Trois porcelets (Tři selátka - hostinec)

,,To nie je pravda! Ak je čas, preferujem nech sa vyzlečú. Lepší prehľad." rád sa pozeral na krásne ženské tela ale kto nie. Pravda stačilo dvihnúť spodničku. Až zasnívane si povzdychol. Odpil si z medoviny a počúval svojho drahého priateľa. Pričom sa musel milo pousmiať nad jeho slovami. Znel až vznešene. Páčilo sa mu to že jeho priateľ má možno kus romantika v sebe ktorý by ho pochopil. ,,To pretože určite stojí za to! ,,Nie že si moc zvykneš na jej prítomnosť Thierry! Netušil som že si dobrý učiteľ. Si plný prekvapený." povie k nemu pričom pomaly položí pohár. ,,Hej! Nemôžeš mať všetko. ty si užívaš dni v prítomnosti princeznej a hold. Niekto sa musí vysporiadať s banditmi. Pochybujem že kapitán Treville im nechá viac ako pár dní než nás pošle po nich." poznamená pričom posunie prstami jemne svoj pohár. Keď sa až zákerne usmeje a popraví si vlasy pričom jeho pohľad išiel k stropu. Z ktorého sa pomaličky ale isto sa na pavučine spúšťal nad stôl pavúk nie večší ako zrnko soli.

"Ah, nemusíš se obávat! Já vím co jsou dobré a slušné mravy, na rozdíl od tvé matky, ta má mě je učila" popíchl jsem ho a znovu si upil z poháru, dneska mi medovina poněkud chutnala, jindy jsem jí nepil tak rychle a maximálně tolik, abych byl schopen poté při smyslech dorazit až ke své posteli, kde už mi pak bylo jedno, co se mnou bude. "Závidíš, že já se mohu poflakovat po zahradách v doprovodu Její Výsosti, a ty se musíš honit za bandou hnusnejch chlápců, co?" dodal jsem další rýpavou poznámku a musel se nad tím až nevinně zazubit, pohár jsem pro tentokrát nechal odložený, byl jsem napitý dost, i když jsem věděl, že za pár krátkých minut budu mít znovu žízeň, a možná už to bude vypadat na další plný pohár. "Hele, neviděl jsi-" zarazil jsem se, když jsem viděl jeho pohled ke stropu, musel jsem se zamračit a rukou lehce zamávat, hej, vnímáš mě ty idiote?! pomyslel jsem si, i když má první myšlenka padla na to, jak teď určitě sní o tom, že si se mnou vymění pozice. No něco mě nutilo podívat se nahoru, ke stropu, tam kam hleděl on. O pár vteřin na to jsem litoval, že jsem to udělal. Vytřeštil jsem oči a jednou rukou se chytl stolu, tu druhou jsem přiložil na kord. "Maurice.. zabij ho.." zašeptal jsem prosebně. "Dělej!" zakňoural jsem.

Otrávene pretočil očami ohľadom jeho slov s matkou. Milé. Aspoň že sa mu nepochválil ako jeho matka skončila. To posledné čo by od svojho priateľa v živote chcel by bola ľútosť. Nie na to sú príliš dynamickým duom. ,,Nie, len ľutujem princeznú ja sa naháňam za chlapmi čo skončia p voňať fialky spod zeme. Kým princezná nemá na výber a má ťa za chrbtom. Možno preto chce vedieť narábať so zbraňami!" povie presvedčene svoju teóriu ktorá jasne naznačovala že princezná by mu rada dala do nosa. Mierne pokrčil nos keď mu mával pred očami. Keby len nevedel aký má strach z pavúkov len by na neho fúkol! Aby padol rovno na Thierryho! Áno, to by bolo dokonalé. Pozrel však na Thieryho a jeho histerický výstup. ,,Kľud zlož ruku z kordu." povie mu s ľahkým povzdychnutím. Naposledy keď zabíjal pavúka kordom, riadne sa v hospode pomlátili. Nakoľko milý pavúk vtedy padol jednému mužovi za tričko keď sa Thierry oháňal kordom. Chcel by som fakt vedieť čo máš medzi nohami. s tou myšlienkou pobaveným úsmevom na perách zakrúti hlavou a len sa postaví na nohy. Maličký pavúčik sa tam hompáľal. A on jednoducho natiahol ruku a pričapol ho medzi prstami. Bol tak malý že to nebolo ani cítiť. Sadol si a utrel rukavicu do kapesníku. ,,Maurice d'Autevielle k vaším službám slečna." povie smerom k Thierrymu jeho nazval slečnou! S pobaveným úsmevom si len odpije znova a skôr ako sa nazdali bol tma hostinský s tým že im doniesol ďalšie plné poháre.

