Maison de Fleurs (Dům poupat - nevěstinec)

Přestřelila. Neměla to ukazovat, nedala si pozor. Nechala se ukolébat počátkem rádoby spojenectví a nedala si pozor. To to slovo. Trápení. Vzbuzuje v ní hořký pocit bezmoci, svatbu ze zoufalství, vraždu. Tenkrát se trápila a přísahala si, že nikdy už tak bezmocná nebude. ,,Jistě." Chce-li být chladný, nebude mu v tom bránit. K čemu taky. Když na to přijde... přátelství se přeceňuje. Stejně jako láska. O tom mu ale vyprávět nebude. ,,Nemusíš mít obavy, víc po tobě chtít nebudu. Pokud by ses sám nezajímal o to co bude dál." Nechá ho. Prchat do sebe i vypovědět celou tu tirádu.
Na moment mu lehce oplatí stisk ruky, než ho pustí a o něco ustoupí. ,,V tom se pleteš. Když člověk něco nebo někoho opravdu chce, může to mít. Bez ohledu na ostatní. Jen má vše svoji cenu." Jistě, ne každému se to líbí. Je to ale funkční, pohodlné. Slova o Paříži přejde, jak jinak. Podle ní ani velké město nezaručuje anonymitu, bezpečí. Kdyby ano, neutíkala by tam odtud jako spráskaný pes. Pořád by byla jedna z těch, před kterými se klaní i dvořané ne Versilles a ne zapomenutá kurva z přístavního města. Ale ona se tam vrátí. Ale ona se tam vrátí, konečně má možnost, příležitost, prostředky. Vrátí se tam. A kdo ví, třeba nakonec bude sedět na trůně místo královny v černém. Nebo se nakonec rozhodne jinak. Nejen Francie potřebuje svoje čarodějnice a silné vládce. Na jeho úsměv odpoví svým, lehce shovívavým. ,,Ale třeba budeš mít štěstí. Jsi mladý a hezký, máš plno možností. Možná si tě ta tvá láska, objímání a polibky našli sami." Další krátký pohled k hodinám. Jejich čas skoro vypršel. Jako by o nic nešlo přejde ke dveřím, které odemkne, zatím je ale nechává zavřené.

Povzdychne si. Jistě, je nanejvýš v pořádku být hrubý na něj, ale pokud se rozhodne bránit, to né, to je neslýchané. Zavrtí hlavou a raději to nekomentuje. Zřejmě to k ničemu není. Ona se už rozhodla, nehledě na cokoliv, co by snad mohl říct. A tak už k tomu raději neříká nic. K tomuhle. Poslouchá ji dál ohledně dalšího tématu.
"Když někoho chceš... A myslíš to... No... Pokud ti na něm záleží... Tak přeci bereš ohledy na něj, ne?" zašeptá a zadívá se na ni, "na nikoho jiného, jistě. Ale na něj ano..." pousměje se a napije se, "ale čistě ze zvědavosti, jaká by byla cena za něco takového? Zřejmě o tom hodně víš!" broukne. Ale pak se zasměje, upřímně. "Ah ano. Mladý jsem, to bezpochyby... O tom dalším... Hm. Dalo by se o tom spekulovat!" pokývne. Když přejde ke dveřím, pochopí to. Vstane a dopije svoje víno. Vezme si klobouk a nasadí si ho.

,,Zvědavost může být nebezpečnější než si myslíš, Emersone..." jen malá odmlka, ve které se krátce rozmýšlí nad tím, co mu chce povědět. Nebo spíše, jak moc chce být upřímná. Nakonec se rozhodne, snad až překvapivě, ke skutečnému varování. ,,Krom jiného by tě to stálo vědomí, že tě skutečně miluje. Nevěděl bys co je pravda a co působení kouzla." Něco ví, to ano. Ale nikdy to neudělala. Pro sebe nemá důvod pro ostatní... snad tohle jí jako jedna z mála věcí které provádí nebo by mohla provést připadá příliš kruté. Zbavit někoho jeho vůle. Mnohem raději jim jednoduše podstrčí nějaký z lektvarů, co mají účinky pro jeden večer, jednu noc. Pak už je vše jen v jejich rukou.
Odemkne dveře, v tiché pobídce. Je ráda, že pochopil. Dnes už toho bylo řečeno více než dost, nejspíš mu dala věci o kterých by mohl přemýšlet až do božího rána, pokud by chtěl. ,,Doprovodím tě, sice tě to neušetří žádných pohledů, na druhou stranu se tě ale ani žádné z děvčat nepokusí zdržet." Je to vlastně docela milá nabídka, nejen proto, že Neria vklouzává zpět do svého uhlazeného chování. V přízemí budou zákazníci. A před nimi se jen těžko může mračit. Poupraví si vlasy, urovná rukávy šatů a otevře dveře na chodbu. Ze schodů ho, samozřejmě, nechává scházet jako prvního. Před psacím stolem otočeným do místnosti, za kterým sedí Madame, mu ale lehce položí ruku na rameno, aby zastavil. On musí zaplatit, ona vyřídit jeho přání. ,,Napište tohohle mladého pána na můj seznam, pěkně prosím. Došli jsme dnes večer k... neočekávané shodě a nejspíš si ji budeme chtít brzy zopakovat." Během toho co mluví se snad kdysi atraktivní dámou si krátce olízne rty, působí zcela uvolněně, téměř hravě. Nedá se říci, že by z ní byla stará paní nadšená. Čím více zákazníků jen pro ni, tím méně pro ostatní děvčata. Na druhu stranu jí ale musí nechat, že v těch které potvrdí jako své stálé je velmi vybíravá, většinou jde o starší muže zcela jiného ražení než je tenhle mladíček. Snad i proto si Emersona prohlédne poměrně podezíravým pohledem, než ze šuplíku vytáhne tlustou knihu, do které rychle vepíše nějakou poznámku. Neri pak ze stolu stáhne odměřenou část ze zaplacených peněz, které nějakým záhadným způsobem jen s lehkým cinknutím zmizí v záhybech jejích šatů. ,,Budu na vás myslet, excelence..." stejně tichý a podmanivý hlas, jako když si ho přišla vyzvednout, elegantní vláčné pohyby, se kterými ho vyprovází až ke dveřím.

