Královský les - lov zvěře je zakázán

*Philippe měl za sebou náročný týden. Jakožto strážce královny se od ní nemohl hnout ani na krok. Měl vlastně volno jen, když její veličenstvo spalo. Bohužel však vstávala velmi časně, takže už od rána musel být u ní. Myslel, že tomu nebude jinak ani dnes. Ve svém pokoji se tedy baron oblékl do kalhot, bílé košile a neopomněl si vzít ani zdobenou vestu. Na krk si pověsil řetízek s přívěskem, značící, že je urozeného původu. Kdyby to bylo na něm, tak si tyhle serepetičky odpustí, ale královna na tom trvala. Zapnul si tedy knoflíčky na zápěstí, také si zapnul košili až ke krku a nakonec i vestu. Poupravil si ji. Provlékl opasek se zbraněmi, obul si vysoké kožené boty a postavil se. Několikrát se s úšklebkem protočil v zrcadle. Zasmál se, jak směšně vypadá. Otec by mu řekl své, ale matka by byla pyšná. Bohužel jsou oba pryč a jest neznámo, kdy se budou moct navrátit. Aby tyto myšlenky nevpustil do své hlavy, vydal se ke dveřím. Jimi vyšel ze své komnaty a šel dlouho chodbou, na níž byla pověšené obrazy všech urozených předchůdců. Především tedy králů a jejich potomků. Jeho pohled spočinul na obraze krále, jehož dovedl z války, bohužel mrtvého..ale i tak mu vděčí za to, že je tak, kde je. Nemohl se však dívat na obraz dlouho. Královna nerada čeká. Usmál se tedy na obraz, v duchu mu poděkoval a poté se rozešel ke dveřím královniny komnaty. Před nimi již stál strážný a Philippe se zarazil. "Co tu děláš?" Strážný pokrčil rameny a odpověděl mu, zet královna ještě chce spát a že má Philippe přijít později. Nakrčil nad tím čelo a nemohl uvěřit, co se děje. Přešel tedy ke dveřím a zaklepal. Odtud se ozvalo. "Říkala jsem, ať mě nerušíš. Není mi dobře!" Nevrlý hlas královny byl jasně znát. Tomu se Philippe podivil. "Vaše veličenstvo, to jsem já. Mám vám zavolat léčitele?" Zeptal se zdvořile, ale ozvalo se. "Nee, jen se potřebuji prospat! Přijď třeba za hodinu a teď mi dej pokoj!" Philippe tedy pokrčil rameny a odstoupil od dveří. Strážnému přikázal, ať se od dveří královniny komnaty ani nehne a sám se vydal ze zámku ven.
Dlouho se nebyl projet, jeho kroky tedy mířily do stájí, kde měl ustájeného svého vraníka. Přišel k němu a nejprve se s ním přivítal a dal mu jablko. Poté jej očistil,nasedlal, nauzdil a vyvedl ho ven. Před stájemi už na nic nečekal. Vyhoupl se do sedla, uchopil opratě a koně pobídl do klusu. Vraník švihal ocasem a radostně klusal. Doběhli až do lesa, kde zastavil Philippe koně u studánky. Slezl z něj a koně dovedl k prameni, aby se napil. Sám Philippe pod pramen dal spojené ruce a napil se té čisté pramenité vody. Kůň pil z malého jezírka velkými loky a poté se rozešel k trávě. Začal ji trhat a žrát. Philippe se posadil na kámen a rozhlédl se kolem. Je to už tak dlouho, kdy mohl jen bezstarostně sedět a vychutnávat si zvuky lesa.. bylo to tak uvolňující..

Opilcova rána bývají těžká. A co teprve rána někoho, kdo noci tráví zabavováním jiných. Neria nikdy nebyla zrovna ranním ptáčetem a tak tenhle problém řešila po svém - místo několika málo hodin dopoledního spánku prostě ráno spát nechodila, vyspala se odpoledne a večer bývala zase čilá, přiravná na tisíc a jednu proměn pro společnost, která ji čekala. Už dávno vůči tomu, čím se stala, ztratila výčitky. A tak jsou zrovna ty úplně poslední věcí, která jí přijde na mysl, když vejde v ošoupaných fialových šatech a s rozpuštěnými šaty do stínů lesa. Cítí, jak země pod jejími kroky dýchá, ve vzduchu se stále drží trocha nočního chladu a mezi stromy se prohání paprsky slunce. Nebývala typem, který by přírodu nějak zvlášť miloval, ale před několika lety se postupně naučila oceňovat její dary. A spolu s nimi i tu trochu zakázané moci, kterou právě skrze ně získává. Jako zrovna teď, když tiše prochází mezi stromy a pátrá po specifických rostlinách. Ona ani její kolegyně nejsou imunní vůči malým nehodám, ze kterých by mohly být velké. Naštěstí zrovna Neria, pojmenovaná po jedovatém oleandru, si s takovými případy ví rady.
Postupně do jednoduché látkové tašky přes rameno nasbírá několik rostlinek, jejich listů nebo kořenů a během té doby se dostane dostatečně blízko, aby si všimla bohatě oblečeného muže a jeho koně. Nespokojeně nad tím nakrčí nos. Není si jistá, jestli se jí chce o sobě vůbec dát vědět, natož se pouštět do nějakého rozhovoru. Pak ale sama nad sebou pokrčí rameny. Co by ne. Les není jeho a vůbec, jestli se u nich někdy v noci ukázal, nejspíš bude dělat, že ji nezná. Ještě aby si, jako nějaká malá husička, přidělávala vrásky kvůli jednomu boháči. Pokračuje tedy ve své cestě, docela klidně dojde až k tomu sedícímu muži. ,,Dobré ráno, monsieur..." jen krátké pozdravení doplněné náznakem úklony. Nemá tušení, co je zač, ona ho rozhodně ještě nepotkala ale je docela možné, že chodí za jiným z poupat. Nebo, že je to jeden z mála počestných mužů ve městě. Pokud ji nijak neosloví, neplánuje se zdržet dlouho. Čím dříve najde vše co potřebuje a čím dříve lektvar pro malou Violet udělá, tím dříve ji zbaví jejího outěžku.