Už jsem v dlani držel kord s tím, že se po pavučině rozmáchnu, a klidně tu pavouka rozsekám na deset tisíc malinkatých kousků, přičemž u toho rozštípu na kusy i stůl, kam by ten osminohej parchant dopadl. Mezitím, co jsem sledoval, jak se jde zbavovat pavouka, jsem své krátké nehty zarýval do dřevěného stolu a bedlivě pozoroval každý jeho pohyb, dokud neměl pavouka v dlani a mě tak nebyl na očích, v tom momentu jsem se uklidnil, i když mi to dodalo jistý pocit soustředěnosti. Musel jsem na to dopít zbytek své medoviny. "Jdi do hajzlu!" zavrčel jsem na něj vztekle, "kdybych si ho nevšiml, nechal by jsi ho sklouznout až na stůl!" dodal jsem a zamračil se nad tím. Pochyboval jsem o tom, že někdo vůbec viděl mušketýra, jak utíká před něčím co je sotva větší než mince. Svaly v těle jsem zcela uvolnil a vzal do dlaně další pohár a napil se natolik, že tam poté více jak z poloviny nebylo. "Jen se neboj, naučím princeznu šermovat a pak tě společně vyzveme!" zasmál jsem se s jistým odhodláním v tónu hlasu.

,,Pfff..." odfrkne si pri jeho slovách. Pričom len mávne rukou. Až urazene. ,,Nikdy. Ohrozil by naše pitie! Dobre viem že keby pristál na stôl ohnal by si sa po ňom s kordom a dopadlo by to aspoň tak zle ako minule." povzdychne si s jemnou drámou ktorá odznievala v jeho hlase.  Odpil si a pozrel na neho s prekvapením. ,,Oh, takže si sa rozhodol že ak ma v šerme neporazíš sám. Nájdeš za seba slečnu čo ti pomôže?" Ako mu len hrali provokatívne plamienky v očiach. Chvíľku sa pohrával s pohárom v ruke než ho položil a pozrel na neho. ,,Stále si myslím že by som mal prehodiť s kapitánom pár slov. V záujme všetkých. Ty a princezná osamote. Mohli by sme sa vsadiť kto ju skôr naučí jednému z umení boja." je to niečo čo by neovplyvni obaja viac alebo menej ak by sa stavili.

Nakrčil jsem trochu opovrhovaně nos nad jeho slovy o minulém incidentu, kdy se k nám chtěla připojit na osminohá bestie. "Jaká to škoda, že jsem tě nějak.. nezasáhl. Měl by jsi krásnou jizvu, kterou by jsi mohl ukazovat všem těm dámám, které na tebe stojí frontu" ušklíbl jsem se, "a třeba bys k tomu mohl dodat nějakou zajímavou a děsně srdcervoucí historku, aby ti snáz padly k nohám" dodal jsem provokativně. Dokázal jsem si Mauriceho dokonale představit, jak vypráví o všech jizvách které kdy schytal, přičemž polovina z nich by byla vymyšlená, nebo přetvořená tak, aby to znělo zajímavě.
"Aby jsi se nedivil, až ti ta švédka natrhne zadek" odvětil jsem a dopil i zbytek druhého poháru, asi bych měl zmírnit.. pomyslel jsem si v okamžiku, kdy jsem zůstal koukat do prázdného poháru, jen jsem nad tím pouze nepatrně pokrčil rameny a odložil pohár na stůl. "Myslím si, že mě kapitán nechá mile rád u princezny. Moc dobře ví, kdo z nás si dokáže nádobíčko udržet v kalhotách" zazubil jsem se.

,,Nebuď dramatický. Síce to znie ako dobrý nápad. Ale myslím si že budem mať príležitostí viac ako dosť aby som mal o nejakú tú jazvu naviac." nad jeho ďalšími slovami o jazve sa až pobavene zasmial a rukou si prehrabal vlasy. Tá predstava, ako ukazuje ženám jazvy. Musel sa nad tým skutočne len usmievať. ,,Oh prosím teba. Najprv by musela mať dobrého učiteľa. A čo viac. Je od teba milé že aspoň nepopieraš že potrebuješ jej pomoc aby si ma vyzval. No mne stačí nájsť pavúka aby som možno odradil vás oboch." rád si ho doberal. Ale na druhú stranu vždy bol on jeho verným záchrancom od osem-nohých potvoriek. ,,No dovoľ, viem sa udržať. Je to princezná. Neveril by si ale cenným si svojej hlavy. A možno by som mal i kapitána presvedčiť o svojích kvalitách čo sa týka udržania si odstupu. A možno by si sa nenudil ak sa k tebe pridám. Dvaja mušketieri sú viac ako jeden." povzdychne s a ukáže na hostinského nech vezme prázdne poháre a donesie jeho priateľovi ďalšiu rundu. Sám chytil svoj pohár a kopol ho do dna do seba takže hostinský mohol doniesť im obom.