Byl pozdní večer, dvacátýdevátý červenec a hic jak prase. Aimé se s těžkým povzdechem vyvalí z postele a pomůže mladé vdově zavázat šněrování. Občas si neodpustí polibek na šíji. Musí to dohrát do konce a tak ji ještě mezi dveřmi prudce políbí a naznačí, že by ji chtěl zatáhnout zpátky. Jeho dáma se s chichotem vyprostí a drobnými krůčky se rozeběhne ke schodům. To už je nechá a zapluje zpátky do pokoje, aby na sebe natáhl alespoň kalhoty. Cokoliv víc si při takových teplotách odmítá obléct. Rozhodne se krátce navštívit kuchyň, aby si něco ukradl k snědku a když míří zpátky do svého pokoje, tak si vesele pohvizduje. Je v o tolik jinačím rozpoložení než včera v zátoce s tou rusovlasákou, kterou nechal prchnout. Doufá, že na ni zase někde narazí. Naujala ho. A to už je co říct. No, a když ne, tak si ji najde sám. Ušklíbne se nad tou myšlenkou a pokračuje na své cestě kolem pokojů jeho poupat.

Všechno vlastně šlo jako obyčejně. Po tom co vyprovodila mladého hraběte si ji pro sebe uloupil jeden ze starších zákazníků a i když ho nejprve chtěla odmítnout, neudělala to. Chtěla si zlepšit náladu a tihle šedovlasí tatíci od rodin jsou vždycky tak vtipně nesmělí a nejistí. A pak... pak věci podle plánu jít přestaly.
Vstane z postele a místo nákladných, zdobených šatů na sebe natáhne jen krátký župan. nedá se říct, že by spěchala. Že by spěchala moc. Ostatně tomu chlapíkovi už spěch nepomůže. A tropit scény v bordelu pořád ještě plném zákazníků taky není zrovna to nejlepší, co by mohla udělat. Dopije skleničku těžkého ovocného vína. ,,Taky sis mohl vybrat lepší den," prohodí k mrtvému na lůžku, kterému se ani neobtěžovala zavřít oči. Na moment pocítí silné nutkání po něm prázdnou sklenku hodit. Poslední dobou je podrážděná, což svádí na setkání s tím náfukou ve městě, ale kdo ví co jí ve skutečnosti přelétlo přes nos. Nalije si druhou skleničku a i s ní v ruce vyjde na chodbu, dveře za sebou zamkne. V tuhle chvíli má dvě možnosti. Buď se s baculatou mrtvolkou bude tahat sama, nebo si najde někoho kdo jí pomůže. A ten někdo není, podle veselého pohvizdování, daleko. ,,Kvítku?" Zastoupí mu cestu s otázkou, která vlastně tak úplně otázka není. ,,Potřebuji aby ses na něco podíval." Lehce kývne ke svému pokoji a dopije i druhou sklenku vína. Nechá ji stát na jednom z mnoha stolků na chodbě, s tím si teď hlavu opravdu neláme.

Uvažuje, že by se vytratil. Nikdo si ho vyloženě nezamluvil, svým způsobem si může udělat volný večer. A až ho mamá nebo babá budou hledat, tak ho prostě nenajdou. Jo, budou na něj den, dva naštvané kvůli ušlému zisku, ale co už. Stačí jedna lukrativní zakázka a mají to zpátky. To pomyšlení mu ještě o trochu zvedne náladu. Plány jsou však brzy zmařeny, když mu cesta zastoupí pomenší, spoře oděná osůbka. "Čau bloncko." uculí se na ni a následně lehce povytáhne obočí. Ani ne tak po jejích slovech, jako po to, jak vyžáhne celou sklenku. A jéje. Pečlivě si ji prohlédne, jestli nedošla ona sama k újmě a když je s prohlídkou spokojen, tak se rovnou vydá ke dveřím jejího pokoje. "Cos vyvedla?" rýpne si dobromyslně a zmáčkne dveře, aby je otevřel. Což se.. nestane. Otočí se na Neiru a netrpělivým gestem ruky ji pobídne, aby otevřela. "Myslel jsem, že si dokážeš s maličkostmi poradit." rýpne si znovu v dobrém rozmaru.

