Trois porcelets (Tři selátka - hostinec)

On pokývne. Te dívky si všiml. A teď jí lituje ještě víc. Celá společnost je pokrytecká. Půlka z inkvizitorů má beztak v bordelu druhý domov. Jednu noc se tam přijdou pobavit a druhý den děvku upálí. Jen si povzdychne a napije se.
Co ho ovšem mnohem více upoutá je to, jak najednou posmutní. A pak zaslechne i to, co říkal. Pocítí tu bolest, která najednou  zaplaví jeho srdce a odrazí se mu v očích, díky kterým to zasáhne i Valentina. Jen  tak tak se ovládne, aby ho konejšivě chytil za ruku. Ale z jeho očí jde zase poznat, že je mu jasné o čem mluví, že ho chápe a je mu to hrozně líto. Tázavě nakloní hlavu do strany jestli o tom chce víc mluvit. Že i pro tohle by mohl být jeho cizinec, který vyslechne jeho největší trápení, která mnohdy nepřizná ani sám sobě.
"Ale to je velká škoda. Že jsi nedojel až tam... Vážně by se ti tam líbilo," pokývne, když pochopí, že mluvit o tomhle nechce, že to stále příliš bolí, " není  to Itálie, co se týče umění, ale kultura opravdu stojí za to... Mám v plánu se tam vrátit. Třeba bychom mohli cestovat společně, ukážu ti tam ta nejlepší místa" zabrouká. Nakonec tedy změní téma. Aby mu pomohl na chvíli zapomenout.

Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. Valentine se mu vážně musí jenom zdát, jinak to nemůže být pravda! Sundá si z hlavy klobouk a položí ho na stůl vedle sebe. Prohrábne si vlasy a vydechne. Valentine nepil, tak tentokrát dolije pouze sám sobě. Až pak se na něj podívá. už má v sobě dost alkoholu na to, aby si nevšímal toho, že nemá svůj obranný klobouk. Možná to ale není alkoholem, ale jen prostě tím, že celý tenhle den je tak šíleně absurdní, že už je to jedno.
"Ty se mi jenom zdáš!" zašeptá a trochu se na něj usměje, "co jsi vůbec zač? Vždyť jsi se tu jen zničeho nic zjevil... A už chceš, abych šel k tobě na obrazy, na večírek, abych s tebou odjel do Řecka! Ani mě neznáš..." zadívá se na něj. Znovu si prohlédne tu jeho proklatě dokonalou tvář. Je ten typ perfektního hezouna, jako Sebastian, jako jeho bratr. Ale zatímco Sebastian má podmanivé tmavé oči a vlasy, tenhleten Valentin má svoje zlaté kadeře na ramena. Má v nich i vlnky. Rámují mu obličej, spadají naprosto spořádaně podél linie jeho čelisti, jako kdyby ho vážně namaloval nějaký italský mistr. Co tady dělá? Co tady dělá zrovna s ním? S jeho nosem jako brambora, divným křivým úsměvem a vlasy, co nikdy, ale vůbec nikdy nevypadají přesně tak, jak by měly, nebo tak, jak by je někdo v jakémkoliv rozmaru mohl namalovat.

Znovu se tiše zasměje. Pokrčí rameny. Kdo je zač? milovník umění? bohém? těžko říct, jeho nejoblibenější odpověď je prostě, že je Valentine. Ale jeho takovou ošklivou odpovědí odbýt nechce.  Jeho nový výjimečný chlapec. "Já jsem velice...přímý..." připustí. "A když něco chci, nepotřebuju pro to příliš mnoho odůvodnění. A teď jsem se rozhodl, že by  bylo skvělé něco takového s tebou podniknout. Navíc právě při takovém to cestování se nejlépe seznámíš nebo ne?" usměje se.  
On tuší, že si příliš nevěří. Ale neví jestli je vhodná chvíle na to, aby mu začal  lichotit. Nechce ho příliš vyděsit. Ale pro něj je jeho tvář dokonalá, právě proto, že není dokonalá. Je výjimečný. Jeho neposlušné vlasy, které schovává pod kloboukem. Jeho plachý pohled, nádherné oči, kterými neustále uhýbá před těmi jeho. A ten křiví úsměv, bože ano ten křiví úsměv je to, co zastavilo na malou chvíli jeho svět. Zpomalilo čas, tep jeho srdce. A přesto se na něj nedíval dostatečně dlouhou dobu, aby se toho nabažil.
Zavrtí hlavou, aby z hlavy dostal tuhle myšlenku a vrátil se do reality. "Nechci tě tím vyděsit. Ale zase tě nechci nechat utéct aniž bych to řekl." kývne

