Trou de rat (Krysí díra - chodby pod městem)

Hrát s ním karty? Chce s ním ještě hrát karty? Asi se mu líbí vyhrávat. Jeanovi je jedno, zda vyhrává nebo ne. Má co pít a někdo chvílemi poslouchá jeho žvanění. A to chtěl původně poslouchat on jeho. Žvanit. Žvatlat. Lehce se nahne přes stůl a pomalu zavrtí hlavou. ,,Nemůžeme krást stoly, když se půjdeme prát." Z jednoho stolu se jich najednou, nějakou záhadou stalo víc. A z obchodu případná rvačka. Nejspíš je na čase, aby někdo tomuhle mušketýrovi sebral sklenici a nasměroval ho ke dveřím. O to podivnější je, že si stále ještě nešlape na jazyk a, minimálně v sedě, nevypadá jako by se měl motat. Snad léty vypěstovaná tolerance? Asi tedy není překvapivé, že docela lehce přejde poznámku o kopání, nad kterou by se jindy pozastavil. A pustí se do rozdávání karet. Ani není divu, že prohraje. Ještě, že to pro dnešek byla poslední partie, jinak je možné že by na konci večera přišel i o kalhoty.
,,Jen se moc netěš... asi jsi zvyklý na trochu jiné věci, než nám vaří v kasárnách." Mírní nadšení mládenečka, ale on sám se prostě baví tím jak se celý rozzářil. Děcko. Je to děcko. A stačí mu ke štěstí málo. Jako té slečně z trhu, když jí do ruky strčil nečekaný dárek.
Pomalu se zvedne a pravda, stále stojí rovně ale mírně při tom pohybu zavrávorá. Kloboukem se ale na hlavu trefí, takže je snad ještě pohybu i všeho dalšího co na něj čeká v té jezevčí noře, nebo čem, schopen. ,,Tak princátko... zábava skončila, jdeme za prací." Mrkne zpod krempy na Emersona a z kapsy vyloví pár lesklých mincí, které položí na stůl. Jen odhaduje přibližnou útratu za své pití, kdyby to náhodou nebylo dost, příště to Agnes dorovná a kdyby to bylo málo... je si jistý, že by o tom ta ještěrka ani necekla.
S pár téměř nepostřehnutelnými obtížemi následně spolu se svým 'dočasným zaměstnavatelem' dojde až ke vstupu do tunelů vedoucích pod městečko. Zarazí ho, že o tomhle místě dosud nevěděl, protože by měl. Všichni mušketýři by měli. Momentálně ale nemá dostatek volného myšlenkového prostoru k tomu, aby se tím faktem nějak víc zabýval a tak jen z jednoho držáku na zdi vezme už zapálenou lucernu. Podle toho jak jsou tunely udržované to vypadá na celkem častý provoz. Udělá několik kroků do jejich nitra, pak se ale zastaví, zavrtí hlavou a lucernu s trochu větší razancí, kterou si ale neuvědomí, strčí do ruky Emersonovi. ,,Počkej... ještě tohle, než půjdeme dál." V rychlosti odepne mušketýrský nárameník, aby ho schoval do velké kapsy. Proč provokovat, když to není potřeba. ,,Snad by se ti neklepaly ruce?" Uculí se pak na Emersona, když od něj bere lucernu zpět a přitom se dotkne jeho chladných prstů.

Jak ho poslouchá, vnímá, že ten třetí rum možná nebyl ten úplně nejlepší nápad. Kousne se do rtu. Měli by v takovém stavu vůbec chodit tam dolů? Ale ne. Takhle nemůže přemýšlet. Jean je tady a je rozhodnutý s ním jít. Tak půjdou. Těžko totiž říct, co bude, až se z toho mušketýr vyspí. Je možné, že už ho třeba neuvidí. Že žádné další noční dobrodružství nebude. Jasně, dohodli se na večeři. Ale kdo ví, co bude. Je už naučený na opilé sliby úplně nespoléhat. Zvedne se spolu s ním a když uvidí, jak zavrávorá, hned přiskočí k němu a jemně ho podepře. Usměje se. "Tak jo, mušketýre! Jdeme se prát!" zašeptá mu. Stále s úsměvem po tom oslovení. Princátko. To si zapamatuje. Nasadí si na hlavu svůj klobouk a pak mu chytí ruku. Stiskne mu zápěstí a zavrtí hlavou. "To nech být!" mrkne na něj. Cestou ven dá Agnes několik mincí. Víc než je jejich útrata.
Venku mušketýra zase pustí, protože ten už našel zpátky většinu své jistotu v kroku. Navíc ho nechce přivádět do rozpaků. Prochází s ním městem a vede ho ke vstupu do tunelů. Tam už Emi sleduje Jeana a jeho rozhodnost. Ani nezaváhá a vezme lucernu. Naprosto přirozeně převzal velení a Emimu se to líbí. Moc se mu to líbí. Zaskočeně pak od něj vezme lucernu. Dotek jeho prstů vnímá naprosto dokonale. Možná až moc. Těžko říct, jestli jeho zachvění způsobil chlad v tunelu. Pousměje se a posviti mu.
"Jo, tohle je moc dobrý nápad!" vydechne pak. Místní by nebyli moc nadšení, kdyby viděli mušketýra. To rozhodně ne. "Mám ji dál nést? Nevadí mi to..." navrhne mu. Jestli chce mít ruce volné pro svůj meč, luk, sekeru, cokoliv. Zase mu při té vzpomínce cuknou koutky. Zavrtí hlavou, aby se trochu vzpamatoval. "No, každopádně... Vítej v Krysí díře!" zabrouká a uculí se, "tohle je oficiální netajené avranceské podsvětí!" řekne mu s tím správným dramatickým podtónem. A pak vyrazí do spletitých uliček města pod městem. Tady ho totiž musí vést on. Je mu jasné, že tam Jean nikdy nebyl. A není těžké se tam ztratit. "Dávej si pozor na kapsy!" upozorní ho, když kolem nich tiše jako stín proběhnou dvě otrhané děti.

