Domek rodiny Beaux

Lehce se nad tím ušklíbne. Ne, že by Alana neměl rád, ale zrovna teď se mu o něm moc povídat nechce. ,,Kdyby mi půjčil celou půlku, budete mít oběd k večeři." Ne, že by ho to samotného nenapadlo, že. Ale dovede se chovat. Většinou. Na tu děsivou výhružku fyzickým násilím už ale nemá co povědět a tak se, hezky s rukama ve vzduchu, jak se na vzdávajícího se Francouze sluší, stáhne, aby vyplnil další rozkazy téhle své princezny. Tedy až po tom, co si umyje ruce. A ochutná to cosi, co stvořil z jejího původního vývaru, ve kterém se zelenina pomalu ale jistě mění na hustou kaši. Guláš? Pro své vlastní bezpečí se rozhodne na tenhle fakt Ali neupozorňovat. Donese jí vál a sleduje jak s uhňácaným těstem dál nakládá. ,,Třeba v lese potkají vašeho kamaráda." Nemyslí to zle, ne úplně. Možná maličko. Nepatrně. Jako bleší kousnutí. Nad tím, že by jim ale měl odnášet jídlo rozhodně zavrtí hlavou. ,,Nepotřebuji, to přece víš." Možná nemají akutní nedostatek, i tak mu to ale nepřipadá správné. Jako to ji dál jen sledovat, takže se, podle svých schopností a možností, pustí do úklidu stolu. Není to ideální způsob, jakým by to mohl udělat, nejspíš ani ne nejrychlejší, ale pořád se prostě nějak snaží pomoci.
Rád by jí pověděl, že černou nosit nemusí, dokonce ani teď, ale... jsou věci, které si člověk rozhoduje sám, navíc zrovna v tomhle s docela velkým přihlédnutím k názoru okolí. Okolí, kterému by se nejspíš nelíbilo kdyby odložila černé šaty stejně tak, jako by se mu nelíbilo, že se jí teď po domečku motá mušketýr. ,,Povinnosti nemám..." začne se svou odpovědí od konce. Hlavně tedy proto, že si není úplně jistý tým, jakou chce slyšet odpověď na svou první otázku. Skutečně přišel neohlášený, snad i v tu nejhorší dobu jakou si mohl vybrat. ,,Měl bych odejít, než se děti vrátí?" Teprve teď ustane v ne příliš efektivním uklízení, aby se na ni znovu podíval. V tomhle se prostě bude řídit tím, co si bude přát.

Krátce se zamyslí a pak souhlasně přikývne. Něco na tom bude. A tak ani ona dál toto téma nerozvádí a místo toho začne tvořit s těstem kouzla, aby ho bezpečně dopravila do pece a začal se péct. Jinak budou mít oběd k večeři tak jako tak. V půli pohybu se však zarazí. Na krátký moment, než v něm pokračuje a přesune se k peci. "Tak potkají. Neublíží jim." odvětí trošku dutým hlasem. Dutým, protože jinak by v něm zazněl náznak chladu a to nechce. Ne proti němu. Ale rozhovor s Rowenem o odsuzování lidí, kterého by se sama dopustila, jak musela přiznat, kdyby se s ním neseznámila dřív, než zjistila čím se živí, je stále poměrně živý. A to i přesto, že se odehrál před jakou dobou. A tím prohlášením, že jim neublíží si je naprosto jistá. Nechce však riskovat a zabřehávat do takové konverzace, takže radši změní téma. I když trošku nešikovným způsobem. Mírně se zamračí, nad jeho odmítnutím a zůstane potichu. Neví, co by na to měla říct. Co by vyznělo.. správně. Ponoří se tedy do ticha. Dle tichých zvuků za zády tuší, kde se Jean nachází, ale neohlídne se, co dělá. Popálit se by nebylo zrovna příjemné. Už tak jí běžné denní úkony ztěžuje bolavý bok.
Ticho pak prolomí až svými otázkami oři kterých se k němu otočí čelem. Nad jeho otázkou zavrtí hlavou a udělá pár spěšných kroků k němu, aby se natáhla a líbla ho na rty. "Jsem ráda, že tu jsi." přizná se tiše a zase se odtáhne. "Nechci ale, aby ses cítil nepříjemně." dodá tiše a zase se vzdálí. S tím, co jí pověděl. O sobě, svém původu, co se stalo s jeho rodinou. Pochopila by, kdyby to bylo nepříjemné, možná až bolestivé. Přeci jenom sem šel původně bez toho, aby věděl o tom, že již nemají otce. Trochu roztržitě přejde k ohništi, zkoumavě zamíchá obsah kotlíku a pousměje se. Hbitě vytáhne pár brambor, které rychle oloupe a v ruce přímo nad kotlíkem nakrájí na malé kousky, aby se rychle uvařily. Tak nakonec z toho bude bramboračka. "Do háje," uleví si, když se při posledním kousku nešikovně řízne do palce. Hodí brambory do směsi a palec si prostě strčí do pusy, aby nezakrvácela všechno kolem. A tiše si povzdechne, když se z venku začne ozývat šramot. "Taky ví, kdy mají přijít." zamumlá s prstem v ruce a náhle nejistě začne těkat pohledem všude možně.

Vycítí, že narazil na něco na co neměl a protože se v tom nechce rýpat víc, stáhne se, neptá se na další věci a prostě nechá prostor vyplnit ticho přerušované jen jeho šramotem při uklízení. A jeho z uklízení vyruší pár rychlých krůčků, které ho přimějí zvednout pohled od stolu právě včas, aby si vysloužil malý polibek. ,,Jsem rád, že tu můžu být." Další, z jeho upřímných odpovědí. Tahle malá rodinka mu zkrátka čím dál tím více přirůstá k srdci, už jen svou bezprostředností, které si on sám v dětství zrovna moc neužil. Nerozumí tak úplně nejistotě se kterou na něj teď Ali působí. Než stihne vymyslet jak by se na to všechno vlastně měl zeptat aby zase neřekl nějakou hloupost, sluníčko už stojí nad kotlíkem. Pracovitá osůbka. Někdy ji bude muset donutit, aby zkusila pár hodin nedělat vůbec nic. Zajímalo by ho, jak dlouho by to zvládla vydržet. ,,Opatrně!" To napomenutí přijde pozdě hned ze dvou důvodů. Prvním z nich je, že s ním přišel až po jejím zakletí, druhým to, že než jí vůbec za packu stihne chytit aby se podíval jak moc si ublížila, už má palec v puse. S tichým povzdechem nad tím lehce povytáhne obočí a lehce ji líbne na čelo. Maličko patronizující gesto, zrovna teď, ale má pocit, že je na něj ta nejlepší vhodná chvíle. ,,Než se vdáš, tak se to zahojí." Mrkne na ni a otočí se ke dveřím právě včas na to, aby viděl jak do nich nakoukla dlouhovlasá blonďatá hlavička. ,,Nedávaj si pusu, můžeme!" Seb podle všeho poslal Iris na výzvědy, jestli je bezpečné se vrátit. Ostuda po jejím prohlášení je z venkovní strany dveří skoro hmatatelná, hlavně, když se pak ozve téměř zoufalé: "Iris.." Jean se opravdu moc snaží nad tím nezačít smát, i tak mu ale pobavení více než znatelně proklouzne do hlasu, když postupně oba výtržníci vchází. ,,Nemůžeme si dávat pusu, dělali jsme vám oběd." Někdy je těžké být dospělák. Zvlášť pro něj, když si to může dovolit, protože tyhle dvě čísla nevychovává denně. Takže mu ani nedělá velký problém zarazit právě to bezprostřednější z nich, které se už pomalu chystá zasednou ke stolu. ,,Ruce umyté? A neříkejte mi, že necháváte prostírat Ali." Ne, výchovný tón hlasu mu prostě zatím moc nejde.

