Lac de tous les saints (Léčivé jezero všech svatých)

Rozhodně pokývne. "Budeš zase o něco záhadnější, ne?" pokrčí rameny, "kvůli tomu za tebou chodí, troufám si hádat!" prohlédne si ji, jakoby si sám pro sebe chtěl potvrdit svoje mínění. Kdyby chtěli nějakou obyčejnou, určitě nechodí za ní.
Zůstane stát ve vodě, když ji má zhruba po prsa. Dlaněmi přejíždí po hladině a poslouchá její dračí vyprávění. Usměje se. Natáhne se a chytí ji za ruku. Přitáhne ji k sobě. "Hmm... To se mi rozhodně líbí!" pokývne, "tak si sám sebe umím docela představit!" zašeptá jí souhlasně. Prsty jí přejede po siluetě postavy, od stehen přes boky až do pasu. "Moje obrázky něco znamenají. Proč jinak bych si je nechával kreslit do kůže?" potvrdí jí s lehkým úšklebkem. "To jsou Ódinovi havrani. Hugin a Munin. Myšlenka a Paměť..." zašeptá jí, "sledují celý svět. A nosí mu zprávy o tom, co se kde děje. Vidí všechno! A tohle..." přejede si prsty po runach, "to jsou požehnání bohů..." doplní. Pak se ale jen zasměje. "Velké změny... Velké změny mě nezajímají, dračice. Kdyby ano, nežil bych v chajdě v lesích, daleko od lidí. Nechte si svoje změny... Já si nechám svůj klid!"

Neodpoví na jeho hádání, je to docela zbytečné. Už dávno musel pochopit co je, ani se to nesnažila zakrývat. Ale o tom proč přesně za ní chodí... o tom se jí mluvit nechce. A tak podívá o dracích, o něčem co je z jejího světa, z toho ve kterém by chtěla být. Nečekala to. Možná měla, zrovna od něj, ale nečekala že po ní prostě sáhne a přitáhne si ji k sobě. Zase ta trocha tepla v jejím vlastním chladu. Tiše vydechne, když se jí dotkne, přivře modré oči. Je to skoro až příliš intenzivní na to, že by měla být zvyklá, na to že je to obyčejný dotek, ve kterém jí prsty cestuje po kůži. ,,Bozi tě musí mít rádi, když ti jich přinesli tolik..." následuje jeho vlastní ruku, aby se dotkla každé jednotlivé runy, viditelné pod téměř čirou hladinou. Líbí se jí, když tak mluví. Tiše a o něčem, co ona nezná. Nestává se jí často, že by prostě jen chtěla poslouchat, bez nějakého zjevného důvodu. Proto se maličko zamračí nad tím smíchem, stáhne z něj svou ruku. ,,Nemusí zajímat ony tebe, ty zajímáš je. Před světem se neschováš ani ve svých lesích." Zní to skoro jako varování, s náznakem jisté bojovnosti. ,,Někdy prostě všichni musíme přijmou to, co se blíží... oddat se tomu a zkusit z toho vytěžit maximum." Přála by si, aby to chápal. Nejspíš nebude. Sama tomu úplně nerozumí, neví co přesně se stane, jen... zkrátka některé věci přijdou. Spousta těch nehezkých, aby byly následovány něčím, co by se snad za klid označit dalo. Lehce, skoro smutně se pousměje, ten smutek z jejího pohledu ale vyprchá skoro hned, jakmile znovu promluví. ,,Jak sis vlastně ty své havrany vybral? Nebo je vybíral někdo pro tebe?" Tohle je jednodušší téma, svým způsobem. Lehčí. Rukama mu přejede vzhůru po hrudníku, než se s nimi zastaví na jeho ramenou.

Vidí na ni, že se jí to líbí. A tak povídá dál. "Každý rok chodíme úplně nahoru do hor, ke skrytému chrámu, trávíme tam tři dny... Přinášíme poděkování a oběti bohům za jejich přízeň celý rok..." zabrouká, "první noc probíhají oběti. A pak už jenom slavíme na jejich počest..." zašeptá jí. Přitiskne si její tělo víc na to své. Dotek její kůže je elektrizující. "Máme velice speciální houby... A velice tělesné způsoby slavení!" cukne mu koutek a přivře oči. Nepochybuje o tom, že pochopí, co tím myslí. "Bohové při tom chodí mezi námi!" zašeptá jí a přejede prsty po její kůži. "Jediné, co v téhle zemi zajímá mě, je dcera mého přítele a jedna dračice, kterou jsem objevil v zapadlé uličce!" mrkne na ni.
"Ne. Vybral jsem si je sám. Když jsem se stal mužem, po prvním velkém boji. Měl jsem nárok..." pokývne, "tobě by slušel drak... Hezky odsud..." dotkne se prsty pahorku jejího klína, "až sem..." putuje s nimi výš, přes podbřišek na její levý bok.

