Královský les - lov zvěře je zakázán

Najde ho ve stájích pohledem a s úsměvem za ním přijde, s bílou fenkou v patách. Zrovna ho chce oslovit, když Mikhail kývne hlavou ne k ní, ale ke kuši opřené o zeď. Podívá se na ni a zamrká, je to totiž opravdu něco. Je nádherná, bílá, s vyřezáváním a zdobením. "Ta je moje?" vydechne překvapeně a její úsměv se ještě rozšíří, upřímně. "Párkrát jsem z kuše střílela..." odpoví na jeho otázku, ne úplně jasně, tohle přeci nijak neřeší, jestli to umí nebo ne, tedy... Minimálně tedy to, že umí nasadit šipku a vystřelit! Snad. "Jsem hodně zvyklá na luk, s tím umím dobře, Erik mě učil, když jsem byla menší... S kuší ne tolik!" přizná nakonec, když ji zvedne ze země, skoro láskyplně, nejspíš tak, jakoby jiná princezna zvedala ze země načesané napudrované štěně palácového špice. Podívá se po něm. "Ukážeš mi to v lese?" zeptá se s úsměvem a přejede prsty po vyřezávání. Nechá si pak pomoct připevnit ji k sedlu, zatímco si k vestičce, za kterou je teď ráda, připevní šipky do kuše. Pak nasedne na Tanečnici a vyjede s Mikhailem ven.
Proplete se s ním městem, kde se po nich ani nedívá moc lidí. Ale ono není divu. Ani jeden z nich přeci jen nevypadá úplně jako princ a princezna. Nejvíc si ale vydechne až v okamžiku, kdy projedou městskou branou a jsou konečně volní. Tiše se zasměje Mikhailovu pobídnutí. Ale pokývne, nenechá se přemlouvat. Pobídne Tanečnici a ta se rozeběhne směrem k lesu. Ilary vyběhne za nimi a probíhá kolem bílého koně, který si rychlou jízdu užívá. Nejedou vyloženě o závod, ale prostě si jen užívají to volné prostranství. V lese ale přibrzdí. Ohlédne se po Mikhailovi.

Lehké přikývnutí nad otázkou ohledně toho, jestli jí kuše patří. V některých chvílích si potrpí na poněkud slavnostnější, honosnější předávání dárků, tohle ale není jedna z nich. Vlastně mu docela stačí, že to vypadá jako by měla upřímnou radost. Nemusí ji považovat za nejkrásnější bytost na světě, nemusí do ní být zamilovaný. Ale pořád se celkem drží myšlenky na to, že by se přinejmenším neměla trápit. Nebo ne moc. ,,Jestli je ti luk příjemnější, vezmi si klidně ten," navrhne tedy alternativu, ke které má podle vlastních slov o něco blíže a dokonce se při tom na ni i usměje. A znovu pak, když se ho zeptá, zda jí ukáže jak střílet. ,,S radostí. Jen nespoléhej na to, že hned napoprvé skolíš dvanácteráka." Lehce ji popíchne, ne ve zlém, ale nejspíš je docela dobrý nápad nastavit reálná očekávání hned, než aby si pak zbytečně připadala nemotorná, nebo se začala rozčilovat. Přece jen ji zatím moc nezná. Pomůže Aurorii připnout kuši k sedlu a chystá se jí nabídnout i to, že jí pomůže se do něj vyhoupnout, sama ho ale ve své energičnosti předběhne a vyšvihne se do něj. Lehce, skoro nepatrně nad tím povytáhne obočí. Přece jí neřekne, že na něj, možná, maličko, udělala dojem.
Projedou městem, dosprintují k lesu, ten je ale donutí zpomalit. Tedy je dva, Ilary stále pobíhá kolem se svou dlouhonohou nevybitou rychlostí a občas jí od tlap odletí trocha jehličí nebo hlíny, když vybírá zatáčky kolem stromů. Ale neštěká. Ví, že v lese nemůže, že má být tiše. Srovná svého hřebce vedle bílé klisny princezny. ,,Podle toho co říkal polesný by neměla být daleko obora s vysokou... nebo můžeme zůstat tady a zkusit štěstí se zajíci a bažanty." Stále si není úplně jistý tím, že ví, co ji vlastně čeká. V případě, že by ale Aurorie začala působit až moc rozpačitě, klidně se pro dnešek smíří s tím, že ji nechá sestřelovat šišky z nějakého stromů. ,,Tak jako tak stejně musíme hlouběji do lesa a pak nejspíš necháme koně za sebou. Mířit ze sedla není... chce to praxi." Kterou, upřímně řečeno, nemá ani on. Tedy minimálně ne v takové míře, aby se mohl svými schopnostmi nějak vychloubat. Vždy byl úspěšnější v boji na blízko.

