Domek rodiny Beaux

Uculí se, jen na chvilku, nad její poznámkou. Vůbec se nediví tomu, že s takovým nápadem přišla, na druhou stranu ho zrovna v téhle situaci nedokáže tak úplně pobavit. ,,Něco takového. Navíc nemá své vlastní sluníčko, které by na něj dohlíželo." Mohl by jí to povědět, je si jistý, že by jí mohl říct o starostech, které výjimečně dělá kapitán jim a ne oni jemu. A přece z nějakého důvodu nechce. Možná by pak byly až moc skutečné, stejně jako jejich možné následky. Je vlastně proto docela rád, že přijde rozptýlení, drobná kolize jejich tvrdohlavosti nad dřevem, co jí vezme z náruče. To, že si jeho pomoc nenechala bez řečí a vlastního přičinění se líbit už ho ani nevyvede z míry. ,,Přiznej se, neusnula bys kdyby sis to nakonec neudělala sama a klidně šla ještě v noci překontrolovat, že jsou všechna polínka na místě tak jak mají být." Nebere to jako znak nedůvěry, když ji vlastně s nezměrnou trpělivostí a něhou sleduje, jak vyskládává dřevo v kůlničce. Chápe, že je navyklá dělat si věci sama a po svém. Třeba se mu časem podaří jí to odnaučit. Postupně jí podá to, co přinesl on. ,,Hm, to by zase nemuselo být tak špatné. Čím chladnější bude, tím méně se bude dvořanům chtít v ní vracet." Je to sobecká myšlenka, takovou, kterou úplně nedovedl do konce, než ji vyslovil. Krutá zima totiž znamená spoustu mrtvých. Na druhou stranu by si možná dokázala poradit s morem. ,,Ale slibuji, že králík bude dřív, než se zbarví všechno listí." Ujistí Ali o tom, že tenhle slib jen tak z hlavy nevypustí. Pomůže tedy své drzé princezně sklidit všechno dřevo, ujistí se, že nic dalšího nepotřebuje a když si z domku bere kabát, co celou dobu nechal téměř zapomenutý na židli, Iris se s trochou rozespalého frfňání začíná probouzet. Rozhodne se raději odejít dřív, než by malá mohla přijít s tím, že by nemusel chodit vůbec. Jak by totiž něčemu takovému mohl odolat? ,,Brzy se uvidíme, dobře? A kdyby se cokoli dělo, všichni tři můžete kdykoli přijít." Není důvod k tomu, aby se o ně bál, ale... prostě chce, aby byli v pořádku. Aby Ali dávala pozor nejen na sourozence, ale i na sebe. Lehce ji políbí a z jedné ze svých kouzelných kapes vyndá dnešní poslední maličkost. Další modrá stuha, podobná té, jakou jí už jednou dal. ,,Ať se nemusíte dohadovat." Rozverné mrknutí snad umlčí jakékoli protesty. Prostě jí rád dává dárky. Vždycky to dělal rád. Sice si už nemůže dovolit tak nákladné a honosné, ale... jen tak se toho zvyku asi nezbaví. Pak už je ale skutečně čas, aby se rozloučil a odešel. Ostatně, není tak daleko do večeře a nestojí o to, aby ho Bernard někde naháněl jako jednoho ze svých více neposlušných pacientů a strávníků v jednom.

Udělá jakousi grimasu. Něco mezi ušklíbnutím, provinilostí, pobavením a trhni si výrazem. "Nešla bych v noci. Nejsem blázen." zamrmlá si pod nosem, zatímco vyskládává polínka. Hezky jedno vedle sebe a ještě vybírá do každé jednotlivé mezery podle tvaru to, které tam bude pasovat nejlépe. "Zkontrolovala bych to hned." zamumlá neochotně a mírně se zamračí. Natáhne se pro to, co donesl on a radši změní téma na to, které nadhodil on sám, že jim jednou uvaří něco, co skutečně umí. Teď je však s pozorováním jeho maličkosti s něhou a trpělivostí na řadě ona, když ho poslouchá. "V zimě tu bude příliš sněhu na to, aby jen tak odjeli." poznamená s úsměvem zjevný fakt. "A za chvíli začnou podzimní děště." zase se otočí, aby doskládala zbytek z Jeanova nákladu. "Na jaře budou rozbahněné cesty a tehdy je tu příliš nadhérně, aby se vrátili to pošmurné Paříže. No a přes léto? Dokážu si představit, že v tak velkém městě je šílené parno a děsný puch."  přisadí si a pobaveně se na něj přes rameno podívá. "A pak už jsme zase u podzimních děšťů." dodá lehce utopicky. Bere to však s nadsázkou. Nechce myslet na ten moment, kdy se panstvo rozhodne, že je čas se vrátit. 
"Beru tě za slovo." odkývne jeho slib a pak už se ponoří do tiché práce, aby byla kopa, kterou dřív nasekal Seb, sklizená co nejdříve. Pocítí lehké bodnutí smutku, když sleduje, jak si potichu bere kabát. Chápe však, že musí jít. Jsou další, kterým na něm záleží. Nemůže si ho uzurpovat jenom pro sebe, i kdyby si ho tu nejradši nechala. Jejich životy se však v tuto chvíli pouze proplétají. Vykouzlí tedy na tváři lehký úsměv a natáhne se na špičky, říkající si o políbení na rozloučenou. "Budeme v pořádku, neboj." ujistí ho potichu. S povytaženým obočím sleduje, jak šmátrá v kapse. S něhou očí se mu zadívá do tváře a s poněkud širším úsměvem zavrtí hlavou. "Děkujeme," vydechne jednoduše při tom mrknutí. Já děkuji." zašeptá ještě a myslí tím všechno, že přišel, strávil s nimi zač, za jeho statečnost i podporu, kterou tolik potřebovala, a než se vypaří z jejich malého domečku, tak mu ještě věnuje jeden rychlý polibek, než je nucena přitočit se k rozespalé Iris, která se začíná pomalu ale jistě dožadovat pozornosti. 
"Kde je strejda?" zamumlá děvčátko. Ali si se s úsměvem posadí na postel a pohladí ji po vláskách. "Už musel jít zlatíčko, zase ho uvidíš. Neboj." malá ze sebe začne odkopávat přikrývku a zvedavě se zadívá na stuhu, kterou svírá mezi prsty. "Máš ho ráda?" starší ze sester přikývne. "Mám, moc." vydechne a jemně stiskne drobnou packu, která ji pohladí po ruce. "Chtěla bys, aby byl můj náhradní tatínek. Jako ty jsi moje náhradní maminka." zamrumlá blondýnka a brunetka se k ní bezeslova sehne a vtáhne si ji do klína, aby ji sevřela v pevném objetí.