Pokoj Jean-Babtiste d’Auvergne - kasárna mušketýrů

Když zaslechne kroky, tak se tím směrem otočí. Absence jakékoliv další osoby na dvoru, či nádvoří či co to je, je až zarážející, vzhledem k tomu, že ruch je slyšet snad úplně všude. Pohled na povědomou, snad i přátelskou tvář ji po dlouhém dni neskutečně potěší a vykouzlí jí menší úsměv na tváři. Mírně se příchozímu ukloní. "Monsieur Babtiste, ráda vás zase vidím." pozdraví ho a ostře ze zadívá na bratra, který jen tak tupě stojí. Až poté se sám ukloní. "Samozřejmě," souhlasí tiše a přijme lehce váhavě nabízené rámě. Ze stájí se vynoří čísi hlava a mezí jí a jejím bratrem proběhne krátká konverzace, jak moc rozumí koním, což ústí v to, že je požádán o pomoc. Ali odlehne, že nemusí řešit alespoň tohle a jakýsi poťouchlý úsměv se rozhodne radši ignorovat.
Mlčky se tedy vydá s mušketýrem kamsi do útrob budovy a veškerý rozhovor nechává na chvíli, kdy budou mít trochu soukromí. Z čehož se brzy vyklube čísi pokoj. Dost pravděpodobně muže vedle ní. V tváři lehce změní barvu, což snad skryje začínající soumrak a vejde dovnitř. Zůstane však postávat u dveří a odkašle si. "Já, omlouvám se, že jsem sem takhle vpadla." zamumlá nejistě a skáče pohledem všude možně po pokoji, jen aby se nemusela podívat na Jeana. "Já jen," unaveně si povzdychne a protře si tvář. "Mám za sebou opravdu dlouhý den a ten holomek už překročil veškeré meze." v lehkém gestu bezmoci rozhodí rukama a konečně se podívá na svou společnost. "Potřebuje pevnou ruku, opravdu pevnou. Což já nezvládnu, když ho téměř ani nevidím a otec," bezradné mávnutí rukou, které značí bezradnost, protože ani ten nepomůže.

Tohle ho bude stát přinejmenším výměnu služeb, přinejhorším podrobné vyprávění o dnešním večeru, i kdyby mělo být vymyšlené. Ta drobná laskavost kterou pro něj Alan udělal, když si k sobě odvolal chlapce. Snaží se vše ale přejít bez toho, aby Aliénor poznala co za zákulisní šaškárny se v tom jejich malém společenství, údajně prodchnutém všemi ctnostmi, odehrává. Raději ji pak vezme k sobě do pokoje, přidrží pro ni dveře a znovu za nimi zavře. Ani jí nestačí nabídnout aby se posadila, když sama od sebe spustí, nejprve s omluvou a pak snad začátkem vysvětlování proč se tu tak nečekaně objevila. ,,Aliénor, prosím..." lehce zavrtí hlavou. ,,Co se nejprve posadit? Pak mi můžete povědět vše od začátku, má nabídka samozřejmě pořád platí. S tím si starosti dělat nemusíte." Zastaví její ruku, kterou mávne ve vzduchu. Jemně, opatrně aby ji snad nestiskl moc a aby jí snad nedal možnost jakýchkoli protestů, dovede zjevně vystresovanou dívku k jednomu z křesel před krbem. Oheň v něm hoří celoročně, jinak by v budově se silnými kamennými zdmi bylo i v létě chladno a vlhko. Sám si zatím nesedá, místo toho, aniž by se ptal jestli vůbec chce pít, bere z police dva poháry na víno. ,,Bílé nebo červené?" Ani jedno z nich není nejkvalitnější, ale tenhle malý výběr jí s radostí dopřeje.

Zarazí se ve svém monologu, když zaslechne své jméno a ještě víc přijde o slova, když ji Jean jemně chytí za ruku. Zůstane na něj mlčky hledět a vykolejená poslouchá jeho slova. Neví, jak musí právě vypadat, ale vzhledem k tomu, jak jemně s ní mušketýr zachází, to musí vypadat, že se za chvíli sesype. Nechá se za ruku dovést ke křeslu, do kterého doslova padne. Vydechne a opře se s rukama složený a v klíně. Na moment zavře oči dokud na ni Jean opět nepromluví. Překvapeně se dívá na sklenky a zvedne koutek úst v maličkém pobaveném úsměvu. Potřebuje to. To přizná i ona. "Červené prosím." odvětí tiše a přihlíží si ho. Zatímco nalévá, tak se rozpovídá. Shrne do pár slov události u jezera z rána, shledání šlechtičen, jejich chování k ní u které jeví, co si s tím počít, následné topení baronky i její záchranu. Poté se odmlčí. Dopřeje si chvilku ticha a času na přemýšlení, co všechno může říct z příhody v přístavu. Je jí jasné, že bude lepší, když vynechá onu "dohodu", kdy má dodat plány sídla šlechtického rodu. "Jaký jste měl den vy?" vybídne ho, aby chvíli mluvil on a ona jen mohla naslouchat.

Nechá Aliénor aby vybrala víno a následně oběma nalije, jednu ze skleniček jí podá. Ani nepřerušuje její vyprávění přípitkem, jen v jeho náznaku svou sklenku pozvedne a posadí se do vedlejšího křesla. Je vlastně docela rád, že na něj mluví. Ticho mu začíná být nepřítelem. ,,Chtějí po vás upřímnost, možná byste jim měla vyhovět. Nejspíš ne úplně vždycky, ale i šlechta dovede ocenit, když s nimi někdo jedná na rovinu. Navíc, když si o to dámy samy řekly..." má zkušenosti z obou pólů. Během jejího vyprávění upil ze sklenky s vínem, teď s ní točí v rukou, nechává rudou tekutinu narážet do broušených skleněných stěn. Otázka na jeho den ho zastihne nepřipraveného, na moment mu do tváře vtiskne nahořklý úsměv. ,,Velmi dlouhý, slečno." Zavrtí hlavou a rozhodne se jim oběma dolít. Rozhodně nebude nikomu, a už vůbec ne téhle každou chvilku se červenající čisté duši, vykládat o tom co dělal minulou noc. ,,Poslali nám několik nových rekrutů, v Paříži někteří z nich neprošli ani základním výcvikem." Objasní tedy své tvrzení o dlouhém dni jiným, i když také pravdivým faktem. Měkké světlo z krbu se spolu s mihotavými stíny plazí po místnosti, rozlézá se do jejích záhybů, schovává pod nábytek. Stejně jako plyne vyprávění malé historky o kterou se rozhodl podělit. O tom, že jeden z nových mušketýrů je podle všeho synek bohatého měšťana, který v životě necestoval jinak než v kočáře. Dnes tedy dostal svou první lekci v jízdě na koni a na celé odpoledne pak skončil se studeným obkladem na pozadí. Smích, teplý a měkký, stejně jako světlo putující místností, na moment naplní vzduch. ,,Snad jsem vám tím vyprávěním příliš nepohoršil, Aliénor..." Ví moc dobře, že historka nebyla úplně vhodná pro uši mladé krásné dámy. Na druhou stranu ji snad ale trochu zbaví nejistoty, která z ní stále sálá, poodhalí jí, že všichni ti modrokabátníci jsou vlastně také jen obyčejní lidé. ,,Sice by mi lichotilo, kdybyste přišla jen kvůli mé společnosti..." odloží sklenku na nízký stolek. Neměl by zase pít, ne moc. Cítí jak mu víno pomalu stoupá do hlavy, po probdělé noci se nejspíš není čemu divit. ,,Ale předpokládám, že vaším hlavním důvodem nebudu ani já, ani umáčená baronka. Co vám bratr provedl?" Zjemní hlas. Dovede to, vždycky to dovedl. Mluvit tak, aby se druhý alespoň trochu zklidnil, možná začal maličko důvěřovat. Natáhne se přes opěradlo křesla, aby jednu z jejích drobných rukou schoval ve svých dlaních a s povzbudivým úsměvem se podíval do hnědých očí. ,,Udělám co bude v mých silách, ale potřebuji vědět co se děje, Aliénor."

