 
Vydechne do jemných, ale zároveň pevných rtů. Sama se k němu lehce přivine, když se s tichým šploucháním pootočí alespoň bokem k němu, aby to bylo pro oba pohodlnější, ještě příjemnější. Prsty pomalinku, neuspěchaně vklouznou do tmavých vlasů, stejně tak jako rty pomalinku, jemně líbají ty jeho. Opatrně, snad aby tu chvíli prudším pohybem nerozbily, ale i zkoumavě. Objevují nové pocity, protože toto je výjimečné, to propojení, které mezi nimi bylo od začátku. Zkoumají, ohleduplně zjišťují touhy a něžně si berou co chtějí ony samy a snaží se plnit nevyslovená přání, aby na tento polibek muž, který svírá drobnou brunetku v náruči, dlouho vzpomínal ještě roky. Roky po tom, co tato chvíle zanikne, co se stěny kolem nich rozpadne v prach a svět, jaký znají, zmizí v nenávratnu.

Uvolní sevření kolem jejího těla, aby se mohla natočit lépe k němu. Pak ji ovšem ale znovu obejme. Pohladí ji po té jemné bledé kůži, kterou tak obdivuje. Prsty jí přejde po žebrech, je tak snadné nahmatat je pod kůží. Je tak drobná, tak křehká. Víc si ji přitiskne k sobě. Aniž by přerušil jejich polibek. Konečně. Konečně to dokázal, konečně ochutnal její rty, její polibek. Je to naprosto nové... Všechno. Je to jeho první polibek v životě... Tedy. Ne tak úplně. Ale to není podstatné. Prostě je. Dotýká se jejího těla s úplně novým cílem, teď nezkoumá pro sebe, ale pro ni. Ví, kde se ráda dotýká sama sebe, ale teď musí objevit, jak se jí tak má dotýkat on sám. Tohle totiž není bolesti. Ne tenhle okamžik. Tohle je ještě mnohem intimnější... Jakoby všechno, co spolu dělali a zažili... Vedlo právě sem. K téhle jedné jedinečné koupeli.
Když se nakonec jejich rty přeci jen odpojí, aby mohli popadnout dech, zůstane u ní blízko. Opře si čelo o její a dívá se jí do očí. Sleduje její výraz, sleduje, co říkají teď, co říkají na to, co se stalo. Zůstává klidný. Uklidňuje ho její blízkost i její vůně. Vždycky měl rád, jak voněla. Její kůže, její vlasy. Žádné parfém nebo mýdlo, prostě jen ona. Takže teď se jen dívá. A čeká na verdikt.

Nechává ho, ať se jí dotýká po libosti. Ať zkoumá a objevuje, protože ví, že to dělá. Potřebuje. Objevit taje něčeho nového, zvláště co se pak reakcí těla týče. Ale je to odlišné než tehdy, je to o ničem jiném. Hladí ji, přejíždí jí prsty po pokožce ne za účelem jí způsobit další bolest, ale aby se cítila dobře, aby se jí to líbilo, zůstala uvolněná a především si to užívala. Nenavádí mu, nepomáhá mu. Jen souhlasně zamručí, nebo lehce stiskne jeho vlasy mezi prsty, když najde to správné místečko, zatímco druhou rukou sama putuje po jeho trupu. Opatrně, jen zlehka. Stále myslí na to, aby neudělala něco příliš prudkého a znovu ho nevylekala, i když si nemyslí, že to v tomto jeho rozpoložení hrozí. Opatrnosti však nikdy není dost.
Avšak všechno jednou končí a není tomu jinak ani v tomto případě, když se dva mladí lidé spočívající ve vaně od sebe pomalu odtáhnou. I tak však Juliette zůstává blízku u něj. Líně otevře oči a na rtech se jí usadí jemný úsměv, když se zadívá do těch jeho. Jejich dech se mísí. Tiše vydechne a uculí se. S náhlým veselým mu oplácí pohled. "Takže.." začne, když z jeho očí pozná, že čeká. Čeká co na to řekne ona. "Neutekl jsi," jako předtím. "A ani ses po mně hned nevrhl. jako všichni ostatní. Dokončí i tuto výpověď v duchu. Prstem opíše obrys jeho kliční kosti. "Člověk u tebe pořád objevuje a učí se." zamumlá s lehkým úsměvem. Je klidná. Samozřejmě, že ano, i když její úsměv je podstatně upřímnější a dosahuje i do jejích očí. Bylo to... zvláštní, ale příjemně. Už je to roky, co zažila takový polibek. Polibek, který je prostě tím čím je a není to jen cesta za získáním něčeho dalšího, většinou jejího těla. A celé to ještě okořeněné tím, že byl s ním. S ním nikdy nic není šedivé.

