Pokoj Jean-Babtiste d’Auvergne - kasárna mušketýrů

,,Křičela jsi na Alana?" Není to výčitka, naopak mu zacukají koutky do něčeho podezřele podobného úsměvu. Samotného ho překvapí, že si tu situaci umí docela dobře představit. Aliénor má v sobě oheň, o kterém možná sama ještě pořádně neví. Jen krátce k ní zvedne pohled, když z rukávu šatů vytáhne i druhou paži. Statečné malé sluníčko. Neumí si představit že jakákoli jiná dívka by se na jejím místě chovala podobně. Když se ale dozví, že pomáhala ostatním s nenápadnou nespokojeností zavrtí hlavou. ,,Doufám, že jsi se nejdřív postarala o sebe. Nechtěl bych..." tě ztratit. Nedopoví to, na některá slova je brzy. Pro něj. A ona by je možná neměla slyšet vůbec, mohlo by to tak být lepší až... jen znovu zavrtí hlavou. Nechá ji aby si sama stáhla šaty přes ránu. Není naštěstí tak hluboká aby potřebovala šití, ale za to na místě, kde ji ucítí při spoustě pohybů, dokud se nezahojí. Očistí zaschlou krev kolem a znovu sáhne po masti od Bernarda.
,,Možná si jen chci užít ten výhled, než se budu muset vrátit do Paříže." Mluví tiše, ví že by s tím neměl začínat. Ne právě teď. A přece... jestli se něco pokazí, jestli se mu ruka nezahojí jak by měla, pošlou ho zpět. Cvičit šlechtické trouby jak jezdit na koni aby pak nepotřebovali studený obklad. A i když se zahojí, stačí aby si královna usmyslela, že je na čase se vrátit. Potře jí a zaváže ránu, vstane. Pohledem zalétne ne krbu, nic jí nebrání v tom, aby se oblékla. Aby mu vynadala. Snad jenom jeho téměř zbožné přání, aby se to nestalo. Ale řekl jí tolik věcí, dal tolik varování, že potřeboval aby věděla i tohle.

"Nechtěl mě poslechnout," třetí zamumlání. Také, že neposlechl. A mohla na něj křičet jak mohla. Hloupí mušketýři. Nad dalšími slovy se však zaškaredí. "Nedali mi na výběr," přizná se tím, že by to jinak neudělala. Jiní potřebovali pomoct. V tu chvíli sama sebe staví na spodní příčky. Níž, než by si pravděpodobně on sám přál, níž, než by si přál Seb. Seb už s ní ale žije natolik dlouho, že jakékoliv rozpravování na toto téma vzdal. Navíc nemá moc právo jí cokoliv říkat, když dobrá třetina případů, kdy to udělala, vznikla kvůli němu.
Stáhne látku a pak přijdou ta slova. Pronesená tak tiše, že kdyby si to přála, tak by mohla předstírat, že je nevyslovil, že nejsou skutečná. Atmosféra náhle zhoustne. Přes šok, který jí ta slova přivodí cítí bolest z ošetřování jen vzdáleně. Je vtažena do divokého víru emocí, který je znát jen její náhlou ztuhlostí. Ztuhlostí a při pohledu do jejích očí. To si neuvědomila. Na něco takového nepomyslela. Že tu vlastně mušketýři nejsou trvale. Jako ve snu se zase obleče, přetáhne si látku šatů zase přes ramena, ale živůtek nechá ležet na zemi. Nepovšimnutý, zapomenutý. "To jsem si neuvědomila," pronese šeptem. Nemá cenu cokoliv skrývat. Pomalu přejde ke křeslu u krbu, ve kterém seděla tenkrát a posadí se. Kdy se to stalo? Ještě dneska ráno nepočítala s tím, že by cokoliv mohlo být.. vždycky stála pevně na zemi. Nenalhávala si, nesnila. Od té jediné noci si nic neslibovala, když se další, ani den poté, neukázal. To vědomí nebylo příjemné, trochu bolelo, ale vzala to tak. A stačilo jedno jediné odpoledne.. zalétne pohledem k muži, který jí dělá neustále tak šílený zmatek od té doby, co sem všichni přijeli. Dívá se na něj pohledem, který by se dal považovat jak za prázdný, tak se v něm odrážet souboj, který sama se sebou právě vede. Dívá se na toho, který si o ní tak upřímně bál a který je k ní upřímný i přesto, že to není příjemné. Tiše vydechne. "Naše příběhy," začne potichu a pousměje se. Ten rozhovor se odehrál před pár hodinami a stejně jí přijde, že od té doby uteklo už několik let. "Naše příběhy možná nebudou mít společný závěr." zavrtí hlavou a pomalu se zase postaví. Trochu bezradně rozhodí rukama. "Ale byla bych ráda, aby se proplétaly, tak dlouho, jak jen to bude možné." sdělí mu stejně tiše své..co? Rozhodnutí? Názor? Postoj? Kdo ví, sama to neví, ale potřebuje mu to říct.