Zamyšleně si ho měří pohledem. Upřímnost? Není jistá, jestli by to všechny snesly. Ale.. Možná na tom něco málo bude. Mohla by to v budoucnu vyzkoušet. Co se stane nejhoršího, než že dostane vyhubováno, že je moc drzá? Jean má navíc o dost viz zkušeností s jednání s šlechtou než ona sama možná kdy bude mít. Vděčně se na něj pousměje a upije vína, které jí během jejího povídání podal. Chvíli hledí do rudé tekutiny a poté se rozhodne ticho přerušit tím, že se ho zeptá na jeho den. U toho si dopřeje další drobný doušek a pak se zájmem poslouchá proměnu jeho vyprávění. Vyprávění, které sice asi spíše patří ke korbelu, ale i tak Ali ze začátku tlumí smích. Do té chvíle, než se muž, který přihodu vypráví sám rozesměje. Poté snahy a potlačování vzdá a rozesměje se spolu s ním. Zavrtí hlavou. "Vůbec ne to se nebojte. Nezapomínejte, že nejsem šlechtická slečinka." usměje se na něj mile.
Úsměv se však po chvíli vytratí a mírně utrápeně se na něj zadívá. Nechá ho, aby jí vzal za ruku a sama tu jeho trochu stiskne s pohledem na ni upřeným. "Jste velmi příjemná společnost a přála bych si, abych za vámi přišla jen tak, ale máte pravdu." začne a pak se odmlčí a zkousne si ret. Jean znovu promluví, zvedne k němu oči a nakonec lehce přikývne. Oplácí mu pohled a rozhodně se mu říct, že se značným úsilím vytáhla z bratra." Nevím, jestli znáte Krysí díru, ale je to místo těch nejhorších existencí. Můj bratr se tam vydal, za, co jsem pochopila, pravděpodobně jejich šéfem s tím, že se chce k nim přidat. Musel splnit nějakou zkoušku. Náhodou jsem na něj u toho narazila. Málem u toho přišel o život, nesplnil ji, ale naštěstí se odsud dostal bez úhony." vynechá, kdo další tam byl, co to bez úhony obnáší. Povzdechne si."Staršího bratra, Stephana, odvedli do války. Od té doby o něm nic nevíme a otec jeví větší zájem o flašku než o nás." přizná tiše a pohled zase sklopí. "Potřebuje dohled a aby z něj někdo tyhle kraviny dostal. Jakkoliv." Než jednou přijde až moc pozdě, aby ho z toho vytáhla. "Není to lehké." zamumlá a jen bůh ví, co tím myslí.

,,Šlechtická možná ne, ale pořád jste mladá slečna." Pobaveně ji sleduje. Vlastně má docela radost z toho, že se mu podařilo na moment zahnat její pochmurnou náladu a přivodit jí úsměv. Navíc má Aliénor opravdu hezký smích. ,,Neměl bych vás takhle kazit," dodá ještě, když jim dolévá víno. Nejspíš to v ten moment nevyzní úplně upřímně, ale člověk si zkrátka někdy nevybere. Pak už je ale na čase, aby zjistil proč vlastně přišla, jinak by se jakákoli jeho snaha jí pomoci mohla minout účinkem. Pozorně poslouchá co má na srdci a vnímá při tom jemný stisk její ruky. Malé, drobné ruky, která by neměla být tak upracovaná. ,,Slyšel jsem o tom místě," jen krátce ji přeruší na téma Kysí díry, než jí pokývne aby pokračovala. Jeho výraz postupně vážní, nelíbí se mu co slyší a mnohem lépe teď chápe, proč se Aliénor o svého bratra bojí. Navíc po tom, co nejspíš přišla o toho staršího. Nemůže zabránit tomu, aby mu její vyprávění nepřivolalo vzpomínku na Brigitte. ,,Zajistím tu pro něj práci. Nebudu nad ním moci stát pořád, ale vždycky kolem kasáren někdo zůstává, snad by to mohlo stačit. A bude se tak mít čím chlubit bez toho, aby riskoval život." Rozhodne se, že s kapitánem promluví hned zítra ráno. Není to standardní postup a dost možná... no, dost možná se bude muset uchýlit k malé lži o příbuzenských vztazích s tím chlapcem. S tím ale rozhodně nehodlá už tak ustaranou Aliénor trápit.
Propustí její dlaň ze svého sevření, vstane z křesla a postaví se před ni. Jen proto, aby vzápětí poklekl na jedno koleno. Ne, skutečně nemá v plánu ji z nějakého rozmaru žádat o ruku. ,,Slečno Beaux, bude mi ctí, když mi dovolíte převzít vaši starost," mluví vážně, o vážné věci a přece s trochou nadsázky, takovou aby ještě nebyla urážlivá, aby ji snad znovu přiměla se usmát. Klečí před ní jako před svou královnou, s dlaní v přísaze položenou na hrudníku. ,,Protože žádná půvabná a laskavá dívka by se neměla trápit hloupostmi svého bratra." Nebo rodičů, nebo kohokoli jiného. Když na to přijde, Jean by byl nejraději kdyby se netrápil vůbec nikdo. A kdyby ho spolkla liška, ale to už jsme probrali.

Jen se, dá se říci, uculí. Mladá slečna, jistě. Zavrtí nad tím hlavou a překvapeně se zadívá na sklenku, kterou Jean dolévá. *Kam se to podělo?*podiví se v duchu, ale následně se zasměje jeho slovům. "Klidně kazte." pokrčí mírně rameny. Na krátký moment se zamyšleně zadívá na sklenku. Únava, stres a veškeré události si vybraly svou daň. Navíc není zvyklá pít, takže jí i do menší množství vína stačí k tomu, aby jí dopomohlo k uvolnění a určité bezstarostnosti. Avšak pouze na malou chvíli, protože pak se dostanou k jádru věci. K tomu, proč sem dneska vlastně přišla.
Tiše mu vysvětluje celou situaci a i když si přeje, aby se mu svěřila se vším, tak to neudělá. Nemůže. Nakonec se však odmlčí a jej tiše čeká na to, co tomu Jean řekne. A z jeho úst nakonec vyjdou slova ve která se ani neodvažovala doufat. Překvapeně se na něj zadívá a než se zmůže na cokoliv jiného, tak přijde o konejšivý dotek jeho ruky. Nejistě sleduje jeho počínání a něco, co čekat, když před ni poklekne.
V údivu naslouchá jeho slovům. *To nemůže myslet vážně.* prolétne jí hlavou, než jí mírně cuknou koutky při způsobu, jakým jí ta tak vážná slova podá. Avšak on pokračuje a setrvává ve své pozici a další slova ji přesvědčí o tom, že to opravdu myslí vážně. V očích se jí, snad od dojetí, zalesknou slzy, než udělá možná až bláznivou věc. Nakloní se v křesle, aby mu drobnou ručku položila na rameno a lehce ho políbila na tvář, protože v tu chvíli není schopna žádného slova. Přesto cítí, že něco udělat musí. Poté však v rozpacích sklopí zrak k zemi. "Nemáte ani tušení, co to pro mě znamená." zašeptá přiškrceným hlasem a nevěřícně zavrtí hlavou. "A převzít vám ji nedovolím." vrátí se k jeho slovu a zvedne k němu tvář, aby se na něj mile usmála. "Ale můžete ji se mnou sdílet." potlačí touhu ušklíbnout se a až poté si uvědomí, že má stále ruku na jeho rameni na kterou se zadívá. "Jste blázen." pronese nakonec, avšak nemyslí to vůbec špatně.

