Lac de tous les saints (Léčivé jezero všech svatých)

S lehkým cuknutím se mu vysmekne, když ji směruje na cestu k malému jezírku schovanému pod Lví skálou, místo k lesnímu jezeru. Překvapí ji, že o něm vůbec ví. Nic na to ale nepoví. Osobně nemá problém zrovna v něm ze sebe smýt krev, správní svatí to pochopí a ti ostatní... ti si můžou políbit. Jestli vůbec existují. Na chvilku zůstane stát na břehu a jen sleduje tu podivně modrou vodu, pár malých vodopádů. Na chvilku dost velkou na to, aby si ho vyslechla, zpozorovala, jak se pustil do čištění zbraní. ,,Chceš mi říct, že ti to někdo řekl jen tak?" Pochybuje a minimálně podle svého názoru na to má plné právo. Zvlášť v téhle době, ve které hoří hranice. Leda... ,,Je to u vás jiné? Myslím s vírou." Ta druhá otázka je znatelně měkčí než první, prozrazuje skutečný zájem. I když ani tady, u modré vody obklopené hustou zelení poskytující iluzi soukromí, není úplně bezpečné o takových věcech mluvit. Začala se bát, je to pravda. Začala se bát když dnes viděla hořet Violet. Byli blízko. A ona přece nesmí zemřít, takže musí být opatrnější. S ním sice ne, ale kdykoli může přijít někdo další, vynořit se z lesa babka s roštím, zamilovaný pár, nebo skupinka dětí.
Než mu odpoví na jeho vlastní otázku, stáhne z ramen špinavé šaty. Nestydí se, nestydí se už velmi dlouho. A pak, s nebohou zelenou látkou v ruce, vstoupí do vody po postupně se svažujícím břehu. S každým krokem za sebou i šaty zanechává ve vodě červenou stopu připomínající kouř. Zastaví se teprve, když jí hladina sahá asi k pasu, aby látku několikrát promnula mezi rukama a zbavila ji tak nejhorší špíny. Při tom začne se svou odpovědí. ,,Našla si mě. Chtěla jsem pomoc a byla jsem ochotná zaplatit za ni co si řekla." To je samozřejmě trochu... zjednodušená verze celého toho příběhu. Přesně taková, jakou by s radostí pověděla inkvizitorům, aby si mohla dopřát poslední potěšení v podobě jejich překvapených výrazů. Zavrtí hlavou a hodí mokré šaty na břeh. ,,Našla mě jedna žena, ještě v Paříži. Tu noc jsem utekla od manžela a byla... na tom nesejde." Ani neví, proč o tom začala. Možná proto, že pořád věří tomu, že si ho přivolala. To ale přece neznamená, že mu hned může vykládat něco, co neví ani kvítek. Co snad neví ani kvítek. Ušklíbne se a vydá do ještě hlubší vody, tak aby si mohla opláchnout vlasy.

Trochu se zasměje nad její rozhořčenou otázkou. Jestli mu to někdo řekl jen tak. Usměje se a podívá se na ní. "To záleží... Co považuješ za jen tak, ženská..." broukne, "něco mi řekl jen tak, to je pravda. Ptal jsem se ho, co dělá tak daleko na Severu s drakem kolem krku! Řekl mi, že se i s tím potřebuje na chvíli schovat. Protože u něj doma drakům teď moc nepřejou. A to je pravda... Ten muž byl Ir!" pokývne a začne otírat čistý nůž, "slyšela jsi o Irech?" podívá se po ní. Jak se svlékla. A jak hezky pomalu zachází do vody. Pozoruje to. Proč taky ne. Ona se očividně nestydí.
"Z Irska ta tvoje dračice pochází. Ale teď jsou z nich ti nejzapřísáhlejší Kristovci jaké bys našla na celém světě..." zavrtí hlavou, "žádný národ není tak ztracený, jako když ztratí svoje kořeny. To se u nás říká. My je neztrácíme. Nikdy. Jistě... Politicky je to křesťanství nejvýhodnější. Tak máme kostely. A křty a všechny tyhle blbosti. Ale úplně na severu... Kde já žiju. V lesích. Tam žádné kostely nejsou. Shořely!" mrkne na ni, když se na něj podívá přes rameno. Dívá se na ní. Chladná voda jí dělá dobře. Trocha husí kůže. Ztvrdlé bradavky. Ani ten rudý kouř za ní se ještě úplně nerozpustil. Pohled skutečně pro bohy. Její i jeho. Vlastně znal asi jen jednoho boha, který by si pohled na takovou ženu a takové tělo neužil. Ten, co umřel na kříži. A vlastně i jeden z těch řeckých. Prý nebyl moc na ženy nebo co.

Rozmluvil se. To je dobře, nejen proto, že se ten zastřený hlas dobře poslouchá, ale také proto, že ona poslouchá ráda. Lidé toho napovídají hodně, hlavně když si připadají v bezpečí. ,,Slyšela jsem o spoustě národů." Nelže, proč taky. Taky jich spoustu potkala, kdysi, v jiném životě, když ještě nosila titul. Jedna z nejhezčích dívek u dvora, říkali. První nabídky k sňatku přišli dřív, než poprvé krvácela. Pomalu si umývá vlasy, ždíme z nich studenou vodu a vytváří tak kolem sebe v jezeře ještě o něco větší narudlé kolo, až dokud není spokojená, dokud se nezačne vracet. I když spokojená... postrádá svou sladkou oleandrovou vůni, už si na ní zvykla, přijala ji jako svou součást. Teprve po smytí toho parfému si začíná připadat opravdu nahá. ,,Máš rád oheň?" Mohla by to být docela náhodná otázka, ale není. Chce slyšet, jestli se jí přizná. Chce zjistit, jestli se s ním chce dál bavit. Vrátí se na mělčinu, rukama si přejede po pažích, aby z nich setřela alespoň trochu vody, jako by to snad mohlo pomoct. Stmívá se, ale pořád je dost teplo na to, aby uschla. Ona i šaty. Aby se stihla vrátit než se Madame bude zlobit. Dalších pár kroků z vody, teď už jí sahá jen po boky, kolena... kotníky. Ani se nesnaží zakrývat, i když ví, že si ji prohlíží. Však ona už si ho prohlédnout stačila. ,,Pověz mi o svých kořenech. Jak to děláte, u vás na severu..." malý, provokativní úsměv. Naučila se využívat toho co má, aby zjistila nebo získala to co chce.