Stihne si tisíckrát vynadat do hlupáků a mnohem horších věcí, než promluví. Tiše, téměř šokovaně. Jenže kdyby jí to neřekl tak potom co? Jednoho dne by prostě zmizel, nebo jen nechal dopis na rozloučenou? Tohle nedělá, nedělal a nechce s tím začínat. Určitě ne u ní. Když vidí jak si pomalým, skoro mechanickým pohybem sedá, nalije do poháru víno a postaví ho na stolek vedle křesla. Může pít a nemusí. ,,Omlouvám se, Ali." Není moc dalších věcí, co by k tomu mohl říct. Připadá si, jako když čeká na verdikt soudu a nebude o smilování prosit planými sliby že by ji, že by všechny tři, vzal s sebou. A tak jen čeká, neuhýbá před jejím pohledem, se svým trochu provinilým klukovským výrazem. Verdikt skutečně přijde, nejprve tichý, nepůsobící úplně pozitivně. Jenže pak se na něj pousměje a to mu stačí. Méně přemýšlet a víc žít. Není to tak dlouho o to někomu radil a teď se tím neřídí sám. Nečekal, že mu mohla udělat takovou radost, i když to bezradné mávnutí rukama spíš nasvědčuje k tomu, jako by neměla jinou možnost. A tak ji za ty packy vezme, lehce přitáhne blíž k sobě. Ne úplně, jen o krůček. Pořád mu může kdykoli prchnout. ,,Mám pocit, že mě máš ráda, slečno Beaux..." lišácký kukuč a záblesk v očích. Nechce už mluvit o vážných věcech. I když s tím před chvílí začal, to co pověděla mu stačí. Ani by víc chtít nemohl. ,,A teď mi pověz, jak tě mám po takovém zjištění poslat spát, hm..?"

Omluvu pustí jedním uchem dovnitř a druhým ven. K čemu jí je? Na víno se ani nepodívá. Možná si předtím přála skleničku, ale na tohle chce mít čistou hlavu. Potřebuje mít čistou hlavu. Jejích první zapletení se, právě v této místnosti se odehrálo pod omámením alkoholu. Nechce, aby se to opakovalo. Nechce, aby vznikla byť jen sebemenší šance, že tohle tak důležité rozhodnutí bude jakýmkoliv způsobem ovlivněno. Měla by ho poslat pryč, nebo se sama zvednout a odejít, protože to řekl víc než jasně a ne jednou. Neměla by počítat s nějakou společnou budoucností. Krátký románek, pomatení smyslů, to ano. Ale manželství a společné soužití, děti? Tak mizivá pravděpodobnost, že by se to splnilo. Právě proto to bezradné pohození rukama. Ví, že by to neměla dělat. Dovolit to pokračovat, ale copak může jinak? Jeho další slova to vystihnout dostatečně, když ji chytí a přitáhne k sobě. "Možná malinko," povytáhne na něj obočí s poněkud slabším úsměvem. Očima jí probleskne pobavení. "Střídáš nálady rychleji, než šlechtičny šaty." rýpne si zlehka a že nepřehání. Slouží pro šlechticky, zná jejich spotřebu šatů. Přistoupí k němu ještě o krůček blíž, osvobodí své packy z těch jeho tlap a položí je na jeho hruď, tak aby pod dlaněmi cítila tlouct jeho srdce. "Tak neposílej," zašeptá tiše s poněkud škárlivým úsměvem a zábleskem v očích. Nemá v plánu pokračovat dál. Neměli by. Kvůli jeho zranění, ale poškárlit ho může. "Ale už žádná drama," zamumlá, když se zvedne na špičky a přiblíží své rty k těm jeho, stejně tak jako on před několika hodinami na náměstí. "Už jsme si dneska užili až dost." dodá, než ho pomalu a něžně políbí. Opatrně se o něj opře a prsty mu vjede do vlasů. Vzdáleně k jejím uším dolehne hluk. To se zřejmě už vrací další mušketýři. Odsune to do pozadí, když mu ruku obmotá kolem krku a natiskne se na něj. Stejně tak, jako spěšný dusot po schodech. Ti hlupáci nejsou důležití. Záleží jenom na tomhle konkrétním.
A pak se jak rána z děla ozve prásknutí dveří o zeď, které jí donutí Jeana pustit, spěšně se od něj odtáhnou a polekaně se zadívat na muže stojícího ve dveřích. Teda.. muže. Chlapce. Rudého v tváři. Zadýchaného. Horečně přejížděcího pohledem po místnosti, dokud mu nepadne pohled na ni. Její bratr. "Sebe!" udělá k němu krok, "Jsi v pořádku?" starostlivě se zamračí a pocítí lehký osten výčitek, že na něj dočista zapomněla. Ticho. Neodpovídá. Pohledem si přeměří mušketýra kousek za ní, bez košile. Pak sklouzne na zem do míst, kde se nachází pohozený živůtek a nakonec na jeho starší sestru uzardělou v tvářích, když jí dojde, k jakému závěru asi došel. Po jeho tváři se rozlije úšklebek a podívá se na Jeana pohledem, který Ali moc dobře zná. Říká mu tím, že z toho tak snadno nevyvázne a čeká je vážná rozprava. Znovu se ušklíbne. "Aspoň, že to není Alan," promluví nakonec, naposledy sjede svou sestru pohledem, aby si ověřil, že se nechystá v nejbližších hodinách umřít a dveře zase s prásknutím zavře.
Brunetka, značně vyvedená z míry se otočí na Jeana, palcem ukazující ke dveřím a otevírající pusu na prázdno jako ryba na suchu, jak se jí nedostává slov.