Další srdečný úsměv mu na tváři vyvolá to, když Aliénor nejspíš zcela bezprostředně prohlásí, že ji může klidně kazit. Chudák děvče, kdyby se ji rozhodl vzít za slovo nebo kdyby to řekla před někým jiným... Vždyť i jeho trochu pokouší. Projede si rukou vlasy a lehce zavrtí hlavou, když začne naslouchat vyprávění o tom, co chlapec provádí. Nabídka pomoci byla samozřejmá, chvíle kdy za život vzal své slovo zpět by nejspíš dovedl spočítat na prstech jedné ruky. Načež se rozhodl půvabné Aliénor dopřát trochu, řekněme královského, zacházení. Zaslouží si to, i kdyby za nic jiného, tak za to jak obětavě se o své sourozence stará. Rozhodně ale nečekal, že by za své, snad trochu teatrální, prohlášení dostal malý polibek. Navíc od téhle dívky co často stydlivě klopí své velké oči a červená se ve tvářích. Vždyť i jeho samotného to gesto lehce přivede do rozpaků, nejprve pohledem provází její drobnou ruku a když se k němu skloní s polibkem překvapeně přivře oči. Pak se však usměje, s upřímnou laskavostí. ,,Tak tedy sdílet, Aliénor." Souhlasí, jistě že ano. Přece se s ní nezačne dohadovat o tom, že pokud to nebude vysloveně nutné, nebude ji ani náhodou zatěžovat něčím, co by její bratr mohl v kasárnách vyvést. A že takových věcí není mezi koni, mušketýry a zbraněmi málo. Znovu lehce položí svou dlaň na její, tentokrát spočívající na jeho rameni. ,,Všichni muži jsou prý blázni. Kdysi mi to pověděla má vlastní sestra." Mrkne na, stále nejspíš trochu rozpačitou, dívku.
Jejich rozhovor pak na chvilku přeruší ržání koní ozývající se ze dvora a pronikající za nimi pootevřeným oknem. ,,Chcete se jít podívat? Myslím, že Alan se sám od sebe rozhodl si Sebastiana vyzkoušet." Vstane a nabídne Aliénor ruku, aby ji doprovodil k oknu. Na nádvoří pod nimi se na jednom z koní s modrou dečkou a odlehčeným jezdeckým sedlem prohání - tedy tak jak to v omezeném prostoru jde - právě Sebastian. ,,Vidíte? Vše bude v pořádku..."

Jak si přes lehce ošálenou mysl vínem postupně uvědomuje, co vlastně udělala, tak se její rozpačitost pomaličku hlasí o slovo. Avšak ten samý nápoj pomáhá udržet nejistotu na uzdě, i tehdy, když se na ni mušketýr, stále klečící před ní, tak hezky usměje. Neví, čím si ho zasloužila, vlastně tohle všechno. Jeho milé chování a zacházení s maličkostí jakoby něco znamenala. Je to zvláštní pocit.
Když s ní však souhlasí na sdílení trablů, kterých její bratr zajisté způsobí tolik, že se přítomní mušketýři rozhodně nudit nebudou, tak mu též věnuje upřímný úsměv. Stále cítí pod dlaní látku jeho oblečení a to ji donutí se na svou ruku zadívat. Dokud ji však Jean nepřekryje tou svou. Z neznámého důvodu to u ní vyvolá další drobný úsměv. "Vaše sestra je moudrá žena." odvětí s úsměvem a to mrknutí zažene poslední rozpaky.
"Tak Alan se jmenuje," zamumlá a pokusí si to jméno uložit do paměti i s tváří, kterou spatřila jen na okamžik. Přijme nabízenou ruku a přejde s Jeanem k pootevřenému oknu. Postaví se tak, aby se vedle ní postavit i Jean, pokud by se chtěl sám podívat a pohledem sjede na svého bratra, který poměrně zkušeně vede koně. "Doufám, že jsou vrata do dvora zavřené. Je schopný s ním ujet." povzdechne si a doufá, že si tenhle výstřelek odpustí. Po chvíli se však s potutelným úsměvem zadívá na Jeana. "Mám takový dojem, že můj mladší bratr zvládá jízdu na koni lépe, než ten synáček." poznamená a poměrně zvesela se uculí. "Minimálně nebude potřebovat studený obklad." ušklíbne se tentokrát na naslouchajíc klapání kopyt pod nimi zůstane s pohledem na Jeanovi. "Je zvyklý dřít od malička a zastane hodně práce, když netrucuje. Nebojte se ho pořádně zapřáhnout." poradí mu mile a zase se zadívá na bratra. Pohled jí zavadí i o Alana, který ho se, jak se zdá, soustředěným výrazem, pozoruje. "Už jste měl tu čest s Krysí dírou, nebo se to k vám jenom zaneslo?" zeptá se po chvíli tiše. Sama tam byla, jednou a to jenom na kraji. Tenkrát se zapřísáhla, že už tam nikdy nevkročí. Kdyby jí někdo tehdy řekl, že vkročí a dál než kdykoliv jindy, tak by se mu vysmála do tváře.

Jeho úsměv na moment pohasne, snad ale jen nepatrně. ,,Vždycky věděla jak dostat od lidí co chce. Snad jí to vydrželo..." Neměl v úmyslu se o Brigitte začít bavit, ale vlastně to přišlo tak nějak samo. Nejspíš proto, že Aliénor o svých sourozencích mluví s upřímnými, neskrývanými sympatiemi a jemu malá Brigitte nepřestala scházet. Snad ani nikdy nepřestane. Dnešní večer ale přece není o něm! Raději se rychle vrátí k tomu, aby, tak jak je v jeho silách, ulevil od starostí drobné tmavovlásce, když v srdečném gestu schová její drobnou dlaň ve své. A následně nabídne, že může svého bratra zkontrolovat. ,,Jen mu neříkejte, že jsem vám to prozradil, pozornost tak hezké ženy by mu stoupla do hlavy." Utrousí na adresu mušketýra, který se mu postupně stal téměř rodinou. A jako správná rodina, oni se i ve svém věku stále pušťuchují a provokují. Jean by klidně dal ruku do ohně za to, že jen co Aliénor přišla, vysloužila si od černovlasého chlapíka, který teď tak nezištně zabavuje Sebastiana, minimálně jeden nevhodný pohled a úsměv.
,,Může to zkusit. Kapitán by ho pak nejspíš postrašil vězením tak, že příště už by to neudělal." Postaví se k oknu vedle Aliénor a na pár chvil věnuje pozornost právě chlapci dole. Vypadá, že je ve svém živlu. Jeho pozornost zpět k dívce přitáhne až její poznámka týkající se historky, kterou jí pověděl. Podívá se na ní se směsí překvapení a snad i jakéhosi obdivu nad její nenápadnou... drzostí, upřímností? Ta se ve světě neztratí. ,,Pořád ale potřebujete, aby vám pomohl doma, nebo ne?" Mohl by ze Sebastiana téměř sedřít kůži, tak aby se večer doplazil domů rovnou do postele, ale to by nejspíš Aliénor udělalo víc potíží, než užitku. Sleduje její jemný profil, zatímco ona stále vyhlíží z okna. Rozhodně si nevymýšlel, když řekl, že je hezká... ,,Ah..." vydechne, protože se svou otázkou o krysí díře ho zároveň přistihla při tom, jak ji sleduje. Neměl by takové věci dělat. Jenže nesmět a nemít a muset a chtít jsou velké rozdíly. Hlavně, když žena ke které se během posledních let upnul zůstává téměř nedosažitelně daleko.
,,Měl jsem příležitost k návštěvě toho místa vlastně docela nedávno." Včera, Jeane, včera. Nebo to bylo už dneska? Lehce mu celá ta noc splývá a on se už během rána rozhodl, že je to tak lepší. ,,Jestli se ráda bojíte, mohl bych vám povědět o děsivém souboji v kanálech pod městem..." O něco se k Aliénor při té nabídce přiblíží, a sice je nejspíš znát, že potlačuje úsměv, ale snaží se tvářit hrozně vážně a záhadně. Nikdy na to nebyl moc dobrý. Tedy, dovede se tvářit vážně, ale většinou ne když pije. Nebo když, vlastně úplně bezděčně, pokládá ruku kolem pasu krásné dívce.