Pohodí vlasy, jako kdyby se jí snad nějak dotkl. Mnohem víc jde však o možnost jak alespoň trochu ulevit nahromaděnému stresu. Má být zatracená královna a ne se tady zabývat teplýma hrabátkama a mrtvolama, které ani neudělala ona! Ale všechno přijde. Všechno jednou přijde. ,,Já nic." Zmůže se k jen maličko jedovaté odpovědi a lehce pak bokem strčí do Aimého, aby uhnul od dveří a mohla mu odemknout. Jen co vejde, zase za nimi zavře. A zamkne. ,,Promiň, ale tahle maličkost je na mě trochu... těžká." Konečně mu odpoví i na dobromyslné rýpnutí, když se v přítmí pokoje na posteli jasně rýsuje vystupující kulaté břicho. Mohla toho nebožáka přinejmenším přikrýt, ale jemu už je to asi vážně jedno a jí dvojnásob. ,,Fakt jsem to nebyla já! Teda... můžeš říct že možná byla, ale ne schválně." Založí si ruce na prsou neustále se rozevírajícího županu a pokrčí rameny. ,,Co s ním chceš dělat?" Když umře nějaká z holek, není to tak těžké, ty většinou nikomu nechybí. Tenhle chlap by mohl. Nebo spíš velmi pravděpodobně bude, i kdyby tak usuzovala jen podle snubního prstenu. Nějak moc se nemá k tomu, aby cokoli udělala ona, naopak. Jen se zády opře o desku psacího stolu.

Nechá její jedovatost plavat. Je taková už pár dní. Tedy, horší než obvykle, ale to na druhou stranu není nic neobvyklého. Každý má občas špatné období. Proklouzne tedy do jejího pokoje. V první chvíli se podiví, proč ho sem tahá, když tu má nějakého zákazníka. Pak si však všimne jisté absence jakéhokoliv pohybu a zpozorní. Rozejde se k posteli a chvíli toho chlapa sleduje. Následující slova, která Neira vysloví potvrdí jen jeho tušení. Zadívá se na ni lehce zkoumavým a pobaveným pohledem. "A jak se ti to tedy omylem povedlo?" otáže se jí.
Opře se o sloupek postele v podobné póze jako ona. "Nevím, mohla bys to nahlásit. Pokud to bylo omylem, tak bys mohla vyváznout jen s pranýřem, možná nějaké to bičování." pokrčí lehce rameny a potměšile se na ni zadívá.

Měla tušit, že ji nenechá z toho vyváznout jen tak lehce. Na druhou stranu nemá příliš jiných možností na koho se obrátit, takže pro tentokrát spolkne všechny opravdu kousavé poznámky i pár nadávek, které se jí derou na jazyk. ,,Možná by se nic takového nestalo, kdyby někdo konečně zavedl věkové omezení pro zákazníky." Ušklíbne se a pokrčí rameny. ,,Neříkej mi, že tys nikdy nemusel nikoho křísit. Tenhle to prostě už nějak nerozdýchal..." jestli Aimé čeká přesný popis praktik, tak s tím se může rozloučit. Sice je ochotná uznat, že by to svým, velmi zvráceným, způsobem mohlo být zábavné a vzrušující, dala by ale něčemu takovému přednost až po tom, co ta neživá hrouda zmizí z její postele.
,,Ah jistě, určitě bych to nahlásit mohla..." pomalu přikývne, spustí ruce podél těla a dojde k blonďákovi. ,,Jenže jak víš, můj drahý kvítečku, zrovna na bičování si moc nepotrpím. A také by byla taková škoda tomuhle hezkému domu pokazit pověst..." Lísá se, jen maličko. Ne tak aby to bylo úplně vtíravé, ale dost na to aby bylo zřejmé, že o téhle možnosti rozhodně uvažovat nehodlá. ,,Navíc když by třeba jednou mohl patřit tobě." V tom drobném, krátkém úsměvu se mihne něco nebezpečného. Něco, co se vůbec nehodí do situace, ve které se právě nachází, stejně jako to, že mu při posledních slovech lehce sjede ukazováčkem po hrudníku. Pak se ale zase stáhne a kývne k muži na posteli. ,,Myslím, že není místní. Na začátku říkal něco o dožínkách a obchodech. Sotva jsem ho poslouchala." To by mohla být alespoň malá útěcha.

Zvedne ruce v obranném gestu, zatímco muže prohlíží. "S tímhle nechoď ta mnou." ušklíbne se a hodí po ní očkem. "Pokud po tom tak moc toužíš, tak běž za Madame." navrhne jí lehce zlomyslně a pak nad tím mávne rukou. On sám věk nikdy nijak extra neřešil. Je to jenom jedno tělo za druhým a prasata se najdou v každé věkové kategorii. Radši sleduje to její představení. S mírným zájmem a především pobavením, které je znát i na lehkém úsměvu na jeho tváři. Chytí jí za zápěstí, tak, aby ji to nebolelo, ale pevně a sám se k ní mírně nakloní. "Potom by ses k budoucímu majiteli měla chovat uctivě a neházet na něj svou špinavou práci." ušklíbne se a pustí ji. nemyslí to ve špatném. Spíš si ji dobírá jako ostatně vždy. Až bude takové řeči myslet vážně, tak to každý pozná. "Jestli není místní, tak je to jednoduché. Hodíme ho se vším co má u sebe do Krysí díry. Tam se o něj postarají." pokrčí lhostejně rameny a vydá se k roztroušenému oblečení. Přeci jenom tahat mrtvou mrtvolu nahou po městě by nebylo ideální. Stačí, že je mrtvá. "Pomůžeš mi?" houkne na ni a zlomyslně se ušklíbne. "Snad nejsi taková fajnovka. Těm časům už před lety odzvonilo." poznamená.

