Tržiště v přístavu

Zhluboka se nadechne a hřbetem ruky setře krůpěje potu, které se jí tvoří na čele. Zvedne oči a pohlédne na slunce, které se již sklání k horizontu. I tak však zahřívá zemi natolik, aby všem obyvatelům nehezky znepříjemnil den a aby toho nebylo málo, tak se k úděsnému vedru přidává i pach rybiny. Z myšlenek jí vytrhne balík, který jí podává jeden z prodavačů. Kovové mince změní majitele a balík přistane vedle dalších věcí v košíku, který si dívka opírá o bok.
Před pár dny nastoupila coby služebná a od té doby vyřizuje každý den obchůzky. Ať už je poledne či večer, jako dnes, celé dny tráví po ulicích. Uštvaně se s prodavačem rozloučí a na chvíli stane na kraji ulice, aby si dopřála malý moment odpočinku. Ne, že to byl valný rozdíl. Trávit parné dny na poli či se plahočit v přelidněných ulicích. Ale malý rozdíl v tom je. V penězích, které jí pomůžou se postarat o mladší sourozence. Děláš to pro ně. Musíš se o ně postarat. S touto myšlenkou a obrázkem své malé blonďaté sestřičky v hlavě se narovná a odhodlaně vykročí vstříc davům. Koš vezme oběma ruka a rozhlíží se, kde by sehnala zbytek věcí ze seznamu, uctivě se uhýbajícím šlechtě a měšťanům, kterých je tu však v porovnání s lůzou a služebnictvem poskrovnu. Komu by se tu chtěl trávit volný čas, když nemusí, že?

Spolu s ostatními mušketýry, služebnictvem a částí palácové stráže dorazil do Avrances několik dní před plánovaným příjezdem královny. Jejich úkolem je zajistit, že vše bude připravené a přesně tak, aby její výsost byla spokojená. Tisíce a jedna drobnost, od ubytování přes nákup jídla až po vyprášení závěsů v Château de Chambord. Mohlo by ho to otravovat, ale neotravuje. Ne moc. Ostatně nebýt právě královny, mohl už dávno skončit jako nájemný žoldák nebo rovnou jako žebrák. Navíc má, na rozdíl od těch nebožáků v zámečku, dnes již volno.
Přesto pokračuje v obchůzkách města. Zprávy o plánované návštěvě královny a dědice, navíc na dobu předem neurčenou, se přístavním městem roznesly rychlostí požáru a přesto - nebo možná právě proto - se na jeho adresu snášejí zvídavé pohledy. Zatím jej ale nikdo krom několika málo trhovců, snažících se profat své zboží než budou muset s příchodem večera sbalit stánky, neoslovil. Možná proto, že nepůsobí zrovna přístupným dojmem. A to pro tentokrát ani nepáchne levným alkoholem a jeho uniforma, sestávající se z modrého pláště a koženého nárameníku s vyraženou lilií, i zbytek oblečení, je čisté.
,,Madame..." s náznakem úklony, snad až příliš elegantní na to kým by měl být, uhne z cesty bohatě oděné dámě, která divoce gestikuluje na děvče spěchající jí v patách, ověnčené nespočtem balíčků. Nevšímá si toho, o čem si povídají, není to jeho věc. Snaží se zapamatovat si co je možné na trhu sehnat, stejně jako si většinu odpoledne do paměti ukládal ulice města kterými procházel. Necítí se v neznámém prostředí zcela jistě a čím dříve tuhle chybu napraví, tím lépe pro něj i pro královnu.
Čeho si ale všimne je malý chlapec v otrhaných kalhotách sotva pod kolena, bosý a ve špinavé košili, který tmavovlasé dívce s košíkem rychlým, nejspíše už pořádně nacvičeným, pohybem odřízne od opasku nevelký kožený měšec. Drobný zlodějíček, kterého jde v davu lidí velmi snadno přehlédnout a kterého by mohl ignorovat i Jean, nebýt jeho, nejspíše vrozené, poctivosti. Stačí pár kroků k tomu, aby přibližně desetiletého výrostka popadl rukou v rukavici za límec. ,,Omluvíš se téhle dámě a vrátíš co jsi jí vzal, nebo bys raději do vězení? Určitě víš, co se dělá se zloději." Skutečně nepůsobí zrovna přátelsky, zvláště když nakrčí čelo na kterém se mu ve stínu pod krempou klobouku udělá pár vrásek. A když je jeho hlas stejně pevný, jako kdyby mluvil s dospělým zlodějem.

Už má naštěstí téměř vše nakoupeno. Letmým pohledem opět zkontroluje slunce a mírně se pousměje při myšlence, že by se mohla stihnout vrátit do sídla o něco dříve, než očekávala. Možná právě kvůli tomuto krátkému zamyšlení si nevšimne výrostka, který se k ní přiblíží a ukradne jí měšec se zbylými penězi. Samozřejmě, že ve chci, kdy se po celém dni, kdy na něj dávala pozor, nesoustředí, někdo přijde. Bývala by si toho nevšimla, kdyby však nedošlo kousek od ní k menšímu rozruchu. Otočí tam hlavu a když spatří královskou uniformu mušketýrů, tak udiveně pootevře pusu. Pak jí však pohled sklouzne k tomu klučinovi, který svírá v drobných rukách její měšec. Z tváře se jí vytratí veškerá barva a podívá se k boku, kde by měl být. Znovu pohlédne na onoho muže. Když však spatří jeho výraz, tak tiše polkne a rychle skloní oči k zemi. Vysekne uctivé purkle a s mírně skloněnou hlavou pohlédne na chlapce. Čistě proto, aby se ona nestala terčem středem pozornosti, který budí přinejmenším respekt, avšak v případě chlapce spíš hrůzu. Není se čemu divit. Ten následně začne cosi zběsile blekotat a podávat měšec ve snaze ho co nejrychleji vrátit. Dívka se po něm bez váhání natáhne a pevně ho sevře v ruce. Nejistě zvedne pohled k mužově zamračené tváři a znovu se mírně ukloní. "Mockrát Vám děkuji, pane. Zachránil jste mě. Nevím, co bych si jinak počala." zamumlá a pohled z jeho tváře radši přesune na znak lilie. Posune si koš, který si předtím znovu opřela o bok a tiše vyčkává, co ten zamračený mušketýr podnikne dál. Nejradši by se vytratila, avšak bylo by to příliš nezdvořilé.