Na její poznámku o tom, že slyšela o spoustě národů, jen pokývne. A pak ji pozoruje jak se vrací. Je to pohled, který by si nenechal ujít ani za nic. Každá žena je svým způsobem krásná, když odchází, ale nahá žena je dokonalá, když se blíží! Její otázky nechá bez odpovědí, dokud není venku z vody. Kývne jí. "Pojď si sednout... Chvíli to potrvá, než ti to uschne..." pobídne jí, aby si sedla vedle něj. Pak se na ní podívá. V prstech má několik stébel silnější duté trávy, které roste na samém okraji jezírka. Splétá z nich něco, nejspíš prostě proto, aby si zabavil prsty.
"Na oheň ses ptala? Zrovna jsem ti řekl, že to, co shořelo, byly kostely..." připomene jí, "hořely pěkně, všechny tam nahoře se stavěly ze dřeva. Jinak by to nešlo. Seveřani vždycky stavěly svoje svatyně ze dřeva!" mrkne na ni. "Ale abych ti odpověděl, když už se tak ptáš, samozřejmě, že mám rád oheň. Oheň je život, ženská. Je to teplo i lék. A cokoliv máš, chutná nejlíp opečený na ohni!" pokrčí rameny. Zvedne si pak před oči malý kulatý ornament, co si z té trávy spletl. A hodí ho do vody.
"Ale teď jsi na řadě ty, s vyprávěním. Jak ses k ní dostala? Té svojí dračici?" zadívá se na ni.
Jeho tak snadno neoblbne. Není sešněrováný páprda, co se udělá do kalhot v momentě, kdy se na něj jenom usměje ženská s výstřihem. Navíc není nic, co by jí mohl říct, co by ona mohla jakkoliv využít proti němu. A jestli chce, aby jí řekl něco, co může být užitečné pro ní, bude se muset zapojit.

Lehce povytáhne obočí, když se místo odpovědí dočká pozvání k tomu, aby se posadila. ,,Košili." Jednoduše k němu natáhne ruku v prostém, ale výmluvném gestu. chce tu jeho, příliš se jí nelíbí, že by měla sedět jen na holé zemi. Když jí ale nevyhoví, nic jiného jí nezbude. Prostě se posadí a nohy natáhne před sebe, aby si pořád mohla jejich prsty ráchat ve vodě. Má ráda vodu. Led. Ten, co se jí tak často ukazuje v očích. ,,Ptala," přikývne po jeho otázce, než začne s vyprávěním, sleduje symbol, který splétá z trávy, zapřená rukama za tělem. Jen chvíli, než zvedne tvář k nebi z velké části schovanému za listy vysokých stromů. ,,Věříš tomu, že tě očistí? Jako ti blázni na náměstí?" Zklamalo by ji to, jistě. Ale přijala by to. Minimálně tedy navenek. Oheň určitě očistit umí, nikdy se ho ale nenaučila pochopit, ovládnout. Je moc nepředvídatelný, nepolapitelný. Ona potřebuje svůj chlad, který jí pomáhá se soustředit.
Teprve když ji osloví s otázkou, znovu se k němu podívá. Včas na to, aby postřehla amulet dopadající na hladinu vody. ,,Dala jsem jí svoje dítě." Pár prostých slov nesoucí šokující význam. Takový, který by sám o sobě stačil k tomu, aby na ni z křoví vyskočil inkvizitor. ,,Chtěla jsem něco, co mi dovolí se pomstít. Poslala mi do cesty člověka, který mě naučil jak. Když zaplatím správnou cenu." Řekne toho už víc, mnohem víc. A stejně se zdržuje od dalších detailů. I když už dávno vybledly s časem, pořád totiž bolí, jitří staré rány. Kdyby na ni Hugo nebyl takový... kdyby Jean neudělal všechny ty hlouposti, kdyby otec odkýval všechno co po něm chtěli... kdyby. Kdyby jí pomstu nezajistí a chleba nezaplatí. Znovu se pousměje, tentokrát to není tak příjemný úsměv. Cizí, neosobní, s podezřelým zábleskem v očích.