"Když to říkáš" pronesl jsem poslední slova ohledně tématu k jeho jizvám, sám jsem jich měl pár na těle, ale rozhodně jsem se jimi nechtěl chvástat, ani říkat každé povolnější ženě průběh jejího získání, leč s malým výmyslem či naprostým překroucením celého příběhu. Když znovu zmínil mé největší úhlavní nepřítele, vrhl jsem po něm poněkud naštvaný, až trochu vražedný pohled. Byl jsem alergický jen na to slovo, o to horší to bylo, když mě ta osminohá bestie pozorovala svýma nechutnýma očima, a ukazovala mi svůj ještě nechutnější vzhled. "Vypálil bych kvůli pavoukům klidně rovnou celou Paříž! Nebo dokonce celou Francii, jenom abych se těch hajzlů zbavil!" zavrčel jsem a prsty si jen jemně přejel po kordu, ačkoliv ten neuměl chrlit oheň, za to pochodeň by teď byla v kombinaci s mými slovy dost autentická. Prsty jsem znovu jemně zabubnoval do dřevěného stolu a po očku už vyhlížel další rundu, s tím jak mi dnes medovina chutnala jsem doufal v to, že budu vůbec schopen dojít až k posteli, na Mauriceho bych se asi nespoléhal, byl to tak velký kamarád, že by mě klidně nechal válet se na špinavé ulici. "Myslím si, že princezna nestojí o dalšího mušketýra, který by jí stál za zadkem a pozoroval každý její pohyb" ušklíbl jsem se provokativně, "smiř se s tí, že na tyhle věci jsem holt lepší já" dodal jsem.

,,Ďalšieho mušketiera čo sleduje každý jej pohyb? A kto jej pomôže keď padne na zem a vedľa nej bude tvoj úhlavný nepriateľ." Veď ty vieš kto. Meno toho tvora ktoré sa v tvojej prítomnosti nesmie vyslovovať. Pavúk! dokázal si živo predstaviť že keby mala princezná  oproti sebe nejakého vraha ale na rameni pavúka kľudne by Thierry odišiel s čistým svedomím. Že však pavúk umrie. Možno princezná ale pavúk čo je pre neho hlavné. ,,Nebudem ti to brať. Ale zjavne nechceš prijať ani moju výzvu. Nebodaj máš strach kto by bol lepší učiteľ?" spýta sa ho provokatívne pričom len jemne nadvihne svoje obočie a do očí mu padne ofina ktorú si ihneď upraví. Obaja možno potrebovali ešte trochu postrčiť a čo by im v tom pomohlo ako ďalšia medovina. Sladké pokušenie. Keď im doniesol ďalšiu hostinský len musel pretočiť očami. Poznal tých dvoch, stáli štamgasti. A ten ich pohľad. Mali niečo za ľubom. Maurice schytil pohár a plnými dúškami sa napil. Položil pohár a pozrel na Thierryho. No tu už za ním videl známu tvár. Agnes. Behala medzi stolmi s pohármi a  občerstvením sem a tam. Podozrivé že ju dnes videl prvý krát ale asi bola v kuchyni. Tá ženská mala istú až desivú slabosť na nich oboch ale keď videla Thierryho. Tak ako vždy i teraz dobehla za ním a až láskyplne sa ho spýtala či mu niečo v živote ako i teraz pri stole nechýba. Neskutočné... nedokázal pochopiť že stále ide po Thierrym. Ale bral to s nadhľadom!  Nie je jeho typ. Či? Blondýna s copami. Veselá povaha. Výstrih až do zemi. Pekná koketa. Ale cítil istú hrdosť možno sa Thierry od neho niečo anučila  to pritahovalo Agnes k nemu! Usmieval sa k svojmu poháru počúvajúc Agnes ako sladko a vesele hovorí len k Thierrymu.

Je rozhodnutý jít rovnou domů, po tom, co se stalo. Vlastně ještě ani pořádně nechápe, co se sakra stalo. Jak se to mohlo stát. Takhle rychle. Takhle... Ano. Takhle. Pousměje se a promne si bolavé zápěstí. Přemýšlí o tom, jak si vůbec mohl i jen na malou chviličku myslet, že by z toho mohlo být. Že by na něm Jeanovi doopravdy záleželo. Ale... Zmátl ho doopravdy, to se mu musí nechat. Jak přišel za ním s večeří. Ale nakonec to bylo jako vždycky. Byl jenom pobavení bokem. Pobavení do postele, ani ne na noc. A pobavení do postele si nikdo nepouští blíž k tělu. Ne. Ne, když nejsou titěrná mrkací nevinná srnka. Ne, nemá nárok, aby mu na Jeanovi záleželo. Potrestal ho za to dostatečně. Zavrtí hlavou.
Na chvíli se zastaví a rozhlédne se, kam to vlastně došel, na chvíli přestal sledovat cestu. A musí se zasmát. No jistě. Selátka. Kam jinam ho mohly nohy zanést! Nejdřív si pořádně otře oči a klobouk stáhne hlouběji do tváře. A až poté vstoupí dovnitř. Teď je tam klid. Skoro všichni jsou na dožínkách. Pokývne hostinskému a přinutí se na něj alespoň trošičku usmát. I když to nejspíš nebylo moc přesvědčivé. Ale hospodský za jeho štěstí nemůže. Tak mu hodí tradiční minci na uvítanou a odejde si sednout dozadu, tentokrát dál od krbu. Sice to měl u krbu rád, ale co se dá dělat. Usadí se a kývne na Agnes, aby mu donesla pivo a rum. Ale pak se opraví. Zruší pivo a řekne si o rum a rum. Lepší dvojice.

