Trois porcelets (Tři selátka - hostinec)

Je hezké mít volno. Tentokrát doopravdy, bez rizika že někde narazí na kapitána. I když, jak se to vezme... pokud by na to přišlo, starý dobrý Felix by nejspíš přesně věděl kde Jeana hledat. Ostatně, za těch pár dní co je v Avrances už ani nebudí moc pozornosti, když do hostince přijde v uniformě, jednoduše si na něj místní zvykli. Pro dnešek alespoň nechal v kasárnách modrý plášť, i když zdobený kožený nárameník s vyraženou lilií je stále na svém místě. Jednoduše jde o zvyk, něco co k němu patří ve službě i mimo ni.
Ve dveřích hostince jen přikývne na pozdrav těm několika hlavám, které se otočí jeho směrem, než se posadí k jednomu z pár zbývajících volných stolů a na jeho desku odloží klobouk s dvěma nadýchanými bílými pery. Mladé děvče, bosé, v šatech nad kotníky s povolenou šněrovačkou a umaštěnou zástěrou kolem pasu je u něj skoro než stihne dosednout. ,,Pivo Agnes..." odmávne Jean copatou blondýnku aniž by se na ni pořádně podíval. Ani zdaleka není ošklivá, ale on už z takových klukovin aby lovil povolné sukně vyrostl.

Vejde do hostince pár chvil po Jeanovi. Nebylo to příliš dlouhých pár chvil, ale stačily na to, aby se zaplnily zbývající volné stoly. To je sice nepříjemné, ale rozhodně nic, co by ho zastavilo.
"Á, hrabě de Sévigne!" zvolá hostinský od pultu hned jak ho vidí a oči se mu hned o poznání víc rozzáří.
Emerson na něj mrkne. Sáhne si do kapsy kabátce a vytáhne na svět velkou stříbrnou minci. Hodí ji hostinskému, který ji obratně chytí. Jak by taky ne, tenhle "taneček" dělají vždycky, když Emerson přijde. Už je to takový jejich malý rituál. "Řekni Agnes ať to nosí! Jako vždycky!" řekne mu ještě a pak už přejede pátravým pohledem potemnělou místnost. Stříbrné dýško předem ho nijak netrápí. Dnes obzvlášť ne. V náprsní kapse zevnitř ho hřeje i pár zlaťáků. Jde sem totiž čerstvě z tiskárny, kam prodal novou várku šablon. Dnes tedy hřejí ještě příjemněji než obvykle, jsou totiž vlastní. I když nemůže upřít, že ty otcovy utrácí možná s malinko větší chutí! Ušklíbne se nad tím a vydá se přes hospodu. Zastaví se u Jeanova stolu. Napřed na něj položí svůj klobouk, vedle toho Jeanova, a pak si přisedne sám. Pokývne mu.
"Nikde není volno a tenhle stůl má nejstrategičtější pozici, čehož sis možná všiml, příteli, tak se na mě snad nebudeš zlobit, když si přisednu. Nerad bych seděl v koutě na zemi! Dnes na to vyloženě nemám ty správné kalhoty..."
Jen co dořekne, Agnes je zpátky a na stůl položí hned dvě piva. Je zvyklá, že když už si hrabě k někomu přisedne, kupuje mu na úvod pití. Asi jako úplatek či omluvu. Nezkoumá to, prostě nosí.

Stejně jako ostatní, i on zaregistruje příchod mladého muže. Jak by také ne, když se k němu váže malé divadélko. Na rozdíl od většiny více či méně poctivě pracujících občanů ale pohledem neprovází dráhu stříbrné mince, místo toho se napije z korbelu, který mu Agnes stihla donést a otočí zpět ke stolu. Je zvyklý pít sám, nikdo tak po něm nic nechce a hlavně nehrozí, že by si mohl začít chtít povídat. Dnes mu ale tiché propití se do stavu, ve kterém se pak bude něco kolem hodiny kolíbat do kasáren není dopřáno, protože záhy nad jeho stolem poměrně excentricky oblečený šlechtic stojí. Hrabě... dítě je to. Floutek. Co nejspíš nemá ani ponětí o světě. Nejspíš býval úplně stejný, možná horší. Přes ne zrovna lichotivé myšlenky, které Jeanovi v první chvíli prolétnou hlavou se na mladého hraběte mírně pousměje a rukou pokyne k volnému místu proti sobě. ,,Myslím, že by vám místo uvolnil kdokoli, excelence..." i když by mohlo, kupodivu to nezní jako urážka, nebo výsměch. Jednoduše jde o konstatování faktu, mírně přerušené tím, že se před Jeanem objeví nové pití, navíc když si ho sám ani neobjednal. Jeho Tázavý pohled tentokrát patří nejprve copaté šenkýřce, ale ta jen kývne směrem k mladému de Sévignemu a jde si po svém.
Takže společnost... Jean se s tím poměrně rychle zvládl smířit do té míry, aby vyhrabal alespoň nějakou slušnost. ,,Jean-Babtiste, k vaším službám." Stejně jako s tou roztomile vyplašenou brunetkou na trhu, i teď vynechá své rodové jméno, pokud mu to bude přáno. Na některé rozhovory by musel být opravdu hodně opilý.