Philippe dokonce na chvíli i zavřel oči. Poslouchal zpěv ptáků, šustění listů na stromech a nosem nasával čerstvý vzduch. Konečně měl chvíli volno. Nemusel se producírovat po zámku po boku královny a být zdvořilý na ty panáky. I když ironií bylo, že teď vypadal přesně jako oni. Zapomněl si sundat ty serepetičky. Ovšem byla malá šance, že by zde potkal živáčka. Bylo ještě časně. Všichni spali. Slunce před chvílí vyšlo nad obzor, aby prohřálo zem a paprsky dopadly i na Philippa. Ten oči otevřel. Nejen kvůli paprskům, ale kvůli zvukům, které nedaleko sebe uslyšel. Neohlížel se však. Jeho kůň byl klidný a jen na osobu otočil hlavu, odfrkl a žral trávu dál. Philippe instinktivně sáhl po dýce, jež měl na opasku. V tom však uslyšel neznámý hlas.. patřící ženě. Ohlédl se na ni a zkoumavě si ji prohlédl. "Dobré ráno i vám,madmoiselle." Pronesl a ruku z opasku sundal. Jemu totiž bylo jedno, zda byl člověk chudý nebo bohatý. Všechny bral stejně. Proto jí věnoval i milý úsměv a rozhlédl se kolem. "Co vás přimělo se takto časně vydat právě sem?" Zajímal se a když pohledem zkontroloval koně i okolí, pohled opět upřel na ni. Nevzpomínal si, že by ji někde potkal a to měl na tváře vážně dobrou paměť. Na zámku tím pádem pracovat nebude, ve městě nejspíš taky ne. Proto jej napadlo, zda to není nějaká cizinka. Ovšem, neviděl všechny, ani zdaleka ne. Velkou část chudých obyvatel prostě neznal. Moc se v těchto končinách nezdržoval a když už tam s královnou zavítal, musel dávat pozor na okolí, jestli někde nečíhá nějaký vrah. Tím pádem neměl možnost si prohlédnout všechny lidi, kteří se přišli na královnu podívat a že jich nebylo málo. Což je pochopitelné, protože ne každý den vás navštíví její veličenstvo. On sám se však za šlechtice nepovažoval. Pořád to byl Philippe, syn kováře. I když byl baron, nikomu to neříkal. Teď to z něj ale doslova křičelo a to neuniklo ani očím této dívky. Proto si musel odkašlat. "Ehm, nenechte se oklamat vzhledem, pocházím ze stejné vrstvy jako vy. Není tedy třeba se mi klanět." Ujistil ji s mrknutím oka a uchechtnul se tomu. Nevyžadoval od nikoho, aby se k němu choval jinak, než k ostatním. Bylo to těžko pochopitelné, Philippe si titul zasloužil..ale přece se nikdy do své role barone nevžil. Ženy mu padaly k nohám i předtím, když byl voják. Nebyl v tom žádný rozdíl. Jen měl více peněz, které rozdával chudým. I teď se chystal zlaťák dívce věnoval. Čekal však ještě, jak se bude chovat. Protože nic se nemělo uspěchat.

