Doupě v Krysí díře - Runa a Lasička

Pomalu ztrácel trpělivost, to děvče z přístavu si posle všeho vzalo do hlavy, že když jí dal týdenní limit bude nejlepší nápad ho opravdu využít téměř do posledního dne. Měl ji tam poslat hned a tohle všechno mohlo být dávno za ním. Ale..! Stále jsou tu dobré zprávy. Je na cestě, jeho malá Lasička se postará o to, aby se k němu dostala celá a nebo aby případně dorazily alespoň plány. Proto si zrovna teď příliš starostí nedělá, když čeká až se ty dvě propletou podzemními chodbami. Naopak. Jedna z malých kanálových krys mu donesla zprávu hned po tom, co Aliénor do tunelů vstrčila nožku.
V doupěti, kdysi snad používané spleti větších a menších podzemních nádrží, přičemž ta největší ještě před ne tak dávnou dobou sloužila jako trůnní dál Krysímu králi, je pološero, jako ostatně vždycky. Nejosvětlenějším místem je něco, co by s trochou představivosti mohlo být nazýváno obývací částí téhle kulaté místnosti. Barový pult s překvapivě dobře zásobenými policemi, několik kusů nábytku různého stylu i z různého dřeva a konečně jídelní stůl se dvěma židlemi, i když by se jich kolem něj vešlo jistě mnohem více. Na jedné z nich sedí, nohy v černých botách a kalhotách na stole, houpe se na zadních nohou židle. Na stole čeká karafa vína, tři poháry. Zatím nenalévá. Když chce, umí být dobrý hostitel. Když chce a je spokojený. Pozorné oči uvyklé místnímu přítmí sledují dveře na opačné straně místnosti, za kterými se ozve známý hlas. Jako by to ta malá zvědavá příšerka nemohla vydržet ještě pár minut. Krátký polovičatý úsměv zmizí stejně rychle jako se objevil, když sundá nohy ze stolu a s hlasitým klapnutím nechá židli dopadnout na všechny čtyři, zvedne se a dojde těm dvěma otevřít. Nestojí o to, aby se tu vybavovaly kdovíjak dlouho.
Prudce rozevřené dveře jasně korespondují s tím, že se... usmívá. ,,Vychování, Lasičko," dává tou poznámkou jasně najevo, že slyšel s jakou otázkou na nebohou Aliénor vyrukovala a ustoupí stranou, aby obě mohly projít do místnosti. ,,Jsem si docela jistý, že slečna Beaux by sebe ani své sourozence neohrozila tím, že by nám nedonesla o co jsem žádal. Nemám pravdu?" S dotazem se obrátí na Ali, kterou s naprostou samozřejmostí vezme kolem ramen a naviguje ke stolu. Slova sama o sobě by mohla být příjemná, snad i vzbuzující sympatie, ovšem na to by musela být pronášena poněkud jiným tónem hlasu.

Cesta k její úlevě probíhá bez problémů. Je tak poklidná, až to vnese do jejích myšlenek stín podezření. Nenechá se ukolébat a zůstává ostražitá. Držící se světel loučí postupuje dál, jako můra za světlem. Což je ironie nad kterou se ušklíbne, protože se tím jenom víc a víc noří do hlubin Krysí díry. Nakonec se zastaví před zavřenými dveřmi a zkoumavě si je prohlíží, když se za ní, spíše vedle ní, z ničeho nic ozve dívčí hlas. Přičte si k dobru, že sebou necukne. Moc. "S něčí pomocí, zřejmě." zareaguje a natočí se k dívce, která nemůže být o moc mladší než ona sama. Jaké překvapení. "Samozřejmě, ale jen do rukou toho, kdo si je vyžádal." odvětí nevýrazně, když se před nimi dveře prudce otevřou.
Sjede pohledem toho muže, se kterým již měla tu čest a vejde dovnitř, když ustoupí. "Máš, jak jinak." odtuší a lehce se ošije, když jí jeho ruka přistane na ramenou. Ne, celá tahle situace je jí nanejvýš proti srsti, ale co má dělat. Sama se do toho uvrtala. Jakmile dojdou ke stolu, tak se pokusí z jeho "přátelského objetí" vymanit a vytáhne ruličku papírů. "Jakmile je dostaneš, tak jsme si kvit." ujistí se, aby se náhodou nestalo, že se jí někdo z nich zítra večer objeví před dveřmi ve snaze vymáhat nějaký nesplacený dluh.

Nad její odpovědí se musí trochu jízlivě zasmát. "Ale jistě! Do jakých jiných taky!" ušklíbne se.
Na Runu po jeho pozvánce jen mrkne a protáhne se dovnitř. Sedne si na stůl a s primhourenyma očima je pozoruje. A především ruličku plánů, která se náhle vynoří z pláště té drobné dívky.
Usměje se. "Nemůžeš být dál od pravdy, holka... Kdyby to tím končilo, seberu ti ty plány už na začátku díry a nedělám ti chůvu celou cestu sem..." zavrtí hlavou. A podívá se na Runu. Jestli to té holce vysvětlí sám. Co od ní ještě potřebují. Co všechno. A aby byla tedy "vychovaná", sama se ujme nalévání vína do třech pohárků.