"Ale, srát na excelence!" zavrtí hlavou a chytí svůj korbel, "tohle je hospoda, ne banket u de Scudéryových!" odtuší, krapet suše, ale hned na to se usměje. "Ah, ano! Jsem si dost jistý, že uvolnil! Zvlášť, kdybych mu zaplatil!" pokývne souhlasně, "ale proč bych to dělal? Všichni tady byli přede mnou, nemůžou za to, že jsem se zpozdil!" přivře oči a soustředěně otře z okraje korbelu přebytečnou pěnu. "Doufám, že přijmeš to pivo jako malou omluvu za to, že jsem se rozhodl usídlit zrovna u tvého stolu!" mrkne na něj přes okraj. Pak ten korbel zvedne, směrem k němu, jako výzvu pro přiťuknutí. No, přiťuknutí... Nejsou to sklenky s vínem. Pivní přibouchnutí? Spíš. Usměje se na něj, poměrně šibalsky. "Tak k mým službám! Nevíš, co říkáš!" ušklíbne se pobaveně, ale jen žertuje. "Jsem Emerson!"
I on vynechá své rodové jméno, což může být zbytečné, když ho už odhalil drahý hrabivý hostinský, ale udělal to spíš na znamení toho, že ani on teď na důležitá jména hrát nechce a nebude.

Na moment má pocit, že se přeslechl. Vážně právě z pusy vypustil něco takového? I když mu po první větě lehce zacukají koutky, druhá přicházející úsměv spolehlivě zmrazí. ,,To rozhodně není, nevypadá to jako by měl dnes někdo přijít o život." Jsou to mnohoznačná, trochu moc těžká slova pro začátek konverzace, ale Jean už přece jen něco vypil a tónem hlasu dává poměrně jasně najevo, že tohle rozhodně není směr, kterým by byl ochotný se v rozhovoru ubírat dál. Krátce na to si ale rukou vjede do lehce zacuchaných, polodlouhých vlasů a zavrtí hlavou. ,,Omlouvám se. A pití přijmu vždycky rád, i když to není zrovna můj stůl. Myslím, že Agnes by mě vyhnala koštětem, kdybych se pokusil si ho na konci večera odnést na zádech." Konečně něco málo přívětivého poví i on, než ke kraji zmiňovaného kusu nábytku odsune svůj prázdný korbel a přiťukne si s mladíkem proti sobě. Snad aby bylo skutečně jasné, že už se ho nebude pokoušet jakkoli vyhánět, trochu se i napije než pivo položí. ,,Tak dobrá... k tvým službám jen dokud nepůjde o něco, co by se nelíbilo naší královně." Žertuje. Žertuje? Možná částečně. Faktem je, že jeho oddanost koruně netkví jen v přísaze, kterou složil. Dvěma prsty si lehce poklepe na lilii vyraženou v nárameníku. ,,Co pro začátek zkusit štěstí v kartách?"

Neunikne mu výraz tváře jeho nového společníka. Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. Tak zřejmě není sám, kdo tenhle rod nesnáší. Ale rýpat do toho nebude. Alespoň ne hned teď. Jen si to v hlavě poznamená. Pokývne mu. "No, noc je ještě mladá!" mrkne na něj a poťouchle se uculí. "Na druhou stranu bych to rád viděl, Agnes i stůl na tvých zádech, hlásím se jako tvůj případný komplic!" pokývne rozhodně. A pak si s tím přibouchne. Napije se, pořádně. Už měl žízeň. Pohledem při tom následuje jeho pohled na nárameník s liliemi. "No, myslím, že královně je fuk, co provádí prostý lid po hospodách, budiž nám tedy odpuštěno!" odpoví na jeho žert žertem. Otře si hřbetem dlaně rty. "Tak mušketýr! Můj bratr zrovna někde v pařížském pekle umírá touhou se jedním stát! Jaký čestný úmysl!" zavrtí hlavou. "Hmm, štěstí... Štěstí já pokouším rád!" kývne souhlasně, "rozdávej!"