Všimla si toho malého gesta, ve kterém sahal k opasku, nějak ji ale neznervoznilo. Proč taky? Sama má u pasu nůž a když ho člověk proti někomu použije jednou, klidně to udělá znovu když bude muset. Šlechtic nešlechtic, všichni krvácí stejně. Nad oslovením které pro ni vybral ale vydá pobavený zvuk, cosi mezi odfrknutím a krátkým smíchem. ,,Mademoiselle si nechte od cesty, pane. Jsem Neria, to bohatě stačí." Zavrtí hlavou a jednoduchým gestem ruky si přehodí dlouhé vlasy z ramen na záda. Skutečně neměla v úmyslu nějak dál zavádět rozhovor, muž ale sám od sebe pokračoval a ona se do něj nechala, alespoň pro teď, vtáhnout. Navíc prostě nedokáže odolat tomu, aby tohohle bohatého chlapíka trochu nepotrápila svým suchým - a pro ni možná trochu nebezpečně dvojsečným - humorem. ,,Co když mě sem nic nepřivedlo a bydlím tu? Možná jsem obávaná čarodějnice z místních lesů..." Ostatně, nejednou tak o ní mluvili. Jako o čarodějnici. To všechny ty mastě, lektvary, věštění z karet i ruky. A pár dalších, temnějších věcí o kterých ví jen několik málo zasvěcených. Kdepak, zrovna na ni se Boží tvář neusmívá už dávno a tak se naučila hledat sílu k přežit každého dalšího dne jinde. Zůstává stát na místě, pozorně sleduje, jak se rozhodne na její slova zareagovat.
Nad dalšími slovy se už ale skutečně rozesměje. Trochu hrubě, snad unaveně. Chápe, jak ten nebohý muž svoje slova myslel a o to jí přijdou vtipnější. ,,Tak o tom vážně pochybuju." Nic víc, nic míň. Rozhodně nehodlá otevírat minulost, která je pro ni mrtvá a její smích odezní tak snadno a rychle jako přišel. Zavrtí hlavou, udělá pár kroků k nedalekému keři a pomalu z něj otrhá několik lístků, které až s překvapivou opatrností schová do své brašny. Tohle je zrovna něco, od čeho si ruce zamazat nechce, šťáva téhle rostliny umí zanechat škaredé puchýře. Při tom se na podivně, skoro podezřele vstřícného, šlechtice ani nepodívá, dokud neskončí a neotočí se na něj přes rameno. ,,A co vy? Utíkáte před povinnostmi? Slyšela jsem, že dorazila královna s celou hromadou šlechticů." Minimálně pár z nich už u nás trávilo včerejší noc.

Philippe si ani nevšiml, že dívka zaregistrovala jeho ruku položenou na dýce. Kdyby ano, asi by to nějak okomentoval. Teď se však zabýval jejím posměškem a větou, kterou vyslovila. Kupodivu mu totiž hned sdělila své jméno a on považoval za slušné jí také říct to své. Nejprve si ji změřil pohledem, až se na jeho tváři objevil malý úsměv. "Já jsem Philippe." Mrknul na ni a opatrně natáhnul svou ruku k té její. Uchopil její dlaň a zvedl ji do úrovně hlavy. "Rád vás poznávám, Nerio." Aniž by přerušoval oční kontakt, sklonil hlavu k její ruce a jemně ji líbnul na hřbet. Poté jí ruku pustil a usmál se. Zacházel se všemi ženami stejně, bez rozdílu kvůli postavení. Podle něj si všichni byli rovni a neviděl rozdíl mezi prostou dívkou a urozenou dámou. Obě se narodily nahé. Snad jen v pracovitosti ten rozdíl byl a dost markantní. Urozené dámy neuměly kolikrát ani vařit. Proto Neriu nespouštěl z očí a sledoval ji. Vlasy měla vážně hezké, ale urozená nebyla. Přemýšlel, co by mohla být a skutečnost by jej ani ve snu nenapadla. Po její odpovědi se však musel uchechtnout a znovu ji sjel pohledem. Když vyhledal její oči, promnul si rty. "Pokud tomu tak jest, omlouvám se za narušení území. Jen jsem potřeboval na chvíli vypadnout." Pronesl omluvně a na okamžik zvedl ruce v obranném gestu. Jako čarodějnice mu nepřipadala, spíše víla..i když trochu ušmudlaná.
Nad jejími slovy se však zamračil. "Jsem syn kováře a přadleny. Bývalý voják." Řekl jen, více prozrazovat nechtěl. K čemu by bylo dívce vědět, že se stal osobní stráží královny a baronem, protože dovedl polomrtvého krále domů. Jen, aby se stačil rozloučit se svou královnou a odešel na věčnost. Nerad se tím chlubil a neměl to v úmyslu ani teď. Neriu však se zaujetím pozoroval, jak trhala lístky keře a dávala si je do brašny. Přimhouřil mírně oči a zasmál se. Zavrtěl hlavou do stran. "To opravdu ne, jen mám chvíli volno, tak jsem vzal Diabla na projížďku." Hodil hlavou směrem k černému koni a poté se rozhlédl kolem. "Navíc je tu klid, ten jsem na chvíli potřeboval." Dodal a pohledem zabloudil až k ní. "Smím vědět, k čemu sbíráte ty bylinky? Děláte nějaké čaje nebo snad lektvary?" Zajímal se a pohled upřel na její tvář, která byla jemná jako nějaké šlechtičny, ale umazaná..