Chtěl být hodný, vážně chtěl. Obě dvě to určitě viděly. Ale copak to jde, když se tahle srnečka chová jako by byla vlk? Přesto ruku z jí ramen spustí, ne však před tím než ji poměrně rázným gestem přinutí, aby se posadila. ,,Víš Aliénor, Lasička má pravdu." Lehce kývne k děvčeti usazenému na stole, než ho obejde aby se posadil na protější židli. ,,Protože jsi souhlasila s tím že plány doneseš, nejsi nejspíš úplně ztracený případ. Takže teď můžeš být hodná malá služtička a povědět nám kolik lidí zbývá v sídle po tom, co si jeho majitelé vyrazili na tak neočekávanou cestu a kde hledat nejzajímavěší věci," natáhne se přes stůl a jedním pohybem jí vytáhne ruličku papírů z ruky, pokud ji tedy znovu nestihla uklidit, ,,nebo cestou ven tvůj strážný anděl už bude mít unavená křidýlka a nedohlédne na úplně všechno." Rozprostře plány na stůl, tak aby bylo vidět jejich co největší část a jeden z pohárů po jeho desce přisune k Aliénor.
Nenutí ji, aby si ho vzala, to rozhodně ne. A kdyby ji snad napadlo uvažovat o takové hlouposti že by mu prospělo ji otrávit může jí to sám vyvrátit tím, že svým si přiťukne s tím který zůstal Lasičce a napije se. ,,Pokud potřebuješ čas na rozhodování, myslím že by pro tebe mohla mít tahle mladá dáma pár historek, které by ti ho usnadnily." Pohodlně se opře do opěradla židle a s prozatimní trpělivostí, jistě ne bezednou, očekává odpověď.

Překvapuje ji, že zná její jméno, i když si je jistá, že mu ho v přístavu neřekla? Ne, ani ne. Měla dost času na to, aby si řeči, které kolují o tomto místě spojila a něco málo domyslela, aby měla alespoň zdánlivé tušení s kým má tu čest. V posledních týdnech má pocit, že si musí vyžrat snad úplně všechno. Sedí na židli, kam byla tak jemně pošťouchnuta a oba si měří zkoumavým pohledem, zatímco ten muž mluví. Pohledem, kterým se snaží vyhodnotit situaci a zjistit, jak moc v kelu vlastně je. A výsledek se jí moc nelíbí. Zadívá se na pohár vína. Ví, že by neměla. Už proto, že již něco málo vypila u Rowena. Chvíli přeskakuje pohledem mezi tou dívkou usazenou na stole a muži kousek od ní na židli a nakonec se s úšklebkem opře do židle. "Odjela celá rodina, všichni členové rodu a vzali sebou většinu stráží i služebnictva. Zůstali v sídle jenom místní." pokrčí rameny a pohrává s pohárem. "Většina chodí na noc ke svým rodinám." dodá a s lehkým povzdechem se natáhne po plánech a začne rozkládat listy papírů tak, aby dohromady jednotlivá patra. "Můžu dostat něco na psaní?" podívá se tázavě na oba a poklepe prsty do desky stolu.

Pozoruje ji dost přezíravě. Na její vkus je ta holka trochu moc drzá. Trochu moc, na to, kde se zrovna nachází a proč. Poslouchá její výklad o služebnictvu, načež nespokojeně stáhne obočí, když se ta malá ušklíbne. A co hůř, když si panovačně poklepe prsty na stůl, aby jí laskavě podali něco na psaní. Jako kdyby to tam dole patřilo jí. A ne jim.
"A zvoneček na sluhy třeba k tomu nechceš?" zavrtí hlavou. Podívá se na Runu. "Jestli to udělá znovu... Můžu si ty prsty vzít na památku? Vyvařím si je na kostičky a dám místo knoflíků na plášť!" zabrouká a usměje se nad tou představou, "jen pak bude asi těžší jí odsud odvést... Krysy jdou po krvi!" zamrká na něj, skoro jako neviňátko. Ale co. U nich v Doupěti je nikdo nebude urážet.