"Teď ses prostě rozhodl!" pokývne a dál si ho prohlíží. Povzdychne si a pousměje se. Dopije zbytek sklenky. Nespokojeně si olízne rty a hned si nalije novou. Půlka jeho lahve už je pryč. Ale to je málo. Přeci.
"Naposledy, když jsem tu byl, jsem se rozhodl, že zrovna teď hned chci jít do Krysí díry... A nic dobrého to nepřineslo, Valentine. Jsi... Jsi trochu blázen, že?" zašeptá a trochu smutně se usměje. Ne. Další tajemná dobrodružství jsou teď to poslední, co potřebuje. Zvlášť s někým takovým jako je Valentin. S někým tak příšerně hezkým. Jak by to mohlo skončit? Nechá si zase poplést hlavu, nechá se zase využít, a pak co? Povzdychne si a napije se. Podívá se na něj. "Vůbec nepiješ..." vyčte mu tiše.

Zamrká, trochu zmateně zase nakloní hlavu do strany a sleduje jak se mění jeho výrazy. Pousměje se a pak si tedy nalije plnou sklenku a vypije ji a hned ještě jednu následující. "Lepší?" usměje se, aby mu zvedl náladu. Pak dolije oběma a vydechne. "Asi jsem blázen..." připustí  a upije si. "Ale mám pocit, že to je jediný způsob, jak to tady přežít nebo ne?" pokývne.
Přemýšlí, co říct, protože cítí, že získání tohodle chlapce visí na vlásku. A on si teď nemůže dovolit ztratit jedinou zajímavou věc na tomhle hrozném místě. "Ty mi nevěříš, protože ti někdo ublížil, mám pravdu?... je dobře, že jsi opatrný... Jsi křehký, nikdo nechce, aby se ti něco stalo. Ale já nemám v plánu ti ublížit, Emersone. Naopak... Mám příšernou potřebu chránit tě" zamumlá a přivře oči. "ještě jsem nepotkal někoho jako ty... jsi jako přízrak... a ne...nemyslím škaredý přízrak, Emersone... přestaň si to ve své hlavě převracet" varuje ho nespokojeně.

Zamrká. Ale pak souhlasně pokývne. "Lepší!" šeptne a malinko mu cukne koutek. Vážně jde po všem po hlavně. Poděkuje mu za dolití a zase si sklenku přitáhne.
"Myslíš? Myslím, že jsi ještě neviděl, co dělají s blázny na malém městě jako je tohle..." pousměje se. Nechce ho urážet. Nechce na něj být nepříjemný. Vážně nechce. Ale s vyšším procentem alkoholu v krvi na něj začíná všechno mnohem víc doléhat. Všechny myšlenky, všechny pocity, co se snažil uvěznit někde hluboko a daleko. Podívá se na něj.
"Nepředpokládám, že bys mi řekl předem, že mi ublížit chceš, kdybys chtěl, hm?" odtuší tiše. Ale následně se zaskočeně zarazí. Škaredý přízrak... Škaredý přízrak. To slovo. Neobvyklé. Ale pádné. Pousměje se. Podívá se po svém klobouku. Přijde si teď najednou zase na chvíli jako úplně nahý. Natáhne se po něm.