Za jiných okolností, tedy za střízliva, by se rozhodně podepřít nenechal. A také by se nejspíš začal dohadovat o tom, že za sebe nenechá platit. Ale takhle? Není zase tak nepříjemné na chvilku získat jistotu, o někoho se lehce opřít. Ostatně nic na tom není, ani by nespočítal kolikrát se s dalšími mušketýry cestou z hostince držel kolem ramen.
Bez jakýchkoli zádrhelů se dostanou až k tunelům a Jean odstrojí svou nejnápadnější část zbroje. Ha, tak mu přece jen pořád trocha rozumného uvažování zbývá. I když možná je to spíš výsledek let praxe, než toho, že by mohl v tuhle chvíli úplně spoléhat na svůj logický úsudek. ,,Snad nemáš strach, že bych ji upustil a zůstal bys tu se mnou po tmě?" Upřímný, hluboký smích na moment zarezonuje chodbami. Nemá nejmenší tušení o tom, co se Emersonovi honí hlavou a navíc si připadá docela vtipný. V každém případě si poblikávající zdroj světla přivlastní zpět - když bude nejhůř, vždycky může někoho po hlavě praštit právě lucernou - a v dvorném gestu, i když trochu postrádajícím jistotu a eleganci, naznačí s lehkou úklonou aby ho mladík vedl. ,,Není náhodou značkou podsvětí to, že se o něm nemluví?" Uvažuje nahlas a s každým dalším krokem dává pozor na to kudy jdou. No snaží se o to. Cestu ven by našel. Asi. Zatím. Ještě než se ale dočká odpovědi na své brblání, přijde varování o kapsách. Nebere si ho zase tolik k srdci, ostatně nemá toho v nich tolik aby případné ztráty příliš litoval. Jen trochu uhne stranou probíhajícím dětem, z nichž jedno jejich směrem udělá provokativní, neslušné gesto. ,,Asi tě tu mají rádi, co?" Třeba se plete a ironická poznámka není na místě. Třeba je to běžný způsob komunikace mezi místními myšaty. Krysaty? Znovu se trochu zamyslí a důsledkem toho, že nedává pozor je lehká kolize při které do Emmersona zezadu narazí. Není to nic velkého, přece jen jdou celkem pomalu. ,,Promiň..." na omluvy není dobrý ani za střízliva a zlomek vteřiny ve které se mu o tvář otřely černé vlasy stačil k tomu, aby mu v mysli vyvolal obraz někoho úplně jiného s loknami v havraní černé. Musí několikrát zamrkat, aby se toho dojmu zbavil. Ještě pár metrů, než se dostanou ke křižovatce, ze které se oddělují hned tři další cesty. ,,Doufám, že víš kam jdeme." Není to výčitka, to ani náhodou. Jen konstatování zjevného faktu, že Jean nemá tušení.

Trochu nejistě se zasměje jeho poznámce o tom, že by se snad mohl bát zůstat s ním po tmě. Kdyby jen věděl! Pousměje se a vrátí mu lucernu. Jen tak tak odolá pokušení zase se ho při tom dotknout. Pokývne mu a vede ho tedy.
Zavrtí hlavou. "A já víš, že to nebylo na tebe?" opáčí a nevinně na něj zamrká přes rameno. Ujde pak jen pár dalších kroků, když se na okamžik musí zastavit, aby nechá přeběhnout velkého vypelichaného kocoura bez jednoho ucha. A v tu chvíli do něj Jean zezadu narazí. Na pár okamžiků je mu opravdu blízko. Cítí jeho dech na tváři. Naprázdno polkne a trošku k němu tvář natočí dozadu. Otře se tak jemně vlásky o jeho tvář. "To nic..!" dostane ze sebe nakonec. Je rád, že je tam takové přítmí. Stejně si ale pro jistotu stáhne klobouk víc do čela, aby stínil, a aby snad ani náhodou nemohl Jean zahlédnout, jak mu z jeho blízkosti zčervenaly tváře. Vydá se raději rychle dál. Na rozcestí se zastaví. Podívá se na něj. "Vím, neboj se... Ale tam už se dostaneme hlouběji. Tam už je to v noci nebezpečnější... Spousta krámků a stánků na noc trochu pozmění sortiment. A nabídky služeb..." upozorní ho raději předem. Těžko říct, na co tam můžou narazit. V noci tam nebyl už hodně dlouho. Neodvažoval se. Nahne se k němu a zlehka se dotkne jeho ruky. "Buď ve střehu!" šeptne mu. To se rozumí samo sebou. Nejspíš to byla prostě jen záminka, aby se ho mohl takhle dotknout. A pak už s ním zmizí v levé chodbě vedoucí ještě níž. Brzy se před nimi objeví mnohem víc světel. Lampy i pochodně. Tlumený šum nočních živlů před nimi. Překupníci, podivní léčitelé, zaručené ochranné symboly, suvenýry z poprav i jiné bizarnosti. A dokonce i ty nejpodivnější děvky, jaké kdy kdo viděl. Do toho spousta hladových dětí s velice rychlými prsty, jejich "matky" bedlivě je sledující krkavčími pohledy. Dostanou najíst, jen když něco přinesou.

Vyvedlo ho to z míry. Trochu. Ještě tak, že to dokáže přejít jednoduchým vysvětlením, že srážku prostě nečekal. Nad ujištěním jehož prodlevu víceméně díky alkoholu neregistruje jen souhlasně zabručí a o něco ucouvne, než se znovu dají do pohybu. Zatracené princátko, takhle se mu plést pod nohy... fakt, že zrovna on je tu s ním protože má dávat pozor na okolí mu trochu unikne. To ty vlasy, co jiného? Přirozený instinkt chránit křehké černovlasé stvoření, rukou sjet přes oblečení na útlý pas - zhluboka se nadechne a na chvíli pohledem studuje kameny ve zdech. Pil moc. Nebo málo, podle toho jak se to vezme. Co by asi jeho královna pověděla na to, kdyby věděla o tom, že se v noci vrhá do případného nebezpečí? Je docela možné že jejím hlavním zájmem by byla jen možná ztráta jednoho z mušketýrů. Jednoho z mnoha. Život není fér. Skoro má chuť nakopnout tu prašivou kočku, ale neudělá to. Jen lucernu přendá z jedné ruky do druhé a přikývne na znamení toho, že rozumí co ho čeká a tomu drobnému doteku chladné ruky se ani v nejmenším nebrání.
,,No to mě..." nerozuměl, nečekal. Tedy rozhodně nečekal tohle. ,,Jak je to tu velké? Vypadá to skoro jako další čtrť města." Mluví tiše, tuší že zde budou mít uši nejen stěny, ale snad i podlaha. A určitě je poslouchá celé stádo otrhaných dětí. Jedno z nich pro teď zahnal přísným pohledem, dlouho to ale nejspíš nevydrží. Za plus by ale snad bylo možné považovat to, že si stále pamatuje proč tu vlastně je. Práce, tak. Prohraná sázka, kterou mu jeho čest nedovolí nesplatit. Srovná s Emersonem krok, tak aby šel téměř těsně po jeho boku, z pod klobouku sleduje okolí. Lucerna už není třeba, ztlumil její plamen aby neplýtval olejem a nese ji v ruce spuštěné podél těla. Prochází mezi stánky a Jeanovi se snad daří nevypadat jako zvědavý, vyplašený turista. Jen za tu krátkou chvíli napočítal nejméně deset, patnáct... no, spíš kolem dvaceti porušení různých zákonů a vyhlášek. Ale proto tu není. Všechno jde až skoro podezřele dobře, než se jim do cesty vmotá spíše neoblečená, než oblečená žena ve společnosti podobně skromně oděného muže.