,,Jenom to ne..." kombinace upřímného zděšení, pobavení a nevyslovené únavy se Jeanovi rozlije po tváři, když Emerson použije otřepanou frázi o mladé noci. Promne si kořen nosu a rozhlédne se po hostinci. Naštěstí to vypadá, že se k ničemu co by zavánělo rvačkou neschyluje. Zatím. ,,A riskovat, že mě sem už ta copatá ďáblice nepustí?" Sám raději plán s únosem nebohého stolu zamítne, než by se mohl moc rozběhnout. Kdo ví, co všechno bude schopný po pár dalších pivech vymýšlet a navíc to vypadá, že narazil na někoho, kdo je pro každou špatnost. S takovou by dnešní noc mohla skončit něčím horším než kocovinou. Nehledě na to, že mladý pán na jeho vkus trochu moc mluví. Nebylo by to tak špatné, kdyby mu Jean nemusel odpovídat... to by ho pak klidně nechal žvatlat celou noc.
,,Tak to to raději ctěnému panu bratru rozmluv dřív, než složí přísahu." Mávne lehce rukou s vědoucným úsměvem. Faktem je, že pokud se rozhodl, nejspíš ho od toho neodloudí nic. Někdo chce tenhle post pro jakousi slávu, jiní pro peníze, nebo pro ideály království. Jeho už nezajímá ani jedno z toho, je to ale cesta ven z jeho malého, soukromého pekla. Na kterou mu sem tam posvítí úsměv anděla. Jakmile se dočká souhlasu ohledně karet, vyndá z kapsy balíček, zcela ochotný nechat svého společníka, aby karty zkontroloval. Jean nepodvádí. V kartách, soubojích, ani v polštářích do kterých ho čas od času lákají znuděné šlechtičny s utkvělou představou, že získat na jednu noc mušketýra je dobrodružství. Vlastně je, až na to své pití, docela obyčejný a nudný chlap. Pokud ale ke kontrole karet nedojde, zamíchá je a začne střídavě oběma rozdávat. ,,Jaká bude první sázka, excelence?" Polovičatý úsměv ve kterém povytáhne jeden koutek úst o něco více enž druhý jasně značí, že 'zakázané' oslovení použil schválně.

Zasměje se nad jeho zděšením a napije se svého piva. Ale pravda je, že tady se sice děly občas zajímavé věci, ale až na krveprolití to nedosahuje. Kdyby byly jinde, poblíž vlezu do krysích chodeb pod městem, to už by byl jiný odvar. Ale tam se po setmění příliš často neodvažoval. Sám tedy rozhodně ne. Neubrání se důkladnému pohledu na muže naproti sobě. Pohledem, který obvykle vidí mnohem víc než dává tušit, přejíždí jeho ztrhané rysy, unavený obličej. Ano, unavený. Životem. Ale bez přílišných vrásek. Je starší než Emerson. Ale to je tam skoro každý. Není příliš starší. Jen ho život nejspíš nešetřil. Ale zajistil mu nepochybně hromadu zkušeností. Ale ano, s ním by se tam po setmění vydal klidně.
Usměje se a odloží zase korbel na stůl. "To rozhodně neudělám!" zavrtí hlavou, "zaprvé by si to rozmluvit nenechal, zadruhé jednoho úspěšného povaleče už otec doma má! A já mám svůj post rád, moc rád!" zabrouká a mrkne na něj. "Copak? Služba tě trápí?" broukne. A pak si zamne ruce, když Jean vytáhne karty. Nekontroluje je, nehodlá ho tímhle urazit. Navíc Jean nevypadá jako někdo, kdo by podváděl. A kdyby, vina padá na Emersona jestli se nechá ošidit!
Zasměje se nad tou otázkou a především nad možnostmi, co mu vytanou v hlavě. Z nichž ani jedna není zrovna vhodné. "Hmm... Těžko říct! Začneme zlehka! Příští runda?" usměje se, nevinně.

Cítí na sobě zkoumavý pohled Emersona, ale nepřikládá mu nějak velkou váhu. Lidé ho sledují. Ti obyčejní venku, i šlechtici. Prostě je to jen další z věcí, které jsou tak na světě zařízené a on nemá potřebu ani energii zkoušet je změnit. Nad úsměvem a reakcí ohledně mušketýrů pozvedne jednu ruku. ,,Nech mě hádat, takže je to jeden z těch romantických bláznů co touží po věčné slávě a ideálně i po obdivu dvorních dam?" Popravdě, nebýt těhle bláznů, jak je sám nazývá a mezi které vlastně také minimálně částečně patří, jejich řád by už dávno nahradil jiný. Rozdíl mezi nimi a palácovou stráží je jen v pár privilegiích a povinnostech navíc. Spoustě povinností. Které se stráži zatím dělat nechce. K domácímu povalečství se nevyjadřuje, raději. Není to zrovna něco co by mu bylo blízké a tak ví, kdy je lepší mlčet. Snad jen... ,,kdyby tě to někdy přestalo bavit, přijď si s námi zašermovat nebo zastřílet." Nepředpokládá, že by jeho nabídka byla přijata, takže ani nedomýšlí její důsledky. Třeba jako ten káravý pohled kapitána, který zná už moc dobře.
Zamíchá a rozdá karty, každému po stejném počtu. Zbytek balíčku, otočení lícem dolů, přesune doprostřed stolu. Dobírat, odhazovat, vykládat postupky... pravdou je, že pravidla mu trochu splývají. Raději ten fakt podpoří dalším vydatným lokem piva, než aby musel uznat, že byl vždycky mizerný hráč. ,,Proč ne." Rozhodné přikývnutí mu do tváře vmete pár pramínků vlasů... a pak už jen zbývá zjistit, kdo vyhrává.