Po pravdě řečeno nečekal, že chlapce vyděsí až tolik. To opravdu v plánu neměl, na druhou stranu to ale možná bude k něčemu dobré a třeba si zkusí najít poctivější živobytí. Nebo bude příště opatrnější, to je také možnost. Nad jeho blábolením jen mávne volnou rukou. Zatím ho nepouští, nechce aby i s penězi zmizel. Teprve, když si drobná brunetka převezme měšec zpátky výrostka propustí s posledním přísným pohledem a ten se v davu ztratí rychlostí lasičky prchající z kurníku. Teprve pak má vlastně Jean možnost si trochu více prohlédnout mladou ženu před sebou, i když ta před ním většinu času klopí pohled a působí trochu pobledle.
Jen co na něj promluví, okamžitě ho napadne odpověď: přišla o peníze, kterou ale spolkne. Není to poprvé ani naposledy, naučil se dávat si pozor na to někdy říká, musel. Místo toho s lehkým, téměř pobaveným úsměvem, sundá z hlavy klobouk a nad její úklonkou sám pokývnutím hlavy naznačí tu svoji. ,,Není třeba děkovat, udělal by to... skoro každý." Původně zamyšlené každý přece jen nakonec trochu zjemní, jinak by jeho slova nejspíš vyzněla jako obyčejná lež. ,,Jmenuji se Jean-Babtiste a pokud vám mohu být ještě nějak k službám -" klobouk putuje zpět do jeho částečně rozcuchaných vlasů a výmluvný pohled napovídá, že mluvil o koši který si posunula na boku. Usuzuje podle toho, že je pro ni těžký. A nebudeme si nic nalhávat, cokoli co o něco odloží chvíli kdy skončí v hostinci je pro něj jen dobře.

Pohledem vyprovází výrostka a přemýšlí, jestli mu to jako lekce stačilo či bude ve svém počínání pokračovat. Na jednu stranu pro to měla pochopení. Nejednou se ona sama s její rodinou octla na hranici, aby nedopadli jako on. Na stranu druhou však mají její sourozenci přednost. Kdyby se hned na začátku své služby vrátila s tím, že jí někdo svěřené peníze ukradl, tak by pro to měli v sídle pravděpodobně pramálo pochopení. To ji přiměje znovu zvednout pohled a věnovat muži před sebou vděčný pohled. Uvědomuje si, čemu zamezil?
Všimne si, že jeho výraz poněkud roztál tím mírným úsměvem. I na její tváři na malý moment vykvete při jeho prohlášení. Alespoň je realista. Při jeho dalších slovech na něj překvapeně pohlédne a jemně zavrtí hlavou. "To po vás nemohu žádat, pane Babtiste, už tak jsem vaším dlužníkem." začne namítat. Avšak osud je proti ní a přesně v tu chvíli si musí koš znovu posunout, když jí začne sklouzávat po látce zelených prostých šatů. Rezignovaně si povzdechne a uchopí ho o něco lépe. "Mé jméno je Aliénor Beaux." představí se též a nejistě na něj pohlédne. "Přijel jste s královninou družinou? Jistě bych si pamatovala, kdybych vás tu již zahlédla." optá se a těká pohledem po ruchu kolem nich.

Oplatila mu úsměv, i když jen chvilkový, podobně jako byl ten jeho. Výborně, alespoň ji tedy neděsí hned od začátku. Nikdy si zrovna na tohle nepotrpěl, jen je to někdy zkrátka ta lepší varianta. To, že ho odmítne není takovým překvapením a snad by to i nechal být, kdyby si koš znovu nenadlehčila. Proto pak poměrně rozhodně zavrtí hlavou. ,,Nevšiml jsem si, že byste mě musela žádat, mademoiselle Beaux." Tím je rozhodnuto, minimálně tedy pro něj. Pokud nebude brunetka nadále nějak výrazně protestovat, koš od ní prostě převezme. Toho, jestli se po nich při tom někdo dívá si nevšímá, minimálně tedy ne na první pohled. Je na to zvyklý, je si jistý že ani kdyby tahle drobná dáma nebyla mademoiselle, ale vdaná madame, nedělal by tím nic nevhodného. Po Aliénořině další poznámce se na ni na pár vteřin zadívá. Zajímalo by ho, jestli jde o řečnický obrat, nebo má tak dobrou paměť na tváře, že zná každého ve městě. To by totiž mohlo být víc než užitečné. Nakonec ale přikývne. ,,Máte dobrý odhad, v Avrances jsem teprve od rána." Byl by pověděl i něco víc, ale nejprve si musí rozmyslet kolik toho o věcech týkajících se příjezdu jejího veličenstva vůbec může vyzradit. Proto další část hovoru na tohle téma o chvilku odloží vlastní otázkou. ,,Potřebujete vyřídit ještě nějaké pochůzky? Bylo by mi ctí vás doprovodit." A zjistit o tomhle ne příliš voňavém městečku něco víc. Jako kdyby si tedy zrovna on mohl stěžovat na to kde je... ve výsledku ani Paříž není tak půvabná jak se o ní vykládá. A, pokud se mu to podařilo, uzmul si její koš. Přece by jí ho teď nevrazil zpět do ruky s tím, že jeho galantnost končí s oznámením, že se Aliénor potřebuje vydat ještě pro mrkve, nebo něco podobného.