,,Jen malinko?" Teď už pokouší své štěstí, ale to vlastně dělá celý život. Občas se mu to nevyplatí, občas ano. Jako zrovna teď, když si do něj Ali trochu rýpne. Nic, co by nezvládl přejít, zvyká si na to, zvyká si na to rád. Takovéhle poznámky jsou docela dobrým ukazatelem toho, že se cítí dobře. Jen co ho připraví a své drobné upracované dlaně, položí jí ruce kolem pasu. Ohlídá si při tom ale, aby nezavadil o její zranění. ,,Žádná dramata a žádné spaní, to zní jako plán," tichá odpověď utopená v jejích rtech, v něžném polibku, v prstech které cítí ve vlasech, když ji hladí po zádech, když položí jednu dlaň na její tvář. Ujišťuje se tím polibkem, těmi doteky, že je tady, že je skutečně tady a jeho, chce aby si tak připadala i ona. Nemůže jí to říct, ještě ne, protože by se bál že svoje slovo nedodrží. Tohle mluví za něj. Možná? Nesejde mu na hluku na chodbě, nejspíš by mu nesešlo ani na rozražených dveřích, kdyby se Ali neodtáhla. Kdyby se neotočil a nezjistil pachatele toho vyrušení. Žádné drama...
Nechá mluvení na nich. Tedy, mluvení... možná by jako muž měl zasáhnout, ale tohle zrovna není situace, ve které by byl zběhlý. Kdyby sem vrazil kdokoli jiný, prostě ho z těch dveří zase vyhodí. Teď si není úplně jistý tím, jestli by neměl Sebastiena pozvat na čaj, sušenky a dospělácké povídání. Než se rozhodne, dveře se zase zabouchnou a on zůstane s šokovanou Ali sám. ,,Uklidní se, neboj." Do rána, do dalšího týdne, časem. Až si zvykne na myšlenku, že by jeho sestřička přece jen nemusela být na světě jen pro něj a Iris, že by jim jejich malou rodinu mohl někdo narušit. ,,Pomluvím s ním, jestli chceš. Povím mu, že mám s tebou jenom ty nejlepší úmysly. Ale rozhodně tě teď nenechám za ním běžet." Znovu ji obejme a lehce políbí na čelo. Snaží se to brát vážně, zároveň ale ví, že tenhle pubertální výbuch není koncem světa. Neměl by být, když to Aliénor nedovolí. Konec světa ani konec jejich vztahu.

