Tržiště v přístavu

Odhryzával si z jablka a vychutnával jemnú sladkú chuť, i keď sám preferoval práve kyslejšie jablká bolo to osviežujúce. Samozrejme nezahryzával z neho ako hladný kôň bol najedený a toto bol skôr malý dezert. A mal nejakú tu výchovu.  Širák sa mu jemne posunul do očí, a keď  si ho napravil, mal výhľad na ženu, ktorú pred nedávnom videl. Pri jazere. Pozerala na neho ako by videla ducha. Celkom pobavujúci výraz. Ale i tak nebolo v jej pohľade nič na čo by sa nedalo dívať. Kútiky úst mu jemne poskočili do úsmevu ktorý sa rýchlo stratil. Odtiahol sa od trámu a šiel rovno smerom k nej. Prešiel okolo pár ľudí aby sa dostal tam kam chcel. Cestou odhyzol posledný kus jablka a len malú stopku hodil do jednej malej medzierky medzi kameňmi zdobiacimi zem. Zastal až vedľa nej, samozrejme medzi nimi bol istý zdvorilostní odstup. "Rád vás znova vidím." povie k nej pričom len očami skĺzne k jej očiam. I keď bol otočení k látkam a stánku. "Verím že teraz za lepších okolností, čo hľadáte?" spýta sa dodatočne a pozrie z nej na látky, ale ako pohľadom prechádzal na látky od nej v kúte oka zahliadol osobu ktorú skutočne dnes nepotreboval vidieť i keď ho mal celkom v láske, jeho drahý brat ktorý sa vyberal k nim. Čo ten tu hľadá teraz?

Príjemný slneční deň. Možno až príliš teplý ale to nevadí. Na perách sa mu niesol jemný úsmev, hraný? Či úprimný? Tento raz úprimný. Vydal sa do ulíc mesta. No okrem upevňovania obchodných vzťahov a zaisťovania obchodov si povedal že sa prejde. Ako tak šiel nohy ho zaviedli až na trhovisko pri prístave. Z niektorých stánkov bola cítiť žiaľ viac ako len príjemná vôňa, nakoľko prichádzal smerom od prístavu prvé stánky boli ako inak než s rybami, nad niektorými sa zdalo že muchy už mali čo chceli. Iné stánky však boli i poriadnejšie. Na sebe sám niesol krásny odev, tmavé modré nohavice ktoré sa zdali až čierne a biela konšela s krásnym rukávom ozdobeným zlatými niťami. Vlasy perfektne upravené do detailu. A jeho modré oči farby azurového mora, vyzerali tak energicky ako by samé sa usmievali. Až nakoniec ako šiel, zrak mu padol na koho iného ako jeho brata, neprehlidnuteľní sú skutočne obaja, jeho brat mušketier a on. Jednoducho De Malherbe. Vydal sa rovno za ním k stánku s látkami, pozdravil dve ženy ktoré stánok spravovali až zastal pri bratovi, obaja vysoký, asi jediné čo majú okrem krvi spoločné. Až pri ňom si všimol že tam nestojí sám ale v spoločnosti akej si ženy. Len jemne hlavou sa uklonil slečne s pár slovami ktoré jeho gestu predchádzali. "Teší ma..." zamlčal sa lebo nevedel ako osloviť ženu ktorá bola v spoločnosti jeho brata a nerád by sa v titule splietol. Pozrel však na brata pričom sa vystrel a dodal. "Keby som vedel že si v tak obdivuhodnej spoločnosti, nerušil by som." otočil sa na lady. "Ak vás to však neuráža, lady. Ak vás takto nazvem."

Opravdu? projelo mi okamžitě myslí, snad jako by se mi zdálo, že mě Bůh pouze zkouší. Nebo tu poté byla další, ale naopak šílená varianta, a to taková, že mu to matka sama nařídila, na náhody jsem nevěřila, a už vůbec ne tomu, že bych jednoho a toho samého muže potkala dvakrát za den, na dvou různých místech zároveň. "Za lepších okolností rozhodně ano, o tom není pochyb. Je tu méně.. mokro" pověděla jsem a zvedla k mušketýrovi na pár vteřin pohled a pousmála se. "Má matka mě poslala pro pár látek, žel si nepamatuji, zda chtěla specifické barvy, nebo se o barvách ani nezmínila, což by znamenalo, že jí je barva ukradená" dodala jsem a tím mu taktéž zodpověděla jeho otázku. Svou pozornost jsem znovu přenesla na látku, vzala jsem mezi prsty jednu z těch jemnějších a promnula jí mezi polštářky, měla i krásnou bronzovou barvu s nažloutlým vyšíváním. Asi nejhezčí kousek, řekla bych pomyslela jsem si. Z bloumání nad látkou mě vytrhl další mužský hlas, navenek jsem cizinci věnovala menší úsměv, uvnitř jsem ale otráveně bručela. Pánové, dnes na vás mám nějakou štěstěnu než kdejaká coura projelo mi hlavou. "Dámu nikdy neurazí žádné hezké oslovení, občas mají slova mnohem větší váhu a cenu než kdejaké přenádherné šperky" odvětila jsem, "a samozřejmě, že nerušíte" dodala jsem, už jen čistě z té zdvořilosti.

