Domek rodiny Beaux

I přes svou netrpělivost, která pohani její ruce na chvilku ztuhne. Ustane v jakékoliv pohybu, když ucítí, jak se Jeanovi prsty dobívají do jejího klína. Zasténá, když ji roztáhne a je v tu ránu vděčná za to, že ji jen před malou chvilkou přirazil ke stromu, protože se teď o něj opře, když se jí podlomí nohy. Sama se ho dotýká, přejíždí po něm prsty a dráždí v rytmu v jakém on pohybuje svými prsty. Až to vysloví. Až je touha po něm příliš silná na to, aby dál čekala, až se k tomu rozhodne on sám. Ta slůvka, která by za normální situace od sebe nečekala ani ona sama sama, z ní vyletí naprosto přirozeně.
Její přání, rozkaz či co to vlastně bylo, se Jean rozhodne okamžitě splnit. Nespokojené zamručení, když ji pustí a vzdálí se přeci jenom nahradí osten nejistoty, když si ji vysadí a ona ho čistě instinktivně obejme nohama, než aby opravdu věděla co má dělat. Je to tak hrozně nové, neznámé. Vše co tu vyvádějí, silné pocity, co ji ovládají. Nedostane však dostatek prostoru se nad tím vice zamyslet. A možná je to i dobře. Tlumeně vyjekne, když ji najednou celou zaplní, když se v ní začne téměř okamžitě pohybovat. Její sten protne ten jeho, než ho umlčí polibek. A rozhodně není poslední, stejně tak jako kousnutí a stejně jako zatnutí nehtů do jeho kůže, které je podvědomou reakci na jeho drsné pohyby, po kterém mu určitě na chvilku zůstane památka.
Propleteni do sebe si až primitivně berou, uspokojují svou potřebu, utápí se jeden v druhem dokud najednou není po všem. Ukončené tlumeným ženským výkřikem a hlubokým zasténáním. A pak vše utichne, až na tiché lapání po dechu a tichoučký šelest, když se nohy brunetky opět octnou na zemi. Ta je ráda, že je lapená mezi stromem a Jeanem, protože jinak by se dozajista na slabých končetinách svezla na zem. Diva se Jeanovi do očí a v těch jejích , stále lehce zamlžených se začnou objevovat pobavené jiskřičky. "A před tímhle jsi mě chtěl varovat kdy?" Vydechne s úsměvem. V následující chvíli se však zamračí. Natáhne se, aby mu odhrnula košili a odhalila tak červené stopy po jejích nehtech na ramenu. "Ježíši.." v šoku na to zůstane koukat a něžně ho pohladí. "Omlouvám se, moc se omlouvám."

Jen pomalu, vlastně s téměř komickou opatrností oproti tomu všemu co se dělo ještě před pár vteřinami, spouští Ali na zem. Sám v tu chvíli ještě nenalezl zpět vyrovnaný dech, pořád ještě v celém těle cítí doznívající prožitek, docela rozumně ale přistoupí alespoň k tomu, aby se znovu přioblékl, natáhl a zavázal si kalhoty. Navíc tak získá trochu času na uklidnění roztřesených rukou. ,,Varovat?" Je zmatený, upřímně je na moment zmatený, když jí oplácí pohled do očí, do té doby než v nich objeví první náznaky pobavení. V lehkých rozpacích, když se k němu znovu probojovává realita, se rozhlédne kolem, aby se ujistil že nepřilákali nechtěné diváky a následně si prohrábne vlasy. ,,Nejsem si jistý, jestli to tak úplně jde." Odtuší celkem upřímně a úsměv jí oplatí. Jistě, mohl by a nejspíš by měl ji varovat o všem. O tom, co někdy provádí, co prováděl, o tom že nebýt vždy jen něžný a hodný je něco, co ho čas od času baví. Jenže nechce, ani neví, jak ba to měl udělat, takže to vše prostě zažene, zapře se rukou vedle její hlavy a skloní k tomu pohlednému obličeji se začervenalými tvářemi. ,,Ale když budeš chtít, můžu ti slíbit, že je to jen začátek..." cosi nezvykle temného zazní v tom návrhu, cosi co velmi rychle zmizí, když se na ni znovu usměje tím svým klukovským úsměvem a lehce ji líbne kousek pod ouško. ,,Měla by sis rozpustit vlasy. Pokud nechceš ostatním vysvětlovat, kdes k touhle přišla." Pobaveně na ni mrkne, když se odtáhne. Malá, postupně se vybarvující modřinka ji bude provázet dalších pár dní.
Když se na něj ale zamračí, odtáhne se úplně, zase jednou překvapený tou změnou, jakmile ale odhalí příčinu její zasmušilosti, rozesměje ho to. ,,Promiň... nechci se ti smát, jen..." vezme ji za ruku, kterou ho tak jemně hladí a políbí ji na útlé prstíky, stále s širokým úsměvem. ,,Za tohle se neomlouvej, ano? Ani trochu se za to neomlouvej." Je to drobnost. Připomínka, velmi příjemná. Ozývající se tupá, tepající bolest v levém rameni už tak příjemná není, tu ale zamlčí, jak jinak. Přejde, nejspíš brzy. Mezi stromy vyhledá pohledem domek a když usoudí, že stále stojí, že nikde nevidí pobíhat tu malou blonďatou divoženku a navíc ji ani neslyší, odhadne, že mají ještě trochu času. ,,Co takhle dokončit naši procházku? Můžeš mi při tom třeba povědět, jaké by se ti líbily svatební šaty." Nemyslí to tak úplně vážně. Vlastně v tuhle chvíli skoro vůbec, jen provokuje, zlobí. Na druhou stranu vzhledem k tomu jaké udělala rozhodnutí nemůže být jisté, jestli nebudou brzy potřeba.

Baví se na jeho účet, když sleduje tu zmatenost vepsanou v jeho tváří. Možná víc, než by měla. Už v tu chvíli je jí jasné, že se jí to v blízké době vrátí jako bumerang, Zvláště, když jde o Jeana. Přijde jí, že ten si nenechá líbit snad nic. Ne, že by proti tomu něco namítala. Je to příjemné, milé, se tak pošťuchovat. Člověk se uvolní a vydechne. I když pokud se v tuhle chvíli uvolní ještě o trošku víc, tak se její nohy změní v rosol a opravdu se začne válet na zemi mezi jehličím, větvičkami a listím.
A dokonce se jí to vrátilo ještě dřív, než sama čekala, když se náhle v jeho očích něco změní. Už tam není ta zmatenost a lehká nejistota. Je tam něco dočista jiného, z čeho jí naskočí husí kůže, když se nad ni skloní a dokonce se i trošku přikrčí. Nahlas polkne a nabere odstín zralého rajčete. "Uhmm.. bylo to.. fajn." vypraví ze sebe a ani se nedostane k ničemu jinému, než se jeho tvář zase projasní a roztáhne rty v tom škárlivém a naprosto nevinném úsměvu, který mu už vůbec, ale vůbec nežere.
Lehce se na něj zamračí, rádoby naštvaně, když si vezme k srdci jeho doporučení a rozváže si černou stuhu, které jí držela vlasy nahoře. Potřese hlavou, aby se jí vlasy rozmotaly a rozprostřely po zádech a kolem tváře. Nadechuje se, že mu to vytmaví, když si však všimne červených stop. Hned na to se začne omlouvat a jak se zdá, tak je na řadě se zmatením tentokrát ona, když se začne smát. Začne se smát jí. Nechápavě na něj upírá pohled a čeká, až jí objasní, co je tak zábavného na tom, že mu ublížila. Zranila ho proboha!
V nastalé chvilce ticha, když se Jean rozhlíží se snaží urovnat v hlavě to, proč se nemá omlouvat. Za něco takového se omlouvá, protože se to nedělá. Ještě jí do jejích zbouřených emocí přisadí zmínkou o svatebních šatech a v tu chvíli už je úplně bezmocná a ztracená. O čemž vypovídá i to, že rozhodní rukama do strany. "Žádná procházka." zamítne a obejde ho. "Ukaž mi záda." požádá ho, i přesto, že už mu sama vyhrnuje košili. "Co když je třeba něco vyčistit a já nevím co." začne lehce zmatkovat, když i na jeho zádech spatří další značky. "Proč jsi nic neřekl?" rozkřikne se a lehce třesoucími prsty mu přejede po lopatkách. "Vždyť tě to muselo bolet." zamumlá s jasnou provinilostí v hlase. Ne, opravdu nerozumí tomu, proč se tomu smál, proč mu to nevadí.. Vždyť.. vždyť..