Chce se k němu prostě přivinout. Skrýt se v jeho náruči, utopit se v těch nádherných modrých očích. Vydechnou a nechat všechny dnešní události za sebou. Užívat si jeho doteků, které dokazují, že je tady a minimálně dalších pár hodin bude. Úsměv prozářený prostou radostí z jeho blízkosti se jí objeví na rtech, jakmile jí příloží dlaň na tvář. Prostě zapomenout na okolní svět.
Záhy se však ukáže, že to zakřikla. Měla mlčet a prostě ho políbit. Třeba by se pak neodehrálo další drama, jehož strůjcem je její mladší bratr. Ten divoký živel, který dřív jedná, než myslí. Přiřítí se jako hurikán, způsobí smršť, která vezme Ali veškerá slova a zase s rámusem odejde. Není divu, že se na nic nezmůže. Než si stihne všechno poskládat dohromady, včetně významu slov Jeana, tak se zase ocitne v jeho náruči. Jednoduše si opře hlavu o jeho pravé rameno do kterého tiše zaúpí. Pak se začne třást. Především v ramenech a unikne jí tiché uchechtnutí, než se na to vykašle, rozesměje se naplno a zvedne hlavu, aby se mu mohla zadívat do tváře. Možná trošku zvláštní reakce v jeho očích, ale ona se Sebem vyrůstá. Na podobné výbuchy je zvyklá, akorát jí tento přistihl nepřipravenou a navíc v, pro ni, kompromitující situaci. "Zjevně je v pořádku." poznamená s širokým úsměvem a zavrtí hlavou. "Tohle šlo ještě dobře." ušklíbne se mírně a letmo ho líbne na rty. "Nepřekvapilo by mě, kdyby se po tobě vrhnul, nebo se mě pokusil odtáhnou." vysvětlí hned vzápětí a znovu mu položí ruce kolem krku. "Pokud s ním chceš vést takovou konverzaci, tak bych u toho ráda byla." prohlásí zvesela, než se jí široké zubení změní v jemný úsměv a sklopí oči k jeho rtům. "Budeš mi muset připomenout, kde jsme skončili."

Když se o něj opře jen ji dál objímá, předpokládá, že je tím vším vyvedená z míry, ostatně to je i on sám. Proto se také snažil dát dohromady pár trochu rozumných slov. Podle všeho trochu zbytečně, nebo jen ještě k většímu pobavení Ali. Sice té reakci úplně nerozumí, ale pořád je přece mnohem lepší, než aby plakala! ,,V tom případě doufám, že to nikdy nepůjde špatně." Nerad by si zvykal na to být odsuzovaný třináctiletým. Ten jeho pohled se mu vůbec, ale ani trochu nelíbil. Pak ale sám pobaveně zdvihne obočí a na chvilku ji pustí. Jen na tak dlouho, aby mohl dveře zajistit západkou. ,,Jediný kdo tě může unášet jsem já, sluníčko..." přehání. Maličko. Ne zrovna nenápadně. Ale celá tahle situace, celý tenhle den je jeden obrovský zmatek a ta trocha hloupostí ho pořád udržuje v přijatelném rozpoložení a brání tomu, aby provedl nějakou opravdovou nepromyšlenou pitomost. Nechá se pak znovu obejmout, s lehce potměšilým úsměvem. ,,Obávám se, že takové konverzace nejsou pro ouška princezen," zavrtí nad tím hlavou. Kdepak, pokud se Sebastian chce ujmout role rodiny a schvalovat či odmítat nápadníky pro svoji sestřičku, měl by si s tím poradit hezky sám. Však on na tu malou příšerku něco vymyslí.
Kde skončili jí připomene rád. Moc rád. Ale ne slovy, těch už padlo za dnešek až příliš. Políbí Aliénor se stejnou, snad jen tentokrát maličko netrpělivou něhou. Ví, že mu za to co se chystá udělat vynadá... stejně jako ví, že si ji usmíří. Nedá jí šanci protestovat, alespoň na malý moment, když ji podebere do náruče bez ohledu na svoje zranění, když ji znovu políbí a odnese si ji na postel. Připadá mu, jako kdyby ji tak viděl jen před chvílí a zároveň kdysi dávno, s vlasy rozhozenými po polštáři, okouzlujícím úsměvem, s jejíma rukama kolem svého těla. Už jí nechce dávat další možnosti útěku, když jí drobnými polibky a horkým dechem vykresluje po krku cestičku k dekoltu šatů...

