Kasárna mušketýrů

Ostře se zadívá na bratra, který na ni uraženě čeká před jejich domkem. Chtěla se tam vydat hned. Opravdu ano, ale z přístavu před pár hodinami odcházela natolik vytočená, že by to nebyl nejlepší nápad. Ne s tím, za kým jde. Stavila se tedy ještě v jejich domku, kde svého bratra zapřáhla do práce kolem domku, které je před dožínkami víc než dost a nespustila z něj oči. Kromě úsečných pokynů s ním neprohodila jiného slova. A mladý pán se urazil. Pobídne ho, aby ji následoval, když se vydá dlouhou cestou do města spěšně si u toho zaplétajíc šaty. Je unavená, ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Na jeden den se toho stalo až moc. "Myslíš, že vás odtud dostali zadarmo?" prohodí chladně k mladíkovi vedle ní a jeho udivený pohled ignoruje. Děláš blbosti a pak ti ani nedojde, co to stojí, co? ušklíbne se v duchu.
Nadechne se, aby si dodala odvahy a zaklepe na dveře. Již se pomalu stmívá a zdá se, že v kasárnách je celkem veselo. Zavře oči a doufá, že nepřijde otevřít jeden z mušketýrů, který byl dnes ráno u jezera. Nejistě se pousměje a mírně se ukloní, když jí dveře otevře neznámý muž. "Dobrý večer, omlouvám se za vyrušení, ale hledám Jeana Babtiste. Jmenuji se Aliénor Beaux." představí se rovnou, když vidí, jak se nadechuje k otázce. S galantní úklonou a podezřelou veselostí je puštěna za dveře, i se svým bratrem, protože přeci nemůžou dopustit, aby taková slečna čekala na ulici. jak jí bylo sděleno. S jistým zadostiučením hledí na toho výrostka, který mění výrazy jako chameleon mezi užaslým, kde se to zrovna nachází a že jeho sestra někoho z nich zná, následně na proviněný, když mu pohled zalétne právě k sestře a následně trucovitý až vzdorovačný, když si vzpomene, že ho nutila celé odpoledne na přímém slunci pracovat. A vykoupat se. "Moc se netěš, až si tu budu vyřizovat, co potřebuji, tak budeš čekat venku." zchladí jeho nadšení. A hle, už tu máme i nasupený výraz.

Bylo krátce po večeři, někteří jeho druzi stále ještě jedí. On... říci, že dnes nemá chuť k jídlu by bylo podcenění situace. Pravda, částečně kvůli doznívající kocovině. Od toho aby hned ráno nesáhl po další lahvi, nebo nezačal hlavou mlátit o zeď ho nakonec udržela jen služba. A kapitán, který mu vmetl pár nepříjemných poznámek hned po tom, co se vrátil jen tak tak, aby stihl ranní nástup. A teď, když by konečně zase pít mohl si přijde po celém dni a probděné noci docela pochopitelně unavený, takže se nakonec chodbou vydá rovnou ke svému pokoji. ,,Jeane!" Křiknutí od schodů ho donutí se zastavit a otočit. Ne zrovna nadšeně. A jeho nadšení poklesne ještě víc, když si všimne jak moc se na něj jeden z mušketýrů se kterými slouží již od samotného začátku. ,,Přišla za tebou taková hezká slečinka... s děckem. Jestli nechceš aby je viděl kapitán tak sebou hni, čekají ve dvoře." Potutelné mrknutí, které Jeana donutí si v téměř zoufalém gestu přejet rukou po tváři. Slečinka s děckem? Komu jsem co udělal, že jsem si dnes zasloužil ještě tohle..? V první chvíli ho naprosto nenapadne o koho by mohlo jít. ,,Přestaň se tvářit jako liška co spolkla slepici a radši si jdi dojíst večeři, Alane." Je mu jasné, že dalších pár dní se dotěrným poznámkám nevyhne a na moment závidí té slepici spolknuté liškou.
Vyjde na vnitřní dvůr pokoušející se tvářit jako zmenšené nádvoří, se sloupovím s popraskanou omítkou, balustrádou kolem ochozu v prvním patře a dřevěným přístavkem stájí v jednom z rohů. Když rozpozná Aliénor, oddechne si, alespoň trochu. Možnost toho, že by dítě hezké slečinky bylo jeho rapidně klesne. Dokonce ho to povzbudí natolik, že se lehce usměje, když se k těm dvěma blíží. ,,Dobrý večer, slečno Aliénor. Mladý pane." První zdravené patří náznak poklony, druhému pokývnutí hlavou. V následující vteřině nebo dvou Jean horečnatě přemýšlí, co tu chtějí. Něco jí slíbil. Něco jí... pak mu svitne. A všimne si toho, že chlapec vedle ní se tváří lehce, no, tupoučce. Nejspíš o ničem neví. ,,Smím vás pozvat dál? Myslím, že najdeme příjemnější místo pro rozhovor." Nabídne Ali rámě. Je právě tak akorát čas na to, aby ze dvora odešli. Za okny jídelny, která má slečna za zády, se totiž až nápadně často míhají tváře. Možná mě ráno sežere kapitán a nebudu potřebovat lišku. Pokud Aliénor přijme, vezme ji po schodišti do druhého patra. Má prakticky jen jednu možnost místa, kde je snad nebude nikdo rušit a tak pro ni brzy otevírá dveře svého pokoje.

Kapitán... jistě, že se objevil. Vždycky se objeví, dřív nebo později. Aby vynadal těm opravdu zraněným a zakázal jim umřít, aby zpohlavkoval ty, co jsou podle něj zranění málo a flákali se. Svým zvláštním, velmi osobitým způsobem má toho muže rád. Takže vlastně už klidně před ním sáhne po ručce Aliénor, když skončí se svým ošetřováním. Když vypadá tak neklidně, jako by se v ní honilo tisíce myšlenek. A trochu těch co by nemusely být úplně hezké jí snad pomůže zahnat svým prohlášením. Sleduje jak nad tím dumá, než si uvědomí co jí vlastně řekl. Malý úsměv je také úsměv. Sluníčků pořád zůstává sluníčkem, i když je za mraky. Takže si pak skutečně nechá pomoct se vstáváním, i když z toho není úplně nadšený. Pořád je to ale asi lepší varianta, než aby se o to pokoušel sám, o čemž konec konců vypovídá i to, že na podporu Ali spoléhá i při chůzi. Je si jistý, že se jí za to omluví. Hned zítra. A pak znovu a znovu, až do konce života. I tak se ale snaží na ni nepřenášet až moc své váhy, sama je přece zraněná! Jen trochu. Maličko. Aby měl jistotu, že ji má u sebe. ,,Dobře, dneska už žádné hrdinství."
Naštěstí to ke kasárnům není zase tak daleko. Tedy hlavně pro něj. Protože i přes svůj slib si na hrdinu hraje a nevyžádá si ani jednu zastávku. Zato jakmile se ocitnou před branou, s radostí se opře o chladnou zeď. Ta zraněná není. O tu může. ,,To okno kde se svítí je kuchyně... Bernard by tam měl být. Přijde nám otevřít." Doteď vlastně ani neodpověděl na otázku ohledně pití. Šetřil energii při chůzi a navíc... nechtěl. Pořád nechce pít. Nejspíš se tomu nevyhne, to si uvědomuje, ale... nechce aby si z každé noci s ním pamatovala to, jak pije. Záleží mu na tom. I když ta dnešní pro Ali nejspíš nebude tak uspokojivá jako ta poslední. Možná by si skleničku mohl dát. Aby na tohle nemyslel.

