Maison de Fleurs (Dům poupat - nevěstinec)

Udiveně povytáhne obočí a zkoumavě se zadívá na obleční toho panáčka. "Co tam někdo, jako ty pohledával?" na šlechtické děťátka se tam narazí vskutku pouze výjimečně a většina z nich se ven nedostane. Ano, párkrát tam byl. Pochybuje o tom že to někdo z nevěstince ví. A tak to také zůstane. Soucitně se zadívá na chlapce. "Jsem si jistý, že přesně to udělal." souhlasí s ním a v očích se mu krátce mihne pobavení. Nebo někoho zabil a teď nosí zbraň původního majitele. To je také velmi pravděpodobné.
Mírně pokývne a zamyslí se nad tím, na co si můžou připít. Nakonec se mi na tváři zase objeví sebejistý úsměv a zadívá se panáčkovi přímo do očí. "Na známosti." Tak, ať si to přebere jak chce. Požadovaného účinku to jistě dosáhne a nic víc ho nezajímá. Přiťukne si s ním a kopne to do sebe na jeden zátah bez toho, aby přerušil oční kontakt. "Pověz mi, proč tě sem Neira poslala. Není vůbec hloupá. Ví, co dělá." vybídne ho následně a zároveň varuje, ať se nesnaží cokoliv vymýšlet.

Neujde mu jeho překvapený pohled. Usměje se a pokrčí rameny. "Nakupuju tam inkoust. Mají tam lepší výběr a mnohem lepší ceny než v tiskárně. Ale obvykle tam chodím za dne! Občas mám ale podivné a šílené nápady! Na tenhle jsem doplatil!" pokývne. Detaily o tom, že tam nebyl sám, a s kým tam byl, si nechá pro sebe. To není nutné vytahovat. To by Jeanovi neudělal.
"Na známosti..." zopakuje po něm a dívá se mu do očí zpátky, ani on neuhne, když do sebe zkušeně kopne obsah sklenky. Vydechne a spokojeně si olízne rty. Postaví pak skleničku na stolek a jemně ji přišoupne blíž k němu, v jasné pobídce, aby nalil znovu.
Pokrčí rameny. "Ne, hloupá rozhodně není... Ale to ty taky nejsi, že ne?" zašeptá a zadívá se na něj, "víš dobře, proč mě sem poslala... V tomhle domě není nikdo jiný, o koho bych mohl mít já zájem... Nikdo. Jenom ty." zkonstatuje zcela zjevný holý fakt. Nepochybuje o tom, že už si ho Aimé dávno zhodnotil.

Zavrtí hlavou. Nepochybuje, že panáček má peněz dost. Ale co se dá dělat. To ti umělci. Záhadné stvoření sami o sobě. Podivíni. Je i tento podivín? Není si jist. Zná ho, proto se neptá na jméno. Nevyskytoval se v Avranches nějak pravidelně nebo dlouhodobě, ale ví o koho jde. To však nepotřebuje vědět.
Radši si s ním připije. Dokud v něm bude vidět jen dalšího společníka, tak bude Aimé nanejvýš spokojen. Zvedne láhev a znovu oběma nalije. Nakonec proč ne. Co s tím, že ještě ani neodbilo poledne?
Pozorně ho sleduje s neznatelným úsměvem na tváři. Poslouchá a dovedně skrývá své pobavení. "Není na mě, abych soudil, jestli jsem hloupý či nikoliv." pronese s lhostejností, kterou ani nemusí předstírat. Pomalu si ho prohlíží a mlčí. Nechává ticho padnout mezi ně dokud nezhoustne. "Jenom já? A pročpak? Máme tu množství krásných dam." povytáhne nevinně obočí.

Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. Posune si od něj k sobě znovu plnou sklenku. Aimé si s ním hraje. Nechá sklenku na stole a jen s ní pomaličku otáčí konečky prstů. "Vážně chceš, abych to řekl, že jo?" zašeptá s lehkým úculem.
Od sklenky zvedne oči zpátky k němu. Zadívá se přímo na něj. "Třeba si myslím, že jsi mnohem zajímavější a krásnější než všechny ty dámy dohromady..." pokýve hlavou, "alespoň z mého pohledu!" pokrčí rameny a dál se na něj dívá. "Třeba neshledávám společnost krásných dam nijak uklidňující nebo zábavnou... Nebo žádanou..." zašeptá, "třeba potřebuji úplně jinou společnost... Ve které bych se cítil mnohem lépe! Tohle," zvedne sklenku s alkoholem, "to je moc dobrá společnost! Ale ne vždycky stačí!" mrkne na něj.
Už je dávno za bodem, aby se snad snažil něco nalhávat sobě nebo Aimému. Těžko říct, u koho z nich dvou by to mělo menší smysl nebo efekt. I když tak trochu tipoval, že u Aimého. Ten už nejspíš mnohem víc, než si Emerson vůbec dokáže představit.

Jen ho gestem ruky pobídne, ať pokračuje. Nepromluví. Upije znovu alkoholu a přes okraj sklenky se na něj pobaveně zadívá. Měří si ho pohledem a v duchu protočí očima. Panáček mluví a mluví a nic z toho. Nemá to rád. Okecávání, obcházení kolem horké kaše. Proč to neříct přímo? I když se obává, že tohle je jeho přímý způsob. Takhle by to tedy nešlo. Jeho koketování. Pokus o koketování přesněji řečeno přejde bez povšimnutí. Nestojí mu to za nějakou reakci. A to pomrkávání? Každý z dívek zde se učí, jak nepůsobit lacině. Možná by se od nich mohl něco naučit. "Panáčku," osloví ho a odloží alkohol. "Nejsem zvědavý na nějaké kecy kolem." poví mu přímo a dá mu tak poslední šanci. Vzdálí se a zamíří do protějšího rohu, kde je nachystaný lavor s vodou a začne si hadříkem lehce omývat trup, jak měl původně v plánu.