Zastaví se s ním a musí se usmát nad jeho výrazem. Tohle zřejmě opravdu nečekal. "No... Říká se tomu tady ´město pod městem´..." řekne mu s pokrčením ramen. Uculí se a zavrtí hlavou, lehce mu stiskne rameno. "Žádný strach! Já se tu neztratím. Když nás ochráníš, jsme v pohodě!" ubezpečí ho. Vydá se s ním dál a snaží se nemyslet na to, že očividně hledá stále nové a nové záminky, aby se Jeana dotýkal. Nebo spíš se snaží myslet na to, že s tím musí přestat. Tohle přece nemůže dělat. Jean je sice opilý, ale nakonec by mu to i tak mohlo začít připadat divné. A divné je něco, co si Emi nemůže dovolit. Horší na tom ovšem je, že i on sám je opilý. Takže celá ta věc se sebeovládáním je poněkud... Ošidná.
Z myšlenek ho vytrhne dvojice, která jim v uličce zastoupí cestu. Emerson se zastaví a prohlédne si je, dost nejistě. Tyhle nikdy neviděl. Ale stačí mu jeden pohled, aby mu bylo jasné, že tohle není nic dobrého. Oba mají divoké zastřené oči, vyvalené. Ženě chybí na hlavě pár chomáčů vlasů a na prstech jedné špinavé začernalé ruky očividně nemá nehty. Ne, tohle nejsou žebráci. Tohle je něco horšího. Proslýchá se, že když se v Avrances sem tam někdo pomátne na mysli, chvíli ho drží ve vězení, kde s ním dělají bůh ví co, a pak ten člověk zmizí. Zmizí ale není přesné. Bývá jednoduše "vypuštěn" sem dolů, jako krysa. Mezi další krysy. A Emi si je dost jistý, že teď narazili přesně na dvě takové.
"Barevný panáček!" zahihňá se žena a ukáže jim tam téměř bezzubé hnisavé dásně. Emersonovi se skoro zvedne žaludek. Udělá krok lehce vzad. A následně druhý a mnohem rychlejší, protože muž vytáhne z kalhot ošklivě vypadající pekelně rezavý nůž.
"Jeane..." hlesne Emi a podívá se po svém společníkovi, najednou dokonale bledý.

Město pod městem. To odpovídá. A kvalita místního obyvatelstva je na první pohled také srovnatelná s tím, co lidé na povrchu vypouští do stok. Zavrtí nad tím hlavou. Nikdy se nepovažoval za někoho s nosem moc nahoře, ale tohle je poněkud silná káva i na něj. ,,Snad to nakonec nebude potřeba..." Nebojuje rád. Přesněji: nerad bojuje, pokud nemá důvod. ,,Myslím že ale bude nejlepší vyřídit to co nejrychleji." Dodá ještě k Emmersonovi, když postupují uličkami mezi stánky. Někdo se jim vyhýbá a vypadá při tom jako vyplašená myš vytažená na světlo, ale ostatní... cítí na sobě pohledy. Zvědavé i hladové. A dva z těch nejvíce nepříjemných se do něj i do mladíka po jeho boku začnou zabodávat stále intenzivněji, dokud jim jejich majitelé nevstoupí do cesty.
V dalších několika vteřinách se v šeru katakomb ukáže šílený bezzubý úsměv následovaný rezavým nožem. Žena naštěstí nevypadá ozbrojená, ale kdo ví co může schovávat v cárech šatů. Nebo kolik mají přátel zalezlých ve stínech. Pouštět se do boje hned by nebylo úplně rozumné, jenže... ,,Zůstaň vzadu." Jeho slova směřovaná k vyplašenému hraběti jsou strohá, dost možná nemálo připomínající rozkaz, když Jean přesune ruku na záštitu kordu. Dá jim jednu šanci, nic víc. ,,Zase to schovej a nech nás jít. Tady barevný panáček ti pak dá něco ze svých barviček, dobře?" Neměl by mluvit za Emersona a ví to, nepřísluší mu to. Na druhou stranu má takový dojem, že ten by možná raději obětoval svůj výrazný kabát nebo peří z klobouku, než aby musel vidět pár mrtvol. Muž z té podivné dvojice na chviličku vypadá, jako by ho ta nabídka zaujala, podívá se po ženě vedle sebe. Ta se ale rozesměje bublavým smíchem, který jako by vycházel ze samotného pekla. ,,Barevní bývají dobří... za ty se dobře platí..." je docela jasné, že neodpovídá na to, co jim právě Jean řekl a její společník to vezme jako signál k tomu, aby silněji sevřel nůž v ruce. Bláznivka mu ovšem zabrání v tom, aby s ním něco zásadnějšího podnikl. Nejspíš ne úmyslně a nejspíš ne na dlouho, když se několika rychlými skoky se přesune před Jeana, vezme ho jednou rukou za rameno a pokusí odstrčit stranou. On evidentně ani jednoho z těch dvou nezajímá a mohl by si odejít jak jen by mu bylo libo. Jenže... no, to by to nesměl být on.
Jedním plynulým pohybem pustí lucernu na zem, takže její kovový kryt zazvoní o podlahu chodby, pevně vezme ženu za zápěstí a zkroutí jí ruku za záda tak, že ji donutí aby se k němu otočila zády. Ta při manévru bolestivě vyjekne, naštěstí ale nestihne provést nic horšího, než že mu na rameni roztrhne košili tím, jak se nechtěla nechat otočit.

Zůstaň vzadu, to mu rozhodně nemusí říkat dvakrát. Vyděšeně se stáhne za něj a pohledem ostražitě těká mezi mužem, jeho nožem, a tou šílenou ženskou. Nevěděl, jestli má větší strach z rezavého ostří nebo hnisu v těch dásních. Na chvilku stáhne obočí. Něco barevného jim dá? No to určitě! Hned na to zamrká. Platí? Párek magorů ho chce unést a prodat do krysího bordelu?! Kdyby to byl jakýkoliv jiný, možná by to mohlo být i malilinkato lichotivý, ale takhle? Krysí kuriozita? Úžasný! Ale proč proboha myslí na takovéhle kraviny, když se tohleto děje?! Tlumeně zaúpí a zavrtí hlavou. A následně téměř vykřikne, protože ta nechutná žena se vrhne na Jeana. Vyjde z toho jen takové... Přidušené vyjeknutí.
Jean ji velice rychle zpacifikuje, ale ona mu u toho stihne roztrhnout košili. Emi se na okamžik vyděsí, ale naštěstí to byla ruka bez nehtů, takže snad žádné poranění Jeanovi nehrozí.
Pomalu stočí pohled k muži s nožem. Ten si totiž právě začal uvědomovat, že jeho šílená družka mu poskytla rozptýlení. Ten velký medvědí se věnuje jí a barevný panáček je tam sám a připravený. Mlaskavě si olízne rty, pevněji chytí nůž a vyrazí přímo na Emersona. Ten tentokrát vykřikne doopravdy, popadne první věc, tedy lucernu, a rozmáchne se s ní proti muži. A trefí se! Bylo by krásné, kdyby to byla hlava, ale to by musel mít Emi tenhle večer štěstí i v jiných věcech než v kartách. Trefil mužovo rameno a paži. Ten bolestně zaryčí, ale naneštěstí nůž nepustí. Což se nedá říct o Emersonovi a lucerně, protože jak se rozmáchl, tak trochu mu... Vyklouzla z ruky. A rozbila se o kamennou podlahu.
Muže jeho paže bezpochyby bolí jako čert, ale je šílený, takže ho to zcela očividně jenom víc nakoplo. Začne kolem sebe zběsile mávat nožem a naštvaně mručet. Emerson se nalepí zády na zeď.
"Ale kurva..." vydechne, "Jeane, pozor!" zavolá na svého mušketýra, "ten nůž!"