,,Dobrá volba..." přikývne, když začne srnečka mluvit. Trochu moc sebejistá, pravda. V přístavu to bylo o něco zábavnější. I tak je ovšem rozhodnutý dodržet své slovo a zajistit jí bezpečný odchod, pokud se dozví vše co chce. Lasička ale, zdá se, pracuje s trpělivostí ještě o něco kratší než je ta jeho. Povytáhne obočí nad její poznámkou, téměř pobaveně. Moc dobře ví, že kdyby tu seděl někdo koho nepotřebují, nejspíš by se ani neptala. ,,Potřebuje tu ruku na psaní, princezno. A i kdybys vzala druhou, jen by nám zakrvácela celé plány. Tak co kdybys teď byla hodné děvče a donesla našemu drahému hostu to, čeho si tak neobyčejně šarmantním způsobem žádá?" Bude na něj prskat, ta malá divoška. Bude prskat, ale spoléhá na to že poslechne, jako nakonec vždycky. Na druhou stranu ale... sjede Aliénor pohledem. ,,Vždycky si nějaký suvenýr můžeš vzít až budeme hotoví." On sám na téhle dívce nemá další zájem a vůbec nic mu není ani po tom, co by bylo s jejími sourozenci, kdyby se jim nevrátila. Navíc ani není zlatovlasá...
Odloží nedopitý pohár vína a vrátí se zpět k Aliénor. ,,Těžko věřit tomu, že by sídlo na noc zůstalo prázdné. Kolik je stráží? Kdo je dočasným správcem? Ten se nejspíš domů k manželce vracet nebude. Chci vědět, kde spí." Podrobnosti. Detaily. Snadná cesta dovnitř a ven, pozice stráží, které dveře jsou vždy zamčené, kam měla zakázaný vstup. Chce to vědět všechno a chce to vědět hned. Nechala ho konec konců čekat celý týden a jeho vlídnost byla právě vyčerpána tím, že odmítl svou malou společnici.

Fakt, že ti dva neumí číst myšlenky jí dost pravděpodobně zachrání život. Má toho plné zuby. Poslední dny naprosto všeho a události, které předcházeli tomuto setkání jí zrovna nepřidaly i přesto, že se na chvíli s tím katem uvolnila. Je to však jen kapka, která se ztratí v moři. Zarytě hledí do plánů, které získala teprve před nedávnem. Vydala se sem při první volné příležitosti poté, co je získala. Což ji stálo obtíže a úsilí, které si ti dva neuvědomují. A její chování? To, které se jim natolik natolik nelíbí, že jí to dávají jasně najevo, při čemž možná ztratí ještě pár odstínů už v tak pobledlé tváři? Jí samotné se také nelíbí, ale rozhodně není ta správná povaha na takové věci. Na pohybování se v takových místech. Snaží se s tím poprat co nejlépe. S tlakem a především strachem, který jí svírá vnitřnosti. Strachem o sourozence, o sebe samotnou.
Krátce zvedne pohled a přikývne, když její hostitel vznese další požadavky na informace. Počká, jestli se jí dostane něčeho na psaní a pokud ne, tak si budou muset vystačit s tím, že jim to bude pouze ukazovat. Tiše se rozmluví. Nejdříve odpoví na otázky a poté sama vezme psaní potřebu, pokud nějakou dostala a začne do jednotlivých plánků označovat místnosti, o kterých jim nemůže nic říct, protože tam nesmí, dalšími značkami poznačí přibližný pohyb a polohu strážných, naznačí i tajné chodby pro služebnictvo a tak pokračuje dál. Soustředěně, metodicky s možná až překvapivě dobrou pamětí zaznamenává detaily a odpovídá na případné otázky, které by mohli položit. Mluví poměrně dlouho, ale tak rozsáhlé sídlo poskytuje spoustu informací a radši je unudí a poskytne jim zbytečné informace, než aby vynechala něco podstatného.
Nakonec umlkne a upije malé množství vína na zvlhčení vyprahlých úst. Zkoumavě se zadívá na plánky a nakonec dokreslí poslední značku pro stráž, než rozvážně vše odloží a po dlouhé době opět zvedne pohled k těm dvěma mlčky čekající, zda se chtějí ještě na něco doptat.

Nejdřív po něm vrhne vskutku nepěkný pohled, když jí řekne, aby byla "hodné děvče", zaskřípe nad tím zuby, rozhodnutá, že mu to hodné děvče ještě vrátí. Ale pak se tiše zasměje a zavrtí hlavou. Hm. Suvenýry má ráda. Rozhodně nad tím bude uvažovat! Natáhne se za sebe a pak jí přišoupne Runovy psací potřeby. "Tak do toho, zlato!" odtuší. A pak už se jen dívá. Soustředěně zkoumá plány domu během toho, co Ali mluví, popisuje a značkuje. Obzvlášť tajné chodby a tunely pro služebnictvo si ukládá do paměti. To se hodí vždycky!
Když skončí, narovná se a podívá se na Runu. Tázavě.