Trochu zmateně se dívá, jak se zvedá a odchází se mýt. Vidí to na něm. Na jeho výrazu, který se už ani nesnaží zakrýt. Kecy... Vydechne a pousměje se. Zavrtí hlavou. To to dopracoval vážně daleko, když se od něj odtahuje už i placená společnost. Najednou si připadá jako když mu bylo 14 a všichni kluci ve škole se mu smáli kvůli jeho nosu a obličeji celkově. Najednou má zase to staré známé nutkání nahrnout si vlasy do tváře a zalézt si někam, kde ho nikdo neuvidí. Hlavně nikdo jako Sebastian nebo tady pan andělská tvář. Nebo Jean.
Zavrtí hlavou. Vezme sklenku a obrátí do sebe její obsah. Pak vstane a zadívá se na Aimého. Ne. Ne, takhle to nebude. Takhle se nebude cítit. Nebude se kvůli němu cítit jako idiot.  Je tady a má peníze. Spoustu. Je mu jasné, že Aimé nejspíš není ani v nejmenším jako on, že tyhle věci dělá jenom kvůli penězům a jinak oceňuje ty svoje "krásné dámy kolem" jako všichni normální. Ale na tom teď nesejde. Ani trošičku. Je tady. A Emerson potřebuje přestat myslet. Alespoň na chvíli. Na chvíli nemyslet. Nic víc nechce. Odloží sklenku a přejde k němu. Vezme mu hadřík z ruky a hodí ho zpátky do lavoru. Zadívá se na něj. Pevně. Když nechce kecy kolem, nebudou kecy kolem. "Chci, abys mě ojel."

Ignoruje ho. Naprosto bezostyšně ho ignoruje. Vybírá si zákazníky. Pokud o něm již něco slyšel, což zřejmě ano, když zná jméno, pod kterým tu vystupuje, tak by mohl vědět i toto. nestará se o to, jestli odejde, nebo se ještě rozhodne zůstat. Když mu však zmizí hadřík z rukou, tak se pomalu narovná a s úsměškem se zadívá na mladíka. Vyčkávavě, až vyzývavě. Panáček promluví.
A Aimé musí vynaložit veškeré sebeovládání na to, aby se nerozesmál. Což má za následek to, že mlčí. A to hodnou chvíli, kdy si ho měří pohledem. Nakonec k němu přikročí. Zůstane stát tak blízko něj, že je dělí jen centimetry. Zvedne ruku a pomalu mu přejede prsty po tváři až na krk. "Víš," zašeptá tiše a skloní se k němu. "Můj milý," pokračuje a vykouzlí široký úsměv. "Přijď ve vhodnější dobu. Výjimky dělám jen stálým zákazníkům." odtáhne se od něj a založí si ruce za zády.

Všechno se v něm sevře. Bolestivě. Hrozně moc bolestivě. Je to jako kdyby na něj plivnul. Neví, co je horší... Jestli to, co řekl nebo jak se na něj při tom díval. Mohl mu už ve dveřích říct, že nemá čas, aby přišel jindy. Nemusel ho zvát dovnitř a hrát s ním tuhle pitomou krutou hru. Mohl... Ne. To Emerson tam neměl chodit. Nikdy tam neměl chodit. Neměl chodit ani za Nerií pro pomoc. Beztak se mu vysmála taky. Měl zůstat doma, počkat, až se to zanítí nebo až mu začnou černat žíly, a měl prostě umřít. Jean ho v noci nelíbal proto, že by chtěl, ale proto, že byla tma, byli plní adrenalinu, a proto, že byl opilý rumem od Agnes. Jestli tam na konci týdne přijde, vysměje se mu taky. Zvlášť po té pitomosti, co udělal, když se s ním loučil. Možná se mu nevysměje, možná ho rovnou nahlásí. Nebo to udělá tady pan andělská tvář hned jak se za ním zavřou dveře bordelu. Ať si. Žádná škoda to nebude. Je poslední syn z mnoha. Nikdo po něm truchlit nebude. Jenom ho proklejí za tu ostudu, kterou přinesl rodině. A otci výrazně klesnou náklady.
Bolí to. Hodně. Každý nádech někdy bolí. Ale nedá navenek najevo vůbec nic. Ne. Ani trochu. Ne tady. Ne před ním. Neřekne ani slovo. Jenom se otočí, vezme si svůj klobouk, nasadí si ho a stáhne, pořádně, aby mu zakrýval tvář, a odejde. Ani se neohlédne. Nezastaví se. Ani na moment. Celou cestu domů. Zavře se ve svém ateliéru.

Domlouval se s Nerií, že po pár dnech přijde na kontrolu. A po té noci s Jeanem se mu vrátila chuť do života a hlavně vůle vyjít zase ven mezi lidi. A tak vyrazil do města. Vzal to přes tiskárnu a pak rovnou zpátky tam, kam už původně nikdy vstupovat nechtěl. Do Domu poupat.
Jen lehce pokývne dvěma nerudně vypadajícím strážným přede dveřmi a stáhne si klobouk víc do čela. V tuhle hodinu tady bylo poměrně živo. V salonku si zrovna dva vážení gentlemani vybírali svoji společnost na příštích pár chvil. Dámy se předváděly bez žádného ostychu. Světlo tlumené rudou průsvitnou látkou jim dodávalo ještě záhadnější a erotičtější podtón. Jejich kůži, jejich pohybům. Vymyšlené to bylo opravdu skvěle. Stejně jako exotické vůně všude kolem. Na chvíli se zastaví a naučeně předstírá, že také objevuje jejich ladné vnadné křivky, než přejde rovnou za mamá a zeptá se na Nerii. A má štěstí. Trefil se a Neri má volno. Pokývne jí a nechá jí očekávané uvítací dýško, než si odejde sednout do jednoho z křesel. Přijme malou sklenku exotického vína a čeká. Myslí na to, aby se stále koukal po děvčatech a nevyčníval.

Většinou nečeká na zákazníky dole s ostatními děvčaty a hned z několika důvodů z nichž to že má své stálé je jen příjemným bonusem. Spousta z nich ji nemá ráda, to je to hlavní. Nedá se říct, že by jí to drásalo srdce, ale proč by neměla využít příležitosti a zbytečně se vystavovat hloupým řečem nebo se nechat zatáhnout do předvádění se před náhodnými příchozími. Lehké zaklepání ji vyruší od silného svazku v tmavě červené kůži, kterým listuje. Její nejcennější majetek a něco, do čeho nikoho nenechá nahlédnout. Nejprve knihu uloží do místa pod uvolněným prknem v podlaze, teprve pak otevře. Za dveřmi na ni čeká jedno z místních dětí, ani si nepamatuje které nešťastnici vlastně patří, všechny co se rozhodly si děti nechat je vychovávají společně, pomalu jako kvočny. Velmi rychle se dozví, že na ni dole čeká 'takovej mladej pán'. S úšklebkem dítko pošle zase pryč, poupraví si zlatou šerpu v pase tmavozelených šatů natolik odvážných, že v nich by se ani ona přes den venku neukázala a pomalu sejde po schodech. Nespěchá. Kdokoli ji chce, ví, že si musí počkat. A že už za čekání se platí.
Rozhodně netrvá dlouho, než zpozoruje známého mladíčka ve výstředním klobouku. Dojde k němu, s jemným, profesionálním úsměvem a za doprovodu lehkého šustění drahé, vyšívané látky šatů, které ale zaniká v dalším hovoru. Nejspíš si jí některý z patronů všiml a pokud si toho všimla pro změnu ona, nenechá na sobě nic znát. Dojde hezky až před mladého hraběte, kde se zastaví, jednu ruku lehce položenou na boku, druhou natáhne k němu. ,,Přál jste si společnost, vzácný pane?" Dovede mluvit tak okouzlujícím hlasem, že by jí snad i kdekdo uvěřil to, že netouží po ničem jiném než strávit chvíli právě s ním. Jen někde v dálce, jako poslední dozvuk ozvěny, se v něm promítá malá kapička jedu. Omamného, pokud je podáván v malých dávkách, dost možná smrtícího ve vyšší kombinaci.