Nechá se vzít za ruku, když se jí šlechtic představuje, ale políbení na její hřbet? Kdepak! Se svou packou rychle ucukne zpátky, částečně proto že jí to prostě není příjemné a částečně ze své vlastní tvrdohlavosti. ,,To se dělá, vzácný pane? Schovejte si takové věci pro dámy v drahých šatech." Zní možná maličko kousavěji, než by sama chtěla. Jednoduše je moc podezíravá, neví proč se k ní takhle chová a nelíbí se jí to. Sladcí a rádoby milí zákazníci bordelu mají ke svým způsobům alespoň důvod. Ale ona teď nepracuje a rozhodně si nenechá líbit nic, co se jí jen trochu nezamlouvá. ,,Ještě si zašpiníte ten hezký kabát, když na mě budete moc sahat." Z tónu jejího hlasu musí být jasné, že ji jeho kabátec ani trochu nezajímá. Problém bude jinde, ale kde, to by z ní nejspíš nevypáčil ani stádem koní. Nad omluvou ohledně 'narušení jejího území' jen pokrčí rameny. Nechce zacházet dál se svým, byť částečným, žertem o čarodějnictví. Pořád nemá představu o tom, co je vlastně tenhle chlápek zač a kvítek ani jeho matka by jí moc nepoděkovali, kdyby se jim na prahu objevila inkvizice. Nejspíš by jí nepoděkovali vůbec.
,,Tak vidíte, mám pravdu." Znovu dál nevysvětluje, jak svá slova myslí, po tom co jí prozradil svůj původ. Jen ho docela drze sjede očima od hlavy až po špičky nohou, než přejde ke keři, který začne obírat. Poslouchá pak Philippeho smích i vysvětlení toho, co v lese vlastně dělá, myslí si o tom ale svoje. Koně mu přece může projet kdokoli ze služebnictva, když na to přijde. Spíš se drží své původní teorie o tom, že prostě od dvora na chvíli utekl. Jestli jí nelže ohledně toho že ke svému majetku přišel pomalu jako slepý k houslím, nejspíš to pro něj musí být trochu... zahlcující. Sesbírá správný počet listů z keře a otočí se zpět k muži, jehož pohled na sobě cítí skoro celou dobu. ,,Na odpočívání jsou i lepší místa než les..." Nadhodí tentokrát s jistým náznakem jemnosti a zcela cíleně nechává větu vyznít. Je hezký, mladý a má peníze. Madame by z takového zákazníka byla nadšená a Neria by třeba vyškemrala další den volna, za odměnu. ,,Myslíte, že vám čarodějnice jen tak poví svoje tajemství?" Sebevědomý úsměv se jí mihne po tváři, když udělá dva krátké rychlé kroky směrem k němu. ,,Třeba bych vás ještě vylekala, vzácný pane..."

Philippe překvapeně zamrkal po jejím ucuknutí, ale dál to nijak neřešil. Na její uštěpačná slova se ušklíbl. "Nedělám rozdíly mezi lidmi. Všichni jsme si rovni. Narodili jsme se nazí a všechny nás zahrnou hlínou, i když ...některé spálí." Řekl jen a pokrčil nad tím rameny. Nad její následnou poznámkou však musel nakrčit čelo. "Já na vás snad sahám? Jen jsem chtěl udělat zdvořilé gesto. Netušil jsem, že se vás to tak dotkne." Sice to byla chudá dívka, ale měla v sobě mnohem více drzosti, než kdejaká šlechtična a zřejmě si o sobě i hodně myslela. Takové dívky se mu příčily. Neměl rád arogantní nány a bylo jedno, zda byly urozené, či ne. Proto se i jeho přístup k ní pomalu začal měnit. Chtěl mít chvíli klidu. Ovšem, neměl by problém si popovídat, ale ne s takovou ženštinou, která nejspíš o povídání nestojí. Dávala to najevo čím dál víc a Philippe vážně neměl náladu z ní něco páčit.
Na její slova nic neřekne. Nebude se s ní dohadovat. On sám nemusel ty urozené dámy a panáky, ale nikdy se k nim nechoval drze jako tato dívka. To, že byla z prostého rodu, neznamená, že musela být hned drzá. Chovala se jako nevychovaný spratek, který by si zasloužil výprask. Philippe však neměl náladu ji přejmout přes koleno a naplácat jí. Prostě se po její poznámce zvedl. "Nejspíš máte pravdu a když vám tu tak vadím, půjdu jinam." Oprášil si kabát a už se chtěl vydat směrem ke koni. Sjel ji pohledem a ušklíbnul se. "Asi ne, ještě bych ji mohl nechat upálit." Propichl ji pohledem a řekl to poněkud vážným tónem. Po její další větě mu však pobaveně cuknou koutky do stran. "Mě jen tak něco nevyleká." Mrknul na ni a když si kůň všiml, že pán vstal, vydal se k němu. Zastavil se kousek od Philippa a frkl na dívku u něj. Dokonce na ni i vycenil zuby a zašklebil se. Uši měl sklopené dozadu ve varovném gestu. To byl důvod, proč na koni jezdil jen Philippe. On jediný ho zvládal. Ne nadarmo dostal kůň takové jméno. Proto také k nimi Philippe vyrazil a okamžitě ho chytl za opratě. Byl by schopen Neri i kousnout nebo kopnout. Párkrát nervózně hrábl kopytem v zemi, až ho pán uklidnil. Pohladil ho po krku a kůň sklopil hlavu k zemi.