Víceméně ji nechá mluvit, když popisuje sídlo. Opravdu není hloupá, kdyby měla jen trochu víc kuráže, možná by začal přemýšlet nad tím, že je ji na služku škoda. Někdy zasáhne, přeruší Aliénor otázkou, řekne si - a skutečně si řekne, nikoli požádá - o další podrobnosti. S výsledkem je ale velmi spokojený. O tom může svědčit i do, že se ke konci popisu zase pohodlně opírá v židli. ,,Výborně, srnečko." S těmi slovy vstává, aby obešel stůl a stojíc za Aliénor jí položil ruce na ramena. Velmi dobře si všiml tázavého pohledu Erin, na kterou lehce kývne. Jsou hotoví. Pak se skloní k Aliénor, aby jí následující slova pověděl, tiše, rozhodně však s nepřeslechnutelným důrazem. ,,Splatilas svůj dluh. Měj ale na paměti dobro svého bratra, kdyby ses rozhodla o téhle naší malé schůzce s někým promluvit." Narovná se, ruce z útlých a snad i trochu roztřesených ramen spustí. ,,Můžeš jít, Lasička tě vezme k východu. Pokud ses tedy nerozhodla zůstat a dopřát jí nějaký... suvenýr." Podle toho jak poslední větu řekl by mohlo jít o cokoli od jejích šatů, přes doslova části těla až po noc v posteli. Baví se tím, docela nepokrytě, když se vrací ke stolu, aby si ještě jednou prošel popsané mapy.

Jakmile se zvedne ze židle, tak se sama narovná od stolu. Odolává nutkání se otočit, nebo od něj prostě odstoupit, když jí váha jeho rukou přistane na ramenou. Srnečka. Jak trefné s tím, jak malá je v ní dušička. "Nemusíš si dělat starosti," ujistí ho. Opravdu není natolik hloupá, aby o tomhle někde promluvila. Už jenom proto, že by potopila i sama sebe. "Dobře," odvětí prostě a tázavě se zadívá na Lasičku, jestli můžou vyrazit. Ještě se krátce rozloučí s tím mužem, než vykročí za dívkou z místnosti a následuje ji tunely zpět k ústí Krysí díry. "Nevrátí se dříve než za týden. Potom už nemůžu nic zaručit." předá jí ještě poslední informaci na rozloučenou a svižným krokem vykročí pryč odsud.
K jejích domku dorazí až těsně před svítáním. Byla to dlouhá noc a proto si jen povzdechne, když se od zídky odlepí stín jejího mladšího bratra. "Jsi v pořádku?" nikdy nebyl hloupý a nikdy se nedal obamalutit. A také se neptá na nic víc. Aliénor jen lehce přikývne a v tu chvíli to na ni všechno padne. Strach, stres, úzkost posledních dní. Než se naděje, tak je v sevření bratrovi náruče, pevně svírá látku jeho košile a konečně se jí roztřesou ramena.

Dovede tu holku tedy zase ven. Ale tentokrát to vezme jinudy. Nechce, aby si připomněla cestu. A chce se pobavit. Tak ji provede i těmi nejtemnějšími tunely bez jediné mikroskopické přítomnosti světla. V jednom takovém taky dívce ukradne sponu z vlasů. Jí tma nevadí. A byl jí slíben suvenýr. Tak si ho vezme. U východu jen kývne. "Budeme to mít na paměti..." odtuší jen. A bez dalšího slova se otočí a zmizí v tunelech. Dostane se do Doupěte mnohem rychleji než předtím ona. Přijde ke stolu a plácne na stůl sponu.
"Ještě jednou mi před nějakou takovouhle hubenou načančanou kozou řekni 'hodná holka' a tohle ti zapíchnu mezi ptáka a koule!" zabrouká a usměje se na něj. Skoro sladce. Kdyby to nebyla Erin. Udělá pro něj snad všechno. Ale nemá ráda, když ji shazuje. A ještě před takovým kuřetem jako byla ta holka. To už vůbec ne.

Získal pár minut klidu, když ty dvě odešly. Člověk by neřekl jak těžké je mít trochu klidu a hlavně ticha i tady, nebo možná právě tady, hluboko pod městem. Dolil si víno, přitáhl plány k sobě a usadil se zpět na své místo s nohama na stole, studující relativně rozměrné kusy papíru. Kroky, bouchnutí do stolu, slova nad kterými se jen ušklíbne. Nic z toho ho nedonutí se na Lasičku podívat, dokud se k tomu sám nerozhodne, to by se musela snažit o trochu víc. ,,Mám za to, že jsem ti řekl děvče a ne holka," teprve teď skloní plány, aby se mu dostalo toho přidrzlého úsměvu. ,,A jestli po tom tolik toužíš, klidně to zkus. Něco podobnýho jsi říkala už když tu byla naposledy... Emma? Edith?" Moc dobře ví, jak ji rozčilují jeho plavovlasé návštěvy. Stejně jako ví o tom, že jejich počet začne prořídl právě kvůli ní, takže si začal lépe vybírat čas kdy si nějakou z těch holek nechá přivést. Ne že by mu na nich záleželo, ale přece jen začaly trochu... docházet. ,,Snad ti ale nemusím připomínat, že jsem pořád silnější než ty." Tentokrát se usměje on, v gestu ve kterém zvedá jeden koutek rtů o něco výše než druhý. Jak je to dlouho co naposledy cvičně bojovali? Určitě je teď rychlejší než on, na druhou stranu ji ale učil...