Pomalu ale jistě dopíjí svoji sklenku. Už skoro neví, na co se soustředit. Tedy, na slečny, samozřejmě, ale na co na nich. Momentálně počítá drahé kamínky podle barev. U rubínů se dostal k pětatřiceti, když do salonku vešla Neria. Zaznamenal to okamžitě, a to ani jeho cílová skupina. Ale tahle Neria v sobě má něco... Něco. To jí nikdo upřít nemohl. Ani on ne. A tak svou pozornost zaměří na ní, na to, jak se blíží. Nádherná a záhadná, jako vždycky. Pohledem přejede všechny zlaté detaily na jejích šatech, na ten nádherný kontrast k zelené. Tuhle kombinaci má moc rád. Mnohem raději než zelenou se stříbrem. Ne. Patří k ní zlato.
Zadívá se na ni, když přijde až k němu. Usměje se a pokývne jí. "To jsem si vskutku přál, má drahá!" zabrouká. Vstane, odloží sklenku a chytí se její ruky. Nechá se od ní provést salonkem na chodbu a na schody. Nechá ji i dál kráčet před sebou, jen tady už může pustit její ruku. Tady už divadla netřeba. Ale nechce ji nějak urazit nebo cokoliv, tak to nechá na ní. Jen lehce povolí stisk, aby věděla, že může. V pokoji si sundá klobouk a prohrábne si vlasy. Usměje se na ni. "Tyhle šaty... To je hotové umělecké dílo!"

Jen se znovu usměje, když Emerson přijme její ruku a bez dalších zbytečných domluv jej odvádí. Tohle už mají, dá se říci, nacvičené. U schodů ho skutečně pustí, i kdyby kvůli ničemu jinému tak proto, že jsou poměrně úzké a jít po nich vedle sebe by zahrnovalo více kontaktu, než o kolik mladý pán nejspíš stojí. I když, jeden nikdy neví. Otevře dveře pokoje, nechá ho vejít jako prvního, zamkne a otočí klíčem. Jen bezpečnostní opatření. ,,Ani nechtěj vědět kolik nocí mě stály," lehce se ušklíbne nad poznámkou o šatech, i tak je ale znát, že ji minimálně částečně potěšila, když konečky prstů přeběhne po zlatých lístcích lemujících hluboký dekolt. Pak ale tou samou rukou mávne do prostoru pokoje, osvětlovaného jen tlumenou září pár lamp rozmístěných na nočních stolcích a psacím stole, u kterého před tím seděla. ,,Posaď se, jestli chceš. Přišel jsi kvůli té ruce, nebo tě dneska zlákalo něco jiného?" Lehce pobaveně ho sjede pohledem. Kdyby přišel s něčím jiným... inu, není její typ, ale to většina zákazníků. Ne, že by měl tolik míst k sezení na výběr. Postel z tmavého dřeva s těžkými brokátovými nebesy, židle před stolem, nebo jediné zeleně polstrované křesílko před oknem, na kterém je momentálně uvelebený světle růžový polštář. Aniž by to nabízela, z jedné ze skříní vyndá karafu se sladkým červeným vínem, nalije do dvou skleniček a jednu mu podá. Šaty které má jsou krásné, zároveň ale velmi... odhalující, při některých pohybech ještě více, než při jiných. Nezdá se, že by ten fakt vůbec brala v potaz.

"Oh, to ani nechci! Ale jsou vážně něco! Ještě jsem takové neviděl!" zavrtí hlavou a usměje se, "musím přiznat, že i mě jsi dostala!" mrkne na ni. Na její pozvání se v pokoji usadí. Vybere si křesílko. Nadzvedne polštář, sedne si, a polštář si položí do klína, opře si ho o břicho. Položí klobouk vedle sebe, na okno. V její přítomnosti kupodivu necítí žádnou potřebu schovávat se. Se zájmem sleduje spolu s její rukou zlaté lístečky. Zavrtí hlavou. Vážně skvělá práce. Ani si nechce představovat, kolik nocí to muselo být. Proto ani nechce říkat žádnou hloupost typu, že to za to stálo, protože jsou úžasné. To se vážně nehodí.
"Ah, hlavně kvůli té ruce. Řekla jsi, abych přišel... Ale myslím, že je to v pohodě. Ta tvoje mastička pomohla. Děkuju ti za to!" usměje se, "ačkoliv... Za to další ti rozhodně poděkovat nemůžu!" zavrtí hlavou, "to od tebe nebylo moc hezké!" zabrouká, když si od ní bere sklenku vína. Všechny výhledy, které se mu tím naskýtají, rozhodně vnímá. Neria je nádherná. To nikdy nezastíral. Líbila se mu vždycky, na rozdíl od jiných dívek ve městě, nikdy nebyla tak... Jemná a křehká. Prostě měla to něco, čemu nepřišel na kloub. Ale těžko říct, jestli by to stačilo. Byl se ženou jen jednou a rozhodně na to nemá moc pěkné vzpomínky.