Už to, jak se o ni opírá, i když jen lehce, svědčí o tom, jak na tom je. Je ráda, že alespoň souhlasí s tím, že přestane hrát divadýlko. Cesta proběhne nezvykle tiše, ale je jasné, že ani jednomu není do zpěvu. Na nohou od brzkého rána a teď už je hluboká noc. A mají za sebou den, který by byl vyčerpávající spoustou zvratů, která se udála. Natož pak soubojem, opečováváním jiným a strachem o toho druhého. Ještě jako třešnička na dortu musí absolvovat tuto cestu, která sice není nikterak dlouhá, na to je Avranches moc malé, ale zraněný pár to stojí téměř poslední zbytky sil. Ale prohodí si role, částečně, když Ali zdařila předstírá, že ji bok po cestě nebolí a ignoruje ten fakt, že ho bude potřebovat za chvíli převázat. Jakmile dorazí ke kasárnám a Jean se opře o zeď, tak získá menší podezření o tom, že se možná neopíral tak moc, jak by potřeboval. Nechá to však plavat. Ať už to udělal z chlapské hrdosti, nebo touhy ji zatěžovat co nejméně, protože je v jeho očích tak hrozně zraněná. Přikývne na jeho slova a začne se bušením do vrat dožadovat vstupu. Přestane s tím ve chvíli, kdy se ve zmíněném okně mihne stín a klidně vyčkává. Mezitím si zkoumavě prohlíží Jeana, jakoby přemýšlela, kdy se jí zhroutí k zemi. Vlastně nad tím skutečně přemýšlí, když se vrata otevřou a vykoukne ven nějaký mušketýr. "Monsieur Bernard?" otáže se nejdřív, aby si ověřila, že mluví s tím správným a když se jí dostane potvrzení, tak ukáže na Jeana. "Vedu hrdinu, potřeboval by šití, prosím." požádá ho. Ten si je oba sjede pohledem, konkrétně jejich zranění a pak se vydá k Jeanovi, aby ho místo Ali podepřel a vydal se s ním dovnitř. Což se jí moc nelíbí, tedy to, že ho podpírá někdo pro ni cizí. Také se mu za to zamračí do zad. Následuje je však v těsném závěsu přes kasárny, zatímco se rozhlíží, jestli někde nezahlédne blonďatou kštici jejího bratra.

Mušketýr který slouží tak dlouho, že je mu tenhle titul ponecháván spíše z úcty se ukáže ve dveřích. Šedivé, krátce střižené vlasy, menší pivní bříško chované za volnou bílou košilí a zvědavé světloučce modré oči, které za sebou skrývají spoustu přečtených knih. Archivář, doktor a všechno ostatní v jednom. ,,Za hrdiny se neprosí, slečinko. Navíc vás taky kousek ubylo, ne?" Kdysi asi příjemný hlas je teď podbarvený stářím a podle všeho i alkoholem. Přesto stále jde rovně! Dobré znamení, mohl by tedy udržet i jehlu. Přesto jeho poznámka znepokojí Jeana snad více než Ali a donutí ho se na ni otočit ve chvíli, kdy už s pomocí Bernarda postupuje dvorem. ,,Postaráš se o ni jako první, zapomněla ti říct, že ten hrdina je ona." Prostě s tím nepřestane, nemůže. Ani po tom co slíbil sluníčku, ani po nespokojeném mlasknutí mušketýra vedle sebe. Ani po tom, co je těch pár schodů ke kuchyni velmi, velmi nepříjemnou záležitostí.
Oheň v krbu, svíčky zapálené na velkém lustru a hrnec, ze kterého stoupá vůně guláše. Kuchař. Vlastně skoro zapomněl na to, že je Bernard i kuchař. Chytrý kuchař, protože až se začnou unavení a pomlácení mušketýři trousit zpátky, bude na ně čekat se svým jídlem a trochu škodolibým úsměvem. ,,Na stůl, oba." Pustí Jeana a ten se trochu zakření na Ali. ,,Neboj se, kdyby něco, vždycky ho můžeme praštit pánví." A vážně se na stůl posadí. Je to jednoduché, starému Bernardovi se nechce se moc ohýbat. Pokud Ali stále váhá, natáhne se pro ni, aby ji opatrně stáhl vedle sebe. ,,A jestli budeš mít takhle blbý řeči, zašij se klidně sám." Bernard, který cosi lovil v policích se k těm dvěma znovu otočí čelem a každému podává do ruky malý pohárek s čirou pálenkou. Už jen podle vůně pořádně silnou. A nevypadá na to, že by ne bral jako odpověď.

Zaraženě se na muže podívá a mírně našpulí rty. "Nic hrozného." odpoví nakonec se vší jistotou, kterou cítí, takže naprosto jistě a pevně, když za nimi kráčí dovnitř. Z mračení se tomu Bernardovi do zad se stane mračení se Jeanovi do zad. "Zapomeň," ucedí na jeho záda. "Nejsem ta, co se vrhla doprostřed přesily." Ano, byla to podpásovka. A ví to. Hned se za to i zastydí. Proto také stačí mlasknutí, aby už radši držela jazyk za zuby. Ale nemůže si pomoct asi tak, jako Jean. Prostě potřebuje mít jistotu, že bude o něj postaráno, že dokončí jeho ošetřování co nejdřív. A rozhodně nepřipustí, aby ho od toho zdržoval její škrábanec.
Vejde do kuchyně, kterou provoněl guláš. Ta tři slova vyslovené člověkem, kterého vlastně ani nezná u ni vyvolají nespokojenou grimasu. Nemá ráda, když s ní někdo takhle jedná.. tak.. nekompromisně. Proto zůstane stát na místě, kousek od Jeana a zamumlá si cosi nesrozumitelného pod nosem. Tmavovlasý mušketýr ji však stáhne k sobě a tak i ona s povzdechem dostane na stůl. Opatrně, ne s vyskočením, jak by to udělala běžně. Ještě se ušklíbne nad tím, že starého mušketýra Jean poslechl bez jakéhokoliv odmlouvání. Ušklíbne se však a následně zase zamračí do zad nejstaršího z přítomných. To si piš, že ho ošetříš. promluví k němu v duchu. Zvuk štrachání ustane a místo toho se před nimi objeví dva pohárky. Jeden si vezme a když k tekutině vevnitř přičichne, tak se na Jeana podívá trochu.. vylekaně. Tohle nemůže. Podívá se na Bernarda a z jeho výrazu soudí, že musí. "Můžu poprosit o trochu vody?" zamumlá rezignovaně, než do sebe pálenku obrátí. V hrdle se jí rozšíří plamen a do očí naženou slzy, když se rozkašle tak moc, že se to jejímu boku opravdu nelíbí a dá jí to také pěkně sežrat.