Poslouchá co jí povídá, s pohledem upřeným na jeho rty, jako by snad mohla vidět slova, co z nich vychází. Maličko se ošije, když si ji během řeči přitáhne ještě blíž, není to nepříjemný pocit, měl by pro ni být dokonce známý a přece je tak nějak jiný. Nemůže se rozhodnout, jestli je to správě, právě proto, že už tak malá gesta jí do celého těla posílají zvláštní vlny jemného mravenčení. ,,Jsou to ale tví bohové... nemyslím si, že by chtěli abych je oslavovala." Slabý náznak protestu, když se rozum brání tomu, co cítí tělo. Mate ji to, je zvyklá se ovládat, kontrolovat. Ano, kontrolovat sebe i ostatní, rozhodovat o tom co se jak a kdy bude dít. Nejspíš je to právě tenhle kontrast, to že by měl někdo (něco něco?) ovládat ji, co ji tolik vyvádí z míry. ,,To je asi docela snadné tě zaujmout..." maličké rýpnutí. Výzva. Ať se předvede, ať jí na to vymyslí chytrou odpověď. Nevzdá se tak lehce, ani teď, když má dojem, že cítí tlukot jeho srdce.
Tichý, přerušovaný nádech, téměř zalapání po dechu, po tom drzém doteku, který Ben začne až příliš blízko místa, kterého by se vůbec dotýkat neměl a přece pořád moc daleko na to, aby s tím byla spokojená. Spustí ruce, co mu položila na ramena, využije svou sílu vůle k tomu, aby se od něj odtáhla, ucouvla. Ještě pár nádechů, než se jí podaří vrátit se k sebevědomému polovičatému úsměvu, jen jí to divadlo maličko kazí více se zvedající hrudník, pod hlubšími nádechy. ,,To už nedělej..." skvěle, ještě sama sobě začne znít hloupě.

"Jsou to bohové... Milují jakékoliv oslavování v jejich jméně!" zašeptá jí, rty se při tom lehounce otře o její ucho, skoro se nedá rozeznat, jestli to byl skutečný dotyk nebo jen pohlazení jeho horkého dechu.
"Právě naopak, dračice... Jednoduché to není. Celá tahle uhlazená země mě k smrti nudí!" prozradí jí a znovu přivře oči. Tentokrát téměř nebezpečně. Vnímá sílu jejího pohledu, ví, jak na něm teď její oči visí, jakou má husí kůži, a to rozhodně nejenom z chladné vody. Sklouzne pohledem znovu po jejím těle, po tmavých tvrdých bradavkách. Jsou jako výzva. Rád by ji uposlechl. Ale přesto ji nakonec nechá se trochu odtáhnout. Šibalsky se usměje. "Copak? Dračice se bojí draka?" zeptá se jí, zcela nevinně. Jako kdyby na jejich chování nebylo vůbec nic nepatřičného. A třeba ani není. Není to přeci ta nejpřirozenější věc na světě? Dotýkat se těla... Svého i toho druhého. Touha. Potěšení.

Jen velmi pomalu a nerada si připouští poznání toho, že se něco děje, něco co nezná, nerozumí tomu. Proto potřebuje ten prostor, který mezi nimi vytvoří. I tak se má ale dojem, jako by nestačil, jako by ho na sobě stále cítila. To ten pohled, ten jeho pohled. Ne! Chce rázně a jasně říct, že se nebojí. Ona se přece nebojí nikoho a ničeho, jen se naučila být opatrná. A přece to neřekne po té drzé otázce, rukama si přejede po pažích v potřebě se před těma očima alespoň na chviličku schovat. Připadá si... odhalená v takovém smyslu, který ani trochu nesouvisí s nahotou. ,,Oheň a led se přece nemíchají," má to znít jako vysvětlení a odmítnutí. Přesto se jí do hlasu vkrade nejistota, ne nepodobná otázce. Není hloupá, není na první pohled zamilovaná. Ani na ten další. Necítí k němu nic, co by bylo možné nazvat něžnými city. Tohle je docela něco jiného, dotýkajícího se temných zákoutí její duše. Krok k němu, ve kterém zhoupnutím boků rozvíří vodu. Nabídka, výzva, prosba o to, aby se neptal? Lehce přivřené oči, když mu konečky prstů přejede po hrudi, během toho co pokračuje dál. Dál od něj, od toho divného pokušení, ke zdánlivému bezpečí břehu a šatů. ,,Ten tvůj obrázek... co potřebuješ pro to, abys ho mohl udělat?" Otáčí se, jen na chvilku ho sleduje přes rameno. Přece ještě s ničím nesouhlasí, jen se ptá. Na tom není nic, čeho by se musela bát.