Má celkem štěstí, že má zrovna palec v puse a nechce znovu huhňat, jinak by mu na otázku vdávání se něco hezky řekla. Tudíž mu jen věnuje, možná těžko rozluštitelný, pohled. Ušklíbne se nad kovovou pachutí na jazyku a vytáhne palec z pusy. Zkoumavě se na něj zadívá a když usoudí, že jí neupadne, tak si založí ruce na hrudi v očekávání toho co přijde. První do dveří vejde malá Iris, jak jinak. A je stejně upovídaná, jako vždycky. Je milé vidět, že se nějaké věci prostě nemění. Pobaveně se podívá na Seba, který následuje mladší sestru stylem zpráskaného psa. Zůstává i nadále potichu a přeskakuje pohledem z jednoho na druhého, z druhého na třetího a pak zase na prvního. Když se však Jean snaží nějak ty dva korigovat, tak se ze strany místnosti, kde celou dobu stojí, ozve tichý smích. Seb se na starší sestru poměrně udiveně podívá. "Jestli takhle rozkazuješ i svým mužům, tak se nedivím, že jste taková sebranka." neodpustí si a kývne na Iris. "Šup, slyšela jsi Jeana. Musíš přeci naučit i panenku, jak se myjí tlapky." Argument s panenkou kupodivu zabere. Seb už zvedá čisté ruce v obranném gestu. "Super, tak v tom případě můžeš zkontrolovat chleba." povytáhne na něj obočí a obrátí se na Jeana. "A vy mladý muži také, umýt ruce." odmávne ho za Iris, protože si je sice po hňácání se v chlebu myl, ale mezitím zase uklízel stůl. Sama pak přejde k poličkám a začne sundavat dřevěné misky a lžíce a postaví je poblíž kotlíku. Lepší nandat přímo z něj. "Nejsi tak smutná," promluví k ní tlumeně Seb a Ali na to mírně přikývne. "To on?" jednoduchá otázka na které se mu dostane stejně jednoduchého přikývnutí navrch s varovným pohledem. "Dobře," ještě prostší ukončení krátké konverzace a pár plusových bodů přičtených na účet Jeana. "Díky," kývne sama Ali na mladšího bratra. Za to, že jim nechal chvíli osamotě. Trhnutí ramen, které mělo být lhostejné. Jenže ji jen tak neobalamutí. Vytáhle první dva bochníky, dva ještě nechá vevnitř a Ali vezme prkýnko, aby jedeš ještě teplý donesla i s nožem na stůl. V tu chvíli jí za zády proklouzne Seb, který zamíří přímo k Jeanovi. Ach bože.. "Nelíbíte se mi, ale jste lepší než Alan." prohlásí na rovinu. Ozve se zaúpení z Aliny strany. "Ale hodíte se k ní. Usmívá se s vámi. Je.. šťastná." lehké zamračení a celkově takový rozporuplný výraz, kdy se mu to, že to musí říct, moc nelíbí, ale na druhou stranu je rád, že to tak je. "Ale jestli jí ublížíte.." Dobře, tohle Ali víceméně dojme. I když už si není jistá jestli ta starost, nebo to, že celé tohle pronesl velmi klidně a zdvořile, na své poměry. "Už se perou?" ozve se nepřiměřeně nadšený hlásek Iris, který celé situaci dodá lehce absurdní nádech. "Nikdo se nepere trdlo, pojď sem a nech je." natáhne se po její drobné ručičce a odvede ji ke stolu, aby ji usadila a zkontrolovala jí packy. I panence samozřejmě. Tohle je Jeanuv boj.

Chichotání přitáhne spolehlivě pozornost nejen dětí, ale i jeho. ,,Ale no tak..." roztržitě si prohrábne vlasy, takže v nich nechá světlou moučnou šmouhu. Nemá o tom samozřejmě ani ponětí. ,,Na rozkazování je kapitán, my sebranka jen posloucháme." Krátký pohled na Seba. Jak kdo a jak kdy poslouchá. Navíc to není vůbec fér, copak on má nějaké ponětí o tom, jak jednat s dětmi? Všechno co může udělat je snažit se. A tak se nechá docela poslušně poslat za tou malou, aby nejprve jí a pak panence pomohl s umytím rukou a s trochou štěstí tak zabránil umáčeným šatičkám na obou dvou. Tentokrát totiž rukávy, ne ty jeho, stihl vyhrnout včas. Takže víceméně suché a čisté děvčátko propustí. Jen stihne odložil látku, do které si ruce utíral, když se před ním zjeví další člen téhle rodiny. Už na pohled ne tak přátelský jako malá blondýnka. A jemu se, z prazvláštního důvodu, trochu sevře hrdlo. I proto nejprve nechá Sebastiana domluvit i se všemi jeho odmlkami. No a pak... se rozhodne s ním jednat jako s dospělým. I když to může být stejně riskantní jako dobrý tah. Natáhne k němu ruku. ,,Jsem Jean. Když se někdy rozhodneš, že jsem Ali ublížil, bude jednoduší mi nadávat, když mi při tom budeš tykat." Jemný náznak upřímného úsměvu. Nedělá divadlo jako když mluvil na trhu s Iris, neuchyluje se k teatrálním přísahám. Na to je tohle moc důležitý rozhovor. ,,Ale opravdu nic takového udělat nechci. Vlastně mám v plánu pravý opak." Je to zvláštní. A těžké. Připadat si částečně zahnaný do úzkých třináctiletým klukem, vlastně ještě dítětem. Snad by mu i mohl snadno lhát. Jenže stejně jako jeho sestře, obě sestrám, nechce. Na moment se pak skutečně usměje, když se znovu ozve ta malá. Má takový dojem, že by z ní byl skvělý politik. Nechá Seba, aby zpracoval co mu pověděl, případně přišel s něčím dalším co chce říct a teprve když usoudí, že už mu nic dalšího nechce povědět ho gestem ruky lehce pobídne ke stolu. ,,Měli bychom jít, než to vystydne. Navíc, neměl by ses jako hlava rodiny ujmout krájení chleba?" Pravda, tohle je hodně riskantní poznámka, proto při ní také lehce ztlumí hlas. Na druhou stranu jí ale zamračenému mladíkovy vyjadřuje jistou dávku respektu.

Na to, jak vážná je to situace si ji asi užívá až moc. Ví, co je v sázce. Ví, že je to poměrně důležitý moment pro všechny. Protože, ruku na srdce, pokud ti dva nenajdou nějakou střední cestu, aby se alespoň respektovali, tak to můžou s Jeanem rovnou zabalit. Záleží jí na něm. Více, než by za tak krátkou chvíli mělo. Má ho ráda. Moc. Ale.. jak řekla už dřív, stará se především o ostatní. A její sourozenci jsou na prvním místě. Těsně před ním, daleko před jejími vlastními tužbami. Ale baví jí to a těžko své pobavení ovládá. Možná proto, že po dvou dnech vážnosti, smutku a zármutku je to tak moc osvobozující pocit. Takže vyprskne už delší dobu potlačovaným smíchem a moc nepomůže ani fakt, že se to pokusí ztlumit dlaní. Radši odvede hned v další chvíli Iris, aby jim do toho nevstupovala. I tak však zaslechne Sebův poražený povzdech. "Přesně o tomhle mluvím. Nemám tušení, jak to děláš." kývne směrem ke starší sestře, které pořád cukají koutky, když pouští Irisiny tlapky po kontrole, a váhavě přijme Jeanovu nabízenou ruku, aby ji pevně stiskl. "To uvidíme." zamumlá už jen. A nechá se poslat Jeanem ke stolu. I když u té poznámky zmrzne uprostřed kroku, stejně tak Ali uprostřed pohybu. Brunetka se opatrně podívá na svého bratra. Jí ten fakt došel už před nějakou dobou, ale není si jistá, jestli i jemu. Zjevně ne. "To je fakt," vydechne jen nakonec a chopí se toho úkonu. Když je pohroma zažehnána a zdá se, že už by vše mohlo probíhat klidně, tak se vydá zpátky ke kotlíku, aby začala nandavat polévku. Vezme to však tou delší cestou, kolem Jeana, aby ho krátce vzala za ruku a povzbudivě stiskla. Bude to v pořádku. promluví k němu v duchu. Pak už jeho ruku pouští, nandavá polévku a nosí všem na stůl a pak s výdechem a mírným úšklebkem nad bolestí v boku sama usedla. "Můžu?" ozve se znovu Seb a Ali přikývne. Nakloní se těsně k Jeanovi. "Uhm.. modlíme se, chodíme do kostela a tak." vysvětlí mu tiše a rychle. K tomuto tématu se v jejich konverzacích ještě nějak nedostali. "Nemusíš taky," dodá ještě. Rozhodně nepatří mezi ty, kteří by to vnucovali jiným a ani s tím nebudou začínat, kdyř všichni tři sourozenci Beaux spojí ruce a sestry naslouchají slovům, modlitbě za otce a poděkování za jídlo, Sebastiena.