Její reakce, ta, na kterou čekal, je... Veselá? Opravdu to tak vypadá. No. To je sice matoucí, ale rozhodně je to jedna z těch dobrých! A tak ji prostě přijme a nechává její prsty putovat po jeho tváři. A poslouchá. Jistě, že neutekl. Když už zašel tak daleko, bylo by to... Hloupé. A vyčítal by si to. Teď nemá co si vyčítat. A nevrhl se po ní... Ne. To je pravda. To neudělal. Ani by to takhle nechtěl. Není Julien. Nechce po ní, aby pro něj něco hrála. Respektive... Teď už to nechce. Ví, že to dělala. Ze začátku. Když za ní chodil. Samozřejmě to ví. Je si vědom spousty věcí, i těch nepříjemných. Ale o tom to je. Zlehka se na ni usměje, poměrně hřejivě. Pohladí ji po tváři a dá jí vlásky za ucho. "Ne... Neutekl jsem. Ale budu muset, brzy..." zašeptá, "začíná se stmívat. Určitě už ti přinesli suché šaty a brzy bude večeře, tu on nezmešká. A já budu muset dolů. Do práce..." zašeptá, "víš, že nás tu nesmí najít... Ne společně!" pokývne. Těžko si představit, jak by biskup zareagoval, kdyby je takhle viděl. Dvě své oblíbené hračky společně. Jakou formu trestu nebo pomsty by zvolil. Něco zákeřného, tím si byl jist. V tomhle si Julien libuje. Pomalý psychický teror a rozklad. Umí to snad stejně skvěle jako Ezekiel ten fyzický.

Ten úsměv, který jí věnuje, lehce pohled kusy ledu, které spočívají v jejím nitru. Jen se lehce zachvějí, než začne mluvit. Zastaví se uprostřed pohybu a ruku zase pomalu spustí. Ano. Už je pozdě. "A v sídle si o mě určitě dělají starosti." zamumlá poměrně tiše a zlehka přikývne. "Ne, nesmí." potvrdí a nechá obě ruce, ať se stáhnou z jeho tělo a na krátký moment se ponoří. "A nenajde. Nejsme amatéři." odfrkne si lehce a na chvíli zavře oči. Jen si ještě na krátký moment vychutnat náruč. To, jak ji jeho tělo hřeje do zad a ruce spočívají na jejím těle. Pak je však zase otevře a už se v nich neodráží to veselí se kterým s ním ještě před pár minutami mluvila, není v nich ta uvolněnost a rozvernost. Naopak. Za tu chvilku, kdy byly schované po víčky se v nich objevila až nezvyklá vážnost a lehké stíny, které si sebou nosí již nějaký ten rok, jejichž základ byl položen při její cestě do Španělska, před lety. A od té doby se pouze prohlubovaly. 
Už se na Eliho nepodívá, když ruce opět vynoří a zapřená o okraj vany z ní vystoupí. Začne se osušovat. Obchází u toho koupelnu a zkoumá ji pohledem, když se jí pohled zastaví na kousku látky. Přikročí k háčku na stěně a sundá z něj cosi z jemného hedvábí. Po menší prohlídce se z toho vyklube koupací plášť. Ženský. Výraz Juliette lehce potemní. "Tu košili jsem kdyžtak zničila já. Dovolil mi to." poznamená tiše s hlasem ve kterém se neodráží jakákoliv emoce. A podle všeho nebude poslední. Sevře látku mezi prsty a vrátí se opět poblíž vany, aby se znovu oblékla do vypůjčené sněhobílé košile. Není spokojená. Teď opravdu není spokojená. A pečlivě udržovaný neutrální výraz je jen předzvěst blížící se bouře. "Vrátíme se?"