"To je v pořádku, ráda se s ní naučím! Je nádherná!" usměje se na něj, když si ji upevňuje k sedlu, "děkuju, vážně!" pokývne mu upřímně. Pak se zasměje. "Ne? No tak to je hrozné, celý lov je v troskách!" zabrouká v reakci na jeho poznámku o dvanácterákovi. Samozřejmě že zase žertuje. Není hloupá a je celkem smířená s tím, že jestli se jí povede dneska vůbec něco trefit, bude to s největší pravděpodobností strom. Protože se nehýbe. A neuhne. A to přesto, že na něj nejspíš ani nebude mířit.

V lese spokojeně pozoruje nadšenou fenku, která rozdováděně pobíhá mezi stromy. Ach, jak jí rozumí! A nediví se jí ani trošku, po těch dnech v paláci a zahradě si to rozhodně zaslouží. Obě dvě, kdyby se někdo musel ptát. Podívá se po Mikhailovi, když s ní srovná krok. Poslechne si jeho nabídku a pokrčí rameny. "Cokoliv si myslíš, že bude lepší pro učení s kuší..." broukne, "ačkoliv..." zamyslí se pak, "jsme tu dva, možná bude snazší jít po bažantech, ty v případě úspěchu snáz dovezeme zpátky do paláce nebo sníme v lese! Ne?" podívá se po něm. Přejede pohledem jeho koně a napadne ji, že by asi byl schopný přivázat si za sebe mrtvou srnu nebo jelena. Ale ať tak či tak... Nechá rozhodnutí na něm. Nepochybně má s lovy mnohem víc zkušeností. Ona byla popravdě vlastně jenom na třech, z nichž jeden se tak úplně ani nepočítal, protože to byl lov s dravými ptáky, což byl taky jediný, kterého se mohla zúčastnit, protože její  matka nakonec svolila, že sokolnictví je sport, který občas provozují i ženy. U zbytku se mohla jenom dívat. A nikdy to nebylo moc daleko. Ale díky té vzpomínce ji napadne další otázka. "Oh! Chtěla jsem se zeptat... Pořádáš i lovy s dravými ptáky?" broukne, "když mi bylo dvanáct, starala jsem se o bratrova sokola... Jednou jsem s ním i byla i lovit, aby neumřel nudou, než se Erik vrátí z cest!" usměje se, "bylo to skvělý a dokonce jsem chytili zajíce! Byl vážně obrovský, ten sokol myslím, takže by určitě zvládl i lišku, ale k tomu mě brát nechtěli..."

Dojedou do lesa a on, jednoduše tak jak je zvyklý, poměrně pragmaticky přejde k tomu aby se s princeznou domluvil na tom, jak si představuje další postup. Nechává jí možnosti, to ano, ale má rád když ví co očekávat - a ještě lépe, když přicházející situaci může nenápadně korigovat. Nebo nápadně, když na to přijde. ,,Srny jsou větší cíl, ale s bažanty nám může pomoci i Ilary." Po krátké úvaze odsouhlasí její nápad a pokyne dál k cestě, kterou mohou pokračovat aby je zavedla do lesa. Jistě, časem se stane užší, méně prošlapanou, až nakonec zmizí docela. To bude vhodná chvíle na to sesednout a uvázat koně. ,,Dravce jsem s sebou nepřivezl, ale doma je máme," stačí přikývnout nad její otázkou, než přijde se svým krátkým vyprávěním. Překvapí ho, že si při něm docela živě dokáže vybavit malou blonďatou holčičku jak rozkazuje velkému ptáku. Tak nějak to odpovídá tomu, co o ní zatím zjistil. ,,Vlastně s nimi ale většinou loví sestra. Myslím, že z tebe bude unešená a rozhodně se nevyhneš pozvání na její noční salonky s poesií a filosofií." Pobaveně nad tím zavrtí hlavou. Evdovika je zlatíčko celé rodiny, snad proto je jí tolerována jakási výstřednost, díky které už i získala jistou pověst mezi ostatními šlechtickými rody, minimálně u nich. Stejnou měrou divoká jako romantická duše, která, na rozdíl od svého nejstaršího bratra, může vesele odmítat všechny nabídky sňatků, protože ji otec zbožňuje.
Když pod nimi cesta skutečně zmizí a stromy začnou být příliš blízko u sebe pro pohodlnou jízdu sesedne a nabídne pomoc i Aurorii. Teprve pak koně uváže. Snad by ani nemusel, bezejmený vraník je naučený na to, že má zkrátka zůstat kde je, přijít na zapískání. Mikhail si nikdy ke koním nepěstoval příliš osobní vztahy, na to až příliš často umírali v bojích. Odepne svou kuši, kterou si hodí na záda, odepne světlou, kterou je docela ochotný pro Rory nést, pokud si ji od něj nebude chtít nějak aktivně vzít. Ilary, která se kolem nich mezi tím začala motat, odešle krátkým povelem hledat zvířátka v nejbližším okolí. ,,Takže, má drahá... nejprve nácvik, nebo chceš rovnou zkusit pohyblivý cíl?" Obrátí se k princezně s náznakem úsměvu.