Neměl by ji trápit, ale copak tomu jde odolat, když je tak andělsky sladká? Ani on tomu nemůže odolat, těm červeným tvářím a přerývavým slovům. Jeho malá sluneční víla, princezna, ať už se jí to oslovení líbí nebo ne. Nebude lehké ho přimět, aby tak o ní přestal přemýšlet, nejspíš vlastně docela nemožné. Pak ale postřehne drobnost, na kterou ji upozorní a za kterou si vyslouží to ó-tak-vážné zamračení. Poupraví jí vlasy, které si nechá spadnout kolem tváře, odhrne jí z čela pár pramínků. Víc toho nestihne, než přijde celé to její vyděšené zkoumání milostných stop, co na něm zanechala. A on je prostě tak... spokojený a šťastný z toho všeho, že se začne smát. Pokusí se jí, pravda trochu neúčinně, vysvětlit aby se tím netrápila a zkusí její pozornost odvést jiným směrem. Jenže to není tak snadné jako u Iris. Dokonce musí trochu uhnout stranou když před ním rozhodí rukama. Ani to mu ale není moc platné, protože se tahle energická bytůstka hned ujímá toho, aby mu vyhrnula košili. ,,Ali, Ali..!" Pokusí se zarazit příval jejích starostí a slov, není to ale hned účinné. Vlastně to není účinné skoro vůbec, dokud se k ní neotočí a pevně ji neobejme, tak aby musela nechat svého zkoumání. ,,Tiše, miláčku." Pohladí ji po tváři, aby zarazil nějaké další protesty. Tuší, že ho čeká trochu více vysvětlování a jen doufá, že tentokrát v něm bude úspěšnější. ,,Nemusíš křičet. A rozčilovat se. Takové věci se stávají..." sklouzne prsty na její krk, lehce přejede přes to neuvážené označení. ,,Tohle snad bolelo? Nebo bolelo, když jsem ti minule držel ruce?" Doufá, že si to spojí s vlastním zážitkem, uvidí alespoň nějakou paralelu. Mluví tiše, klidně. Pokouší se ten klid přenést i na ni, zahnat její strach a provinilost. Tentokrát ji ale neuplácí polibky, nezahlazuje stopy, na to mu tenhle rozhovor připadá až moc důležitý.

Uprostřed své paniky ani nepostřehne, že se k ní otočil. Prostě v jednu chvíli panikaří a je si jistá, že přijde do pekla a v té druhé ji objímají jeho silné paže. To a způsob jakým ji osloví ji donutí prostě překvapením ztuhnout uprostřed pohybu a zvednout oči k jeho tváři. Přivře nad tím pohlazením oči a rozhodne se tedy mlčet. Mlčet a počkat, až jí řekne, co má na srdci on sám. Což se taky následně stane a málem zapomene na to, že se přeci rozhodla, že ho nechá se vypovídat, než přijde druhé kolo paniky, když se nadechuje, že se přeci běžně nestává to, že ublížíte někomu, koho máte rádi. Ještě při něčem takovém!
Dotek na lehce citlivějším místě ji však zarazí a tak pusu zase zavře. Přemýšlivě našpulí rty, když si postupně vybavuje události, které se odehrály před dvěma dny. Konkrétně jeden moment a konkrétní pocit na který se ptá. "Tohle," mávne rukou ke svému krku. "Malinko, nějak extra jsem to nevnímala.. při tom všem." zamumlá a zadívá se na své ruce, které se jaksi octly položené na jeho hrudi, jakoby jí to mohlo pomoct s vybavováním si toho, jak přesně co probíhalo. Zadívá se na stín modřiny na jednom zápěstí. Je si ale jistá, že tu nemá od něj. Má ji od té podivné ženy na náměstí. "Nevím," přizná se nakonec tiše. "Asi, trochu, možná. Vybavuji si spoustu jiných věcí a .. pocitů, nevím, jestli to bolelo." pokrčí lehce rameny a pak se zasekne. A o chvíli později zvedne pohled k jeho očím. S lehce trucovitým výrazem, když jí postupně dochází, kam tím směřuje. Asi. Alespoň se domnívá. A doufá, že se plete. "Ale tebe tohle muselo bolet o dost víc." vydechne v chabé snaze o odpor. "Vždyť se na to podívej.." jakoby mohl hlavu otočí o 180 stupňů a podívat se na vlastní záda, že? Ale těžko se jí připouští, že by možná, pouze čistě teoreticky, mohl mít pravdu. Protože v tom přeci vůbec nehraje roli, že on má v tomhle spoustu, moře zkušeností, zatímco ona byla pouze s ním a pořád se nezbavila své neohrabanosti a nemá pořádně ponětí, kam až takové věci mohou zajít, když mají lidé jisté preference. Možná ji malinko zkazil, ale ne natolik, aby to změnila její kolikrát trochu naivní pohled na leckteré věci.

Je jí vděčný, že ho nechala mluvit, z počátku to snad i vypadá docela nadějně, když mu s tak soustředěným zamyšlením odpovídá na jeho otázky. ,,Tak..." přikývne nad jejími úvahami, ,,tohle jsou jen... pozůstatky. Památky. Na všechny ty ostatní pocity, co si vybavíš." Tuší sice, že to nebude tak snadné, ale pro začátek se s tím docela spokojí. Budou mít přece spoustu času, ne? Všechen čas na světě. Laskavým, shovívavým pohledem sleduje myšlenky odrážející se jí v tváři, až se jí nakonec usadí na čele trucovitá vráska, na kterou ji lehce políbí. ,,Opravdu se budeš cítit líp, když tě nechám... s tím udělat co s tím vlastně chceš dělat?" Připadá mu to zbytečné, na druhou stranu ale nemá důvod jí nevyhovět. Až takhle, tolik, ji trápit nechce, ne když by nešlo jen o nějaké pošťuchování, ale o to, že by si skutečně s něčím lámala hlavu. Příště třeba zase pochopí o kousek víc. A když ne... třeba se on naučí dávat si pozor, aby ji takovýmhle úvahám nemusel vystavovat.
Propustí tedy zadumané sluníčko ze svého objetí, aby si přivlastnil jen jednu její tlapku, kterou schová ve svojí. ,,Jsi si opravdu jistá? Žádná procházka a budeme riskovat, že probudíme Iris?" Nechává jí možnost, aby se sama rozhodla, víc jí přesvědčovat nebude. Tak jako tak ale její ruku nepustí, ať už se vydají ještě kousek dál lesem, nebo se začnou vracet k domku. Nad druhou stranu, možná by vážně bylo lepší se vrátit. Nedokáže úplně odhadnout jak dlouho byli pryč a před tím přece Ali říkala cosi o tom, že by se í hodila pomoc s úklidem dřeva.