Otočí do sebe pálenku a i jeho donutí několikrát zamrkat. Naštěstí jen to, kdyby začal kašlat, pánvičkový útok na Bernarda by se dost možná stal nevyhnutelným. Však on ví, že to starý mušketýr nemyslí zle. Jinak by taky Ali po její prosbě nepodal sklenici s vodou a dokonce bez kousavých poznámek, než si na stůl rozloží kožené pouzdro s potřebami na ošetřování a šití. Zjevně se rozhodl, kdo má přednost. ,,Vážně tu chcete zůstávat? Můžete se zatím umejt a dám vám na ty vaše hrdinský zranění mastičku." Pohledem loupne po Jeanovi, i když mluví hlavně s Aliénor. Ví, proč ji posílá pryč, nebude to hezké. A bude to bolet. Jenže taky ví, nebo spíše tuší, že teď by ji odsud nedostalo ani stádo koní. ,,Radši ji nech, nebo dostaneš vynadáno jako kapitán..." promluví k Bernardovi, odloží vedle sebe prázdný pohárek a lehce, krátce Ali pohladí po ruce. Nemyslí to přece zle. A Felix se na ni taky nehněval, tak o nic nejde. Bernard se nad tím vším zatváří jako by se rozhodoval, jestli nebude ty dva spíše trochu víc rozpárat než sešít, pak se ale napije z lahve, ze které jim před tím nalíval a konečně začne rozmotávat Jeanovi provizorní obvazy na rameni a paži. ,,Máš štěstí, že to není pravá." Nad tou poznámkou se na něj Jean trochu zamračí. On ví, že má štěstí, že to není pravá. Jinak by skončil hned na začátku. A kdyby ne, na pěkně dlouho by do ruky nevzal zbraň. Ale ona to vědět nemusí. Bernardovi, jak se vidět, celkem unikají rozdíly mezi tím co je a není vhodné říkat. A třeba taky to, že by se hodilo pacienta varovat, než mu ránu polije pálenkou. Jean stiskne zuby k sobě a zaúpí. ,,Říkal jsem, že má jít pryč." Na to mu už neodpoví, protože střídání tupé a ostré bolesti, když protahuje jehlu a nit okraji rány ho spolehlivě umlčí. Další panák, pro něj i pro Bernarda, kontrola zranění na břiše. To se naštěstí rozhodl jen vyčistit a převázat. Jean s úlevou vydechne, na čele pár kapek potu. Nehrát si na hrdinu... jako by v některých situacích šlo si na něj hrát. Viděla ho dnes a v tom nejhorším i nejlepším. Když se nerozhodne mu utéct teď...
Bernard si umyje a osuší ruce, než znovu oba dva sjede pohledem, na chvíli se zastaví u jejího obvázaného boku a zakrváceného rukávu. Nic neřekne, zatím. Vrátí se ke své štrachací skříni, aby se za chvíli vynořil a spár čistými obvazy a kelímkem nějaké masti. Všechno to šoupne Jeanovi do rukou. ,,Myslím, že šaty radši sundáte před ním než přede mnou. Tak si tohle vemte a zmizte nahoru, než se ukáže zbytek tý sebranky." ,,Bernarde!" Kdyby se nebál, že když se rychle postaví tak - takhle přece nemůže mluvit ani on. Nenechá ho! Hrdinství je zpět, pravda, notně podpořené tím že konečně nekrvácí a silnou pálenkou, když sklouzne ze stolu, aby se postavil.

Uteklo pár dní. Jen pár dní, co viděla Jeana naposledy, ale i tak jí to přišlo jako celá věčnost. Zvláště, když si 'teta' poslední dny bere malou Iris zase k sobě. Rodina de Vivonne se ještě nevrátila a práce kolem jejich domku také zabere podstatně méně času, než když se jí ta malá cácorka plete pod nohama na každém kroku. A tak nemá co dělat
Což je pro nic více než nepříjemné. Rozhodla se tedy k večeru vydat do města. V tmavých šatech, které stále nosí kvůli smrti otce vykračuje ulicemi a zdraví známé tváře. Na krátkou chvíli se dokonce ztratí v myšlenkách natolik, že když zvedne hlavu, tak před sebou spatří budovu kasáren. Lehce zmateně se rozhlédne a zkousne si ret. Měl by? Neměla by? Dneska je první den, kdy Sebastienovi, svému mladšímu bratrovi, dovolila začít znovu chodit vypomahat právě sem. Musela mu to zakázat, protože když vyšlo najevo, že mezi oběťmi z dožínek je i jejich otec, tak se chlapec, který je normálně značně popudlivý, stala časovaná bomba. Která taky vybuchla, když praštil jednoho z mušketýrů, který snad má o její maličkost jakýsi zájem, pronesl poznámku právě o ní a mladší bráška se neudržel. Mohla by tam jít. Vždycky může říct, že přišla zkontrolovat bratra, jestli nedělá problémy po tom incidentu. Jo. To půjde.
Chystá se, že zaklepe na vrata, vedoucí do dvora, když si všimne, že jsou dnes pootevřené. Mile se usměje na mušketýra s povědomou tváří, který se u nich poflakuje a který se na ni začne zubit hned jak ji uvidí a rozmáchlým gestem ji pozve dál. "Jdu se podívat na Sebe," potutelně se na ni úšklíbne a až zpyklenecky mrkne. Samozřejmě. Každý mušketýr, který bojoval na dožínkách se pak shromáždil na náměstí, kde byla i ona s Jeanem. A kde taky z plna hrdla nadávala na to, jací jsou všichni mušketýři hlupáci, když se na sebe smáli i přesto, že byl Jean zraněný.
Nevinně se uculí na muže, který zřejmě její plán prokoukl a protáhne se dovnitř. Tak... Co teď. Nejdřív se rozhlédne a překvapí ji, kolik lidí se tu najednou pohybuje. Nezbývalo jich tu tolik. Lehce kvůli tomu znejistí a rozhlédne se, jestli někde opravdu nespatří Seba, ideálně rovnou Jeana. Štěstí však nestojí na její straně, tak si odchytne právě procházejícího neznámého mušketýra. "Promiňte?" osloví ho váhavě. "Nevíte, kde bych našla Jeana? Nebo Sebastiena."