Další smích, který ho překvapí stejně jako ten předchozí. ,,Já... vlastně taky ne." V tomhle ohledu prostě musí přiznat svou prohru, stejně jako v hnětení chleba. I když v tom prvním je přece jen o něco lepší, než v tom druhém. Tedy, v rozesmívání Ali, ne v přiznávání prohry. Než se do svých vlastních úvah stačí zamotat až moc, doslova ho z nich vytáhne krátké potřesení rukou. To doufám. Když už to vypadá, že minimálně pro dnešek má vše nejhorší za sebou, zase se mu docela mistrně povede většinu osazenstva domečku lehce vykolejit. Možná by si měl trochu osvěžit pár lekcí etikety. Jenom Iris, zdá se, je dál v pořádku, když na židli kýve nohama a hledá nejlepší způsob jak usadit k jídlu svou novou hračku. Pro tentokrát mu ale štěstí přeje hned dvakrát za sebou. Nespěchá s tím, aby se posadil. Nejen proto, že sám potřebuje maličko nabrat dech, ale i proto, že vlastně netuší kde je kdo zvyklý sedat, jestli vůbec si má přisednout a obecně je to všechno nějak moc ošemetná situace. Lehký a krátký stisk ruky od Ali ho povzbudí, pořád má ale dojem, že by snad raději znovu čelil nějakým banditům. Vždyť něco podobného nikdy nezažil! Formální, dvorské námluvy jsou něco docela jiného, méně osobní a rozhodně méně citlivé.
Shodou okolností a tím, že se na stole ocitne polévka i pro něj je tedy tak nějak usazen. Na varování ohledně modlitby jen lehce přikývne, ale ruce spojí také. Nedělal to dlouho. Nejspíš by ani nedokázal správně odříkat všechna slova. Nemá ale potřebu jim tenhle zvyk narušit tím, že by se nepřidal. Tiché 'amen' tak nějak na přeskáčku a najednou vyslovené od všech a přání dobré chuti ukončí malou chvíli speciální atmosféry. A pak ticho. Ne přímo nepříjemné, jen je Jean pořád tak trochu napjatý, nesvůj. Občas těká pohledem z jednoho na druhého, jako by se chtěl přesvědčit, že skutečně stvořil poživatelné jídlo a že nikoho z nich nevyděsí kostrbatá mrkvová kolečka. ,,Ehm..." potřebuje říct alespoň něco. Potřebuje aby někdo něco řekl. ,,Už jsi to Nér řek?" Dětská otázka mířená na něj, stejně jako lžíce, ze které odkapává polévka. ,,Záleží na tom, co přesně myslíš." Čekal záchranu z jiné strany. Tahle ho zastihla poněkud nepřipraveného, uprostřed pohybu ve kterém z krajíce chleba odlamoval menší kousek. Další ze zvyků, který s ním zůstal. Z chleba se prostě neukusuje.

Všimne si Jeanova rozpoložení. A ráda by ty jeho obavy a starosti a nejistotu nebo co ho teď všechno zužuje ráda zahnala, ale nedostane se jí jiné příležitosti, než mu krátce stisknout ruku a jakmile se všichni usadí, tak potom už žádná. Tedy, samozřejmě, že mi mohla hned, ale asi by to obsahovalo slova a doteky, které by se nemusely líbit Sebovi a nechce kvůli tomu riskovat křehce nastolené příměří. Přidá se k ním však na modlitbu, které se hrdinně zhostí Seb, jakožto nová hlava rodiny a pak se pustí všichni do jídla. Snese se mezi ně ticho, na které jsou všichni poměrně zvyklí, protože pokud Iris nedělá kravinky a není třeba ji napomínat, tak nikdo ostatní necítí potřebu u jídla mluvit. Tráví spolu poměrně hodně času, takže si všechno sdělí během dne. Cítí však napětí z Jeana sedícího vedle ní. Zkousne si ret, když se natahuje přes stůl, aby Iris natrhala chleba na kousíčku a ty pak hodila do polévky. Menší riziko katastrofy. Tiché odkašlání a Ali se už už natahuje, že pod stolem alespoň krátce položí Jeanovi ruku na nohu, když se ozve Iris. Přeskočí pohledem z jednoho na druhého a i Seb se zarazí uprostřed ukusování z chleba. Ali to využije jako příležitost, aby se k Jeanovi trochu natočila a otřesa se tak nohou o jeho. "To by mě také zajímalo." zadívá se tázavě na Jeana a pak se lehce zamračí na Iris. "No tak, tu lžíci nech nad talířem." napomene ji. "Co mi má říct broučku?" pobídne ji sama. Když se však děvčátko zamyslí, což u Ali vyvolá menší úsměv, tak se zadívá na Seba. "Máš se pak stavit u starého Richarda, potřebuje s něčím pomoct. A pohnula bych sebou. Gabrielle jde večer s dalšími děvčaty do města." poťouchle se uculí, když jejímu bratrovi zrudnou i uši a zase se podívá na Iris, která začala nadšeně poskakovat. Asi už si vzpomněla.

Není si tak úplně jistý, co čekat. Dobrá, není si tím vůbec jistý. Každou chvíli kterou s touhle rodinou stráví, jako by se prostě něco muselo dít. Nevadí mu to, jen mu občas připadá, že je na to všechno trochu starý, že se až příliš snadno nechá chytit když není ve střehu. Opatrně, snad skoro pro svou vlastní jistotu, odloží v očekávání další převratné novinky chleba na okraj talíře. A v duchu si udělá poznámku o tom, že i rozhodný a zamračený Sebastin má podle všeho slabou stránku nejen ohledně svých sestřiček, ale i nějakého jiného děvčete. Jen krátce, skoro nenápadně se pousměje na Ali, když zaregistruje její dotek. Pak už se ale ke slovu znovu dostane ta malá treperenda a on je rád, že v tu dobu nemá nic, na čem by se mohl zakuckat. ,,No že jí máš rád. Teta říkala, že když se lidi mají rádi, tak si to řeknou a pak dostanou miminko." Pokud Jean o něco pobledl, je to ještě málo oproti tomu, jak reaguje Sebastian. Mušketýr má však v tuhle chvíli dost práce sám se sebou, potácí se na hranici smíchu a upřímného zděšení. ,,To není tak... jednoduché, Iris. Určitě máš ráda spoustu lidí a miminko jsi nedostala." Mohl by říct něco rozumnějšího, nejspíš by i měl, ale je rád, že v tuhle chvíli ze sebe vypraví i tohle. Předchozí ticho se najednou nezdá tak zlé, zejména pro to, že se na něj zase upírá pár nedůvěřivých očí. Ještě, že pohled člověka nemůže zabít. ,,Před tím ještě většinou bývá svatba a..." zhoršuje si to. Cítí, jak si to zhoršuje. A přece se prostě musí začít trochu uculovat.