Lehce povytažené obočí značí, že si získal její pozornost a na chvíli i zájem. ,,Jde o to, aby se neokoukaly, byly jedinečné. Kdo se v téhle profesi okouká, ztrácí svoji cenu." Poví se stejnou lehkostí, jako kdyby komentovala počasí a ne něco, co by ji případně mohlo stát střechu nad hlavou. Nad jeho další poznámkou se ale už skutečně rozesměje, krátce a přesto poměrně upřímně. ,,Mám si dnešek zapsat jako památný den?" Pak zavrtí hlavou a rozpuštěné vlasy se jí zavlní na holých zádech. Jako by jí to k něčemu bylo, že na pár vteřin oslnila zrovna jeho. Nalije víno, předá jednu ze skleniček a poslouchá přitom, co dalšího jí poví. Sama si zatím nesedá, jen se bokem opře o okenní parapet a buď jsou v tom čáry, nebo přesně ví jak se natočit matnému měsíčnímu světlu. U ní to klidně může být oboje. ,,To nech posoudit mě. Tak šup..." kývne k jeho kabátu, případně i košili, pokud nemá dost široké rukávy, aby si ho mohl vyrolovat až k paži. ,,Nebo bys rád pomoc?" Na moment se usměje podobně, jako když vešla do salonku. Nemůže si pomoct, je noc. Její doba. Pokud usoudí, že se nezačne ke kontrole, pro kterou se rozhodla, chystat dostatečně rychle, odloží svoji sklenku vína kterého se zatím ani nedotkla, přejde před něj a sama mu postupně rozepne knoflíky kabátu, povolí šněrování na košili. A pokud ho nechá, aby to udělal sám, stejně k němu musí dojít, aby mohla zranění zkontrolovat. ,,To další?" Na malý moment se zarazí, než si uvědomí o čem mluví, pak se lehce ušklíbne. ,,Kvítek snad nebyl podle tvých představ?" Podle toho, že se tváří jako liška co se právě vloupala do kurníku je jasné, že si víc než dobře uvědomuje, že nebyl. A že se tím vlastně docela neskrývaně baví.

"Jsem si jistý, že svoji úlohu plní. Ale zrovna tak jsem si celkem jistý, že ty by ses jen tak neokoukala, i kdybys tu chodila v pytli od brambor..." zavrtí hlavou. A taky si je jistý, že ona to moc dobře ví. Je jen málo věcí, co zrovna jí by unikly.
Tiše se zasměje a zavrtí hlavou, pobaveně. Napije se vína. "Ah, to jistě! Myslím, že by to skvěle vnímalo v tvém deníčku!" pokývne, "milý deníčku, dnes byl vskutku památný den!" začne pronášet vymyšlený zápis, "měla jsem tak dokonalé šaty, že jsem nalákala jako můru na svůj plamen dokonce i zrádce pohlaví!" dramaticky přejede rukou ve vzduchu, jakoby to před nimi rýsoval. Pak ale zavrtí hlavou a napije se. Pořádně. Tohle mu spíš... Ujelo. Tohle spojení použil vlastně předtím jen jednou. Jednou jedinkrát v životě. Zrádce pohlaví. Tak jim říkala inkvizice. Nebo sodomité. Ani jedno z toho se mu nelíbilo. Ani za mák. A teď se tak označil dokonce sám. Ale někdo mu někdy řekl, že slova mají jen takovou moc, jakou jim ji sami dopřejeme. Třeba to přestane znít tak... Strašlivě. Když to sem tam vysloví sám. Před ní tohle neskrýval. U ní by žádné divadlo stejně nemělo cenu. A teď ani opatrnost, vždyť to ví už jakou dobu.
Zadívá se na ni a zakrouží zbytečkem vína na dně sklenky. Pak ho dopije a podá jí ji. "Mohu tě poprosit?" usměje se na ní. S jemným povzdechem. "Ah, ano... To je slabé slovo!" pokývne, "byl by to skvělý žert, uznávám... Ale v tom načasování, v jakém to přišlo, byl vpravdě trochu krutý..." zašeptá a zavrtí hlavou. Ale co. Stalo se. Nač plakat nad rozlitým mlékem a andělskými podvraťáky?
"Víš... Sem tam něco ušiju sám..." zadívá se na ni, "mohl bych zkusit oživit nějaké tvoje starší šaty. Okoukané. Aby přestaly být okoukané. Aspoň bych se zabavil... Kdybys chtěla!" pokrčí rameny, "samozřejmě pokud o tom nikomu neřekneš, protože jsem si poměrně jistý, že mého otce už by doopravdy ranila mrtvice, že nejenom, že si celé dny čmářu, ale dokonce si hraju na švadlenu!" ušklíbne se.

,,Lichotky? Musíš mít dneska skutečně dobrou náladu." Víc to zatím nekomentuje, neptá se. Není tu od toho, aby se vyptávala, dokud si není jistá, že o to dotyčný stojí. Navíc pravdou je, že si většinu problémů těch co za ní chodí zase až tolik k srdci nebere. Snad nikoho z nich by neoznačila za přítele a jen málo z nich se dopracovalo i na známé. ,,Kvůli něčemu takovému bych si snad ten deníček i založila." Sleduje to malé představení a na jeho závěr si dovolí tuhle ironickou poznámku. Zdaleka ne proto že ví, že jí Emersona neurazí. I kdyby urazila, udělala by to. Vrátil by se. Většina se jich vrací i přes její drzost a ona se nejspíš až příliš naučila na to spoléhat. Dolije mu víno, udělala by to i kdyby se neptal. Pozornost podniku. A její, v tom že vybírá těžká, ovocná a sladká. Taková co rychle motají mysl i jazyk. A zatímco se postupně přes těžký kabát co odloží na opěradlo a lehkou látku košile, u které mu vyhrnuje rukáv téměř až k rameni probojovává k ráně na jeho paži, vyslechne si i tu trochu stěžování. Neomlouvá se. ,,Chceš o tom mluvit?" Jednoduchá otázka, pronesená víceméně řečnickým tónem, když mu po strupu přejede prsty. Rána skutečně vypadá, že se dobře hojí, její okolí není zarudlé. I tak se ale na chviličku vzdálí, aby ze zásuvky psacího stolu vzala malý broušený flakonek a kousek čisté látky. ,,A co bys za to chtěl? Pochybuji, že by taková služba byla jen z dobroty srdce." Plynule naváže na konverzaci, když si s těmi věcmi v rukou kleká vedle jeho křesla. Na bílé plátno nanese trochu tinktury a ránu, pro jistotu, zlehka potře. Nevarovala ho, že to nejspíš bude štípat. To zkrátka lihové věci dělají. A navíc nikdo nikdy neřekl, že není trochu škodolibá. ,,Věř mi, že pokud sem někdy tvůj otec přijde, bude mít docela jiné starosti než se vyptávat na tebe." Znovu ten liščí úsměv. Mlčení a diskrétnost je jednou z hlavních podmínek téhle profese. Stejně jako umět někoho zabavit tak, aby ho ani nenapadlo se zabývat něčím jiným než tím, co zrovna cítí.