Uvidí tu náhlou změnu v jejích očích i v jejím výrazu, okamžitě. Zlobí se. Zlobí se, že to ukončil? Ale copak mohl jinak? Podle světla za oknem už je pozdě, skoro příliš pozdě. A to přeci nemůže dopustit. Nesmí ji vystavit nebezpečí. A biskup prozatím představuje velice velké nebezpečí. Dívá se, jak vylezla z vody. I na to, jak se pečlivě vyhýbá jakémukoliv pohledu na něj. Pousměje se. Povzdychne si. Ale nekomentuje to. Proč by měl. Očekával by, že to pochopí. Ale nedá se nic dělat. Vstane a vyleze z vody. Sám se osuší a obleče si kalhoty. Podívá se po ní. Našla nějaké ženské oblečení. A teď vypadá ještě rozzlobeněji. Na její poznámku o biskupově košili kývne. "Dobrá," řekne jen. Má to přeci logiku, sám ho slyšel to povolení jí dát.
"Ano... Pojďme zpátky. Musíš se převléct a vrátit mi košili..." zašeptá. Projde kolem ní a otevře dveře, jen zlehka, aby nakoukl na chodbu. Až pak kývne a otevře je úplně. Podrží jí je. A vrátí se s ní do salonku s krbem.

Slyší ho, pozoruje ho koutkem oka. V duchu si sama povzdechne, ale nechá to být. Stejně tak on. Není vhodná chvíle, aby to vysvětlovala. Měla zato, že nebude potřeba, ale.. Někdy si s ním o tom promluví. Až nastane vhodná chvíle. Teď se musí znovu nasoukat do své role. Jak mu vysvětlit, že teď, tady a s ním v té vaně, byla nejvíce sama sebou za poslední měsíce? Její život je jedno velké divadelní jeviště. Mění masky. Mění kostýmy. Dokonce i charaktery pro danou situaci. Je to potřeba. Ví toho příliš. Ve Španělsku byla pod drobnohledem inkvizice, tady má sice o něco více volnosti, ale zase musí Španělsko skrývat před lidmi, kteří ji viděli vyrůstat. Otázky. Stále ty samé otázky. Co tam dělala, proč na pár let přerušila veškeré styky. Nemůže jim to říct. Zabloudí pohledem krátce k Elimu, který se právě obléká. Neví, jaké to je být čistě sama sebou. Občas má pocit, že to už zapomněla. Jaká opravdu je. Ale díky němu si připomněla alespoň ty části o kterých si je jistá. O to těžší je vrátit se ze zákulisí pod světla reflektorů. Sevře látku ještě pevněji. Vynaloží veškeré své sebeovládání a vysloví tu otázku. 
Nemůže vybuchnout. Ne teď a tady. Ovane ji vzduch, když ji míjí. V prstech druhé ruky sevře lem košile. Vrátit? Ano, zajisté. Není její. Jen jí ji půjčil, aby se tu nepromenádovala nahá. Nebude její. když kontroluje chodbu, tak se zhluboka nadechna. Nadechne se naposledy té vůně, než se v jeho těsném závěsu vrátí do salonku. Zavře za nimi dveře a pohledem přejede místnost. Nikdo nikdo. Prozatím. Tiše zavrčí a dodusá ke krbu do kterého mrští tu prokletou látku. "Todo ya pasó," všechno je pryč. Sevře ruce v pěst, zatne