Vcelku jednoduše se mu podaří poradit si s tou odpornou ženskou. Ta se minimálně tváří jako kdyby ztratila většinu své bojovnosti a krom téměř nesnesitelného puchu, který se z ní line, je pro teď zcela neškodná. Díky tomu jak se zpočátku choval vyhublý choval ale podcenil právě jeho. Nejspíš při Jeanovi v tu chvíli ovšem stáli všichni svatí, protože Emerson se s hromadou štěstí a nejspíš také díky obrovské náhodě dokáže prvnímu útoku alespoň nějak provizorně ubránit. Tím ale podle všeho končí nejen jeho bojové schopnosti, ale hlavně odvaha. A co hůř, pomalu ale jistě se k nim začínají stahovat další podobní otrhanci.
Jean má dvě možnosti, sáhnout volnou rukou po kordu, nebo se nejprve zbavit té ženské. Druhá možnost rozhodně zní lákavěji. Se silným postrčením vypustí obludu přímo na zběsile nožem máchajícího muže, takže nárazem oba dva ztratí rovnováhu a padají k zemi. Jediné co tak úplně nevyšlo je fat, že jen kousek za karikaturní dvojicí stojí právě Emerson a muž s nožem, smetený svou družkou, ho při pádu, při svém posledním máchnutí, zraní ostřím přes paži. To je sice nejspíš krajně nepříjemné, na druhou stranu dvě obludy jsou teď na zemi a jeden přes druhého se snaží vstát. Vzhledem k tomu, že navrchu je ona mohutná ženská, nejde jim to hned. Což by se dalo považovat za výhodu. Kdyby se jejich společníci kolem už skutečně nevynořili ze stínů. Jean tentokrát skutečně tasí kord a díky tomu je na chviličku ještě udrží v bezpečné vzdálenosti. Pravda, jednoho ozbrojenému při tom také zadělá na pěknou jizvu... ten si totiž doloval až moc. Tak jako tak, je jich příliš a donutí Jeana ustoupit až téměř k nebohému Emersonovi. ,,Doufám, že ti nevadí trochu běhat, princátko. Obávám se, že nákupy se pro dnešek odkládají."
Volnou rukou vezme mladíka za jeho - s trochou štěstí tu nezraněnou - a jen co jim pomocí své zbraně ve stále se zužujícím půlkruhu šílených otrhanců udělá alespoň malý průchod rozběhne se spolu (s nejspíš vyděšeným a možná i lehce protestujícím) šlechticem směrem do tunelů kterými přišli. Jistě, že si nepamatuje cestu! Jen přibližně, trochu. A přišli o lucernu, takže jakmile se dostanou z dosahu osvětlení v podzemním tržišti, ocitnou se v téměř naprosté tmě. A kroky za nimi. Stále. Hodně. Někdy blíž, někdy dál. Jean je protáhne několika odbočkami, ale zvuk se v podzemí rozléhá tak, že nedokáže říci jestli jsou jejich pronásledovatelé těsně za nimi nebo je konečně ztratili. Potřebuje na moment zastavit, poslouchat. A zjistit, jestli mu princátko náhodou neomdlívá, nebo něco takového. Bez velkého vysvětlování stáhne Emmersona k jedné z chladných zdí a než aby mu dal šanci nějak hlasitě reagovat a upozornit na ně, ve výmluvném gestu pouští jeho ruku a na moment mu přiloží prsty před rty. Jen vteřinka nebo dvě. Až teď, když zastavili, si vlastně všiml, jak se mladík klepe. Kdo ví, jestli chladem, fyzickou námahou, zraněním, nebo něčím dalším. ,,Tiše... brzy bude po všem. Slibuji. Jen musíme mít jistotu, že jsou pryč, pak můžeme odejít i my." Mluví téměř šeptem, nechce na ně upozornit a zároveň potřebuje, pro dobro jich obou, aby se hrabě skutečně alespoň maličko uklidnil. Při řeči i uloží kord zpět do pouzdra na opasku a pak promluví znovu, ještě o něco jemněji. Snad pro mládí Emersona, snad proto, že ho ve tváři znovu šimrají černé vlasy. ,,Jak moc jsi zraněný?" Přece ho nemůže nechat aby mu tu omdlel nebo vykrvácel, že. To proto se ptá. žádný jiný důvod, kdepak.

Pokusí se padajícímu muži s nožem uhnout, ale nepovede se mu to úplně. Stejně ho zasáhne přes paži. Vyjekne a hned si to místo překryje dlaní. Ale nemá vůbec žádný čas nad tím přemýšlet. Ze tmy se najednou vyplazili další pološílené postavy v hadrech a on je tak vyděšený, že rázem zapomene na nůž i bolest. Pustí svoji ruku a stáhne se k Jeanovi, který se zrovna ohnal kordem a jednoho z těch šílenců, který se přiblížil příliš, poslal k zemi.
"Běhat... Rozhodně! Rozhodně běhat!" vydechne souhlasně a chytí se Jeanovy ruky. Pevně mu tu jeho stiskne a běží s ním. Neohlíží se. Nesmí. Nechce a nesmí. Stoprocentně by zakopl a to je to poslední, co potřebují. Stačí, že je slyší. Svírá Jeanovu ruku a nechá se vést. Kamkoliv. Proběhnou několika uličkami. Emerson už naprosto ztratil přehled o tom, kudy běží. A nakonec se ocitnou ve tmě. A pak s ním najednou Jean trochu trhne. Stáhne ho ke stěně. Stáhne ho k sobě. Přitiskne mu prsty na rty. A najednou tam stojí, tak blízko u sebe, že se o něj Emerson opírá. Tak blízko, že Jean musí cítit šílený tep jeho srdce, které se snad pokouší prorazit skrz jeho žebra, kabátek a utéct z tohohle proklatého místa. Emerson by mu to snad ani neměl za zlé. Jean na něj šeptá, ale Emerson stěží rozeznává jeho slova. Vydechne. Pevně zavře oči. Zvedne ruku a pevně sevře v prstech látku jeho košile. V očích ho pálí slzy, ale nehodlá je jen tak vypustit ven. Je jen v šoku. Jenom v šoku. To nic. Nic to není.
Zraněný... Ah, ano. Je zraněný! Znovu oči prudce otevře, i když to vlastně není žádný rozdíl, ne tady, ne v té pekelné tmě. "Já... Já nevím!" hlesne rozklepaně, "pálí to... Ale... Ale ten nůž! Jeane, ten nůž!" zajíkne se, snad trochu hlasitěji, než měl v úmyslu, jenomže si vzpomene na to nechutné staré rezavé ostří, které prošlo bůh ví čím, možná i něčím horším než nechutnýma rukama toho muže. A teď Emersonovým oblečením, jeho kůží a masem do jeho krve. Rozklepe se mu pod rukama mnohem víc a tentokrát už se mu slzy zastavit nepodaří. Co si sakra myslel, když sem Jeana zval?! Uprostřed noci? Teď nejspíš umře na otravu krve, v horečkách, sám, a může za to taky jenom on sám. Nikdo jiný. Protože je idiot. Zatracený idiot. Alespoň se jim nepodařilo zasáhnout Jeana. Aspoň že tak.
"Promiň... Promiň mi to, mušketýre... Neměl jsem tě sem tahat, promiň!" vydechne a opře si čelo o jeho krk. Neměl by tohle dělat. Rozhodně neměl. Ale copak na tom teď záleží?