Na slova o jeho sestře už jen lehce přikývne. Má takový neurčitý pocit, že to možná není téma o kterém by se chtěl bavit a Aliénor se to rozhodla respektovat. Místo toho se nedá dovést k oknu, kde pokračují v rozhovoru a především sledují Sebastiena, jak si vede při jízdě na koni. Zarazí se však při poznámce o tak hezké ženě a zavrtí hlavou. "Zřejmě jste jich ještě tolik neviděl, když si o mne myslíte toto." namítne se skromným a nesmělým úsměvem. Přesto jí však v očích přeskočí pobavená jiskra, když pokračuje. "Nebojte, budu se k němu chovat jako k naprosto cizímu, což pro mě ostatně je." ubezpečí ho.
Následně však sama vysloví svou vlastní obavu. Může jen doufat, že v něm převládne obdiv k mušketýrům nad kriminálními sklony, protože pokud ne, tak se kapitánova hrozba jednoho dne stane skutečností.
Další z úsměvů, tentokrát však neveselý, si najde cestu na její tvář, když jí položí otázku. "Pokud mi tím odpadne nahánění ho po městě a ubezpečování se, že se někde, zatímco pracuji v sídle, nenechal zabít, tak se bez té pomoci obejdu." odmávne to pomyslně a opět stočí zrak k mladšímu sourozenci. Nechá mezi ně padnout ticho, které však pro ni samotnou není dusivé. Naopak docela příjemné, kdy vedle sebe stojí a vyhlíží ven. Alespoň si to myslela, dokud se nerozhodla ticho prolomit a stočit k němu opět pohled. V tu chvíli si uvědomila, že možná ven vyhlížela pouze ona. Z neznámého iracionálního důvodu ji to zjištění potěší, protože se místo toho zřejmě díval na ni.
Poslouchá jeho slova a udiveně pozvedne obočí. Nedávno totiž zní, že od toho neuplynula tak dlouho doba, jako že to bylo..nedávno. Bystrý postřeh Aliénor. protočí sama nad sebou oči, když si uvědomí, že má myšlenky rozdělené mezi poslouchání Jeana a tím, že uvažuje nad tím, proč ji pozoroval. S tím však přestane, když se zájem jejích myšlenek o kousek přiblíží. Zadívá se mu do tváře a aby mu to nekazila, tak se sama snaží potlačit svůj úsměv, který vyvolává jeho výraz. Už se nadechuje, že odpoví, když ucítí, jak jí kolem pasu pokládá ruku. Najednou má pocit, že má vyprahlé hrdlo a nedostane ze sebe ani půl slova. Odmlčí se tedy a upřeně se zadívá z okna přemýšlejíc, co si teď asi počne. Že by byl tolik opilý a s někým si mě spletl? Co když mě chce vyhodit z okna. Co když.. co když.. Kousne se do rtu. Tě chce prostě držet kolem pasu? Ozve se její druhé já, které si lehce plave na obláčku viného opojení, který sice není natolik velký, aby ovlivňoval její chování, ale pomáhá jí udržet klid a naopak pociťuje jakousi.. radost z toho, že ji drží. Že ji chce držet. Horečně přemýšlí, které z těch já chce nechat vyplout na povrch. Co vlastně chce. V tu chvíli si uvědomí, že vlastně ani nechce přemýšlet. Chce klid a příjemnou společnost, která jí pomůže odvést myšlenky od nepříjemných dnešních událostí. S tím vědomím přijde i příjemný pocit, který doprovází teplo, které cítí ze silné mužské ruk na jejím pase. Zhluboka se nadechne, i když ještě možná trošku roztřeseně a pootočí se, aby k němu stála čelem. Pomalu a opatrně, jakoby se bála, že ta ruka zmizí a s letmým úsměvem na rtech pohlédne tmavovlasému muži do tváře. "Schválně, jestli byl tak děsivý, jak si myslíte, Jeane." pobídne ho nakonec a jeho jméno jí splyne ze rtů naprosto přirozeně.

Jen lehce, nesouhlasně zavrtí hlavou nad její poznámkou. Není zkrátka typem, který by se, ani ve svém částečném vinném opojení, pustil do podrobného básnění o tom, co na druhém považuje za krásné. Aliénor je mladá, snad až příliš mladá na to, aby jí tohle vůbec vykládal a jistě něco podobného uslyší ještě mnohokrát. ,,Nejspíš mu tím zlomíte srdce," ani se nesnaží svoje pobavení skrývat. O tom, že si za dnešní večer ráno schytá nejednu poznámku nepochybuje, ale nakonec vlastně není důvod, aby se tím trápil předem. ,,Už se tím netrapte, sluníčko. Přece jen tady na něj bude dohlížet tolik starších bratrů, že by se mu o tom ani nezdálo." Znovu se pokusí rozehnat její obavy a familiérní oslovení... inu, stalo se. Víceméně se na moment snaží tvářit, jako že se nestalo, i když vzhledem k tomu co provede dál...  Částečně čekal, po tom všem roztomilém červenání a rozpacích, že ze sebe jeho ruku setřese, odtáhne se. Možná by to tak bylo lepší. Pro něj, nebo pro ni? Raději příliš nepřemýšlí nad tím, jestli si sám tímhle chce něčím kompenzovat, zcela bezcharakterně využívá situace, nebo se zkrátka nechává mámit kouzlem okamžiku a něčí blízkostí.
,,Vaše přání je mi rozkazem," mluví tišeji a těžko říct, zda tím ještě vůbec myslí příběh, když se k němu protočila čelem. Nepouští ji, snad ji naopak sevře o maličko pevněji, podvědomě spolu s Aliénor couvne dál od okna. Chrání tím sebe, nebo ji? ,,Celé to začalo pozdě v noci, v tunelech vedoucích k Krysí díře byla taková tma, že bez lucerny nešel udělat ani krok.." i jeho druhá ruka si najde cestu k jejímu pasu. ,,Postupoval jsem opatrně, ale místní co se tam vyznají jako pavouk ve své síti zkrátka měli výhodu. Netrvalo dlouho a v jedné z uliček mi zastoupili cestu!" Do hlasu se mu vkrádá trocha dramatičnosti, když záměrně některé detaily vynechává a jiné zveličuje. Chce udělat dojem, nebo ji jen pobavit? Těžko říct. V zápalu vyprávění udělá s Aliénor pár dalších kroků dál do místnosti, vlastně docela nenápadných, plynulých. ,,Jeden z nich měl nůž, ošklivý, dlouhý řeznický nůž plný rzi, další byla obrovská mohutná žena a nebyli ani zdaleka sami. V očích šílené pohledy, musel jsem se vyhýbat a uhýbat-" s patřičnou dávkou teatrálnosti a pobavení v očích se s dívkou prudce pootočí na místě, jako kdyby ji bojem přímo prováděl. ,,Až se mi nakonec podařilo alespoň tu ženu srazit k zemi..." spolu s těmi slovy lehce Ali postrčí na postel, která se zcela náhodou a vůbec ne výpočtem jeho dosavadních kroků, ocitla přímo za ní. Nemůže se jí nic stát, padá do měkkých polštářů, kožešinového přehozu. A Jean se naklání nad ni, náhle snad a možná i poprvé s lehkým pokušitelským úsměvem. ,,a získat tak otevření k tomu, abych mohl zcela nemušketýrsky zmizet." Dokončí svůj příběh vlastně už téměř šeptem.