"Ne? Nemíchají?" zašeptá jí, "a co když ano? Nezajímá tě, co by se stalo?" přivítá jí tou otázkou zpátky u sebe, když se po svém útěku zase přiblíží. Tahle celá situace přeci vůbec není o citech. Jenom o instinktech. A o potřebách. O dotecích, pocitech. O vnímání světa pod vlivem bylinek. A o objevování. Její prsty znovu objevují jeho tetování. Ale pak pokračuje. Utíká od toho. Tiše se zasměje. Chvilku ji nechá. Ale pak jí dojde. Obejme ji zezadu kolem pasu, přitiskne si ji na sebe, opře si ji o hrudník. Pohladí ji svoji horkou dlaní po břiše. "Jenom musím namíchat ten správný inkoust..." zašeptá jí do ucha. Rty jí pak přejede po krku. "Kam utíkáš, dračice?"

Lehké zavrtění hlavou náznak nesouhlasu. Nemíchají, to ví přece každý. ,,Mohlo by to být nebezpečné." Tichá odpověď, když ho míjí s tím lehkým dotekem, malou provokací. Jako by si nedokázala dovolit víc, zrovna ona! To proto to udělá, proto se ho v téhle podivné upřímné hře znovu dotkne, aby zjistila, jestli nad ním vůbec může a dokáže mít nějakou moc. Pokud se něco takového snad na chvilku odehrálo, je to ale záhy rozptýleno jeho objetím, které ji donutí tiše vydechnout. Ta horkost, ve které jako by se měla ztratit, automatické sklonění hlavy k jedné straně, aby udělala prostor jeho rtům. Téměř neslyšný sten. Tak málo, stačí tak málo. Tohle mu neodpustí, co mu dává právo něco takového dělat, co mu dává právo s tím přestat a ptát se na hloupé otázky! Jednu ruku položí na tu jeho, kterou ji objímá. ,,Jak dlouho..?" slova se jí trochu zadrhnout, oproti tomu jako byla předtím zasněně povídavá. Jen s obtížemi kloužou přes rozechvělé rty. ,,Nikam, už nikam," uznává svou porážku před ním, před mocí toho co jí dal, před malou explozí co se jí šíří tělem s každým dalším dotekem na její kůži. Protočí se pod jeho rukama čelem k němu, pokud ji nechá, stále zachová těsnou blízkost jejich těl. A pokud ji nenechá... stejně poví to samé. ,,Pojďme na chvíli... zastavit svět."

Přivine si její tělo ke svému, když se mu mrštně podtočí pod rukama. Dotek její kůže je dokonalý, rozechvívá každý nerv v jeho těle. Jak by si tohle mohl nechat utéct? Její tvary jsou jako pohlazení pro jeho oči, po všech těch vychrtlých Francouzskách, co nemají nic. Ani prsa, ani boky, ani silná stehna. Ale tahle dračice má všechno! Spokojeně vypustí svoje prsty, aby tentokrát zkoumal on. Její hrudník. Palcem přejede přes jednu touhou ztvrdlou bradavku. Skloní se k její tváři. "Nebezpečné... Ale není nebezpečné to nejvíc vzrušující?" zašeptá jí. A pak ji konečně políbí. Volnou rukou obejme její pas a pevně si ji přitiskne. Tak, aby cítil její srdce, aby cítil každé její nadechnutí, každé zalknutí se. Každou i tu nejjemnější reakci jejího těla.