Valentine se ve městě objevil těsně před dožínkami. Tuhle skutečnost nijak neplánoval, byla to jen shoda náhod a vlastně ani nečekal, že by se na slavnost šel podívat, přeci jen si musel svůj nový dočasný domov alespoň trochu uzpůsobit dle svého. A tím se myslí vystěhovat zbytečné kusy nábytku a cetky někam, kde nebudou překážet a nebude se na ně muset dívat. Přeci jen, bude tu nějakou dobu a to znamená, že  bude určitě pořádat večírky. Vlastně už od samého počátku plánuje jeden  menší, seznamovací. A na to potřebuje dost místa.
Tak či tak se nakonec na dožínky na chvíli dostane. Aby se seznámil se zdejší společností a zjistil, jak to tady žije. Ale nevydrží tam příliš dlouho. Odchází zklamaný. Za ty roky, které strávil v Řecku, zvedly jejich slavnosti jeho pomyslnou laťku odpovídající zábavy. Teď, kdy se vrátil domů, málo která oslava ho dokáže uspokojit. Pokud tedy nejde o jeho vlastní.
Neúspěšný den se ovšem rozhodne zakončit v místním hostinci, aby spláchl zklamaní z barbarských  oslav  a taky oslavil to, že si vytvořil perfektní místečko, které bude na chvíli nazývat domovem.
Vejde dovnitř a rozhlédne se tam. Neočekával, že by tam bylo plno, vzhledem k oslavám a tak ani nedoufal, že by ho tam mohla překvapit nějáká milá společnost. Pohledem se na chvíli zastaví na na malém shrbeném klubíčku neštěstí, krčícím se v rohu  a stahujícím si klobouk do čela. Jen mu cukne koutek. Sám si sedne na místo ke krbu a spokojeně se napije piva. Vypadá to, že sleduje plápolající oheň v krbu, který mu dokonale osvětluje zlaté vlasy. Ale on pořád koutkem oka sleduje shrbeného chlapce. Zlomená koťátka totiž občas bývají zajímává.

Pár tichými slovy a dalším neupřímným úsměvem se pokusí uklidnit Agnes, která ke dvěma sklenkám rumu přidá i svoji starostlivost. Přeci jen, v takovéhle náladě tady jeho excelenci hrabátko ještě neviděla. Ale on si nechce povídat. A i kdyby chtěl, nemůže. Nerad by při příští oslavě čehokoliv skončil na náměstí v plamenech. Jistě, umřít by nemuselo být tak hrozný, ale co si budeme nalhávat, způsob je důležitý! Ne. Žádné takové. Žádná inkvizice a žádné umírání. Ale... Možná by přeci jen něco mohl. Mohl by si sbalit ateliér a vrátit se do Paříže. Bydlet v jejich sídle společně se Sebastianem. Jistě... Ještě tam byl mor. Ale především v chudých částech. A tam oni přeci nebydlí. Sebastian mu psal, že jejich čtvrť je zatím v pořádku. A hlavně že on je v pořádku. Občas svého bratra a jeho zásady trochu nesnášel, zvláště zásady ukryté za jeho dokonalými lícnímu kostmi, ale... Ale jinak ho miloval. Jako všechny své sourozence. A alespoň by byl pryč. Pryč odsud. Od blonďatých podvraťáků a mušketýrů. Nemusel ho už nikdy vidět, nikdy ho potkat. A úplně nejlépe, nikdy by ho nemusel potkat s ní.
Povzdychne si a zakrouží v prstech sklenkou rumu. Co se to s ním stalo? To je zase tak moc zahořklý? To mu dovolí, aby ho zase takhle srazil dolů... Dolů, kde nebyl už tak dlouho? Pousměje se a kopne první sklenku do sebe. Olízne si rty. Jistě. Otec mu říkal, že je příliš přecitlivělý a slabý. Asi ano. Ale už se naučil. Měl svoji fasádu, svoje hradby a svojí masku. Ovšem teď má pocit, že je zase na začátku, že místo hradeb stojí na maličké ubohé kupičce písku. Zavrtí hlavou a kopne do sebe druhou. A zamává na Agnes. Dá si to ještě jednou dokola!
A teprve teď, když ho nedostatek rumu probral z jeho depresivního zamyšlení, si všimne, že do hostince přišel nový host. A samozřejmě, že si sedl na to proklaté místo u krbu. Na okamžik se na něj podívá. Prohlédne si ho. Blonďatý... Pousměje se. Ale je pravda, že jeho tvář tady ještě nikdy neviděl. Tohle rozhodně není místní. A podle oblečení je šlechtic jako on.

