Doupě v Krysí díře - Runa a Lasička

První odpověď která ho napadne raději spolkne. Jen by ji znovu naštval a nechce ji pak nahánět kdoví kde. Ještě ke všemu takhle... ,,Třeba někdy udělám výjimku." Pokrčí nad tím rameny, ale z výrazu jeho tváře je znát, že v případě Aliénor by bylo jakékoli další opakované použití zase jen pouze pracovní. Navíc by hrozilo, že se jim už doslova sesype pod rukama. Kdepak, někteří lidé zkrátka nejsou trvanliví. Moc dobře vnímá, jak je nespokojená s tím, že se nechce motat do krádeže a obchodování s uměním. Ať si klidně je, ať si to klidně dělá. On má svoje způsoby a ty je zatím oba dva udržely naživu. ,,Něco ti povím, Lasičko," zvedne lžíci v rádoby důležitém gestu a na moment po ní sklouzne očima, než je rychle vrátí k její tváři. ,,Až bude Tlustej tom sedět na mém místě, klidně se mu ukazuj. Jestli to ale zkusíš před tím, klidně si tě zas přehnu přes koleno jako když jsi byla malá. Rozumíme si?" Jistě, na to by ji musel chytit. Což by mu dalo o dost víc práce, než když byla usmrkaný capart. Pokud by ji tedy vůbec chytil. Naštěstí zrovna v tomhle případě ví, že blafuje a tak si něco takového sám dovolí, nadsázku, hru. Kdyby to totiž myslel vážně, nechytal by ji, ale kohokoli kdo by na ní zkusil sáhnout.
Znovu se vrátí k jídlu, nad návrhem s pečetidlem přikývne. ,,Pořád ještě jsi mi neřekla jak se chceš dostat dovnitř." Upozorní na malou ovšem podstatnou drobnost. Odsune stranou dojedené jídlo a znovu se, pomalu, tak aby to mohla jasně vidět, natáhne po stilettu. ,,Víš, jestli je ti to tak pohodlné, možná bys to mohla zkusit úplně nahá." Ani v nejmenším nepočítá s tím, že by ho vzala za slovo. Ale přece jí neustoupí ve všem. Chvilku si s nožem pohrává, než ho schová zpět do pouzdra. ,,Takže? Dveře pro služebnictvo, balkon v druhém patře, nebo jiná cesta?"

"Výjimku? Hmm... Tak na to si počkám" mrkne na něj a usměje se, hezky přezíravě.
Tiše se zasměje, když dramaticky zvedne lžičku a u toho jí stihne pohledem přejet výstřih. "Až bude Tlustej Tom sedět tam, kde teď ty, budeme potřebovat novou židli!" pokývne, "a myslím, že si rozumíme akorát v tom, že by se ti to až moc líbilo, kdyby sis mě zase přehnul přes koleno!" zabrouká nevinně a pohledem sleduje jeho stiletto. "Dovnitř? Ty máš zřejmě přesnou představu..." přivře oči a zatahá se za rozříznutou košili.
Pak ovšem zamrká. Tohle zaskočí dokonce i ji. Vážně tohle řekl? Doopravdy? Ví vůbec, s kým mluví? Tak tohle... Tak tohle si vypije, tohle jde na triko jemu! "Víš co? Ty máš vždycky ty nejlepší nápady a taky víš přeci vždycky všechno nejlíp! Tak musíš mít pravdu i v tomhle!" pokývne, s hranou dramatickou pokorou. Pak si ovšem vytáhne konce košile zastrčené do kalhot ven, aby si ji jedním ladným promyšleným pohybem stáhla. Nechá ji z prstů sklouznout na zem. "Hmm... Něco na tom bude!" usměje se na něj, velice lasičkovatě. A pak se hezky skloní nad plány, naproti němu. "Hmm... Kousek od zahrady, vzadu, je jeden výlez z kanálu. Vzala bych to tím. To by znamenalo přes zahradu na balkonek! Méně riskantní než vchod pro služebnictvo!"

,,Ještě chvíli mě pokoušej a uvidíme jak se to bude líbit tobě." Začíná to zacházet daleko, ví to. Ví to a chová se jako blbec, což si také s jistu dávkou sebekritičnosti uvědomuje. Naštěstí nebo možná bohužel pro něj ale ne na dlouho, protože nad tím dalším co poví se rozesměje, zcela nepokrytě. Tohle přece nemohla říct a udělat schválně. ,,Určitou představu bych měl, to je pravda..." skutečně nepočítal s tím, že by ho vzala vážně. Vyrostla víc než si myslel, než se na první pohled zdá. Těžko říct, jak to že si toho nevšiml, i když poslední dobou spolu už netrávili tolik času. ,,Erin..!" Jasné varování přijde pozdě, protože v tu dobu už jí látka košile klouže mezi prsty na zem. Tohle nemůže myslet vážně. Tedy může. Není si jistý co z toho by byla horší varianta. Pár vteřin které získá tím, že se jí povedlo ho vyvést z míry využije opravdu půvabně, když se jako kočka skloní nad plány. ,,Fajn, cestu máme." Tohle prostě nemůže dovolit. Sehne se po košili, kterou po ní hodí. ,,Teď přestaň blbnout a jdi se na chvíli prospat, po půlnoci vyrážíme. Nestojím o to to zbytečně odkládat." On spát nepůjde, tím si je jistý.