"I takto by sa to dalo chápať." len pozrel očami na ňu na ten krátky úsmev ktorý mu venovala. Pripadala mu skutočne zvláštna, v dobrom? Zlom? Kto vie. Nepoznal ju. Mal na ňu len šťastie? Ak by to tak mohol nazvať. Druhý krát sa stretnúť v ten istý deň. Svet je možno skutočne malý. Len sa zamlčal a počúval ju. Len chápavo prikývol k jej slovám. Samozrejme že by bolo lepšie keby si farbu pamätala alebo aspoň špecifický fakt či chcela niečo konkrétne alebo nie. Musela toho mať dosť v hlave nakoľko jej niečo také vypadlo.  Nemal jej to za zlé. Možno o bohu? Kto vie. Keď sa už chcel vyjadriť, doplietol sa k nim jeho brat. Kým sa s ňou Claudius rozprával, Jacques zrakom radšej sám zostal na látkach a rozmýšľal nad tým čo by jej len poradil. Pozrel smerom k nej, k látke ktorú mala medzi prstami. "Tá nevyzerá zle, určite by sa vašej matke páčila." Áno podarilo sa mu prehovoriť aby sa im neplietol do rozhovoru, ale keď jeho brat naznačoval že možno ruší len sa na neho otočil. A venoval mu krátky pohľad. Neprekážal mu len čakal čo z Claudiusa vylezie, ale skôr ako stihol niečo Claudius dodať už mal Jacques pohľad znova na látkach.

"No je lepšie sa spýtať. Pohľadom sleduje len ju, jej oči, zdvorilo a nie prehnane aby nepôsobil že nejak na ňu moc čumí. Keď Jacques upozornil na látku ktorú držala pohľadom skočil k jej rukám a látke. No mlčal a počúval ju. Spravil pár krokov k nej, nešiel priamo k nej ale okolo, zastal na druhej strane a ruky mu padli k látkam. Ktoré začal preberať. Samému mu padli ruky k jednej krásnej rubínovo červenej farbe, látka jemný hodváb pod prstami sa zdalo že plave. Pozrel smerom k nej."Máte dobrý vkus slečna a výber slov. Nedivím sa že môj brat vám robí spoločnosť. Ale ak sme pri tom šperku." nadýchne sa pokračuje, nehovoril uponáhlane, mal krásnu gestikuláciu. "Máte pravdu. No ak by krásne ženy nenosili šperky. Bola by to škoda. Neviem si predstaviť že niekto je viac hodný nosiť niektoré šperky ako krásne ženy." mile sa usmieval a jeho hlas znel až príjemne.

"To rozhodně ano" odvětila jsem na slova mušketýra a látku si ještě pár vteřin prohlížela, než jsem si jí dala na stranu, abych jí potom nemusela hledat, pokud bych tu ostatní látky přehrabala za účelem vybrat ještě nějakou, která by se zdála dokonalá pro oči mé matky. Světlovlasého muže jsem z části ignorovala, tedy do doby, než mušketýra označil za svého bratra. V ten moment jsem k němu zvedla skoro až nechápavý pohled, který jsem následně několikrát vyměnila mezi nimi. Nebyli si vůbec podobní, a kdyby ho neoznačil jako svého pokrevního příbuzného, nikdy bych to netipla. Snažila jsem se hledat i nějakou podobu alespoň v očích, ale marně. Nevlastní? napadlo mě nejdříve, to by bylo nejspíše jediné vysvětlení pro to, že byli oba dva nesmírně odlišní. "Bratři? To by mně ani ve snu nenapadlo.." odmlčela jsem se, "hluboce se omlouvám, ale vůbec si nejste podobní, neřekla bych to do vás" dodala jsem a ještě naposled si oba dva důkladně prohlédla, snad mě až z civění nahoru začal bolet zátylek. Pro jistotu jsem svou pozornost přesunula zpět k látkám a pro tentokrát vzala blankytně modrou, bez vyšívek, obyčejná ale za to jemná na dotek, i tu jsem přiložila k té bronzové, aby se mi stejně jako první látka neztratila mezi tím zbytkem.