,,To jsou jenom řeči. Sice hezké, ale řeči... možná vám na ně naletí nějaká husička z města, mě s nimi ale zrovna moc neoslníte." Všichni jsou si rovni. To určitě. Svět takhle nefunguje a ona to ví na vlastní kůži. Ohledně toho aby na ni nesahal se už nevyjadřuje. Pravda, začala na to být poněkud háklivá, hlavně v posledních letech. Jednoduše neví proč by na ni měl jakkoli sahat kdokoli pokud o to ona nestojí, nebo jí za to nezaplatí.
,,Dejte pozor na medvědy. Prý občas někoho v lese sežerou..." broukne za ním, když se zvedá. Vlastně by jí moc nesešlo na tom, kdyby odešel. Stejně na ni čeká malá Violet, která nespíš už tak třikrát stihla proklít každého chlapa ve městě, který by mohl být případným otcem nechtěného dítěte. Z temných, vážných slov o upálení jí zamrazí, na moment se jí zježí jemné chloupky vzadu na krku. Jistě, že nechce zemřít a už vůbec ne takhle. Nehodlá ale vlnu strachu, která jí projela tělem, ukazovat více než je nutné. ,,Když vás jen tak něco nevystraší, není důvod volat na obyčejnou holku inkvizici, no ne? Chudáci mají určitě celé hromady práce." Možnost toho, že by ho přivedla jako dalšího zákazníka do Domu poupat se před ní rozplyne jako dým. Nejspíš by jen dělal problémy. Krátce, nespokojeně se podívá po koni, přendá si tašku z jednoho ramene na druhé a kývne dál k lesu. ,,No jen běžte. Medvědi už čekají." Je to jen náhoda. Dojem. Co jiného by to mohlo být? Z nedalekého křoví se po jejích slovech s poplašeným křikem zvedne pár ptáků a zamíří k nebi. ,,A na mě čeká práce."

Nastal konečne deň lovu na ktorom sa dohodli. Čakal na dohodnutom mieste a nebol sám. Bola to štvorica mužov ktorá ho doprevádzala a medzi nimi dvaja starší lordi jeho otec a jeho známi ako aj dvaja mladí šľachtici, mali tak devätnásť. Obdalej už za bránou sedeli na koňoch dámy. Dve ženy v obrovských šatách, jedna z nich mala jemné vlasy gaštanovej farby vypnuté do vrchu a pehy, druhá bledé vlasy a oči výraznej farby pripomínajúc olivové plody. Ešte nemal to potešenie tieto dámy spoznať no jedna sprevádzala starého známeho jeho otca, bola jeho dcérou a druhá našla zaľúbenie v mladom lordovi na gaštanovom koni. bol to jeden tých dvoch mladých lordov. Mal tmavé vlasy, útlu postavu no na perách stále úsmev. Pôvodne mali ísť len oni, mladšia partia s Claudiusom na lov. Ale nedokázal odmietnuť svojho otca ktorý im vybavil že si pôjdu zaloviť do kráľovských lesov. Čakali na kontesu. A dámy sa zatiaľ vejárami snažili schladiť, nedivil sa im, vyzerali že vďaka korezu za-chvíľku prídu o posledný vzduch. Na lov dnes zobral len tri zo svojích psov. Dva šedé chrti a jeden väčší čierny. Milé tvory ale aj skvelý lovci. A v neposlednom rade ich sprievodom boli i služobníci. Na naložených koňoch niesli všetko pre pohodlie dám ale i víno pre mužov.

Už od okamžiku, kdy jsem rozlepila oči a nedobrovolně se rozhodla vstát z příjemně vyhřáté postele, ze které mě matka začala vyhánět, jsem poslouchala její radostné řeči o tom, jak je ráda, že se konečně nebudu celý den ,,poflakovat" a konečně taky vyrazím ven, poznávat pár nových lidí. Byla doslova unesená z toho, že mě nějaký de Malherbe pozval na lov, netušila jsem co na tom vidí, nebo co si od toho slibuje, až mě z těch jejích keců pomalu ale jistě začínala bolet hlava, a tak nějak mi ona sama nedobrovolně podstrkovala pocit, že se mi vlastně nikam nechce, a možná ani nepůjdu, jen proto aby už konečně zmlkla a nahodila nějaké normální téma, o kterém bychom se mohly bavit. K mojí smůle přestala až poté, co jsem připravená vyrazila ven, snad až ochranitelsky mě doprovodila až k předem nachystanému koni. Jako vždy, i tentokrát jsem si půjčila toho jejího, klidnou kaštanovou klisnu, potomek otcovy klisny, která bohužel před pár lety zemřela.
Hodiny začaly odbíjet celou hodinu, když jsem v dáli spatřila již chystající se družinu. Tak nějak mě překvapilo, že toho berou tolik na pouhých pár hodin. "Omlouvám se, Jasnosti, že jsem nedodržela svůj slib být tu o minutu dříve" pověděla jsem směrem ke Claudiusovi a až nevinně se nad svými slovy pousmála, přičemž jsem automaticky a zdvořile pozdravila také ostatní, kteří měli dneska vyrazit na lov.