On přemýšlí, co se tak asi mohlo stát, že se tam takhle schovává v tom temném koutku. Pochybuje, že stejně jako on teď trpí tím, jak podřadných oslav to musel být svědkem. Včetně toho proklatého upalování. Tohle na své době a na své zemi přímo nesnášel. Vedle toho se zdálo Řecko jako země zaslíbená. Možná je tohle právě to, co toho nebohého chlapce trápí?.. Že by jeden z těch upálených nebožáků byl jeho příbuzný?... Jeho plán byl původně zůstat jen u přemítání nad tím, kdo ten chlapec je a co bolí jeho duši. Někdy je to mnohem lepší. Lidé jsou mnohem zajímavější, když jim vymýšlíte vlastní příběh. Ale  Valentine brzo pochopil, že tenhle chlapec je jiný. A to přesně ve chvíli, kdy se jejich pohledy poprvé střetly. Jakoby najednou dostal silnou ránu. Šokovaně vydechne a prohlédne si jeho tvář. I když je schovaný, na chvíli ji uvidí. Svět se na chvíli zastaví a on možná dokonce zapomene dýchat. Jde to na něm vidět. Na rtech mu zamrzl užaslý výraz a teď skoro neslušně zírá na pochroumaného Emersona. Nehybé se. Jen se dívá. Až v jednom chvíli prudce vstane, málem přitom vyvrátí stůl, u kterého seděl a vyleje část svého piva, ale to teď vůbec nevnímá. Ne. Tohohle chlapce potřebuje vidět z blízka. Několika dlouhými kroky dojde k jeho stolu,  bez jakéhokoliv slova se posadí naproti němu, to všechno aniž by přerušil oční kontakt, který pře chvíli navázali. Teprve, když sedí a je jen pár desítek centimetrů od něj, uhne očima. Aby si mohl detailně prohlédnout jeho tvář. A když se jen pokusí uhnout, chytí ho za bradu.
"Jsi tak fascinující..," zašeptá a nadšeně se usměje, "jaké to mám dneska štěstí, našel jsem v téhle díře poklad!  Pověz mi své jméno, chlapče... Musím ho znát." kývne rozhodně a dál se na něj fascinovaně dívá, jakoby spatřil  padat hvězdu, která mu má splnit jeho nejtajnější přání.

Trochu sebou trhne, když ten nový návštěvník zachytí jeho pohled. A když vidí jeho výraz. Jakoby se mu vpaloval přímo do tváře a všech jejích rysů. Rychle zvedne ruku ke svému klobouku a podvědomě si ho stáhne co nejníž to jde. Vydechne a nejraději by si zalezl mnohem víc do stínů. Ale nedokáže to. Oplácí mu jeho pohled i během toho, co se zvedne a zamíří od krbu k němu dozadu. Když si přisedne, přeci jen se malinko odtáhne. Ale pak ho chytí za bradu. Zamrká. Nejistě těkne pohledem kolem. Opatrně se mu vymaní a trochu se na lavici odšoupne dozadu. Dál od něj.
"Co... Co to děláš?" vydechne a zavrtí hlavou. Ani se nezdržuje vykáním, když ho ten mladík taky přeskočil. Stáhne si klobouk. "Neblázni!" zašeptá, trochu nervózně. A to zrovna myslel na inkvizici a nenápadnost. Ještě, že je hospoda poloprázdná a oni jsou víceméně skryti ve stínu. "Mohl by ses nejdřív představit, když už se ptáš..." řekne pak, trochu smířlivěji, protože je mu jasné, že po tom, jakým způsobem se ocitl před ním, ten nováček jen tak neodejde. Pořád na sobě cítí jeho pohled. Znervózňuje ho ještě víc, i proto, že ho neustále směřuje na jeho obličej. Jen stěží potlačuje staré známé nutkání zakrýt si rukou nos. Možná ten kluk nemá všech pět pohromadě?

Cukne mu koutek. Není to tak, že by se smál jeho nosu, který je nejspíše  dalším z jeho trápení, nutno říct, že naprosto zbytečných, ale přijde mu rozkošné, jak nervozní je z jeho přítomnosti. "Pravda... Zaskočil jsi mě natolik, že jsem zapomněl na slušné vychování," usměje se, "jsem Valentine Victor de Vivonne..." zašeptá. Titul nezmíní. Nevidí důvod, nemá to zapotřebí. "A teď mi pověz své jméno, chlapče. Netrap mě takhle... Zklamání jsem měl dnes už dost a ty jsi to první, co mě dnes potěšilo" pokývne a usměje se. Není blázen, není šílený. Tedy... Většinu času není. Zrovna teď je při smyslech, sice lehce rozrušený z toho, co v tomhle pajzlu nalezl, ale vnímá víc než kdykoliv jindy. Detailně si prohlíží každý centimetr jeho tváře. "Kdopak jsi ty, poklade, co tady děláš?" broukne zase, s neskrývaným a upřímným nadšením. Můžou být opravdu rádi, ze jsou tam sami a takhle schování, protože je  jisté, že i kdyby byl hostinec plný lidí, on by tam seděl a díval se na něj uplně stejně fascinovaně. Protože jeho tohle nikdy nijak netrápilo. Vlastně je tímhle docela známý. Tím, že je velice impulsivní a jde si za tím,  po čem touží, nehledě na to, jestli je to zrovna společensky vhodné. Ale jeho otec má dobré známosti a tak je v tomhle případě v bezpečí. Navíc je proslulý tím, že podporuje umění a umělce, čímž jeho teatrální a občas nedomyšlené chování - ať už takovéhle  pronásledování krásných chlapců nebo rvačky, které kvůli nim často podstupuje - omlouvají.