Útěk není zrovna elegantní řešení, ale funguje. Alespoň na chvíli. Na tak dlouho, aby mohl Emersona zatáhnout do tmavé, úzké a jistě špinavé chodby, aby mohl popadnout dech a vymyslet co dál. Má dojem, že kdyby teď šlechtice pustil, nejspíš se sesune k zemi a podporuje ho v tom i jemné tahání za látku košile, která se ocitne v sevření rozechvělých prstů. V prvních chvílích snad ani nevnímal blízkost mezi nimi, prostě tam byla, automatická, z jeho strany ochranářská, přirozená. Teprve s tím zataháním za černé plátno o sobě dala vědět tak nějak jinak, s překvapivým uvědoměním. Jenže přece necouvne, přece ho takhle teď nenechá... ,,Pššt... už je pryč. Všichni a všechno je pryč. Dovedu tě domů a uvidíš, že za pár dní po tom nebude ani památky." Tichý, konejšivý hlas. Ani ho nenapadne pozastavit se nad tím, že Emerson postrádá odvahu, tak ceněnou u většiny mužů. Vždyť je to princátko, umělec. Ti odvahu k ničemu nepotřebují. Prsty jedné ruky pomalu, tak aby ho nečekaným dotekem nevyděsil, postupně vystoupá po jeho rukávu až k místu kde je proříznutý. Je vlhké čerstvou krví, alespoň teď mu ale připadá, že se skvrna nešíří příliš daleko ani rychle. Navíc i kdyby chtěl, v téhle tmě by mu ránu stejně nezvládl pořádně ovázat.
Překvapeně vydechne, když po dalších slovech ucítí na svém krku slzy a horký dech, který mu pošle mrazivě elektrický výboj podél páteře. Na něco takového nebyl připravený. Jak by také mohl být? Tisíce a jedna myšlenek se mu roztočí v hlavě, ani jedné z nich ale nedovolí, aby se dostala na povrch. Nemůže se teď starat o sebe, než když mu, téměř v náruči, štká zoufalý mladík. Jenže jak se zoufalí, vyděšení mladíci utěšují? A proč se, zrovna on, musel dostat do téhle kaše? Nejspíš je na čase, aby přestal pít. Lehoučce pohladí černé vlasy splývající s tmou a plynulým pohybem ruky sklouzne až k hraně čelisti, bradě, schovávající se pod nimi. Ne snad, že by bylo na gestu, ve kterém jemným tlakem donutí Emersona zvednout hlavu k jeho tváři něco příliš užitečného, přece jen, moc toho neuvidí... potřebuje ale, aby ho poslouchal. Aby se alespoň trochu sebral. A Jean si je docela jistý, že zrovna na něj by facka nejspíš moc nefungovala. ,,Jen žádné omluvy. Byla moje hloupost, že jsem souhlasil když jsem nevěděl, jestli tě ubráním." Nelže a navíc má pravdu. To by snad trochu mohlo zafungovat, když tichoučce pronáší ta slova, opatrně, jako kdyby mluvil s nějakou dvorskou dámou. Jen ho víc nevylekat, zahnat slzy! Protože pokud by na světě měla zbývat jediná věc, která by mu lámala srdce, byly by to právě uslzené oči v kombinaci s černými vlasy. Chvilička ticha, skoro nekonečná. Blízkost, na kterou si téměř začíná zvykat, která se zdá neurčitě nepopsatelným způsobem podmanivá. Krok zpět. Náhlý téměř i pro něj, skoro tak jako by mu chtěl na chviličku vzít dech. ,,Musíme... musíme jít. Nejspíš už si o tebe dělají doma starosti."

V okamžiku, kdy ucítí jeho prsty, jak ho jemně chytají za bradu a zvedají mu hlavu, všechno ostatní přestane existovat. Jeho splašené srdce se na ten okamžik zastaví. Nepouští jeho košili ze sevření, ale druhou ruku opatrně položí na jeho předloktí, předloktí té ruky, kterou ho drží za bradu. Jemně mu ho pak stiskne a tak nějak automaticky se přitiskne víc k němu. Nepřemýšlí nad tím, jedná naprosto automaticky. Vnímá teplo jeho těla, i jeho dech na tváři, když na něj mluví. Poslouchá ta uklidňující slova a na malou chvilku je svět zase v pořádku. Ale jen na malou, protože...
Protože pak ta chvilka pomine. Jean ho pustí a ucouvne od něj. Emi musí pustit jeho košili. Přitáhne si ruku k tělu a všechno se v něm sevře. Odtáhl se. Samozřejmě že se odtáhl. Zašel daleko, zašel příliš daleko! Jak jen mohl, proč tohle udělal! Hloupý, neopatrný! Dobře mu tak. Dobře mu tak, že se mu v krvi nepochybně začíná vesele rozbíhat infekce neurčitého druhu. Alespoň takovou chybu už nikdy neudělá, alespoň už se od něj nikdy nikdo takhle neodtáhne.
Přišel o Jeanovu oporu, tak se opře o chladivou zeď za sebou. Ztěžka vydechne. Pousměje se, hořce. Může, v té tmě ho Jean stejně nevidí. "Doma starosti nemají..." zašeptá, ještě trochu rozechvěle, ale snaží se najít zpátky ztracenou sílu a trochu nonšalance. Otře si oči. "Ale já je mám... Já... Já nevím, kde jsme, mušketýre..." zašeptá upřímně, "nestihl jsem to sledovat, jak jsme běželi. Nevím kudy jít..." přizná a ze všech sil se snaží nemyslet na pálení rány na paži. Chytí se za ni a pousměje se. Pak si ale z krku stáhne ozdobný šátek a přiváže si ho na paži, přes ránu. Alespoň něco. Ne, že by to k něčemu bylo. Ale pro... Pocit? Asi.

Snad to nebylo úplně fér, tak rychle ucouvnout, ale nedovedl to v tu chvíli jinak. Potřeboval ten prostor, potřeboval se volně nadechnout, dostat z mysli černé vlasy a uslzené oči. Ve dvou jejich párech se totiž odrážely dvě výčitky, které podivným způsobem splývaly v jednu. ,,Určitě mají, rodina má vždycky starost." Může tedy mluvit jen z vlastní zkušenosti, ale snad o to víc je znát, jak upřímně svá slova myslí. ,,Pak nám nezbývá nic jiného, než prostě nějakou cestu zkusit. Slyšel jsi o principu bludiště?" Jednoduchá poučka, je třeba pořád zahýbat stejným směrem. Nakonec by tak mělo být možné vždycky možné dojít k východu. Snaží se znít povzbudivě skoro s takovou úpěnlivostí, jako by se obával dalších slz. Zbavují ho síly. Odhodlání. Viděl jich moc, hlavně po tom co zemřel král.
,,Prostě to zkusíme, nemůže to být tak zlé..." nabídne Emersonovi ruku a pár vteřin vyčkává, než si uvědomí, že ji ve tmě nejspíš jen těžko uvidí. S tichým výdechem tedy přibližně po paměti a podle neurčitých obrysů sáhne po té jeho. Na to, že je to tak trochu... zvláštní se snaží neohlížet, když s druhou rukou kopírující pravou stěnu chodby pomalu vykročí vpřed.