Už říkala, že se jí nelíbí, když má pravdu? Tuší to. Tuší, že na jeho slovech něco je, ale tluče se to s ní.. samotnou. S tou, která by mu vědomě a s čistou hlavou neublížila ani za všechny peníze světa. Taková není. Tedy, doufá. Přeci jenom vyloupení sídla, o němž se zpráva roznesla po městě hned druhý den, má na svědomí ona. A překvapivě ji to nijak netíží. Nikomu nebylo ublíženo a její bratr je v bezpečí. A mušketýři ho zaměstnávají natolik, že si nevšimla, že by někde vyváděl jiné vylomeniny.
Nakonec tedy jeho slova přikývne, lehce trhaně. "Památky, jasně." zamumlá potichu. Pořád to tak úplně nepochopila, ale tuší. Víc po ní pravděpodobně ani nemůže chtít v tuhle chvíli. A podle všeho ten fakt chápe i on, když jí předloží tu nabídku. Podklouzne rukou pod jeho baží, aby ho opatrně pohladila. "Nevšimla jsem si, že by něco krvácelo." zavrtí tedy hlavou. "A pochybuji, že se necháš zahnat do postele, abych ti na to mohla dát studený obklad." pousměje se lehce.
Hřejivá náruč najednou zmizí a zůstane po ní jen jeho teplá ruka, kterou ji chytí za tu její. Zamyslí se však nad jeho otázkou. Přivře dokonce i lehce oči. Váhá. Neví, jak dlouho už může malá spát, al enechce riskovat. "Když půjdeme směrem k říčce, tak nás případně najde." rozhodne nakonec a ukáže mu směr. "Ale když se nebudeme extrémně loudat, tak bychom se měli stihnout vrátit." dodá a pro sebe si přikývne. Je poměrně obtížné odhadnout, jak dlouho bude ta malá čertice spát.
Tak se s ním rozejde směrem, kterým ukázala. Po chvilce však osvobodí svou packu, obejme ho kolem pasu a tulivě se k němu přitiskne."Můžeme se snažit s kapitánem jak chceme, abys měl klid na pořádné vyléčení se a stejně to přijde vniveč, když uděláš něco takového." rozhodne se ho trošku pokárat. Malinko, ale s úsměvem. "A netvrď mi, že tě ta ruka nebolí, protože mě se ten bok snaží zabít a to jsem tě nezvedala." varuje ho a krátce k němu zvedne pobavený pohled. Pokud se nerozhodne okamžitě vrhat do další bitvy, tak asi jakékoliv o to udržet ho v klidu, nejlépe v posteli, vzdává. A prohraje hned další bitvu, když se málem přizabije o kořen, kterého si při obdivování ten krásně modrých očí nevšimla.

Pozoruje její ne úplně spokojené brumlání. Jak odhadoval, není úplně přesvědčená, na druhou stranu už ale ani nevypadá, jako by se bála o jeho holý život. ,,Naposledy jsi mi slibovala, že mě do té postele svážeš." Ne, skutečně se k něčemu takovému přemluvit nenechá. Dostatečně trpěl už to jediné dopoledne, kdy kolem něj poskakovala jako starostlivá zdravotnice. Ta péče se mu samozřejmě na jednu stranu velmi zamlouvala, na druhou stranu představa toho, že by měl další dobu prostě jen ležet v posteli se mu nezamlouvá ani trochu. Plus je tu samozřejmě ten fakt, že by nejspíš nebylo úplně nelepší, nechat se vidět zrovna v její posteli. Pro ni. Je rozdíl, když si lidé něco domýšlejí a když na to mají důkazy. ,,Ta vaše záhadná říčka! Pověz, máte tam víly a prince zakleté v žáby?" Už o tom místě nejednou slyšel, musí pro ně být nějak důležité. ,,Jen abych věděl, jestli mám případně ty slizké potvůrky zahnat, než se k nim přiblížíš." Když ho obejme, v pohybu který je vlastně tak přirozený, že ho ani nenapadne se nad ním pozastavit jí položí ruku kolem ramen.
Je vlastně úplně... spokojený. Takovou nějakou klidnou, nenápadnou spokojeností. ,,Spolčila ses na mě s kapitánem?" Vlastně by ho to zase tolik nepřekvapilo, což se odrazí i v tom, že se ptá jen s lehce povytaženým obočím. ,,Myslím, že ten teď nějakou dobu bude potřebovat klid sám pro sebe... dělá ještě většího hrdinu než já, ale všichni vidíme jak jedné noze odlehčuje." Ostatně, také ho na dožínkách zranili a zrovna on už opravdu není nejmladší. Jemný úsměv mu zmizí pod mraky značícími upřímnou starost. Ani nechce domýšlet co by znamenalo, kdyby kapitán musel opravdu ulehnout, nebo kdyby došlo k něčemu horšímu. Možná všechny její starosti o něj nakonec nebudou tak plané, jak by si rád nalhával. ,,Dobrá, nebudu ti tvrdit, že mě ruka nebolí..." připustí dokonce s trochou pokory. Snad by byl ochotný jí teď přiznat i to, že zatím neví nakolik bude vlastně dál v boji použitelná. Na běžné každodenní úkoly, na krátkou zátěž, s tím problém není, alespoň to tak vypadá. Ale stabilitu při míření mu při jeho prvním pokusu nedopřála. A dost možná by ani před chvílí nedopřála dostatečnou podporu Ali, nebýt stromu za jejími zády. Snad ale sluníčko nedostane dostatek času přemýšlet o jeho vlastním zadumání, díky shodě náhod a zákeřnému kořenu. Stihne ji zachytit aby neupadla, to ano. Jen to vyžaduje trochu neobratného manévrování, aby místo její záchrany neskončili na zemi oba. A její packu, kterou se při tom zachytí právě jeho levého ramene.

Jen se na něj podívá. Tiše, s povytazenym obočím. Ano, řekla mu to. Ale nějak se obává, jak by to za současné situace dopadlo. Kdyby byla poblíž jich postel a oni by se snad začali "prát". I když, podle všeho ani nepotřebují tu postel. Následně se však tiše rozesměje. "Samozřejmě, že máme! A zlaté ryby, které se nám prozatím nepodařilo s Iris chytit." přisadí si ještě. Lehce ho obejme a zavrtí hlavou. "Bydlela tu už moje babička s dědou, kolem té říčky je spousta tajemství a pověstí, které se předávají těm nejstarším sourozencům, aby měli jak zabavit mladší sourozence." dokončí s širokým úsměvem.
Pak se ale rozhodne Jeana trochu zdrhnout, protože se jí samotné ozývá tepavá bolest v boku. Dívá se mu do tváře a tiše poslouchá. V jednu chvíli se naprosto nevinně usměje." Nespolčila. Došli jsme k vzájemné tiché dohodě." opraví ho. Pak však trochu zvážní, když přijde řeč na kapitánovo zranění. Neví, jak by mu mohla pomoci. A musí přiznat, že si přeci jenom dělá trošku větší starosti o Jeana, když se bez dalších řečí kolem přizná, že ho ta ruka bolí. Dostane podezření, že kdyby u něj nebyla, tak se v tuhle chvíli valí ve smrtelných křečích a také se mu to chystá říct, kdyby jí však plány nepřekazil zákeřný kořen. Už se vidí na zemi. I tak se snaží čehokoliv zachytit, včetně Jeana. Díky společným silám tedy neskončí na zemi ani jeden, ale jakmile stojí dostatečně pevně, tak se polekaně podívá na rameno za které ho chytla. "Bože já tě dneska zabiju," vyjekne a ruku rychle stáhne. "V pořádku??" optá se ho opatrně se starostí v hlase a nanejvýš opatrně ho pohladí po tváři. Jakoby se bála, že ho zabije už jen ten jemný dotek. "Ukaž mi to, zkontroluji ti stehy."