Otevře ústa k tomu, aby začala namítat. Následně se však uvědomí s kým mluví a radši si to rozmyslí. Asi by se neměla stavět proti rozhodnutí někoho, jako je on. Navíc ji vyvede z míry a způsob, jakým ji oslovil. Navíc s jeho rozhodní v hlase nakonec protestuje jen tiše, avšak koš mu předá. Krátce se na něj podívá a, náhle prázdnýma rukama, si uhladí sukni. "Děkuji monsieur Babtiste." s mírným pousmátím na něj pohlédne a v pokusu skrýt svou nejistotu, která vznikl nastalou situací se ho optá na čas jeho příjezdu. Po jeho chvilkovém odmlčení a pohledu, který na ni upírá, jehož si všimla koutkem oka, znejistí ještě víc. Co to tu děláš? Měla jsi odejít při první příležitosti. Je tu s tebou jen ze slušnosti! Povytáhne lehce obočí a zavrtí hlavou. "Kdepak odhad. Avranches není zas tak velké, aby si člověk za celý život nezapamatoval ty, kteří tu žijí odjakživa." pohledem sjede jeho oděv, uniformu. "Navíc rozhodně bychom si všimli, kdyby se mezi námi dlouhodobě pohyboval někdo jako vy." sklopí pohled a zamyšleně si zkousne ret. Co asi říká jejich městečku? Určitě je navyklý na něco dočista jiného. "Ještě bych potřebovala nějaké látky pro Dame." přistá tiše a rukou mávne směrem, kde se nachází stánky s potřebným zbožím. Koutkem oka si ho začne zvědavě prohlížet a znovu si zkousne ret.

Nad poděkováním, kterého se mu dostane, jen naznačí úsměv. Nebude říkat, že není zač, má dojem že by mu to stejně vyvracela a jeho rozhodnutí zcela cíleně při představování vynechat své rodové jméno se mu tím jen potvrdí jako správné. I když, kdo ví. Třeba by zrovna tahle slečna mohla být skandálem co otřásal dvorem před deseti lety nedotčená. Jenže i bez toho se před ním téměř ošívá, až si on sám začne připadat mírně nepatřičně. ,,V tom případě si troufám vás požádat, abyste mi někdy udělala místního průvodce, samozřejmě až nebudete příliš zaneprázdněna a jen pokud budete chtít, mademoiselle." Počítá spíše s tím, že chtít nebude. Proč by také chtěla, že. Ukazovat se v městě které nejspíš žije svými vlastními drby s cizím mužem po boku, navíc vojákem, a ještě třeba i více než jednou. To už by se leckterým rodičům poctivých mladých dívek líbit nemuselo. Vůbec ho nenapadlo, že by její nejistota mohla pramenit z toho jak ji oslovil, proto to, vlastně úplně automaticky, udělal znovu.
,,Někdo jako já?" Napodruhé už prohlášení o své nápadnosti neodolá, naopak. Zeptá se na něj s upřímným zábleskem pobavení v hlase. Připadá mu to svým způsobem roztomilé, že by měl být podle Aniénor nápadný i něčím jiným než svojí minulostí. ,,Tak tedy vzhůru za látkami -" galantním gestem naznačí své společnici, aby udala směr, kterým mají jít. Nenabízí jí rámě, není si totiž jistý, jestli by mu pak nevyškubla z ruky košík a nezmizela v davu se stejnou rychlostí jako zlodějíček před tím. Že by jeho komunikační dovednosti za dobu kdy je mezi mušketýry tolik zrezivěly? Pořád si nedokáže zcela jasně spojit, proč by z něj měla být tak rozpačitá. ,,Možná bych vám mohl s výběrem pomoci. Totiž... nejsem zrovna expert na poslední módu, ale Její výsost poslední dobou nosí hodně modrých barev?" Skutečně se snaží! Trochu hloupě a nejspíš neohrabaně, ale rád by smazal dojem zamračeného děsivého vojáka, který v ní nejspíš jejich prvotní setkání mohlo zanechat. Není na světě od toho, aby děsil mladá děvčata. Žádný mušketýr není.

A opět to oslovení. Nemá pocit, že by s tím plánoval přestat. Avšak tentokrát její rozpaky přehluší slova, která tomu nešťastnému oslovení předcházela. Zvedne k němu hlavy a poprvé se na něj opravdu zadívá. Zkoumavě, jakoby cosi hledala. Což také hledá. A to jakoukoliv známku po.. čemkoliv. Nejde jí do hlavy, proč by mušketýr chtěl za průvodce někoho z chudiny. Díky nové práci sice nemá tak sešlé šaty, protože se sešlost věcí a chudoba šlechtě zajídá a nechtějí ji vidět. I tak je v jejích očích snad zřejmě odkud pochází. Nakonec pomalu a rozvážně přikývne. "Ovšem, pokud jste si jist, že mne chcete jako vašeho průvodce." odsouhlasí nakonec. Je mu dlužna za záchranu peněz, které ani nebyly její. Toto je to nejmenší co může pro něj udělat.
Nakloní hlavu ke straně a přikývne. "Ano," pokývne k jeho oděvu. "Za normálních okolností není toto místo pro mušketýry zrovna lákadlem." avšak to už jí kyne, aby se rozešla a ona tak učiní. Zvolna se rozejde daným směrem a i tak k němu každou chvíli zabrousí postranním pohledem. Až tohle bude vyprávět mladšímu bratrovi.. Ta myšlenka u ní vyvolá úsměv. Co si pamatuje, tak si s klacíkem hrál na to, jak je právě jeden z nich. Jakmile se dozví, že se mušketýři začali volně pohybovat městem, tak už nebude takové potíže s tím, aby ji doprovodil na trhy. Z myšlenek o jejím bráškovi ji vytrhne slova, které Jean vypustí z úst. Snaží se. Opravdu ano. I tak se jí však skrz pevně sevřené rty vydere tiché zahihňání, které vzniklo z potlačovaného smíchu. "A víte, jaký odstín?" optá se s pobavenou jiskrou v očích a mávne rukou ke stánkům, ke kterým dorazili. Ke spoustě stánkům plných různých druhů látek, krajek, doplňku a šperků, líčidel i obuvi.