Pohledem těká mezi jeho rukou, prsty, které pomalu zkoumají tvar jejích ňader a jeho tváří. Je blízko tak blízko... na moment si skousne ret, když jí palcem přejede přes bradavku, v marném pokusu neukázat tomuhle příšernému, sebevědomému, kouzelnému chlapovi, co jí dělá. Zvládne jen přikývnout na ten šeptaný dotaz, než by složila nějakou odpověď, uběhlo by moc času. Času, který nemá, protože ji políbí, bohové, jak jen políbí! Je to jako by s jejími rty, jením tělem, vedl tichý dialog, způsobuje jí tím slabost v kolenou. Je vlastně nakonec více než vděčná za to, jak pevně ji objal, i když jí snad sotva zbývá prostor na to dýchat. S jednou rukou v jeho stále ještě vlhkých vlasech, druhou nehty putující po pokožce zad napínané pevnými svaly. Stejně jako zkoumala hebkost trávy, látku jeho košile, zkoumá teď postupně každý kousek toho silného těla ke kterému se tiskne, o které se otírá, když trochu zavrtí boky. Tohle přece nemůže být skutečné, nic z toho nemůže být skutečné...

Ale je to skutečné, dokonce velice skutečné! A to jí ukáže jeho tělo samotné. Brzy to ucítí. Jak se jeho klín probouzí k životu proti její kůži. Proti jejímu stehnu, proti jejímu bříšku. A u toho ji pořád líbá. Nekompromisně. Prsty jedné ruky jí přejíždí podél páteře, zkoumá každý jediný obratel. Prsty druhé ruky promne její bradavku. Ale pak se s tou rukou vydá dolů. Mnohem mnohem níž. Aby zjistil, jestli se i její tělo probudilo. Spokojený s odpovědí jí zuby zlehka zatahá za spodní ret. Chytí si ji pak pod zadečkem a zvedne. Aby se s ní v náruči vydal skrz vodu ke břehu. Vyjde s ní ven. Aby ji položil do trávy tam, kde předtím seděli. Skloní se nad ní a chvíli se prostě jen kochá pohledem na její bělostné tělo v trávě. Na ty nádherné vlasy rozložené kolem. Skloní se níž. "Bude to dokonalé, kreslit na tvoje tělo!" zašeptá jí do rtů, než jí uloupí další polibek. Ale nezůstane u jejích rtů, ne. Začne si vytvářet cestičku přes celé její tělo. A míří dolů.

Z nějakého důvodu jí to udělá radost. Ten tlak, co se zvedne proti jejímu podbřišku. Protože to znamená, že není jediná, komu se něco děje, že není jediná kdo cítí napětí, snad i nějaké očekávání. Další tichoučké zasténání, když jí rukou na moment vklouzne mezi stehna se změní na hravé zavrčení, když ji kousne do rtu. Hravé, souhlasné. Jen velice výjimečně má možnost předat někomu kontrolu, hlavně proto, že k tomu sama není svolná. Teď být nemusí, protože se to prostě postupně stává, aniž by se o to snažila, možná jeho horkem, možná pevnýma rukama, kterými ji nadzdvihne a ona se k němu automaticky přitiskne, obejme ho, obtočí mu nohy kolem pasu. Možná za to můžou ty zatracené bylinky co jí dal. Nechá se položit do trávy, ale jen nerada se ho pouští, najednou má dojem, že jí bez něj bude až příliš zima, proto mu ten krátký polibek oplatí svým nedočkavým, nechává své ruce postupně klouzat vzhůru po jeho zádech, když se on naopak posouvá dolů. Až si jednou z nich zakryje ústa, mezi zuby sevře jemnou kůži na hřbetu dlaně v zoufalém pokusu zabránit Benovi v tom, aby získával jako trofeje, jeden za druhým, její vzdechy. ,,Bene..." je si jistá, že až se dostaví vystřízlivění a morální kocovina, bude se za ten prosebný tón v hlase když ho oslovila zkráceným jménem stydět. Teď na tom ale nezáleží, nemůže záležet na ničem jiném než na tom, co prožívá, co ji nutí se, zatím jen lehce, propínat v zádech.