Povytáhne obočí, když k němu natáhne ruku a jen tak si poručí jeho košili. "Je tu měkká tráva, princezno, nevidím důvod, proč bychom měli mít mokré oblečení oba!" opáčí jí s povytaženým koutkem.
Usměje se nad její otázkou. Pořád ho testuje. Pořád je tak ostražitá. Na pozoru. Ale je aspoň jasné, že není hloupá. Není na světě nic nešťastnějšího než hloupá žena. Tedy... Ona obvykle šťastná bývá. Ale on hloupé ženy nedokáže vystát. Tahle do ní má stejně daleko jako on do napudrovaného francouzského prince. To je moc dobře. Podívá se na ni.
"Očišťuje? Řekl jsem, že je to lék. Ale myslel jsem to tak, že vypaluje rány, aby se nezanítily, když po ruce nemáš nic jiného. Takže... Vlastně jo. Očišťuje. Spálí špatný maso..." odtuší, "ale o očišťujících účincích na něčí duši dost pochybuju..." dodá pak a zavrtí hlavou, "je to zbytečné barbarství... K čemu může být někomu dobré upalovat malé holky?" povzdychne si. Zahodí ornament a utrhne si další tři stébla. Začne s novým. Tentokrát zase trochu jiný. "My měli taky svoje způsoby poprav, dost... Složité. Ale zůstaly v minulosti, kde měly. Tam patří. Do starých krutějších časů, řekl bych... Jako by mělo i tohle!" pokrčí rameny, "takovou smrt si musíš opravdu zasloužit. A já si nějak nemyslím, že si ji ti lidi, co si je ta jejich církev vybere a označí, nějak zaslouží..." mluví s ní otevřeně. Bez obalu. Nebojí se. Čeho taky. Jsou tam sami. Všichni jsou ve městě a řeší nastalou situaci. Sem přijdou mnohem později. Oplakávat svoje mrtvé. Alespoň si to myslel. Kdo ví, co udělají.
Poslouchá pak pro změnu ji. Doplétá u toho svůj symbol a sleduje jejich tvář. Nevzpomíná na to ráda, to je jisté. Podá jí pak zapletený amulet z trávy. "Hoď si..." poradí ji. Viděl, jak ho předtím sledovala. Chvíli o tom přemýšlí. Jistě. Slyšel od toho muže, že tahle bohyně je celkem náročná na své věrné. To je asi výsada bohů. "Potřebuješ, aby ti někdo dovolil se pomstít?" zadívá se na ni. To jediné ho na jejich slovech zarazilo doopravdy. "A jak to zatím šlo?"

S nespokojeným úšklebkem ruku zase stáhne, když odmítne její požadavek, posadí se, vyslechne jho povídání a pokračuje další otázkou. ,,K čemu to je? Je to ukázka moci, to je všechno. Dokud se lidé bojí, budou poslouchat." Odpoví na to, na co se ptal v závěru své promluvy. Nedá se říci, že by mu začala úplně věřit, to rozhodně ne. Ale jakési prvotní semínko důvěry se tu už nachází, docela malé. ,,Do minulosti patří i ty symboly co teď splétáš a patří do ní moje dračice." Lehký důraz na to slovo, když použije výraz jakým o bohyni mluví on. částečně tím dává najevo svou nelibost nad tím, že ji tak oslovuje, částečně ochotu se mu nějakým způsobem přiblížit, i když s ním třeba úplně nesouhlasí. ,,Podle toho co říkáš, do minulosti patříme my. Ale jsme tady a teď, neseme ji s sebou i s celou její krutostí. Rozhodli jsme se tak." Mluví i za něj, neměla by, jistě. Má ale dojem, že zrovna v tomhle případě tak trochu může. Navíc nevypadá jako někdo, kdo by měl problém ji opravit.
Pak se ale skutečně rozhodne částečně otevřít v tom, kde a hlavně jak přišla ke své víře, mlčky přijme amulet, který hodí do vody jezírka. Připadá jí, jako kdyby na hladinu dosedl s naprostou vyvážeností, jako kdyby si vybral kam dopadnout, aby se nepotopil, nebo neudělal moc velké vlnky. Krátce, skoro nepatrně, se nad tím pousměje. ,,Potřebovala jsem, aby mi k tomu někdo dal odvahu a sílu. Šlechtičny nebývají vychovávané k tvrdohlavé odhodlanosti, alespoň ve Francii ne." Pokrčí nahými rameny a přehodí si mokré vlasy na záda. Pořád jí z nich kape voda. Ví, že ji sleduje, ale stejně jako před tím jí to nevadí. Co jí tělem prožene krátkou vlnu zamrazení je náhle trochu jemnější hlas při těch otázkách. Ale dost možná si to jen namlouvá. ,,Nebyla správná doba. Měl bys vědět, že všechno má svůj čas. Učila jsem se, čekala. Teď mi Danann přivedla do města velkou část rodiny, kterou chci vidět trpět... A tebe." Může to vzít jako docela obyčejné, oddělené věty. Nebo také jako celek o jednom, hlubším významu. Ona ví, jak to zamýšlela, ví, čemu věří. Čemu bude věřit on je jen na něm.

Poslouchá ji, vyslechne si, co chce říct. Pozorně. Ale přesto pak zavrtí hlavou. "Bohové nepatří do žádného času... Jsou věční. Nemůžeš říct, že patří do minulosti nebo přítomnosti. Jenom lidé se mění. Jejich víra a praktiky. Upalování lidí ve jménu boha není to samé jako oběť bohu, která je daná a určená. Oni to dělají jako představení. Ne jako obětinu. Ty dáváš dračici oběti jaké požadovala vždycky... Já splétám symboly svých bohů, přítomných bohů. Tak jako vždycky... Nemluvil jsem o rituálech..." usměje se a podívá se na ni, "špatně jsi mě pochopila. Mluvil jsem o způsobu popravy. Protože poprava s bohy příliš často nesouvisí... To je čistě lidská záležitost. My taky máme lidské oběti... Ale to jako popravu nepočítám... Tohle upalování ano!" pokývne.
Natáhne pak ruku a jemně jí konce vlasů zmačká, vyždíme z nich vodu, aby ji nestudila na zádech.
"Jsi si jistá, že jsi odsud? Vůbec nevypadáš jako Francouzska..." řekne jí při tom a zavrtí hlavou.
Pak se zasměje. Ale není to výsměch, je to takový... Milý smích. Po zádech ji pohladí a kývne. "Takže... Ta tvoje pomsta začne teď?" broukne, "a myslíš, že tvoje bohyně poslala mě, abych ti s tím pomohl?" zadívá se na ni, zkoumavě, "protože mě poslali moji bohové. A můj král... Ale oba se stejným účelem. Dohlédnout na princeznu Aurorii. Viděl jsem nebezpečí... Její sňatek se blíží, takže se všechno kolem ní stahuje mnohem blíž. Ale je pravda, že jsem rozhodně nečekal, že narazím na tebe. Původně jsem do té uličky ani zahnout nechtěl, věříš mi to?"