Možná se jí to jen zdá. Možná jsou všichni se kterými poslední dobou mluví přímo příšerně otravní. Nemůže... no dobrá mohla by mu něco škaredého odseknout, ale pořád ještě chce jeho pomoct, takže zlomyslnou poznámku přejde jen lehkým odfrknutím. Oba dva moc dobře vědí, že kdyby si šla na nějakou takovouhle maličkost stěžovat, jen by si, ostatně jako vždy, vyslechla, že tam nemusí být. Když ji ale zarazí v její hře na přesvědčování, zachytí její zápěstí a znovu si rýpne, už je o něco obtížnější se udržet. ,,Pak by se mnou budoucí majitel asi neměl spát, jestli chce úctu a respekt." Stále ještě tiše, ale i tak mu odsekne s povytaženým obočím a když ji pustí, skoro uraženě od něj ustoupí, i když její modrý pohled se proměnil bezmála ve dva ledové paprsky.
,,Nečekáš snad, že ho tam... ponesu?" Něco takového si opravdu neumí představit. Přes kus města, i když v noci. Navíc ten chlap může vážit víc než oba dva dohromady. O něco ale zase poroztaje, když Aimé přijde s alespoň nějakým řešením. Je to víc, než zatím zvládla ona. K tomu aby se ale vydala muže oblékat se ovšem nemá. Jen sleduje jak blonďák sbírá jeho věci a zrovna se chystá navrhnout, ať mu probere kapsy, když se na na ni obrátí s další poznámkou. A tentokrát až příliš osobní na to, aby se ovládla i takhle jindy docela rozumná bytůstka. Než aby cokoli řekla, prostě udělá ty dva kroky k Aimému a, pokud samozřejmě nezareaguje dost rychle na to aby ji zastavil, dá mu facku.

Mlčí. Mlčí a mlčí. Rád by věděl, co se jí přihodilo tak strašného, že se změnila v takovou fúrii bez špetky humoru. Když sbírá jeho svršky, tak přemýšlí nad tím, proč ho tedy zavolala. Jasné. Je tu asi jediný chlap schopný odnést mrtvolu, ale pořád. Mrtvola by chvíli počkala. Ta už nikam neodejde. Aspoň to teda ještě neviděl a že už toho viděl dost. Možná i z toho důvodu si neodpustí tu poznámku. Nechce si tím nic dokazovat a neměl v úmyslu odhalovat co všechno o ní zjistil, ještě hodně dlouho. I tak však střípek informací unikne, aby jí ukázal, že si tohle rozhodně líbit nenechá a pokud si chce hrát takovým způsobem, ať si uvědomí s kým se o to pokouší. Postřehne, že se k němu blíží a nemá nejmenší úmysl ji zarazit. Ozve se plesknutí, když dlaň dopadne na jeho tvář a nevědomky trochu cukne hlavou. "Je ti lépe, drahá?" ušklíbne se na ni a prostě pokračuje v činnosti, jakoby se nic nestalo. "Jestli se plánuješ jen vést a nechat mě, abych to odřel sám, tak běž aspoň pryč, tak mám na to klid." věnuje jí další ušklíbnutí a s hromadou oblečení se přesune k posteli.

Ruku kterou ho uhodila pomalu spustí. Náhlý poryv vzteku uvolnila tím jediným úderem a teď je najednou skoro zmatená. Nechtěla ho uhodit, ne jeho. Ale může za to přece sám. ,,Není," přizná se k pravdivé odpovědi s chvilkovou krotkostí a vezme od Aimého z hromady oblečení to, co leží na jejím vrchu, ani ji nepřekvapí, že s jejím štěstím jsou to zrovna kalhoty. Obejde postel z druhé strany a začne je na mrtvého ne zrovna šetrně navlékat. ,,Omluvila bych se, ale sám bys měl vědět že se lidem do minulosti hrabat nemá." Prohodí, když konečně hnědou látku vysouká alespoň ke kolenům. Nemá tušení, jak ji posune dál, rozhodně to nezvládne sama a už vůbec ne přes těžký zadek toho příšerného chlapa. Mnohem raději by se zeptala odkud to ví, co všechno ví a jak dlouho. Jenže i tahle neomluva je lepší, než rovnou začít s výslechem. ,,Jestli se mě - tak moc - chceš zbavit," několikrát škubne látkou vzhůru a málem při tom sama spadne do postele, když ztratí rovnováhu, ,,měl bys jednoduší mi to prostě říct rovnou." Hluboce vydechne, když chytí rovnováhu a ušklíbne se. Nejhorší na tom je... že nechce aby se jí chtěl zbavit. Nesnáší to tu, ale je tu doma.  ,,U bohů, přísahám že tlustýho chlapa už v životě nevezmu!" Zamračeně sleduje vyklenutý měsíc nahého břicha před sebou. Pak se pomalu mračit přestane, těžko ale říct, jestli je to dobře. ,,Víš... myslím, že by se líp nesl po kouskách." Nechá nevytažené kalhoty kalhotami a upraví si župánek, jako kdyby právě nenavrhla naporcovat člověka, ale třeba jen vánočku.