Před několika dny opustil spolu s ostatními Paříž. Skupina mušketýrů byla vyslána do malého městečka, kde se shodou okolností má nacházet i královna se svým synem. Byl za to rád. V Paříži pro něj začínala být příliš horká půda a tuhle změnu uvítal. V Avranches pro něj bude menší šance, že by nechtěně narazil na někoho ze svých příbuzných, kterým se již léta vyhýbá. Cesta sem proběhla bez komplikací. Matně si vzpomíná, že v Avranches kdysi jako moc malý capart byl se svými rodiči, ale to už je opravdu hodně, hodně dávno. Nepamatoval si z té návštěvy už zhola nic. Byl proto docela zvědavý na nové místo jeho působení. Doufá, že to bude na delší dobu a do Paříže se hned tak nevrátí.
Městečko předčilo jeho očekávání. Působilo docela útulně a navzdory okolnostem, které je sem přiměly přijít i přátelsky. Za těch pár dnů, co zde je si už stihl město ve volnu projít a zapamatovat si pár strategicky umístěných míst. Do seznamování se s místními moc nespěchal. Raději trávil čas v kostele, který si ihned oblíbil. Taky v kasárně si vždy dovedl najít nějakou práci, při které se zaměstnal a zabil tak čas.
V tento den si přivstal a po pár modlitbách se protáhl, pocvičil s kordem, navštívil ve stájích svou kobylku, kterou si hned obstaral a nakrmil. Byla to Fríský klisna, kterou dostal jako dárek, když byl oficiálně přijat mezi mušketýry. Bylo to již skoro pět let. Dal jí jméno Luna. Když obstaral svou parťačku, vydal se sám na jídlo. Jídlo pro něj bylo od jisté doby prostředkem, který ho udržel naživu a při síle. Nedělal s tím cavyky, ani v tom nenacházel potěšení. Nikdy se tak v jídelně dlouho nezdrží.
Když jídelnu opustí, má v úmyslu jít si zkontrolovat své zbraně a pak si najít nějaké další povinnosti, díky kterým se den posune opět o kus dál.
Dívku zaregistruje, ale nemá v plánu se dnes seznamovat ani nic podobného a tak ji jen pozdraví s uctivým pokývnutím hlavy při kterém na chvíli smekne svůj klobouk a věnuje jí jeden ze svých příjemných úsměvů, jak to umí, jen on. Po té si dá klobouk zpět na hlavu. Když ho dotyčná osloví, tak se zastaví a pohlédne na ni, aby si poslechl, co má na srdci.
"Sebastiena jsem zahlédl v kuchyni, mademoiselle." Odpoví jí zdvořile, přičemž využije příležitosti a prohlédne si detailněji její tvář. "Jeana jsem dnes bohužel ještě neviděl." Dodá po té s omluvným výrazem, že ji není schopný poskytnout přesnější informaci o zmíněném mušketýrovi. Když jí zodpoví její otázky, zůstane stát v očekávání toho, kdyby měla dívka ještě něco na srdci.
"Eric d´Argent k vaším službám, madmoiselle." Znovu sáhne pravačkou po svém klobouku, sundá jej, když se představuje, přitiskne na hrudník a uctivě se ji ukloní. Na rtech mu pohrává jemný úsměv a v čokoládově hnědých očích mu jiskří, jak se mu v nich odráží denní světlo.

Jakmile vešla do dvora, tak si všimne toho mušketýra, který jí pozdraví a mile se na něj usměje. Právě to ji přiměje se se svým dotazem obrátit právě na něj, když je v první chvíli zmatená z množství lidí a nových tváří, které se rojí snad všude. I on je sice nová tvář, ale jeví se na první pohled relativně přátelsky. A sice by se mohla vrátit k mušketýrovi u vrat, ale z jeho strany si je jistá tím, že by si neodpustil nějaké nemístní poznámky a s tím, jak je celý den jako na jehlách se necítí na to, aby tomu čelila. Vybere si tedy menší zlo a to kontakt s někým úplně cizím. 
Lehce svraští obočí při jeho odpovědi. Ne kvůli Sebastienovi, ale Jeanovi. Sice uběhlo dalších pár dní, ale v jejích očích by měl odpočívat ještě alespoň.. no, buďme upřímní, napořád, aby měla jistotu, že se zotaví, jak má. A především, že se nic takového znovu nestane. To, že ho neviděl jí nepřipadá vůbec jako dobré znamení. Nespokojený výraz se však v ránu rozplyne, když postřehne omluvní výraz. V tu chvíli zavrtí hlavou a sama se na něj pousměje. "Dobře, děkuji za ochotu." přemýšlí, jestli se má prostě vypařit. Ale v tom se začne muž na proti ní představovat. Znovu si stáhne klobouk což vyvolá lehké pobavený záblesk v jejích očích, než se sama skloní v purkleti. "Ráda vás poznámám, monsieur." znovu se narovná. "Aliénor Beaux, já se tu občas jen tak.. potloukám." pokrčí lehce rameny. "Sebastien je můj bratr," mávne rukou do patra, kde se nachází kuchyň a poskytne mu důvod její přítomnosti. Tedy, poloviční. Otázkou je, jestli ví i o tom druhém. Ta myšlenka vyvolá lehce zkoumavý pohled kterým si ho začne měřit. "A tu mademoiselle si můžete odpustit." ubezpečí ho s lehkým úšklebkem. Pak se však nejistě zhoupne na špičkách. Neví, jestli se na to měla ptát. Třeba jí to řekne Jean. Potom, někdy. Ale.. zvědavost je zákeřná věc. "Prosím vás, co se to tu děje?"

*Hmm, myslel jsem si, že ji patrně odpovědí moc nepotěším.* Proběhne mu hlavou po té, co si všimne, jak se na něj mračí. Nemá ovšem ve zvyku si něco vymýšlet. Pokud něco neví, tak to neví. *Kasárny zase nejsou tak velké, aby ho tady nenašla.* Usoudí, že zatím nebude nic vážného, když Jeana ještě nepotkal.
Není si jistý, jestli si to své mračení uvědomila nebo jí došlo, že on za to nemůže, ale každopádně byl její výraz přívětivější, když se mračit přestala.
"Za málo, madmoiselle." Odvětí, protože si je jistý, že jí příliš nepomohl.
Při svém představování si opráší své vychování a způsoby. Jedna z mála věcí, které si přenesl z minulého života.
Když ho osloví, jak ho osloví, tentokrát se nelibě zamračí on. Spíše jej to ovšem pobaví. *Do nějakého pána mám já hodně daleko.* Pomyslí si. Uloží si do paměti její jméno.
"Potěšení je na mé straně, madmoiselle Beaux." Odpoví jí galantně s vřelým pousmáním, při čemž se opět lehce ukloní. "A prosím, toho monsieura můžete vynechat." Požádá ji, protože si při tom připadá dost hloupě. Jako by mu četla myšlenky. Neubrání se pousmání, když je její žádost stejná jako ta jeho.
"Dobře a jak tedy, když ne madmoiselle? Madame?" Začne zjišťovat a přemítá, jestli se jí svým oslovením prvně nedotkl, pokud už není madmoiselle. Zatímco nad tím v duchu spekuluje a nenápadně si ji obhlíží, kdyby snad náhodou přišel na něco, co by mu pomohlo přijít na správnou odpověď, začne jej zpovídat.
"Tohle?" Pootočí se za sebe, kde se pohybují další muži. Při tom zvedne svůj klobouk, který si dosud přidržoval na hrudi a narazí si jej zpátky na hlavu, aby si uvolnil ruku. Pak za sebe kývne pravým palcem. Druhou ruku si palcem zahákne za svůj opasek někde na boku.
"To jsou nové posily zdejšímu městu. Potom, co se stalo na dožínkách musí být lépe zabezpečené..." Odpoví ji a krapet se rozpovídá. Což si také hned uvědomí a zase toho nechá.
Když se zmíní o tom útoku, dojde mu, že má na sobě tmavé šaty, ale netuší, jestli někoho ztratila při útoku nebo má její smutek dřívější důvod. Pravou rukou si přejede ve vousech na bradě.