,,Možná." Přikývne nad jeho úvahami o popravách a bozích. Jen s jednou věcí tak úplně nesouhlasí. S něčím, co v jejím podání jisto jistě vyzní jako kacířství pro kteréhokoli věřícího kteréhokoli boha. Nebo by přinejmenším mohlo. ,,Bohové jsou věční, ale bez lidí jako jsme mi... přestávají pro tenhle svět existovat." Proto ta předchozí slova o tom, že se rozhodli je přinést, na tohle místo, do téhle doby. Kdyby to neudělali zrovna oni dva, třeba by to neudělal nikdo. Třeba by je všichni nechali v klidu spát. Podvědomě se trochu stáhne, když k ní natáhne ruku, aby jí vyždímal pomaličku schnoucí vlasy. Je to skoro nepatrný pohyb, snad jen pár milimetrů. ,,Vždycky existuje šance, že mě po porodu bílý drak vyměnil za skutečnou dceru markýzy." Letmý úsměv, skoro pobavený, když ji hladí po zádech, už neustupuje. Nemá důvod. ,,Ty snad víš, jak všechny Francouzsky vypadají?" Řeči o tom, že je se svýma zlatými vlasy a světlýma očima pohlednou a relativně nápadnou velmi dobře zná, nemají na ni velký účinek. Bratr zdědil svůj vzhled po otci, ona se vždy podobala matce. Jeho smích ji ale donutí se na něj znovu zadívat, je v něm něco... svým způsobem hrubého a zároveň příjemného.
,,Má pomsta je tak blízko, že stačí natáhnout ruku..." skutečně jednu paži před sebe zvedne, v očích na moment pohled tak vzdálený, že by se jeden bál, aby se v tom co vidí neztratila napořád. Trvá to jen pár vteřin, než se vrátí sem, na místo na kterém sedí. A skutečně upřímně se usměje, zvedne do kleku, přesune před něj. ,,Naše cíle nemusí být tak daleko od sebe, jak si myslíš... tvá malá princezna je kolem nebezpečných lidí už jen tím, že se pohybuje na dvoře. A já ji mohu některých velmi, velmi ráda zbavit." Sleduje ho téměř upřeně a její slova kloužou téměř do svůdné roviny. ,,Starost o to, proč jsi byl tam kde jsi byl, když jsem si to přála nech na mě... já budu ta, co za tuhle malou laskavost zaplatí." Mohla by bezmála připomínat kočku spokojeně vrnící nad miskou smetany. Nepochybuje. Nemá důvod pochybovat. A i kdyby tu nebyl proto, aby pomohl přímo jí, už se sám do všeho namočil víc, než si myslí. Naučila se od své bohyně víc, než jen využívat přírodu a provádět oběti.

"Možná tvoje bohyně... Moji bohové jsou stále pěkně živí. Tam u nás nezapomínáme..." mrkne na ni, aby jí připomněl, co jí vyprávěl na začátku. O kořenech a vypálených kostelech. Tiše se zasměje a pokývne. "Víš, že bych i věřil, že to udělala?" zabrouká, "nevím sice, jak vypadají všechny Francouzsky, ale z toho, co jsem zatím viděl, jsou všechny dost hubené, mrňavé a kostnaté. Nějak si ani nedokážu představit, jak tyhle slabé ženy rodí děti. Ty jsi něco jiného. Jsi jinak stavěná. Postaru!" pokývne, "jsi silná žena. Nádherná, ale silná, divoká a nebezpečná. Kdybys proti mě stála se sekerou a štítem, asi bych začal počítat s možností Valhaly. Protože naše ženy uměly bojovat, víš? Ale ty vaše taky... Keltky, myslím. Vysoké a silné jako muži! Tak je popisovali... Máš to v krvi, to se pozná..." pokrčí rameny. Skutečně tomu věří. A proč taky ne. Vždyť se na ni stačí podívat. A to on se podívá. Jednou, dvakrát... Kolikrát je třeba. Tohle se jen tak neokouká.
"Tak proč tu ruku nenatáhneš?" broukne, "co dalšího ti brání?" pokývne. Z kožené brašny na opasku vytáhne trochu sušeného masa. Nabídne jí.
"Kouříš, dračice?" optá se, ještě než začne vytahovat dýmku. Její návrh na likvidaci dvoru nechá prozatím raději bez odezvy. Kvůli tomu sem nepřijel. To není jeho pomsta.
"Nemám nic proti, abys zaplatila... I když si myslím, že tenhle obchod už je za tebou. Prolila jsi hodně krve. A spláchla ji tady. To mi přijde celkem dostačující!"

Dál poslouchá jeho komentáře na svou adresu, které se postupně z tradičních lichotek přesouvají trochu jinam, donutí ji to ve zvědavém gestu lehce naklonit hlavu k rameni. ,,Kdybych byla až taková jaká říkáš, nemohla bych dělat co dělám." Muži mají rádi trochu jemnosti, když si připadají opečovávaní, výjimeční, jediní na světě, jediní kteří by dokázali zrovna ji přimět k tomu, aby se do nich zamilovala. Neuvažovala o sobě nikdy jako o bojovnici nebo válečnici. Nebojí se krve a ví, který konec zbraně používat, ale upřednostňuje jiné, elegantnější metody, pokud má možnost. ,,Na všechno je třeba správný čas." Odpoví na další otázku. Naučila se, při vší své netrpělivosti, být trpělivá. Musela. A ví, že teď už se její čekání chýlí ke konci, zvlášť pokud mladý hrabě dodrží své slovo. Ostatně, i kdyby ho nedodržel. Znovu se pak posadí vedle něj, nechala se na chviličku unést svým vlastním povídáním. Sáhne po šatech, aby zjistila jak moc mokré ještě jsou. Zavrtí hlavou. ,,Tady nekouří ani většina mužů." Nikdy neměla důvod, nikdy ji to nezajímalo. Lehce se ušklíbne, ne kvůli jeho dýmce, ale kvůli tomu oslovení. ,,A nejsem dračice. Neměl bys mi říkat stejně, jako říkáš Danann." V malé odmlce mezi svými slovy vstane, aby šaty vzala ze země a přehodila je přes nízkou větev. Alespoň maličko tak urychlí celý proces sušení poničené látky. ,,Mám jméno." Prohodí jakoby mimochodem, rozhodně se hned nepředstaví. Už jen proto, že na chvilku chtěla říct své skutečné. Neudělá to, samozřejmě, že ne. Jen je to pocit, který neměla velmi dlouho. ,,Ti muži nezemřeli pro ni, ale pro mě. Následek toho, že jsi přišel, když tedy nechceš poslouchat, že tě poslala." Pokrčí rameny, zatím zůstává stát, pro tuhle chvíli částečně zahalená zelenými listy keře.