Konečne ucítil nejaký vietor, jemný chladný vánok, no stačil na to aby aspoň na chvíľku ho osviežil. Zhlboka sa nadýchol. A potom pozrel na Marie. Bolo až podivné že nevedel ani jej celé meno, titul ktorý by jej patril. No čo mu ostáva. Keď ho Claudius nazval svojím bratom čím pochopiteľne aj je, nemohol sa dočkať tej reakcie. Ako inak, vždy jednoducho bolo na pohľad ľuďom jasné že nie je typickým nositeľom svojho mena. Ale mal dvojča čo toho pobralo až moc.
Keď sa začala dívať sem a tam na nich oboch aby snáď našla nejakú podobnosť musel sa len do široka usmiať. "Nie, to je v poriadku. Nemyslím si že by an vašej reakcií bolo niečo zlé." hej kým on mal pevnejšiu postavu tmavé vlasy jeho brat bol jednoducho, tým za čo ho každý mal. "Jednoducho v tomto som jedinečný, čierna oca rodiny ako by ma tu sám Claudius nazval." Usmial sa na svojho brata a pozrel na ňu. Pričom spoza chrbta ho už zavolala jeho priateľ s tým kde sa motá že sa majú vrátiť do kasární za veliteľom. "Tak ospravedlnte ma." len klobúkom spravil elegantnú úklonu a vydal sa cez dav do kasární pričom nechal Claudiusa nech jej robí spoločnosť.

Po jeho slovách mohol len sledovať s pobavením jej reakciu. Bola to celkom bežná reakcia ale bavilo ho to. Keď niekde boli, vytknúť ten rozdiel. Tak očividný. Keď sám podotkol že by ho nazval čiernou ovcou, neubránil sa tichému smiechu. Aspoň že vieš čo by som určite dodal. Predsa si mal smolu i tak nie? pomyslel si s myšlienku na bratovu minulosť a jeho nešťastný vzťah ktorý skočil rýchlo ako aj začal. "Skutočne sme bratia, dvojičky. A keď už si ma predstavil drahý brat, aspoň celým menom." otočil sa k nej a uklonil sa. "Claudius de Malherbe. A vaše ctené meno? " Tu však už na jeho brata volal ďalší, starší mušketier, a skôr ako sa nazdal jeho brat sa dal na odchod a ponechal ho so slečnou osamote. Otočil sa k nej a len jemne pousmial. "Tak a k tomu čo tu hľadáte. Myslím si že ako môj brat poznamenal, tá látka ktorú ste vybrali poteší oko každého." Čo s jeho bratom mala a akú úlohu v jeho živote ona zohrávala, koľko sa mohli poznať. Že mu ju nepredstavil, mal otázok viac ako len dosť. A nakoľko už pri stánku stáli nejakú dobu jedna zo žien ktoré stánok spravovali podišla k nim s tichým hlasom sa im prihovorila čo by si radi vzali a že má ešte niekoľko vzácnych látok. Ohlásila druhú ženu a tá vybrala malú drevenú debnu v ktorej vo veľkej látke boli poskladané ďalšie, krásne pestrofarebné pôsobili až exoticky. Jeden by skutočne vedel z čoho si vybrať. Na perách mali príjemný úsmev a staršej žene ktorá debnu priniesla hrali vrásky okolo očí. Musel sa nad tým sám znova usmiať a pokrútiť hlavou. "Dovolte mi slečna aby som vám robil spoločnosť."

Nepatrně jsem se zamračila nad tím, když mušketýr sám sebe označil za černou ovci rodiny, v ten moment jsem mu dokonce chtěla sáhnout na rameno a konejšivě mu povědět, že se určitě mýlí a je to jen mylná domněnka, no než jsem tak stačila provést, už se vydal pryč a ponechal mě tam se svým bratrem, který mi byl o něco méně sympatický než sám mušketýr. Hm, to si s vámi ještě vyřídím.. pomyslela jsem si a pár vteřin jsem hleděla na jeho záda, než jsem se otočila k jeho údajně potencionálnímu bratru. De Malherbe? zopakovala jsem si pro sebe v mysli a na sucho polkla. "Marie-Diane de Rabutin, Vaše Jasnosti" pronesla jsem a automaticky udělala malé pukrle, přičemž jsem ke Claudiovi zvedla hlavu a zlehka se pousmála. Svou pozornost jsem přenesla zpátky k látkám, bronzovou a modrou jsem chtěla určitě, a když začala žena vytahovat další, rozzářily se mi oči. "Potěší každého? To neznáte mou matku, Jasnosti. U ní dosáhnout spokojenosti je opravdu výzva" dodala jsem a podívala se na další vyndané látky, a dala si stranou ještě příjemnou na dotek látku jemně narůžovělé barvy. Prohlédla jsem si tři látky a nakonec rozhodla, že už je to dostačující. "Děkuji vám, vezmu si tyhle tři. Kolik za ně chcete?" optala jsem se a čekala, až mi žena řekne cenu, sotva mi nadiktovala ono číslo, už to měla v penězích. Otočila jsem se na Claudiuse a lehce pokývla hlavou. "Budu jedině ráda" odvětila jsem na jeho slova a pousmála se, i když jsem si vnitřně přála, aby se vrátil jeho bratr, přece jen mi byl v něčem sympatičtější než právě Claudius.