Ujídá polívky, zatímco čeká, až se škvrně vymáčkne a to se jí vymstí. Opravdu moc a moc šeredně, když v následující chvíli bojuje s tím, aby teplou polévku nevyprskla a místo toho se zakucká. Nevšimne asi tedy ani reakce dvou pánů u stolu, protože se snaží, aby se neudusila, i když by to bylo momentálně to nejlepší řešení. Jak si uvědomí ve zlé předtuše ohledně rozhovoru, který bude následovat. Je ráda, že se Jean zhostí toho, že začne mluvit, protože Ali stále ještě lapá po dechu. Nemůže mu mít ani za zlé to, že neřekl něco úplně zářného, protože sama má v hlavě úplně prázdno. U Seba tenhle rozhovor padl ještě na otcovu hlavu a upřímně se děsila momentu, kdy na to dojde u Iris. I když je tohle ještě moc malá, aby jí vysvětlili.. všechno. Sama však lehce pobledne. Přeci jenom.. to všechno prováděli. Ne jednou. A no.. začne horečnatě přemýšlet, kdy měla naposledy dny. Vyloučí tím alespoň jejích úplně první.. to. U druhého se ještě bude chvíli stresovat. Ale to nikdo z přítomných vědět nemusí. Opatrně se podívá na Jeana. Pohled na Seba radši oželí. "A?" chytí se nedokončené věty hned maličká. "A další.. věci, které nejsou jednoduché, víš? Takové miminko potřebuje hodně času." Aliénor - mistr slova. Odolá nutkání praštit hlavou o stůl. "Já vám s tím pomůžu! S těmi věcmi!" ozve se ten proklatý hlásek nadšeně. Bác. Neodolala. "Můžeš si zkusit přát miminko k Vánocům." navrhne jí zoufalá Ali. Do Vánoc je ještě moře času. A u tak malého prcka velká šance, že na to do té doby zapomene.

Automatická reakce postarat se o kuckající Aliénor je u něj tentokrát mírně... pozastavena vlastním překvapením i pohledem, jaký na něj upírá Sebastian. Který zatím mlčí, kupodivu. Mlčí, velmi pomalu sklopí či k polévce a začne v ní lžící doslova vraždit pozůstatky zeleniny. Takže Jean nakonec přece jen sebere dost duševní energie na to, aby se po odpovědi Iris otočil k Ali a zkontroloval jestli je v pořádku. Zdá se, že přinejmenším fyzicky ano. Nejspíš ani ona tak úplně nepočítala s miminkovskou možností. Nebo ano? Co když už..? Tentokrát má nepatrně podezíravý pohled on. A jen díky tomu, že Ali zrovna sleduje jí stihne včas odsunout talíř stranou, než předvede ukázkové zoufalé gesto. Jistě, nejspíš ji prostě mohl zastavit. Nebo to spíš zkusit. Ale je si docela jistý, že si z toho neodnese ani bouli, takže ji jen, ve svém vlastím pobavení, takovém tom, kdy už člověku moc jiného než se smát nezbývá, jemně vezme za ramena a znovu narovná na židli. Sebastian dobou dobou z polévky už vytvořil jistě kaši. ,,Možná že když nám ukážeš, jak se umíš postarat o panenku, přijde miminko." Tohle by přece mohlo na chvilku zabrat, ne? Není si jistý, rychle totiž přepočítává měsíce do Vánoc. Ne, to by nevyšlo. K Vánocům Iris mimiko určitě nedostane. Tedy, pokud tím Ali nemyslela oznámení o miminku. Rukou na stole vyhledá její dlaň, kterou jí lehce stiskne. Jen malý pohyb. Všechno bude v pořádku. Vůbec není šokovaný. Můžou mít třeba pytel miminek, zůstane. ,,Víš jak jim můžeš pomoct k miminku, Iris?" Ozve se Seb, když od sebe pomalu odsouvá nedojedené jídlo. ,,Ani se od nich nehni. Když je nenecháš samotné, budeš moct být u toho, až se objeví." Malý zákeřný hajzlík.

Už už se chystá, že zvedne hlavu a praští s ní o stůl ještě jednou, když ucítí ruce na ramenou, které ji zase narovnají. Podívá se na Jeana, který už se asi ve svém vlastním zoufalství dostal tak daleko, že mu zbývá jenom smích. Pobavení v očích, které jeho modré oči, obyčejně tak vážné, krásně prozáří. Pohledem od něj pokračuje k Sebastienovi, která zarputile hledí do polévky a vraždí zeleninu. Jen tiše doufá, že si místo ní nepředstavuje tvář jednoho z nich, když pohledem krátce zalétne k Iris, která možnost, jakou jí dal Jean, zvažuje tou svou nepochopitelnou dětskou logikou. Ucítí však dotek Jeanovi ruky. Zadívá se mu váhavě do tváře. To gesto ji potěší. Zahřeje u srdíčka, protože to v dané situaci znamená jen jedno. Pokud by k tomu došlo, tak ji v tom nenechá. A to vědomí jí stačí, aby se trochu uklidnila. I tak však nenápadně zavrtí hlavou, zatímco se Seb rozmluví směrem k Iris. Rozptýlit jeho podezření, alespoň tak, jak je v jejích silách, jí přijde správné. Už jenom proto, že ona osobně se na další dítě, tentokrát její vlastní, prozatím opravdu necítí. Stačí jí ti dva. I když.. Iris vychovává od batolete. Takže se nemusí bát toho, že by nevěděla co a jak. Ale beztak se jí uleví, pokud příroda ještě nějakou chvíli tu počká.
Otočí se na Seba, podepře si loket o stůl a o sevřenou pěst bradu, když se na něj podívá. Typickým pohledem děláš si ze mě sakra srandu?, jehož ekvivalent má i Jean v očích. "Iris, beruško," než spustí pohled ze Seba, tak se jí v očích zablýskne vlastní zákeřností se kterou se Jean ještě tak úplně nesetkal. Ale v jejich rodině je spousta společných rysů, nemůže za to. Podívá se s milým úsměvem na sestřičku a postřehne, jak se Seb zamračí. "Vždyť jsem k nám do rodiny teď přivedla strejdu Jeana, to se ti nelíbí?" optá se jí a holčička začne hned vehementně přikyvovat. "Líbí! Mám ho ráda!" ach ta dětská bezprostřednost, která jí teď hraje do karet."Neměl by teď někoho přivést Seb? Co myslíš? další přikyvování. Pak se zahihňá a překryje si pusinku ručičkama. "Seb má rád Gábi!" zavýskne nakonec. A Ali jí to škodolibě odkýve. "Takže můžou mít miminko!" začne nadšeně poskakovat a polovina polívky skončí na stole, než jí Ali stihne lžíci vzít. "Ty Jeana a Seb miminko!" rozhodne se Iris a důležitě přikývne. "Takže půjdu s tebou za Gábi!" rozhodne kategoricky Iris a v Alině tváři se objeví výraz, který by se dal popsat jen jako ups. Když se Seb zvedne od stolu a začne po obědě uraženě uklízet, Ali si klidně dojí polévku a u toho nasouká ještě pár lžic i do Iris. "A co budeme dělat my?" otočí se tázavě s čertovským úsměvem na Jeana. Asi by se měla cítit víc provinile a překažené rande, ale co.. zasloužil si to. "Když povinnost miminka přešla na Seba." neodpustí si, když se za nimi ozve rána.