Ona na něj jen mrkne, protože nepochybuje, že má mnohem víc než jen určitou představu. Samozřejmě, že to řekla schválně. Ale pak už jen pobaveně sleduje jeho naprosto bledý a zaskočený výraz, takový už hodně dlouho neviděla. Tedy, ne u něj.
S tichým smíchem košili chytí. "Copak, nelíbí se ti, co vidíš?" zabrouká. Ale nečeká na tohle odpověď. To opravdu ne. Jen na něj mrkne, sklouzne ze stolu a kývne.
"Fajn. Tak za pár hodin!" kývne mu. Když kolem něj prochází, pohladí ho po rameni a lehce mu ho stiskne. A pak zmizí nahoře ve svém vlastním doupátku v doupěti. Ani ona ale nespí. V hlavě si prochází všechny ty plány. Všechny tajné chodby. Všechny možnosti. Dá si předem dohromady svoji výzbroj. Oblečení z černé kůže, tiché a nenápadné. Boty s tou nejměkčí podrážkou. Nejtišší ze všech. Dýky. Paklíče. Malý řezák. Do pouzdra na záda, kde někdy mívá toulec, si zastrčí rolovité pouzdro po hedvábí, o kterém mluvila. A trochu hedvábí strčí i dovnitř, překryje s ním plátno, aby se neponičilo, až ho bude rolovat. A pak si jen lehne, kouká do stropu, a plánuje.

Nemuseli by čekat ani těch pár hodin, pravdou ovšem je, že se potřeboval uklidnit, potřeboval si sám projít plány a připravit se. Ne, že by té malé potvůrce nevěřil, ale kdyby se mělo něco pokazit, potřebuje mít jistotu že ji ze sídla dokáže co nejrychleji dostat. Mohla si vyrůst jak chce, to na jeho ochranitelských pudech vůči ní, bohudík nebo bohužel, nic nezmění. O jeden čaj, vyměněné oblečení, sbalené nezbytné náčiní a plány pečlivě schované v jedné z mnoha tajných skrýší v doupěti později se vyhoupne do Erinina koutku. Nikdy tak úplně nepochopil proč si jako svůj pokoj zvolila tohle místo mezi trámovým, ale také jí to nikdy nevymlouval. ,,Je čas, Lasičko." Všimne si, že nespala, na to oddechuje až moc mělce. Ušklíbne se nad tím. ,,Teda jestli není slečinka moc unavená." Rýpne si do ní, aby zahnal jakékoli pochybnosti o tom, že jeho předchozí, tiché oznámení by snad mohlo být až moc něžné. Když na ni promluvil poprvé skutečně si myslel že usnula a prostě ji nechtěl budit nějak moc nepříjemným způsobem. Pro jednou.
Ani se moc nezdržuje čekáním na odpověď, prostě seskočí zpět na zem, na svou tělesnou stavbu s překvapivou tichostí a téměř bez hluku a vydá se k východů do tunelů. Nepochybuje o tom, že ho dožene. Možná předežene, aby se předvedla, jen kvůli tomu jak jí právě řekl. K sídlu to není tak daleko, ostatně doupě je usazené hezky v prostředku města, jen kousek od nejbohatší čtvrti. Ze zdi sundá jednu z luceren a odemkne starou, rzí olezlou kovovou bránu.

Slyší jeho hlas. Ale oči otevře až poté, co ví, že seskočil zpátky na zem. Vydechne a posadí se. Sama pro sebe si kývne. Oblečená už je. Všechno má připravené na sobě. Jen si hodí na záda pouzdro. A vyrazí za ním. Nijak zvlášť nespěchá. Ví o něm, ví přesně kde je. Normálně by se asi předváděla a dala mu to trochu sežrat, za ty jeho jedovatosti, ale ne dneska. Ví moc dobře, že jestli se něco pokazí, bude o tom poslouchat až do smrti. Jeho, její, jejich. A to opravdu nechce. Navíc by měl pak už navždycky ten spásný pocit toho, že měl pravdu a ona je jen neschopné dítě. A nepochybovala o tom, že by jí to předhazoval. A o to už vůbec nestála. Tohle se prostě musí povést. Následuje ho jako jeho vlastní osobní stín, nevydá při tom ani jediný zvuk. Stíny jsou její milované teritorium.
Stoupne si vedle něj až ve chvíli, kdy odemkne branku. Krátkým, rychlým a téměř nenápadným dotekem se dotkne jeho předloktí. Možná to ani udělat nechtěla. Možná to její podvědomí udělalo za ní. Ale podívá se na něj. Odhodlaně. "Společně?" zašeptá.