Netuší sice co se skrývá za jejím zkoumavým pohledem, ale neuhne před ním, nemá důvod. Navíc netrvá ani příliš dlouho, než Aliénor nejspíš dojde k závěru který se snažila vypozorovat a přikývne k němu. ,,Čím dříve se tu zorientuji tím lépe, královna se nejspíše nějakou dobu zdrží..." pociťuje, že jí dluží alespoň nějaké vysvětlení. A kdo jiný něž někdo kdo v ulicích žije od narození, by mu mohl být lepším průvodcem?
Následně položí svou otázku, na kterou se skutečně dočká odpovědi. ,,Možná je to tak lepší, naše přítomnost sebou obyčejně nese jistou dávku potíží." Přizná poměrně otevřeně. Hrdinové, ochránci koruny... to jistě. Ale také rváči a pobudové, když na to přijde. A ti, kteří hledají zrádce, prohledávají domy a vytahují muže o kterých si sousedé myslí že jsou poctiví, vprostřed noci na ulici. Minimálně v Paříži se názory na mušketýry poměrně různí a nejsou zcela idealizovaní. Již při řeči následuje slečnu Beaux ke stánkům s látkami i vším ostatním, přesto, když následně uslyší její smích, tentokrát se po ní zkoumavě a se zájmem podívá on.
,,Odstín? No... modrý, světle?" Se svým vlastním úsměvem přizná, že přece jen takovou pomocí nejspíše nebude. Jistě, rozezná tmavou a světlou modrou, ale pojmy jako azurová nebo tyrkysová mu naprosto splývají. ,,Přijdeme na to, jsem si jistý." S téměř stejnou rozhodností, přesto však poněkud jemnější, se vydá k jednomu ze stánků, jehož prodavač se v ten moment postaví, jako kdyby měl místo páteře vycházkovou hůl. Jean si muže příliš nevšímá a místo toho zběžně projde několik štůčků látek, než téměř vítězoslavně ukáže na světloučkou látku s výšivkou drobných modrých ptáčků. Už od pohledu rozhodně nebude patřit k nejlevnějším. Je si jistý, že tahle by se královně líbila. Možná jistější, než by měl být.

Zamyslí se a sama pro sebe pokývne hlavou. Rozumí jeho záměru. Obává se však, že ona na tom s časem nebude nejlépe. I když.. "Pokud bychom tohle zvládli rychle, tak bych vám mohla něco ukázat už teď." pronese váhavě. Světla už moc nezbývá. Pravděpodobně ji již pro dnešek propustí za rodinou až se vrátí do sídla. Překvapeně k němu vzhlédne. Není si však jistá, jestli je překvapena jeho otevřeností či samotným prohlášením. Rozhodne se však k tomu více nevyjadřovat. Je si jistá, že do tohoto jí rozhodně nic není. On sám na ni nepůsobí, jako že by jí chtěl ublížit. Navíc si trošku naivně myslí, že to by přeci mušketýr ani neudělal!
To už ji však rozesměje. Po dalších slovech zavrtí hlavou a na tváři jí na chvíli zůstane široký pobavený úsměv. "Jako nebe při rozbřesku?" nabídne nápovědu s vyčkávavě se na něj zadívá. Nad jeho rozhodní musí pevně sevřít rty, aby se znovu nerozesmála. Ještě by si mohl myslet, že si z něj utahuje. I když je pravda, že současná situace si o to přímo říká. "Nebudu vám to vyvracet." drží se kousek za ním, když se přiblíží k nějakému stánku a pobaveně sleduje jeho počínání. Ještě před pár chvílemi jí zachraňoval měšec a hrozivě se mračil a teď se tu sklání nad hedvábím a dalšími látkami. Když však něco objeví, dle jeho držení těla, tak sama přistoupí blíže a zadívá se na látku, na kterou ukazuje. S povytaženým obočím se na něj krátce podívá. Přeci mu nebude dávat najevo uznání příliš dlouho. Poté se natáhne a promne látku mezi prsty. Pro sebe si přikývne. "Dobrý výběr, monsieur." následně se otočí k prodavači a začne s tím nanejvýš nudným procesem - dohadováním se o ceně. Když se jí podaří srazit o kousek cenu a čeká, až jí muž za pultem připraví odpovídající množství, otočí se čelem ke svému doprovodu s mírným úsměvem. "Jste samé překvapení."

,,To rozhodnutí je jen ve vašich rukou," odpoví ohledně nabídky toho, že by mu mohla něco z města ukázat již dnes. Přece jen nemá v úmyslu ji zdržovat od povinností, nebo snad dokonce rodiny. Posléze se už ale vydají ke stánkům s látkami. ,,Možná spíš jako nebe v zimě, takové tlumené..." ani si není jistá, jestli ještě odpovídá Aliénor, nebo si mluví pro sebe. Nejspíš to v tu krátkou chvíli podle toho i vypadá, když se Jean v paměti potýká s obrázkem šustivých šatů odhalujících ramena. Naštěstí je brzy rozptýlen nabídkou látek a tak snad jeho zamyšlení není příliš zřetelné. Nemůže, nesmí být. Pro Aliénor, ani pro nikoho jiného.
Látku kterou vybral ukáže Aliénor a s překvapivě spokojeným úsměvem sleduje její souhlasnou reakci. Není to něco, co by přiznával příliš často, ale je rád, když jsou lidé kolem něj spokojení. Možná by nakonec ani nebyl dobrý šlechtic, kdo ví. ,,Děkuji, mademoiselle." Postřehne, že prodavač, do této chvíle jen nejistý z nečekaného zákazníka, překvapeně zamrká když takhle slečnu Beaux osloví. Nepřikládá tomu ale přílišnou důležitost. Během doby kdy se pak Aliénor věnuje dohadování o ceně, vzdálí se na chvilku k vedlejšímu stánku, u kterého rychle vymění několik mincí za drobnost, kterou schová do kapsy kabátce. Vrací se právě včas k tomu, si vysloužil další úsměv od milé brunetky. ,,Doufám, že jsou zatím příjemná." Lehce se dotkne prsty v rukavici krempy klobouku. Pak už přebere od prodavače balíček s látkou, který uloží do koše k dalším věcem.
,,Myslíte, že Dame bude spokojena, nebo se podíváme ještě po něčem dalším?" Skutečně nechce, aby kvůli jeho vyrušování Aliénor dostala vyhubováno, že nenakoupila vše pro co byla, jak zatím pochopil, vyslána.