Lehké zavrtění hlavou, nevyslovené ne. Maličko uklidňující. Ne natolik, aby ho zbavilo všeho napětí, ale rozhodně dost na to, aby jí za to byl vděčný. Tedy do doby, než se svou trochou do mlýna přispěje i Sebastian. Než vůbec Jean stihne vymyslet nějakou pořádnou reakci, už se do toho pustí Ali s naprosto obdivuhodnou sebejistotou. Dalo se předpokládat, že to se svými sourozenci umí, ale že to s nimi umí až takhle... opravdu, kam se hrabe kapitán. Tentokrát svůj smích tlumí on, když Iris dojde k závěru o tom, že rozmnožování jejich rodiny připadá na Seba. Tedy, ono by to ve výsledku vůbec k smíchu nebylo. A vlastně to od něj není ani trochu hezké, ale je to trocha úlevy, kterou potřebuje. Jakmile se ale mladík uraženě zvedne od stolu a když Ali ještě souká trochu jídla do Iris, stejně se ale nakonec projeví jeho dobrácká povaha. ,,Nenecháme si ji tady? Přece jen šli na procházku, když jsem přišel..." Mluví o něco tišeji, hlavně pro Ali, ale v nevelké místnosti to stejně nejspíš uslyší všichni. Ať už je odpověď jakákoli, nakonec ale vstane i on. Ještě pořád se nedostal k tomu aby Sebastianovi předal to, co mu přinesl. ,,Sebe?" Z kapsy kabátu, teď už nějakou chvíli zapomenutého a odloženého přes židli, vynadá váček s pár mincemi. Není to velká suma a není to skutečný plat, ale pro někoho kdo zatím nemusí sám živit rodinu je to nejspíš i tak velmi vítaný příspěvek. ,,Kapitán posílá tvou odměnu za minulý týden, když ses pro ni nezastavil sám. Mohla by se ti na odpoledne hodit." Přátelský úsměv, skoro vědoucný, se mu mihne na tváři, když váček chlapci předá. Nestačí to sice k tomu, aby za sebou nepráskl dveřmi, ale je to alespoň něco.
,,My?" Vrací se s otázkou k Ali, k jejímu čertovskému úsměvu a jiskřičkám v očích. ,,Vím co budeš dělat ty. Nemysli si, že jsem si nevšiml toho, že tě ten bok pořád bolí." O tom, že bolí a nepříjemně pnou jeho zranění se nějak pozapomene zmínit. Je to přece něco docela jiného. Nabídne sluníčku ruku, aby jí pomohl vstát ze židle a na chviličku si ji k sobě přivine. ,,Takže mi, má milá, povíš co je třeba dalšího udělat a sama budeš odpočívat." Kupodivu tentokrát zní vlastně docela rozhodně, skoro i přesvědčivě. Jestli to ale bude platit zrovna na ni... no, těžko říct.

Sjede pohledem krátce na Jeana, když zaslechne, jak se tlumeně pochechtává. Jí samotné je znát pobavení v očích. Pak se však začne věnovat zase na chvilku Iris, aby se ujistila, že se pořádně nají. "Tak šup, ještě jednu, dobře?" začne smlouvat s prtětem. Koutka oka se podívá na svého.. přítele? Asi. Je to celé ještě zvláštní a s jemným úsměvem souhlasně přikývne. "Necháme," souhlasí s ním. Není zas taková potvora. Celé to divadýlko bylo především proto, aby Sebastiena trochu srazila, než by si začal až moc vyskakovat. Navíc má Jean pravdu v tom, že už si Seb dnešní díl starání se o Iris odbyl. Na půl ucha poslouchá, co se děje za nimi, když si přesedne vedle Iris, aby ji jednou rukou pomáhala s jídlem a druhou sama do sebe soukala jídlo.
Během té krátké chvíle se energie z blonďaté dívenky začne pomalu vytrácet, jak se naopak plný její bříško a ani nenadskočí, když se ozve prásknutí dveří. Když zamítavě zavrtí hlavou, tak se Ali zamyšleně podívá do jejího talíře a usoudí, že už toho snědla dostatek. Takže ho odsune a dál ji nenutí. V tom se však nad ní objeví Jean. Postaví se a nechá se vtáhnout do jeho náruče ve které se téměř ztrácí. Nespokojeně zamručí. Samozřejmě, že to poznal. "Už je to o dost lepší," namítne chabě. K ničemu dalšímu se nezmůže v to teple a jen spokojeně vydechne. "Jestli já nemůžu nic dělat, tak ty už tuplem ne." zamrmlá a rukou mu lehce přejede přes obvazy. "Nér?" tenký hlásek ji donutí se odtáhnout a podívat se na sestřičku, která si mně očička. "Teď budeme uspávat a pak si půjdeme odpočinou na sluníčko." rozhodne se a líbne Jeana na tvář, než se natáhne pro Iris, aby si ji zvedla do náruče. "Zazpíváš mi?" kňouravý hlásek dává najevo, že je opravdu nejvyšší čas, aby se šla na chvilku prospat, jinak začne být celá protivná a rozmrzelá. "Já nevím, asi nechceme trápit Jeana tím, že by mě musel poslouchal." usměje se na oba a přenese Iris do Aliiny postele. "Můžeme pak ještě srovnat dřevo co nasekal Seb," navrhne k Jeanovi. Nějak tuší, že se s pouhým odpočinkem i pro něj, který mu navrhla nespokojí. Zároveň mu ale odmítá dát něco namáhavého. U toho zababuší Iris do přikrývky, která obejme novou panenku, i její starou, plátěnou, tolikrát zpravovanou, že už jí Ali několikrát navrhovala, že jí ušije novou, ale vždycky odmítla. Je v jejich rodině, co si sama Ali pamatuje.

Sám sebe v duchu pochválí za to, že tentokrát situaci odhadl celkem správně, když navrhl, aby Iris přece jen zůstala s nimi. Třeba na to všechno vychovávání ještě časem přece jen přijde a není tak úplně ztracený případ, jak by se mohlo zdát. Jen to prostě bude chtít trochu trpělivosti na všech stranách. ,,Na mě nespoléhají další dva človíčci co potřebují, aby mi bylo brzy dobře." Jen tichá námitka na to, že by ani on neměl nic dělat. Možná je v tom mimo pravdy i trochu tvrdohlavosti, jakési mužské pýchy. Potřebuje si dokázat, že se nenechal úplně odepsat, Hlavně po tom fiasku co se odehrálo, když zkusil ráno vzít do ruky dlouhou mušketu. Mušketýr, co by nemohl střílet... raději se usměje aby tyhle myšlenky zahnal a vykoukne přes Aliino rameno na Iris, která si vyžádala trochu pozornosti, takže se svého ukořistěného sluníčka dobrovolně vzdal. Za malý úplatek v podobě polibku na tvář. ,,Jsem si jistý, že by mě to netrápilo ani trošku. Princezny přece vždycky zpívají hezky." Ostatně, ta malá ji přece na princeznu pasovala. Takže Jean si nemá důvod maličko nepřisadit, když ji Ali ukládá do postele a on se mezi tím ujme toho, aby sklidil ze stolu.
Když už Iris spokojeně spí a oni dva vyklouznou ze dveří na odpolední sluníčko, s neskrývaným ulehčením si oddechne. Mohlo to všechno jít lépe, ale také nejspíš mnohem, mnohem hůř. I tak má pocit, že snad získal pár prvních šedivých vlasů. ,,Jak se ti to hojí, sluníčko? Doopravdy, myslím. Teď nikdo jiný neposlouchá." Dělá si spoustu starostí, tohle je ale zrovna jedna z těch, které se dostanou ven. ,,Slib mi, že kdyby se cokoli dělo, půjdeš za Bernardem. Nebo klidně za katem, nebo za kýmkoli..." To je jedna z výhod, které si on může dopřát... každodenní kontrolu od ubručeného starého mušketýra. Lehce ji vezme za ruce. Vždyť ji teprve našel. Musí mu dovolit se o ni bát, nechce aby ji zase hned ztratil.