Nejdříve věnuje dostatečnou pozornost jejím bradavkám, před tím je přeci jen trochu zanedbával, a to se přeci nedělá. Ne, když vypadají tak vyzývavě a tak zatraceně lákavě. Ochutná je. Pohrává si s nimi, svými rty, jazykem, ale i zuby. Ale pak se cestičkou mezi nimi dostane až dolů. Nejdřív jí polibky znovu ukáže, kam přesně by jí nakreslil její dračí tetování, naznačí jí snah každý tah. Ale pak už jí netrápí. Jednou rukou si ji chytí za zadeček, když si její nohu přehodí přes rameno, a začne ji ochutnávat pořádně. Celou. Nejdřív ji dobývá jen svým jazykem, a je to opravdu šikovný, zkušený jazyk, ale pak přidá i prsty. Hledá v ní všechna citlivá místa. Útočí na ně. Hlídá si reakce jejího těla a ukládá si je do paměti. Ale neudělá ji. Ne. Přivede ji jen na samý okraj. A pak přestane. Jazykem jí přejede po kůži, když se postupně vrací zpátky nahoru, za ní. Obejme její tělo a hladově ji políbí, ještě stále s její chutí na rtech. A pak do ní začne vnikat sám. Dostává se do ni. Skoro až mučivě pomalým pohybem, táhlým. Až úplně ke konci pohne boky a přirazí do ní, hluboko, až na doraz.

Zblázní se z něj, z toho co jí provádí, pod doteky které důvěrně zná a přitom jsou tak přesné, tak cílené, jako by naopak on znal ji. Nebývá pasivní, rozhodně ne tolik, ale jako by nemohla udělat nic jiného, než přijímat to co jí dává, mučivou slast, která jí probíhá tělem, která ji donutí mu skutečně sjet po zádech nehty co po sobě zanechají narůžovělé cestičky, zabořit mu prsty do vlasů, vykašlat se na to, aby nebyla slyšet. Konečně kompletně nechá padnout své zábrany, poslední hradby držící doteď tu podivnou starou tmu co v sobě schovává, tu co od samého začátku reagovala na jeho přítomnost a s jejím dalším stenem, tak neuspokojivě blízkým vrcholu, který jí odpírá, se k nebi vznese pár ptáků.
Ale je to v pořádku, je to v pořádku, protože se k ní blíží, protože se k ní sklání a ona mu může znovu obtočit nohy kolem boků, může mu ze rtů drze, bez okolků a předstíraných něžností slíbávat samu sebe. Rukama bloudí po jeho těle, jako kdyby si chtěla zapamatovat každý jednotlivý malý kousek, to ale netrvá dlouho. Bezmála horečnaté pohyby ustanou, když ucítí jak do ní vniká, jak se mu přizpůsobuje, donutí ji to trochu se znovu prohnout v zádech aby ten proces usnadnila, urychlila, aby..! Zavřené oči a rychlý slastný výdech, když ji najednou zaplní. ,,Ano..." není si jistá, jestli to skutečně vyslovila, nebo je to jedna z mála myšlenek, co jí zůstávají, když si mu podívá do tváře, oči zamlžené touhou. Sama se pohne proti němu v jasné pobídce. Znovu a ještě a pokud jí nevyhoví nejspíš se pokusí zlomit to záhadné kouzlo povolnosti, které na ní upředl, aby ho dokázala přetočit pod sebe.

Ale on jí vyhoví. Samozřejmě, že jí vyhoví, přeci ji nebude trápit ještě víc než doteď. Že. Začne přirážet proti jejím chtivým pohybům, začne si ji brát. A nešetří jí, nijak. Proč by taky měl. Vždyť je to dračice a on je drak. Cítí její drápy na svých zádech. On sám jí s těmi svými přejede po bílém stehnu. Líbá jí a proplétá svoje tělo s jejím, jakoby skutečně byli dvojice divokých draků a ne jen dva zkouření pohané vyznávající v tuhle chvíli snad všechny staré bohy. A protože se proplétají, vyhoví ji i v jejím druhém přání. Přetočí se s ní. Zůstane na zádech a nechá chvíli ji, aby mu ukázala, jak umí být doopravdy divoká. S neskrývaným úžasem sleduje její tělo, každý jeho záhyb, když se na něm pohybuje, každou kapku potu, která jí steče zpod vlasů na hrudník a mezi prsa. Nadzvedne se pak, aby tu zbloudilou slanou kapku slízl z její kůže. Jazykem jí vyjede až na krk. Políbí ji, nasaje její kůži, dravě. Zvedne se tak do sedu. Obejme její tělo a zajede mnohem hlouběji do ní, hluboko do jejího nitra, jejího lůna. Srovná svoje pohyby s těmi jejími. Stiskne kůži na jejím krčku zuby. Ale pak ji pustí, aby se vrátil k jejím rtům.