"Dneska výjimečně mám!" pokývne popravdě a jen se usměje. Tiše se zasměje. "To by bylo postupem času určitě poměrně neuvěřitelné čtení!" broukne. Nechá si nalít víno a napije se. Jemu těžká omamná vína nevadí. Je na nich v podstatě odkojený. Ale pak ho odloží. Svlékne si kabát a nechá si tedy pomoct s košilí. Sleduje její počínání. Čekal, že to nebude nic příjemného, tak ho to nepřekvapí. Přesto tiše usykne. A jen se dál dívá, jak mu to znovu čistí.
"Mluvit o tom? Ne, děkuju. Když jsem si stěžoval naposledy, za trest jsi mě poslala za ním! Trochu se děsím toho, kam bys mě poslala, kdybych si stěžoval na něj!" opáčí. Ale s lehkým liščím úculem.
"Hm... Popravdě jsem to nijak nepromýšlel..." přizná po chvilce přemýšlení. Vezme si zpátky sklenku a napije se, nechá víno trochu převalit po jazyku, než ho spolkne. "Vážně mě to napadlo až teď. Když jsem tyhle tvoje šaty viděl. Ale... Ty víš, že jsem krapet výstřední! Spoustu věcí na sobě jsem si vymyslel sám. Možná jsou trochu jiné, ale rozhodně kvalitní!" pokrčí rameny. Zadívá se na ni. Co za to chtít? Ví, že by mu nevěřila, kdyby jí řekl, že to vážně byl jen nápad, jen něco, co by ho bavilo dělat. A taky ví, že by mu rozhodně nechtěla být dlužná. Za cokoliv. Nakonec ho to napadne. Vždyť to měl přímo na dlani. Celou dobu. Zasměje se. Nad svojí vlastní pošetilostí, i nad její poznámkou o jeho otci.
"Oh, tak v tomhle ti věřím bezmezně!" zavrtí hlavou, stále ještě s doznívajícím smíchem, "ale vlastně jsi mě možná přivedla na to, co bych za to chtěl! Myslím, že by to mohlo být prospěšné nám oběma! Chodil bych sem za tebou, abych ti ty šaty nosil nebo je bral k sobě a tak... Takže bys mě mohla zanést na seznam svých stálých zákazníků!" pokývne, "ten oficiální. Bylo by to... Dobré krytí. V téhle nejisté době. Samozřejmě bych ti stále za tvůj čaj platil... Jako teď. Není to o penězích..." dodá tišeji. Ne. O penězích to vážně není. Ale to ona přeci taky ví.

Jen nad tím lehce pohodí hlavou. Neuvěřitelné čtení, jistě. A spousta tajemství, za které by jí někdo zaplatil i zlatem. ,,Popřemýšlím o tom, až se přece jen okoukám." Víceméně to uzavře s lehkým ušklíbnutím. Vyčistí mu ránu, lahvičku zavře a vše zase dojde hezky pečlivě uložit. Má ráda ve věcech pořádek. ,,Napadlo tě vůbec, že to třeba nebyl trest pro tebe, ale pro něj?" V hlasu se jí na moment promítne něco, co nejspíš ještě Emerson neměl šanci slyšet. Možná náznak žárlivosti? Jistě ne milenecké, spíš jakési sourozenecké rivality. Byla uražená, to je zkrátka všechno. Někdy ani ona nedomýšlí úplně vše až do konce. Vrátí se pak k oknu, stejně jako předtím se o něj opře bokem, ruce nechá volně podél těla a sleduje mladíka před sebou. ,,Výstřední věci mi nevadí, když dodržíš barvy. Určitě sis všiml jak to tu chodí, každá má ty svoje." Uvažuje nahlas, když na moment vyhlédne z okna. Doléhá k nim tlumený hovor odehrávající se před domem. Někdo zjevně přebral a najatí hromotluci ho nechtějí pustit dovnitř. Ne, že by zvládli uhlídat vše. Pokud dojde k nějakým... špatným věcem, je tu ona aby léčila rány na těle a Aimé, aby léčil ty na duši.
,,Proč ne," pokrčí pak rameny v gestu, které se na první pohled může zdá poměrně lhostejné. Není. Přemýšlí, počítá. Stálí zákazníci si mohou chodit kdy chtějí, musí si promyslet s kým vším by se u ní mohl potkat. Jestli tohle riziko chce podstupovat. A pak je tu samozřejmě další věc. ,,Měl bys ale vědět, že ti ze seznamu o kterém mluvíš za mnou, až na pár výjimek, nechodí kvůli posteli. Možná jsi o tom slyšel," nechá okno oknem, trochu ztiší hlas a posadí se na opěradlo křesla. Znovu jsou tedy tak blízko, že může cítit sladkou vůni jedovatého oleandru. Jenže je noc. A noc patří jí. ,,O tom, že se v domě poupat prý schovává někdo, kdo ti může říct co tě čeká, nebo zařídit aby se stalo přesně to, co chceš..." nebojí se mu to říct. Moc dobře ví, že by stačilo pár jejích slov a jeho svět se může sesypat stejně tak, jako ten její. A její hlas, ach ten hlas! Plný tajemných příslibů, které by mohly dovést nejednoho muže k šílenství, k tomu aby se vzdal majetku, opustil rodinu a nebo se na její přání vrhl ze skály. Zvlášť, když mu ta slova zašeptá. Pak se ale znovu o něco odtáhne a chvilková iluze kterou tak umě vytvořila se začne rozpouštět jako ranní mlha. To je okamžik, kdy po své sklence vína poprvé sáhne ona. ,,Možná by to mohlo být docela zajímavé... navíc by se mi hodil někdo spolehlivý. Vím, že ve městě je někdo, o kom bych ráda zjistila víc."