"Veľmi ma teší že vás spoznávam kontesa. Vaša matka je dvorná dáma ako vy nie je tomu tak?" Ak vyberala a pre ňu veci, tak to všetko chápal, bola to pozoruhodná žena ktorá sa dokázala vždy dobre niesť po dvore. Niekedy potichu ako mačka a len sa zjavila v jednom zo salónov, inokedy za sprievodu ďalších dvorných dám dobre že nie spievajúc vždy ale pôsobila vkusne. "Ale verí vám. keby nie tak ide sama na trhy. No nie?"poznamená s jemným úsmevom ktorý mu na perách hral, pár vlasov mu padlo cez oči keď sa znova okolo nich pohral jemný vetrík. Popravil si ich a pozrel na ňu. "Som rád že vám moja spoločnosť nebude prekážať. No ak smiem vedieť, kontesa, ako dlho poznáte môjho brata. Nikdy vás nespomenul." Pohľadom prejde po látke a ponúkne sa že jej ju vezme aby ju sama neniesla. Porozhliadne sa okolo nicha  čaká kam sa vydá Marie, aby ho viedla. Predsa sama musela mať predstau kam idú a možno ide ešte niečo iné kúpiť, sám bol teraz len sprievodom.

"Ano, za svou nynější pozici mohu vděčit jedině jí. Bez své matky bych se na to postavení nikdy nedostala. Respektive bych se k němu asi nepřiblížila, a když už, moc dlouho bych nevydržela, byla to právě ona, kdo mi se vším pomáhal" objasnila jsem mu v podstatě svou "cestu" za svou prací, přičemž jsem se klidnými, možná až trochu vycházkovou chůzí rozešla dál, snažila jsem se v okolí ostatních lidí působit zcela klidně a vyrovnaně, jako bych neměla žádnou paranoiu ze všech těch nemocí kolem, respektive jsem tedy před Claudiusem nechtěla vypadat jako nějaká ustrašená kachna, která se bojí i obyčejného kýchnutí nebo tichého odkašlání. "Samozřejmě, že mi věří, Vaše Jasnosti. Je to má matka, a já si její plné důvěry vážím nade všechno na světě" pronesla jsem a znovu se lehce usmála, nechtěla jsem působit nijak zachmuřeně, tu tvář poznal právě jeho bratr u jezera, ale tam jsem měla dostatečné důvody k tomu nebýt veselá, a i on se před chvílí tvářil o to více spokojeně, dokud nepřišel Claudius. Nad jejich vztahem jsem nechtěla nijak bloumat. "Jak by také mohl, známe se teprve od dnešního dopoledne. Byla jsem s pár dalšími dvorními dámami na vyjížďce, a čirou náhodou projížděl stejným směrem také váš bratr. Ale moc se nepoznáme, to jsem za tu dobu prohodila více slov s vámi, než s vaším bratrem, Jasnosti" dodala jsem a potichu se tomu zasmála, přičemž jsem zpozorovala další žádaný stánek, který jsem chtěla a stočila jsem k němu své kroky.

Jej matka bola za slobodna de Sévigne a i keď sa jej posledné meno zmenilo. Krv nie. A de Rabutin. "Nesmiete sa ale podcenovať. Vaša matka vám pomohla. Ale ste krásna a zaručene inteligentná. Kontesa. Na dvor by ste sa dostala." Šiel kľudne po jej boku. Pričom pohľadom sem tam skúmal nenápadne okolie. Bolo mu jasné že keď príde domov dopraje si kúpeľ a niekoľko z tých medicín, lektvarov ktoré mal. "Ste správna žena kontesa. Ctíte si svojej rodiny. A to nie každý skutočne dokáže. NO verím že vy máte čisté úmysly a nehovoríte to len tak." Zamlčal sa a načúval jej. Bol skutočne zvedavý na to čo je medzi ňou a jej bratom, že by žiarlil? Nie len číra zvedavosť. Keď však povedala čo povedala bol mierne prekvapený. To prekvapenie na javo nedal, s úsmevom len pozrel na moment na ňu kým zas pozrel an cestu kadiaľ šli. "A to mi pripadalo že je od vášho prvého stretnutia viac ako len paŕ uplynulých hodín." jeho braček skutočne miloval svoje povolanie, byť mušketierom asi to bolo i lepšie i keď hrdý na to kým jeho brat je, vždy mu pripadalo že sa skrýva za svoje povolanie.