On zachytí jeho ruku a zavrtí hlavou. Tohle je přesně to, o čem mluvil. Snažil se mu zalichotit a on si v tom našel něco jiného. Protože ho někdo naučil, že to tak. Někdo toho chlapce sedícího před ním pochroumal, rozbil. A teď to bude příšerně těžké přimět ho, aby si o sobě myslel to, co si o něm myslí on. To co vidí on. A on přece pozná, co je krásné, jinak by si nemohl tolik vydělat obchodem s uměním. "Neschovávej se, Emersone" zašeptá  a pak jeho ruku pomalu pustí. "Chci se na tebe dívat, vidět ti do očí. Právě jsem se ti pokusil složit poklonu. Tak prosím, přestaň utíkat." pokývne a dolije mu. "A ne nejspíš bych ti neřekl předem, že se chystám ti ublížit... Ale nevidím důvod proč bych to dělal. Jak už jsem řekl, což tys asi nevnímal, ale nemohl bych ti ublížit. Chci tě spravit" zašeptá a kývne. Spravit a nechat si ho. Ale to už je něco, co mu uplně neřekne. Ne, že by nechtěl, ale nepřijde mu to důležité zmiňovat. Protože to, že si ho chce nechat přece není nic špatného.

Valentine je rychlejší a chytí ho za ruku. Bohužel za špatnou ruku, takže trochu usykne. Ale pustí ten klobouk. A pak stáhne ruku zpátky k sobě. Promne si trochu zápěstí a dívá se na něj. Trochu nedůvěřivě. Poklonu... Proč by mu měl skládat poklonu? Jaká je šance, že zrovna teď, zrovna dneska, a zrovna tady by narazil na někoho, kdo je jako on? Přijel sem odněkud. Jen na chvíli. Nejspíš se chce jen trochu pobavit. Nejspíš bude jako Jean a se svou krásnou tváří antického boha si doma žije spokojený šťastný rodinný život. Pousměje se.
"Spravit..." zopakuje po něm šeptem a pousměje se. Pak ale zavrtí hlavou. "No tak, Valentine... Pryč odsud, prosím. Pryč z tehle... Podivných míst!" mluví samozřejmě o tématu jejich konverzace, nemá v úmyslu se zvedat a opustit hospodu. "Chceš mi pomoct? Tak se mnou dneska pij... Potřebuju pít hodně! Potřebuju... Potřebuju něco utopit!"

Lehce stáhne obočí, když uvidí jak ucukl. Nestiskl ho přece tolik. To by si nedovolil. Neubližuje chlapcům, jako on. To by byl stejný barbar jako většina lidí ve městě. A nebo už je opilý a nevnímá kolik síly použil? To je hloupost, měl jen pár sklenek a jeho přece jen tak něco nesloží. Prožil přece tolik divokých večírků, že jeho tělo musí být zvyklé. Leda... Leda že mu někdo ublížil. Někdo před ním. Rozhledne se znovu po prázdné hospodě, mračí se. Na chvíli je docela napjatý, jde to vidět podle toho, jak mu vyjelo několik žil na krku. Ale když se pak znovu podívá na Emersona, uklidní se. Vydechne. Utvrdí ho v tom, že mu někdo ublížil, když začne mluvit o topení. Pousměje se a pokývne. "Dobrá, chlapče. Pokud je to to, čím tě dnes potěšim, tak pojďme pít!" Broukne rozhodně a dolije jim "tak na zapomínání, hm? Ať tahle noc stojí za to" kývne

Jeho výraz ho zase trochu znejistí. Vidí, jak se napjal. Vidí žíly na jeho krku. Jakoby uvnitř zuřil. Nedokáže nijak odhadnout, co se mu teď asi honí v hlavě. A proč.
Vydechne. Kousne se do rtu. Natáhne ruku, aby se dotkl pro změnu on té jeho. Ale zastaví se na poslední chvíli. Stáhne ji zase zpátky. Pořád jsou jenom v hospodě. "Co se stalo?" zašeptá místo toho tiše. Vezme si pak od něj znovu plnou sklenku a zavrtí hlavou. "Ne... Ne na zapomínání!" zašeptá, "na topení!" opraví jeho přípitek, "zapomenout nemůžu a nechci..." pousměje se, "co ty... Máš taky něco k topení?" zadívá se na něj a napije se.