Jeho otec mal plno otázok kto je tá mladá slečna ktorá príde a z kade sa poznajú a ako dlho. Samozrejme že jeho otec a druhý starý lord museli mať okolo toho rečí viac ako dosť. Prestali až keď sa jedna z dám vzadu rozosmiala nad vtipom tej druhej a v tom prišla i ona. Marie. Niesla sa na gaštanovej kobyle a v sedle pôsobila kľudne a elegantne, tak ako by sa od nej i očakávalo. Keď prišla k nim jeho šedý kôň len prešliapol na mieste pričom psi na dlhých vôdzkach len medzi sebou zaštekali. Než sa znova kludne usadili. "Nerobte si starosti kontesa." Povedal s úsmevom Claudius. Jeho otec sa zdvorilo uklonil, bolo vidieť po kom má Claudius svoje výrazné črty, bledé vlasy. Pozdravil a pomaličky sa vydal na cestu, všetci ju privítali dokonca dámy bez nejakých zbytočných rečí, jej venovali úsmev než pohnali kone do kroku. Služobníci prešli okolo nich a slušne Marie pozdravili takisto. "Vaša Excelencia." A tak i Claudius pomaličky popohnal koňa do kroku. "Dnešní lov bude zaujímavý. Vďaka otcovi sa odoberieme do kráľovských lesov. Pozornosť jej veličenstva môžme uloviť pár bažantov." Objasní vlastne kam mieria a čím je tento lov tak výnimoční.

"Dobře" zamumlala jsem potichu a spíše pro sebe, takže mi bylo jedno, zda mé slůvko zaslechl či nikoliv. Jeden by až řekl, že máte odlišné otce pomyslela jsem si, v přítomnosti tolika lidí jsem to ale říkat nechtěla, tak nějak jsem tušila, že by někoho má slova mohla značně pobouřit, ne-li poté samotného Claudiova otce, i když samotnému Claudiusovi bych to nejspíše řekla, přece jen byl onen mušketýr označen jako černá ovce a nijak proti tomu nenamítal, a mě jaksi poháněla zvědavost zjistit, co se stalo, že ho takto nazývají, dokonce i on sám.
"To je od Jejího Veličenstva velmi velkorysé" odvětila jsem poklidným tónem hlasu a nechala koně, ať s ostatními udržuje tempo, ačkoliv se klisna chtěla spíše projít a nejspíš se - podle její rychlosti kroku - asi i pokochat pohledem na okolí. Byla jsem ráda, že nemá jakékoliv nutkání být úplně vepředu, popřípadě někam uhánět, nebyla jsem tak skvělým jezdcem abych jí dokázala v nějaké větší rychlosti zvládnout. Díky bohu mě myšlenka na rychlou jízdu netrápila, klisna pode mnou byla opravdu skvěle klidné povahy a ani splašení u ní by bylo dost nezvyklé.

Všetci išli pomaličky napred pred nimi až na dámy obďalej za nimi ktoré si dávali na čas a pomaličky sa rozprávali jedna s druhou. Pôsobili priam chvíľkami očarené z prírody a sem tam z nedostatku kyslíka. Psi mu už vodil už jeho otec. Mal z jeho psov radosť. A tak prečo nie, na moment to nikomu neuškodí a bol to on čo ho naučil ako s nimi zaobchádzať. Šiel po boku Marie. Jediné čo bolo počuť bol klepot kopýt o cestičku ktorá pomaličky viedla do hlbín lesa a dámy a mužov ako sa spolu bavia ale mali sté súkromie. Ktoré im dávalo možnosť i privátnejších rozhovorov. "Ak dáme stranou moje postavenie, máte niečo na srdci čo by ste sa chceli spýtať? Úprimne, čokoľvek. Odpoviem vám ak budem poznať sám odpoveď. " spýta sa jej vážne no s úsmevom. Pričom len jemne vodil koňa ktorý si potichu vykračoval ako mal