"Hmm... Spíš než po věčné slávě touží po vysoké pozici a velkolepé kariéře!" odtuší, "nic jiného na něj nezbylo! Je třetí syn! Já si vytáhl šťastnou kartu!" zabrouká a napije se. Pozoruje u toho, jak Jean rozdává. Vyslechne si jeho nabídku a trochu se nad tou představou uculí. "Neříkej dvakrát, možná to příjmu! Nebylo by od věci trochu si zastřílet a osvěžit si to!" usměje se. Vezme si karty a rozehraje s ním první partii. Na konci zavrtí hlavou. "No, tady jsem si tu šťastnou kartu teda rozhodně nevytáhl!" zhodnotí svoji jednoznačnou prohru a mávne na Agnes. "Drahá, prohrál jsem! Srdce mi krvácí, přines nám rum!" sdělí jí melodramaticky, s rukou přitisknutou na hrudi. Neunikne mu dívčin lehký ruměnec a pobaveně se za ní dívá, když odspěchá splnit jeho přání.

Nespokojeně mlaskne, ale je to tichý, nenápadný zvuk. Od někoho, kdo je více než naučen a schopen si svou nespokojenost nechávat pro sebe. Ostatně, nic mu do životních rozhodnutí ostatních není. ,,Proč by ne? Třeba nakonec taky zatoužíš po modré uniformě." Pochybuje o tom. O čem naopak nepochybuje je to, že mladík před ním je dokonalou ukázkou bohémských typů které člověk najde po čajových saloncích v celé Paříži a kteří stráví život v knihách, hudbě a hvězdách. Sám Jean pak patří k těm, kteří udržují svět v chodu a bezpečný, aby na něm právě takoví mladíci a dívky mohly existovat. Nevadí mu to, jen mu přijde trochu ironické, že teď sedí naproti sobě a hrají karty. Staré s novým, řád s chaosem, odměřenost a touha. Kupodivu v tomhle případě právě všechno to 'staré' vyhrává. ,,Třeba tě čeká štěstí v lásce." Pokud se do teď Agnes červenala jen trochu, když jim přináší panáky rumu má už tváře jako jablíčka a nad stolem se sklání o něco více, než by musela. Kdo ví, koho z nich se snaží oslnit víc, Jean by ale vsázel na to, že on favoritem nebude.
Další přiťukutí skleniček, tentokrát výrazně menších a známé pálení v krku. ,,Tak co, zkusíme odvetu? Abys věděl že nepodvádím klidně rozdej sám. A tentokrát může být jako výhra třeba..." to zamyšlení trvá o něco déle než by mělo. Roli v tom hraje alkohol i přirozené nutkání šlechtice neurazit, ať už se zatím chová jakkoli. Pak se ale usměje. ,,Třeba splněné přání."To je jednoduché a výhodné. Když znovu vyhraje, bude si přát maličkost. Hloupost. Když vyhraje Emerson, určí si vlastně svou výhru sám.

Zavrtí hlavou. "Bude v pohodě!" broukne, "vždycky byl hodně... Disciplinovaný a poslouchal na slovo!" nakrčí obočí. Pak se zasměje. "Ale prosím tě, mně by modrá neslušela!" mrkne na něj a usměje se. V tomhle ohledu o sobě nemá žádné přehnané ideály. Má skvělé oko, takže střílení mu vždycky šlo dokonale. Ať už to byla kuše, luk nebo mušketa. Ale meč? Rozhodně ne. Byl by příšerný voják.
Usměje se na Agnes, když jim přinese rum. "Děkuji ti, drahá, jsi zlatá!" zabrouká na ni. Vezme si svoji sklenku. "Hm... Štěstí v lásce? Na to bych nespoléhal, ale připiju si na to!" pokývne a pak do sebe rum kopne. Jedna věc se jim tu musí nechat. Rum mají skutečně... Ostrý. Olízne si rty a vydechne. Vyslechne si jeho návrh. Usměje se a zavrtí hlavou. "Klidně to rozdám, ale nepodezírám tě! Měl jsem hrozné karty a hrál jsem jako ponocný! Pokusím se polepšit!" mrkne na něj a vezme karty. Zamíchá je a začne rozdávat. "Splněné přání, hm? Zajímavá nabídka! Tak do toho!" přivře oči a začne hrát.

Na moment se zasměje, tiše, skoro shovívavě. Disciplína není všechno... tedy rozhodně ne pro všechny jednotky mušketýrů. Jistě, v některých situacích je zkrátka nutné poslechnout rozkaz, jindy ale... pohled mu sklouzne k nedopitému pivu, které do sebe obrátí. Nejspíš by neměl pít tolik. Tak rychle. Razím ho to netrápí a pokud nepřestane, ani ho to nestihne začít trápit dokud se ráno neprobudí s kocovinou. ,,To skoro zní jako bys věděl něco o složitostech lásky, mladý pane." 'Jeho excelenci'tentokrát vynechal, když Emersona oslovuje,i přes tykání ale pořád sklouzává - ať už cíleně nebo jen zvykem - k částečně formálnímu oslovování. Jednoduše si nemůže pomoc. Přiťuknou si sklenkami ruku, který do sebe obrátí a když Jean předá mladíkovi karty aby je rozdal, už je u nich znovu Agnes. S neidentifikovatelným výrazem sebe prázdné sklenice a Jean kývne nad tím, zda bude ještě pít. "Dneska tu nemáš nikoho kdo tě povede domů, vojáčku." Kousavá poznámka ve skutečnosti není tak nepříjemná jak se může zdát, zjemňuje ji veselý úsměv a záhy i vrtění vzdalujícího se pozadí, pod ošoupanou sukní.
Jean šenkýřku chvilku pozoruje, než otočí svou pozornost zpět k Emersonovi. ,,Nejsem si jistý, jestli se mě chce zbavit, nebo jí vadí že jsem zatím vždycky odešel."  Možná je to oboje. Během té úvahy už před ním postupně přistává hromádka karet, které shrábne do ruky a rozevře do vějíře. ,,Možná bych tě tentokrát mohl trochu šetřit." Není to tak úplně nabídka, spíš jen malá provokace. Vlastně Jeanovi vůbec nezáleží na tom, jestli vyhrává nebo prohrává. A i když nakonec svým slovům nedostojí, tentokrát má šťastnou ruku právě jeho protivník. ,,Dobrá hra. Takže jaké bude tvé přání?" Sleduje tmavovlasého muže s povytaženým obočím. Co by tak od něj mohl bohatý šlechtický synek chtít?