"Pro mě jsi dračice... Myslím, že Dannan by nic nenamítala..." zabrouká. Z kapsy vytáhne váček. Když ho otevře, zavoní to. A rozhodně ne obyčejným tabákem. Hrstičku vytáhne a nacpe si s ní dýmku.
"Možná bys to mohla zkusit... To čekání na šaty pak bude mnohem příjemnější!" odtuší, když si dýmku pomalu zapálí. Zavoní to ještě víc. Je to těžší zvláštně omamná vůně.
"Nepochybuju, že máš jméno..." zašeptá skrze dým, který zadržuje v plicích, "bylo by divné, kdyby ne..." dorekne a konečně vydechne obláček voňavého dýmu. "Budu gentleman a představím se první. Jsem Benjen. Jak říkají tobě?" zadívá se na ni, Tázavě, a nabídne jí svoji dýmku. Kdyby si to tedy rozmyslela a chtěla ochutnat trochu severského bílí. Třeba mu pak i řekne, co dělá. Pokud ženy zmíní něco takového, obvykle se na to raději neptá. Protože to tuší.

Kratičce, docela kratičce se nad jeho komentářem zasměje. Zdá se paličatý skoro stejně, jako je ona sama. Posadí se zpět do trávy, sleduje jak si zapaluje a o nos se jí otře neznámá bylinková vůně. Zaujme ji, to rozhodně. Tak trochu jí svou vahou připomene její vlastní kouzelný parfém, který je teď už ale z její těla až na jemňoučký záchvěv zbytků sladké vůně zcela spláchnutý. ,,Mně říkají Neria." Odpoví pak docela jednoduše. Říkají jí tak, nejmenuje se tak. Proto se chytila slov která sám použil, využila jich k tomu, aby zahnala nutkání se skutečně představit. Stejně by to bylo zbytečné. Skoro. Jména nesou moc a dokud zůstává exotickou jedovatou květinkou, zůstávají jí její obrané hradby.
Chvilku váhá, ale pak nabízenou dýmku přece jen přijme. Tuší, jak to funguje. Viděla pár lidí kouřit. A tak to prostě zkusí, se svou paličatou odhodlaností ale napoprvé vdechne snad až moc. Téměř okamžitě ji to donutí se rozkašlat a tu příšernou věc mu vrací zpět. ,,Seveřani..." konstatování, vyjádření toho, že tomuhle zvyku zkrátka asi neporozumí, nevyslovená otázka. To vše je schované v jediném slově, které je ze sebe mezi kašlem schopná dostat. Nějakou dobu trvá, než se uklidní, pak si jazykem téměř pátravě přejede po rtech a otočí se na Benjena. ,,Je to... sladké?" Ne úplně. Trochu. Hořkost a sladkost a cosi nad čím by asi musela delší dobu přemýšlet, aby to zvládla popsat. Zamyšleně si při tom přejede rukama po pažích, ve gestu ve kterém mimoděk, tentokrát skutečně mimoděk, zvýrazní své poprsí.

Použil ta slova schválně, protože opravdu tuší, co ta dračice vedle něj dělá. A to jméno mu to tak nějak i potvrdí. Pokývne jí. "Tak mě tedy pro teď těší, Nerio!" odpoví jí, aby jí dal najevo, že ví, že to jméno není její skutečné, ale že ho respektuje. Že respektuje její hradby. A podá jí dýmku. Pobaveně sleduje, jak do sebe urputně natáhne skoro šílenou dávku. Rozesměje se pak a vcelku i něžně ji poplácá po zádech. Vcelku. Vezme si dýmku zpátky a pokývne. Potáhne si. Přivře u toho oči jako spokojený vlk. Když vydechuje, sleduje při tom její jazýček, který zkoumavě ochutnává pozůstatek bylin.
"Je to sladké i hořké... Je to moje speciální směs. Není to pokouření jen tak pro někoho. Ale jsem si celkem jistý, že ty to zvládneš. Jsi přeci dračice..." mrkne na ni.
Netrvá to ani moc dlouho. Nejspíš i pro to, jak moc do sebe natáhla. Ale postupně ji přestane být chladno. Do těla se jí začne vlévat podivná jiskřivá energie. Je to energie, ale působí uklidňujícím dojmem, jak se postupně valí všemi kousky jejího těla, až do konečků prstů u rukou. Jako hřejivá vlna. Vlna klidu. Benjen jí znovu nabídne. "Zkus to teď táhnout pomalu... Ne všechno naráz. Jen hezky postupně!" zašeptá jí. Skoro důvěrně.