Zvon, hluk který nepatří k oslavám. Rozražené dveře hostince a výkřik Agnes, když ji jeden z šestice mužů hrubě chytí, zády přitiskne k sobě a u krku jí přidrží nůž. ,,Nenechte se rušit, panstvo…” Pár z těch otrhaných a po zuby ozbrojených chlapů začne obcházet několik málo patronů v hostinci, dožadovat se jejich cenností, neopomenou při tom ani sáhnout po pití co mají na stolech. Ten který drží copatou blondýnku kontroluje, jestli se někdo náhodou nepokouší jim v tom bránit. ,,Ale, ale, ale…” nesouhlasně zavrtí hlavou, když si všimne že jeden z chlapíků sahal po jídelním noži a na krčku Agnes se objeví pár kapek krve.

Všimne si toho, jak se po něm chtěl natáhnout a lehce mu cukne koutek. Tak přece jenom ten chlapec nakonec přijde. Vede si moc dobře. "Ale nic... Jen jsem přemýšlel... To tě nemusí trápit" usměje se. Co by mu tak mohl říct? Že kdyby viděl toho, co mu ublížil, nejdřív by mu přelámal obě ruce, aby si příště rozmyslel, až se bude chtít dotknout jeho chlapce?.. Jeho chlapec. Je to brzo na takové oslovení, ale stejně nakonec bude jeho. Samozřejmě.
"Co já bych chtěl utopit?... Hm... Vzpomínku na to příšerné upalování, rozhodně" broukne a usměje se.
Pak se ale napne, když uslyší zvony.  Ohlédne se po skupince, která rozrazila dveře a nespokojeně stáhne obočí. Kvapně se přesune na stranu k Emersonovi a  natlačí ho svým tělem, co nejvíc do rohu. Na hlavu mu nasadí klobouk a mrkne na něj "drž se za mnou, chlapče... dobrá?.. Nic se ti nestane" slíbí mu a stáhne mu klobouk víc do tváře. Sám si pak normálně sedne a napije se rumu.  Zatím nic nedělá. Jen je všechny sleduje. Zkoumá, kdo má jaké zbraně. Není takový hlupák, aby se  do rvačky hrnul hned. Zamračí se, když uvidí pramínek krve z krku Agnes. "Nechte ji být. Tohle je jediný místo v tomhel městě, kde se dá normálně pít. Kam bych chodil jestli ji podříznete krk?" povzdychne si otraveně.

Pousměje se a pokývne. Ano. Proti takovému topení nemůže rozhodně nic namítat. A hodlá s tím taky hned začít, i když si v hlavě poznamená, že se později k tomu jeho přemýšlení musí vrátit. Bylo to vážně trochu děsivé. Jenomže pak se venku rozezní zvony. Uvnitř hostince jsou slyšet dost tlumeně, ale jsou. To není dobré. Vzhlédne od stolu a podívá se směrem ke dveřím. A ty se náhle rozletí, když dovnitř vpadne banda lupičů. Šest. Chytí Agnes a začnou vybírat peníze.
Vydechne, ale nestačí ani nic říct, když ho Valentine chytí. Dá mu klobouk a zatáhne ho dozadu, za sebe, do stínu. Zamrká. Zvlášť, když uslyší jeho troufalá slova. Dívá se na Agnes a její krk. A na Valentina. I jemu se trochu stáhne krk. Proč se tohle děje? To ho Bůh trestá za to, že sem chodí nezřízeně chlastat, že pokaždé, když tu začne pít, stane se něco takového? Zadívá se na ty chlapy. Tihle nejsou vyzáblí, otrhaní, špinaví a nechutní. A nevypadají ani tak šíleně. Ale ani tak nevypadají o nic méně nebezpečně. Mimoděk se dotkne své paže. Jean... Mušketýr. Jestli zvonily zvony, byla vyhlášená pohotovost. Tam venku těhle banditů musí být víc. A Jeana určitě zavolali do boje. Zavrtí hlavou. Ne. Ne! Na tohle teď myslet nesmí. Na něj teď myslet nesmí. Ne. Teď je tady. A teď je tady Valentin a je tady nebohá Agnes. A ta banda.
"Valentine..." vydechne. Aby byl opatrný.