Neunikne mu ten smích ani výraz při něm. Jeho očím unikne máloco. Usměje se nad tím a zavrtí hlavou. Není to přeci jeho starost, je to starost jeho bratra. Když po tom tak strašně touží, ať si to užije. Možná by měl i on potkat nějakého staršího mušketýra v hospodě. I když... Nějak si nedokázal představit svého bratra v hospodě.
Olízne si rty po rumu a tiše se zasměje. "Mladý jsem, pán zřejmě taky, ale ano, příteli... Věř mi, že vím víc především o složitostech... A pak až o lásce..." pokrčí rameny, aby tím zakryl povzdychnutí, kterému se nedokázal ubránit. Nakonec se podívá na Agnes a ještě na ni mrkne, aby věděla, kam připsat i ty druhé rumy. Sleduje její odchod a pobaveně pokývne. "Myslím, že jsi na něco kápl, Jeane! Ale nemůžu říct, že bych se jí divil!"
Vezme pak karty a rozehraje s ním druhou hru. Už se mu daří o poznání lépe. V tomhle kole s přehledem vyhraje. Vyloží své vítězné karty na stůl a maličko se ušklíbne. "No, tolik k mému štěstí v lásce!" okomentuje to s úsměvem, "pro zbytky své důstojnosti, budu věřit, že jsi mě nešetřil!"
Shrne karty znovu na jednu hromádku. Zaměstnává tak ruce zatímco přemýšlí. Co by mohl chtít? Co by měl chtít? Tedy, co by chtěl, to ví. Ale to není nic, co by mohl chtít. Ale nakonec se mu na tváři objeví vítězoslavný úsměv. Zadívá se na něj. "Dobrá, dobrá! Mým přáním je doprovod... Potřebuji, abys mě brzy doprovodil do Krysí díry. Kupuji si tam inkoust a barvy na své kreslení. Mohl bych to jistě dělat i v tiskárně, ale tam by ze mě za to sedřeli kůži, už tak se o to snaží, když vykupují moji práci. A tam dole je mnohem lepší výběr i ceny... Ale poslední dobou je to tam divočejší... A zdá se mi, že i trochu temnější. Velice by se mi tam hodil tvůj meč..." řekne mu své konečné rozhodnutí, aniž by se přestal dívat přímo na něj. Čeká na jeho reakci. Samozřejmě je to jenom karetní hra, co hrají. Pořád může odmítnout.

,,To zní jako by se za tím mohla skrývat zajímavá historka." Je to spíše konstatování než že by se z Emersona snažil dostat vysvětlení jeho prohlášení. Pokud ho k tomu nenutí jeho práce nebo nevede nějaký osobní zájem, většinou nechává ostatní i jejich životy být. Ostatně, kdo v dnešní době nemá nějaké historky, tajemství, které není ochotný vykládat na potkání? Stejně tak už víceméně přejde poznámku o Agnes. Ať už se plete nebo ne, je docela možné, že časem u selátek prostě nebude vítaný. Není to přece tak, jako by šlo o jediné místo, kde se dá ve městě pít. Místo toho se začne věnovat další partii karet. Buď má ale smůlu na ty které dostal, nebo mu už alkohol kalí soustředění. Tak jako tak prostě prohrává a k dobru mu slouží snad jen to, že to nese celkem s grácií a dokonce si pobaveným úsměvem. ,,Mohu tě ujistit, že jsem se skutečně snažil vyhrát. Takže si do sbírky svých historek můžeš přidat i jednu o mušketýrovi, co má mizernou ruku v kartách." Znovu se napije a kro ví, jestli stále ještě pořádně rozlišuje čeho. Začíná být... vláčný, řekněme. Stále schopen rozhovoru, možná dokonce o trochu upovídanější než běžně, i boje. Nejspíš by stále dokonce šel rovně. Jen mu z ramen padá tíha, kterou na nich denně nosí.
,,Krysí díra?" Zopakuje s nezastíraným překvapením a přeměří si Emersona pohledem modrých očí, ze kterého je jasně patrné že se snaží zjistit, zda si z něj neutahuje. ,,A to má být přesně co, mladý pane?" Neslyšel o tom místě, i když by možná měl. Ať už se ale dozví cokoli, rozhodně neplánuje ze své nabídky ustupovat. Jeho slovo platí, ať už zalité jakýmkoli množstvím alkoholu. ,,Máš můj meč... a můj luk. A mou sekeru..." První část toho prohlášení je souhlasem, ta další... spíš odkazem na vtip kolující mezi jeho bratry ve zbrani. Nečeká, že by ho Emerson pochopil a vůbec ho to netrápí. ,,Předpokládám, že takové místo se neomezuje na běžnou otevírací dobu. Stojíš o noční výlet, nebo to raději necháme na zítřek?" Kývne směrem ke kartám, se kterými si mladík pohrává. Mohli by si zahrát, do třetice všeho dobrého.