"Tak si prašť ještě jednou." pobídne ji. Teď už si z ní zase utahuje. Radši se však začne věnovat situaci do které ho zatáhla. Nemá to rád. Zbavování se mrtvol. Pokrčí lhostejně rameny. "Nemusíš se omlouvat. Nestojím o to," pronese s drtivou upřímností. Nikdy si na nic nehrál, když na to přišlo. Práce byla zase něco jiného, ale mimo ni.. "A ty zase, že by sis neměla vybíjet své bolístky na lidech, kteří s tím nemají nic společného." poznamená s pořád tou samou lhostejností. Zato však ustane své činnosti a nijak se nesnáší toho chlapa obléct. Preferuje s nemalým pobavením sledovat válku mezi Neirou a kalhotami toho chlapa. Nad jejími slovy se však zamračí a zůstává ještě o chvíli déle zticha. Sleduje její výraz a neslyšně si povzdechne čekajíc na to, až Neira vysloví co zase vymyslela. Zamyšleně se na ní zadívá a pak na tělo té bečky sádla. "To už ho pak rovnou můžeme hodit do moře a nemusíme ho tahat do díry." pronese s lehce povytaženým obočím. Ale nezavrhl to. Místo toho obejde postel a chytí Neiru pevně za ramena smýkne s ní ke zdi o kterou ji trochu drsněji opře. Ale jen lehce. To celé dělá s jistou opatrností, aby jí neublížil, nebo ji to moc nebolelo. Opře se rukama vedle její hlavy o zeď a skloní se k ní. "Kdybych se tě chtěl zbavit, tak už tu dávno nejsi maličká." zašeptá tiše. "Tak už dávno žebráš na ulici, nebo ležíš pohozená ve stokách Krysí díry." pokračuje zhrublým hlasem. "Ne, jsi tady. A na tyhle poměry se ti vede dobře." hlas ještě sníží až se ze slov spíše stane výdech. "Takže už nechci slyšet takové kraviny, dobře?" pohladí ji lehce, něžně po tváří a pro jednou jí věnuje, i když maličké, ale naprosto upřímné, pousmátí.

Nakrčí nad tím vším čelo. Nikdy si zrovna nepotrpěla na podobné dobré rady, zvlášť když pocházejí od někoho, kdo by jich sám pár potřeboval. Na to aby byla lhostejností v jeho hlase byla viditelně zraněná už si prošla až moc věcmi, s nechutí si ale přiznává, že se jí dotkne. Proto ta odpověď. ,,Kdybych věděla, že se ti ta facka bude tak líbit, že budeš chtít další, dala bych ti ji mnohem dřív." Je mnohem jednodušší předstírat, že se nic nestalo, zápasit s hrubou látkou levných kalhot a mluvit k poduškám, než k němu. Tedy minimálně na chvíli, protože pak už toho začne mít dost. Kupodivu skutečně činnosti které dělá a ne kvítka. ,,Krysí díra byl tvůj nápad, ne můj. Navíc... víš o tom, že prasata sežerou doslova všechno?" Nepřímo rozvádí svůj návrh. Jistě, bylo by to ošklivé a špinavé, ale minimálně ona už stejně do rána jinou práci mít nebude. Kdyby ji to napadlo hned, nemusela o tom Aimému ani říkat. Někdy zkrátka i její myšlení na moment vysadí.
Sleduje jak obchází postel a očekává... kdo ví co. Skutečnost, že se ocitne zády u zdi jejíž chlad ucítí i přes látku lehoučkého županu na tom seznamu jistě byla, ovšem někde velmi hluboko. Donutí ji to přivřít ledové modré oči. ,,Na to abys někomu říkal maličká tu máš Violet..." není to tak kousavé jak by mohlo, muselo. To to zatracené oslovení, je na něj vysazená a sama ani neví proč. Nechá ho ale mluvit dál, tím nezvykle hrubým tónem, který ji přiměl zůstat na místě a nevysmeknout se mu. A když ji pohladí, považte, ona uhne pohledem. Tohle všechno je prostě příliš nezvyklé. Jedinou obranou kterou proti tomu zná je držet se svého poněkud cynického přístupu. ,,Minimálně dokud budu užitečná, co?" Uculí se, jen to nespíš stále postrádá trochu její běžné síly.

Kecy, kecy, kecy. opakuje si v duchu otráveně. To ten večer tak hezky začal. Zná ji příliš dlouho a její chování sledoval ty roky až příliš poctivě na to, aby byl hloupý, nevšímavý k jemným změnám v jejím chováním. Ke změnám tak těžko postřehnutelným, že je ostatní nevidí a přitom vypovídají tolik. "Chceš ho naporcovat a hodit prasatům?" povytáhne lehce obočí a ušklíbne se té ironii při pohledu na to.. prase. "To zavání prasečím kanibalismem." Nerozvádí to však dál. Pro tuto chvíli je tu naléhavější záležitost, alespoň v jeho očích. Proto jakmile to dokončí, tak k ní přistoupí a přitiskne na chladnou zeď. Nenechá se přerušovat a i když mu skočí do řeči, tak pokračuje. Je mu jedno, jestli se bude cítit dotčeně, kvůli nějakému oslovení. Překvapí ho však, že žena před ním uhne pohledem. V reakci na to, i na další kecy, které vypustí k ní přistoupí o malý krůček blíž a sehne se ještě o kousek níž. "Minimálně dokud mi na tobě bude záležet." opraví ji a naposledy přejete bříšky prstů po její tváři. Nechce však, aby se cítila nepříjemně a ruku stáhne. "I přesto, že jsi občas nesnesitelně otravná." ušklíbne se na ni a tím rýpnutím jí dává možnost vrátit se do své komfortní zóny.