Vskutku si nevšimne jeho krátkého bloumání v myšlenkách. Je až příliš zaujatá svým okolím a posléze i látkou, která je, překvapivě, naprosto vyhovující. Možná i více než to. Tím si však ještě nemůže být jistá s ohledem na to, že se s Dame osobně ještě nesetkala a tudíž netuší, jaký má styl. V duchu však zaúpí. Znovu? na krátký moment zcela neovládne svou tvář, takže se jí přes ni na krátký moment promítne lehce útrpný výraz s novou dávkou nejistoty. Střelí rychlím pohledem k prodavači. Radši jeho i svou pozornost odláká ke smlouvání o cele a ona nešťastné oslovení skončí v hlubinách zapomnění.
Příjemná? Jsou příjemná? Nesměle se pousměje a přikývna. "Ano. Ano jsou." odpoví a sleduje jeho pohyb ruky. Jakmile je poslední balíček v koši, chystá se vydat pryč od stánku, avšak jeho otázka ji zarazí. V duchu si pro jistotu přeříká co všechno měla koupit a bezhlesně u toho pohybuje rty. Nakonec přitaká. "Je to takto všechno." ubezpečí ho. "Děkuji za pomoct s výběrem." Který vlastně vykonal bez jejího přispění. "Jakou část města byste rád viděl?" zadívá se na něj, rozhodnuta ho alespoň krátce provést už teď, jako oplátku za jeho laskavost. "Nebo se mám spíše ptát, jaký typ míst chcete vidět?" povytáhne obočí a lehce nakloní hlavu ke straně.

Konečně! Chvíli mu to trvalo, pravda, ale tentokrát si konečně opravdu spojí oslovení které vůči Aliénor používá s tím, jak ona reaguje. Trocha zmateného překvapení je pak z jeho tváře na moment docela snadno čitelná. Za celý svůj život se skutečně nesetkal s nikým, koho by zrovna tohle uvádělo do rozpaků. Snad i to je částečně důvod k tomu, že se na chvíli vytratí k vedlejšímu stánku. Dává tak Aliénor prostor nejen vyjednat cenu, ale znovu se i tak nějak smířit s tím, že je pro někoho 'mademoiselle'. Brzy se ale vrací, aby přebral balíček s nakoupenou látkou.
,,Výborně," přikývne když se dozví, že nákup je splněný celý, ,,a neděkujte mi, prosím. Můžete to brát třeba tak, že plním svoji povinnost." Jistě, protože mezi ty nejdůležitější věci které musí každý mušketýr dělat patří pomáhání usměvavým slečnám na tržišti. Je mu docela jasné, že zrovna tohle mu nejspíše neuvěří, na druhou stranu ale přece jen něco říct musel - vždyť kolikrát mu už stačila za něco poděkovat, během té chvilky kterou spolu mluví? Vydají se společně od stánku, tak aby případně nebránili v přístupu k němu dalším nakupujícím. Otázka která pak následuje jej donutí znovu zastavit. Není totiž tak lehké zodpovědět ji, jak by se mohlo zdát. Přece po Aliénor nemůže chtít, aby mu ukazovala ta nejošklivější, nejnebezpečnější místa ve městě... i když, možná? ,,Podařilo se mi projít většinu míst v centru, takových kde se schází velké množství lidí. Hodil by se mi ale pohled místního na to, abych zjistil na jaké hostince, uličky nebo domy si dávat, řekněme, větší pozor co by se mohlo bezpečnostních opatření týkat." Snad to nevyznělo tak nepříjemně a nebo dokonce urážlivě jak by mohlo. Skutečně se snažil zvolit ta nejlepší možná slova. Přesto ale pozorně sleduje výraz jemné tváře dívky před sebou, aby zachytil jakýkoli náznak nelibosti.
Pokud však s jeho, poměrně neomaleným, požadavkem bude souhlasit společně se nejspíš vydají z trhu. A cestou se Jean rozhodne otevřít ještě další téma. ,,Měla jste mi povědět hned, že vám není oslovení mademoiselle příjemné... neměl jsem v úmyslu vás uvádět do rozpaků. Bylo by madame vhodnější?" pohledem krátce sklouzne k jejím rukám, snubní prsten sice nevidí, ale jsou rodiny, které si takový luxus jakým je zlatá obroučka nemohou dovolit.

Zhluboka vydechne, když si uvědomí, že už má skutečně vše vyřízeno. Za normálních okolností by se ihned sebrala, odnesla nákup do sídla a cestou tiše doufala, že ji pro dnešek propustí, aby se mohla postarat o sourozence. Normální okolnosti však dnes utekly kamsi v dál a tak nabídne muži vedle ní část prohlídky už teď. Povinnost, to určitě. pohledem dává najevo, že mu to ani na malý moment nevěří, avšak nechá to být. Neměla by mu odporovat a navíc, jeho společnost se ukázala nečekaně příjemnou. Je příjemné na chvíli prostě vydechnout a konverzovat. Stojí kousek od něj a trpělivě čeká až vyřeší hádanku, která se mu zřejmě usadila v hlavě podle jeho výrazu. Mezitím sleduje lidi, kteří proudí kolem nich. Když se znovu rozmluví, tak k němu stočí pohled, který se pomalu změní v pátravý jako před pár chvílemi. Zhoupne se zahloubaně na špičkách a musí se mírně pousmát, když spatří jeho výraz. "Dobře." odpoví nakonec jednoduše a bez dalšího slova mu rukou naznačí směr kudy dál a rozejde se.
Další slova,který vypustí z úst, když jdou pryč z tržiště ji však překvapí natolik, že lehce klopýtne o lem dlouhých šatů. Brzy však zase chytí rovnováhu a rozpačitě si odkašle. To je to na mně tak vidět? Nepodívá se na něj a jen upírá oči před sebe, když se jí tváře lehce zbarví do nachova. "Kdepak," vyhrkne překotně při novém návrhu oslovení a mávne rukou. "Ne, rozhodně ne. Na takové věci nemám čas." pokrčí rameny a zhluboka se nadechne. "Omlouvám se, jen nejsem na takové oslovení zvyklá. Lidem jako jsem já, nepřísluší." zamumlá a mine jednu z hlavních ulic, aby vklouzla do jedné postranní skryté ve stínech dvou mohutných budov. Zastaví se však pár kroků od jejího ústí. "Tahle ulička se po pár krocích stačí a jde souběžně s hlavní, dostanete se po ní ke dvorkům budov z obou stran." začne vysvětlovat a tiše doufá, že ji nebude chtít projít. To, že takové cesty zná, neznamená, že se v nich cítí příjemně a především, bezpečně.