Chlapi kteří vtrhli do hostince se sebou vypadají víc než spokojení. Těch pár hostů jim postupně předalo všechny peníze a výběrčí parta se tak přesouvá k poslednímu stolu, u kterého sedí Valentine s Emersonem. Nejprve jen mlčky zachřestí hrubým pytlem, do kterého věci hází, jasná pobídka k tomu, aby se tihle dva přidali. Když to udělají, nechají je na pokoji.
Jenže... jenže to by si je nesměl pořádně prohlédnout i ten, co drží Agnes a který jí druhou rukou začal rejdit pod živůtkem. ,,Nepoznáte vzácnou společnost, pitomci?!" Zahratusí na výběrčí, stáhne nůž z krku nebohé šenkýřky a s plácnutím přes zadek ji pošle k výčepu. Podle všeho se rozhodl, že nikdo z těch v hostinci nejsou hrozba a zatím to nevypadá, že by měl brzy přijít někdo, kdo by hrozba byl. ,,Přines nám něco k pití dokud můžeš, ženská. Až s tebou tady mládenci skončej, tejden se nepostavíš!" Ztěžka dosedne na lavici naproti výstředně, ale bohatě oblečeným mužům. To mu stačí. Nožem, který držel Agnes u krku se porýpe ve špinavých zubech, než ho zapíchne do stolu. ,,Co si takle zahrát hru? Toho z vás za kterýho dostanu víc prachů necháme vcelku."

On zůstává ledově klidný. Těch pár drobných, o které ho ta banda obrala, ho k bankrotu opravdu nepřivedou. Ale to oni jistě ví a proto právě teď sedí jejich šéf naproti němu. Koutkem oka zkontroluje Emersona, kterého ještě stále kryje svým tělem a nevypadá, že by měl zrovna v plánu jim uhnout, aby si ho mohli prohlédnout. To rozhodně ne. Tohle je jeho objev, a dotknout se ho a naštvat tím Valentina, je to poslední, co teď chtějí. Znovu se pořádně napije a zadívá se tomu nechutnému hnusákovi naproti sobě do očí a usměje se. "Jistě bys dostal nejvíc kdyby sis nechal oba" odtuší a podívá se mu přes rameno po Agnes. Jestli je zatím v pořádku.
Je jich šest.  V hospodě je minimálně jeden odvážlivec, který by do rvačky šel s ním, ale nevypadá příliš fyzicky zdatný. S Emersonem taky počítat nemůže, i kdyby uměl pořádně bojovat, o čemž pochybuje, rozhodně by ho nenechal. Nemohl by riskovat, že mu skříví jediný vlásek. Na druhou stranu, tahle banda taky nevypadá zrovna zdatně. Nejspíš tuhle část poslali sem, protože věděli, že tu nebude moc lidí a tak to prostě uhrají na to, že zdejší osazenstvo vyděsí.
Znovu očima sklouzne ke svému chlapci a povzdychne si. Není si jistý, že může takhle riskovat. Ale když neudělá nic, stejně by mu nejspíš ublížili. Podívá se po muži, který předtím sáhl po noži. Pokud Valentine teď vyřadí jejich šéfa,  budou ještě chvíli v šoku, tím bude mít čas zbavit se i toho nejbližšího, který stojí na straně Emersona. Třetí se ho nejspíš pokusí bodnout na pravo, kde se odkryje, ale  nevypadá zrovna mrštně ani odvážně. Takže toho taky zvládne. A zbydou tři. To znamená, že odvahu získá i ten, který předtím sáhl po noži a tahle přesila už není tak hrozná.
"Chlapci...vážně mi kazíte tuhle příšernou slavnost" zašeptá. A rozhodne se to risknout, musí.  V jednu chvíli vychrstne zbytek svého  pití  jejich šéfovi do tváře,  knapně vytáhne nůž a zestrany ho zabodne muži do krku. Tam ovšem nezůstane dlouho, během chvíle ho vytáhne a postará se o muže na Emersonově straně. A pak pokračuje podle svého plánu.