Podívá se na ni po jejích slovech o trestu. Takhle ji mluvit ještě neslyšel. Pousměje se. "Jestli to byl ten případ, moc se asi nepovedl. Mám dojem, že on si užil každý moment..." zavrtí hlavou. I on má teď něco v hlase. Lehký podtón. Ale u něj to není žárlivost. To opravdu ne. Něco jiného. Staršího.
Zadívá se na ni, když se opře. A souhlasně pokývne. "Barvy dodržím, ty tvoje jsou mi velmi milé. A jejich kombinace obzvlášť! Jedna z nejlepších!" řekne, ne proto, aby jí zase lichotil, ne, tohle není lichotka. Pro něj je to fakt. Takhle to vnímá. Zelená a zlatá ho vždycky podivně uklidňovaly. Sám má doma tmavě zelený kabát se zlatým zdobením i knoflíky. A jedny kalhoty. A jedny boty. Tedy, aby nepřeháněl, sám má na svědomí jenom ten kabát. Boty i kalhoty koupil. Ale i tak. Možná i proto ho tohle celé napadlo. Když viděl ty její šaty a její barvy. A možná proto se na to i těší. Na tyhle barvy.
Nechá ji dál mluvit, poslouchá její upozornění. Ale musí se na ni usmát, když si sedne k němu na opěradlo. "Já to přeci vím..." zašeptá jí. Lehce prsty přejede po zlatých lístcích kolem jejího opravdu hlubokého výstřihu. "Proč myslíš, že jsem z Krysí díry spěchal rovnou za tebou a ne za žádným jiným doktorem?" zvedne pohled a zadívá se jí do očí. "Nebýval jsem tu tak často, ale přesto jsem částečně místní..." připomene jí. To, že o tom s nikým nemluví a nebude, ani nemusí zmiňovat. Zrovna on rozhodně není v pozici, aby měl potřebu šířit tajemství jiných. Stále se jí dívá do očí. Jemně se usměje. Vnímá všechnu tu sílu v jejím hlase. Ale na něj to takhle nepůsobí. Ne. K tomu zase jemu chybí určité... Něco. Ne. Pro něj mají největší kouzlo její oči. Nikdy neviděl nikoho, kdo by měl oči jako má ona. Jako tajemné rozbouřené vody oceánu. Ale ne na pobřeží, ne. Daleko. Daleko, kde je voda tak hluboká, že nikdo neví, co leží na dně. A u ní taky nikdo neví, co přesně leží za těma jejíma očima. Jaká síla. Jaké myšlenky. Fascinovala ho. Jistě, jako žena. Ale ne tak, aby se jí v náhlém přívalu krve do určitých partií vrhl k nohám a obětoval pro ni všechno. K tomu zase ona neměla určité partie. Jejichž absenci si Emerson moc dobře uvědomoval. Ale netrápilo ho to. Věděl, že ani ji to rozhodně trápit nebude.
Napodobí ji a vezme si svoji sklenku. Pokývne jí a napije se. "Jsem rád, že jsem tě zaujal. A povíš mi, o koho se jedná?" zadívá se na ni. O kom by ráda slyšela víc? Ani se nesnažil skrýt zvědavost. Pokud byl ve městě někdo, kdo zaujal zrovna její pozornost, rozhodně to nebyl nikdo obyčejný.

Lehce se ušklíbne nad tím, co jí Emerson povídá o kvítkovi. Má chuť mu povědět, že blonďatého muže vůbec nezná. Neudělá to. Nebylo by to kolegiální. Navíc si občas není jistá tím, jestli ho vůbec po pěti letech zná ona. Navíc postřehne tu změnu v něm, když promluví. Některé věci je lepší nechat spát, kdyby je chtěl probudit začal by s tím sám. ,,Buď máš dobrý vkus, nebo jsi dobrý lhář. V každém případě jsme tedy domluveni," usměje se pak po tom, co se začne rozplývat nad barevnou kombinací zelené a zlaté.
Pak ale přijde čas na její varování. Přiznání? Možná oboje, s trochou staré magie a přimhouřením pronikavých očí, když se dotkne jejích šatů. ,,Protože jsi to mě nekonečně zamilovaný?" Ví, že na něj nepůsobí. Vlastně ji to ani tolik nerozčiluje, o to je tohle všechno o kousek zajímavější. Nutí ji to víc přemýšlet, hledat jiné cesty a strategie. Zatím ani přesně neví, do jaké pozice ho ve své malé šachové partii postaví, nejdřív se musí... osvědčit, řekněme. Chvilku mu mlčky oplácí pohled do očí, než se odtáhne s tak typickým úšklebkem a sáhne po skleničce vína. Je to malý kluk. Chlapeček. Ale chytrý. A jak to tak vypadá, chytrých lidí se v Avrances zrovna moc nevyskytuje... k její výhodě. Tak tedy padne rozhodnutí, na první pohled zcela náhodné, ve skutečnosti ale poměrně promyšlené a po kterém zvedne broušené sklo s rudou tekutinou ke rtům. Nikdy nepila bílé víno, nemá ho ráda. ,,Kdybych ti to nepověděla, budeš mít hraní na špeha o trochu těžší," s tichým smíchem mu prohrábne černé vlasy, pak ale zvážní, znovu se napije a vstane. ,,S královnou přijeli její rádci. Ti mě teď nezajímají, jde mi o rodinu jednoho z nich. Chci vědět jestli je někdo z nich ve městě. Mám své podezření, to ale bohužel nestačí." Mluví otevřeně, přesto celkem tiše a při řeči pomalu přechází po pokoji. Jako by každý její krok odměřoval jedno ze slov. Možná tomu tak skutečně je, protože když se odmlčí, zůstane stát u jednoho z masivních dřevěných sloupů podepírajících nebesa. ,,Předpokládám, že jméno de Suceréry je ti známé." Ví, že toho chce hodně. Možná až moc. Nikdy ale netvrdila, že je nenáročná.

On se ani nepokouší tvrdit nebo naznačovat, že by toho andělského hada znal. Jen jí říká, co minule zažil. A co z něj cítil. To je celé.
Tiše se zasměje a napije se vína. Olízne si rty. "Neboj se, já mám ten nejlepší vkus! A naopak, jsem ten nejhorší lhář, obávám se! Tedy... Jak v čem!" pokrčí rameny. Než musí potlačit další příval tlumeného smíchu. "Ah, ano. Prokoukla jsi mě, má paní! Má láska k tobě nezná mezí. Bytostně jsem potřeboval a toužil, abys to byla zrovna ty, kdo mi ošetří tu tvrdým bojem utrženou ránu!" pokýve hlavou dramaticky a na oko naprosto seriózně. Byl by moc dobrý herec, s tímhle svým talentem pro přehrávání, když se mu to hodí, a především, když pije. To má totiž obvykle hned lepší náladu. Tedy, když má dobrou společnost.
"To je pravda. Mnohem lépe se špehuje cíl, o kterém se ví, jaký to je!" pokývne souhlasně a pozoruje ji. Pohrává si v ruce s pohárkem vína. Je mu jasné, že nejspíš kalkuluje. Pravděpodobně každé slovo. Stejně jako si promýšlí každý svůj tah i pohyb. Ona vždycky ví, co dělá, nebo tak aspoň působí. A on ji nechá vymýšlet, počítat, cokoliv. Pak konečně promluví. Přivře oči a vyslechne si její přání. "Ano, znám rod de Scudéry... Shodou nešťastných náhod jsou to mí drazí příbuzní..." odpoví jí, s na něj až naprosto nezvykle mrazivě proneseným slovem drazí. "Takže předpokládám, že chceš vědět, jestli je ve městě kromě hlavy té bestiální saně a mé drahé maminky i jiný člen rodu de Scudéry, že ano?" zašeptá a dívá se na ní. Teď už i on odložil žerty stranou.