,,Všichni draci nedýchají oheň..." je to slabý protest, snad ani ve skutečnosti protestem není. Upozornění, konstatování. Tlumené tím, že se snaží vyrovnat dech i tím, že se na moment zkoumavě zadívá na konečky svých prstů. Cítí, hlavně v nich cítí... něco. Kapku síly, moci, magie chcete-li. Tohle se obyčejně nestává, ne jen tak samo od sebe, ne bez zjevné příčiny. Tiše vydechne, vlastně docela spokojeně a rukama přejede po trávě. Jednoduše se něčeho chce dotýkat. Nad druhým nabídnutím dýmky váhá o něco déle, ale nakonec ji znovu přijme a opatrně zvedne ke rtům. Řídí se tou tichou radou, když nechá kouř aby jí naplnil plíce a vydechne, stejně pomalu jako se nadechovala. ,,Někdy ti udělám čaj. Zdají se po něm zajímavé sny, když víš co v nich hledat." Škodolibá odplata, nebo nabídka poděkování, které vlastně zatím nevyslovila? Dost možná trochu od obojího. Když mu dýmku vrací, lehce se dotkne jeho ruky. Ani se nesnaží předstírat, že je to náhoda. Chce se věcí dotýkat. Znovu se zapře rukama za tělem a zakloní hlavu, aby se podívala na tmavnoucí nebe. ,,Co si myslíš, že ti na to řeknou? Že ses namočil do záležitostí někoho, kdo k nim nepatří?" Mluví o jeho bozích, samozřejmě. Má jen velmi matné tušení o těch severských, to, že není jen jeden, to že mají složitá jména a je docela snadné je rozzlobit. ,,Je snadné tě rozzlobit?" Náhodná otázka, která dává smysl nejspíš jen jí.

"A co jsou zač ti, co ho nedýchají? Vodní, ledoví?" zabrouká. Těžko říct, jestli se ptá vážně nebo si ji jen trošku dobírá.
"Takové čaje mám nejraději!" pokývne souhlasně, "někdy tě v noci vezmu do lesa. Ukážu ti houby, které dovolují komunikovat s bohy. Třeba přilákáme i tu tvoji!" mrkne na ni, když si od ní bere dýmku. Cítí ten dotyk její ruky. Stejně silně jako ona cítí dotyk jeho ruky. Je to tak přirozené. Alespoň teď, v tuhle chvíli. Opře se tou rukou tedy hned vedle té její. Dotýkají se malíčky. Cítí vzájemné napětí v kůži. Opravdu je to poměrně magické. A pohled na jezero, nad kterým začíná pomalu zacházet slunce, je rozhodně čisté kouzlo.
"Co by mi řekli? Třeba jsem tady, protože chtěli znovu potkat svou dávnou příbuznou z malého zeleného ostrova..." zabrouká a pokrčí rameny. Pak se uchechtne. Je to tvrdý, drsný zvuk. Ale po jeho.
"Ne. Jsem klidný člověk. Musí se stát opravdu něco, abych se naštval... I zabíjet je nejlepší s klidem!" pokývne. "A co ty, divoká dračice? Zlobíš se často?"

Zase promluví tím svým zvláštním tónem. Svým způsobem zpěvným a přece s nepřeslechnutelnou stopou chraplavé hrubosti. Z nějakého důvodu jí to tentokrát zježí jemné vlásky vzadu na krku. ,,Ti bílí. Ti nemají oheň." Možná by spíš měla říct 'neměli'. Ale kdo ví... když je možné aby přivedla skoro zapomenutou bohyni, kdo ví co by svedla s draky. Trochu ji ta myšlenka pobaví, nejprve jí zacukají koutky, pak se vyklube i skutečný úsměv. ,,Chtěla bych mít bílého draka. Umíš si to představit?" Když mu vrátí dýmku, na moment pak roztáhne ruce jako křídla, k té iluzi dopomohou i rozhozené světlé vlasy. Pak ruce položí zpět do trávy, jen proto aby jen chviličku na to ucítila jeho dotek. Docela maličký, jindy by si ho snad ani nevšimla, teď ho nemůže přehlédnout. ,,Třeba..." přikývne, když se v duchu zaobírá tou myšlenkou. Že by se bohové chtěli potkat. Zrovna tady a teď, když řádí inkvizice. Třeba je to všechno jeden velký plán. A na konci toho plánu na ni čeká bílý drak. Tiše se zasměje. ,,Zlobím. Ale jen když se zlobím málo, nechávám ostatní aby to viděli. Když se zlobím moc... časem to spíš cítí." Nemá důvod lhát. Tedy, měla by spoustu důvodů lhát, ale nějak se jí nechce. Proč taky. Zrovna teď, když cítí ona. Věci. Vzduch. Skoro jako by ho mohla nabrat do dlaně. ,,Košili?" Vrací se k němu se svou téměř první otázkou, tentokrát ne proto, že by si ji na sebe chtěla obléknout. Potřebuje sdílet ten zážitek, který jí mění velikost panenek v očích.

"Nemají žádný bílý oheň? A jak se brání?" broukne, zvědavě, a dívá se na ni. A na úsměv, který se jí najednou objeví na tváři. Tiše se zasměje se prohlédne si ji. Přivře oči. Představuje si to. A pokývne. "Ano! Rozhodně si to umím představit..." ujistí ji, s hravými ohníčky v očích.
Zavrtí hlavou, když poslouchá jejich slova. "A není lepší, pokud tě rozzlobí hodně, vyřídit to s nimi rovnou, než to nechávat dlouho v sobě, vyhnívat?" pokrčí rameny. On je takový. Nerad myslí na věci moc dlouho. Když ho někdo nasere, vyřídí to rovnou. I kdyby to měl řešit sekyrou. Ale ať je to odbyté. Zadívá se na ni, zkoumavě, když mu znovu položí stejnou otázku jako na začátku. Přivře oči. Ale pak si košili stáhne přes hlavu a odloží ji vedle. Odhalí jí tak tvrdý vypracovaný hrudník s několika starými jizvami. A runovým tetováním na prsou. Dva symboličtí havrani a mezi nimi až k pupíku sloupec run.