"Moje rodina má spoustu sourozenců, kterými mě nahradit..." zašeptá jen, tiše. Už ani nežertuje. Je mu úzko. Hodně úzko. Ta tma a fakt, že jsou ztracení, tomu moc nepomáhá. Poslouchá o jeho principu bludiště, ale nic mu na to neřekne. V tomhle se vyzná Jean lépe. Emi by se vyznal lépe tady, ale musel by vidět. Ale pro teď je asi rád, že nevidí. Je rád, že nevidí výraz v Jeanově tváři. Ani si nechce představovat, co si o něm asi musí myslet, po tomhle výstupu.
Ale Jean ho přeci jen překvapí. Emi slyší a cítí, že se k němu zase přiblížil. Chytil ho za ruku. Překvapeně mu ji stiskne. Tohle nečekal. Pousměje se a jde s ním. Nepouští jeho ruku. Nemůže. Pomáhá mu to a je to... Alespoň něco.
Tma je pořád všude kolem nich. Neslyší nic než jejich kroky a jejich dech. A svoje srdce. Je to snad ještě tíživější než ten plíživý zvuk nohou těch otrhanců. Nakonec to nevydrží.
"Mušketýre?" zašeptá do ticha, "já... Promiň mi za to... Před chvílí! U té zdi, víš, já..." zadrhne se, nejistě, jak se snaží vymyslet pokrčování. On. On co? Zavrtí hlavou. "Já jsem... Zpanikařil, víš! Ten nůž... Toho muže. Bojím se toho ostří. Otravy a tak... Je to tady špinavé. A oni jsou šílení! A ten nůž byl vážně... Viděl jsi ho. Viděl jsi je! Tak... Jestli ti to bylo nepříjemné nebo tak... Nezlob se! Já nejsem... Nejsem divný! Tedy... Jsem divný, trochu. Výstřední! Ale..." povzdychne si, dlouze, a raději zmlkne. Plácá nesmysly. To je jasné. Ale nemohl si pomoct. Když je nervózní, vždycky hodně mluví. Možná až moc hodně.

Nechá raději hovor o rodině být, po tom, co si vyslechne. Na to aby mladému pánovi vysvětloval, že tak to určitě není jsou ve špatném prostředí i čase. Možná by se mu to ani nepodařilo. Jsou zkrátka věci, na které si musí každý přijít sám. Tak jednoduše změní téma hovoru, k principu bludiště a opatrně při tom vezme poraněného Emersona za ruku. ,,Je to jednoduché a třeba se ti to někdy bude hodit. Když nevíš kudy dál v uzavřeném prostoru, rozhodni se na kterou stranu chceš jít a už ten směr neměň. Pořád vlevo, nebo pořád vpravo. Jednou se východ objevit musí..." nejspíš ho to nezajímá. Proč by také mělo? Jean ale prostě nechce ticho. Ticho znamená myšlenky. Jenže děsivé ticho nakonec časem skutečně přijde, přerušované jen jejich kroky, občasným klopýtnutím. Tentokrát ho ale přeruší sám Emerson.
Vyslechne si několik prvních slov a už ta ho přimějí lehce svěsit ramena. Hrabě se mu omlouvá za něco, co způsobil on sám, nebo mu to tak alespoň připadá a to prostě není úplně správné. ,,Stačilo, mladý pane." Vrátí mu tak trochu mušketýrské oslovení. ,,Nezlobím se a nemyslím si, že jsi divný. Každý má z něčeho strach..." vlastně schválně úplně vypustí poslední část zmatené promluvy o divnosti a výstřednosti. Neměl by k ní co říct. Nebo spíše nechce? Na něco takového potřebuje klid, přemýšlení. Znovu je ticho, tentokrát ho ale krom kroků přerušuje i tiché kapání a šplouchání vody. Stoky. Stoky musí vést ven. Že se neplete se mu potvrdí ve chvíli, kdy se při dalším kroku téměř po kotník ponoří to kapaliny, o které ani nechce vědět co je zač. ,,Počkej..!"Snad Emersona stihne zastavit včas na to, aby do vody nestoupl i on. Musí ti někde být nějaký vyvýšený chodníček, něco, po čem se dá pokračovat dál. Přece ho nenechá brodit ve splaškách. Nebo, nedej bože, uklouznout.

Stačilo, mladý pane... Už žádné princátko. No jistě. I Jean už má toho blábolení dost. Nebo to prostě nechce slyšet. Poslouchat. Cokoliv. Přijde si ještě víc ztracený než před chvilkou. Je to směšné. Vždyť ho do dnešního večera ani neznal. Jenomže je tady. Jde jen dva kroky před ním a stále ho drží za ruku. Ano. Je na dosah ruky. A stejně tak daleko. Je jako všechno, co nikdy nemůže mít. Proč jenom musí být takový? Proč nemůže být normální a hezký jako jeho bratři? Přijde si jenom jako nějaký krutý žert od Boha. Se svým nosem, svými myšlenkami, se vším.
Z toho příšerného bloumání vlastní myslí ho nakonec vytrhne Jean a jeho rázné zastavení. Zůstane stát na místě a snaží se alespoň trochu zaostřit před sebe. A konečně to slyší taky. Konečně se probral. Voda. A co je hůř... Cítí to taky. "Stoky..." vydechne. Stiskne Jeanovi ruku. Jemně, krátce, ale stiskne. "Když půjdeme podél, musíme narazit na uličku, která povede do jedné z hlavních. Tam bude světlo... Tam už budu vědět!" zašeptá, "můžeme tam ukrást pochodeň. A vzít to těmi bočními... Když uvidím, zorientuju se!" slíbí mu. Možná jemu, možná sobě. Ale věřil tomu. Za světla a za dne to tu prošel nesčetněkrát. Znal ty uličky. A znal značky vyryté do jejich zdí.