,,Jaká škoda že tvou lásku tedy musím odmítat, drahoušku!" Oplatí mu stejnou mincí. Je dobrá herečka, nebo spíše, je dobrá v předstírání. A zrovna tuhle větu už od ní slyšelo tolik mužů... teď se však ani nenamáhá aby zněla nějak moc opravdově. K čemu také. Postupně mu začne předkládat to, co od něj žádá a není to zrovna maličkost. Ví to. V čem se ovšem přepočítala je fakt, že pozapomněla na původ Emersonovi matky. Viditelně ji to na pár vteřin zarazí, do pohledných rysů tváře se vlije náznak nekonečně mrazivého chladu, když ho pozoruje. Teď už se znovu splést nemůže. Pokud by jí lhal zrovna v tom, že s nimi není jedna ruka... umírat se jí skutečně ještě nechce. Nejprve mu tedy mlčky dolije, zůstane stát před ním, s karafou vína v ruce. Pak přikývne. Rozhodla se. Bohové by ji nezradili. Věří tomu. Něčemu v životě věřit musí, jinak by dávno zešílela. ,,Tvá matka... mě nezajímá." Možná poprvé nezní tak přesvědčivě jak by měla. Chtěla se mstít. Chtěla se mstít každému z těch parchantů až nezbude ani jeden. Ale pořád dokáže kalkulovat. A ví, že ona tenkrát u dvora být nemohla, ta žena podle všeho nedělala nic jiného než zavřená v Avrances rodila děti. Neria se jedno z nich chystá využít a proto jí, sama v sobě, uděluje zatím dočasnou milost. ,,Jsem si téměř jistá tím, že jsou tu některé z Georgeových příbuzných. Zjisti kteří. Zjisti kam chodí a s kým." Znovu se trochu uvolní, odloží karafu a posadí se na okraj postele. Neprosí ho o to, aby to udělal. A nevypadá to, že by měla v plánu vysvětlovat, proč to po něm chce. Samozřejmě, vždycky se může zkusit zeptat. ,,Nezajímají mě jejich sluhové nebo ti, co v životě nebyli u dvora." Přidá ještě další, snad jednu z posledních specifikací.
A pak se usměje. Tak mile, že by z té změny mohlo člověka snadno zamrazit. Jako kdyby si právě neřekla o špehování jedné z nejmocnějších rodin v zemi. ,,Třeba ti pak za odměnu povím svoje jméno, hrabátko. Pro začátek." Pokud by se osvědčil... pokud by se osvědčil mohla by pro něj mít další využití. A mohla by mu dát víc, než nechat jeho jméno zapsat mezi své stálé zákazníky. Ale přece mu všechno nepoví hned na začátku, bylo by hloupé tak moc odkrýt karty. Skoro líně se protáhne v zádech, s rukama vysoko nad hlavou a krátce se podívá k velkým nástěnným hodinám. Ještě mají čas. ,,Co kdybys mi teď něco, pro změnu, povídal ty? Třeba o tom záhadném zdroji tvé náhle dobré nálady." Za dobu co ho zná ho snad neviděla takhle... zářit. Je to skoro podezřelé.

Bez hnutí pozoruje její výraz. Vidí, jak jí najednou ztuhly rysy. Nedá to najevo, ale i jeho upřímně překvapí, že tohle nevěděla. Posune jí pak trochu blíž svou sklenku a nechá si znovu dolít. Pomalu jí zvedne ke rtům a napije se. Spolkne tu těžkou ovocnou chuť a vydechne. Zadívá se na ní.
"Trápí tě to, hm?" odtuší zcela zjevnou zkutečnost. Zavrtí hlavou. "Nemusí. Moje matka neviděla svoji rodinu ode dne, kdy si vzala mého otce. A ani po tom nikdy netoužila. Geroge i moje rodina jsme v Avrances už pár měsíců a ani jednou se ho nepokusila kontaktovat. On jí napsal jednou... Spálila ten dopis v krbu. Už několik let jméno svého otce neuvádí ani v rodinných písemnostech..." zašeptá a zadívá se do pohárku. "Vlastně... To je možná ten důvod, proč jsi to nevěděla..." pokývne nakonec. Ano. To dávalo smysl. Na rozdíl od zbytku té proklaté rodiny, jeho maminka nikdy nebyla fanaticky oddaná bibli. A na rodinu Emersonova otce je zase poměrně... Málo chladná. Vždycky to byla srdnatá žena, nikdy nešetřila úsměvy, hlavně pokud šlo o její děti. A obzvláště jedno její dítě. Emerson se usměje a zavrtí hlavou. Povzdychne si. Znovu se napije a odloží sklenku.
"Stoprocentně tu není sám!" kývne souhlasně, "viděl jsem přijíždět karavanu jeho kočárů. Příliš truhel i na něj. To, že jsem příbuzný, nám nakonec může pomoct. Dostanu se blízko. Seženu ti, co potřebuješ vědět..." řekne jí, pevně, rozhodně. Zadívá se na ni. "Mohu tedy počítat s tvým krytím? Ohledně našich... Dostaveníček?" zašeptá.
Lehce se usměje a potřese hlavou, když vidí tu změnu a její úsměv. "I proto opravdu potřebuju to krytí..." broukne, "někoho jsem potkal. Mám za sebou velice... Příjemnou noc!" pokývne, "a pravděpodobně nebyla poslední..."