Zamrká a trochu zbystří, když uslyší to jméno. De Vivonne? Takže je nějaký příbuzný se zdejším rodem? Nejspíš. Proto sem přijel? Navštívit je? Ale každopádně se nemýlil, když odhadoval, že je mladík před ním šlechtic stejně jako on. Musí se maličko pousmát. O něm sice říkají dost často, že je výstřední, ale teď mu nejspíš do města přijela nová konkurence. Bylo to všechno tak zvláštní. To jak se na něj díval, to jak mluvil a gestikuloval u toho.
"Já jsem Emerson de Sévigne, vaše excelence!" představí se mu a maličko mu cukne koutek, když ho osloví jeho šlechtickým titulem.
Zrovna v tu chvíli k nim dojde Agnes s druhým kolem Emersonových rumových dvojic. Když to uslyší, tak se jí zablýskne v očích. Položí před ně dva rumy a jedno pivo před Valentina, když si tamto vylil, tak určitě bude chtít nové, že jo! "No né! Dvě excelence naráz, a v naší hospodě!" zabrouká ta dobrá duše s nadšeným úculem. A druhý šlechtic se dává dohromady s jejich hrabátkem. Agnes tuší vělkou útratu a hezky velké dýško. "Mohu vám ještě něco donést, vzácní pánové?" zamrká na nového šlechtice. Jakby taky ne, s jeho tváří a dokonalými zlatými vlnami ve vlasech.

Jen otráveně zkroutí rty, když ho osloví titulem "pro tebe jsem Valentine..." pokývne rozhodně. Ale náladu mu trochu zlepší, že i on je ze šlechtické rodiny. Usměje se.  Tenhle den začíná být lepší a lepší. "Emerson, to je moc krásné jméno... Pověz mi, jak dlouho jsi v tomhle městě?.. já tu jsem jen pár dní a někdo, kdo se tady vyzná, by se mi rozhodně hodil" usměje se. Pak vzhlédne k obsluze. Ne moc ochotně, tedy. Protože se mu nechce odtrhávat od Emersonovi fascinující tváře. "Dám si to, co tady Emerson...  Rovnou doneste celou lahev" pokývne rozhodně. Má totiž v plánu se zdržet. Nejdřív myslel, že si vypije to jedno pivo a půjde do svého doupěte na kraji města, ale teď si nemůže představit, že by ze dveří hostince vyšel dřív  než jeho společnost. Nejlepší by bylo, kdyby z ní vyšli společně,  ale pro tentokrát ho uspokojí alespoň fakt, že ho neuvidí odcházet s někým jiným. Emerson se totiž dostal do jeho hledáčku. A to  znamená jediné. Dostane ho. Dnes, zítra nebo pozítří. Ale získá si ho. A pak si ho bude hlídat a opečovávat jako ten nejcennější artefakt.

Nemůže si pomoc, ale trošku se nad tou jeho reakcí usměje. Očividně má ke svému titulu podobný vztah jako on ke svému. Možná i proto je vlastně tady. A ne v nějakém nóbl šlechtickém salonku, který zrovna hostí ten a ten lord. "Valentin... Dobře, Valentine..." zašeptá, "máš své první jméno raději než to druhé? Victor?" zeptá se ho. Je to podivná a asi trochu osobní otázka, ale pořád je z něj trochu nervózní, tak se snaží zaplnit ticho, které by mohlo vzniknout. Ale od toho je pak vysvobodí Agnes. No samozřejmě, ta aby se toho hned nechytla. Vzhlédne k ní a sleduje její mrkací hru s Valentinem. Nediví se jí. Valentine vypadá jako nějaký dokonalý obraz, které vídal ve Florencii a Římě. Při tom pomyšlení musí znovu potlačit chuť alespoň se svého nosu dotknout. On má určitě někde taky obraz, co je mu podobný. Někdo někde určitě namaloval nějaký příšerný výjev z Dantova Pekla!
Neprotestuje proti Valentinově objednávce celé lahve, naopak ji zadrží a řekne jí, aby ty lahve rovnou přinesla dvě. Pro každého jednu. Chtěl jít původně rovnou domů. Ano. Ale skončil tady. A když už tu skončil, tak to všechno, celý dnešní příšerný den, spláchne. A to musí pořádně.
Počká si, až Agnes odejde splnit jejich drahá přání a vrátí svou pozornost mladíkovi vedle sebe, aby mu odpověděl na jeho otázky.
"Dá se to tak říct... Pocházím z Paříže, ale moje rodina tu má odjakživa letní sídlo!" pokývne, "co ty? Jsi příbuzný se zdejším rodem de Vivonne, že?"