Nespokojeně zamručí, když najednou zmizí teplo, které z něj sálá. Zmateně sleduje, jak odchází a až když zastrčí západku, tak se zase usměje. Pobaveně. "A co kdybych si to rozhodla sama?" opáčí lehce přezíravě. Natáhne k němu ale ruce v němém pozvání do jejího objetí. Znovu si ho k sobě přitáhne hned, jak je dostatečně blízko a zakloní lehce hlavu, aby se mu s uculením zadívala do očí. "Chápu, chápu. Chlapský pokec. Ženám vstup zakázán." dělá si z toho legraci, ale v očích se jí odráží vděčnost. Je těžké vychovávat takové číslo, když v rodině chybí chlap, ze kterého by si mohl vzor.
Pak se však rozhodně, že slov je dost a pobídne ho. Má slabou paměť, nemůže za to. Ozve se další zamručení, když ji políbí, tentokrát však spokojené. Velmi, velmi spokojené. A stejně jako prvně stav beztíže. Tentokrát však způsobený něčím jiným. Něčím, kvůli čemu ho okřikne. "Jeane! Jestli si potrháš stehy, tak tě uškrtím ve spánku." zamračí se na něj a kdyby ho ty neposedné ručky zároveň s těmi slovy neobjali kolem krku, tak si je trucovitě založí na hrudi. Další protesty jsou však vzápětí umlčeny. Polibkem, jeho blízkostí. Když ji položí na postel a ona z něj nespustí ruce, aby jí neutekl. Tolik je to podobné jejím vzpomínkám, že jí to zase vykouzlí úsměv na tváři. Lehce zakloní hlavu, když se jí jeho dech i rty otřou o krk a tiše vydechne. Hladí ho rukama po zádech a jak rty postupují níž a níž, tak i její ručky se dostávají od lopatek po bedra, přes boky až k tkanicím jeho kalhot. "Měli bychom se konečně zbavit toho špinavého oblečení." vydechne tiše ve chvíli, kdy ji začne rozvazovat. Je to takový živůtek na kalhotách. Nic složitého. Zvedne hlavy, aby rty vyhledala ty jeho a políbí ho, nedočkavě ho jemně kousne do spodního rtu. "Kazíš mě." uculí se do jeho rtů, když tkanice povolí.

,,Když budeš moc chtít, třeba ti prozradím výsledek..." reaguje ještě na její slova, už ale ve skutečnosti myslí na něco docela jiného. Tedy, ne docela jiného, ty myšlenky pořád zahrnují ji. O to krásnější je, že mu nic nebrání je uskutečnit, když se tak nabízí, když ho zve do svého náručí. ,,Pššt, ještě bys toho pak litovala." Tentokrát si drobné rýpnutí neodpustí on, než s Ali klesne na postel. Se svou malou, sladkou sluneční vílou, kterou obsype polibky. Překvapeně vydechne, když ucítí její ruce na svých kalhotách, na jejich šněrování. Nečekal, že by byla tak průbojná, ale není to špatné zjištění, pro něj rozhodně ne, i když i před látku ho ten dotek donutí přivřít oči. Chce ji a teď už není jak by to mohl zakrývat. ,,Vždycky jsi měla ty nejlepší nápady," slova šeptaná do polibků, se kterými ji nadzdvihne do sedu, aby jí vyhrnul a svlékl šaty, které v okamžitém zapomnění dopadají na zem vedle postele. ,,S potěšením." Krátký pohled do čokoládových očí, než znovu sklouzne rty k jejímu krčku. Tentokrát mu však už žádná látka nezabrání v tom, aby pokračoval dál, aby rukou i ústy začal laskat její ňadra,zatímco druhou putuje přes křivku boků, hedvábně jemnou kůži jejího stehna až ke koleni, kde tuto cestu otočí a po vnitřní straně téže nožky se začne vracet zpět vzhůru.