Částečně počítal s tím, že se mu nepodaří Emersona zastavit a oba dva skončí v té příšerné břečce. Snad jen díky zásahu shůry se tak nestalo a Jean si oddechne. Možná ale trochu moc, protože vzápětí se na moment rozkašle. Tohle nebude příjemná procházka. Alespoň couvne zpět na suchou zemi a pokouší se trochu více zaostřit do tmy. ,,Doufám, že umíš plavat." Vykucká ze sebe nakonec a mimo kašle mu hlas zastře i trocha smíchu. Suchého, takového kterým se smějí lidé co mají dojem, že už snad nemůže být hůř. ,,Podél a hledat uličku, rozumím..." Přikývne pak, zcela automaticky, i když ho nejspíš mladík nevidí a znovu se pokusí postoupit kousek dopředu. A hele! Když neudělá tak dlouhý krok, skutečně se podél zdi táhne úzký, relativně suchý pruh země. Snad jen trochu slizký. ,,Je mi líto, princátko, ale jinak to nepůjde." Rozhodne se téměř okamžitě. Nemůže ho tady vést za sebou, kdyby Emerson uklouzl, skončí ve vodě oba dva. Takže na moment pustí jeho ruku aby ho - zcela nevhodně, negentlemansy a nevychovaně - vzal kolem pasu a přitiskl skoro až k sobě. Není to nejpraktičtější způsob jak postupovat dál, ale minimálně má jistotu, že rozklepaného hraběte neztratí a neutopí v proudu splašků. ,,Můžeme?" Poslední dotaz je pronesení jen maličko, skoro nepatrně nejistěji, než jakým tónem zazněla předchozí slova.Prvních pár společných kroků je trochu neohrabaných, ale brzy už by Jean nedokázala říci, kdo se v chůzi více přizpůsobil a postupují poměrně jistě a synchronizovaně. Jednou rukou drží princátko, druhou nadále vede proti zdi, o kterou se lehce opírá. Jde to až tak samo, že se mu znovu myšlenky zatoulají. Uplakané oči. Černé vlasy. Nekonečná zranitelnost a touha ty zlé pocity zahnat polibkem... Zeď o kterou se opíral najednou končí. Tedy, ne tak úplně najednou, je to ulička, kterou zmiňoval Emerson, ale nečekal ji. Ne tak brzy. Nebo už došli tak daleko? Nějak ztratil pojem o vzdálenosti, ve tmě a s hřejivým pocitem, který se mu vpíjí do těla na boku, u kterého drží hraběte. Potíž je ovšem to, že následkem nečekaného konce opory končí i jeho rovnováha a protože nejde sám... inu, místo aby zabránil případnému pádu do stok teď zapříčinil, že oba dva skončí na zemi v odbočující chodbě. Alespoň je suchá.

Trochu vytřeští oči, když uslyší tu poznámku o plavání. O něčem takovém by se nemělo ani žertovat! Jenom ta představa a musí se oklepat po celém těle. Zpozorní, když mu Jean znovu řekne princátko. Co? Co jinak nepůjde? Vyděšeně málem zaúpí, když najednou přijde o jeho ruku. Ale ne na dlouho. Protože téměř vzápětí ho Jean chytí kolem pasu. Chytí ho a naprosto zaskočeného si ho přitáhne k sobě. Stačí pár nášlapů a Emerson pochopí. Je to hodně hodně úzká rampa. Polkne.
"Rozumím... Můžeme!" zašeptá souhlasně.
Lépe se Jeana chytí a po pár neohrabaných krocích se mu přizpůsobí. Je to tak lepší, Jean je větší. Takhle je to pohodlnější pro oba. A pak už postupují. Emi si přijde trochu jako klíště. Ale ani banda šílenců by ho teď nedonutila Jeana se pustit. Ne nad touhle břečkou, ne v takové tmě! Má pocit, že se mu znovu vrací jistota, teď má zase jeho, je zase princátko, zase je blízko a drží ho. To je bezpečné. Tak bezpečné, jak to jen může být!
Byl by se snad do té tmy i usmál, jenomže najednou přijde naprosto nečekané cuknutí a pád. Tlumeně vykřikne. Lekne se a navíc se zděsí, že by snad mohli padnout do toho hnusu pod nimi. Ale nestane se to. Spadnou přímo do chodby, kterou hledali. A spadnou společně. Jean ho stáhl s sebou a stáhl ho na sebe. Tam totiž Emi přistál. Přímo na něj, na jeho hrudník. Vydechne a zadívá se na jeho obrysy ve tmě pod sebou. Velice blízko pod sebou. Teď na něm leží a cítí tentokrát tep jeho srdce pod tím svým. Znovu cítí jeho dech na svých rtech. Otevře pusu, ale nevyjde z něj ani hláska. Chce se zeptat, jestli je v pořádku. Jestli mu neublížil. Chce se zvednout, aby na něm neležel. Chce... Ne. Ne, nechce se zvednout. Nemůže. Nemůže se ani pohnout. Je přímo na něm a jeho černé vlasy ho šimrají na tvářích.

Překvapení z pádu, ve kterém se mu nestalo nic horšího než to, že si z něj možná odnese pár modřin vystřídá něco docela jiného. Tíha, která vlastně ní tak úplně nepříjemná, teplý dech na tváři. A ty vlasy, ty zatracené vlasy... Stále drží Emersona kolem pasu. Je to hloupost. Měl by ho pustit, jinak přece nemůže vstát. Jenže nepouští. Pil moc. Nebo málo. Jak se to vezme. Ať tak nebo tak, je až moc snadné lehce obejmutí zesílit, druhou dlaní vyhledat jemnou tvář, tak bledou oproti té jeho. Jemná kůže a smutný pohled... tolik mu to připomíná něco, co ho provází ve snech a přece je to tak jiné. Ne ale dost na to, aby mu to zabránilo... Je až překvapivě snadné spojit jejich rty, které jsou jen malý kousek od sebe v tom nečekaném, jemném polibku. Útěcha, opora, vysvobození a konečně i touha, tak dlouho potlačovaná touha i když původně směřovaná na někoho zcela jiného. Trvá to pár vteřin, nebo celý život? Musí přestat. Musí? částečně se odtáhne jen proto, aby zase pokračoval, ještě chvilku ještě- ne, musí, musí přestat.
Pomalu spouští ruku z jeho tváře, zad. Doufá, že Emerson pochopí, vstane. Skutečně nerad by ho se zebe shazoval, ne teď, když si ani není jistý tím, že sám dovede vstát. Srdce cítí až v krku a jiné věci zase jinde. Musel se zbláznit. Už mu asi konečně, definitivně přeskočilo. ,,Říkal jsi, že tudy... se dostaneme ven." Hlas má trochu zhrublý a poprvé od doby co se ve tmě ocitli je za ni skutečně rád.

Leží na něm a moc dobře si uvědomuje, že sevření kolem jeho pasu nepovoluje. Jean ho stále drží. Jeho srdce pod ním buší stále divočeji. A najednou to sevření zesílí. Ucítí jeho hřejivou dlaň na své tváři. Cítí to napětí ve vzduchu. Jako vzduch těsně před bouřkou. A pak už ho líbá. Horké rty na těch jeho. Jemné zaškrabkání jeho vousů. Pevně zavře oči a oplácí mu to. Bere si všechno, co mu dává a vrací mu stejně. I přes zavřené oči se mu motá hlava. Ale je to ta nejhezčí závrať jako zná. Jako brnění se mu rozlévá do celého těla. Na chvíli není nic. Jenom ten polibek, jenom to sevření. Nic jiného. Ale nakonec, po pár okamžicích, hodinách nebo snad dnech to skončí. Musí. Všechno musí.
Jeanovy rty se odtáhnout a sevření kolem jeho pasu se uvolní. Jeho paže zmizí. Jasný signál. Emerson poslechne. Vstane z něj. Ale nevstane úplně. Na to má ještě příliš slabá kolena. Kolena, všechno. Sedne si na zem a opře se o zeď za sebou. Musí popadnout dech, musí v sobě utišit všechno. Dívá se na jeho obrys na zemi proti sobě. Ví, že to, co se teď stalo, je šílené. Že to může úplně naposledy. Že to může znamenat konec všeho. Ale stejně se musí usmát. Prostě musí.
"Ano..." odpoví nakonec. I jeho hlas je stále trochu zastřený. "Musíme dojít na konec... Tam bude hlavní ulice. A světlo... Světlo..." zašeptá.
Dopřeje sám sobě i jemu ještě trochu času. Ale nemůžou tam takhle zůstat. A hrozilo by jim další děsivé těžké ticho, a po tomhle by to mohlo být to nejtěžší ticho v jejich životě. To nemohl dopustit. Prostě ne. Pomalu se zvedne. Přijde k němu a podá mu ruku. Opatrně mu pomůže vstát. "Pojďme..." šeptne tiše. Vyrazí s ním touhle chodbou. Skoro na ně to ticho začne padat tak jako tak, ale nakonec před sebou konečně uvidí první záblesky mihotavého světla pochodní. Měl pravdu. Světlo. Teď už najde cestu snadno. S pochodní bezpečně v Jeanových rukou už není těžké dostat se ven. Naštěstí nezabloudili příliš daleko ani příliš hluboko. Emerson je už bezpečně dovede k hlavnímu vchodu, kterým dovnitř také přišli.