Z nějakého důvodu očekával, že jeho prosba ohledně ukázky méně půvabných částí města se nesetká se souhlasem, bylo tomu ale právě naopak, takže je vlastně příjemně překvapen. Právě proto se, po tom co se rozejdou směrem který Aliénor určila, vrátí k tomu čeho si všiml. Tentokrát je pro změnu reakce na jeho slova mnohem větší. Ani nemá možnost uvažovat nad tím, zda je Aliénor jednoduše stydlivá nebo je to pro ni jen citlivé téma, protože mladá žena klopýtne o vlastní šaty. A Jean ji přece nenechá spadnout. Tedy, nenechal by. Ukáže se totiž, že jeho reakce, ve které má možnost zachraňovat ji od děsivého nebezpečí odřených kolen jen jednou rukou, takže ji zcela automaticky chytí kolem pasu, přitáhne o kousek k sobě. Manévr, který nejspíš nebyl okolím přehlédnut a který může působit všelijak, v první řadě však nejspíš trochu přehnaně. Proto nebohou brunetku znovu propouští na svobodu, jen co se ujistí že pevně stojí na obou nohou. ,,Omlouvám se, jste v pořádku?" Ne, on se nestydí. Nemá proč. Jen se mu v hlase odrazí upřímné obavy. ,,Nechtěl jsem vás rozrušit, opravdu. Pokud si to přejete, vyberte si teda sama jak vás mám oslovovat." Nechá pak Aliénor nějakou chvilku, snad, v relativním klidu, dokud nepřijdou k místu které mu ukazuje.
Ulička je špinavá, tedy i na poměry Avrances a i když slunci k západu ještě nějaká doba zbývá, je v ní již šero. Pokud se královna rozhodne vydat do města, byť na hlavní ulici nebo náměstí, bude třeba aby tou dobou někdo právě zde hlídal. Nejspíše nečekaně se na Aliénor usměje. ,,Přesně o tomhle jsem mluvil... vás je pro pochůzky na tržišti škoda, milá slečno." Jistě, ta lichotka je lehce nadnesená, přesto má pravdivý základ. Jean zažil mnoho rekrutů, kteří byli tupí jako duté pařezy a o téhle tmavovlásce něco takového rozhodně není možné říct. Kdyby byla mužem, nejspíš by již zvažoval že jí nabídne aby si rozmyslela zda nechce svou kariéru směřovat k modrým plášťům. ,,Nebudu vás teď trápit tím, že bychom ji procházeli. Nejspíš by vás to jen zbytečně zdržovalo, mohu se vrátit později."

Určitě by to ustála sama, je si tím jistá. Podle všeho si o tom však není natolik jistý Jean, který ji zachytí a za pás přitáhne k sobě. Snad šlo jen o instinkt, nebo snad o zvyk ze zachraňování dvorních krásek? Kdo ví. Nic to však nemění na faktu, že si Aliénor až příliš zřetelně uvědomuje mužskou ruku na svém těle a krev se jí nekontrolovatelně nahrne do tváří. Odkašle si a jakmile je propuštěna z jeho spárů to udělá prudký krok do strany, aby mezi nimi vytvořila patřičný odstup, možná i trochu větší, než je potřeba. "J-jsem v po-pořádku." vyblekotá s jasným studem vepsaným ve tváři ve snaze ho ujistit o tom, že pokus o její záchranu dopadl zdárně. V následující chvíli se však znovu rozejde ve snaze alespoň trochu skrýt své rozpaky a je vděčná za chvíli ticha, kdy ji i mušketýr nechává v klidu.
Dovede ho do nevábné uličky ze které je možná až příliš nadšený v jejích očích. Avšak bůh ví, co se mu honí hlavou. Nad pochvalou i jeho úsměvem se pousměje a skromně přikývne. "A já si zase říkám, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat." svěří se s upřímností v hlase a pokrčí nad tím rameny. Úzkostlivě se rozhlédne po uličce a Jeanovi věnuje vděčný pohled, když ji informuje o tom, že prohlídku uličky jako takové požadovat nebude. Již poněkolikáté se na muže před sebou zkoumavě, zahloubaně zadívá. Nic něm neví, neví na čí straně je. Sic je ona sama stranou od politického pletichaření, Avranches není zač natolik malé, aby se k němu nedonesly zvěsti ze zbytku Francie. Jenom hlupák by si neuvědomil, co znamená pro prosté obyvatele příjezd královny a vší tě šlechty a církevních hodnostářů. A jak se říká. Služky vědí všechno. Jsou tiché a neviděné, s vlastními zákoutími v sídlech, které mají zajistit, aby se nepletly šlechtě pod nohy. Sice je mezi nimi pouhých pár dní, avšak i tak se k ní dostalo již nemálo i formací, protože služebné milují drby. Už jenom proto, že spousta jich chová ke šlechtě skvěle skrývanou zášť a závist. Ona však taková není. Dělá to pro svou rodinu. Nestojí o ten spletitý svět intrik. Jakou roli v tom všem hraje on? Přemýšlím s pohledem upřeným do jeho tváře než zavrtí hlavou a pohled sklopí. "Dávejte si pozor na pozlátko. Čím víc září, tím větší stíny tvoří." zamumlá jeho směrem než se pokusí vyklouznout kolem něj z temné uličky. "Ukážu vám ještě jedno místo."