Litovala, nelitovala, litovala, nelitovala.. Jo, litovala. Rozhodně ano, ale to mu nemůže prozradit. Všechno to odsune stranou. Všecičko až na doteky jeho rtů a horký dech, který jí každou chvíli ovane kůži. Potřebuje ho. Tak moc. Políbí ho poněkud nedočkavěji, než kdy předtím. Netuší, kde se to v ní bere, když ručky samy zabloudí k jeho kalhotám. Tiše se uchechtne. Dokázala by na místě vyjmenovat půl tuctu případů, kdy by toto tvrzení vzal okamžitě zpátky, jenom za dnešek, ale místo toho se posadí. Nechá ho z ní svléct tu nechutnou látky dokud na ní nezůstane pouze obvaz zakrývající jí část trupu. Co se dá dělat. Zase se položí na záda, stáhne si ho k sobě. Na chvíli zastaví jakýkoliv svůj pohyb, když se začne věnovat jejím ňadrům a s tichým zasténáním přivře oči. Potřebuje ho. Musí ho mít. Potřeba vede její ručku zpět ke kalhotám, které trochu stáhne, aby mohla prstíky vklouznout pod jejich lem a dotknout se ho. Pohladit ho a ujistit se, že ji chce stejně tak, jako ona jeho. Trošku nešikovně ho opatrně sevře a začne laskat. Nejistě se kousne do rtu, ale postupem její pohyby získávají na jistotě a o znovunabyté jistotě svědčí i ho, že mu vtiskne polibek na první místečko, které se mu naskytne.

Tichý vzdech mu spolu s horkým výdechem sklouzne ze rtů, když si ho přitáhne zpět k sobě, rukou mu vklouzne do kalhot, dotkne se ho. Chce jí dát všechnu něhu a lásku světa, ale teď, zrovna teď chce i brát. Lehce mezi zuby sevře její bradavku, prsty mezi tím doputoval až k jejímu klínu. Letmé pohlazení, snad zkouška jestli na poslední chvíli nezmění názor, než vyhledá její nejcitlivější místa. Druhou ruku pak stáhne z jejích prsou jen proto, aby mohl dokončit co začala, aby se docela zbavil kalhot, než ji přitiskne k sobě se zcela neskrývaným, hladovým polibkem tišícím případné sladké steny téhle kouzelné bytosti. Jen chvíle vzájemných provokací, dráždění útočícího na smysly. Nemůže ji nechat aby pokračovala, ne po takovém dni. Bere ji za zápěstí, aby ji tak zastavil, v jemném ale pevném gestu jí pokládá její ruku nad hlavu, druhou dlaní rozevírá ta sametová stehna, aby si ji konečně, znovu a ne naposledy vzal. Pocit, který ho přiměje k dalšímu zasténání, teplo, do kterého se ponoří. Chvilička na to, aby ji nechal přivyknout tomu pocitu, víc času jí  teď zkrátka dopřát nedokáže, ani kdyby chtěl.

Další zasténání, o trošku hlasitější, si najde cestu skrz její rty. Téměř automaticky ho sevře ještě o trochu pevněji. Zavře oči a zakloní se slastným zaúpěním hlavu, když se jí začne dotýkat na těch nejcitlivějších místech. Další ze stenů je umlčen v půlce, když ji hladově políbí. S nemenší nenasytností začne polibek oplácet a neodpustí si občas trochu silnější kousnutí, zatímco si s ním hraje. Škárlí ho, snaží se mu vracet jeho dráždění a provokuje ho svým úsměvem, když jí na to zbude trocha dechu.
Mírně přivře oči, nespokojeně, když jí ruku stáhne a drží nad hlavou. Následně však ucítí dotek té druhé, jemuž se s radostí poddá a zadívá se mu do očí s touhou a potřebou v těch jejích.
Mírný tlak, výbuch slasti v jejím klíně, když do ní proniká. Sten, který se spojí s tím jeho. Prsty jedno ruky zatnuté do svalů na jeho zádech, druhé sevřené v pěst a prohnutí se v zádech. Mírný pohyb pánví proti němu, výzva, aby pokračoval, aby nečekal. Nechce čekat o nic déle. "Potřebuji tě," vydechne prosebně a znovu pohne boky. Pro jednou možná ne toužící vyloženě po něžnostech až ji to samotnou překvapí. Snad jí to vyčte z očí, to nutkání, naléhavou potřebu.