,,Opravdu?" Pochybovačný tón jeho hlasu je stejně čitelný, jako pobavení v jeho tváři. Tu kapku melancholie kterou pak pocítí když zmíní další z jejich rodinných tradic si ale nechá pro sebe. V jedné z jeho nezodpovědnějších chvilek ho napadlo, že by Ali, Sebovi i Iris prostě navrhl, aby odešli do Paříže s ním, až nadejde čas loučení, ale velmi dobře si uvědomuje, jak by to pro ně bylo těžké. Život tady se od toho ve velkém městě neliší snad jen pro ty úplně nejbohatší. Neudělal by jí to. Přijde s jiným plánem. ,,Máš nějakou nejoblíbenější?" Zeptá se ohledně pověstí. Snad se to může zdát zbytečné, není, pro něj. Chce ji poznat, i tyhle drobné věci. Chce vědět, co by třeba mohl vyprávět Iris před spaním. Úplně tomu, kde se v něm takové nápady berou nerozumí, ale prostě přichází stejně samy od sebe, jako to že ji vzal kolem ramen, jako to 'miláčku'.
Podivný karambol, který si vyžádá několik bezmála tanečních kreací by ale pobavil nejspíš naprosto každého, kdo by je při něm viděl. Skutečně to mohli ustát o něco elegantněji, naštěstí se snad moc svědků, krom nějakých lesních příšerek, kolem nenachází. Nebo o nich minimálně Jean neví. ,,Vždyť to nic není, nesmíš se tolik bát. Jinak se mi brzy utrápíš..." Možná ne tak docela nic, ale stejně má pravdu. V tom, že by se utrápila. Vždyť není půlrok aby nepřišel k nové větší či menší jizvě, ať už ve skutečném nebo cvičném boji. Tiše, skoro odevzdaně vydechne, když ho pohladí po tváři. Tak nějak tuší, že z tohohle se už nevykroutí. I když to, aby mohla odmotat obvazy znamená, že si bude muset sundat košili. Na moment položí svou dlaň na její a pak přikývne. ,,Dobrá, ale jen proto, že jsi princezna a ty se poslouchat musí." O kousek ustoupí, spustí z ní ruce a přetáhne si košili přes hlavu. Na první pohled se žádná katastrofa a umírání nekoná, obvazy vypadají tak čisté jak jen po většině dne mohou být a neprosakují. ,,Vidíš, všechno je v pořádku." Jako kdyby mohl vyváznout tak snadno. Ví, že nemůže. Ale ona nemusí vědět, jak moc se ho její péče ve skutečnosti dotýká a jak moc mu kvůli tomu připadá rozkošná a sladká.

Souhlasně přikývne. Opravdu. Iris to vždycky na nějakou dobu zabaví. Zabírá to téměř stoprocentně. Doporučuje devět z deseti Alouší, ta desátá bude za chvíli panikařit! Nad nejoblíbenější se však musí na chvíli zamyslet. Její rozjímání je však přerušeno její nešikovností při kterém málem zabila sebe i jeho.
Lehce se zamračí. Utrápí? Jak často bývá do háje zraněný? Je pravda, že si dělá starosti téměř pořád, ale copak má na výběr? S dvěma mladšími sourozenci, z nichž jeden je špičkový kriminálník a druhý má nedostatek pudu sebezáchovy na to, aby klidně spadl do studny, protože tam skočila žabička. A přesně proto si nabrnkla vojáka. Aby toho neměla málo. A také se tentokrát nenechá ukonejšit a uchlácholit. Pohladí ho po tváři a snad i on pochopí, že teď nemá moc cenu jí vzdorovat, když si s odevzdaným výdechem přetáhne košili přes hlavy. "Ale no tak.." povzdechne si těžce při té princezně. Jak dlouho to bude ještě poslouchat? Radši se začne věnovat své prohlídce, při které se snaží nedívat na rudé škrábance a místo toho se zadívá na obvaz, který se zdá být na první pohled v pořádku. Ale opravdu se nenechá odradit. Takže jen povytáhne obočí v tichém gestu mlč, udělám si to podle sebe a smiř se s tím a začne opatrně rozvazovat obvaz, který rovnou srolovává do ruličky, aby ho pak zase mohla bez problému obvázat.
"Příště mě nech spadnout," zamrmlá nespokojeně, když na poslední vrstvě obvazu uvidí červené kapičky. Stáhne i ten a zkoumavě se zadívá na ránu. Vypadá to, že se začala hojit hezky, čistá, ani není zarudlá, takže se snad předešlo nějakému zánětu. "Stehy se zdají v pořádku." konstatuje tak spokojeně, jak to jen jde, když rána malinko krvácí. S tím se ale asi dokáže smířit, uvědomí si, když ho zase obvazuje. Čekala, že jí tu vykrvácí. Pomalu obvazování dokončí a nakonec ho po rameni lehoučce pohladí. "Měl byste si už ode mě dneska udržovat odstup pane d'Auvergne. Ještě chvíli a přivedu vás do hrobu." ušklíbne se lehce a natáhne se, aby ho líbla na tvář. "Jak dlouho jsi u mušketýrů?"

Maličko se nad tím jejím povzdechem uculí. Je docela možné, že kdyby s tím Iris nepřišla, sám by zůstal jen u sluníčka, ale na to je už teď zkrátka pozdě. Celkem trpělivě ji pak nechá, aby z něj odmotala obvaz. Už žádné další protesty, kupodivu, dokonce se jí ani moc nedívá pod ruce. Tedy, snaží se. Přece jen je trochu zvědavý na to, co nakonec objeví. A je to mnohem lepší, než tušil. ,,Nikdy." Jako kdyby mohla čekat jinou odpověď ohledně toho, že ji má nechat padat. V některých věcech si zkrátka v tvrdohlavosti opravdu nezavdají. Nakonec je ale rád, že ji nechal ránu zkontrolovat. Ani ne tak pro svůj, jako pro její klid. ,,Pokud má jít jen o dnešek, slečno Beaux, mohu se o to pokusit... ale lámete mi srdce." Odpoví jí tak, jako sama začala a zrovna moc nespěchá s oblékáním, když ho líbne na tvář. I když přece jen si odpustí, aby jí ukradl další polibek. Raději. Vážně jen pro dnešek.
,,Hm..." zamyšleně si prohrábne vlasy nad její otázkou, pomalu si natáhne košili a znovu ji vezme kolem ramen. Ten podivuhodný potůček je sice slyšet, ale zatím není vidět a bylo mu přece slíbeno, že ho tam vezme. ,,Je to deset... vlastně skoro jedenáct let, co jsem skládal přísahu." V duchu skutečně musí tu dobu přepočítat, protože se mu najednou zdá nějaká podezřele dlouhá. Ale je to opravdu tak. Na chviličku se při tom odmlčí, přemýšlí, jestli pokračovat a hlavně jak. ,,Cvičil jsem s nimi dřív, otec nebyl velký fanoušek soukromých učitelů. Sám si prošel několika velkými boji a tvrdil, že je lepší umět bojovat tak, aby to člověku zachránilo život, než tak aby to vypadalo jako tanec." Další krátká odmlka, ve které nenápadně Aliénor nasměruje na rovnější úsek terénu. Před tím jí stačil kořen, co by si teď počala s příšerným, zákeřným pařezem? ,,Když se pak stala celá ta věc a bylo jasné, že rodiče Antoinette ji nedají nikomu bez titulu a navíc s příšernou ostudou, zdálo se jako jediná možnost se k mušketýrům přidat doopravdy." Možná by to neměl dělat. Mluvit o černovlásce se smutnýma světlýma očima. Ne zrovna před Ali. Podvědomě ji obejme o něco pevněji. Ani se nesnaží zrovna teď předstírat úsměv. Je to stará rána, která už vlastně nebolí, pořád po sobě ale nechala jizvu. ,,Žil jsem tenkrát jinak, sluníčko. Možná i byl někdo jiný. Všechny ty nejhorší věci co se povídají o rozmazlených šlechticích by ještě nestačily k tomu, aby mě mohly popsat." Teď už se usměje. Maličko. Melancholicky. Částečně se za svou minulost stydí, částečně ji nosí jako štít. No... zkouší to. Když člověk ví kým je, nikdo mu tím přece nemůže ublížit a on rozhodně ví, kým už není.