První vlna uspokojivé slasti se jí tělem rozlila již když do ní vstoupil, ale to jí teď přece nemůže stačit, jen ji to donutilo chtít víc. Svými vlastními pohyby ho vybídne k tomu, aby pokračoval, ach, jak pokračoval! Je to něco docela divokého, téměř primitivního, něco v čem nakonec nezáleží na tom kdo koho vede, protože se doplňují ve svém chtíči, v bylinkách podpořené vášni bez ohledu na následky, na možné vyrušení, na cokoli co zrovna teď nejsou oni. Nechá ji, aby se přetočila na něj, aby si určila své tempo, aby tak dosáhla svého vrcholu podruhé. S rukama zapřenýma o jeho hruď, vychutnává si s přivřenýma očima upřenýma do těch jeho každý kousíček jejich spojených těl, každý pohled, který jí věnuje, když jednu svou ruku stáhne k sobě. Přehodí si dlouhé vlasy na záda, konečky prstů si přejede od krku přes klíční kost k prsu, které promne a níž níž, přes ploché bříško k vlastnímu klínu, bez toho aby se na něm přestala pohybovat. Zápas, souboj, tanec. Skutečný sex je vše z toho a mezi tím. Dopřává mu tu podívanou, dokud jí v tom sám nezabrání, nezdvihne se k ní. Další její steny, prozrazují něco, čeho si už musel všimnout, co se stane vždy, když ji políbí nebo kousne do krku. Je to jedno z jejích citlivých míst, takové ze kterého je snadné rozeslat jí elektrizující jiskřičky do celého těla, takové kterému když se věnuje donutí ji tím se kolem něj více stáhnout. Kdyby to neudělal on, vyhledala by jeho rty ona, potřebuje se ujistit, že prožívá alespoň něco podobného, že není sama kdo v téhle podivné chvíli ztrácí rozum mnohem víc, než by měl. Nechce aby to někdy skončilo a přitom touží po tom cítit v sobě horkost jeho vlastního vyvrcholení.

Sleduje její představení velice zaujatě. Každý její promyšlený dotek, cestu jejích prstů. Naprosto si ten pohled užívá. A jak by taky ne, vždyť je to panečku pohled. Tohle je ženská. Je jako sen, velice divoký a erotický sen. Ale sen. Zvedne se pak, čímž její představení sice ukončí, ale zato je u ní zase hezky blízko, zase cítí její kůži na své, má ji v náruči a bere si ji celou. Hraje si s její kůží, ukradne si pak pro sebe její rty. Prsty jedné ruky zaboří do jejích měkkých voňavých vlasů. Sevře je trochu. V posledních chvílích do jejího těla přiráží s mnohem větší razancí, mnohem hlouběji, mnohem naléhavěji. A nakonec se celé jeho tělo proti tomu jejímu napne. Táhle jí zasténá do rtů a vyvrcholí hluboko v jejím nitru. Užívá si teplo jejího těla několik dlouhých dalších vteřin. Vydechne a opře si čelo o její. Zadívá se jí do očí. A prostě ji chvíli jen takhle drží, dokud se oběma neuklidní dech i tep. Nechá si ji na sobě. Prostě s ní chvíli jen je.

Pozná, když se on sám blíží ke svému vyvrcholení, každý z těch prudkých přírazů ji donutí k dalšímu zasténání. Ne, tohle skutečně nejsou jen dva lidé hledající náhodné uspokojení, tohle je něco víc, všechno a zároveň nic, hvězdy na dosah konečků prstů. Pak přijde závěr, nekonečné horko, které se jí rozlije v klíně, které jí přivodí třetí, poslední vyvrcholení, které jí na moment vezme všechnu sílu. Je ráda, že ji drží, v tuhle chvíli je skutečně ráda za ty silné paže kolem svého těla, protože si v tu chvíli připadá až příliš lehká, jako by ji mohl odnést nejmenší poryv větru. Jazykem si přejede po okoralých, lehce rozbolavělých rtech. Nesnáší ho. Z hlouby duše ho nesnáší za to, co jí ukázal. Snad proto v tom objetí nevydrží o moc déle než tak dlouho, aby měla jistotu, že ji vlastní nohy unesou, že dokáže vstát alespoň tak, aby se mohla přesunout kousek od něj. Pořád se jí trochu točí hlava a když se nadzdvihne, na stehnech se jí zaleskne prvních pár kapek jako důkazů o tom, že to vše nebyla jen bláznivá halucinace. Tohle neumí. Zůstávat, když je po všem. Nikdy se to nenaučila, neměla příležitost. Aimé je v tom dobrý, v hloupých řečech co ten druhý chce slyšet, v objímání a podobných drobnostech. Ona si nikoho nenechává vedle sebe déle, než musí. Nechce jim dát nejmenší záminku k tomu, aby si mysleli, že si ji mohou přivlastnit. Snad proto se teď na Bena dívá skoro zmateně, vyděšeně. Působí nejspíš zranitelněji, než když ji viděl s těmi muži. Vlastně vůbec neví, co by měla udělat. Teď je chvíle, kdy se obléká, kdy se platí. ,,Nejspíš jim chybíš. Tam u vás. Na oslavách." Dlouho nebyla zmatená. Ne takhle zmatená.