Sluníčko? Ani ji nenapadne pozastavit se nad tím, že tu na něj vlastně budou dohlížet všichni a ne jenom Jean. To oslovení ji zarazí a pobaví natolik, že tiše vyprskne a necítí se kvůli tomu vůbec provinile. Nikdo se jí nesmí divit, když takový vážný muž, jako je Jean, vysloví s naprostou vážností něco takového, tak to působí mírně komicky. Avšak poslechne ho. Nechá to odvát z hlavy k čemuž jí pomůže i ruka na pase, kterou o chvíli později ucítí.
Rozhodne se to tak nakonec nechat, už jenom proto, že je to nanejvýš příjemné a otočená čelem k němu ho vybídne, aby jí příběh odvyprávěl. Z toho tichého hlasu jí přeběhne příjemné mravenčení po zádech. Dobře, především z toho, že ji sevře kolem pasu pevněji. Bezmyšlenkovitě udělá pár drobných krůčků, když couvá od okna. Nepřemýšlí nad tím. Jen poslouchá vyprávění, které započne. Jakmile jí přistane na pasu i druhá druhá ruka a ona mu položí své vlastní na paže, zatímco se zatajeným dechem naslouchá. S pohledem upřeným do jeho očí a ponořena do jeho slov udělá dalších pár kroků, když ji vede dál do místnosti, což si uvědomí jen opravdu mlhavě. Dokonce se i lehce zamračí, když popisuje nůž, který měl jeden z útočníků. Překvapeně vyjekne, když ji protočí. Začne se tomu tiše smát a jakékoliv starosti o jeho zdraví jsou rozehnány prudkým zvířeným vzduchu, které způsobily jeho pohyby. Kdyby se mu při té potyčce něco stalo, tak by pravděpodobně takto neblbnul. smích i myšlenky jsou však vzápětí uťaté, téměř uprostřed další věty pocítí Aliénor podivný stav beztíže. Dech se jí zadrhne v hrdle, ale to už však dopadá do měkkého. Zmateně se rozhlédne a když si uvědomí, že padla do měkkých polštářů na posteli, tak se začne znovu smát a vrtět hlavou.
V tom se však hned nad ní objeví tvář Jeana a Ali se pokusí smích trochu udusit, i když jí i tak občas ujede tiché uchichtnutí. Hledí mu do očí tolik odlišných od jejích hnědých a poslouchá šeptem dovyprávěný příběh. Bezmyšlenkovitě mu odhrne pár pramenů tmavých vlasů, které se mu svezly do tváře a na rtech jí pořád hraje pobavený úsměv. "Jsem ráda, že se vám nic nestalo." zašeptá a v očích se jí zableskne. "A takové přichystání pasti je zcela mušketýrské, že?" povytáhne obočí a nakloní hlavu ke straně. Oči jí sklouznou k tomu zrádnému úsměvu. K úsměvu, který na jeho tváři vidí poprvé, který ji z neznámého důvodu mírně znervózňuje. "Máte nachystané nějaké další pastičky o kterých bych měla vědět, monsieur?" optá se potichoučku s lehce nejistým úsměvem, ale veselostí v očích a podivně lehkou hlavou.

Předpokládal... vlastně nepředpokládal nic, nic neplánoval. Skutečně není typem člověk, který by takovéhle věci vymýšlel předem, jen zkrátka chtěl na pár chvil pobavit dívku, která se podle toho co stihl postřehnout trápí až příliš často. Vše ostatní bylo jen sledem přirozeně navazujících událostí a protože mu neutekla, protože se rozesmála, byl spokojený. ,,Pasti?" Zeptá se s předstíranou dotčeností, když je nad ni stále nakloněný, slevuje jiskřičky v jejích očích. ,,Zraňujete mé city Aliénor, na vás bych přece žádnou past nechystal... z pasti se nedá úplně snadno odejít." Je pro něj důležité, aby to věděla, aby si to uvědomila. Zejména poslední část té věty, proto jsou ta slova o něco vážnější. Jen na chviličku, vteřinu nebo dvě. Než se mu vrací ten zvláštní úsměv, pozvedne ruku aby ji pohladil po tváři, prsty lehce, pomalu sklouzl níže přes hranu čelisti, štíhlý krk, dekolt - přes všechno co se děje schopný a ochotný zastavit kdykoli si to bude malé sluníčko přát. Možná ne úplně ochotně, ale ochotný. To je to důležité. Nakonec, není na jeho rozhodnutí, zda si dnes přivlastní její záři.
Pokud ho však nechá ujít celou tu svůdnou cestičku až ke šněrování jejího živůtku, kde zastaví, právě v místě mezi kopečky jejích ňader schovaných pod látkou. ,,Nebo bys snad nějakou ráda?" Ta slova jsou vlastně více výdechem než slovy, podpořená tykáním i tím, že ještě zmenší prostor mezi nimi na malý, lákavě malý vzhledem k tomu jak jen před malou chviličkou naklonila hlavu ke straně. Lehoučké zatáhnutí za šňůrky šněrování, víceméně jen symbolické.

"Chmmm" vydá jakýsi souhlasný zvuk a důležitě pokývne na podtržení svých slov i přesto, že má hlavu nakloněnou ke straně. Pastička sklapla a kořist se bezmocně zmítá. Počkat, uvědomí si s mírným pobavením. To to víno, no. Když tak spokojeně a dokonce i uvolněně leží v cizí posteli a její majitel se sklání nad ní, opravdu nemůže být řeč o nějaké pasti. O čemž svědčí i jeho slova, která následně vypustí. Úsměv maličko ochabne, avšak ne z toho důvodu, že by se jí zhoršila nálada. Vůbec ne. Ale v reakci na jeho vážný tón. Sama tudíž zvážní, protože chápe, co se jí snaží říct. "Ale já můžu kdykoliv." promluví tiše, aby ho ujistila v tom, že chápe. Rozumí slovům a především jejich významu. Pak se mu však na tváři opět rozprostře ten úsměv a i její se zase rozzáří.
Přivře oči, když ucítí jemný dotek, který pomalinku putuje přes tvář níž a níž. Tak příjemný, že se i z jejího veselého zazubení postupně stane menší spokojený úsměv dávající najevo, že se jí toto opravdu zamlouvá. Dokud nezabloudí k dekoltu, kdy přeci jenom trošku znejistí a je ráda, že se Jean zastaví. Naopak se však zmenší prostor mezi jimi a Aliénor, tak bolestně nezkušená začne mít problém s přemýšlením, už jenom z vědomí, co mušketýr sklánějící se tak blizoučko nad ní, má nejspíš v úmyslu.  Jen se natáhnout. Zvednout trochu hlavu a mohla by ho políbit. Možná by to i udělala, kdyby měla trošku víc času na to sebrat k tomu odvahu. Její odhodlávání však přeruší jemný tah za živůtek a nic víc. A slova, který splynou z těch lákavých rtů v tichém výdechu. Chce tomu podlehnout, tomu vábení, ale uvědomí si, že aby to udělala s čistou hlavou, tak musí něco udělat.
Jednou svou tlapkou překryje ruku na živůtku a druhou mu prsty přejede jemně po tváři a v tuto chvíli se pro změnu usadí vážnost v její tváři. "Chtěla." přizná tiše a nikoho snad už ani nepřekvapí, když si červeň při tom intimním přiznání najde znovu cestu do jejích tváří. "Ale jenom, když mi slíbíš, že budeš opatrný." pokračuje, náhle nervózní z toho přiznání a nejistě přeskakující pohledem mezi jeho očima, rty i rukou na živůtku šatů.