Poznali to. Samozřejmě, že to poznali. Tihle vždycky poznají, když před sebou mají nejtučnější kořist. Jejich nechutný vůdce přišel až k nim a sedle si naproti Valentinovi. Emerson pohledem sledoval jeho nůž. Odporné. Ale proti tomu, co viděl v Díře, to byl v ohni a alkoholu vyčištěný nástroj. Pousmál se. A s překvapením si uvědomil, že se nebojí. Ne. Vážně se nebojí. Čeho taky? To nejhorší, co se mu v životě mohlo přihodit, se mu už dávno stalo. A dnešek byl celý tak strašně absurdní, že tohle... Ne. Tohle ho už neděsilo. Pohledem přejel muže, který stál vedle něj. A pak třetího, který stál kousek od nich. Pořád ale docela blízko. Valentinovi. A pak se podíval na Valentina. On určitě něco plánoval. To mu bylo jasné. Nebyl si jistý co, dokud s tím nezačne. Bodne muže sedícího naproti němu a rychle na to toho, který hlídal Emersona. Jenomže tím se odkryl. A ukáže se, že toho třetího podcenil. Protože ten přiskočí až překvapivě mrštně, s vlastním velkým loveckým nožem. Připraveným seknout.
Nebojí se. Pořád ani záchvěv strachu. Nemá po ruce zbraň ani lucernu jako minule, ale má něco lepšího. Dvě bytelné skleněné lahve a opileckou kuráž. A taky nemá co ztratit. Odlepí se ode zdi a skočí na lavici za Valentina. Muž Valentina zasáhne. Mířil mu do zad. Jenomže Emerson mu ještě zpola plnou lahev rumu rozbil o hlavu. A tak muži sjede ruka a "jen" sekne Valentina přes paži. Hodně. Ale pořád lepší než kdyby zasáhl tam, kam mířil. Lahev se roztříští o mužovu tvrdou lebku, Emersonovi zůstane v ruce jenom zubaté ostré hrdlo. Zadívá se na muže, kterému se mu po čele rozběhne spousta pramínků krve, na muže, který se dívá na něj, bezhlesně. Udiveně. Toporně se pohne. Pohne rukou s nožem. A Emerson pohne vlastní rukou. Aniž by přemýšlel, co to vlastně dělá, zarazí zubaté hrdlo lahve muži pod bradu. A najednou je krve mnohem víc. Vytryskne ven kolem hrdla, vytryskne ven i skrze něj. Na Emersonovu ruku a dál. Jako kdyby si měl načepovat karmínově rudé víno. Tlumeně vyjekne a rychle ho pustí. Muž se zhroutí na zem. S hrdlem uvězněném ve svém hrdle.

On víc než fakt, že dostal zásah do paže, vnímá to jak Emerson vystřelil a zachránil mu krk. Nepřekvapil tedy jen hostinského, ale i jeho. Ale ještě nemá čas na to, aby mu za zachráněný krk nějak poděkoval. Ne. Nejdřív se postará ještě o posledního mizeru, samozřejmě až potom, co se zjistí, že je v pořádku Emerson.
Když jsou v hospodě živí jen ti vítání hosté a ti nechutní zmetci všichni leží na zemi s dírami v těle, podiva se na Agnes. "Další rum! Pro všechny, myslím že po tomhle si ho zasloužíme" pokývne rozhodně a vydá se zpátky za Emersonem, který je potřísněný krví. Ne svojí, díky bohu.
Chytí ho za ruku a odvede kousek stranou, kde je čistěji. Vyndá z kapsy kapesník a otře mu ruce od nejsilnější vrstvy krve "v pořádku?.. zachránil jsi mi krk" pokývne a usměje se. "Teď rozhodně musíš přijít na večírek" dodá.
V hlavě pak potlačí ještě jednu myšlenku. Myšlenku na to, jak Emersonovi vlastně sakra sluší mít na sobě krev a kdyby tu teď byli sami, neovládl by se.