Usměje se. Evidentně budou dnešní den opravdu kvalitně zapíjet. A on to samozřejmě hodlá všechno zaplatit. Čím víc bude jeho chlapec pít, tím větší je šance, že bude potřebovat doprovodit domů, uložit do jeho pohodlné postele. Není to tak, že by měl v plánu ho tuhle noc mít. To zase ne. Nebránil by se, ale v hlavě se mu teď tvoří plán, jak si pomalu získá jeho důvěru, stane se jeho dobrým přítelem a Emerson mu pak do náruče vběhne sám a s nadšením. "Ano, to jsem... Přijel jsem je navštívit, ale nejsou tu, tak jsem si pronajal menší sídlo. Brzo chystám večírek, jsi zvaný! Musíš přijít..," usměje se, "máš rád umění? přivezl jsem si s sebou pár zajímavých kousků, abych se cítil jako doma... a rád ti je ukážu" dodá. On samozřejmě vidí, že je pořád nervozní. A tak, když mají lahve na stole, hned pozvedne sklenku, aby se společně napili a oba se tak uvolnili a dostali do lepší, pohodlnější nálady. Ženě jen poděkuje, vnímal to její mrkání od samého začátku, ale sám ji věnoval jen ty nejnutnější pohledy, skoro spíš ze zdvořilosti. Jeho očividný zájem totiž patří opravdu jen Emersonovi

Sleduje ho s čím dál větším úžasem. Všechno kolem Valentina se děje tak hrozně rychle. Sotva se představil a najednou už od něj má pozvánku na večírek, na výstavu... A u toho všeho se na něj pořád dívá. Pořád ho zkoumá. Cítí to. Skousne si ret.
"Em... Ano. Ano, mám rád umění!" zašeptá a kývne, "snažím se o své vlastní. Kreslím... A vydělávám si šablonami pro tisky do knih. Někdy i jinými věcmi na zakázku!" prozradí mu. A pak sám věnuje Agnes o něco lepší úsměv než prve. O trochu lišáčtější. Sáhne do kapsy a cvrnkne jí malý stříbrný penízek jako drobné dýško za dvě lahve. Viděl na ní totiž její nespokojenost s nedostatkem Valentinovy pozornosti, tak potřeboval trochu odvést její myšlenky. Což se povede. Agnes penízek chytí a s úculem si ho hodí do živůtku. "Vás je radost obsluhovat!" mrkne tentokrát na Emersona a spokojeně odkráčí.
Emi se pak znovu podívá na svého společníka. Zvedne svoji sklenku a napije se s ním. "Tvoje... Pozvání je moc milé, Valentine. Ale nejsem si úplně jistý, jestli je pro mě vhodná doba na večírky... Nejsem zrovna dvakrát v tom pravém rozpoložení. A nechtěl bych ti tam kazit atmosféru!" pokývne, odmítne ho tak zdvořile jak jen v dané chvíli dokáže. Ale ta slova myslí vážně. Ale on na to nejspíš přijde sám, časem, s tím, jak bude alkoholu v obou lahvích ubývat. Ani Emerson si ještě není jistý, do jakého stavu ho to zavede dnes.

Zaujatě poslouchá a úsměv se mu ještě rozšíří, když zmíní, že on sám umění tvoří. To by rozhodně rád viděl, což mu samozřejmě hned oznámí a zeptá se ho na nějakou z těch knih, aby si ji mohl koupit a prohlédnout si jeho práci. Nespouští z něj pohled ani nadále, ale alespoň se trochu uklidní. Pořád je ale dost energický. Teď už aspoň nevypadá jako někdo, kdo by ho pronásledoval domů. I když těžko říct jestli by toho nebyl schopný. "Ah... Dobrá, ale pozvání platí, kdyby sis to rozmyslel... pošlu ti pozvánku" pokývne stejně i poté, co ho odmítne. Ale přece sám nedoufal, že by se nechal tak snadno odradit, to rozhdoně ne. Emerson si tímhle vlastně ani nepomáhá, protože čím hůře se nějaký poklad získává, tím větší má pro sběratele cenu. "Všiml jsem si, že jsi měl pochmurnou náladu, když jsem přišel... Všichni ostatní jsou venku a slaví dožínky... Proč ne ty? copak trápí tvoji duši?," usměje se, "někdy je to nejlepší, co můžeš udělat, svěřit se cizinci..." pokývne a dolije mu do sklenky. "noc je dlouhá, já nikam nespěchám"

"Ahh..!" protočil jsem otráveně očima a nespokojeně mlaskl, cítil jsem, jak mi v ústech znovu vysychá a už jsem netrpělivě vyhlížel další poháry medoviny. Opravdu jsem se kdesi v hloubi svého srdce bál, abych našel cestu do své postele, přesto tyto obavy zastiňovala medovina, která mi dnes chutnala více než kdy jindy. Že by to snad nějak vylepšili? Mauricemu jsem věnoval svou pozornost znovu co promluvil, nad jeho slovy jsem se nespokojeně zamračil. "Zdá se mi to, nebo se mě snažíš dokopat k tomu, abych tě vyzval?" pověděl jsem, tentokrát bez jakéhokoliv úsměvu, či náznaku, že si dělám srandu. Jakoukoliv výzvu bych vzal vážně, ale teď jsem na to neměl náladu, chtěl jsem dál pít, avšak kdyby Maurice naléhal, rozhodně bych šel ven a přátelsky si to tam s ním vyřídil. Do zorného pole mi padla zdejší dívka, tiše jsem si povzdechl a snažil se jí ignorovat, přesto se drze přidrala ke stolu a ptala se, zda mi něco nechybí. "Mám málo prostoru, Agnes.." odbyl jsem jí a vzal do dlaně další pohár s medovinou, tohle střízlivej nedám.. pomyslel jsem si otráveně. Druhou rukou jsem si až zoufale promnul spánky a čelisti stiskl pevně k sobě. "Drahoušku, něco teď s mým drahým přítelem řeším. Záležitosti mušketýrů. Jsi mušketýr? Ne. Tak zmiz" pověděl jsem a snažil se u toho být sebevíc milý, i když můj tón hlasu tak nezněl.