,,Pitomče..." těžko říct, jestli je to reakce na to první co pověděl, nebo na zhodnocení její otravnosti. Ona to rozhodně nemíní dál rozvádět. Ale stejně... neuteče mu hned. Vlastně neutíká vůbec, když mu oplatí jeho ušklíbnutí. Tak nějak se jí utíkat nechce. Jen chvilku, než pohledem znovu zavadí o hroudu na své posteli a zavrtí hlavou. ,,Tak si vyber co s ním, když se ti nelíbí můj nápad s recyklací." Lehce Aimého píchne ukazováčkem doprostřed hrudi. To aby si náhodou nemyslel, že by třeba mohl mít až moc navrch. ,,Šéfe." S posledním slovíčkem se jí už vrací její dobrá, je-li možné to tak nazvat, nálada a konečně se také odlepí od zdi, aby se postavila k posteli a znovu si muže přeměřila pohledem. Pak se natáhne pro jeho kabát, kterému prošacuje kapsy. ,,Bez peněz, do bordelu nelez..." relativně naditý měšec hodí Aimému. Za tuhle službu si rozhodně plat zaslouží víc než ona. Může to třeba brát jako gesto dobré vůle, protože Neri má své peníze, potažmo šperky, šaty a parfémy za které je utrácí ráda. Radši než většinu lidí.
,,Takže... budeme čekat než tu začne smrdět, začneme porcovat, nebo vážně chceš, abych ho oblékla? Protože si rozhodně nemíním od krve zamazat nějaké oblečení." Potřebuje se soustředit a také se soustředí, na jasný problém před sebou, místo toho aby se nořila do zkoumání toho, co to s ní ten blonďatý zmetek před chvílí provedl. Pokorná. Ona. To by na tom musela být už hodně zle. ,,Možná by šlo sehnat někoho, kdo by ho odtáhl za nás. Ale zase přijdeme o většinu srandy." V očích jí probleskne cosi nápadně se podobajícího pobavení. Nejspíš to přece jen nemá v hlavince úplně v pořádku, ale řekněme si po pravdě, kdo má?

Pozorně ji sleduje. Je rád, že hned neutekla. Že u něj zůstává. A netuší proč. Možná kvůli tomu, že v soukromí si Neira na nic nehraje. Je sama sebou, i když občas připomíná osinu v zadku. Ale nehraje divadlo, i když nemusí. Ne jako jeho mamá a babá. U těch člověk nikdy neví na čem je. Ví však moc dobře, že ho berou jenom jako kšeft. Možnost si přilepšit. Na rodinné vztahy nikdy moc nehrály. Ani jedna z nich.
Zatímco se mu honí hlavou takové myšlenky, tak sleduje, jak se Neiře postupně zase zlepšuje nálada. Nechá ji se protáhnout kolem něj a se zamyšleným pohledem sleduje její počínání. Poté však všechno odsune stranou, zamkne do šuplíku a začne se plně soustředit na úkol, který stojí před nimi. Chytí měšec a ušklíbne se. Otevře ho a vysype část obsahu do dlaně, než jí víc jak polovinu hodí zpátky. "Předpokládám, že ti samým rozrušením nestihl zaplatit." mince strčí do kapsy kalhot. Další věty ho však rozesmějí. "Víš, že to, co jsi teď řekla, vůbec nedává smysl?" sjede ji pobaveným pohledem. "Štítíš se toho, abys ho oblékla, aby ses náhodou nezamazala a sama pak navrhneš, že máme vzít pilku a rozčtvrtit ho." zavrtí pobaveně hlavou. A naoko káravě se na ni podívá. "Co kdybychom třeba jeho zadek hodili k prasatům jeho rodiny. Představ si jeho ženu, jak ho tam najde. To jí nemůžeme udělat." těžko potlačuje smích při té představě. "Za domem by měla být kárka. Naložíme ho na něj a dovezeme na jedno místo. Odtud už se o něj někdo postará. Zařídím to." rozhodne nakonec. To, že peníze, které si vzal použije právě na zahlazení stop už nezmiňuje. Nepotřebuje to vědět. "Takže se trochu přiobleč, jestli nechceš, aby se mušketýři kochali na tvých ladných nožkách. I něčím jiným, pokud by zrovna fouklo."

Nespokojeně zamručí, když ji začne chystat za slovo, to jí ale rozhodně nebrání v tom, aby lapila hozený měšec. Nechce, nechce. Vnucovat mu peníze nebude. Bez toho aby kontrolovala jeho obsah ho zavře do šuplíku u stolu. ,,Tak si to zkus, když jsi tak chytrý! Celý lepí a nechápu, jak se do toho oblečení před tím vůbec mohl vejít." Stěžuje si, jistě, ale už to není trucovité odmítání všeho. Stěžuje si čistě proto, aby si postěžovat mohla. ,,Navíc mám mnohem víc praxe v opačném postupu." Uculí se ještě a na moment na Aimého vyplázne růžový jazyk. Ne všichni jsou takoví dobráci jako on, aby svým rozněžnělým zákazníkům pomáhali zpět do oblečení.
,,Jeho zadek můžeme hodit kam chceme, ale jestli vážně není místní, asi bysme měli pohnout, pokud to chceš stihnout do svítání." Moc dobře si všimne toho, jak se nad celou tou představou baví. Kvítek... pořádně jedovatý kvítek. Možná proto si nakonec rozumějí i přes to, že Neri většinou odvádí poměrně dobrou práci v tom, aby si ostatní držela od těla. No, ne zrovna od těla, ale od těla. ,,Kárka..?" podívá se na něj, jako by si z ní pořád utahoval, ale nakonec musí uznat, že je to nejspíš docela dobrý nápad. Stejně jako to, aby se oblékla. ,,To bych ti přece nemohla udělat, aby se po mně někdo díval." Se smíchem v hlase si nejprve rozváže pásek županu a až teprve po tom se k němu otočí zády a přejde ke skříni. Je to jen maličkost, hloupost. Jako by ji nahou neznal i poslepu. I tak si jí ale nechce odpustit. Ze skříně pak vezme jedny z jednoduchých (a podle toho i přiměřeně starých) šatů, které prakticky nenosí a když nechá župan zcela dopadnout na zem, přehodí si je přes hlavu. ,,Předpokládám, že by se ti taky hodila košile?" Víceméně řečnická otázka. Hlavně proto, že už se k němu s jednou vrací. Pánskou, podle všeho vypranou a vyžehlenou.