Hostinský s jeho rozhodnutím souhlasí. Otře si krev ze sekáčku do zástěry a pokývne. "A tenhle rum je na mě! Pro všechny, co nám zachránili hospodu!" zvolá na celý lokál a pošle Agnes vyhrabat ze sklepa lahve toho lepšího rumu.
Emerson se stáhne zpátky do rohu. Už je po všem a všichni jsou mrtví. Jsou mrtví. Sklouzne pohledem dolů, na zem, tam, kde leží muž, kterému z krku trčí hrdlo láhve. Mrtvý... Jeho rukou. To on ho zabil a jeho krev má teď na rukou. Doslova! Zadívá se na svoji ruku, na rukáv, který je celý nasáklý. Samet... Tohle byl jeho oblíbený samet. A teď. A teď je taky mrtvý. Krátce, skoro děsivě se zasměje. Ano. Mrtvý muž a mrtvý samet. Přišel k němu Valentine. Vzhlédne k němu. Nechá ho, aby mu chytil ruce a začal z nich otírat krev. Dívá se na něj. Je mnohem mnohem bledší než obvykle. "Jo... Krk. Jeho krk jsem nezachránil..." vydechne a pohled znovu stočí k mrtvému tělu na podlaze. Všechno karmínové víno už z něj vyteklo. Žádné nové už neteče. Zasychá na okrajích hrdla.

Sleduje jeho bledou tvář a to jak těká očima k mrtvému. Povzdychne si. To si mohl myslet. V záchvatu někoho zabil a teď ho bude litovat. Ještě aby teď měl ten chudáček noční můry kvůli nějakému zmetkovi.
Povzdychne si a zavrtí hlavou. "Ublížil by ti. Je dobře, že jsi udělal, co jsi udělal... Už se na něj nedívej... Dívej se na mě, dobře?" zabrouká  a otočí si jeho pohled k sobě.  Pak mu hned podá sklenku rumu "a tohle vypij" kývne. Nejraději by ho odtamtud odvedl. Ale pochybuje, že by s ním někam šel. I když by mohl teď být docela nalomený "chceš odtud zmizet?" zašeptá nakonec.

Zadívá se znovu na něj. A pak s povděkem přijme sklenku rumu. Obrátí ji do sebe celou a vydechne. To ho konečně probere. Vydechne. Odloží sklenku. "Ty! Ten nůž!" vydechne. Lehce mu zatlačí do ramen a donutí ho se posadit. "Tvoje ruka..." zašeptá. Sedne si vedle něj a opatrně si to prohlédne. Je to hluboké a pořád to krvácí. Praštil toho zmetka příliš pozdě!
"Musím... Musím ti svléknout to sako, dobře? Musíme to očistit! Aspoň trochu..." řekne mu. Tiše. Ale naléhavě. Pomůže mu opatrně ze saka. Povzdychne si. Podívá se po Agnes.
"Agnes! Prosím, nemáš tam kousek nějaké čisté látky? Jakékoliv?" zavolá na blonďatou hospodskou. Ta se chvíli přehrabuje ve věcech pod pultem, ale nakonec mu vítězoslavně přinese nejčistší utěrku, co se jí podařilo vyhrabat. Emerson si ji vezme, A pak na ni nalije trochu rumu. A očistí mu tím paži, alespoň trochu, v těchto tak trochu polních podmínkách.

On zamrká. Na tu ruku v tom strachu o Emersona zapomněl. Prohlédne si ránu a trochu se zašklebí. Ne, že by se tam měl rozplakat, spíš ho stejně jako Emersona mrzí to sako. Ale co už, hlavně, že všichni žijí. Hlavně, že žije  jeho chlapec.  
Kupodivu bez řečí se nechá posadit a sleduje to, jak kolem něj začíná Emi skákat. S jakou opatrností mu čístí ránu určitě ne moc vhodnou utěrkou, jakoby se tam měl rozpadnout.  Ale nechá ho. Samozřejmě se mu líbí, jak se teď stará. Je to další malý most, který vede k tomu, aby si ho podmanil úplně. Napije se rumu a na chvíli se zahledí před sebe, zasní se nad představou malého umělce, který je jen v jeho rukou. Usměje se a vydechne. Pak se na něj ale znovu podívá "To nic. Budu tam mít jenom jizvu. Aspoň budu mít památku na naše první setkání!" usměje se