nehty do dlaní a lehká bolest ji drží na místě, aby nezačala pochodovat, házet věcmi, rozbíjet je. Protože to by pak odsud tak jednoduše neodešla. Proč? Proč to tam bylo. Shází se snad s nějakou další? Ne. Nesmí. "El te hizo volar, el te hizo sonar." S ním jsi létala, s ním jsi snila. Tichý smích se jí vydere z hrdla. Ledový, když nahlas vysloví větu, kterou řekla před lety. Jedné šlechtičně, když se mstila. Šlechtična, kvůli které skončila v náruči inkvizice, protože se cítila ohrožená. Kvůli muži, který měl být její. Juliettin. Rozhodla se jí zbavit, ale netušila, že ta drobná dívka je houževnatější, než se zdá. Nedomyslela to, že jí jednoho dne, o pár měsíců později, v noci s úsměvem zaklepe na dveře. Že se k ní přidá temný stín v podobě Ezekiela, kterého se obával každý, kdo měl rozum. A že propojí svoje umění, aby škemrala o to, aby ji konečně zabili. Ne. Neudělala to. Podle zpráv co jí chodí ze Španělska je stále mezi nimi. Stále se ohlíží přes rameno a jako klubíčko strachu se obává přicházejícího soumraku. Každičký jednotlivý den. Zabili někoho jiného. Před jejíma očima a nebylo to hezké. Ne. Eli si dal záležet s Juliette mezitím každou minutu strávila neúnavnou prací nad psychickým rozkladem té ženy. 
S temným uspokojením sleduje, jak látka začíná postupně hořet. Otočí se a zpříma se zadívá tmavovlasému muži do tváře. Neví, jestli ji víc dusí fakt, že by mohl mít biskup svůj soukromý harém a vybíral si je podle nálady, nebo skutečnost, že by se kolem Eliho motala nějaká další žena. Ne. Ať už to bylo koho chce, tak pokud se ta... osoba připlete do cesty právě drobné brunetce třesoucí se vztekem, tak se z ní stane hlavní cíl. Její cíl. to slibuje její pohled.
Ozve se lehké zaklepání na dveře a o chvíli později na prahu stane její osobní služebná Juana. Bystrým pohledem si přeměří Jul i Eliho pohledem, než se ukloní a i s objemnou krabicí, která značí, že přinesla kompletní garderobu vkročí do místnosti, přistoupí k ní a beze slova jí košili zase svlékne a opatrně ji přehodí přes křeslo, aby se nepomačkala. Ano. I ona si pamatuje jeho zvyky. Začne beze slova pomáhat své paní s oblékáním. Zná toto rozpoložení velmi dobře. Už se naučila, jak se v takových chvíli chovat, aby ji ještě víc nepodněcovala. 
Juliette mezitím upírá pohled plný vzteku, který jen těžko drží na uzdě, o čemž svědčí i lehce třesoucí se ruce, přímo před sebe. Zbývá jen dokončit oblékání, patřičně se rozloučit, možná věnovat Elimu na rozloučení lehký polibek na tvář, pokud to situace dovolí a pak.. pak se může odebrat do svých soukromých komnat a v jejich bezpečí se bezhlavě vyřádit.