Ví, že ji takhle ignoruje schválně, tak si z toho nic nedělá. Rychle, měkce a bez jediného zvuku vyskočí na stůl. Usadí se do tureckého sedu nad plány, naproti němu. "Silnější bezpochyby jsi. Ale rychlejší? Pochybuju. Stárneš!" rýpne si, ale jen tak, něžně, "ale prát se můžeme až po tomhle!" zavrtí hlavou a zadívá se na plány. "Pokud mě tedy nechceš dál pokoušet. Můžu tě ale ujistit, že Emma to nebyla, Emma je... Mimo užitek už pěkně dlouho!" odtuší a trochu se ušklíbne, když si vzpomene na tuhle konkrétní zlatovlasou husu. "Ale nejsem bezcitná! Přinesla jsem ti přeci ten medailon, víš který... S tím vyrytým jelenem, jak se ti líbil! Vyměnila jsem ho za její vlasy!" zamrká na něj. Ale pak se skloní znovu nad plány. "Podle toho, co říkala, tam bude dost drahých obrazů... Umění má teď velkou hodnotu, říkali to na trhu pro boháče... Co myslíš?" zadívá se na něj.

,,Stárnu?" V hlase se mu ozve trocha uražené ješitnosti. Kdyby s touhle poznámkou přišel kdokoli jiný... ,,Bezcitná možná ne, ale nesnesitelně žárlivá, na to že nejsi moje žena." To rozhodně není, v žádném ze smyslů toho slova. Nevztáhl na ni ruku a nemá v úmyslu to udělat. Ne snad, že by ho to nenapadlo, ale blonďaté coury s sebou svým způsobem nesou mnohem méně rizika. Minimálně v tom, že mu na nich nezáleží. Posune plány tak aby do nich lépe viděla a krátce ji sjede pohledem. ,,A stejně tak jsi pořád hloupá. Obrazy můžou mít cenu jenom když je komu je prodat. Jakmile se rozkřikne že nějaké zmizely, bude z nich hodně horké zboží." Není to jako se šperky, kterých je všude dost, nebo se z nich dají vyloupat kameny a zbytek roztavit. Navíc nepředpokládá, že by měli možnost se do sídla dostat víc než jednou. ,,Potřebujeme malé, lehké věci co za něco stojí. Rychlou cestu dovnitř, dostat se sem a sem," ukáže postupně na dvě z místností, kam údajně neměla Aliénor přístup. Jedna z nich je pracovna pána domu, druhá, mnohem menší hned za ní. ,,A zase zmizet." Nestojí o to, aby je naháněla polovina stráží a už vůbec ne o to, aby riskovali víc než musí. Má rád, když je jeho práce rychlá a čistá - minimálně pokud jde o vloupání.

Tomu, že je žárlivá, věnuje jen pobavené odfrknutí. Jako kdyby on byl jiný a nebrousil si kudlu na každého panáčka, se kterým kde promluví.
"Tvoje žena... No ještě toho trochu!" zavrtí hlavou, "já se jenom starám a dělám ti laskavost, že tě těch husiček zbavuju. Ještě by sem natáhly nějakou nemoc!"ušklíbne se. Pak se ale zamračí, když jí řekne, že je hloupá. Zasyčí na něj.
Založí si ruce na hrudi. "Na to ti seru, Runo! Jsem hloupá? No, já myslím, že ty jsi zkostnatělý a pohodlný! Obraz hodnotu neztratí, naopak, obvykle cena ještě roste! Malý hodnotný kraviny ti kradu dnes a denně. K tomu nepotřebuju žádný speciální dům a plán... Obrazy mají zlaté rámy, když jsou hodně cenné. A obraz je plátno, co se dá vyříznout a srolovat do ruličky, když to uděláš opatrně a správně! Já si klidně pár ruliček odnesu do pokoje, počkám si, než loupež vyšumí, pak je v přístavu preprodam překupníkovi a kdo ví? Třeba si za ty prachy koupím loď. A pak se uvidí, kdo byl hloupý a nechtěl si poslechnout návrh svojí lasičky..." zašeptá. Teď se jí dotkl. Tam venku to poslouchá pořád. Že je malá holka nebo hloupá nebo špína, hlavně mezi těmi bohatými. Ale ti můžou. Ty okrade. Nebo jim ublíží, když jí urazí přes příliš. Navíc jejich názor na cokoliv je jí uplne volný. Ale jeho ne. Jeho nikdy.
"Topíme se tady v prstýnkách a řetízkách a těch tvých milovaných kamínkách... Já chci jednou něco jiného, Ru... Něco většího!" zadívá se na něj. Ru mu neřekla už pekelně dlouho. Naposledy když jí bylo asi 11. A skoro každou noc měla hnusný noční můry. Tenkrát mu taky řekla Ru. Ru mu rikala, když byla úplně malá, když moc mluvit nechtěla, když se hlavně dívala a následovala ho kamkoliv se hnul.