Rozhodně zavrtí hlavou. Bílý oheň, takový nesmysl. Maličko se nad tím usměje, pak víc, když rozpřáhne ruce jako by šlo o křídla. ,,Led. Jestli je tvůj oheň život i smrt, led je jen smrt. Pomalá a bolestivá, nebo naopak klidná jako usínání..." kdo ví proč, zní to jako kdyby si tohle vysvětlování užívala, jako by ji ta myšlenka fascinovala, něco jí na tom láká a sama by nejspíš nedokázala povědět co. Možná je jen nezdravě morbidní. ,,Je rozdíl mezi tím nechat věci vyhnít, jak říkáš a mezi tím počkat si na správný čas. Až si ten člověk myslí, že je šťastný a v bezpečí. Pak mu oboje vzít a sledovat jak se mu život pomalu rozpadá pod rukama." O tomhle nemluví často, vlastně skoro vůbec. Ona je přece hodná. Svým způsobem. Na ty, co si to zaslouží. Brouzdá rukama v trávě, chvilku se dotýká vlastních vlasů, než ji napadne, že on přece také musí cítit věci. Měl by. Chce, aby je v tuhle chvíli sdílel a cítil s ní, připadá jí špatné, že by měla být jediná koho objímá jemný teplý vítr. To proto si řekne o košili. To proto po ní sáhne, když ji ze sebe sundá. Jen, aby mohla mezi konečky prstů promnout trochu hrubou látku, s téměř fascinovaným úsměvem. A ten se ještě rozšíří, když zvedne oči k Benovi, na vteřinu nebo dvě jej pozoruje s lehce pootevřenými rty. Je to hezký muž, to jistě. Dokonce snad velmi hezký. Teď ji ale upoutalo něco docela jiného než pevné svaly zvýrazněné zbývajícími slunečními paprsky. ,,Tohle..." hranice vhodného a nevhodného se posunuly, rozplynuly, podobně jako bylinkový dým. Proto se neptá, snad ani příliš neváhá, když se k němu nakloní a trochu chladnými prsty se lehoučce dotkne jedné ze stylizovaných linek havraního těla, přejede po celé její délce. Stejnou měrou to musí vypadat jako by čekala, že pod jejím dotekem ožije a předpokládala, že ho setře jako nějakou malůvku. Tmavomodré oči se zvednou k jeho tváři. ,,Jak?" Jedna ze spousty otázek, první, co si našla cestu ven.

Poslouchá její přesvědčivé argumenty, ale musí se zasmát. "Romantizuješ si led!" zabrouká, "je stejný jako oheň. Je jeho opak ve všem. Ale i led je život. Je to voda! Když umíráš žízní, i blbej rampouch tě zachrání, když ho lížeš!" mrkne na ni. A to ví, to už párkrát zažil. Byl i na Islandu a jednou se tam jejich výprava ztratila pod ledovcem. Ale tahle květinka je sice divoká a drsná, ale je to květinka zvyklá na vnitřek vyhřátých domů. Její jediná příroda je ta její dračice v lesích. Nemá jí to za zlé. Naopak, baví ho to.
Usměje se. "Ah, no ano... To jste vy, ženy. Zákeřné, jedovaté..." zabrouká s úsměvem. On je praktický muž. Tohle by nevydržel. Sežralo by ho to zevnitř.
Pozoruje pak její úžas. A ještě se jejích prstům trochu nastaví. Její dotyk mu vibruje na kůži. Moc příjemně. Usměje se. "Stará severská technika... Tetování. Jehla, která ti vpraví barvu do kůže. Navždycky. Teď se to už nedělá... Oficiálně!" dodá s lehkým hravým úšklebkem. Oficiálně. Ale oni na jejich Severu dělají spoustu věcí.

Pokrčí nad tím rameny, skoro uraženě chtělo by se říct. Jen skoro. Není uražená, jen jí maličko naboural její snění. ,,Něco jsem si na romantické představy nechat musela." Ta slova zní trochu jako obrana, právě proto že jí jsou. Nad poznámkou o zákeřných ženách se ale znovu musí usmát, zabroukat svou vlastní odpověď, když sleduje jak si sundává košili, sahá na vyhřátou látku, porovnává její texturu s lechtajícími stébly trav. ,,Neria... víš, co to znamená? Je to jméno květiny, vzácné, z jihu." Začne se svým malým vyprávěním. ,,Dva lístky stačí na zabití dospělého, jeden na dítě. A přitom je tak hezká, s jemnými růžovými kvítky a omamně sladkou vůní..." Možná by mu to neměla říkat? Nepřidávat k jeho teorii o jedovatosti něžného pohlaví? Pravdou je, že jí na tom nesejde, na tom jak vidí ostatní. Ví, že není jako ostatní. Ví to až moc dobře.
Pak se jí ale naskytne pohled na ty... malůvky. Runy a ptáky a je to tak fascinující a cizí, neznámé, že se prostě musí dotknout. ,,Navždycky?" Ujišťuje se znovu, náhle zbavená vší jedovatosti, v téměř čistém a nevinném úžasu. Nestáhne svou ruku zpět. Nechce. Obkreslí další z tvarů trvale usazených v teplé kůži. Další věc, které se teď může dotýkat, které se chce dotýkat. ,,Málo věcí v životě je navždycky. Ale to asi víš." Ruka, tentokrát celá dlaň, sklouzne před jednu z jeho jizev. Je to... zvláštní pocit. Vzrušující je špatné slovo, možná příliš silné. Tohle je prostě...ta blízkost je jednoduše jiná.