Juliette je rozhozená. Viditelně. To není obvyklé. Obvykle všechno skrývá hodně hluboko. On to tam často najde, to ano, ale přesto. Tohle je neobvyklé a i on sám je z toho teď poněkud... Vykolejený. Jakoby ji každé slovo, které řekne, podráždilo ještě víc. Přejde s ní zpět do Julienova salonku. Juliette za nimi zavře dveře a přejde ke krbu. On se o ně opře zády a s neskrývaným údivem ji sleduje. Zpozorní ještě víc, když spustí španělsky. Ulevuje si tak. Vydechne. Ona... Žárlí? Je to tak? To oblečení, co našla, bylo bezpochyby ženské. Bylo je správné slovo, protože teď už hoří a komínem míří tam, kam se odebrala Julienova košile, kterou tam poslal on sám. Proč to udělal? Ano. Žárlil. Takže... Ona také žárlí? Na Juliena... Jistě. Tiše si povzdychne a jednou rukou se obejme kolem těla. Ale pak zavrtí hlavou. Překoná těch několik kroků přes místnost a obejme ji, zezadu. Pevně. Přitiskne si ji. Jakoby chtěl, aby se přestala třást, jakoby chtěl utišit ten vztek, který z ní cítí. "Juliette..." vydechne tiše, rty se znovu lehce otře o její ouško, "querida..." šeptne jí, "calmate..." pousměje se a pohladí ji. Zůstane chvíli tak. Jen ji drží a dívá se s ní, jak bílá látka hoří. Ale pak se Juliette otočí a zadívá se na něj. Zpříma. Prudce. Málem ho to donutí ustoupit od ní. Ale neudělá to. Jen lehce stiskne její pas. Pořád zuří. "Juliette..." zopakuje její jméno. A chce pokračovat, chce něco říct, chce se zeptat. Proč tak zuří. Proč na tom kusu látky tak záleží. Kvůli komu. Ano. Na to by se měl ptát. Ale nestihne to. Pustí ji, když se ozve zaklepání. Musí. Co kdyby to byl někdo z Julienových sluhů. Ale nakonec je to jen Juana. Přinesla Juliette čisté a suché oblečení. Pokývne služebné a vzdálí se, aby mohla pomoc Jul s oblékáním. Trochu mu cukne koutek, když vidí, jak pečlivě složila jeho košili. Přejde k ní a přejede po látce prsty. A pak jen sleduje, jak se Jul obléká. Ani se to nesnaží zakrýt. Teď už to ani nemá smysl, ne po tom všem, co se dneska stalo, co se odehrálo. Ale tentokrát to není kvůli vlastnímu uspokojení... Protože ona je pořád napjatá. Vidí to v jejích očích i v napjatých svalech jejího těla. Musí odejít... To je jisté. Ale přesto k němu přijde, snad v náznaku, otázce... A on ji chytí za předloktí. Zastaví ji a přitáhne si ji blíž. A políbí ji na rozloučenou. "Querida..." zašeptá jí do rtů znovu, v poslední snaze alespoň trochu upokojit ten vztek uvnitř ní. Ale pak už ji pustí a nechá ji odejít. On zůstane tam. Oblékne si zpátky svou košili, jakoby se nic nestalo. A pak jde najít Juliena. Práce musí pokračovat.