Nemá ráda, když je tak nesnesitelně rozumný. Opravdu ne. Protože má v takových chvílích pravdu. A to snáší ještě hůř, protože jí to kazí její siláctví. Také si potřebuje něco dokázat. Každý jednotlivý den. Že na to má, na výchovu sourozenců, protože pokud selže.. nechce na to ani myslet. Tato myšlenka jen přispěje k tomu, že se nakonec přání Iris podvolí a jakmile si povzdechne nad princeznami a uloží ji, tak si odkašle a začne tiše zpívat. Ukolébavku, kterou kdysi zpívala maminka jí. Ale ona se už nedostala k tomu, aby ji předala i Iris. Musí tedy ona. Musí se postarat o to, aby takovéhle drobné zvyky jejich rodiny přežily. Seb musel Iris na procházce opravdu unavit, protože ta odpadne ještě před koncem. Sedí u ní o pár chvil déle. Pohladí jí po vláskách do kterých s láskou v očích vtiskne polibek, než se potichu zvedne. Na odchodu se ještě chytí za hlavu, šeptem prokleje Seba a rychle vtáhne dva, poněkud tmavší, bochníky z pece. To je mu podobné. Pohledem kontroluje malou, jestli ji ten náhlý rozruch nevzbudil, ale ta spí jako zabitá. Vyklouzne tedy za Jeanem zedveří, které potichu zavře. Pousměje se nad jeho úlevným výdechem. Nestihne k tomu nic říct, protože ji sám zavalí slovy, nad kterými si jen povzdechne. "Bolí to. Trochu. Když zvedám těžší věci." přizná se s pokrčením ramen. "Ale hojí se to. Žádný zánět nebo tak na obzoru. Dávám si na to pozor." ujistí ho. I tak však po ní chce slib. Který mu dá. "Slibuji. Jak jsi řekl, spoléhají na mě jiní, nemůžu zbytečně riskovat." Moc. Lehce mu stiskne ruce a klidně se na něj pousměje. "Budu v pořádku," snaží se ho uklidnit šeptem. Pak však jednu ruku vymaní a natáhne se, aby mu pobaveně vyklepala z vlasů mouku, kterou tam měl po celou dobu jídla. "Vedl sis dobře. Iris tě zbožňuje. A Seb respektuje, i když se tak nechová." prsty sklouzne po věčně zarostlé tváři, aby ho po ní pohladila. "Bude to už jen lepší a lepší. jen si všichni čtyři potřebujeme zvyknout."

Za tichého, příjemného zpěvu sklidí ze stolu a vyjde před domek, kde počká na Ali. Nejspíš od něj není úplně fér, že ji hned zasypal svými otázkami, ale má o ni starost a navíc si celé její zranění stále dává za vinu. ,,Neměl jsem ti říkat, ať seženeš ty děti, měl jsem tě prostě poslat pryč..." uvědomuje si, že je zbytečné litovat něčeho, co nemůže změnit. Někdy je ale těžké nechat věci prostě být. K tomu, aby alespoň částečně opustil tohle teskné téma ho přiměje jí packa ve vlasech, ze kterých mu vytřepe bílý obláček. Překvapeně ho chviličku sleduje, než se znovu usměje. ,,Myslíš? Mám dojem, že miminkovské téma mu moc radost neudělalo." Další věc, která mu teď nejspíš bude chvilku strašit v hlavě. Ale řekla, že si mají zvykat čtyři. To je přece dobrá zpráva, ne? že si mají zvykat... čtyři. Úsměv se mu ještě o něco rozšíří. Tentokrát ne kvůli zmíněnému počtu, ale kvůli celkovému obsahu sdělení, i pro to jemné pohlazení na tváři.
,,Víš, že se teď nejspíš kvůli tobě ve městě utrápí pár místních mladíků, když sis oficiálně pustila do života jednoho cizího mušketýra?" Nepochybuje o tom, že po ní pokukuje víc než jeden z místních. Je krásná a má zlaté srdce. Tak nějak úplně nerozumí tomu, proč se rozhodla trávit svůj čas s ním, ale přijímá to s vděkem a radostí. ,,Navíc když ten tě už jen tak nepustí." Znovu ji obejme, aby podpořil svá slova i proto, že mu zkrátka její blízkost dělá dobře. Drobné i větší doteky, občasné políbení. Téměř se tím ujišťuje o tom, že si ji nevysnil, protože si připadá jako kdyby se skutečně vrátil do doby, když mu bylo devatenáct, kdy vedle sebe chtěl mít podobným způsobem Antoinette. Tu mu ale vzali. A on nikoho, nikoho nenechá, aby mu vzal Aliénor.

Těžce si povzdechne a zavrtí hlavou. "Poslat mě pryč a ty děti tam jen tak nechat?" tohle možná není úplně fér od ní, ale nemůže si pomoct. Jakoby si myslel, že by ho v takovém případě poslechla. Jediné, co si vyčítá ona, je to, že ho neodtáhla s těmi dětmi. Ale v relativně rozumné míře. Chápe, že má povolání jaké má a to obnáší rizika. Rizika, která se jí ani za mák nelíbí, kvůli kterým se o něj vždycky bude kouskem svého bytí bát, když ho zrovna nebude mít na očích. V další chvíli se však ušklíbne. "Zajímavé, že to napadlo Iris a nikoho z nás ne." podotkne a položí mu obě tlapky na hruď. "A Seb se s tím srovná. Věř mi." ujistí ho a pokusí se přidat i úsměv u kterého doufá, že má uklidňující účinky. Pro jistotu ale přidá i pohlazení po tváři, i když má hned v další chvíli nutkání ho do ní štípnout.
"Bych chtěla vidět jací," odfrkne si a začne studovat jeho tváře. Zkoumavě přejíždí pohledem jeho tvář píď po pídi. Nechá se přitáhnout do jeho náruče a pousměje se. "Mušketýra? Ano." natáhne se a líbne ho na hranu čelisti. "Cizího? Ne." políbí ho na tvář a rukou ho pohladí po rameni a paži. "Mého." přitulí se k němu a začne mu přejíždět prsty po boku. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Zvedne k němu hlavu, zrovna aby si zasloužila polibek. Usměje se a prsty mu vjede do vlasů, když hrozí, že mu pár pramínků padne do tváře. Prstem mu pak přejede přes spánek, po tváři a čelisti až na krk a zamyšleně se zastaví u klíční kosti. "Co když," potřebuje dva pokusy, aby to vyslovila. "Co když přivedem Iris miminko my? A dříve než bychom třeba.. někdy.. chtěli?" váhavě se mu zadívá do očí a maličko se odtáhne.

Povzdechne si nad jí otázkou, téměř zoufale. Má pravdu, samozřejmě, že má pravdu. Přesně kvůli takovým věcem je mušketýrům doporučeno se do žádných vztahů nezaplétat. ,,Jsi si jistá, že to nenapadlo ani jednoho z nás?" Maličko si rýpne, ale podle toho jak na to s čím Iris přišla reagoval, musí být docela jasné, že o tom vážně moc nepřemýšlel. Měl, rozhodně měl, ale na tom teď už přece tolik nezáleží. ,,Třeba ti, co po tobě ve městě pokukují? Nemyslím si, že by si nějaký z nich troufl mě vyzvat na souboj, ale jeden nikdy neví..." škádlí ji, s neskrývanou radostí a pobavením, když ji skoro majetnicky obejme jednu ruku o něco níže než na kolem pasu, než by se slušelo. ,,Tvého?" Ten dotaz se téměř ztratí v tom jak se k němu přitulí, v tom jak se na něj podívá. Copak tomu může odolat, copak chce? Podruhé ji dnes doopravdy políbí, bez ohledu na to, že jsou venku, že může vyběhnout rozespalá Iris, že se může předčasně vrátit Sebastian, nebo projít kolem kdokoli z města. Vpíjí se jí do rtů, bere si její pozornost a dává jí svoji, jako by ani nechtěl ten polibek ukončit. Ukončí, musí, ale jen velmi pomalu se vzdaluje od jejích rtů, to když mu pak začne s něčím téměř připomínajícím nervozitu přejíždět rukou po košili. Zastaví její packu, proplete si s ní prsty, tuší, že přijde rozhovor na téma, které nad ním samotným visí, chce jí dodat odvahu.
A když to konečně poví... najednou mu to nepřipadá tak děsivé. ,,Pak se stanou hned dvě věci, moje sluneční vílo." Jeho hlas nabere téměř konejšivý tón. ,,Místní kněz nám vynadá, že jsme s něčím takovým nepočkali do svatby a Iris bude mít dojem, že jí už navždycky splníme úplně všechna přání." Vlastně je to docela prosté. Pro něj. Když to podá takhle. Když zapomene na svoje povinnosti, na všechny případné komplikace. Dělá to tak trochu schválně, chce aby to vyznělo prostě, jednoduše. Aby si nedělala až moc starostí, aby... byla prostě šťastná. ,,Pokud bys to tak tedy chtěla, Ali..." jsou i jiné cesty, každý o nich ví. A jeho osobní názor na ně by zcela ustoupil tomu jejímu, jejímu přání. Může jí říkat "má" jak moc si sám bude přát, ale vlastnit, vlastnit ji nikdy nebude. I kdyby si někdy vyměnili sliby.