Nemůže si nevšimnout, jaký mezi nimi vytvořila odstup. Neraní ho to, přece jen na něco takového není dost pošetilý, jen je to svým způsobem nezvyklé. Deset let je skutečně dlouhá doba a během ní si odvykl na to, aby z něj byly prosté dívky vyvedené z míry. Tenkrát to zajišťovalo jeho jméno a když přišlo o svou slávu... pařížská děvčata jsou o poznání drzejší, než Aliénor.
Když mu odpoví ohledně jeho slov směřovaných k její bystrosti, lehce zavrtí hlavou. ,,Někdy není na škodu mít velké sny." Těžko říct, jestli zrovna on je ten pravý, kdo by měl dávat takové rady. Nejspíš je tomu právě naopak. Přendá si koš z jedné ruky do druhé a ještě jednou se rozhlédne po uličce. Přísahal by, že za dobu kdy stojí v jejím ústí se otevřela minimálně dvě okna. Víceméně vycítí i němou otázku, se kterou ho pozoruje, samozřejmě ale nedokáže odhadnout její přesné znění. ,,Nemějte obavy... královna není tak chladná jak se povídá. Věřím tomu, že si nepřeje do chodu Avrances zasahovat o nic víc, než bude nutné." Neví sice, jestli se se svým ujištěním trefil, i kdyby ne nejspíš by nebylo úplně od věci. Její další slova se pak strefí mnohem blíž k Jeanovu jádru než nejspíš zamýšlela. Na okamžik ho přinutí pevně stisknout čelisti, když se ozve vlna podezíravosti. Co ví? Poznala kým je? Chce se mu vysmívat? Jen sebeovládání a zdravý rozum mu zabrání v tom, aby se na kteroukoli ze svých myšlenek zeptal nahlas, přesto ji ale kolem sebe nenechá projít bez toho, aby ji zastavil, pevně, ale ne tak aby byl jeho stisk bolestivý, ji vzal za loket. ,,Co tím myslíte, Aliénor?" Přece to nemůže být jen náhoda... na ty přestal věřit již před lety. Nakonec ji ale pustí, nebo nechá aby se vysmekla při prvním náznaku o to, že se o něco takového pokouší.

Zasměje se. Avšak ne vesele jako prvně, ale s hořkostí. "Velké sny? Na ty lidé, kteří zimu co zimu bojují o život svůj a svých blízkých, pohlížejí skepticky." svěří se mu. Co o tom může vědět? Jako mušketýr se má jistě více než dobře. I tato myšlenka ji přiměje se na něj zadívat a snažit se z jeho tváře vyčíst cokoliv, cokoliv, co by jí napovědělo, co je tento muž vlastně zač. Promluví a tím ji vytrhne že svých úvah. Nevýrazně se na Jeana pousměje a přikývne. Ovšem, že ano. Jenže to nejhorší pro ně bude napácháno už tím, že sem směřuje. Tuto myšlenku si však nechá pro sebe. Něco takového nemůže vyslovit před někým, kdo jejímu Veličenstvu přímo slouží. A snaží se ji chránit. Toto uvědomění ji přiměje vypustit ona slova, která na něj však mají o dost větší vliv, než očekávala. To, jak pevně stiskne čelisti jí napoví, že tentokrát šlápla vedle. Pokusí se tedy kolem něj proklouznout, avšak marně. A tak k němu jen polekaně zvedne oči, když ji chytí pevně za paži. Mlčky mu hledí do očí s náznakem lítosti. Lítosti? Prolétne jí hlavou. Lítosti způsobenou čím? Možná výrazem v jeho očích, když tak neuváženě pronesla ona slova. Nahlas polkne a prsty sevře látku šatů. Očima přejede po uličce za nimi a o malý krůček k němu přistoupí. Nadechne se, aby promluvila, avšak všimne si, přes jeho ramena, jak se dál v ulici mírně hýbe jedno křídlo pootevřeného okna. "Pojďte." zamumlá tedy jen a vydá se pryč z uličky. Musí jít jinam. Z takových uliček má husí kůži. A potřebuje čas na přemýšlení o tom, co mu má vlastně říct. Tuší, že toto nepřejde jen tak.

Uvědomí si, že vyzněl jako hlupák, se svým prohlášením o snech a raději to tedy nechá být. Cokoli dalšího by řekl by nejspíš bylo jen popichování vosího hnízda. Padl sice hluboko, hlouběji než kdy čekal a dokázal si představit, stále na tom ale byl lépe než velké množství ostatních. Zcela neovládne svou reakci na její další slova, což ho zamrzí. Hlavně pro tu lítost, se kterou se na něj podívá, kterou svého času vídal až příliš často. To je nakonec hlavní důvod toho, proč svou ruku z jejího lokte spustí zpět podél těla. Téměř se už za své chování omluví, protože omluva by skutečně byla na místě, ale Aliénor ho předběhne se svou pobídkou k tomu aby odešli. ,,Samozřejmě." Takže se mu otevíraná okna nezdála a nejspíš si jich všimla i ona. Skutečně se bude muset vrátit, ideálně ne sám. Snad postačí místní trochu postrašit a nebude potřeba nic víc.
Nějakou dobu jsou mlčky, dokud k brunetce znovu nepromluví, s omluvou kterou si stihl částečně naplánovat. ,,Nebylo na místě, abych tak reagoval, za to se omlouvám. Vím, že jste svá slova mínila dobře..." dál se ve svých plánech nedostal. co říct a co raději zamlčet? Poprvé na chvíli působí nejistě i on, tyhle osobní rozhovory mu příliš nejdou. ,,Její Výsost je skutečně dobrý člověk, kdybych tomu nevěřil nemohl bych dělat co dělám. Svého času před stíny, o kterých hovoříte, zachránila ona mne a já jí za to přísahal doživotní věrnost." To musí stačit, už tak je to mnohem víc než Aliénor potřebuje a měla by vědět. Nejen proto co vlastně řekl, ale i jak.