Zvedne od mapy mírně zamračený pohled, když na něj zasyčí a pak spustí svoje malé představení. Bohužel pro ni, s tím jak pokračuje v tom co říká se stále více dostává na nebezpečné území. Je schopný a ochotný spolknout urážky. Byla by možnost, že by jí dal za pravdu, nebo ji nechal ať si těch podělaných obrazů odnese kolik chce. Ale náznak toho, že by se někam vydala na vlastní pěst? Sama? Vstává ze židle, jednou rukou se opírá o stůl a nakloní se až téměř k její tváři. ,,Nestačí ti, co máš? Žije se ti tak špatně? Nebo už tě prostě omrzelo mě poslouchat?" Nekřičí na ni, kdepak on skoro nikdy nekřičí. O to je to možná horší. V těch slovech nejsou výčitky nebo sebelítost, padají jako těžká obvinění dožadující se odpovědi. ,,Čekáš, že ti dobolím koupit si loď a pak co..?" V očích se mu mihne něco podobající se výsměchu. Nechce jí zbytečně ublížit. Ale nenechá jí, aby mu ublížila ona. Nikdy. ,,Myslíš si že v jiném přístavu nebo zemi na tebe čekají s otevřenou náručí?" V zamítavém gestu zavrtí hlavou, stále se nad ní sklání, o tolik vyšší i přes to, nebo možná právě proto, že se usadila na stole. Vždycky byla maličká. Drobná. A jeho. Zdánlivě odnikud se mu v druhé ruce objeví stiletto s dlouhou tenkou čepelí, jeho hrot zastudí Lasičku v jamce mezi klíčními kostmi. ,,Nenechám tě odejít, Erin." Ještě jí to neřekl, jistě. Tak nějak počítal s tím, že to ví. Nejspíš nastal čas jí to připomenout.

Okamžitě zalituje, že sama sobě dovolila říct mu Ru. Semkne rty a pohled mu oplácí. Klidně. Chladně. Jeho tvář je teď opravdu blízko té její. Ale nakonec přeci jen stáhne obočí, v očích se jí hněvivě blýskne, když v těch jeho vidí výsměch. To ne. Tohle neměl. Nikdy ho opustit nechtěla. Nikdy by to neudělala. Ale rozzlobil ji. Poslední dobou zapomíná, že už není dítě, že si ji vychoval dobře, že je chytrá jako on. Že umí myslet na dobro jejich... Podniku. Podceňuje ji. Pořád a zase. Přitom všechno, co dělá, dělá pro něj. Možná by s tím měla přestat, když si toho neváží. A teď se jí dokonce vysmívá. Kdokoliv... Ale ne on.
Cítí hrot jeho stiletta na hrudi pod krkem. Měkké místečko nad hrudní kostí. Dobré. Ale ne dost rychlé. Uvědomuje si příjemný dotyk svých vlastních dýk schovaných v rukávech, připravených vystřelit na její povel. Stále se k ní naklání. Svoji ruku má teď přesně pod jeho ničím nechráněným podbřiškem. Pod jeho žaludeční tepnou. Ale nevytáhne ji. Ne. Nebude mu dělat to samé.
Dívá se na něj. A pak se sama malinko nakloní blíž k němu. Nechá hrot stiletta protnout její kůži. Jen pár milimetrů, nic víc. Dostatek na maličký rubínový pramínek.
"Když nechceš, abych odešla, tak mě nevyháněj, Runo..." dívá se mu do očí, "zapomínáš, že už nejsem to dítě, co jsi našel schované v díře ve zdi. A zapomínáš, že jsi mě všechno naučil ty sám. Můžeš mě zabít. Ale půjdeš do Pekel se mnou, o tom vůbec nepochybuj. Protože když mě nenecháš odejít... Tak tě přeci neopustím ani takhle, že ne?" nakloní hlavu lehce do strany a usměje se.