Pousměje se. "Nebuď blázen!" zašeptá a zavrtí hlavou, "takovéhle vzpomínky nebývají zase tak šťastné..." řekne mu jen. Když mu ránu vyčistí, tak odloží tu utěrku a jen se na něj zadívá. Vzpomene si na svoji paži. Taky přišel ke svému šrámu první noc prvního seznámení. A moc štěstí mu to nepřineslo, jen co je pravda. "Odkud vlastně jsi..? Ještě jsi mi to neřekl..." vzpomene si. Bůhví proč zrovna teď. Ví jen, že z Paříže určitě nebude. Tam všechny lidi přes umění tak nějak zná. A odsud není určitě. Tak odkud tam přijel? A na jak dlouho vůbec? Složí ruce zpátky do klína. Prohlédne si znovu svůj zničený rukáv. A raději se zase napije. Moc dobře pozná tenhle hostinského schraňovaný poklad. Moc často ho nevytahuje. Přemýšlí, jestli tenhle den už skončil nebo jestli ho čeká ještě nějaká další šílenost. A i když nechce, přemýšlí, jestli je Jean v pořádku. Povzdychne si a znovu se napije.
"Myslím, že máš pravdu... Asi... Bych už měl pomalu jít. Domů..."

"Vzpomínky bývají takové, jaké si je uděláš. A tohle je moje šťastná vzpomínka. I kdybych tě tuhle noc viděl naposledy." zašeptá a zadívá se mu do očí. Těžko říct jestli je to tím, že je opilý a nebo je tak upřímný normálně. I když on asi je. Alespoň z toho, co už stihl Emerson tenhle večer poznat. Ale je to vlastně moc hezké, když to takhle říká. Je to jakoby mu jeho vlastní krk stál za to, jen aby to mohl říct.
"Já jsem z Lyonu. Přijel jsem za svou rodinou, hm?..  Tedy, to je ten oficiální důvod. Pravda je taková, že jsem potřeboval na chvíli změnit prostředí, protože mi to doma lezlo krkem." zašeptá. Má v plánu zůstat tady několik měsíců. Uplná pravda je taková, že mu lezli krkem hlavně jeho dva bratři. Byl hodně dlouho pryč, takže jakýkoliv vztah, který předtím měli a ať si sebevíc rozuměli, vymizel. Chovajík sobě i dál úctu. Samozřejmě. Jsou rodina a krev není voda. Ale to nebrání tomu, aby mezi s sebou měli drobné potyčky. Nehledě na fakt, že jeden z jeho bratrů mu neustále předhazoval, že jisto jistě chodí za jednou ze služek, na které si dělá zálusk on. Samozřejmě. Zrovna on obluje sukni nějaké kuchyňské holky.
Cukne mu koutek,  když si na to vzpomene a zavrtí hlavou.
"Domů?.. Jistě, doprovodím tě. Raději. Bůh ví, jestli se tu ještě někdo někde nemotá a já nechci, aby se ti něco stalo. Dovol mi to, hm?.. "

"Opravdu jsi blázen!" zavrtí hlavou, "říkat takové věci... A navíc... Nevím, co by na té vzpomínce mělo být tak šťastné! Přišel jsi... Opíjel jsi se s troskou... To neber špatně, ale dneska takový prostě vážně jsem... A pak celou hospodu přepadli a tebe zranili! Nic... Nic dobrého!" vydechne a pousměje se. A poslouchá o Lyonu.
Lyon... Jistě. To je taky velké město. Potřebuje změnit prostředí. A k tomu je vhodné nějaké snadné a dostupné pobavení. Jako on. Nebo... Na chvilku ho napadne zlomyslná myšlenka, že ho ho poslal za Aimém, ale zapudí ji stejně rychle, jako se vynořila. To by neudělal. Nikdy. Navíc... Řekněme si to na rovinu, není moc velká šance, že zrovna Valentina by ten blonďatý podvraťák odmítl. Nějak si neuměl představit, že by ho kdokoliv odmítl.
Vydechne a chvilku to zvažuje. Ale pak přikývne. Dopije zbytek sklenky a vstane. "Dobrá... Já... Budu rád! Díky!" svolí nakonec. A starostlivě sleduje jeho, jak vstává. Přeci jen... On je zraněný!