Poněkud jsem si užívala ten klid, který tu panoval, pokud jsem do toho neposlouchala tichá slůvka, která se ke mě sem tam donesla, i když se muži vpředu i dámy za námi bavili, rozuměla jsem jen pár slovům, a tak jsem z jejich konverzace nedokázala vyvodit nic důležitého, nic co by stálo za to nenápadně odposlouchávat, a tak jsem se na jejich konverzace nikterak nesoustředila. Rozptýlení jsem poté získala až od Claudia, který na mě promluvil. Stočila jsem k němu svůj poněkud překvapený pohled. "Nemusíte se obávat, kdybych měla cokoliv na srdci a týkalo se to vás, řekla bych popřípadě bych se zeptala, Jasnosti" pronesla jsem poklidným tónem hlasu a věnovala mu milý úsměv. "I když, pokud mohu.." odmlčela jsem se na pár krátkých vteřin a jemně se naklonila do strany blíže k němu, ačkoliv zase tak, abych z koně nespadla. "Když jsem spatřila vašeho otce, musím se přiznat, že mě napadlo, zda nemáte s bratrem jiného otce. Opravdu si nejste podobní" pověděla jsem tišším tónem hlasu, aby mě popřípadě nikdo neslyšel. "A pokud se mohu zeptat.. proč se i sám váš bratr označuje jako černá ovce rodiny?" dodala jsem a povytáhla zvědavě obočí, "pokud to samozřejmě není nějak.. osobní. Však víte" usmála jsem se.

Nad jej slovami sa mile pousmial, veril v ich pravdivosť. U nej mal istý pocit že to nie je žena klamu. Ale pravdy, ktorá sa bála len božieho hnevu. Už jemne pootočil hlavu v pred keď pokračovala a vyslovila slovu nesmelú otázku. Chápal prečo šepce a prečo nechela aby to nikto počul, bolo by to viac ako neslušné spytovať sa takéto otázky. No nemal jej to za zlé, pýtala sa predsa znova an to čo ju už predtým prekvapilo. "Môj brat toho má viac ako dosť spoločné s mojou zosnulou matkou. Má jej oči a dokonca vlasy. No nikdy sa nepochybovalo o tom že silu má po otcovi." šeptne k nej naspeť. "Sme dvojičky, kontesa. Nikdy nebol dôvod pochybovať o tom že krv môjho brata je rovnako čistá ako moja." venoval jej krátky pohľad pričom si dával pozor na to aby ich skutočne nikto nepočul i keď takto by sa jednému zdalo že spolu flirtujú. "Nie som najlepší brat, no i tak by som mu neprial nič zlé. Čierna ovca dostal pomenovanie odo mňa v detstve, viete aké deti vedia byť." zamlčal sa než pokračoval. "A však sám používa toto pomenovanie na seba, už istý čas. Budú tomu štyri roky.Pochybujem že by vám to môj brat niekedy povedal." povie až ako si tajuplne ale stále neprezradil čo bola ona udalosť čo jeho brata utvrdila v myšlienke že je čiernou ovcou.

Jakmile mi odpověděl, přestalo se mi to líbit, už jen z toho důvodu, že se vlastně zmínil o své, a tudíž tedy jejich matce, mrtvé. Už jen z toho jsem měla špatný pocit, sama jsem jen zřídka kdy mluvila o otci, pokud to bylo nezbytně nutné, mrtví se měli jednoduše nechat mrtvými a ne je vytahovat, ne když člověk nechce, a opravdu jsem neviděla do Claudiovi hlavy, tudíž jsem nemohla určit, zda mu odpověď nějak nevadí nebo se v hlavě zmítá na i coby jediné slůvko o matce, prozatím to ale vypadalo na první možnost. Nechala jsem mu tedy prostor a nijak mu do slov neskákala, už jen z toho důvodu, že jsem to sama neměla ráda a také jsem to považovala za akt naprosté neslušnosti.
"Ah tak, takže za tím není nic podstatného" pověděla jsem, jakmile Claudius domluvil a jemně se nad tím usmála, "bratr na sebe musí být nejspíše hodně přísný, když se tak sám dobrovolně nazývá" dodala jsem ihned po svých předchozích slovech a přestala se k němu tak naklánět, znovu jsem se v sedle narovnala a pohled přesunula před sebe, přičemž jsem očima sledovala cestu a sem tam i okolí.

Ako sa tak rozprávali pomaličky pustili známu cestu keď vpredu jeho otec a mnohí ďalší zabočili k samotnému kráľovskému lesu. Stačila chvíľka ako šli bočnou cestou ktorá do tohto lesu vstupovala a len sa ponoril do šumu lístia. Len medzi obrovskými kmeňmi sem tam prenikalo svetlo cez lístie. Pôsobil les priam malebne. Nič podstatného, ako pre koho. pomyslel si nad jej slovami. Možno by bolo ale predsa zaujímavé sledovať jej reakciu na jeho slová, na to čo sa stalo. Prečo kontesa mala taký záujem o jeho brata? Sám by jej to i tak nikdy nepovedal nechcel o tom už počuť ani od rodiny. "Viete zomrela mu jeho prvá láska. Žena i s jeho nenarodeným dieťaťom. Ale prísny bol k sebe už skôr, toto ho len utvrdilo." poznamená a odtiahne sa od nej. Ako šli z nenazdajky sa ozval šuchot v neďalekom kroví. Bola v ňom srna, zdvihla hlavu a rýchlo sa rozutekala preč ho hlbín lesa. Jeho otec so psami šiel napred a pokračovali k miestu kde často vydali bažanty počas dní ako je tento.