,,Erin..." Zavrčení, povzdech, varování. Nechce jí dovolit aby věděla jakou nad ním ve skutečnosti může mít moc, i když tuší že je na něco takového pozdě. Nesnáší, když musí uznat porážku. Zatracená holka! Měl ji tam nechat, nebo ji strčit do sirotčince. Jako by život nebyl dost těžký i bez ní. Po tom pitomém, demonstrativním gestu ve kterém se sama zraní sjede dýkou o něco níž a tisíckrát broušený kov s tichým zvukem párá látku její košile. Centimetr, dva, pět... deset. ,,Pro lidi jako jsme my nemají místo ani v pekle." Zastaví se, musí. I když pohledem provází kapku krve razící si cestu mezi otevřenou látkou. Stiletto s tichým zazvoněním odloží na stůl vedle ní, odtáhne se, narovná. Chce něco většího, jiného... kdo by nechtěl. A ona je tak ambiciózní, možná víc než býval sám Runa. Mohl by jí říct k čemu celá ta loupež v sídle, proč roky hromadí zlato i peníze. Mohl by jí říct o téměř bájné lodi, která pravidelně převáží daně ze Španělských kolonií, o zlatém snu za nějž by jí mohl koupit vlastní skutečné království a ne jen tohle ukradené, plné krys. Jenže nechce, aby se začala honit za snem, tak jako on.
Sáhne po nedopitém vínu a zároveň k ní přisune plány sídla. ,,Chceš se ukázat jako dospělá? Tak začni. Připrav cestu, rozhodni se jestli s sebou chceš další muže, vyber pokoje." Nechá to na ní, poprvé a úplně. Impulzivní, nejspíš nezodpovědné a špatné rozhodnutí. Když bude chtít, půjde s ní. Když ne, nejspíš pošle jen pár malých krys aby mu podávaly zprávy. Dá jí svobodu, takovou jak jen ve své majetnickosti dokáže. Prázdný pohár vrátí na stůl, než se natáhne aby jí palcem setřel tu zatracenou kapku krve, co k sobě pořád poutá jeho pozornost.

Nehne ani brvou, když jí začne párat oblečení. Nesmí. Jen se dál dívá na něj. On si to dělá těžší. Protože tímhle si sám moc hezky potvrdí její slova. Není už dítě. Ona sama to oblečením nikdy nijak nezdůrazňuje, naopak, obléká se víc jako chlapec, co si budeme... Ale takhle? Když skončí, stačí to na to, aby si odhalil výhled na její pevná prsa. Není dáma. Nenosí žádné spodní prádlo. Takže má naprosto svobodný výhled. Zvlášť, když si kapka její krve najde přirozenou cestu přesně mezi ně. Kam jinam taky.
"V tom případě zůstaneme sami dva i po smrti!" zašeptá mu ještě, než se od ní odtáhne. Ona se zapře rukama za sebou a opře se ně.
Dívá se na něj. Vidí na něm, že mu něco vrtá hlavou, že na něco důležitého myslí. Vidí to za jeho očima. A pak promluví. Nakrčí obočí. Chce jí tu výpravy přenechat?
"Tohle měl být náš plán... I když ses k tomu choval spíš jako ke svému plánu. Ale pořád je náš. Klidně to naplánuju. Ale dovnitř půjdeme spolu. Už dlouho jsme nic neudělali společně. Měli bychom trénovat na posmrtný život, hm?" povytáhne koutek v lehce křivém lasičkovatém úsměvu. "Potřebujeme to udělat společně."
V tomhle už nežertuje. Potřebují to. Dříve to tak dělali skoro pořád. Teď už chodí většinou sama, na vlastní pěst. Samozřejmě. Je nejlepší ze všech jejich... Ze všech jeho lidí. Ale možná chodí až moc často sama. Nechce, aby se k ní začal chovat jako k ostatním. Ona přeci není jako ostatní. Jsou to přeci oni dva proti světu. Možná je to hloupé a dětinské. Možná to potřebuje jenom ona. Ale potřebuje. Potřebuje zase jednou být jen oni dva proti všemu.

Sami dva i po smrti? Už teď si je jistý, že by z ní zešílel. Sami dva bez plavovlasé záchrany, co ho od ní drží. Copak si to neuvědomuje? Ne, jistě že ne. Je dítě. Možná tak nevypadá, ale je dítě. Viděl ji vyrůstat, učil ji. Potřebuje, aby zůstala dítě, protože jinak... Na chvíli musí uhnout pohledem. Jsou věci, které o něm nemá vědět ani ona. Hlavně ona. A přitom ta jednoduchá šeptaná věta působí jako nějaký příšerný magnet.
,,Nemáš na vybranou, naplánuješ." Poupraví její slova po tom, co se rozhodne pro jistou reorganizaci ve vedení téhle loupeže. Už je napůl rozhodnutý i k tomu, že se otočí a odejde, aby jí skutečně dal pocítit jaké je to vést, když po tom tolik touží. To by ale nesmělo být té poslední věty. Aniž by nad tím přemýšlel, křivé pousmání jí oplatí. ,,Večeřelas? Mám dojem, že tohle bude ještě dlouhá noc." On sám by se spokojil s vínem, ale pokud jí má radit tak aby to co nejméně poznala, potřebuje čistou hlavu. Do dvou misek nalije po naběračce hustého guláše, přibere pár krajíců chleba a vrátí se s jídlem ke stolu.