S úsměvem zavrtí hlavou. "Spíš nebezpečná než zajímavá..." řekne mu jen. A nelže. Kdyby mu vyprávěl o strastech svého milostného života, mohlo by se mu to šeredně vymstít. Zvlášť, když se do města nastěhovala inkvizice.
Zasměje se a zavrtí hlavou. "Já bych se s tou mizernou rukou moc neunáhloval, zatím je to nerozhodně! Pořád to ještě můžu být já..." usměje se na něj a s chutí se napije. Ovšem vzápětí se rozkašle, protože díky Jeanově poznámce trochu piva vdechl. Když pobere dech, odstaví prázdný korbel na kraj stolu pro Agnes. "Kruci, ty mi dáváš...!" vydechne a pobaveně se uculí, "tak dokonce i sekeru, jo? A ještě něco dalšího máš v arzenálu?" zamrká na něj nevinně. Když jim Agnes donese nový rum, je vážně rád. Zároveň vidí na Jeanovi, že už začíná být krapet vláčnější. To se mu líbí, protože on je na tom úplně stejně. Zdejší rum je nejen ostrý, ale stoupá do hlavy pěkně rychle. "Otevírací dobu to skutečně nemá! Jsou to tunely pod městem. Takže záleží na tobě! Jestli si troufneš v noci!" zabrouká a začne znovu míchat karty. Pak je položí před něj, jestli chce rozdávat. "Dáme rozhodující partii? O co tentokrát?"

Slova o případně nebezpečné historce ho zaujmou, stejně jako před tím ale ani teď nevyzvídá. Nemusí vědět všechno a o všech, tak nějak očekává, že na oplátku budou ostatní přistupovat stejně k jeho tajemstvím. ,,To ze mě mluví zkušenost... čím víc piva, tím horší karty." Prohláší s vážnou tváří, jako kdyby Emersonovi sděloval nějakou zásadní životní moudrost.Což o to, životní moudrost to nejspíš je, o její zásadnosti by se ale dalo velmi snadno pochybovat. Když se pak mladý šlechtic začne kuckat, na pár vteřin vypadá Jean jako by se rozhodoval mezi tím jestli ho bacit do zad - jenže to by ho taky mohl přelomit - a nebo počkat, až ho to přejde. Nakonec, pro jistotu, zvolí druhou možnost a jen mezi tím nenápadně rukávem setře stůl. A otře karty. Ne, že by na černé košili byly navlhlé skvrny nějak vidět. ,,Sekera je hrozně nepraktická, náhodou. Když není dobře vyvážená. Nebo když se ti zasekne v-" kupodivu to vypadá, že by byl tentokrát ochotný se víc rozpovídat, sám sebe ale zastaví před tím, než se dostane k detailům o proražených lebkách a rozprsknutém mozku. Tak nějak tuší, že by to nejspíš jeho společníkovi neudělalo úplně dobře. Takže nad tím vším jen mávne rukou a bez přemýšlení do sebe otočí další skleničku rumu, než sáhne po kartách.
,,Dáme. A tentokrát třeba..." na moment vypadá zadumaně, než se rozesměje nad tím, co ho napadlo. ,,O pozvání na večeři." Pravdou je, že by mu jen prospělo jíst něco trochu lepšího než mají v kasárnách a mladá pán by si zase pro změnu v případě své výhry vyzkoušel do jakého života se dobrovolně vrhá jeho bratr. Vlastně bez toho aby čekal na odsouhlasení sázky začne karty rozdávat, přičemž mu na tváři zůstal pobavený (či snad mírně podnapilý) úsměv. ,,Poslední hra. A pak jdeme lovit krysy..."