Zdálo se mu to. Muselo se mu to zdát, protože není možné, aby něco takového udělal. A aby za to nedostal minimálně facku, pár nadávek a vyhrožování vším možným. Nejspíš se uhodil do hlavy, zdálo se mu to jako horečnatý sen a přece... najednou se znovu může volně nadechnout, přijde mu ale, jako by to nestačilo. Posadí se, nevstává hned. Prohrábne si vlasy, ve tmě zapátrá po klobouku, než si uvědomí že o něj nejspíš přišel u při potyčce a sám nad sebou se ušklíbne. Jasný důkaz toho, že se musel praštit do hlavy. Pobavený povzdech následuje tohle rozhodnutí, které učiní a jen chvilku na to nad sebou rozezná ruku Emersona. Chce mu pomoci vstát? On jemu? Přijme ji víceméně jen symbolicky, snad aby ho neurazil. ,,Jsi vůbec celý? Tedy krom té ruky... Nestalo se ti teď nic?" Konečně ho to napadne. Měl se zajímat dřív o tohle, než o východ. Nerad by, aby se na něj sesypal nějaký šlechtický tatínek, že mu domů doručil nekompletního syna. Další pobavené odfrknutí. ,,Možná bys měl přece jen nejdřív k nějakému doktorovi a teprve až pak domů." Přijde si, že trochu blábolí a to už má v ruce pochodeň. Možná blábolí oba. Těžko říct. Třeba se princátko taky uhodilo do hlavy.
Není to daleko, jen pár stovek metrů. A venku skoro svítá, když odkládá pochodeň do držáku u vchodu do stok. Za chvíli do ulic vyrazí první měšťané a nejspíš by nebyli nadšení z pohledu na dva špinavé muže vylézající z tunelů. Jean chvíli mhouří oči, aby přivykl venkovnímu světlu a podívá se k nebi. ,,Za chvíli bude ráno. Kapitán mě bude shánět." Je to spíše konstatování pro něj samotného. Drobnost, hlasitá úvaha. ,,Chceš, abych tě doprovodil? Myslím, že tamti už nás hledat nebudou, ale pokud by ti to bylo příjemnější..." Ne, že by se dnes ukázal jako velký hrdina. bude to muset napravit. Někdy. Nějak. Po tom, proč mu na tom záleží se rozhodne nepátrat.

Musí se lehce pousmát nad jeho starostí. Je to tak milé... Proč je to tak milé?
"Zatím jsem celý!" zašeptá s úsměvem a kývne, "a neboj... Vím o jedné ženě, která by to snad mohla zachránit!" dodá. Snad. Musí. Teď, když ho líbal, a dokonce sám od sebe, teď přece nemůže umřít!
Dovede je oba na povrch a tam se na něj zadívá. Už skoro svítá. Jsou venku. Je to zvláštní, jakoby všechno, co se tam dole stalo, bylo najednou jen jako nějaká dobrodružná historka, co se stala kdysi dávno. Ale ne. Usměje se. Pořád cítí jeho rty na svých a dráždivý dotek jeho vousů. Cítí i to, jak ho držel, jakoby měl jeho dlaň vypálenou do těla i přes oblečení. Stalo se to.
"Nechci, abys měl kvůli mně ještě víc problémů. Bylo by to hezké, mít doprovod, ale myslím, že tohle už zvládnu! Aspoň budeš mít trochu času opláchnout se tak, než tě bude kapitán shánět..." zašeptá. Musí myslet prakticky. Už takhle mu dluží hodně.
"A... Pořád chceš podniknout tu večeři..?" zadívá se mu na moment do očí, "pochopím jestli ne. Vážně. Jen... Řekni si!" vydechne. Ano, opravdu to pochopí. Ale zároveň doufá, že to neodmítne. Sice je pořád těžké určit, co asi Jean udělá, až se mu to celé rozleží v hlavě... Ale i tak.

,,Tak hlavně.. opatrně. Ano?" Nechce to říkat. Vysvětlovat. Ale ženy nebývají lékaři, ne těmi oficiálními a uznávaným. A po všech ostatních pátrá jako vteklý lovecký pes inkvizice. I tak je ovšem rád. Že Emerson přestal řešit svou okamžitou bolestivou smrt z něčeho, co by on sám na sobě označil za škrábanec. Že se usmívá. Nejspíš se mu ulevilo z toho, že se vymotali z těch šílených tunelů. Komu ne? ,,Myslíš, nebo jsi si jistý? Ještě bych to na nástup stihl." Konečná nabídka, ujištění s povytaženým obočím. Ne, že by pochyboval o orientačním smyslu princátka, nebo o jeho schopnosti zůstat v bezpečí. To by si přece nedovolil. Lehce mu cuknou koutky, když se pokouší zatajit maličko, malilinkato zlomyslný úsměv. ,,Mladý pane," ukloní se pak, když se mu dostane poslední otázky. Trochu nejisté, složené z přerušovaných slov. Pomalu si na ten způsob komunikace zvyká. Svým způsobem ho podporuje v pocitu a pozici ochránce. To měl vždycky rád. ,,Mušketýr své slovo dodrží za každých okolností." Narovná se z úklony a ledabylým pohybem odhodí z tváře pár pramenů vlasů. ,,Co takhle na konci týdne? Do té doby už bys měl mít ruku zahojenou a já stihnu uklidnit kapitána." Po své malé šaškárně nakonec přejde k praktičtějšímu uvažování.

Souhlasil. On to neodvolal! Úlevně vydechne a po tváři se mu roztáhne ještě větší úsměv. Rozhlédne se, ale nikde nikdo není. Pro většinu lidí je moc brzy nebo naopak moc pozdě. Má štěstí. Udělá jeden krok k Jeanovi a obejme ho kolem krku. Jen se na kratičký moment přitiskne k jeho tělu a políbí ho na tvář.
"Přijdu rád! A děkuju... Za všechno, tam dole! Že jsi mě tam nenechal!" zašeptá mu.
Ale pak už ho pustí a spěšně odejde. Musí. Tohle bylo troufalé, hrozně hrozně hrozně moc troufalé. Ale musel to udělat. Usmívá se celou cestu domů, kde ovšem hned zapadne do pokoje a do vany. Musí ze sebe smýt Krysí díru a vyčistit si ránu. Musí umýt sebe. Trochu se vyspat a později zamířit do Domu poupat za tou divokou blonďatou, která umí léčit.