"Jsem si jistá, že vaše mušketýrské a naprosto čestné srdce to zvládne, monsieur." odtuší s lehkým úsměvem, zatímco s rukama založenýma na hrudi sleduje, jak se znovu obléká. Pak mu však položí tu otázku. Otázku, u které tuší, že může být pro něj poněkud nepříjemná. Kvůli jeho jménu, kvůli tomu, co jí tehdy o dožínkách řekl. Nechá se obejmout kolem ramen a samu mu opět lehce položí ruku kolem pasu. Tentokrát se však kouká více pod nohy, než aby zvedala oči k jeho tváři. Ať už proto, aby znovu neukázala svou šikovnost i proto, aby mu poskytla čas i potřebný prostor k přemýšlení nad tím co jí všechno poví. Nechce, aby si připadat, že na něj nějak tlačí, nebo spěchá, když na něj bude upírat svůj pohled.
Sama se lehce zarazí nad tím číslem. Kolik že mu vlastně je? Tuší, přibližně. Odhadem. Ani jeden z nich nepovažoval za důležité ptát se na přesný věk. Nechá to pro tuto chvíli být a místo toho pečlivě naslouchá jeho slovům. Vyprávění jeho minulosti. Je to další střípek do jeho celkového obrazu a ona je chce poskládat všechny. I ty nepříjemné. A zřejmě i nepříjemné pro ni samotnou, když zmíní jméno dívky. Dívky, kterou si spojí s dříve sdělenou informací, s kterou se měl ženit. V tu chvíli je ráda, že se dívá s lehce sklopenou hlavou pod nohy a dlouhé vlasy tak částečně zakrývají tvář a nemůže tak vidět její tvář. Kousne se do rtu a s vypětím velkým množstvím sil zažene ten vlezavý pocit, který hrozí, že se jí usadí v hrudi. Je o tolik starší, než ona. O tolik zkušenější. Je samozřejmé, že tu byly jiné ženy. Ať již na krátké pletky, románky či na vážné vztahy jakou s tou Antoinette. Ale je tu teď s ní, takže na tom nezáleží. Ne?
Pak však pronese ty poslední věty nad kterými lehce přikývne. Ano. byl šlechtic. Významný šlechtic. Kdyby se neodehrála ta tragédie v jeho rodině, tak by o ni na ulici ani nezavadil pohledem. Pořád by byl na výslunní. V tu chvíli si uvědomí ještě palčivěji, než dřív, jak velký je mezi nimi vlastně rozdíl. A to ve všech ohledech. "Mrzí mě, že sis tím vším musel projít. Žes to všechno ztratil." zašeptá po chvíli potichu a po další chvilce k němu zvedne konečně pohled. "Děkuju, že jsi mi to řekl. Musí to být pro tebe bolestivé téma." mírně se zamračí a potřese hlavou. "Chybí ti to?" volnou rukou udělá neurčité gesto. "Tvůj minulý život." dodá a zkoumavě se mu zadívá do tváře.

Není tak dobrý, není tak citlivý aby dokázal odhadnout, co se jí během jeho vyprávění honí v hlavě. Snad matně tuší, že by se mohla chtít ptát, když mu ale žádné otázky nepoloží, jen těžko by na ně dokázal odpovědět. Podívá se na ni, když k němu promluví, z jejího hlasu už dovede odhadnout, že ji něco trápí. Pořád mu ale uniká co přesně, ve snad konejšivém gestu ji lehce pohladí po rameni. Co by mohl říct na to, že ji to mrzí? Že nemusí? Že by nemělo? Že si to vlastně docela možná zasloužil? ,,Bolestivé... nevím jestli je to bolestivé. Je to zkrátka něco co bylo, už je to dlouho co jsem se přestal snažit dostat to zpět. Svět o nic nepřišel ztrátou jednoho šlechtického rodu, točí se přece pořád dál." Nechce, aby se nad tím mračila, aby to přijala jako nějakou velkou nespravedlnost. Takových lidí bylo až moc, sám k nim dlouho patřil. A zrovna jí se to přece vůbec nedotýká, nemusí ji to trápit. Nad tím na co se ho zeptá tedy ani nemusí moc dlouho přemýšlet. ,,Chyběl mi, nějakou dobu." Lehce přikývne. ,,Chyběli mi lidé z něj. Byl jsem rozzlobený a obviňoval všechny kolem, dokud toho nezačal mít kapitán dost. Nevím přesně jak to tenkrát řekl, ale pověděl mi, že muže nedělá jeho jméno, ale jeho činy. Dovedeš si asi představit že to nezabralo hned... časem se ta slova ale tak nějak usadila." Skloní se k ní s lehkým polibkem na čelo a zastaví před nevelkou říčkou. ,,Nechci, aby tě něco z toho trápilo, Ali. Abys nad tím moc přemýšlela." Na moment se znovu odmlčí, pohledem bloudí po okolí. Je to hezké místo, docela snadno dovede pochopit, proč se jim tu líbí, proč mají své příběhy a pověsti právě o tomhle místě. ,,Když se ale budeš chtít ptát, teď, nebo kdykoli jindy... udělej to, prosím." Počítá s tím, že to nemusí být příjemné otázky, že ne vždy na ně bude chtít odpovědět. Je to ale lepší, než aby odpovědi na ně hledala jinde než u něj, nebo aby nad nimi zbytečně přemýšlela.

Další příval slov z jeho úst zaútočí na její rozjiskřené emoce. Poslouchá však, samozřejmě, že ano. Vypráví jí to on. Je to součást jeho minulosti, která vytvořila muže, kterým je dnes. Do kterého se ta beznadějně zakoukala. A v tom je ten rozdíl. Dřív býval jiný. Věří tomu. toho šlechtice odvál čas, protože ten by se její chudou maličkostí nezaobíral. 
Zavře na chvíli oči a zastaví se, když ji políbí. Vydechne. Zvedne k němu pohled a tiše zavrtí hlavou. Následuje jeho pohled, když se rozhlíží a přemýšlí. "O to nejde," začne zvolna a přejede si rukama po pažích. "Jen.. je to pro mě všechno tak moc vzdálené. Paříš, šlechta, celý tvůj minulý život." krátce se odmlčí jak uvažuje nad tím, jak by měla pokračovat. Nakonec rozmáchlým gestem poukáže na okolí. Klidný, tichý les, sluneční paprsky, které místy prosvítají skrz listy a jehličí. Tiché bzurčení potůčku, který líně protéká jen pár kroků od nich. Má dojem, že dokonce v tu chvíli zahlédla i v dálce přeběhnout srnku. "Tohle je můj svět, můj život." sjede rukou po jeho paži, aby ho chytla za ruku a propletla s ním prsty. "Jen mi předtím nedošlo, jak moc velký rozdíl mezi námi je." přizná se nakonec tiše a zvedne jeden koutek. "Tehdy bys o mě nezavadil ani pohledem, pravděpodobně bys laškoval s nějakou šlechtičnou z rodu de Vivonne, kterou bych doprovázela, a mojí existenci ani nezaregistroval." lehce povytáhne obočí a pohledem ho vyzve k tomu, aby proti tomu zkusil něco říct. "A já bych nad tebou v duchu protočila očima a nazvala tě rozmazleným a nezodpovědným šlechtickým synáčkem." pokrčí lehce rameny, když se snaží celou situaci odlehčit. Pak však lehce přešlápne. "Tamto, u toho stromu, bylo něco z té doby, nebo se ti to prostě líbí?" zamumlá tiše s rozpaky, jak neví, jak by to měla pořádně slovy popsat.