Nepotřebuje nic víc než to lehké pobídnutí, pohyb kterým mu vyjde vstříc. Začne se pohybovat, v ní, s ní. Jediný zápas na světě, ze kterého nevychází vítězové a poražení, pokud do něj obě strany vstupují dobrovolně. Pouští její zápěstí, aby jí mohl pohladit po tváři a rukou sjet opět níž k těm sladkým, nádherným ňadrům. Vnímá její potřebu, stejně naléhavou jakou cítí sám, když si ji druhou rukou pevně přidržuje za bok. Mělký, přerývavý dech, zrychlený tep, blížící se vyvrcholení. Ale ne, ještě ne, nejprve chce, musí vidět a slyšet ji. Touží po tom znovu spatřit tu změnu v její tváři, když se v ní odráží zvyšující se napětí aby proniklo do každého kousku jejího těla s následným uvolněním. Ještě ne, ještě chvilku, o něco silnější, rychlejší tempo. Pak teprve jeho vlastní vrchol, přiměje ho se k Ali ještě pevněji přitisknout s hlubokým polibkem kterým tlumí své vlastní zasténání.
Chvilku nad ní, v ní zůstává, jen tak dlouho aby měl jistotu, že dokáže opadnout vlastní dech. Byl to dlouhý den, začíná cítit snad každý jen trochu namožený sval, o převázaném šití nemluvě. Nejspíš si prostě potřebuje hrát na hrdinu. I teď, když si lehá vedle ní s podezřele lišáckým úsměvem a sleduje jak se jí v pravidelném tempu zvedá hrudník. ,,Co že jsi to před chvilkou říkala, sluníčko? Nejsem si jistý, že jsem tě správně slyšel..." zlobí jí, jak jinak. Slyšel ji moc dobře, ale chce to slyšet znovu a zároveň se tak snaží vyhnout tomu, aby jí pověděl něco podobného. Takové věci on přece nedělá. Neslibuje nic, o čem ví že to nemůže splnit. I když zrovna teď, mezi pomuchlanými dekami, polštářem který se nějak ocitl na zemi, obklopený její vůní by jí toho chtěl povědět tolik.

Hned využije volné ruky, aby mu prsty vjela do vlasů, odhrnula mu je z tváře a zároveň si ho přitáhla pro další polibek. Avšak jen letmý. Lapání po dechu, sténání pod jeho doteky. Slast, která se hromadí v klíně, když se v ní pohybuje, když mu vychází vstříc. Nohy obmotá kolem jeho boků. Nesmí nikam utéct. Ne teď, když se něco blíží. Něco nádherného a silného co jí ztrhne do propasti. Ještě ne, za chvíli. Za krátkou chvilku. Přírazy už tak otřásající jejím tělem ještě zrychlí. Poslední kapka a slast přeteče z pomyslného poháru. Přeteče a rozlije se do celého těla, které se pod tím náporem začne chvět. Roztřeseně vyslovené jeho jméno. Na nic jiného jí nezbývá dech. Roztřesenýma rukama ho obejme a pevně drží, kdy do ní vyvrcholí, když je v jejím lůně rozlije teplo.
Zavřené oči, jeho vlasy šimrající ji v tváři a dech, který se postupně z roztřeseného mění na klidnější, dokud se neprohloubí a nakonec klidně, uvolněně a unaveně hluboce neoddechuje. Pootevře oči, stále lehce zamlžené prožitkem právě včas, aby zachytila jeho úsměv. Podezřívavě je přimhouří. Pak jí však z hrdle vyjde pobavené uchichtnutí. Samozřejmě, jak jinak. Jen nad tím protočí očima, lehce v euforii. A začne vymýšlet kraviny. Tedy, ne kraviny, praktické a taktické přesuny, když se pomalu posadí, nejistá si tím, jestli ji bude její vlastní tělo poslouchat, a začne přelézat Jeana, aby si mohla lehnout k jeho druhému boku, bez zraněného ramena, aby mohla ležet na svém nezraněném boku. Jak jim to hezky vyšlo. Pousměje se nad tím, když se zase uloží, schoulí se k němu a přetáhne přes ně deku. "Alespoň víme, jak se máme nechat zranit, když už si to nemůžeme odpustit." odtuší a rukou opatrně přejede po jeho obvazech. Kontroluje, jestli si těmi vylomeninami neotevřel rány a nepotřebuje je vyměnit. "Máš víc štěstí, než rozumu." rýpne si, když se s prohlídkou spokojená a opře se o loket, aby se mu mohla zadívat do tváře. Nahnout se nad něj a nechat její dlouhé vlasy, aby mezi jejich tvářemi a okolním světem vytvořily bariéru, protože to, co chce říct, není určeno pro cizí uši. "Potřebuji tě," zopakuje tichoučce, i když si je jistá, že ta dvě slůvka předtím slyšel. Pronese je s upřímností a lehkým úsměvem.