Jednou. Dvakrát. A dokonce i potřetí. Potřetí už se neudrží a požádá ho, aby to oslovení vynechal. Nemá ho ráda. A už jen to, že svou žádost vysloví vypovídá hodně o tom, jak jí pohyb mezi mušketýry prospěl. Když si vzpomene na to, jak se chovala tehdy na tržišti, když se seznámila s Jeanem... V duchu nad sebou zakroutí hlavou. Ano. Stále si je nejistá, ale to asi bude vždycky, když přijde na seznamování. A ještě tak "nedobrovolné." Samotné jí cukne koutek, když je jeho žádost víceméně totožná s tou její. Všimla si, jak se zatvářil, když ho tak oslovila. Chmm.. o to to bude snazší. promne si v hlavě ruce. Pokud je to jemu samotnému nepříjemné, tak bude o dost snazší ho přesvědčit o tom, aby s tím přestal. A pokud ne.. Nu, vždycky s tím může pokračovat i ona sama. 
Jak se však v další chvíli ukáže, tak si není jistá zas tak moc, když se jí tváře lehce zbarví do červena a začne vehementně vrtět hlavou. "Kdepak, žádná madame." namítne lehce vyděšeně. Ne z té představy, ale.. jo z té představy. Něco takového je hrozně závazné a napořád. Ještě se určitě na to necítí připravená. "Co třeba prostě Aliénor?" navrhne se znatelnou prosbou v hlase a zadívá na špičky svých bot. 
A jelikož to nejsou boty nijak zvlášť zajímavé, tak se do ní začne polehoučku vkrádat zvědavost, které nakonec i vyhoví. Sleduje, jak si znovu nasazuje klobouk a lehce přikývne na souhlas k jeho, dost pravděpodobně, pouze řečnické otázce. A pak se rozmluví. A uvědomí si, že jeho odpověď se dala předvídat. Pomalu, lehce zkoprněle přikývne, s náznakem bolesti ve tváři. Rána je příliš čerstvá. Svědčí o tom i lehce nucený úsměv se kterým se na něj podívá. "Potom tedy vítejte v našem skromném městečku," promluví k němu tiše. "Je dobře, že vás tu bude víc. Mnoho obyvatel a jsem si jistá, že i šlechta a královská rodina, se hned budou cítit bezpečněji." přikývne, víceméně jenom pro sebe. "Normálně bych řekla, že se nemusíte bát, že byste se tu předřel, ale s ohledem na uplynulé událostí.." lehce rozhodí rukama v mírně bezradném gestu a rukou si prohrábne dlouhé rozpuštěné vlasy.

Brzy zjistí, že je svým odhadem zcela vedle, když sleduje její reakci na jeho oslovení madame. Kousne se do spodního rtu, aby udržel vážnou tvář. Aliénor se tváří, jako by to byla kdo ví jaká katastrofa.
"Dobře, dobře, omlouvám se." Zvedne ruce před sebou v obranném gestu, když se jí omlouvá a doufá, že se zase uklidní. Ruce pak spustí a zamyslí se nad jejím návrhem oslovení. Usoudí, že na něm nevidí nic špatného a tak přikývne.
"Aliénor. Eric." Zároveň se zopakováním jejího jména jí navrhne, jak může říkat jemu. "Nebo d´Argent, jak se vám líbí." Dá jí ještě další variantu. Při tom se jí tentokrát ukloní hluboce a nezapomene při tom udělat tu věc s rukou a několikrát ji protočí v zápěstí. Udělá při tom i úkrok. Tentokrát to, ale úmyslně a viditelně přehání, takže, když se zase narovná a spustí ruku dolů, vesele se mu jiskří v tmavě hnědých očích.
Doufá, že si tuhle část vyjasnili. Brzy přejdou k tomu, co ho zde zavedlo, ačkoliv je ta otázka položena obšírněji. Když ji Aliénor zodpovídá, neujde mu, její výraz. Má za to, že se baví o pro ni dosti nepříjemné témě. Přiměje jej to zvážnit. Moc dobře ví, jaké to je někoho ztratit. Ta bolest nikdy nezmizí a čas s tím také moc neudělá.
"Někoho jste ztratila..." Není to z jeho strany otázka, nýbrž konstatování. "Přijměte prosím mou nejupřímnější soustrast." Kondoluje ji, aniž by počkal na potvrzení či třeba zodpovězení toho, o koho přišla. Z jeho pohledu je patrné, že sám velmi dobře ví, jaké to je.
Po té roztáhne rty do jemného pousmání. "Děkuji za milé uvítání." Přelétne pohledem nejbližší okolí a dá si ruce v bok. "To, co jsem zatím mohl vidět, vypadá to zde jako pěkné městečko a zdejší obyvatelé jsou milí a přátelští..." Poví jí svůj první dojem, ačkoliv on se na všechno dívá ze svého úhlu, takže vidí, jenom to, co chce vidět.
"Můžete se spolehnout. Udělám pro to maximum." Ujistí ji po té, odhodlaně. Bere svou roli v tom všem smrtelně vážně. "Já se práce nebojím." Odvětí po jejich slovech. "Kdybyste někdy cokoliv potřebovala, bez váhání se na mě můžete obrátit." Nabídne se jí. Nakonec má pocit, že toho vážného bylo pro danou chvíli až příliš a tak se na ni na závěr zase pousměje.
"Nezdržuji vás?" Věnuje jí tázavý pohled, protože si není jistý tím, že sem přišla kvůli tomu, aby se tady vybavovala s ním.