Provází pohledem její gesto zahrnující okolní les, aby pak jen lehce přikývl. Ví, že ji nestaví do lehké situace, věděl to od začátku, jen nějak nepočítal s tím, že se to až takhle... zkomplikuje? že to bude tak vážné. Mezi nimi Pro něj. Tak vážné, že bude ochotný mluvit o tom co bylo a dokonce uvažovat o tom, co bude. Nadechuje se k tomu, aby jí její úvahu zamítl, ale zarazí ho v tom jen to povytažené obočí. Má pravdu, což není zrovna příjemné zjištění, nejspíš ani pro jednoho z nich. A tak nějak tuší, že z tohohle by ho nevytáhl ani ten jeho úsměv. ,,Nejspíš... zapomínáš ale na to, že jsi hezčí než velká spousta šlechtičen. Asi bych se ti chvíli snažil dokázat, že nejsem tak hrozný, než bych si uvědomil že jsi moc chytrá na to, abys mi na něco takového skočila." Proč začínat s lhaním teď? Ve stále až nezvykle otevřeném rozpoložení tedy přijde s nabídkou, aby se ptala na cokoli co ji trápí nebo zajímá. To ovšem nezabrání toho, aby ho její otázka poněkud... nezaskočila. Dokonce natolik, že pustí její ruku, aby si, lehce nesvůj, vyhrnul rukávy košile. ,,To záleží... na tom co přesně myslíš." Usoudí po chvilce ticha se svěšenými rameny. ,,Rychlé milování, to co jsem ti pověděl, to co jsi udělala..." je vážně hned několik věcí, na které by její otázka mohla směřovat a i když ona sama je v rozpacích, pokud to nebude vědět přesněji, jen těžko může odpovědět na to, na co se ho vlastně ptá. Podívá se po ní s nenápadným pobavením, když v myšlenkách doputuje až k poslední variantě. ,,Pokud máš obavy z toho, že bych v těhle situacích vyhledával bolest, svou nebo cizí, tak toho se skutečně bát nemusíš." Z nenápadného pobavení se stane o něco viditelnější. Bolest ne. Jiné věci? Ano, jistě... ne vždy, ale někdy mohou být na místě, tak proč se jim bránit.

Hodí po něm pochybovačný pohled, i když jí to, co řekl potěší. To, že nevěří tomu, že je hezčí než většina šlechtičen je pro ni samozřejmě naprosto nesmyslné tvrzení, ale zahřeje ji, že si to myslí. Nemusí mít přeci na všechno stejný názor. V následující chvíli jí lehce cuknout koutky. Ano, rozhodně by mu na to neskočila. Ale rozhodně skočí po jeho pobídnutí, aby se ptala. Na cokoliv. Sice svou otázku vysloví neobratně a celkově hodně nešťastně, ale když ji ze sebe dostane, tak až úlevně vydechne. 
Její úleva však netrvá zrovna dlouho, když vyjde najevo, že ji položila natolik nešťastně, že není úplně jasné, na co se ptá. Nespokojeně nad tím zamručí a prohrábne si rukou vlasy. I když ji trochu zarazí, jak to nazval. Rychlé milování. Nu.. bylo to o dost víc, než jen rychlé a přesně na to se ptá, ale jak to má sakra říct. Tedy, hlavní problém není v tom, jak to říct, protože má v hlavě pár slov, která by odpovídala, ale jak je má proboha vyslovit? Místo toho ale začne znovu mluvit Jean a nad jeho slovy se zarazí v polovině pohybu. "On někdo něco takového vyhledává? Při.. tom?" udiveně na něj zůstane koukat a její výraz až podezřele začne připomínat hrůzu. "Proč?" vydechne tu spíše řečnickou otázku a zavrtí nad tím hlavou."Já.. myslela jsem to.. uhm.. rychlé milování, jak jsi to nazval." zamumlá a začne rýt špičkou boty v zemi. "Tedy.. hlavně to rychlé a .. jiné, než ta předchozí a.. a tak." mezi prsty začne žmoulat černou sukni šatů a znovu přešlápne. "Jako.. eh.. trochu drsnější, chci říct." dokončí svůj neohrabaný monolog a s lehkou zoufalostí se zadívá do korun stromů.

Tenhle rozhovor začíná být... zvláštní. I když ani to asi není to správné slovo. Nejspíš si teprve teď začíná pořádně uvědomovat jak moc sladká a nevinná vlastně Ali je. Z části by to nejraději zarazil, pověděl jí, že se tím vůbec nemusí zabývat. Jenže by to stejně nakonec nejspíš znovu přišlo. ,,Lidé mají rádi... různé věci. Není to něco, o čem by se běžně mluvilo." Pobavení, co se mu na chvíli zračilo ve tváři se vytratilo. Ne, tohle je prostě moc citlivé, něco co musí brát vážně, aby zbytečně nenadělal moc škody. Proto se zdrží toho, aby rozváděl jaké ty další různé věci mohou být. Je mnohem jednodušší nechat ji mluvit, i přes její rozpaky a nejistotu. Je vidět, že je to něco, co chce, možná i potřebuje vědět. Svým způsobem je to vlastně... roztomilé? Lehce zavrtí hlavou, zastaví její ruku žmoulající sukni. Takhle by si o hrubou látku brzy rozedřela prsty. ,,To bylo něco, co se někdy stává. Když je člověk nedočkavý, nebo má moc pocitů..." nechce ji vyděsit, nechce aby si myslela, že je to něco co musí dělat a na druhou stranu ani aby došla k závěru, že je špatné, že to udělala. Snaží se mluvit otevřeně, snad i citlivě, ale je pravda, že by pro něj nejspíš bylo jednodušší pokusit se teď prostě utopit v potůčku co je pár kroků od nich. ,,Není to tak, že něco takového... musím mít. Občas je to hezké, jako je jindy hezké s tím druhým strávit hodiny při něžnostech." Sleduje její tvář, aby věděl, zda jí vůbec jeho slova dávají smysl. Doufá, že dávají. ,,Není vlastně nic, co by v tomhle mohlo být špatně, dokud to vyhovuje oběma. Proto jsem rád, že se mnou mluvíš, i když to není jednoduché." Možná se nakonec úplně vyhnul její otázce. Jestli je to něco, co vyhledává on. Třeba to nebyl záměr... a docela možná vlastně byl.