Hledí do plamenů, které stravují oblečení, jehož majitelce Juliette nepředpovídá dlouhý život, pokud ji potká. Pozoruje plameny a proto jí unikne tichý krok Eliho, když se k ní přiblíží ze svého místa u dveří. Jeho těsně objetí ji tedy udiví a ono překvapení na krátkou chvíli utiší destruktivní vztek, který v ní dřímá, když k němu lehce pootočí hlavu. Objímá ji těsně a pevně, jakoby se snad chtěl ujistit, že se ve vzteku do těch plamenů sama nevrhne, že to tu nezačne demolovat. Zuřivost se však pomalinku začne znovu hlásit. Její hrozící plné vyplutí na povrch však ještě o chvíli oddálí ten lehký dotek jeho rtů, těch zašeptaných pár slůvek, která spíše vycítí z dechu, který jí ovane krk, než že by je skutečně slyšela. Zvedne ruce v pomalém, přísně kontrolovaném pohybu a lehce je položí na paže, které ji drží, když se společně dívají na to, co ještě před malou chvílí bývalo dámským oblečením. 
Přišla za Julienem nebo Ezekielem? lehce se zamračí. U Juliena by mě to nepřekvapilo, nemělo by. Co když ale byla navštívit Eliho? zuřivost se znovu přihlásí o slovo. Vymaní se  toho náhle příliš těsného objetí a prudce se k němu otočí čelem, v očích vraždu té cuchty. Cítí jeho ruce na svém těle. Přes tenkou látku jeho košile ji téměř pálí. Ty ruce, které se možná před nedávnem dotýkaly jiné. Jen ten pohled plný vzteku a touhy někoho zabít. Nic jiného pro něj v tu chvíli nemá. 
Ozve se však zaklepání na dveře, které ho donutí od ní ustoupit. Přesně tak, co když je to ona, že? S očekávám se zadívá ke dveřím ve kterých se objeví její služebná, aby ji pomohla s oblékáním. Naštěstí, asi pro všechny přítomné, vybrala až prosté šaty na její poměry. Oblékání jde však značně rychleji a už o pár minut později, které se odvlekly za doprovodu dusivého ticha, stojí uprostřed místnosti připravená okamžitě sídlo opustit. Také se k tomu chystá. Zarazí se však ještě předtím, než udělá krok ke dveřím a zadívá se na Eliho, který zůstal s nimi a celou dobu ji jen mlčky pozoroval. Trochu změní směr a pár drobnými krůčky k němu přikročí. Povaha jejich vztahu se dnes.. ne, nezměnila. Těžko říct, že změnila. Spíše vyplula pořádně na povrch, když se začali konečně dotýkat. I přes rozvířené emoce plné vzteku si však pamatuje jeho reakci, jeho výraz, údiv a váhání uvěřit tomu, co se u klavíru stalo. Pamatuje si to. Neměl by tak důležitý moment a ještě důležitější pro něj, skončit takto. Eli je snad i stejného názoru, když ji chytí za paži, jakmile se k němu přiblíží a přitáhne k sobě, až se sukně jejích šatů otírá o jeho nohy. "Chmm?" zamručí tázavě do jeho rtů, když mu ten polibek s překvapivou něhou oplácí. 
Jakmile se ale jejich rty oddělí, tak se mu vykroutí a bez dalšího ohlédnutí vyjde ze salonku a následně i ze sídla v těsném doprovodu své služebné. Cestou kočárem z okénka sleduje následky přepadení, které podle všeho stálo městečko spoustu životů. A pak se, ve chvíli, kdy dorazí do rodinného sídla a Juana za nimi zavře dveře od komnat Juliette, rozlehne křídlem tříštivý zvuk, když dá mladá šlechtična konečně volný průchod svým rozbouřeným emocím. Zjistí to. Zjistí, kdo to byl.

Do pracovny biskupa je uložen dopis právě pro něj, dopis je opatřen nepoškozenou pečetí zhotoveny z pečetního vosku a pečeť nese znak soudce pro oblast Avranches.

Obsah dopisu psaný krasopisným písmem:
Léta Páne 1527, srpen

Vaše excelence,

neměl jsem ještě možnost ani tu čest se Vám představit, mé jméno je Alexandre de Sévigne, byl jsem jmenovaný z milosti Boží a milosti Naší královny do postavení soudce pro oblast Avranches.

Jsem povinen Vás informovat o událostech v této oblasti. Jak si jistě vzpomenete, počátkem měsíce byla upálena dívka jménem Violett a to z důvodu že zabila ve svém těle doposud ještě nenarozené dítě.

Na základě vyšetřování které je vedeno za účelem zjistit odkud se k ženám dostávají čarodějné informace které byly vyřčeny z úst Ďábla aby mohly vraždit doposud nenarozené děti. Byla zadržená žena jménem Neria narozená v Paříži, která od jiných vyslechnutých dívek budí více podezření že by mohla být do celého čarodějného spiknutí zapletena.
Byla zadržená a prozatím uvězněna dokud se nepotvrdí pravost její výpovědi a dokud nebudou vyslechnuty všechny dívky. Ze svého titulu, jsem soudce pro světské věci a nemohu vést z soud ve jménu Boha a církve.
Žádám Vás, zda by jste nezvážil vážnost této situace a nezapočal vyšetřování čarodějnictví.

Podpis: Alexandre de Sévigne
A pod podpisem je latinsky napsáno ještě heslo:
Vulpes pilum mutant, non mores.