"Čím víc piva, tím horší karty! To si budu pamatovat! Aspoň budu vědět, kdy bude nejlepší čas začít s tebou hrát karty!" zabrouká s lehkým úculem.
Když se Jean zasekne v půlce věty, nespokojeně zavrtí hlavou. "Klidně to dopověz příteli! Nejsem zase tak nemožný, jak si možná myslíš! Unesu kde co! Tedy... Ve vyprávění! Jistě něco unesu i doopravdy, ale upřímně... Jestli odsud budeme krást ten stůl, budeš ho muset vzít na záda vážně ty!" pokýve hlavou, s naprosto vážným seriózním výrazem. Ale pak se tiše zasměje a zavrtí hlavou. Napodobí ho a vypije svůj rum. Vydechne a olízne si znovu rty. "Dneska opravdu kope! Hůř než já, když... No... Raději nic!" zavrtí rychle hlavou. Jsou věci, o kterých se nemluví! Možná. Kdo ví! Možná by měl přestat pít. A nebo neměl! Otočí se a mávne na Agnes prázdnou sklenkou od rumu. "Rumová vílo! Naše spasitelko!" zavolá na ni přes hospodu. Agnes jeho volání zachytí. S ruměncem ve tvářích a mrmláním si pod vousy jim odejde odlít z široké lahve z tmavého skla další dva rumy.
Emerson se pobaveně otočí zpátky na Jeana. Se zaujetím sleduje jeho rozdávání a čeká, co za nabídku z něj vypadne. A když to přijde, skoro se zeptá, jestli se náhodou nepřeslechl. Srdce mu dokonce vynechá jeden nebo dva údery, než se zase znovu chopí své primární funkce a vžene mu zásobu krve rovnou do tváří. "Oooh. Tak večeři!" zabrouká a vezme si karty, "to je tedy sázka, která se neodmítá!" řekne rychle, aby zakryl svoje rozpaky. Naštěstí je tam přítmí a oba jsou už vláční, tak si snad Jean ničeho nevšimne. Ovšem Emersona ta myšlenka přiměla o malinký kousek vystřízlivět. Což je možná důvod, proč tentokrát znovu vyhraje. Ukáže Jeanovi vítězné karty spolu se širokým vítězoslavným úsměvem. "No né! Mušketýr zve na večeři hrabátko!" zabrouká a zamrká na něj, "tak to se obzvlášť těším!" uculí se.

Konečne sa blížil večer. Bol to jeden z tých teplých večerov a on mal konečne chvíľku času i pre seba, ustajnili svojho koňa po dlhej ceste z ktorej sa vracal. Bola to zdĺhavá misia, odprevadiť jedného z lordov až k jeho sídlu nakoľko sa hovorilo o tom že tam posledné dni robili dvoje banditi. Pozitívna vec, naplnila mu táto malá prechádzka vrecká zlatom. A ako lepšie to využiť ako v hospode. Vydal sa rovno do Trois porcelets. Veril že pre mušketiera niet lepšieho miesta na svete kde stráviť takýto večer ak neráta samozrejme večery s krásnymi ženami. Ale niekedy sa podarilo obe naraz hneď po sebe. Na perách mal celkom spokojný úsmev a samozrejme že na sebe svoj odev mušketiera. Pôsobil nad mieru spokojne a keď došiel dnu usadil sa k jednému stolu úplne na kraji, bol tam najlepší vzduch a zatiaľ nikoho. Čo sa o ostatných stoloch nedalo povedať. Každý sa v dobrej nálade bavil a ani jeden stôl neostal bez niekoľkých už prázdnych pohárov. Len hostinský behal medzi stolmi a sem tam mu o nejaký pupok sekol. Alebo už rozdávali dobrú medovinu i jeho dve drahé pomocníčky na ktorých by jeden pohľad mohol s kľudom nechať. Nakoľko aspoň jedna z nich mala výnimočne plný a hlboký výstrih.

Po skoro celodenním obhlížení zahrad paláce a dohlížení na to, aby švédská princezna nikam neutekla jako minule, jsem konečně skončil. I když jsem tím nic neděláním byl v podstatě více unavený než kdybych celý den běhal od jedné části města ke druhé, přesto to nebyla únava při které bych si zalezl do postele a byl rád, že jsem rád. Měl jsem ještě dost energie na to se dopravit k hostinci. Zprvu to vypadalo, že se mnou půjde ještě jeden mušketýr ze služby, ten si to ale na poslední chvíli rozmyslel s tím, že zajdeme jindy. Nijak jsem ho nepřemlouval, přesto jsem nebyl zrovna dvakrát šťastný, že tam vyrazím sám, byl jsem vždycky rád ve společnosti svých přátel a známých. Sám jsem tedy vešel dovnitř, už při vstupu jsem se u dveří jen nepatrně rozhlédl, periferně jsem zachytil malou pavučinku v rohu dveří. Od toho se drž dál.. promluvila ke mě má mysl. Rychle jsem tedy za sebou zavřel, abych tam netrávil o vteřinu déle než bylo třeba a rozhlédl se po hostinci. Nebylo tu úplně narváno k prasknutí, ale lidí tu bylo dost, tak jako vždy, když lidi netrávili dost času v práci nebo na cestách, byla pro ně stvořena právě tato místa, takový druhý domov pro všechny. U jednoho ze stolů jsem spatřil Mauriceho, kupodivu tam měl volno, čehož jsem musel hned využít. Jakmile jsem tedy došel ke stolu u kterého seděl, bez nějakých otázek jsem sebou pleskl na židli a zazubil se. "Vypadáš příšerně. A já se divil, proč kolem sebe nemáš ženské" pronesl jsem.