Naslouchá jeho slovům. I přes její rozpaky a nejistotu a touhu se utopit v té troše vody, která vedle nich protéká, jí v očích na krátký moment probleskne pobavení. To při prvních dvou větách, která jí Jean sdělí po jejím trhaném vysvětlování co a jak by se vlastně ráda dozvěděla. V tu chvíli jí totiž tahle situace přijde až absurdní s tím, jak moc se to podobá konverzaci, kterou vedla s mamkou před lety. Kdy jí vysvětlovala jakými změnami její tělo prochází, co to znamená a jak vlastně vznikla ona sama a její bráchové. Vlastně jí to připadá jen jako jakási druhá kapitola, pokračování při kterém se jde víc do hloubky. Tentokrát však s mužem, který jí ukazuje i tu poněkud.. praktičtější část. Kdyby nepokračoval, tak by snad tyto myšlenky vyslovila nahlas a dokáže si celkem živě představit, že by místo ní skočil do potůčku právě Jean, nebo by na ni zůstal jen v šoku zírat. On však mluví dál, tak zase, jako poslušná žačka, pečlivě naslouchá. 
Nakonec poté, co si opět vyšetří chvilku na přemýšlení, přikývne. Takže je to prostě jen.. další způsob jak.. no, to provozovat." Aliénor, mistr slova! Jako když se rozhoduješ co dělat podle toho jakou máš náladu. Prostě je někdy nálada na.. tohle. zvedne pohled k jeho tváři, aby jí její závěr potvrdil nebo vyvrátil. I když doufá, že ho spíše potvrdí, protože jinak by byla už ztracená. Pohled se však změní na lehce zkoumavý a na tváři se objeví lehce poťouchlý úsměv. Ale tobě se to líbí. konstatování, ne otázka. Rozhodně by ti nevadilo, kdyby se to stalo znovu, třeba i častěji..? tady už na konci věty lehce zvedne hlas do otázky a následně se lehce zamračí. A mně se to líbilo taky. Tentokrát se jí podaří tentokrát ani nezčervenat. Moc. Takže bude v pořádku, když se to zase někdy stane. Lehce pokývne hlavou a na tváři se jí objeví úsměv s lehkým nádechem omluvy. Promiň, jen v tom celém mám trochu zmatek. Asi to není typ rozhovor, který běžně vedeš.

Skutečně si nikdy nepředstavoval, že se dostane do takovéhle situace. Je pro něj náročná, svým způsobem nepříjemná a přece se snaží... kdo ví o co vlastně. Povědět pravdu. Vysvětlit něco, o čem si myslí že je potřeba spíš cítit. Za celý svůj život nemusel podobný rozhovor vést a připadá si, že v něm poměrně selhává. Nejspíš i proto jen přikývnutím potvrdí to, co si z jeho slov vyvodila. Skutečně nechce zacházet do příliš velkých podrobností. K podobnému závěru možná nakonec dojde i Aliénor, alespoň tedy podle toho, co dalšího mu poví. ,,Líbí se mi být s tebou." Mírně poupraví její slova, ale nevyvrací je. Proč taky, po tom všem? Naopak náznak otázky ale nechá bez odpovědi, tedy té slovní, jednoduše se pousměje, trochu klukovsky a trochu vědoucně. A ještě o něco víc pak, když se mu vlastně docela bezelstně přizná k vlastní spokojenosti. ,,Zrovna v tomhle mívají někteří lidé zmatek i celý život. Není potřeba se omlouvat." Těší ho, že si to uvědomuje. Že on by takové téma neotevřel, kdyby nezačala. Doufá, že je poznat, že se snažil. Tedy v tom odpovědět jí. Možná neohrabaně a vlastně na spoustu věcí nepřímo, ale... tichý povzdech předchází tomu, že ji jednou rukou vezme kolem pasu. ,,Dělám s tebou nějak moc věcí, co nespadají do mojí běžné náplně dne, sluníčko." Skutečně tím teď nemyslí jen milování. Obecně ho vyvedla ze zaběhané rutiny, komfortní zóny a on má chvílemi pocit, že se prostě jen nechává unášet proudem toho, co se děje. ,,Možná bychom se měli vrátit?" Snaží se ten proud korigovat. Občas. Jen tak, aby se neutopil. Aby měl dojem, že má pořád svůj život pod kontrolou.

Lehce se pousměje nad jeho úpravou toho, co řekla a pokračuje dál, aby to dokončila. Dokončila a hodila tohle téma v dál. I přesto, že protočí očima, když nasadí ten tvůj úsměv, když se mumlavě a v jednu chvíli i docela zamračeně přiznává, že důvod, proč tuto konverzaci začali, jí vlastně nebyl tak úplně nepříjemný. Právě naopak. I skrz ten až roztomilý úsměv, v jejích očích, pocítí potřebu se mu omluvit. A i když ji ujišťuje o tom, že je to v pořádku, tak si lehce zkousne ret při tom povzdechu, který předchází obejmutí kolem pasu. "Alespoň se nenudíš," poznamená lehce zamyšleně, když zvedne pohled k jeho tváři a chvilku ji zkoumá. Muselo toho být na něj dneska dost. Kolem čeho se vlastně točil jeho život, než mu tak vlítila do života? Jenom kolem mušketýrství? A teď nejen, že se popasovává s faktem, že má vlastně novou.. přítelkyni? Který má dokonce dvě děti, které sice nejsou tak úplně její, ale stará se o ně. Táhne sama celou rodinu, ještě dneska čelil tomu, že jim odešel otec, celkové nejistotě, jak se chovat k jejím sourozencům, kterou z něj cítila, když byli všichni pohromadě a jako vyvrcholení ještě tahle konverzace? 
Ze zamyšlení ji vytáhne jeho otázka. Usměje se a lehce přikývne. Dobře, vrátíme se. souhlasí. Než se ale rozejdou, tak se ještě vytáhne na špičky, aby mu věnovala něžný polibek a pohladila ho po tváři. Děkuju, zadívá se mu s úsměvem do očí, když zašeptá to slůvko a nechá ho ten vděk vidět i v jejích očích. Vděk za to, že neutekl, i když by to snad každý jiný udělal, že je tak statečný a především, že ji v tom nenechal. Až potom se zase stáhne a rozejde se s ním zpátky. Při chůzi lehce obejme a položí si hlavu na zdravé rameno. "Maminka mi vždycky vyprávěla, když jsme tudy šly, že tu žijí víly. Takový maličcí tvorečkové, kteří ti nesahají ani po kolena, že jejich pokožka ve tmě lehce září. A ty se starají o tenhle les. Léčí poraněná zvířata, vyhánějí pytláky a naopak odměňují ty, kteří se k němu chovají hezky. Chtěla jsem je hrozně vidět, tak jsem se rozhodla, že tu zůstanu do rána a počkám si na ně. Asi ti nemusím říkat, že jsem v první půlce noci usnula a vzbudila se, až když spadla ranní rosa. Byla jsem na sebe hrozně naštvaná, tak jsem se posadila a v tu spatřila bílé luční kvítky, jak mi leží natrhané u nohou." usměje se nad tou vzpomínkou a zvedne ruku, aby mezi palcem a ukazováčkem vytvořila jen pár centimetrovou mezírku. "A od těch vedly asi takhle malinké stopy, které se ztratily na břehu." dokončí stále s lehkým úsměvem na rtech. Chtěl příběh, před nějakou dobou, rozhodla se mu dát svůj vlastní. Zkrácený, bez nějakých kudrlinek, které se vkládají pro děti, ale možná o to příjemnější na změnu tématu. "Rodiče to ráno vypadali poměrně nevyspale, když jsem za nimi přiběhla." lehce nostalgický úsměv se změní na pobavený a tiše vydechne. Zvedne pohled k nebi, které občas probleskne mezi korunami stromů. Snad se tam našli a jsou zase spolu.