"Nezlob," zavrní na ni přes půlku místnosti. "Nebo se mě potom jen tak nezbavíš." poskytne jí jakýsi příslib, v očích lehce zákeřný pohled. Ten se však změní v lehce pobavený. "A kdyby byl místní, tak bychom se s ním mohli za světla promenádovat?" povytáhne obočí. Ano, baví ho to. Ano, ví, že to nesnáší. Bude v tom pokračovat? No ovšem! Zvláště, když mu předvede takové divadýlko s župánkem. Zamručí jako.. nu jako chlap, kterému se líbí co vidí. "To rozhodně nesmíme dovolit." souhlasí a sleduje, jak se obléká. Minimálně dokud po něm nehodí jakousi košili. Útrpně si povzdychne. "Bůh ví, jaké individuum ji mělo naposledy." ušklíbne se, ale oblékne si ji. Pak přistoupí k oknu, které vede do zahrady za domem a vykoukne ven. "Když ho dotáhneme dolů, tak kárku už dovezeme až ke dveřím. Pak už bude zbývat ho naložit." přemýšlí nahlas. Pak však odstoupí od okna a přeměří si ho pohledem. Otočí se a prohlédne si toho chlapa. Pohled mu znovu padne na okno, než ho stočí na Neiru a po tváři se mu rozlije naprosto nevinný úsměv. "Že neuhodneš, co mě právě napadlo?" usmívá se jako dítě, které právě dostalo hračku. Ta představa, jak ten cvalík padá z okna je prostě.. dechberoucí.

,,To by sis pak ale taky musel začít platit, kvítečku." Jednoduchá odpověď na to, že by se ho třeba nemusela zbavit. Nebere to vážně, ne tak aby jí něco takového mohlo pomotat hlavu jako kdejaké znuděné paničce. Na druhou stranu ji to ale přiměje k trochu jemnějšímu úsměvu, který mu dovolí zahlédnout jen na pár vteřin, než se otočí ke skříni aby se oblékla. Poznámka o košili ji ale zcela upřímně rozesměje, dokonce tolik že odkudsi vyloví zbytky svého vychování a tlumí ten zvuk v dlani před ústy. ,,Naprosto příšerné. Jeden takový užvaněný hezoun... nechal ji tu když spěchal, aby ho náhodou nezahlédlo odcházet nějaké z děvčat." Ať už si to přebere jak chce. A rozhodnutí o tom jestli si vymýšlí nebo ne také může udělat sám, už podle toho jak mu košile padne.
Přejde k oknu, ze kterého Aimé vyhlíží a lehce nakrčí obočí. ,,Takže mi říkáš, že si mám vybrat mezi tím jestli tohle... monstrum tahat ze schodů, nebo riskovat popravu od tvé babičky za o, že jí polámeme růže v záhonech?" Není tak těžké uhodnout jeho myšlenu a ten úsměv... no, pomůže jí rozhodnout se pro druhou variantu. Na nic dalšího tedy nečeká, okno otevře tak široce jak jen to jde a shrne stranou i těžké sametové závěsy. ,,Myslíš, že se nerozprskne?" Poslední zaváhání. Lidé v sobě mají i poněkud horší a nechutnější věci než je krev. A podle toho kolik tenhle muž nejspíš jí... nemuselo by to zrovna vonět.

"Má společnost je dostatečná odměna." vrátí jí to bez váhání. Poté se však na ni zadívá lehce zmateně a hned potom na onu košili. Ne, ta nemůže být jeho. Určitě ne. "Já nemám tak hrozný vkus." zamumlá vzdorovitě. To, jak mu ten kus oblečení padne však mluví proti němu. Zamračí se nad tím a radši přejde k oknu. A přijde se svým naprosto geniálním plánem. "Když to podáš takhle," zamumlá a ušklíbne se. Háklivost jeho babá na ty kytky je pověstná. Hned na to se ale objeví znovu ten úsměv. Protože to se prostě musí vyzkoušet! "Musíme si to nacvičit, než odděláš někoho dalšího." Rýpne si a přejde k tomu chlapovi. Tohle bude mít Neira na talíři hodně dlouho. "Když se rozprskne, tak řekneme, že byl připitý a vypadl z okna. Nic zvláštního." pokrčí lehce rameny a povzdechne si. Přemýšlí, jak ho podebrat. "Vezmi mu nohy." poručí. Převalí ho na kraj postele a ruce mu protáhne pod pažemi. Trošku hekne nad váhou toho vepře a i když na tom není s fyzickou kondicí vůbec špatně, tak má co dělat. "Doneseme ho k oknu a pak ho prostě převážíme." sjede ji pohledem. "Zkus nevypadnout spolu s ním. Byla by tě škoda."