V první moment si není úplně jistý, co se to Ali rozhodla provádět, byl by ale už opravdový hlupák, kdyby jí v tom bránil, když se o něj při tom tak hezky otře. Samozřejmě ji při tom ještě na tu chvilku než mu uteče nezapomene pohladit po vyšpuleném zadečku. Pak už se ale podle všeho sluníčko uhnízdí ke svojí vlastní spokojenosti. ,,Byl bych radši, kdybys zraněná nebyla..." ne úplně spokojeně zabručí nad tím, že si z něčeho takového dělá legraci. A možná jen úplně malinko a nenápadně se stáhne, když mu kontroluje obvazy. Sice už vážně nekrvácí, tedy na první pohled a to mu stačí, ale ani ten opatrný dotek přes pruhy bílé látky teď není nejpříjemnější zkušeností. Nejspíš proto, že on sám se teprve pořád pomalu propadá na pevnou zem z předchozího opojení. ,,To bude tím, žes mě o něj připravila," vyznání? Maličké cosi, napůl vážné a napůl nadsázka a přece to něco znamená. Pro něj. Protože ho tím jaká je přiměla skutečně k ní něco cítit, něco co už nespadá jen pod slib 'ochraňovat slabé a pomáhat chudým'. Usměje se na ni, teple, měkce. Pohladí ji po tváři, když se nad něj skloní a schová je do vlasů, palcem jí lehce přeje přes rty po těch tichých slovech. Přitáhne si ji je kratičkému políbení. ,,Budu s tebou, dokud to budeš sama chtít." Uvědomění si toho co pověděl se do něj vsakuje nejspíš o něco pomaleji než do ní. Ne, nebude brát svoje slova zpátky, řekl pravdu. V tom je ten problém. Ví, že je to hloupé, šílené. Zná ji tak krátce. Všechny nejistoty alespoň pro teď spláchne dalším krátkým polibkem, snad dřív než je Ali stihne z jeho tváře vyčíst. ,,Ale teď bys asi měla zkusit usnout, sluníčko. Potřebuješ si odpočinout."

Jen si nad tím tiše povzdechne. Taky by to preferovala. Preferovala by, aby zraněný nebyl ani jeden z nich a aby se ty nepříjemné dnešní události na náměstí vůbec neodehrály. Člověk si ale nemůže vybírat co se stane a co ne. Takže je prostě vděčná, že to dopadlo takhle, že mají tu možnost vedle sebe ležet, přitulit se a políbit se kdykoliv na to mají chuť. Při takové myšlence radši ještě zkontroluje jeho obvazy, snaží se ho dotýkat opatrně a s citem, ale potřebuje si být jistá.
Nechtěla mu to opakovat. Jde o příliš.. zranitelná slova na to, jaký vztah mají, nebo by alespoň měli mít. Ale copak to jde, když jí řekne něco takového? "Omlouvat se za to nebudu," rozezní se místností její tichá slova, než se opře o loket a zadívá se mu s úsměvem do tváře. Neměla by to říkat. Ví, že ne a přesto to udělá. Nemá potřebu je vyslovit znovu, ale udělá to. Kvůli stopě pravdy v jeho slovech, kterou z nich vycítila. Nechce to nechat bez povšimnutí. Vysloví tedy i své malé přiznání. Ta slůvka, která se rozhodně nevztahovala pouze k potřebě při těch vylomeninách. A jeho odpověď ji překvapí. Dojde jí význam těch slov skoro okamžitě. V tváří i očích se odráží překvapení a její vlastní nejistota, když ji políbí podruhé. A hned poté ji pošle spát. Položí mu prsty za rty, nechce, aby to dopověděl. Místo toho se skloní ještě o kousek níž, aby mohla šeptat přímo do jeho ucha. "Po letech, od té doby co odešla mamka i Stephane, si poprvé připadám, že nemusím být na všechno sama, že si můžu dovolit na chvíli zpomalit, myslet sama na sebe. Děkuju," neměla v úmyslu mu tohle říkat. Ani v nejmenším, ani neví, kde se ta slova vzala, ale ví, že je to pravda. Dopřeje si chvilku, kdy na pár vteřin zaboří tvář do té kouzelné prohlubně mezi jeho krkem a ramenem, aby mohla mrkám zahnat stopy slz, než tvář zase zvedne, s úsměvem jako vždycky. "Ty jdeš taky spát. A jestli se ráno vzbudím a ty budeš běhat po kasárnách a dělat kraviny, tak si mě nepřej a se Sebem a Alanem tě přivážeme k posteli." lehký pobavený záblesk v očích. "Myslím, že by mi po dnešku rádi pomohli." ušklíbne se mírně a odtáhne se v úmyslu začít se ukládat.