"Alespoň jsem měla přístup snazší" odvětila jsem pouze na jeho první větu, i když jsem si v duchu říkala, ať si lichotky nechá pro někoho jiného. Nikdy jsem se z nich nijak nesložila do kolen, maximálně tak, kdyby přede mnou stál samotný Bůh a promluvil by, tak bych na místě pravděpodobně omdlela. "Bůh je mým svědkem, Jasnosti. Povolal si k sobě mého otce i sestry, o to více si matky cením, je posledním člověkem který mi zůstal, a kterému plně důvěřuji a mohu se na ní kdykoliv obrátit. Rodina je to, co nás chrání, to vědí i zvířata, že bez své rodiny v přírodě nepřežijí" pronesla jsem a na pár vteřin znovu zaklonila hlavu, abych se mu mohla podívat do tváře, než jsem se podívala znovu před sebe. Krok jsem zmírnila, ke stánku už to bylo jen pár metrů a nikdo u něj nebyl, nebylo tedy třeba pospíchat s tím, aby mi potřebné věci někdo nevykoupil.
"Nemyslím si, že je zrovna obvyklé, že by se dvorní dámy běžně stýkaly s mušketýry a navazovaly přátelství. Obě strany mají po celý den plno práce. Dnešek byl náhoda, že jsme na sebe narazili" pronesla jsem a udržovala si na tváři stále menší úsměv. Ve svých slovech jsem si ale nebyla zcela jistá, přece jenom se u jezera mé dvě společnice chovaly, jako by s muži trávily více času než děláním svých pracovních povinností. "A čím se vůbec zabýváte vy, ve svém volném čase?" optala jsem se ze zvědavosti, "mohu-li to samozřejmě znát" dodala jsem okamžitě.

Prikývol jemne hlavou a rozišiel sa ďalej. Páčilo sa mu ako rozprávala o rodine  a zvieratách v prírode, mala pravdu v svojich slovách. "Váš otec bol ctený muž. Určite i s vašimi drahými sestrami našiel pokoj." povie až pokorne, na náznak úcty k jej zosnulým. "Často okrem jej veličenstva i dvorné dámy sa nechávajú doprevádzať týmito mužmi. Sú schopní bojovníci. A čo sa toho týka nedokázal by som spochybniť ani svojho brata. Keď sa však opýta čím sa sám živí pozrie k nej. "I keď nie som prvorodeným synom svojho otca, spravujem majetok našej rodiny a starám sa o obchod." rozprával kľudým hlasom, s čistou gestikuláciou. "Vaša viera v boha je obdivuhodná, láska ktorú k nemu máte. Skutočne dúfam že vás bude i on s toľkou láskou ochraňovať. No ak my dovolíte povedzte mu o sebe niečo viac. Nech nechodíme ako dve nemé tváre."

"Můj otec byl vždycky jiný, než ostatní" pronesla jsem, ale to bylo tak vše, co jsem chtěla říkat. Rozhodně jsem to nemyslela zle, ale co se týkalo otcova chování, opravdu byl jiný, a často to dokazoval nejenom mě, ale také sestrám. Častokrát jsem poslouchala za dveřmi, když měl nějakou návštěvu a musela se potutelně usmívat nad tím, když se ho ostatní muži v naší společnosti ptali, zda ho nemrzí, že nemá žádného syna, kterému by mohl předat své znalosti. Vždycky jsem si představovala ten výraz svého otce při tom, když jim říkal, že ho Bůh obdařil třemi nádhernými dcerami. Až mi to v dětství rapidně zvyšovalo ego, a také lásku k němu. Až do dneška jsem věřila, a stále věřím, že ho měl Bůh dosti v oblibě, když ho obdaroval tak klidnou a milující povahou. A nejspíše ho k sobě povolal Bůh o něco dříve, když i jemu samotnému došlo, že lidé s povahou mého otce v tomto světě plném nástrah, faleše a nemocí dlouho nepřežijí.
"To byste mě v tomto oboru mohl čas od času zaučit. Všechno kolem naší větve rodiny obstarává má matka, leč ta mě do toho nechce zasvětit" ušklíbla jsem se, asi si myslí, že mě výhodně někam provdá a ušetří mě těmto povinnostem pomyslela jsem si, nahlas jsem to ale nechtěla říkat, "asi si myslí, že po její smrti se naše finance převedou na nějakého mého strýce nebo bratrance" vymyslela jsem si a lehce nad tím pokrčila rameny, Bože, odpusť mi všechny lži, které mi vylezou z úst zaprosila jsem v mysli a tiše si nad tím povzdechla. Zastavila jsem se před stánkem s koření a začala hledat to specifické, které matka požadovala. "Co byste tak chtěl vědět, Jasnosti?" odvětila jsem tázavě a na pár vteřin mu věnovala svůj pohled.