Z ramen jí spadne trocha napětí, když vidí, jak se Runa nakonec přeci jen usměje. I on se uvolní. Zavrtí hlavou a lehce se ušklíbne, ale u ní je tohle v podstatě úsměv. Už není naštvaná. Jasné znamení.
"Nevečeřela... Dělala jsem chůvu tvojí srnečce, pamatuješ?" zabrouká a sleduje ho, když jim jde pro misky a pro guláš. Dlouhá noc. To nepochybně bude. Natáhne se pro karafu a dolije si víno. A po kratším zaváhání přeci jen dolije i jemu.
Vezme si od něj pak misku a kývne mu. "Díky... Takže teď, když jsme se uklidnili..." věnuje mu významný pohled, aby mu dala najevo, že doufá, že už jsou klidní oba dva, a že už se nechce dál hádat. Alespoň teď, na pět minut. "Co si doopravdy myslíš o těch obrazech?" zašeptá, "máme někde schované ty role po hedvábí... Mohli bychom je schovat do nich," navrhne mu a nabere si guláš na lžíci. Neobtěžuje se s převlékáním. Když už jí zničil košili, ať se dívá.

Ušklíbne se do misky s gulášem, když si sedá. Ještě aby si nerýpla, to by nejspíš byla nemocná. ,,Kdyby byla moje, neposílám ji pryč. Možná není úplně hloupá, ale co jiného s ní?" Významně povytáhne obočí. Opravdu by ho zajímalo, jestli mu zrovna na tohle odpoví. Nejspíš si všimla toho, že on si sem cíleně vodí ne zrovna inteligentní ženy, zásadně plavovlasé, zásadně krotké a povolné. Pravý opak jeho malé Lasičky. Má k tomu svůj důvod. Stihne si vzít sotva jednu lžíci, než se dočká další poznámky. Obrazy, ty zatracené obrazy. Ať si s nimi třeba vytapetuje ložnici, když pak bude spokojená. Dožvýká, polkne a ulomí si kousek chleba. ,,Když budeš dost hledat, možná tu někde najdeš i ty šaty které jsem pro tebe z toho hedvábí nechal ušít. Ty cos mi je hodila na hlavu." Další úsměv, krátký, upřímný. Skutečně jeden čas věřil tomu, že by z ní mohl udělat slečnu. Princeznu. Netrvalo to dlouho, pravda. Pak nad tím mávne rukou. ,,Jestli je chceš, máš je mít. Nepočítej ale s tím, že budu kohokoli, včetně tebe, tahat z vězení zadarmo." Jedna z jeho prvních lekcí, nic není zadarmo. Pořád se ale víc vyplatí jednat s nepoctivým člověkem na jehož nepoctivost se dá spolehnout, než z poctivým co se rozhodne vás pro zlatku zradit. ,,A obleč se... jídlo ani plány ti za tu chvíli nikam neutečou." Mohlo by být skoro komické jak pečlivě svůj pohled drží mimo její hrudník. Těžko ale říct jak moc by se pobavil, kdyby mu to kdokoli připomněl.

Co jiného s ní? Ušklíbne se. Pokrčí rameny. "To záleží... Na kolikrát ji hodláš použít..." odtuší s nevyřčenou hrozbou. Před jením určitým typem použití, samozřejmě. "Ale není na tvůj vkus trochu moc tmavovlasá a plochá?" zabrouká a zamrká na něj, "a plachá?" tiše se zasměje. Ale pak chvilku jí. Než se trochu protáhne v zádech. Kdo ví, jestli úmyslně nebo ne. Ale stojí to za to.
Zadívá se na něj a jen si povzdychne. On tam vážně hodlá lézt jenom kvůli pár cetkám jako vždycky. Jako kdyby se jim jich kolem válelo málo. Je to sídlo de Vivonne. To nejcennější by tam nechal. No co. Ona si jich pár vezme. Můžou u ní ležet klidně rok, dva. Cenu neztratí. A pak je přeprodá cizímu obchodníkovi, lehoulince pod cenou, čímž jemu vznikne profit, za který necekne. Není blbá. Ať už si o ní myslí co chce.
Zavrtí hlavou a usměje se na něj. "Neboj se... Vím, jak strašně moc bych ti tady chyběla, jak bys plakal do polštáře každou noc před spaním!" zamrká na něj a uculí se. "A oblékat se mi nechce, moc hezky to větrá, je to celkem pohodlné! Nechám si ji i takhle!" pokrčí rameny, "co myslíš, co na to řekne Tlustý Tom u brány, až to uvidí?" provokuje ho. Ví to. Ale to on ji přeci taky. A rád.
"Budeš chtít brát vosk na obtisknutí pečetidla?" napadne ji ještě. Občas to dělají. A zrovna tohle by se jim i mohlo hodit. Na falšování.