Jeho zájem ho potěší, jak jinak, vždyť jeho rod je vyhlášený svým citem pro umění. Ochotně mu některé názvy nadiktuje. Všimne si při tom, že Valentinův pohled už aspoň trochu ubral na své intenzitě. Trochu se mu při tom uleví. Dá si vlasy za ucho.
"Dobrá! Schovám si ji a uvidím!" slíbí mu tedy, i když tuší, že odpověď bude tak jako tak spíše odmítavá. Ještě pořád ani pořádně neví, co si o Valentinovi myslet.
Nad jeho další otázkou si tiše povzdychne. "Ah, ano... Nemám moc důvodů slavit dožínky, hm? Jsem čtvrtým synem svého otce, moje zaměstnání je spíš... Profesionální povaleč. Takže žádnou práci a úrodu oslavovat ani nemůžu..." zašeptá a pokrčí rameny. Pak v prstech sevře sklenku a napije se. "Navíc tyhle dožínky jsou na můj vkus trochu moc... Žhavé..." přivře nespokojeně oči s pohledem stále utopeným ve sklence. Povzdychne si a dolije si rum.
"Proč ty tam nejsi?" podívá se na něj.

Velice rád si názvy těch knih zapíše do paměti a ujistí ho, že si je opravdu koupí, protože si to nemůže nechat ujít.  Zase několikrát pokývne hlavou, jakože ho chápe, co myslí  tím povalečstvím, ale nesouhlasí s jeho představou, že on nemá co slavit. Je přeci umělec a kdy jindy by měl oslavit to, co z jeho požehnaných rukou vzejde. A ostatní by to měli oslavit taky. "Někdo z těch lidí tam... byl tvůj přítel?.. ten mladík?" broukne a napije se. "Taky to nemám rád. Je to barbarské. Ať si říká inkvizice, co chce... Proto tam nejsem hm?," tohle trochu zašeptá, nebojí se, ale zase nemusí vykřikovat, že inkvizice je banda pitomců,  co se jen honí za přeludy, které využívají pro vlastní prospěch. "Ne, že bych neslavil rád. Ale strávil jsem několik let v Itálii a pak hlavně v Řecku. A tam teprve oslavy stojí za to, hm?... Když tam strávíš takovou dobu a zažiješ tolik bujarých večírků a slavností a pak přijdeš sem... přijdeš si jako v jiném světě... hodně zaostalém světě," tiše se zasměje, " a navíc kultura je tam...hodně antická, alespoň tam, kde jsem byl... pokud víš, co tím myslím" broukne. Spokojeně se při tom vyprávění usmívá. Vzpomíná na jeden z večírků, na mnoho návštěv lázní jen pro muže. "ale to bych ti musel povyprávět jinde."

Pousměje se a zavrtí hlavou. Vezme jeho láhev a dolije sklenku i jemu. "Ne... Skoro jsem je neznal. Ale... Ta dívka... Byla skoro ještě dítě. Pracovala... No... Pracovala v bordelu..." vydechne upřímně. Na ty zbylé dva tolik nemyslel, ale na ni ano. Byla vážně ještě tak strašně mladá. A její krátký život od začátku do konce naprosto příšerný. "Ale... Ne. Neznal jsem je. Je ne..." dodá ještě. Hodně potichu a napije se. Hodně.
Pousměje se. Trochu hořce. "To je skoro příhodné... Celá tahle slavná francouzská civilizace přeci leží na barbarských základech. Keltové a Frankové..." odpoví mu. Úplně stejně tiše jako on před tím jemu. Je tam opravdu ten den hodně málo uší. A všechny hodně daleko od nich. Ale i tak... Opatrnost je opatrnost. I když neříkal nic, co by nebyla pravda, kterou se bohatí chlapci jako oni dva učí na drahých školách. Na to může hned navázat. Kývne. "Ano... Taky jsem strávil dva roky v Itálii... Posledních pár měsíců jenom Benátkách. Až do Řecka jsem ale už nedojel..." zašeptá a zadívá se na něj. Jakože rozumí. Ani jeho případné vyprávění o svých cestách by rozhodně nebylo vyprávění na veřejné místo. Pokud by ho vůbec chtěl vyprávět. A o tom pochybuje. Po dnešku obzvlášť.