Zato on svojho otca nemusel predstavovať. Bol to vznešený vážny muž. Čo sa týkalo toho jej, nestretol ho, tej česti sa mu nedostalo. Počul o ňom. Kedysi to bolo žhavé téma keď zomrel. Otec dokonca pár krát v spoločnosti vyslovil sám že mu ho bolo ľúto umrel bez jediného mužského potomka. S tým on sám nemal problém traja synovia a jediná dcéra. Keď prejaví svoj záujem o obchod a všetko späté s majetkom len sa pousmial a prikývol. "Mile rád by som vás v tomto ohľade zaučil, kontesa ale na oplátku by som si tiež niečo, ak môžem chcel od vás vyžiadať. Len maličkú láskavosť." na chvíľku sa zamlčí priam aby vytvoril akúsi dramatickú pauzu pričom už zastavia pri stánku s korením. "Či by ste mi robili spoločnosť na utorkovom love. Nebude to nič brutálne a zlé kontesa, ak sa vám to nebude páčiť rád svoju ponuku zmením na prostú prechádzku." pohľadom zastane na korení ktoré pred nimi bolo od pestrých korení dovážaných z ďaleka ktoré sa hemžili farbami až po prosté korenia a byliny. "Vaše záujmy, koníčky. Či len prosté veci ktoré máte v obľube."

Při jeho slovech, že by ode mě chtěl laskavost, i když jen malou, jsem se trochu zarazila. V mysli se mi hned utvořilo několik otázek, co by asi tak chtěl zrovna od dvorní dámy. Přesto jsem nijak neodpovídala a začala se věnovat koření, neznala jsem všechny názvy a proto jsem brala jednotlivé a vždy si k nim přičichla, abych zjistila, který vlastně má matka požaduje, zároveň jsem ale čekala, zda Claudius promluví nebo bude vyčkávat, zda budu s tou jeho neznámou laskavostí souhlasit či nikoliv. K mému štěstí jsem mu to předběžně nijak neodkývala a on s objasněním té laskavosti nijak nečekal. Proto když vyslovil to, co vyslovil, až překvapeně jsem k němu vzhlédla a zlehka povytáhla obočí. "Nikdy jsem se lovů neúčastnila" pronesla jsem, přijde mi to brutální, přesně tak.. pomyslela jsem si, nahlas jsem to ale neříkala. "Pro jednou bych možná mohla vyjet, abych také zjistila, co všechno vlastně muži na tom lovu dělají" dodala jsem, a co jim na tom přijde tak děsně úchvatného a zajímavého dodala jsem v hlavě. "Mile ráda vám tedy budu dělat společnost, Jasnosti" podala jsem mu svou konečnou odpověď a svou pozornost strhla zpátky ke koření, některé jsem již poznala a dala si ho - stejně jako při výběru látek - na stranu, byla jsem schopná ho někam dát a už nenajít. "Jsem žena, baví mě prosté ženské věci. Vyšívání, tanec, občas i zpěv i když v tomto nejsem tak dobrá. A ráda si čtu" odpověděla jsem a koutky úst se mi znovu stáhly do menšího úsměvu.

Vzal do rúk malý sáčok. Privoňal bol to tymián krásne voňajúca bylina, skvelá do mnohých jedál. Chcel tak nejak vyplniť chvíľku kým si rozmyslí svoju odpoveď ale dlho čakať skutočne nemusel. Pozrel na ňu pričom ona jemne po-vytiahla obočie. "Všetko raz treba vyskúšať. Ak sa vám to páčiť nebude za zlé vám to mať nebudem." Predsa bude tam niekoľko vzácnych hostí. A ako oni tak ich ženy či spoločníčky. I keď tie sa zvyčajne usadia na okraji lesa na lúke a pojédajú ovocie a iné pochutili od sluhov. "Lov nikdy nie je ako lov, ide i o spoločnosť v ktorej sa koná." plánovali lov na bažanty. Krásne zviera. A chutné. Pre jeho psi to bola vždy otázka času než mu nejakého doniesli. Nikdy však nenechal psi aby niečo roztrhali, bolo to nepísané pravidlo lovu zabiť, nenechať trhať za živa. Položil vrecúško s tymiánom. A počúval ju. Mala prosté no milé záujmy. Nie že by sa ho to nejak u srdca dotklo ale len sa mile usmieval nad tým s iskrami v očiach. "Ženské veci. V tomto by ste mohli veľa učiť moju sestru. Rada spieva ale vždy keď s matkou vyšívala prišila si šitie k šatám ktoré na sebe mala. Až prestala šiť."