Jen lehké přikývnutí značí, že vzala na vědomí jeho nabídku. Už teď ví, že ho osloví jeho křestním jménem, pokud to bude potřebovat. Není její styl, aby někoho oslovila pouze příjmením. Ví, že to někteří dělají, ale jí to připadá prostě zvláštní. Až hrubé, i přesto, že ví, že přátelé se tak občas oslovují. Sleduje to jeho malé divadýlko při kterém se tiše uchichtne a napadne ji, zda jsou všichni mušketýři jako ti, se kterými měla do této chvíle možnost nějak víc rozpravovat, takoví komedianti. 
Pro jistotu se v tom více nerýpe a místo toho se začnou věnovat oné palčivé otázce, proč jich přijelo do města ještě víc, když už má už tak pocit, že jich tu bylo víc než dost. To se však neobejde bez ostrého bodnutí bolesti při tématu, ke kterému její otázka nevyhnutelně směřovala. Ani ji nepřekvapí, že modrokabátník naproti ní neomylně uhodne co ji postihlo. Neumí se přetvařovat, skrývat svoje emoce. Vždycky o sobě věděla, že je jak otevřená kniha. Zvedne pohled k jeho očím ve kterých chvíli pátrá. A najde to tam. Ten stín, který ona sama sebou nosí roky, od úmrtí její matky a nedávnou ztrátou otce, který se jen prohloubil. Trochu roztřeseně se nadechne a přikývne. "Děkuji," ví, že musí něco říct. Sluší se to. Jakási společenská pravidla a slušnost, i přesto, že v takových chvílích mají dotyční chuť rvát si vlasy. 
Radši změní téma. Neví, jak dlouho by to zvládla tak klidně brát. Přivítá ho ve městě a pronese k němu pár slov. Vážnost, která se mu na krátký moment vkrade do hlasu i postoje těla ji jen ujistí v tom, že bere svou povinnost s patřičnou zodpovědností. "To je dobře. Kdyby ano, tak byste mezi místními moc nezapadl." dovolí si lehké pošťouchnutí. Avranches je malé městečko, takové, které se živí víceméně samo a jehož obyvatelé jsou zvyklý tvrdě dřít. Tedy, ti prostí. "Děkuji za nabídku. Musím podotknout, že se prozatím lidé, kteří se nám ti rozhodli okupovat naše ulice zdají být taktéž přátelští a milí. Téměř všichni, se kterými jsem se setkala a dala do řeči, mi nabídli to samé." zavrtí lehce hlavou a pohledem krátce přelétne po okolních mužích. Překvapí ji tedy, že na Ericově tváři znovu vidí úsměv.
Zamítavě zavrtí hlavou a mávne nad jeho otázkou rukou. "Ne, nezdržujete. Jen jsem přišla zkontrolovat bratra, jestli něco nevyvádí. Ze začátku si tu s ním celkem užili." lehce se ušklíbne a rozhlédne se. "Zdá se však, že prozatím je všechno v pořádku." pokrčí lehce rameny a krátce se zamyslí. "A nemůžu se tu jen tak procházet a zkoumat, jestli se Jean neschovává někde pod stolem. Zkusím na něj chvilku počkat, jestli se objeví a pak se uvidí." další letmé pokrčení ramen a zkoumavý pohled vrhnutý na Erica. "Spíš, abych nezdržovala já vás. Jistě máte nějaké povinnosti." lehce znejistí, protože jí to upřímně do této chvíle nepřišlo na mysl a byla by opravdu nerada, kdyby se kvůli ní dostal někdo do problémů.

Vypadá to, že jsou domluvení, což mu umožní nechat pro daný okamžik na pokoji své úvahy na téma, proč tahle dívka tolik vyváděla, když ji oslovil jako vdanou paní. *Ještě více, než při oslovení madmoiselle.* Moc to nechápe, ale nemyslí si, že mu přísluší Aliénor zpovídat a tahat to z ní. On sám o tom taky moc podrobněji mluvit nemůže, protože jeho minulost je pro něj uzavřená kapitola. *Skončilo to katastrofou. Nemám se čím chlubit.* Semkne na chvíli rty do úzké linky a netváří se při tom zrovna nadšeně. Skloní při tom trochu hlavu, aby mu stín z klobouku zakryl tvář a Aliénor si toho pokud možno nevšimla.
Přejdou na další téma, ve kterém jí vysvětlí, proč je zde najednou tolik mušketýrů. Dostanou se tak i k dožínkám, kterých se on nezúčastnil, ale slyšel o nich od příjezdu již docela dost a nic moc pěkného. Vzhledem k tomu, že se zde Aliénor pohybuje v tmavých šatech je přesvědčený, že i ona na oslavě někoho ztratila. Přímo se jí na to nezeptá, ale vyjádří jí účast a pochopení. Není to pro něj pouhá fráze, myslí to upřímně. Nad jejími díky pokývne mírně hlavou a cukne koutky rtů do stran v jakémsi náznaku pousmání, ačkoliv to nemá nic společného s nějakým potěšením nebo něčím podobným. Rozhodně ne v daný moment.
Poslechne si její názory. Během jejího povídání přešlápne a přenese váhu z jedné nohy na druhou.
"To je samozřejmost." Odvětí s mírným pokývnutím hlavy místo úklony. *Něco takového se přece sluší nebo ne?* Pomyslí si, ale nechá si to pro sebe.
Jelikož má dojem, že se tady spolu baví již docela dlouho na to, že se jej původně ptala na jiné, za kterými zde nejspíše původně šla, začne nenápadně zjišťovat, jestli ji nezdržuje.
"Váš bratr je veselá kopa." Poznamená po té s pousmáním. Něco málo o něm zaslechl a měl možnost jej za těch pár dnů už vidět v akci. "Pomocník se vždy hodí." Odkývá Aliénor její slova. "Chce být také mušketýrem?" Zeptá se jí na bratra, jestli je jeho zdejší výpomoc i přípravou na jeho budoucí povolání. Následně si dovolí ještě jednu otázku.
"Smím vědět, co děláte vy, Aliénor?" Zeptá se uctivě se zájmem. Když už se seznamuje, rád by pár informací.
Následně se pousměje jejím teoriím. "Myslím, že ho pod stolem nenajdete. Nejspíš bude ve svém pokoji nebo ho hlad mezitím zahnal do jídelny." Pokrčí lehce rameny při svých úvahách, kde by mohla zmiňovaného mušketýra hledat. *Jenom trošku, ale to přežiju.* Pomyslí si, když se ho ptá, jestli nezdržuje.
"Ani ne." Odpoví nahlas. "Za chvíli mám hlídku, takže vyrazím na objížďku." Odvětí jí, jaký program ho na nejbližší dobu čeká.

Není si tak docela jistá, že jde o samozřejmost. Přeci jenom.. taková nabídka se může lehce někomu vymstít. Především potom, když je nabídnuta někomu cizímu. Což udělali všichni cizinci, kteří jí ji dali. Víceméně ji neznali a přesto už se nabízí, že za nimi může s čímkoliv přijít. V duchu nad tím však pokrčí rameny. Přeci jenom. Měli by vědět, co dělají. "Ne tak úplně," namítne lehce a na podtrhnutí svých slov zavrtí hlavou. Zrovna ona spadá mezi ty, kteří upřímně nabídnout pomoct náležitě oceňují, i když ji využije vskutku málokdy. 
Mírně si povzdechne nad otázkou, která přijde z jeho strany. "Řekněme, že vás vždycky obdivoval. Ale nejsem si jistá, jestli mu naše rodinná situace dovolí něco takového." odpoví a po krátkém zaváhání se mu rozhodně osvětlit i to, jak to myslí. "Přišli jsme o oba rodiče a také o staršího bratra. Je jediným mužem v rodině." Asi by se v případě Sebastiana dalo ještě nad výraz "mužem" zaváhat, ale vzhledem k tomu, jak zodpovědně bere svou novou úlohu hlavy rodiny, tak se jeho starší sestra domnívá, že si ho zaslouží. "Já?" překvapeně se na něj podívá a následně pokrčí rameny. "Starám se o sourozence a sloužím v sídle rodu de Vivonne." zodpoví jeho další otázku a pousměje se. To bych mu radila, jestli zjistím, že někde bůh ví co vyvádí.. I když musí přiznat, že představa, jak se schovává pod stolem by ji za normálních okolností zvláště pobavila. Teď se však místo toho začne starat o to, aby Erica nezdržovala. Chápavě přikývne a váhavě přešlápne. "Jestli se potřebujete na tu hlídku nějak připravit, tak určitě běžte." ujistí ho, že se nemusí cítit nějak špatně z toho, že by ji tu případně nechal na pospas svému osudu. "Hlavně buďte opatrný, nepotřebujeme další ztráty."  zamračí se v následující chvíli a na kratičký moment se zatváří lehce útrpně, když zahlédne, jak z jedné budovy vyšel Alan. Ta chvilka se však přežene opravdu rychle a než ji jmenovaný mušketýr zahlédne, tak se zase tváří mile a poměrně přívětivě. Pokývne mu na pozdrav a pohled zase stočí ke svému společníkovi. "Jste tu jen na chvíli, nebo návrat té vaší sebranky není znám?" optá se na něco u čeho se odpovědi lehce obává, ale vzhledem k tomu, že právě dorazil z Paříže, tak by mohl mít nějaké čerstvé zprávy.