Nejspíš by nedokázal říct, jak se do téhle situace dostal. Tedy, dokázal v jaksi čistě technickém duchu, ale jak se dostal do tohohle rozpoložení... Poslední dobou se mu to stává podezřele často, ale zrovna teď mu to vůbec nevadí, když pod rukou cítí trochu zrychlený tlukot jejího srdce a sleduje tu půvabnou tvář s vlasy rozprostřenými kolem hlavy jako tmavou svatozáří. Dává jí možnost úniku, i když nechce aby ji přijala a snad, podle pohledu těch čokoládových očí, podle maličko vyplašeného úsměvu, nechce přijmout ani ona. ,,Jak nejvíc dovedu." Snad zcela nerozumí celé váze těch slov, doléhá na něj až postupně, ale to už se k Aliénor přiblíží zcela, aby zlehka ochutnal ty usměvavé rty. Něžný, vlastně docela pomalý polibek, čas na přivyknutí tomu pocitu, snad i na nabrání trochy rozumu pro oba dva. Už nemůže, nechce... tkanička živůtku povolí pod jeho prsty, aby ho mohl plynulým pohybem, vlastně spíše pohlazením, stáhnout Aliénor z ramen. Odtáhne se, ten tolik, aby další kousek oblečení, tentokrát jeho košile, končí na zemi vedle postele a vrací se k, snad trochu jistějšímu sluníčku, něžným dotykem postupně vyhrne lem sukně nad kolínko štíhlé nohy, aby, tentokrát právě nad něj, vtiskl první z mnoha polibků, které postupně, jako vítězné vlajky, vyznačují jeho cestu vzhůru.
_

Pár dalších polibků, jeho ruka kolem útlého pasu. Na moment ho iracionálně napadne, že Aliénor je strašně drobná. Mladá. Závan výčitek svědomí. ,,Ali..."neví jak pokračovat, snad to ani není třeba. Zvuky koní ze dvora ustaly před nějakou dobou a teprve teď si toho vlastně všiml, stejně jako hluboké tmy za oknem. Nepustí ji, rozhodně ne teď, nenechá ji odejít. ,,Zůstaň do rána..." snad to ze všeho nejvíc zní jako prosba, jako by měl konečně dost toho být sám. Obavy o to co mohl způsobit odkládá pro své budoucí já, minimálně pro to úplně střízlivé, pokud se v nejbližších dnech vůbec ukáže. Schová tvář do pocuchaných tmavých vlasů vonících po bylinkách a vtiskne jí jemný polibek na krk. City jsou zvláštní věc, dvakrát v životě si myslel, že je zamilovaný, přičemž ten druhý případ vlastně stále, nenápadně trvá. A přesto je tu s touhle půvabnou dívkou, nahý, schovaný jen pod obyčejnou dekou a... spokojený? ,,Měla bys věřit tomu, když ti říkám že jsi krásná." Do slov se mu vkrádá únava, která pomalu dosedá i na těžknoucí víčka. On přece nelže. A taky neslibuje co nemůže splnit.

Neuvědomovala si, že mu riskne ruku, dokud jí nedal odpověď ve kterou doufala. Poté totiž stisk značně povolí a se stopou nervozity v úsměvu, se na něj zadívá, když se k ní sklání a políbí jí. Pomalým něžným polibkem, který odvane pryč jakékoliv pochybnosti a do kterého nakonec tiše vydechne. Živůtek i košile v momentě skončí na zemi vedle postele a Aliénor natáhne ruce, aby ho pohladila po hrudi. Dívá se na něj s důvěrou očích. Při pohledu na něj si je jistá, že to bude v pořádku. A když ji vtiskne polibek polibek na tak nezvyklé místo? Tak jí stud zalije tváře a drobné prsty se vpletou do tmavých vlasů. A pak se tomu poddá. Novým, krásným pocitům, doprovázející malou bolestí, která se však v porovnání s tím vším ztratí jako kapka v moři.
-
Nahý pár, skrytý pod pokrývkou obestírá ticho přerušované jen občasným zapraskáním dveře ve vyhasínajícím krbu, který poskytuje příjemné měkké světlo, rozhánějící temnotu, která již padla jako těžký závoj na dvůr za okny. Dívka zvedne hlavu z ramene,  na které před nějakou dobou spočinula a zadívá se do tváře muže z jehož rtů splynulo její jméno. Jen to jméno s trochou bezradnosti. "Není třeba nic říkat." ubezpečí ho šeptem a jemným úsměvem na rtech, než mu vtiskne drobný polibek, lehký jako dotek motýlích křídel a znovu hlavu nepoloží na jeho hruď. Tichý, příjemný hlas se však o okamžik později znovu rozezní pokojem. Tentokrát však naplněný něčím z čehož se jí krátce sevře srdce. "Zůstanu" slíbí šeptem a přitiskne se k jeho boku o něco více a i drobná ručka ho obejme o trochu pevněji. Snad aby ho ujistila o pravdivosti toho slůvka. Něžný úsměv si najde cestu na její tvář, když znovu promluví, teď již se stopou únavy a ona si uvědomí, že tak vypadal již ze začátky, když sem přišla. "Odpočiň si. Budu tu s tebou až se vzbudíš." ubezpečí ho potichoučku a prsty začne začne v drobných kroužcích hladit jeho hruď. A ve chvíli, kdy se dech muže objímajícího ji kolem pasu zklidní, se rozezní tentokrát její šeptaná slova. "S tebou se cítím krásná." Veškeré další myšlenky odsune do pozadí. Přemýšlení nad tím, co udělali, co to znamená a co bude dál si nechá až na ně oba padne tíha reálného světa. Teď si však oba odpočinou od strastí a starostí, které je zužují za denního světla a které na ně čekají ve stínech, které jim nedají chvilku klidu, když se samotní v noci převalují v posteli či se utápí ve flašce alkoholu. Vzájemná blízkost, i když pouze tuto noc a měkké světlo krbu je drží dál. A tak se i dívka nechá ukolébat klidným bitím srdce na kterém spočívá její hlava a postupně se zklidní i její dech a tlukot srdce a odebere se do říše snů s pocitem bezpečí, které cítí díky silné paži držící ji v náruči.