"Pro některé ženy je lov stejně zajímavý, jako pro muže vyšívání" pronesla jsem s menším pobaveným úsměvem nad představou, jak si muž šije nové oblečení. Asi by to bylo dosti nepraktické a jeden by se nad tím pozastavil více než nad tím, že můj otec nejspíše zemřel pokojně bez ohledu na to, že neměl žádného mužského potomka. "Nuže, doufám že si ten den užiji" dodala jsem nakonec a tím tak ze své strany ukončila veškerou debatu ohledně lovu, přičemž se mi v těle začaly mísit veškeré pocity. Snad obavy z toho, co všechno na lovu dělají, nebo i nějaké to potencionální vzrušení z neznámého? Dala jsem si na stranu ještě nějaké bylinky a starší ženě za ně zaplatila, i o trochu více než by normální člověk mohl dát, vždycky mi bylo poněkud líto starých shrbených žen, které tu trávily celé dny a čekaly i na malý obnos peněz, který si tu mohou vydělat, a měla jsem vždycky dobrý pocit z toho, když jsem spatřila tu radost v jejich očích, že mají peníze na to si dát něco k snědku a zaplatit bydlení.
"Ježiškote, chudinka" pověděla jsem a potichu se tomu zasmála, "jako menší mi šití taky nešlo, ale nikdy jsem si tedy všivky nepřišila k šatům. Hlavní je se ale nevzdávat, snad při každé činnosti to chce mít alespoň nějaký cvik" dodala jsem a vzala si již koupené koření i bylinky k sobě. "Třeba bych jí vrátila zpátky šití do rukou, a tentokrát by jí to mohlo jít lépe."

"Viete sa správne vyjadrovať. A čo viac nemôžem vám to vyvrátiť. Je to pravda nie každého to baví." len jemne zakýval hlavou zo strany na stranu pričom na perách mal široký pobavený úsmev. Možno si obaja predstavili niečo dosť zábavné pri tom či by muža bavilo vyšívať. "Budem sa snažiť aby ste si ten deň užili." poznamená a nakoniec sa obráti an predávajúcu a kúpi si sám balíček tymianu ktorý predtým tak voňal. Mal plno peňazí po vačkoch ako nejaké drobné. Podal staručkej žene peniaze do ruky chcela mu vydať no nechal jej ich. Potom však obrátil pozornosť znova na Marie. "Nie nebojte sa o ňu kontesa, je to šťastné mladé dievča. I keď pravda v tom by ste ju zaučiť mohla." Marionette má predsa sedemnásť a ich brat Armand šestnásť. Mladý chlapec, dostal sa do armády lebo tak moc po tom túžil až mu to otec cez kontakty vybavil. Možno mu to i vyčítal. Pripadal mu na to Armand mladý. Vytrhol sa v sekunde z myšlienok keď starenka poďakovala. Vzal si tymián a pozrel na okolo. "Kam to bude teraz?" spýta sa s úsmevom. Už nebolo až tak veľa ľudí na okolo ale i slnko bolo o kus nižšie.

Jeho slova jsem mu pouze odkývala, v podstatě mě nenapadala žádná slova, kterými bych mohla do konverzace nějak přispět, a už dávno jsem byla naučená, že je lepší raději mlčet a odkývat to, než mluvit nesmyslné hovadiny, a jiné další téma na konverzaci mě moc nenapadalo. Až tedy do doby, kdy padlo slovo o jeho sestře. "Rozhodně jí mile ráda poznám, třeba se budu přátelit s celou vaší rodinou, Jasnosti" usmála jsem se. I mě bylo jasné, že mít za přátele De Malherbe by mohlo být u dvora velice dobré, oni sami měli celkem skvělý vztah s královnou, a i to se mohlo vždycky hodit.
Bylo znát, že je už nějaká ta hodina, ještě předtím bylo tržiště plné a teď? Už se pomalu vylidňovalo, nemusela jsem se tedy více méně zabývat tím, abych se vyhýbala všem, kteří na sobě měli i coby jen smítko prachu. "Teď? Pravděpodobně zpátky, mám všechno požadované" odpověděla jsem, "nikdy se na trzích nezdržuji dlouho. Však víte.. moc lidí" dodala jsem krapet tišším tónem hlasu a nevinně se pousmála. Nemyslela jsem to zle, jen jsem věděla, že se to venku a mezi lidmi hýří nemocemi dříve než jindy.