On nabídnout někomu pomoc bere jako samozřejmost. Už dlouho je to pro něj něco, co mu dokáže pozvednout náladu, když udělá dobrý skutek. Své názory si nechá pro sebe. Nemůže o tom příliš hovořit, protože by se dostal zpátky do své minulosti a to nechce.
"Pro mne ano." Odpoví jí proto nakonec, aby tak to téma nějakým způsobem uzavřeli.
Po té se dozví něco málo o její rodině. Nepřekvapuje jej, že to není nic pěkného. I ona zažila ztrát více, než dost, což ho ujistí, že ji prvně odhadl docela dobře.
"Vaší ztráty je mi upřímně líto, Aliénor." Odvětí a není si jistý, že by se měl její bratr stát mušketýrem. Nejspíše by se měl zabývat trochu jinými věcmi. Už se k tomu ani nevrací. Téma mušketýři mu po tom přijde trochu nevhodné.
Má dojem, že přeci, jenom trochu přestřelil, když se Aliénor ptá na to, co dělá ona. Když zachytí její překvapený výraz, tváří se jako by nic a věnuje jí jeden nevinný úsměv. Skutečně jej to zajímá. Následně si vyslechne její odpověď. Pokývá po té chápavě i děkovně hlavou za zodpovězení jeho otázky.
Následně chvilku zjišťuje, jestli ji svým zpovídáním nezdržuje, ačkoliv má dojem, že to zpovídání je vzájemné. Připomene mu, že má za chvíli vyrazit na hlídku a tak si ještě dovolí pár minut se s ní dál bavit.
"Nemějte strach. Opatrnost je mé druhé jméno." Uklidňuje ji, když to vypadá, že si o něj dělá starosti. *To je to poslední, co ještě potřebuji.* Pomyslí si ne právě nadšeně, ačkoliv ví, že to Aliénor myslí dobře. Trochu tu svou odpověď po jeho způsobu odlehčí a úslužně se jí při tom ukloní. "Žádné ztráty nebudou." Dodá po té o něco vážněji, aby ji ujistil, že to v žádném případě nebere na lehkou váhu.
Zdá se mu, že je chvíli myšlenkami mimo a někam upřeně kouká. Pootočí se a poohlédne za sebe, aby se pokusil přijít na to, co ji zaujalo, ale jeho oči neobjeví nic takového, co by zaujalo i jeho a tak se otočí zpátky k ní.
"Nějaký čas se tady patrně zdržíme." Zodpoví její otázku. Má za to, že dokud se v tomhle místě bude pohybovat i královna, jen tak je nikdo zpátky do Francie volat nebude. Nejdůležitější místo je nyní zde. Pohlédne pak zkoumavě na Aliénor, jestli ji jeho slova potěší, či naopak rozladí. Netuší, co by od něj chtěla slyšet.
Nemůže se už s ní, ale déle bavit, neboť jeho nástup na hlídku se blíží a tak se rozhodne jejich krátké setkání ukončit.
"Moc se omlouvám, Aliénor, ale teď už budu muset jít." Odvětí s omluvným pousmáním a úslužnou úklonou. "Musím se jít přichystat na hlídku." Vysvětlí, i když věří, že si to ona domyslí. "Bylo mi potěšením vás poznat. Přeji příjemný den." Rozloučí se s ní, sklopí při tom trochu hlavu a pravou rukou se dotkne klobouku a mírně jej přizvedne. Po té si jej dá zpátky na hlavu, zase se narovná a zamíří nejprve do svého pokoje, pak do zbrojnice a nakonec do stáje pro svou kobylku. Spolu pak vyrazí na objížďku kolem města.

Věří tomu, že svá slova myslí mušketýr naproti ní upřímně. Ta, jenž vyjadřují to, že je mu líto, že o někoho během dožínek přišla. Při té myšlence si přejede rukou po sukni tmavých šatů a lehce přikývne na jeho slova. Rozhovor dál volně plyne v poměrně poklidné atmosféře a Aliénor také vyjádří své obavy o bezpečí nejen Erica, ale taktéž ostatních obyvatel. Ať již původních nebo těch, kteří sem přijeli pouze na krátkou chvíli. Všechno má však svůj konec a taktéž i jejich konverzace, kterou Eric ukončí kvůli povinnostem, které ho volají. Lehce se mu ukloní a věnuje mu mírný úsměv, než mu sama ustoupí z cesty, aby kolem ní mohl projít do hlubin kasáren.
Brunetka si tiše povzdechne. Na krátkou chvíli zavře oči a nastaví tvář paprskům slunce, které již mohou být v tomto roce jedny z posledních, které budou hřát, a zadumá se. Jean se podle všeho toulá bůh ví kde a bratr pracuje v kuchyni. Není si jistá, zda ho má vyrušovat či se prostě zase odebrat zpátky do jejich domečku. Než však tento malý oříšek rozluští, tak ustoupí více ke kraji dvora, aby nepřekážela více či méně známým, v drtivé většině případů absolutně neznámým, tvářím, které po ní tu a sem zvědavě pokukují.

Konečne sa vracal do kasární. Mal toho celkom veľa za sebou čo by si jedne klamal. Aspoň že už bol v celkom dobrej forme. Pomaličky sa blížil ku kasárniam a ako už bol len niekoľko metrov od nich dal svojmu koňovi nenápadný povel aby spomalil, ľahkým gestom rukou pri čom len jemne stiahol uzdu. Niesol sa na ňom skutočne kráľovsky, spomínal na to keď Thierry či Maurice chceli od neho v kartách vyhrať jeho žrebca. Krásne stvorenie s čiernou havraniou srsťou no snehovo-bielou hrivou a chvostom.  Zosadol v svojej uniforme mušketiera pričom si len popravil klobúk ktorý mu pri zoskoku skoro uletel. Potľapal koňa po krku a spomalil do kroku. Keď zbadal pred sebou ženu na okraji dvora, brunetu v tmavých šatoch.  Stála tam a vychutnávala si posledné teplé lúče slnka ktoré tieto dni ponúkali, plne to chápal. Možno až príliš. Zastal a čakal kým príde paholok no zjavne ho nikde nebolo, ani jedného. S úsmevom pokrútil hlavou keď si uvedomil že je to na ňom. Neprekážalo mu to i keď by mu to ušetrilo čas. A tak s vybral k stajniam, zhodou náhod takto musel prejsť okolo dámy v tmavom. Vydal sa teda k stjni a ako išiel okolo nej, pomaly, zastal a s eleganciou si zložil klobúk a jemne sa jej uklonil. I na jeho nie teraz tak hlbokej úklone bolo vidieť tú gráciu ktorú v sebe mal. Ktorej sa mladosti učil. ,,Pekný deň želám." len zľahka sa pousmial pričom jeho kôň si nad neznámou odfrkol a natiahol k jej rukám hlavu, ako mohol. Predsa ho držal na uzde.