Ne, rozhodně se nenudí. Nějak k tomu neměl moc příležitostí a navíc má tušení, že ani brzy nenastanou. Nevyhýbá se jejímu zkoumavému pohledu, zároveň se ale ani nesnaží odhalit, čím si ho tentokrát opět vysloužil. Sleduje ho tak docela často, všiml si toho. Hlavně, když sama o něčem dumá. Tentokrát se však, nejvíc nejspíš pro svoje vlastní dobro, rozhodne už příliš nepátrat o tom, co je jí honí hlavou za velikýma krásnýma očima. Nečeká jemný polibek, který jí ovšem rád oplatí a už vůbec ne poděkování. Nejspíš tedy na chvilku vypadá do jisté míry zmateně. Děkuje mu... za to, že tu s ní je? Že odpověděl? Není si jistý, dokáže ale poznat, že je to poděkování upřímné. A tak ho nechce kazit něčím takovým, co se běžně říká, že není třeba, není za co. Bez velkého spěchu se vydají zpět k domku a on má tak možnost si vyslechnout hezké vyprávění, během kterého ji stále, snad až trochu majetnicky, objímá. Skoro by jí mohl takový příběh z dětství závidět. Jistě, i on má ty své, některé na které si občas rád vzpomene. Jen většinou obsahují méně kouzel a rodičovské přítomnosti. ,,Zní jako skvělí rodiče. Není divu, že jsi tak starostlivá a laskavá, když tě vychovávali takoví lidé." Trochu váhá nad tím, jak celou věc podat, aby se až příliš nedotkl nového, citlivého a bolestivého tématu v jejím životě. Nejspíš ani nejde se mu úplně vyhnout. Ale přál by jí, skutečně by jí přál, aby si takové vzpomínky udržela už napořád.
Dostanou se po chvíli až zpět k domku a zdá se, že je zatím stále všude klid. I když zdání samozřejmě může klamat a útok energické blonďaté dívenky může přijít prakticky kdykoli. ,,Myslím, že ti ještě stačím pomoct s tím dřevem, než se tu objeví někdo kdo bude pátrat po tom, jestli jsem stále naživu." Se znatelnou nadsázkou v hlase na Ali mrkne, než ji s náznakem neochoty pustí, aby se rozhlédl, zjistil kam má vlastně připravená polínka složit a případně, jestli by se jim nehodilo i to, kdyby nasekal pár dalších.

Cítí váhání, které obestírá jeho slova, když promluví po jejím vyprávění. Nediví se mu, oceňuje to a už jen kvůli té snaze to podat nějak jemně.. hezky, se pokusí zabránit tomu, aby vůbec osten smutku přišel. Je to však těžké, zvláště, když je rána po ztrátě otce čerstvá. Podaří se jí však zvednou koutky úst a usmát se na něj. "Mamka byla úžasná. Vždycky jsem doufala, že budu alespoň trošku po ní. Otec vždycky říkám, že vzhledově jsem jí jako z oka vypadla, ale povahově se nikdy nezmínil." pokrčí lehce rameny a přitulí se k Jeanovi ještě o trošku víc. 
Už v tichosti ujdou těch pár metrů z lesa, držíc se navzájem a propustí se ze svých náručí až ve chvíli, kdy dojdou k jejich domku, kolem kterého se vznáší ticho. Ta cácorka asi ještě spí, což je jenom dobře. Aliénor přejede Jeana pohledem. Nechce se jí nechat ho to dělat. Ne s tím, že mu to rameno znovu krvácí. Sice jen lehce, ale pořád. O tom svědčí i její lehce zamračený pohled. "Myslím, že kapitánovi bude jasné, kde jsi." uculí se lehce a mírným povzdechem zavede Jeana k menší kůlničce zpola zaplněné již nasekaným dřevem a sama si začne do náruče skládat polínka, aby on pomohl jí a ne ona jemu s prací, která je její. "Má cenu ti říkat, že bys měl odpočívat?" povytáhne lehce obočí, když se znovu narovná a odhodí si vlasy na záda. "A jen tak mimochodem, tak polévka nebyla špatná," mrkne na něj, když prochází kolem a letmo se rozhlédne po liduprázdném okolí. Proto se jí tu tak líbí. Od města jsou kousíček, ale mají tu vlastní klid.

,,Jsem si jistý, že je na tebe pyšná." Schválně použije přítomný čas, díky tomu že se dozvěděl o tom, že Aliénor se sourozenci dodržují zvyky víry. Rozhodně ale nezachází tak daleko, aby zmínil, že na ni kouká z obláčků, nebo něco podobného, co se říká dětem. On sám věřil, dřív. Nikdy nad tím moc nepřemýšlel, bylo to pro něj přirozené. Od té myšlenky se ale odloučil, zejména po tom co si uvědomil že by znamenala, že jeho vlastní matka bude na věčnost trpět v pekelných plamenech. Jenže to je něco, čím se jeho sluneční víla nemusí trápit, nebude jí její víru brát. Rozumí tomu, proč věřit lidem pomáhá. Když se k němu přitulí, lehce ji pohladí po zádech, pak už se ale dostanou k domku a on si, zase jednou, usmyslí, že prostě bude užitečný. Ali se na něj může mračit jak jen si sama bude přát, ale tohle je pro něj tak nějak důležité. Nejspíš by nedokázal přímo říct proč. ,,Myslím, že ten má teď jiné starosti, než nás hlídat." S mírným, vlastni nic moc neříkajícím úsměvem zavrtí hlavou. Věří tomu, že Felix bude v pořádku, na druhou stranu pokud si Ali myslí že on je paličatý, měla by strávit chvíli s kapitánem. Toho v posteli a při odpočinku nedokázal udržet ani Bernard.
Jakmile si začne tmavovláska do náruče skládat dřevo, neváhá ani chvilku s tím, aby jí ho sebral. ,,Má cenu ti připomínat, s čím dneska přišla Iris?" Kdepak, tohle jí vrátí a možná až s docela nečekanou razancí. Je mu jasné, že nebude moci zajistit vždycky všechno, ale... když tu teď je, přece ji nenechá se dřít. A aby svoje slova ještě potvrdil, dokonce si dovolí se na ni s pobavením ušklíbnout. Pokud mu v tom tedy nějak nezabrání, to on odnese dřevo tam kam si princezna bude přát. ,,Někdy vám upeču králíka. To totiž doopravdy umím." Tichý smích prozradí jeho opět dobrou náladu. Ano, to umí. Musí, pokud nechce na dlouhých cestách přežívat jen z chleba nebo toho co nasbírá v lese.

Vděčně se po něm podívá. Doufá v to. Promlouvá k ní. V duchu, když neví kudy kam a přemýšlí, jak by si s tím poradila ona. Tak by si přála být jako ona. Jako ta žena, která vždy s grácií, elegancí a úsměvem na tváři vyřešila jakoukoliv lapálii. Na malý moment se k němu přitiskne ještě víc, než se pustí a zažnou se věnovat dřevu. Tedy.. Ali především mračit nad tou myšlenkou, že se mu bude věnovat i on a následně sama sbírat polínka. Poslední dny je takové parno a dusno, že se obává, že přijdou prudké přeháňky. Je třeba to uklidit. Tázavě se obrátí na Jeana. "Dáváte mu zabrat?" neodpustí si lehké rýpnutí na to jaká jsou banda hlupáků, jak je tuhle bez rozmyslu, v záchvatu starosti a strachu nazvala. 
Jakmile se však narovná, tak jí hromádka dřeva z náruče zmizí. Znovu se na vysokého tmavovlasého muže zamračí, i když se v první chvíli lehce zarazí nad razancí, jakou jí to řekl. "Ne." zablblá tiše a jen si ho nespokojeně měří pohledem, když se na ni ušklíbne. Však já mu dám. ušklíbne se v duchu a jakmile se k ní otočí zády, aby odnesl dřevo, tak na něj vyplázne jazyk a začne si znovu skládat náruč dřeva. Zakazovat jí cokoliv dělat. To určitě. "Už se těším." pronese upřímně a hbitě kolem něj proběhne s pár polínky, sama se tiše smějící. "A jak mi je vezmeš teď, mušketýre?" ušklíbne se na něj a jeho plnou náruč pobaveně pro změnu ona a přidřepne si, aby je začala skládat do kůlničky do spořádaných řad. "Ale neměl bys to moc odkládat. Zima je skoro za rohem." připomene mu. Může se zdát divné, že konec léta již téměř považuje za příchod zimy. Avšak pro lidi, jako je ona, jde o něco krapet jiného, než snížené teploty a nutnost neustále topit v krbu. Ta myšlenka ji také donutí na krátký moment strnout uprostřed pohybu, než s lehkým zavrtěním hlavy pokračuje.