"Neria... Hmm... Na tom něco bude! A i ty jsi voněla, než jsi se vymáchala v jezírku, že?" vzpomene si na tu vůni, kterou cítil celou cestu sem, a ještě chvíli si ji nechá přehrávat v mysli. V tomhle stavu je všechno mnohem... Poetičtější. "O jedu se říká, že je to zbraň žen... Já mám rád staré dobré ostré řešení!" pokývne.
A pak už ji jen sleduje, jak si fascinovaně prohlíží jeho tělo. "To je pravda. Málo věcí. Ale tohle tetování je!" pokývne, "dokonce zůstane se mnou ještě chvíli po tom, co umřu..." ujistí jí. Ale už neřekne, jak tohle vlastně ví tak jistě. "A vím, jak se to dělá..." zabrouká, nechá to viset ve vzduchu, aby si tu nabídku přebrala sama. Potom jí ale chytí za ruce. Odtáhne si je od hrudi. Ale jen na chvilku. Protože vstane. Pak jí ruce pustí a svlékne si kalhoty. Podá jí ruku. "Zaplaveme si!"

Jistě že má. Ukázal, že má rád své ostré řešení a že je v jeho používání dobrý. Nebude dál argumentovat, není důvod, když s ním souhlasí. Navíc má něco mnohem zajímavějšího, o čem se teď může bavit, co jí na chvíli dovolil zkoumat. ,,Víš?" Trochu zasněná otázka. Ví, řekl to. Ale ona to chce slyšet znovu, když ho nechá aby ze sebe stáhl její ruce. Samozřejmě, že ji to zaujalo. Má pokušení ho požádat o to, aby se s ní o tuhle vědomost podělil. Aby jí něco... vytetoval. Jen kvůli tomu jako kouzelně na ni ty obrázky působí. A také nejspíš kvůli bylinkám, pravda. Malý kousek reality se ale procpe mezi vláčné myšlenky. ,,Nelíbilo by se jim to... nejspíš. Když za mnou přestanou chodit, skončím na ulici." Drobné zavrtění předchází tomu, že přijme jeho ruku a skoro jako poslušná ovečka se nechá dovést do vody. A voda ji objímá, jako ji objímal vzduch, znásobuje kontrast mezi svou teplotou a Benovou hřejivou dlaní. Až tolik, že má pocit, že pokud se ho nepustí bude to příliš. ,,Jsi drak, víš to? Ale ne bílý." Letmý úsměv, než se ponoří do vody a udělá pár temp.

"Vím!" potvrdí jí to znovu a usměje se nad jejím dychtivým výrazem. Pomůže jí vstát, jemně ji vytáhne na nohy a pak s ní hezky krok po kroku zachází do chladivé podvečerní vody.
"Hmm... A nebo by se jim to naopak líbilo mnohem víc!" zašeptá jí, důvěrně, těsně před tím, než ji pustí a nechá jí se "rozletět" samotnou po vodě.
Zasměje se. "Ano? A jaký drak tedy jsem? Pověz mi o tom, dračice... Chci to slyšet!" přivře oči. A pak sám skočí do vody. Zmizí pod hladinou a vynoří se až o několik metrů dál.

,,Myslíš?" Tenhle dotaz je trochu nedůvěřivý. Že by se jim to líbilo víc? Některým možná, jiným... neumí si ani trochu představit, co by jí na to pověděl třeba zrovna kvítek. I když i jeho tvář lemovaná zlatými vlasy se jí teď vybavuje maličko rozpitá, jako by bylo až moc složité ji dostat ze vzpomínek správně. A to ho viděla teprve ráno. Naopak Benjen vedle ní je skoro až moc reálný, se svými tichými, vemlouvaými slovy, které ji nutí si myslet, že je to dobrý nápad. Skvělý nápad. Odkývat něco takového někoho koho nezná, od koho vzala už kouzelné rostlinky. Na druhou stranu, ona ho přece znát nemusí. Poslala ho Danann. Vyklouzne z jeho ruky, aby se ponořila do vody, při každém tempu nechala její drobné proudy hladit svou nahou kůži. Potřebuje její chlad, možná trochu doufá v to, že jí pročistí hlavu a místo toho z jejího vlnění jen získává příjemnou husí kůži. ,,Jsi velký černý drak ze severu!" S úsměvem odpovídá na jeho otázku, snad si ani neuvědomujíc, že její konec by bylo snadné brát jako příkaz, že jindy by na to upozornila, nenechala by si to líbit, stejně jako ten pronikavý pohled přivřených očí. Jenže teď se jí líbí, jak ji sleduje. ,,Takový co má zjizvená křídla ze stoletích plných bitev..." na chvíli zůstává na místě, sleduje jak se vynořil nad hladinu, jak mu voda kape z vlasů, ,,takový, co má dech tak horký, že by s ním popálil samotnou Zem a raději k boji používá vlastní drápy." Jedno, dvě tempa k němu, tiší hlas. ,,Takový, co zná chuť krve a její cenu." Může znít hloupě, jistě. Nejspíš i zní, komukoli kdo nechce poslouchat to, co říká. Zůstala kousek před ním, snad půl metru, možná blíž. Na chviličku tiše, jen zkoumajíc jeho tvář, než se lehce ušklíbne a zavrtí hlavou, jako by sama zamítala vlastní myšlenku. Zase se stáhne o kousek dál, k šumícím vodopádům.
,,Ty tvé obrázky musí něco znamenat! Nevím jestli existuje něco, co bych snesla jako stálou připomínku já." Vrátí se k předchozímu tématu tetování, už zase o něco rozverněji, poněkud hustší, těžší atmosféra jejího vyprávění o dracích zmizela stejně rychle, jako se ukázala. ,,Přijdou velké změny, seveřane! Větší, než kdo čeká. Na moc trvalých věcí v nich nebude místo." Tohle musí vědět i on. Cítit to ve vzduchu. Něco se blíží, co už začalo a v čem oba dva svou roli, ale stejně tak jsou nahraditelní. Něco co během dalších měsíců, možná let, semele celé tohle malé městečko a možná i proklatou, napudrovanou a krajkami ověšenou Francii.