Přes zavřené oči si nevšimne dalšího z dlouhé řady mušketýrů, který vjel do dvora. Nevěnuje pozornost ani klapotu kopyt jeho společníka. Ostatně to není zrovna výjimečný jev na místě jako je toto. Právě proto se stáhne víc ke kraji, aby snad někomu nepřekážela. Z rozjímání ji vytrhne až hlas mladého muže. Ještě než k němu stočí pohled, tak si domyslí, že jeho slova byla adresována jí. Přeci jenom pochybuje, že k sobě ta banda tady mluví takovým způsobem.
Vykouzlí na tváři menší úsměv, když k němu zvedne pohled a sama se skloní v mírném purkleti. "Je opravdu hezký, že?" zareaguje na jeho slova a sklouzne pohledem ke koni, který lehce tahá za uzdu, jak se k ní snaží natáhnout. "No co ty jsi za fešáka." promluví znovu. Tentokrát však samozřejmě ke koni. "Chtěl bys pohladit? To se musíme zeptat tvého pána, jestli můžu." automaticky lehce sníží hlas do konejšivého šepotu. "A jsem si jistá, že by se pro tebe našla i nějaká dobrota v kuchyni, kdybychom se zeptali Seba, co říkáš?" zmíní mladého, čtrnáctiletého, pomocníka, který tu pracuje a je shodou okolností její bratr. "Je krásný, jak mu říkáte?" rozhodne se pozornost věnovat opět muži před ní.

,,Jeden z tých dní čo by si mal človek vychutnať." dovolí si poznamenať s jemným úsmevom na perách pričom si popraví klobúk ako sa pozrie na moment smerom k oblohe kde plávali ako koráby na otvorenom mori belasé mráčiky. Čisté. Vyzerá to že prehánky nejaký čas nebudú, aspoň niečo dobré. Jemne uvolní uzdu svojho koňa aby sa k tej žene mohol skutočne tak trochu vtúliť ako chcel. Pričom sám Jacques len prikývne súhlasne hlavou. Samozrejme že ho mohla pohladkať. Keby chcela, rozhodne by ju na ňom i previezol. ,,Aeolus. No rozhodne ho netreba nejak rozmaznávať, nerobte si starosť." pozrie na svojho koňa ktorý pri jeho slovách ako by rozumel svojmu pánovi a nespokojne prešliapne z trucu na mieste. ,,Poznáte Seba? Dobrý chlapec. Pracovitý." dovolí si o ňom povedať i keď viac menej bol pre neho záhadou okrem toho že sem tam ho vídaval a niekedy prehodili pár slov keď mu servíroval. Moc jeden o druhom nevedeli. Ale to bol celý Jacques, jedna záhada. ,,Keby ste mali čas, chuť. Rozhodne by sa našla chvíľka času a mohli by ste sa na ňom zviesť." ponúkne jej túto maličkú možnosť, malú pozornosť. Nemyslel to zle a ani nejak trúfalo, ale prečo niekomu nespraviť radosť. Aeolus pôsobil skutočne kráľovsky. Nádherný urastený žrebec so svojou neskutočnou kombináciou bielej a čiernej. Srsť krásne udržiavaná bolo poznať že je o neho dobre postarané. Jacques stál na mieste a vyčkával na odpoveď slečny.

Souhlasně přikývne. To má vskutku pravdu, protože zná místní počasí a toto je téměř určitě jeden z posledních skutečně hezkých dní. Tiše si povzdechne, když si uvědomí, kolik práce ještě musí stihnout, než začnou podzimní deště. Už by se tu neměla moc zdržovat. A možná by měla na pár dní stáhnout i Seba, aby jí pomohl.
To už však její pozornost připoutá ten čtyřnohý krasavec a zaplaší takové pochmurné myšlenky ještě na chvíli stranou. Natáhne obě ruce před sebe, dlaněmi vzhůru, aby si ji mohl očichat. Jakmile uzná, že je vskutku hodná toho ji pohladit, tak jí začne čumákem drcat do dlaní. Tiše se tomu zasměje a jemně mu přejede dlaní po nozdrách, než přejede až ke krku. Neboj, něco ti propašuji až tu budu příště. zamumlá Aeolusovi do hřívy a na jeho majitele se nevinně usměje, když odmítne návrh, že by mu donesla nějakou dobrotu. Zvláštní jméno." neodpustí si. Pak se však lehce potutelně pousměje. "Sebastiena? Samozřejmě. Jsme si vskutku blízcí přitahá na jeho otázku a povytáhne obočí, když jí nevědomky pochválí bratra. "To ráda slyším. Pokud sem někdy přišel hned po ránu nabručený, tak se omlouvám. To jsem ho jen zdrbla hned po ránu." mírně se ušklíbne. Věří tomu, že tady maká, ale přijde jí, že si veškerou snahu schovává právě do kasáren a aby pracoval kolem jejich domku? Pche. "Starší sestry jsou zajisté hrozná stvoření. další malé ušklíbnutí, než se znovu pousměje a začne vehementně vrtět hlavou. "Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad." připustí a tentokrát je na řadě ona, aby přešlápla. "Nejsem zrovna zdatná odpověď.

Musel nad tým len s úsmevom pár krát jemne zakrútiť hlavou zo strany na stranu, takto mu ho skutočne rozmaznajú. Dobre je okrasov každej stajne jeho milovaný Aeolus. Ten si vychutnával prítomnosť dámy a Jacques sa nad tým len usmieval. Neskutočné, kto by to bol povedal. pomyslel si. No pozorne počúval jej slová i naďalej. Bola celkom zaujímavým spríjemnením dnešného dňa. Rád niekedy len tak prehodil reč s niekym i mimo mušketierov. Bolo to unikátnejšie a v svojom odeve, Jacques už nepozeral hore k šľachte i keď ten kus arogancie vždy má. No prečo by neprehodil niekoľko slov s krásnou ženou, ktorej by mohol zlepšiť deň i naprostou maličkosťou. ,,Nestalo by sa mi že by som s ním mal nejaký problém ale nemôžem hovoriť za všetkých. I tak ho pokladám za snaživého." povie s úsmevom na perách mile a úprimne. Pričom si neodpustí tichý smiech, zdvorilý samozrejme keď sa sama prizná že je Sebastianova staršia sestra. ,,Notak, vsadím vás na jeho chrbát a verte mi, je to dobrý kôň. Môžme vás niekam odviesť." samozrejme že by ju i vodil na ňom alebo by si sadol za ňu a dával pozor na jej bezpečie, bolo by to len na nej. Sám však nechcel byť nezdovrilý a preto si myslel že sa rada prevezie sama. Aspoň si to vychutná! Podišiel k nemu a k slečne natiahol ruku aby jej prípadne pomohol rovno do sedla.