"Možno si budete skvele rozumieť." I keď každý bol viac menej svojský. Keď mu objasnila kam che a prečo. V tomto mal istý úprimný súcit, jeho strach z moru, bol oprávnený. "Bude mi potešením vás odprevadiť kontesa. Ak smiem." nedokázal zastaviť ten tichý smiech čo mu ušiel z úst. "To celkom dobre chápem. Sú ťažké časy. A vy sa snažíte byť opatrná na tom nie je nič zlé." zistil dnes o nej celkom dosť maličkostí ale každá informácia dokáže byť podstatnou, bolo až neuveriteľné ako nevinne mu pripadala, bolo k neviere že bola v prítomnosti jeho brata. Nemal jej to za zlé a ani jemu. jeho brat bol skutočný gentleman a muž svojho mena a titulu ale i tak v jeho očiach mal nejaké muchy. A zatiaľ bol i tu povestnou čiernu ovcou. Na to nezabúda potvrdil mu to u ženy. I keď od detstva si to niesol za vlasy. Na druhú stranu i keď bol vždy Jacques silnejší už od mala, vždy i pri ich rivalite na neho dohliadal. Aspoň to mu mal Claudius za dobré. Pozrel na slečnu a očakával čo povie. Pričom myslel an ich blížiaci sa lov, ktoré psi vezme?

"V to doufám" zamumlala jsem, předem jsem si vyhlížela cestu, jak se co nejefektivněji vyhnout kolemjdoucím lidem, sice jich tu už moc nebylo, ale přece jenom.. čím větší odstup, tím menší šance od někoho něco chytnout, i kdyby jen "obyčejnou" rýmu, která by se mohla projevit v něco více. Ahh, samozřejmě, že můžeš hlupáčku. Pochybuju, že by jsi po mém odmítnutí pokračoval svou cestou.. pomyslela jsem si, svou myšlenku jsem ale nedávala nijak více najevo, možná jsem se jí pouze nepatrně usmála.
"Někteří kolem mi často tvrdí, že jsem pouze paranoidní" odvětila jsem a v kroku zpomalila, přičemž jsem se odhodlala znovu pozvednout hlavu, abych mu viděla do tváře. "Ale myslím si, že je lepší být opatrný a lidmi nazývaný jako paranoidní, zvláště v této době, kdy na vás může smrt čekat na každém rohu" dodala jsem a poté pohlédla znovu před sebe, už jsme vycházeli skoro z tržiště a tím se také počet kolemjdoucích rapidně snižoval. "Nejvíce mě děsí to, že se mé sestry nikdy nezdržovaly dlouho mimo domov, a přece jenom onemocněly" pověděla jsem s tichým povzdechem, který jsem se pro tentokrát nesnažila nijak skrývat.

Pre tento krát. Mlčal on sám. Naslúchal jej. Paranoia. Koľko krát sám počul toto slovo mierené k nemu. Keď jeho sestra uvidela jeho bylinky smiala sa mu že mu ich všetky nechá nasypať do kúpeľa a raz skutočne podplatila služobníčku. Na jednu stranu. To bol ukľudňujúci kúpeľ pre jeho svedomie a možno i zdravie ale smrdel celý týždeň že radšej nevyšiel zo záhrad a sídla. Šiel s kľudom po jej boku a keď rozprávala o svojich sestrách spočiatku nevedel či má prehovoriť, niečo dodať. Ale potom sa ozvali zvony, hlásili ďalšiu celú hodinu. Mal niekoľko uštipačných možno nezdvorilých poznámok na jazyku. Že možno jej sestry mali tráviť viac času na čerstvom vzduchu než doma a pár jemne viac agresívnych no nechal si to pre seba. Skutočne nedokázal nájsť vhodné slová ale pozrel na ňu. "Je prirodzené mať z toho strach. No ste dobrá žena a veríte v boha. Pomôže vám." vyšlo z neho a na moment sa cítil ako v kláštore i tak to vyslovil s vážnosťou a presvedčením ako by o svojích slovách nepochyboval. No veril v to že vôla božia v tom skutočne hrá rolu.

Přirozený je strach jako sám takový, ne hotová paranoia, která vás straší i ve snech pomyslela jsem si, nahlas jsem se k tomu raději nevyjadřovala, nebo jsem si to alespoň myslela, ale na slova o Bohu jsem jednoduše reagovat musela. "Podle mého se lidstvo muselo něčím provinit, že nás Bůh trestá tak ohavnými nemocemi" pronesla jsem a až automaticky se rychle pokřižovala s tichým zašeptáním krátké modlitby ohledně toho, aby brzy jeho hněv ustal a vyhnal tak z lidských životů odporný mor.
"Vlastně jste mi ale ještě nesdělil, kde na mě v úterý budete čekat, Jasnosti" nadhodila jsem z ničeho nic, ani jsem netušila, jak se mi úterní lov dostal zpět do hlavy, "nebo kde budu čekat já" dodala jsem vzápětí, abych v něm nevyvolala jistý pocit toho, že se nechám všude doprovázet. Nebo jsem z toho tradičně jen já sama dělala vědu, i když to byla naprosto normální otázka. "Nerada bych si nechala ujít tak.. pozoruhodnou událost" pověděla jsem s krapet menší odmlkou, přičemž jsem hledala vhodné slovo pro označení lovu, nechtěla jsem použít žádné negativní ani takové, které by urazilo tak moc muži milovaný lov.