Trošku se uzardí. Protože, řekněme, že jí to do dneška opravdu nedošlo. "Minimálně mě to vůbec nenapadlo, upřímně." zamumlá a ptá se sama sebe v duchu, jestli se vůbec někdy před ním přestane červenat. I přesto, co spolu vyváděli, si totiž tento otravný zvyk udržuje. Zjisťování, kolik odstínů červené zvládne na svých tvářích vykouzlit, zamezí další Jeanova věta, při které se zarazí a lehce zmateně se na něj zadívá. "Nikdo po mně nepokukuje." odvětí se zapáleným přesvědčením o své pravdě. Toho by si přeci všimla. Že jo? I když.. ona? No..
Myšlenky se vypaří z hlavy, jakmile si ji k sobě přitáhne blíž. Když se v reakci na to k němu přitulí. A zvláště v polibku, který jí věnuje. S něhou mu ho oplácí, jemně ho laskající ve vlasech. Avšak i přes to všechno se jí myšlenky začnou do hlavy zase pozvolna vracet. Neodbytné, na které potřebuje odpověď a kvůli tomu náhle znejistí, což Jean podle všeho vycítí, když pomalu polibek ukončí. Když se ještě pomaleji odtahuje a ona má sto chutí ho prostě popadnout za košili a zase si ho k sobě přitáhnout. Neudělá to však. Nemůže. Když už se tohle téma načalo, tak je třeba ho také dořešit. Alespoň v jejích očích. I tak má problém s vyslovením. Stiskne u toho jeho ruku a zadívá se mu do očí. Chce vidět jeho výraz. Co se odráží v jeho očích. A ta slova. Překvapí ji. Ne, že by o něm pochybovala, ale tohle nečekala. Ne v takovém rozsahu. Překvapeně na něj zůstane hledět. Zní to tak jednoduše. Až když se znovu rozmluví, tak ji vytrhne z jakéhosi transu, do kterého se dostala a zavrtí lehce hlavou. "Já.. bylo by to hrozně brzy a všechno, ale" na chvíli se zarazí a pak se pousměje. "Ale nemohla bych jinak, než Iris její přání splnit. Nic jiného bych nedokázala, ani nechtěla, ale taky nechci, aby sis ty připadal kvůli tomu nějak.. vázaný ke mně." lehce se zamračí. "Já.. kdybys to nechtěl ty, zvládla bych to." trošku se do toho zamotala, ale doufá, že ne natolik, aby to zabránilo alespoň jakémusi porozumění. A pustí jeho ruku. Ne. Nechce, aby s ní zůstával případně jenom z povinnosti, nebo čti nebo bůh ví čemu. Zvládá vychovávat dva caparty, třetí by se už ztratil.

Sleduje, jak se po jeho odpovědi pomalu mění výraz v její tváři, jak se z pochopení stává překvapení, ve kterém zápasí nedůvěra s touhou věřit. Nechá ji mluvit a dovolí ji, aby se stáhla, aby vyklouzla svou rukou z jeho. Pochybnosti podle všeho vyhrávají. Nemůže se jí divit, snad to i chápe a přesto... další tichý povzdech. "Projdeme se?" Kývne k blízkým stromům. Nemusí jít daleko, zůstanou tak blízko, aby je Iris nehledala, aby ji slyšeli, když by měla špatné sny. Jen nechce stát na místě. Vždy pro něj bylo snaží přemýšlet za pochodu, tohle je důležité, další z momentů o kterých je přesvědčený, že ho mohou stát... ji. Netrvá pak dlouho, než se konečně rozhodne Ali odpovědět, jen pár kroků, po tom co se první stínyy stromů vyšplhají od jejich nohou až ke tvářím. ,,Pamatuješ, co jsem řekl Sebastianovi? Nemám v plánu ti ublížit, chci, abys byla šťastná." Není moc dobrý řečník, minimálně co se jeho vlastních pocitů týče, dokud nemá možnost zabalit je do polovičatých žertů. Tahle chvíle mu to skoro bolestivě připomene. Mnohem snažší je pro něj prostě věci dělat, ukázat. ,,Navíc není možné, aby mě k tobě něco takového připoutalo." Lehce zavrtí hlavou, než se zastaví a otočí proti ní, lehce se přes šaty dotkne místa, kde jí tluče srdce. ,,Protože to už se stalo." Tak. A dokonáno jest. Udělal ze sebe zranitelného hlupáka, co se zvládl zakoukat... co se zvládl zamilovat do prvních srnčích očí, které ve městě uviděl.

Jen mlčky přikývne na jeho návrh a pomalu se rozejde směrem, kam kývl. Plánuje zůstat poblíž domku, ale pochybuje, že by Jean zamýšlel něco jiného. Přeci jenom.. i když s dětmi dost pravděpodobně moc zkušeností nemá, podle toho, kolik úsilí ho stálo čelit dneska oběma jejím sourozencům, tak má ten cit a smysl, aby věděl z rozumných a povinnostních důvodů co a jak.
Kráčí v tichosti a Ali to nenarušuje. Cítí, že má nějaký důvod pro to, proč ji o to požádal a chce mu poskytnout všechen čas světa, pokud to bude v jejích silách, aby udělal to, co chce či přeje. Pak se konečně rozmluví. Stočí k němu pohled, který do této chvíle upárala pod nohy a znovu jen lehce přikývne. Zmateně se však zamračí, když pokračuje. Nerozumí tomu, co se snaží říct. Udělá ještě krok, než jí dojde, že se zastavil. Pa tak učiní také a otočí se k němu.
Skryti v chladivých stínech stromů v jinak parném srpnovém odpoledni, stojí naproti sobě a Ali sleduje, jak zvedá ruku a dotýká se jí u srdce. Když zároveň s tím těch pár slůvek, které v první chvíli prostě nedávají už tak dost zmatené dívce smysl. Pak se však začnou kolečka znovu točit. Prudce zvedne hlavu, podívá se mu do tváře. "Ale.." vydechne tiše s trochou bezradnosti. Nespouští pohled z jeho tváře, místo toho ho upře do jeho světlých očích, když se nejistě kouše o rtu a nevědomky obejme pažemi. Podívej se na sebe. On se ti tu otevře a ty se objímáš, jakoby tě snad postřelil. vysměje se sama sobě v duchu a ruce pomalu spustí podél těla. Stále nejistá, jako první den, když takhle naproti sobě stáli na tržišti krátce poté, co pustit toho kluka. Opět netuší, co by měla říct. Co se na to vůbec má říct. Emoce se v ní víří jedna přes druhou. Od až dětinské radosti, přes nejistotu a strach z tohohle neznáma, po zalíbení, které k němu cítí. A nejen to, něco hlubšího. Ano, je tam něco hlubšího. Ale neví, jak to vyslovit. Jak to zformulovat. Lehký náznak frustrace z neschopnosti se vymáčknout. Až po nekonečnou touhu. Touhu mít ho u sebe, být důvod jeho smíchu, poslouchat jeho hlas a hřát se v jeho náruči. Nechat se jím opečovávat a opečovávat jeho. Je to bláznovství. Je to jedno velké bláznovství. Ví to. Ale..
Nohy se samy pohnou, když překonají tu vzdálenost mezi jimi, ruce jakoby žily vlastním životem, když mu jedna vjede zezadu do vlasů a přitáhne si k sobě zatímco druhou položí na jeho srdce a rty si samy najdou ty jeho, když tiše vydechnou jeho jméno, aby mu daly vše co můžou. Aby mu předaly zprávu a odhalily všechny ty emoce u kterých netuší, jak je vyjádřit slovy a především tu jednu. Tu, která dává jasně najevo, že je v tom sama až po uši a nemá nejmenší ponětí co s tím má dělat, ale věří mu. Věří, že to zvládnou. Nějak. Musí.