Ve smíchu ještě pokračuje, i chvíli po té poznámce o jeho vkusu. Nebo možná právě proto. ,,Vzhledem k tomu, že se taháš se mnou..." Schválně použije tenhle poměrně neuctivý výraz. Jenže jak jinak to říct? A vůbec, ona si kvůli tomu jaké slovo použila vrásky dělat nebude. Někdo to dřív nebo později stejně říct musel. Naštěstí, těžko říci pro koho z nich, přijde velmi brzy na to Aimé s celým tím plánem. ,,Nemám v plánu nikoho dalšího tady zabíjet." Lehce ho plácne po předloktí. Na té větě je ze všeho nejdůležitější jediné slůvko a ona si dá pozor na to, aby ho nezdůraznila. Lhát se jí totiž zrovna teď nějak nechce. Nejspíš i proto vysloví svoje obavy o konzistenci tlusťocha a jejích případných změnách, ty jsou však velmi brzy smeteny ze stolu. ,,Tebe to nějak nadchlo... jestli tě to tak baví, možná bych ti sem tam nějakou mrtvolku nakonec dohodit mohla!" Ušklíbne se na něj a pak se vydá plnit ten zatracený příkaz s nohama. Jen co chlapa trochu nadzdvihne, skoro jí podklesnou kolena a hlasitě vydechne. Růže nerůže, tohle ze svého pokoje rozhodně jinak nedostane. S trochou námahy, pravda, na její straně s více než trochou námahy dostanou společně mrtvolu k oknu a skulí ji dolů. Pleskne to. Odkudsi začne krvácet. Naštěstí to, minimálně takhle z dálky, vypadá že svěrače zatím nepovolily. Neri se na moment zapře o zeď vedle okna. ,,No fuj... ještě že to zabalil on, nejspíš by mě jinak zalehl." Jistě, proč nesdílet trochu ze svých odporných představ s někým, s kým si každou chvíli vyměňuje flirtem podbarvené narážky. ,,Ale kdybych spadla, jsem si jistá že by fungoval víc než dobře jako polštář." Nezapomene se ještě lehce ušklíbnout, než přejde ke dveřím které otevře, aby opatrně vyhlédla na chodbu. Podle tradičního smíchu a vzdechů nikoho tímhle svým malým manévrem nevyrušili. ,,Jdeme kvítku?" Otočí se zpět na Aimého. Kupodivu na něj opravdu spoléhá. Vrána k vráně, lhář k lháři.

"Vkus na ženy se nedá porovnávat se vkusem na oblečení." poučí ji důležitě a pohledem si přeměří košili a následně i Neiru, tu tedy o dost pečlivěji. "Jak je očividné." ušklíbne se. Jakékoliv další slova či rýpání mu však vezme z úst zatracená váha toho chlapa "Takže by ji oddělala jinde a přitáhla sem, jenom proto, abys na mě zase hodila to, abych se jí zbavil?". povytáhne na ni obočí a s lehce káravým pohledem šťouchne do chlapa, aby se převážil. Pak už jen sleduje, jak ta hrouda sádla padá dolů a s žuchnutím přistává v záhonech. "Já chápu, že se ti líbí, že jsem v kondici, ale jsou lepší způsoby, jak mě v ní udržovat." poznamená a následuje ji ke dveřím. "Pokud bys nepadla pod něj, pak by z tebe byla slušná omeleta." nezapomene ji s úsměvem poučit ještě jednou a jakmile ho osloví, tak se protáhne bez jakékoliv opatrnosti kolem ní do chodby. "Jasně bloncko," nebude se chovat opatrně. Ne, když to tak normálně nedělá. Kdyby někdo vyšel a viděl, jak se ti dva plíží chodbami, tak by mu to rozhodně přišlo divnější než to, že by se spolu normálně bavili.
Sejdou tedy spolu až na zahradu, kde kývne hlavou ke kárce. Sám na sebe převezme ten nezávidění hodný úkon a to vy táhnout ho ze záhonu. Asi nechtějí riskovat, že by tou kárkou poničili záhon ještě víc. "Pomož mi ho naložit a pak se klidně vrať zpátky. Už to zvládnu." zamumlá k ní a tiše hekne, když ho pustí do, snad už připravené kárky. Pokud ne, tak jí věnuje opravdu nepříjemný pohled. Ten chlap sežral snad celé prase, než sem šel.

,,Když bys byl hodný, možná tě vezmu s sebou... pak by ses ani nikoho zbavovat nemusel." Protáhne ta slova, takže při tom působí jako kočka co si právě líně protahuje hřbet po odpoledním zdřímnutí. Skutečně tak může vypadat, s lehce přimhouřenýma očima a podezřele spokojeným výrazem, ze kterého je jen těžké odhadnout nakolik vlastně žertuje a nakolik mluví pravdu. Stejně jako Aimé pak chvilku vyhlíží z okna. ,,Myslím, že tě v kondici zvládnou udržet všechny ty tvé paničky." Co se jí líbí nebo nelíbí je jen její věc, nehledě na to, že to určitě sám moc dobře ví. Ostatně, košili by mu nejspíš nevrátila kdyby nemuseli jít ven.
Jen co se ocitne na stále teplém, ale značně příjemnějším venkovním vzduchu spokojeně se nadechne. Možná celá tahle situace není přesně podle jejích představ, ale pořád ji probíhá docela dobře. Vlastně velmi dobře, když vezme v úvahu, že se kvítek galantně ujal pošlapání růží a ona se tedy vyhne případným nepříjemným škrábancům od trnů. Dokonce je natolik ochotná, že sama od sebe přiveze zmiňovanou kárku tak blízko, aby se nemusel s mrtvolou tahat až příliš. ,,O tom nepochybuju, ale měla jsem za to, že se mě nechceš zbavovat." Rozverné rýpnutí přechází tomu, než znovu vezme chlapa za kotníky a se zavrzáním, žuchnutím a podezřelým zabubláním ho spolu s ním přehodí na káru. ,,Navíc, když nás chytí, alespoň ti budu dělat ve vězení společnost." Uculí se po tom co má ruce znovu volné, vytáhne se na špičky a lehce líbne Aimého na tvář. Cosi jako předčasné poděkování. Nejspíš.