Sotva se vydýchá a hned spěchá, aby byla co nejdříve pryč z jeho náručí, pryč z toho objetí a z toho, co se právě stalo. Nechá ji, pobaveně jí přidrží, aby se mohla postavit na nohy. Když to udělá, vidí, jak jí po stehnech stéká jeho semeno. Prohlédne si ji takhle. Tohle je opravdu syrová krása. Ale ona vypadá naprosto vyděšeně, vyplašeně, najednou je z dračice malá vyplašená srna. A pak konečně promluví. Ale to on už nevydrží. Ne. Začne se smát. Prostě se rozesměje, až ho zaštípou slzy v koutku oka. Vydechne a zavrtí hlavou.
"Ty oslavy jsou jednou ročně, neboj se, ty stihnu... Ale co se děje, dračice? Před čím teď utíkáš?" broukne a zadívá se na ni.

Zamračí se nad tím smíchem. Ne snad dost na to, aby to viděl. Jde si totiž pro šaty, stále ještě vlhké a nepříjemně studené. Potřebuje je. Ne proto, že by se náhle začala stydět, ale potřebuje něco, co může postavit mezi ně. Smazat tím, co se odehrálo. Znovu promluví teprve, když si zelenou látku přetáhne přes hlavu. ,,Nic ti do toho není." Nechce to rozebírat. Myslí si, že ani nemůže. Než se k němu vrátí pohledem na chvilku se zadívá k městu. Odhaduje, jak pozdě asi může být. Naprosto ztratila pojem o čase, ale musí tu být už docela dlouho. ,,Měla bych jít..." ne, že by o ni mělo moc lidí starost. Ale možná ji budou potřebovat, hlavně jestli si při útoku ti chlapi odchytili i nějakou jinou z holek. Někdo je bude muset ošetřit, zapudrovat jim modřiny a ráno, pro jistotu, roznést hrnečky s hořkým lektvarem. Tedy alespoň pro ty, co nebudou chtít riskovat. Lehce se ušklíbne a pokrčí rameny. ,,Stejně víš kde mě najít, když budeš chtít."

Pozoruje ji, opravdu je najednou celá rozhozená. Jde si pro šaty.
"Dobrá, dobrá... Nic mi do toho není!" pokrčí rameny a natáhne si na sebe kalhoty, "nechceš ale alespoň rozdělat oheň a trochu ty šaty prosušit? Už není tak teplo, jestli si to teď takhle vlhký oblečeš, akorát nastydneš..." zeptá se jí alespoň, jestli na tom svém dramatickém útěku trvá opravdu tak neodvratně, nebo bude trochu rozumná. Ale přemlouvat ji nebude. Je to dospělá ženská. Postará se o sebe sama, to bezpochyby. "Nebo, kdyby sis to rozmyslela, na druhé straně mám malý srub..." nabídne jí ještě, když si na sebe natáhne košili. Přeci jen, měl by být alespoň trochu galantní. No... Galantní. Prostě jí tu možnost nabídne. Tepla, sucha a občerstvení. Normálně by to neudělal. Ale tahle dračice má něco do sebe, to rozhodně. Nepředpokládá, že by to přijala. Ne s tím, jak se tváří. Vypadá spíš, že opravdu potřebuje utéct někam do samoty, za svými myšlenkami. A možná i za něčím jiným. Ale měl by výčitky, kdyby se alespoň nezeptal. Její poslední poznámku ale nechá bez odpovědi. Ano, samozřejmě ví, kde ji najde.