Vodu naštěstí zůstala, takže se pokusí ten oheň v krku mezi záchvaty kašle alespoň trochu uhasit. Hnus. zašklebí se. Než se zcela vzpamatuje, ať už z té nechutnosti nebo záchvatu bolesti, který jí vystřelí z boku, tak si Bernart začne připravovat ty jeho serepetičky. A když se zase rozmluví, tak se v jejím žebříčku oblíbených osob zase o něco propadne. Div si nezaloží ruce na hrudi a už se nadechuje, že mu to vytmaví, když ji Jean předběhne. Hned na to jí zklapne a zpoza řas se zadívá na Jeana. "To byla na tebe a Alana, ne kapitána." opraví ho mumlavě. Nemůže za to, že byl zrovna ve špatný čas na špatném místě. Ano. Může za to kapitán. Ne ona. Tomuhle jejímu závěru odporuje to, že se zadívá na starého mušketýra pohledem, kterým ho snad vybízí, aby si zkusil ji odtud dostat.
Dál už zase zůstane potichu a jen bedlivě dohlíží na Bernardovu činnost. Natáhne se, aby Jeana vzala za nezraněnou ruku a soucitně sykne, možná i zase lehce pobledne, při Jeanově zaúpělní. "Nikam nejdu," prohlásí pevně místo Jeana, který si konečně přestal opravdu hrát na hrdinu. Po celou dobu šití sedí hned u něj, prsty ho hladí po paži a pohledem přeskakuje mezi Bernardovýma rukama, jakoby se chtěla ujistit, že svou práci odvádí jak má a Jeanovou tváří. Dokonce se jí podaří vykouzlit chabý úsměv, když v nich skončí další panák a pak už netrvá dlouho, než je ošetřování dokončeno. Starostlivě si mušketýra vedle sebe měří očima, ignorující Bernardův pohled. K němu je její pozornost přilákána až po jeho slovech, po kterých zrudne. Po tom všem, co se dneska odehrálo, najde ještě dostatek síly k tomu, aby se červenala. "Jdeme," zavelí a sklouzne ze stolu a pro jednou věnuje Bernardovi vděčný pohled a ne zamračený. "Děkuju," špitne tiše a radši se ujme úkolu vyvést či došťouchat Jeana z kuchyně a doprovodit ho do jeho pokoje, snažící se ho podpírat, i když tuší, že se to pravděpodobně moc nesetká s úspěchem.
Otevřou dveře od jeho pokoje a opatrně vstoupí. Ali se hned vydá pro čistou vodu jejíž polohu matně tuší z poslední návštěvy na kterou se opravdu usilovně snaží nemyslet. S ní i kusem látky se přiblíží k Jeanovi. "Ještě tě dáme do pucu a pak se budeme věnovat mně, dobře?" pokusí se smlouvat. Je jí jasné, že když se mu do rukou dostaly řádné properity na její ošetření a on sám už ho má za sebou, tak si postaví hlavu.

Napadne ho, že ona nejspíš nikdy bojovat a být hrdina nepřestane. Skoro by se před ní mohl stydět, když ho hladí po ruce a sleduje tím starostlivým pohledem. Skoro. Místo toho jen získává odhodlání postarat se o to, aby se to neopakovalo, aby neměla další starosti, o něj, o sourozence, o sebe. Postarat se o ni. A tak se nakonec pousměje, maličko pokřiveně prožitou bolestí. Ale jen na ni. Bernard si rozhodně nic takového nezaslouží. Je nejspíš jen dobře, že Ali zasáhne a jemně ho vystrká z kuchyně, protože je docela možné, že kdyby starý mušketýr v podobných řečech pokračoval, nakonec by opravdu dostal pánví.
Schody do patra k pokoji nejsou zrovna příjemné, ale vidina toho, že na jejich vrcholu se konečně, konečně bude moct postarat o Ali a následné postele - snad ani není překvapení, že bezvětšiny postranních úmyslů - ho nakonec spolu s něžnýma rukama dostane až za dveře jeho pokoje. ,,Ali, sluníčko..." ten protest je jemný, doprovázený tím, že odkládá obvazy i mast a přejde k ní. Bere od ní látku, aby ji trochu namočil. Ne na sebe. To jí otře čelo a tváře, opatrně, jako kdyby se bál, že se mu teď, po tom všem co prožila, rozpadne. Pak sklouzne až na její krk, druhou rukou jí při tom odhrne dlouhé vlasy na záda. Jak moc ji vlastně zašpinil on sám? Jemný postup látky zastaví až lem šatů kolem dekoltu, v tu chvíli také zvedne světlý pohled k jejím očím. Je si jistá, že to ví. Že bude muset sundat šaty, s tím na jakém místě je, krom paže, zraněná. Měkce se na ni pousměje. Také ví, že se kvůli tomu ještě před chvilkou červenala. ,,Co takhle nejdřív tu ruku?" Dává jí možnost utéct, jako naposledy.

Vůbec ji nepřekvapuje, že její pokus o smlouvání nevyšel. A ani už nemá sílu ani vůli po tom všem ve snaze o něj pokračovat. Což je znát i na tom, že jemně pronesené její jméno i ta přezdívka Jeanem, který už je konečně ošetřený a v bezpečí svého pokoje, způsobí, že se prostě zastaví uprostřed pohybu a unaveně svěsí ramena. "Jsi v bezpečí," vydechne tiše, když se chladná látka dotkne její tváře. Svěsí ruce podél a jen stojí, skoro až odevzdaně ho nechává, aby ji jemnými doteky zbavil nejhorší špíny. Po chvíli zavře oči a jen si to vychutnává. Ten chladivý dotek, jeho péči a nechá napětí z ramenou a svalů konečně opadnout. Mají to za sebou. Oči zase otevře až ve chvíli, kdy se doteky přesunou až k látce šatů. Střetně se pohledem s jeho modrýma očima a lehce se ošije. Bernard měl pravdu v jedné věci. Radši si sundá šaty před Jeanem než jím, ale to neznamená, že je to jednoduché. Skoro až zatouží po sklence vína, které jí s tím pomohlo posledně. Úsměv váhavě, se stopou nejistoty oplatí a dopřeje si pár chvil na rozmyšlenou. Jeho nabídku tentokrát s tichým souhlasem přijme. I tak musí zvednout paže, aby alespoň částečně povolila naučenými pohyby šněrování šatů. Se zašklebením vytáhne ruku z rukávu, když látka, která se na škrábanec předtím přilepila zase odlepí. Natočí se k němu bokem s odhaleným ramenem i paží a zdravou rukou si přidržující šaty na hrudi. "Měl by ses k tomu alespoň posadit," zamumlá. Ne, nedá si pokoj.

Vnímá to postupné uvolnění, které ale částečně zmizí jakmile si Ali uvědomí, že se skutečně nějakému odhalení nevyhne. Proto jí dává tuhle možnost, mlčky jí dopřává čas na rozmyšlenou, proto se trochu stáhne, když si povoluje šaty aby z nich vysvobodila štíhlé ruce. ,,Měla by ses chvilku zkusit starat o sebe." Jemné pokárání sebou přinese i lehoučký polibek na rameno, než znovu namočí látku, aby z okolí jejího zranění očistil zaschlou krev. Snaží se aby jí zbytečně netrápil, aby to příliš nebolelo a zároveň aby celou proceduru příliš nenatahoval. ,,Nevím co přesně v tom je, snad to nebude moc štípat." Malé varování před tím, než ránu potře mastí a převáže. To jednoduší je za nimi. Za ní. Jean se skutečně snaží přijít na to, jak pro ni i další část udělat méně nepříjemnou, dokonce při tom zamyšlení trochu nakrčí čelo, takže se mu na něj ukáže pár vrásek. Ví, že by jí jednoduše mohl přesvědčit, aby se svlékla. Dokázal by to. Ale po dnešním dni, po tom všem..? Možná dovede vynadat mušketýrům, ale pořád je to mladá dívka. ,,Jestli chceš, nechám tě aby sis ten bol ošetřila sama... jen mi slib, že to udělá pořádně, ano?" To nejjednodušší řešení někdy bývá to nejlepší. To, že mu jednou dovolila vidět ji a nejen vidět, bez šatů neznamená, že to bere za samozřejmé. A tak ji skutečně nechá, pravda, neopustí pokoj úplně. Jen přejde těch pár kroků k mírně plápolajícímu krbu, otočí se k ní zády. Ten oheň je další ze zásluh starého dobrého Bernarda. Bude mu muset zítra poděkovat. Nebo mu raději jen po někom pošle novou lahev pálenky, to bude bezpečnější.