Je tak ráda, že s ní souhlasí a mohou se tak vmíchat do davu v hlavní ulici. Jejich domek se možná nachází stranou všeho dění, na druhou stranu ale také stranou těchto špatných stránek. Kráčí ulicí s lehce podmračeným výrazem a uvažuje nad tím, co se vlastně před pár okamžiky stalo. Po chvíli k jejím uším začnou doléhat slova. Nedá však nijak najevo, že je slyší. I poté, co Jean domluví zůstává chvíli potichu, jen aby si byla jistá, že už opravdu nechce nic dalšího dodat. "Nechtěla jsem se vás nijak dotknout." začne mluvit pro tentokrát ona a radši se dívá přímo před sebe. "Věřím, že do toho, co říkáte, vkládáte veškerou svou víru. A doufám, že svou důvěru vkládáte do správných rukou." pokračuje rozvážně. "Nikdy jsem se s královnou nesetkala. Nikdy pro nás neudělala nic, co by mě přesvědčilo chovat k ní stejnou důvěru jako vy." opatrně na něj pohlédne. "Avšak nikdy také neudělala nic opačného či špatného." dodá měkce. Taková je realita. Nechová k ní zášť, nemá ale ani důvod k ní pociťovat přehnané sympatie. Na chvíli se odmlčí a když v zahnout za roh, tak před sebou můžou spatřit most. "Pojďte, něco vám ukážu." pobídne ho a trochu zrychlí. "A zapomeňme na to nedorozumění." prohodí k němu ještě přes rameno a mírně na něj pozvedme koutky úst v přátelském pousmátí.

Po mém příjezdu jsem si myslela, že už budu mít konečně klid, usadím se někam do klidu a budu si číst, ale evidentně dnešek nebyl udělán pro to, abych byla sama. Matka sotva co mě uviděla, už se ke mě hnala s tím, že potřebuje pár věcí, čistě pro sebe a já jsem jediná, která jí to může sehnat. Respektive, že jsem jediná, která se v jejích věcech nebude hrabat a nebude mít žádné otázky ohledně toho, co chce. Ještě před odchodem jsem se převlékla, šaty mi po projížďce páchly po koni a já se v tom nechtěla procházet mezi lidmi a páchnout jako kůň.
"Co když to nebudou mít?" nadhodila jsem ještě před odchodem, ale matka mě svižně odbyla rukou s tím, že zaručeně budou mít všechno. Jen jsem nad tím nepatrně protočila s otrávením očima a vydala se ven. Cestou jsem litovala, že jsem vůbec s děvčaty někam šla, mohla jsem mít pohodový den a až teď někam jít, ale ne, já hloupá se nechala přemluvit a teď si neužiji ani pár minut klidu! Snad až instinktivně jsem se pokoušela vyhýbat všem lidem co to jen šlo, bůhví kdo z nich byl nemocný nebo nakažený nějakou chorobou. Tohle mi udělala schválně! pomyslela jsem si vztekle. Málem mě omylo, když jsem spatřila tržnici plnou lidí. Nebylo to spíš 'pošlu svou jedinou dceru mezi lidi, aby něco chytla'? pomyslela jsem si a tiše si povzdechla. Letmo jsem vzhlédla k nebi a zlehka zavrtěla hlavou, "ach, Bože, ochraň mě před tím, co tam číhá" zamumlala jsem si potichu pro sebe a s hlubokým nádechem se rozešla.

Samozrejme že keď došli šli nahlásiť všetko v kasárňach mušketierov, chvíľka tréningu pri ktorej Jacques dúfal že Alexander vychladne. Najedol sa a doprial si medoviny, než sa vydal do mesta, čoskoro sa k nemu pripojil Antole, starší mušketier. Potreboval ísť na trhovisko do prístavu pre niečo. Takže mu aspoň dal skvelý tip, na prechádzku mestom. Aspoň si to Jacques myslel že to je dobrý nápad, do doby než sa pred ním zjavili ulice trhoviska, preplnené ľuďmi. Len si povzdychol ale to jeho priateľ už vyrazil napred a tak mu neostávalo nič iné ako ho nasledovať aby sa od seba neoddelili. Slnko skutočne hrialo a nakoľko mal na sebe svoj bežný odev, bolo teplo viac ako dosť len na moment zastal aby si uvoľnil tuniku a košeľu jemne uvoľnil a to jeho priateľ už na neho len volal že sa stretnú o dve hodiny pri jednom z rožných domov na okaji trhoviska. Prikývol. A popravil si širák na hlave, aby u do očí nesvietilo slnko. Čo by dal teraz za chladnú vodu jazera do ktorého predtým musel vkročiť. Povzdychol si a vydal sa k stánku s ovocím, vzal si jablko a oprel sa o trám maličkého stánku, sledoval ľudí, čo sa deje, a tak isto i dve dámy vedľa ktoré predávali hodváb. Nie pre to že by teraz mal nejaké vedľajšie úmysly ale pre to že látky ktoré mali boli krásne.

Cestou jsem si opakovala, co že to vlastně matka chtěla za věci, věděla jsem, že bych byla schopna tak polovinu z toho zapomenout, a měla jsem takový dojem, že mi nejspíše minimálně jedna věc vypadla, přece jenom jich chtěla víc. Tak nějak jsem začala přemýšlet, že se taktéž začnu vyptávat, k čemu to všechno potřebuje, a možná se do budoucna ušetřím takovýmto vycházkám když chci mít zrovna klid. Jakmile se kolem mě začalo tvořit více lidí, už jsem přestala myslet na všechny ty potřebné věci pro matku, a více se soustředila na to, abych se kolemjdoucích dotýkala co nejméně, a pokud to nešlo, tak se jim nejlépe a co nejefektivněji vyhnout. Snad v dobrém zdraví jsem došla k prvnímu stánku, který jsem potřebovala. Jaké že to vlastně chtěla? zamyslela jsem se a začala mezi prsty mnout různé látky hedvábí, sakra.. chtěla specifickou barvu, nebo jí to je jedno? zněla má další otázka v mysli, tiše jsem si nad tím povzdechla. "Super, Marie. Příště si to někam zapiš.." zamumlala jsem si potichu pro sebe, chytl mě vnitřní vztek na sebe samotnou, že nejsem schopná si zapamatovat několik věcí, které musím sehnat. Periferně jsem si povšimla vedle stojící osoby a hlavu pootočila tím směrem. Muž s jablkem byl tentýž, kterého jsem potkala u jezera. V tom momentě mě nenapadlo žádné slovo, ani myšlenka, jen jsem ho pár vteřin sledovala, než jsem si uvědomila, že na něj doslova zírám, a pohled jsem rychle strhla zpátky k hedvábí a nahodila výraz, že mě látky přímo zajímají. Jaká to náhodička.. pomyslela jsem si.