Ale... to slovo plné čehosi je snad horší než facka nebo přímé ne. Po 'ale' až moc často následuje něco špatného. 'Ale' ho nutí spustit ruku, kterou se jí lehce dotkl. Blázen pro něj nakonec bude moc slabé slovo. Nějaká jeho část se po tom ale a po tom jak se obejme rukama, jako by se před vším co právě slyšela chtěla chránit chce sebrat a odejít. Připadá si stejně hloupě, jako když skládal přísahu před královnou, kterou málem z celé nervozity pokazil a popletl slova. Teď nejspíš udělal to samé. Chybu. Další z nekonečné řady, co už má za sebou. Vždyť ani nevydrží pohled, kterým ho zkoumá, sám tím svým zaběhne kamsi nad její pravé rameno. Za jak dlouho asi zvládne kapitána uprosit, aby mu dovolil vrátit se do Paříže? Raději by se upíjel k smrti tam, než tady, kde by ji mohl zase potkat... ,,Omlouvám-" se. Druhé slůvko už ale zmizí v jejích krocích, v náhlé blízkosti, v šeptaném jméně a hlubokém, téměř dravém polibku přesto plném něčeho nového, upřímnějšího. Tiskne ji k sobě, jako by to bylo poprvé a zároveň naposledy, co ji má mít v náruči. Náhle se mu téměř nedostává dechu, když rukama pře šaty kopíruje křivku jejích boků a zadečku. Srdce se mu ozývá ve splašeném rytmu. Nervozita co ho ještě před chvílí držela ve svých spárech zcela zmizela, nahrazena touhou po její blízkosti, po tom být jí blízko, teď, znovu, napořád. Téměř nenechá vydechnout ani ji ani sebe. Podaří se mu černou sukni vyhrnout dostatečně vysoko, aby pod ni mohl vklouznout rukou, dotknout se holé kůže jejího stehna, prozkoumávat tu dokonalou hebkost, druhou rukou alespoň přes látku dlaní obkreslí, polaská, sevře její ňadro. S polibky sjede k jejímu krku, kde se zastaví jen kousek pod pravým ouškem, aby se tam zdržel, zanechal stopu svojí přítomnosti. Může, chce, musí. Protože na to má právo, protože...
Malý záchvěv zdravého rozumu přijde, když se svou dlaní pod jejími šaty vystoupá ještě o kousek výš. Chce, celé jeho tělo chce v téměř bolestivém napětí a přece se snaží, snad víc kvůli ní, než kvůli sobě. ,,Neměli..." Další políbení o kousek níž, prsty, co poprvé lehce přejedou jen pár centimetrů od jejího rozkroku. ,,Co když..." přeje si, aby toho nevyužila, aby ho nezastavila a musí to být jasné ze všeho co dělá, ze zhrublého hlasu, kterým k ní promluví, než ji téměř bezohledně otočí zády k jednomu ze stromů a znovu se jí vpije do rtů, aby pak mezi ně pronikl i jazykem.

Nechce, aby to dopověděl. Nechce, aby vyslovil to druhé slovo, stejně hloupé jako to první, i když si uvědomila, že to způsobila ona. Svou reakcí. Váhavostí a schováváním se. Políbí ho o to prudčeji. Aby mu to všechno co nejrychle ji vyhnala z hlavy, aby na takové hlouposti zapomněl. A věnoval se jí. Jenom jí. Protože je jeho a on její a na ničem jiném nesejde. Ne v tuto chvíli. Alespoň v jejích očích.
A možná i jeho, když ji hned sevře v náruči. Přidržuje si ho u sebe, jakoby si to měl každou chvíli rozmyslet a zmizet. Vypařit se jí a jako dým proklouznout mezi prsty, kterými svírá prameny tmavých vlasů. Dech se krátí až podezřele rychle, a stejně rychle se dostavuje slabost v nohách, když ucítí prsty na holé kůži pod sukní. Vydechne do jeho rtů, lehce ho kousne. A tichoučce zasténá. Už jen tím, jak se to celé seběhlo, tím, jak chvátají, horečnatě, neschopni se dostatečně nabažit jeden druhého. Ručkou vklouzne pod bílou košili. Musí, potřebuje se ho dotýkat. Jeho horké kůže, cítit pod prsty zběsilý tlukot jeho srdce. Stejně zběsilý jako její. Lehce zatne prsty do zad, když přejíždí rukama po lopatkách a natiskne si ho ona sebe ještě blíž a blíž. I když už to víc nejde. Pořád má pocit, že je až příliš daleko. Trhaně vydechne, když sklouzne rty níž, po jejím krku a dlaní, která ji téměř pálí naopak výš. "Neměli," vydechne tiše a drží si ho o to pevněji u sebe. "Tak nic," odmávne to kamsi v dál. Ne, nemůže to šílenství zastavit, ani kdyby stokrát chtěla. O čemž se dá pochybovat. Zhrublý hlas rozechvívá cosi v jejím nitru, vzduch prudce vyrazí z plic, když ji přirazí na strom. Sotva zlomek vteřiny, aby ho zase trošku lapavě dostala dovnitř, než ji znovu připraví o vzduch, vůli, sebeovládání.. cokoliv, jeho rty a jazyk, který si najde cestu do jejích úst a pustí se s tím jejím do zběsilého tance. Ručky překotně vykasají košili a polaskají odhalený trup. Dokonce najdou dostatek vůle, aby přes obvazy přejeli s citem a opatrně, jen proto, aby si tu až zběsilost vynahradily jakmile je zase opustí. Sklouznou přes hruď a boky níž, až k lemům kalhot a tkanici, kterou až bezmyšlenkovitě povolí. Ale ne.. nemají trpělivost na to, aby ji úplně rozvazovaly. Jen povolit natolik, aby jedna ručkou mohla vklouznout pod látku a polaskat ho na těch nejintimnějších místech, pevně ho sevřít a zasténat s až zoufalou potřebou. "Vezmi si mě," zašeptá do rtů horce spíše rozkaz než žádost a pomalu zapumpuje ručkou, aby ho ani nenapadlo protestovat. Na podtrhnutí těch slov se dokonce i překoná a netrpělivě vytahá tkanici z oček.

Tichý vzdech ne nepodobný chtivému, nedočkavému zavrčení prozrazuje, že si velmi dobře uvědomuje její doteky a polibky, že vnímá její prsty a nehty na svých zádech. To co se mezi nimi odehrává má daleko, velice daleko k čemukoli co bylo dřív a přece je to něco po čem zrovna teď touží, co chce a potřebuje, za čím s téměř sobeckou neústupností jde, když Aliénor odmítne jedinou možnost to vše zastavit, kterou jí dává. Pak už totiž žádná není, nebude. Otočí ji ke stromu a přivlastní si její rty v bezohledném polibku, dokončí výstup své dlaně k jejímu klínu, přes který přejede prsty, jeden, dva, proniknou do jejího ženství v rozhodných, majetnických pohybech korespondujících s tím, jak se dobývá do jeho kalhot. Nemají čas, snad i kdyby měli všechen na celém světě nic by teď nezměnilo, nezpomalilo a nezjemnilo, co se odehrává. Nemusí odpovídat, ne slovně, na horce šeptaná slova. Místo toho se dívenka před ním, kterou si sám tak krásně pokazil, dočká kousnutí do spodního rtu, toho že ruka z jejího klína na moment zmizí. Pár vteřin odloučení, které se mu i tak zdá příliš dlouhé, během kterých stihne popotáhnout vlastní kalhoty o něco níž, vyhrnou jí sukni nad boky, pevně ji chytit a nadzdvihnout. Tak, aby kolem něj mohla omotat své nohy, aby se zády zapřela o hrubý kmen stromu, aby se do ní vnořil vlastně bez varování, s rozhodnou, vášnivou hrubostí a hlubokým hrdelním stenem co topí v jejích rtech. Začne se v ní pohybovat téměř okamžitě, rychlými silnými přírazy si ji bere, tak jak si přála nebo snad ještě více tak, jak si přeje on. Něžný, starostlivý mušketýr pro tuhle chvíli ustoupil do pozadí něčemu osobnějšímu, niternějšímu, divočejšímu.