,,Skutočne? Ďakujem. Musíš ma naučiť ako si udržať pri sebe ženské i keď mám dni keď vyzerám pod psa! Určite o tom vieš svoje." samozrejme že si ho chcel trochu podpichnúť. Ale o tom že to nemyslí vážne hovoril jeho úsmev na perách. ,,Tak čo to bud? Dnes pozývam ja." A prekvapivo nemám peniaze z postele! dodal len sám pre seba v hlave pričom dal klobúk vedľa seba a pozrel na hostinského. Aby k nim podišiel ten ako vždy im rovno položil na stôl dva plné poháre medoviny až po okaj. ,,Tak aký si mal deň?" spýtal sa ho provokatívne a ešte dal hostinskému dosť zlatiek aby mohli piť koľko im hrdlo ráči i do rána. A keď nie aspoň do budúcna nemusí ísť na sekeru. Až zamyslene sa porozhliadol okolo nich, skutočne dnes nemal šťastie ešte na žiadnu, teda pár sa núkalo ale i majster môže byť vyberavý aspoň trochu. No nie?

"Ale no tak, já vím že trávíš hodiny denně tím, aby jsi aspoň vypadal jako člověk, aby jsi si mohl užít i tu nejhorší ženskou společnost, hlavě že to má něco mezi nohama, že?" rýpl jsem si do něj a lehce se poškrabal na spánku, přičemž jsem druhou ruku měl opřenou o své stehno, tu jsem však jen lehounce zvedl a prsty se dotkl zespoda stolu a nenápadně si ho prohrábl, než jsem si jí znovu opřel o stehno. Super, je to čistý, nikde ani stopa po pavučině pomyslel jsem si, i když jsem měl přímo příšerné nutkání se ohnout a podívat se pod stůl, abych si to opravdu ověřil. Možná bych to i udělal, kdyby přede mnou neseděl Maurice a kolem nás by nebylo minimálně dvacet lidí. "Zveš jo? Ale uvědomuješ si, že já nejsem holka" zazubil jsem se provokativně a očima se na pár vteřin začal věnovat lidem okolo, nikdo zajímavý, nikdo kdo by za to stál, a byl toho názoru i sám Maurice, pokud tu seděl tak sám, a bůhví jak dlouho už tu dřepěl o samotě. "Nudný, musím hlídat v zámku, kvůli té princezně" protočil jsem očima, "bojí se, že jim zase uteče a budou jí muset hledat" dodal jsem, "ostatní říkají, že je na uhlídání horší než pes" zasmál jsem se a napil se s chutí medoviny.

,,Znieš ako by si mi závidel. Nedivím sa. Však tebe by to zabralo raz toľko času." povie až s istou dramatickosťou. ,,Ale dovolím si povedať že čaro je hlavne v tom nie povedať žene že je krásna ale aby tomu skutočne uverila." poznamená s istým presvedčením ako by ho chcel poučiť pričom sa na neho usmeje. A neubráni sa tichému smiechu. ,,Je mi to jasné že z teba by som potešenie nemal. Každopádne. " práve v čas im hostinský dal na stôl one poháre a svoj podvihol a odpil si. No pohár krátko an to položil so širokým úsmevom na perách. ,,Kto by si bl pomyslel že to skončí na tvojich ramenách... Strážiť princeznú. Takže sa z mušketiera stala kráľovská pestúnka? Aspoň mi povedz stojí to za to? Vyzerá dobre?" spýta sa zvedavo pričom si povzdychne. ,,Možno by som sa s tebou vymenil aspoň na pár dní ak to tak bude pokračovať, kapitán určite nebude proti. A ty aspoň znova chytíš do rúk kord. Na východe cestou bolo znova pár banditov. Ak nejaký ostali môžu byť tvoji." pokrčí ramená a sleduje ho.

Jemně jsem si skousl jazyk při svém úsměvu, než jsem znovu svou pozornost přesunul k medovině a napil se. "Jestli tomu uvěří nebo ne, tobě to je jedno, budeš rád když ti ještě ochotně podrží spodničku" odvětil jsem k tématu se ženami a ušklíbl se nad tím. Tušil jsem, že slyšet nás nějaká dáma, asi bychom oba dva schytali nemalou facku, nejspíše zaslouženě. Vyslechl jsem si Mauriceho slova a zavrtěl nad tím nesouhlasně hlavou. I kdybych chtěl, nemohl jsem si s ním jen tak vyměnit pozici, ovšem tajit mu důvod by uškodilo akorát mě.
"Každá ženská má něco do sebe, ale tohle je princezna. Moc z ní vidět nejde" odvětil jsem s tichým smíchem, "slíbil jsem jí, že jí naučím jak zacházet se zbraněmi.. tedy, ne těmi palnými. Trval jsem na tom, aby to bylo mimo jakoukoliv pozornost" dodal jsem a prsty lehce zabubnoval do stolu, "ale na ty bandity si taky počkám, až princeznu naučím jak se bránit. Třeba pak bude lepší než ty a navleču jí taky do uniformy" zasmál jsem se.