Chudák nevědomky vybral slova, která se Neri vůbec nelíbí. Proto to téměř pohrdavé odfrknutí, se kterým se o něco stáhne, jako had připravující se k útoku. ,,O mých trápeních nic vědět nechceš. Musí ti stačit, že tvou matku do ničeho z toho zatahovat nebudu." Ví, že by se měla ovládat a nechat si tohle chování na chvíli, kdy bude sama. Jenže se jí dotkl. Je jeho vina, že ji vidí takovou, že slyší jak karafu s vínem odloží na stolek mnohem silněji, než by musela. Naštěstí to netrvá příliš dlouho, tenhle stále ne zcela vyjádřený vztek a jed. Jeho jádro není mířené proti němu, proto znovu ustoupí. ,,Vyřídím to hned jak tě budu vyprovázet," odsouhlasí mu, že se skutečně ocitne mezi těmi, kdo za ní mohou kdykoli se jim zachce. ,,pořád ale počítej s tím, že když si vybereš špatnou chvíli... no, možná budeš občas muset počkat." Těžko říct, jestli je její úsměv kyselý, nebo prostě s pobaveným úšklebkem konstatuje zjevnou skutečnost.
Pak už je ovšem cíleně přenese k jinému tématu. Sice zrovna tady je poměrně bezpečné mluvit, ale i tak už povídají dlouho a je možné, že některé z poupátek bude mít až moc zvědavá ouška. Nerada by takovou kytičku o uši, nebo něco dalšího, připravovala. Aimé by nebyl nadšený. Pozorně Emersona poslouchá, pozoruje. Je to ještě důvěřivé dítě. Kupodivu ji to nutí ho stejným způsobem chránit jako využít. ,,Snad nejsi po jedné noci zamilovaný?" Tváří se lehce nedůvěřivě. To by nejspíš bylo příliš i na něj. ,,Předpokládám, že je to někdo z Pařížanů, místního bys odchytl už dávno... přeji ti tvou zábavu, drahý. Nezapomínej ale, že jakmile se královna rozhodne, zmizí ti zpět do Paříže spolu s ní." Nejspíš to není něco, co by chtěl slyšet. I když... úsměv se jí o něco rozšíří, vstane, pomalu přejde za křeslo na kterém Emerson sedí, ruce mu položí na ramena a skloní se k jeho uchu. ,,Leda... bys byl vážně moc dobrý přítel a já se rozhodla pomoct ti pár kouzly." Zase ta sladká vůně, ze které by se snadno mohla zatočit hlava, která vždy přichází spolu s ní. Musí to být příšerně drahý parfém, když se zdá, jako by ji nikdy neopouštěl. Nebo to bude něco jiného, než parfém. Tiše se zasměje a lehce ho líbne na tvář,zanechávajíc za sebou otisk červené rtěnky. ,,Ale to by sis samozřejmě musel být jistý, že stojíš o to si ho nechat." Znovu se pomalu stáhne, narovná. Ve svých zelených šatech při tom nejspíše nemálo připomíná pověstného hada z ráje.

Vidí, jak se najednou stáhla a celá se naježila. Jak ho její oči propalují, naprosto chladně. Povzdychne si a napije se. Pozoruje zbývající hladinku vína ve svém poháru a nechá ji se vyvztekat. Vypustit všechen ten jed. Oč by byl svět jednodušší, kdyby všichni v tomhle zatraceném domě nebrali všechno tak zatraceně vážně. Nebo možná to není jimi. Možná je to jím. Vždycky tak nějak vzbuzoval v lidech nějaké divné nutkání ublížit mu nebo si na něm aspoň vylít cokoliv, co jim zrovna trávilo srdce nebo mysl. Ale už je to únavné. Hodně, hodně, hodně únavné. Počká si. Pak pohár dopije. Sám se natáhne po karafě, kterou předtím s tak naštvaným bouchnutím odložila na stůl, a dolije si.
"Skončila jsi?" zadívá se na ni, s výrazem, který u něj ještě nikdy neviděla. Je úplně prázdný. Bez emocí. Prostě... Prázdný. "Možná bys mě mohla přestat chytat za slovíčko, hm? Trápí tě to nemusí znamenat jenom usínat večer s pláčem do polštáře! Může to znamenat prostě starosti. Nebo komplikace v jinak promyšleném plánu! Nečekanou událost! A já nejsem slepý. Nevěděla jsi to. Nevěděla jsi, kdo je moje matka. To je, co jsem tím myslel. Nic víc. Nic míň. Tak bys mohla soptit na někoho jiného. A ne na mě, dobře? Zvlášť, když oba víme, že jsem na tvojí straně! Můj druh je v téhle době úplně stejně ohrožený jako tvůj! Navíc nemáš ani ponětí, jak strašně strašně strašně moc ten ztracený rod nenávidím... Nehledě na to, že jsou moji příbuzní, o což jsem se neprosil... Ale teď je to dobře, hm? Jsem rodina. Dostanu se blízko. To přeci chceš, ne snad?" zašeptá a napije se.
Povzdychne si. "Ano, ano... Jsem zvyklý čekat. Neboj se..." pokývne.
Pousměje se. Na její škádlení už tolik nereaguje. Nemá náladu. Teď je to on, kdo se stahuje. Ale ne vzteky. Nevzteká se. Stahuje se do sebe. Když se znovu napije, lehce se mu třese ruka. Pije hodně. Ví to. Ale on vždycky pije hodně. Co na tom. To tenhle dům. Tenhle zatracený dům. Nepatří sem. To mu dává najevo dost jasně. Všechno tady. Už minule se chytil. Ošklivě. Ale co se dá dělat. Potřebuje tenhle dům. A potřebuje ji. Jestli má ochránit sebe... A Jeana, když na to přijde.
Zadívá se na ni. "Myslím, že ty pořád zapomínáš, že i já jsem z Paříže... Bydlíme v Paříži, tady máme letní sídlo. Přišli jsme sem s ostatními. Teď bydlíme tady, kvůli moru v Paříži... Jenom můj nejstarší bratr tam zůstal a dohlíží na naše sídlo...Takže... Až bude zase bezpečno a královna i on odejdou zpátky do Paříže... Já odejdu taky. Ve velkém městě... Se všechno mnohem lépe skryje a ztratí. I podivín jako já..." zašeptá. Položí si jednu ruku na její, kterou má na jeho rameni. Vhlédne k ní nahoru. Jemně jí ruku stiskne. Ne moc. Jen tak. Omluvně. Není to úplně její vina, že se zase propadl do téhle příšerné šedé nálady. "Myslím, že to není jen na mně, jestli bych si ho chtěl nechat. Nejsem... Nejsem až tak naivní, jak si asi myslíš, že jsem. Ale... Jsem člověk, hm? Mám rád sex... A mám rád společnost. Někoho, koho můžu chytit, obejmout... Ke komu se na chvíli přitulit. I kdyby jen na malou chvíli. Koho vzít za ruku. A koho políbit. Ale moje možnosti jsou... Hodně hodně hodně omezené!" pokývne, "a hodně nebezpečné. Takže... Cokoliv si dokážu urvat... Jsem rád. A nadšený!" jemně se na ni usměje, "ale nejsem idiot. Většinou. Aspoň v to doufám!" povzdychne si, ale usměje se na ni znovu a tentokrát už zase mnohem šířeji a upřímněji.