"Je snazší se starat o druhé," zamumlá podruhé a sklopí k němu pohled, když se jí dostane toho polibku při kterém se mírně pousměje. Sleduje jeho tvář i opatrné pohyby jeho rukou, když jí ránu omývá a snaží se nesoustředit na mírnou, pulzující bolest, kterou to vyvolává. Nedůvěřivě se zadívá na mast a přikývne. Mast se dotkne rány a v první chvíli se nic neděje. Pak se postupně dostaví štípání nad kterým se zašklebí. "Mohlo by to být horší." přizná nakonec, že to přeci jenom trochu zaštípne, kdyby to náhodou nepoznal z jejího výrazu. Pak se však mezi ně vznese poměrně hutné ticho a rozpačité mlčení. Občas zavadí pohledem o Jeanovu tvář na které se odráží hluboké zadumání, zatímco ona sama sbírá odvahu. Už.. už by to možná i měla, její ruce se o pár centimetrů pohnou, když jí nabídne plán útěku. Dalšího. Než se k tomu stihne jakkoliv vyjádřit, tak se místností rozlehnout jeho kroky, jak se stáhne ke krbu a postaví se k ní zády. Bylo by to tak snadné. Dokonce ruce opravdu zvedne a rozváže si provizorní obvaz, který jí převázali přes šaty. S pohledem upřeným na siluetu rýsující se proti ohni se však zarazí. Mlčky stojí, stejně jako on a přešlapuje na místě. Přešlapuje tak dlouho, dokud se neozve jeden váhavý krok, pak druhý a třetí, který sice nenaberou na jistotě, ale alespoň na rychlosti. "Stejně bys pak přemýšlel nad tím, jestli jsem to ošetřila opravdu pořádně," zamumlá, když jednu tlapku jemně položí na jeho paži a zabodne pohled do země. "Jen," odkašle si. "Jen budeme potřebovat trochu vody. Látka je už zaschlá a asi se necítím na ztrhávání strupu." přizná nejistě. Ta jeho hrdinka, jak jí řekl, je ta tam. Potřebuje se nějak zaměstnat a tak se pustí do toho, kvůli čemu cítí takové rozpaky. Zvedne ruce a začne si živůtek pomalu rozvazovat. Není z těch, co by si volila snazší cestu. Navíc dneska už utíkala až moc.

Možná, jen možná to měl, mohl, být útěk i pro něj. Není ale dopřán ani jednomu z nich, to si uvědomí hned, jak za sebou po chvilce uslyší první krok. Měl by si to vyčítat, nejen dnešek, ale i tu první noc. Měl by ji nenápadně seznámit s někým hodným mladým klukem. Ví, že to neudělá. ,,To už mě tolik znáš?" Lehká otázka, na kterou nečeká odpověď, snad jen maličko pobavený záblesk v jeho očích. Nebo to mohl být jen odraz od ohně v krbu. Po jejích dalších slovech má chuť jí připomenout jednu věc, kterou jí už říkal, zrovna v tomhle pokoji. Ale neudělá to, ne se všemi těmi sladkými rozpaky, pohladí ji po ruce kterou se ho dotkla. Nechá ji, aby si sama rozvázala živůtek, jen párkrát při tom, když mezitím chystá čistou vodu i látku, těkne pohledem k jejím prstům. Vlastně až teď si všimne těch sedřených kloubů, dřív na to nějak nebyl prostor. Nebo čas? ,,Pojď sem..." jemné pobídnutí, když ji natočí proti světlu z krbu, když si pře ní klekne aby namočenou látkou začal zvlhčovat šaty přischnuté na její ránu. Jde to, ale není to zrovna rychlý proces, navíc se trochu zamračí nad tím, že je řez mnohem delší než předpokládal. Nekomentuje to ale, nebude ji tím strašit. ,,Co se vlastně stalo? Ztratil jsem tě z očí chvilku po tom, co jsem za tebou poslal Alana." Nejspíš to není nejlepší téma. Určitě to není nejlepší téma. Jenže sám je ho pořád docela plný a chce, aby myslela na něco, vlastně na cokoli jiného než na to, že je tu před ním polonahá.

Jen se mírně pousměje a neodpovídá. Nečeká, že by na to chtěl odpověď. A ani si nemyslí, že by se mu líbilo, kdyby ho nazvala čitelným. V určitých situacích. Slyší mírný šramot, jak Jean chystá požadovanou vodu, ale vidí jenom své prsty. Prsty a tkanici, kterou postupně vytahuje z oček živůtku. Nezvedá pohled. Rozpaky jsou příliš silné na to, aby zvedla hlavu. Nebo je ona moc střízlivá. To je také možnost. Jemný dotek a slova po který se poslušně otočí, jak si přeje, aby ji ozářilo světlo plamenů hořícího ohně. Až když si před ni klekne, tak se na něj zadívá. Protože to nevyžaduje zvedání očí. Jen je přesune jinam, když nechá tkanici proklouznout mezi prsty na zem. Pomalu si stáhne živůtek z ramen, který ji následuje a až pak se na chvíli zarazí. Když začne ztuhlá látka pomalu povolovat, jak ji vlhčí, tak si opatrně stáhne i druhý rukáv. Chvilku počkat, než látka trochu povolí, trochu ji stáhnout a zase počkat. Možná je trochu zbabělec, když si vybrala tuhle složitou cestu, ale necítí se na cokoliv akčnějšího, bolestivějšího, cokoliv, co vy vyvolalo ještě víc starostí. Vděčná za nabídnuté téma hovoru pomalu vydechne a zamyslí se. "Nevím, v jakém momentu jsi ho za mnou poslal.." podotkne a zavrtí hlavou. "Když jsem odběhla, tak mě po chvíli chytli. trochu jsem sebou cukala, tak mu udělali tohle." kývne ke své ráně a rozhodně nebude zmiňovat to, že sebou cukala, protože zranili jeho. "Chvíli na to se objevil Alan a začal mě táhnout pryč. Trochu jsem na něj křičela a nadávala mu." přizná mumlavě. "Cestou se musel vypořádat ještě s pár.. těmi." neví, jak je má nazvat. bandity? Útočníky? Takhle nemluví, ale ví, že Jean to pochopí. "Byli jsme kousek od sirotčince, když přijel zbytek, začalo se střílet." v tu chvíli kývne ke své paži. "Pak jsem mu asi ještě trochu nadávala, že nejde za tebou." další mumlání. "Nakonec mě bez dalších větších komplikací dopravil do sirotčince a hned šel zase za tebou. Zbytek času jsem strávila tím, že jsem pomáhala, kde bylo třeba.." A doufala, že ještě žiješ. skončí se svou povídací částí a pousměje se. "Klečíš přede mnou podezřele často." neodpustí si poznámku a zadívá se na ránu. "Už by to mohlo jít." zadívá se mu krátce do očí, než si stáhne opatrně a pomalu látku až k bokům, což se neobejde bez občasného syknutí, když ji přetahuje přes ránu.