Musela jsem se nepatrně usmívat nad krásou zdejší přírody, a sem tam jsem v myšlenkách přemýšlela nad tím, zda má pouze Francie takto krásnou přírodu, nebo je to i všude na světě tak nádherné jako právě tady. Zároveň mi klid okolo napomáhal k tomu zapomenout na strasti obyčejného života, nebo to bylo tím, že se tu kolem nepohybovali žádní další lidé? I tak jsem zcela zapomněla na to, že je země momentálně prolezlá všemi různými nemocemi, které mohou člověka snadno poslat pod zem. Úsměv mě přešel okamžitě, co Claudius promluvil. Neodvážila jsem se na něj ani podívat.
"Tohle jsem zrovna vědět nepotřebovala" odvětila jsem až hrubým tónem a musela se nad jeho slovy nespokojeně zamračit, "té ženy a jejího nevinného dítěte mi je samozřejmě líto, ale myslím si, že tohle je osobní věc vašeho bratra, a je jen na něm, zda chce aby to někdo věděl" dodala jsem vzápětí, takže nemáš sebemenší právo to vykládat cizím lidem! projelo mi hlavou, to už jsem ale nahlas raději neříkala, a očima se stále soustředila na cestu a potažmo i na okolní přírodu.

"Nemyslel som si že niekto to chce vedieť. Nehovorím to na počkanie kontesa. No pýtali ste sa ma úprimne. A ja som vám úprimne odpovedal. I keď je to žiaľ pod etiku." povzdychne si ale nepozrie na ňu. "Ospravedlňte ma, nemal som právo to povedať."  povie až pokorne. No chcel jej objasniť prečo jeho brat sa nazýva tak ako sa nazýva. A tá reakcia. "Berte to ako malé tajomstvo, kontesa. Nikto okrem rodiny či starých známych o tomto nevie." Jeho brat sa snažil natoľko zabudnúť na všetko okolo toho že žil v kasárňach mušketierov pričom sa vzdal mnohých požitkov svojej rodiny. Jeho brat sa snažil z toho dlho dostať už nejakú tu dobu. Úsmev mu na moment ti zmizol. Keď tu muž spredu sa spýtal či to počuli. Všetci stíchli keď sa ozvalo typické škriekanie bažantov. Prerušovaný škrekot ktorý sa zdal že sa ozýva, bolo ich tam viac. Dámy zosadli z koní a sluhovia pod nimi okamžite rozložili malé ľahko prenosné stoličky a stolík ku ktorému sa usadili, bola to malá lesná čistina. "Idete alebo sa pripojíte k slečnám?" spýta sa zdvorilo. Pričom popoženie koňa za otcom a jeho priateľmi. Ktorý šli za spevom bažantov.

Měla jsem na jazyku slova o tom, že tohle mi zrovna jako upřímná odpověď nepřijde, ale svá slova jsem dokázala spolknout rychleji než jsem je vůbec vyřkla nahlas. Bylo mi jeho bratra líto, ani jsem si nedokázala představit, jaké to pro něj muselo být. Sice jsem sama přišla o více jak polovinu rodiny, přesto pro mě největším zásahem byla otcova smrt, ze které jsem se ale dokázala dostat, jen skrze myšlenky o tom, že je teď na mnohem lepším místě. Jak to ale vnímal jeho bratr mušketýr? Těžko říct, ale asi špatně, když dá se říci odešel z domova a připojil se právě k modrokabátníkům.
Jediné štěstí, že to proti vašemu bratrovi nikdy nepoužiju pomyslela jsem si po jeho slovech o tom, že to mám brát jako tajemství. I tak jsem si stála za tím, že to je jednoduše vůči jeho bratru hnusné, říkat lidem upřímné odpovědi s jeho tajemstvími. Rozhodla jsem se pro ty dvě dívky, které se rozhodly si tam rozložit věci, tak nějak jsem si chtěla všechno přebrat v hlavě, nejlépe v jistém soukromí a odloučení od Claudiuse.
"Řekla bych, že mé místo je u dam" odvětila jsem poklidným tónem, leč bez úsměvu, snad jako bych ho chtěla dokopat k tomu, aby se za vyzrazení onoho tajemství omluvil. Bez dalších řečí jsem koně otočila směrem ke dvěma dívkám a slezla z něj jen pár metrů od nich, překvapivě mě uvítaly s úsměvem, za což jsem byla ráda.

,,Ako sama poviete, kontesa." zdvorilo k nej odvetí a už sa otočí a s koňom sa tryskom rozbehne za ostatnými mužmi. Boli tam nejakú tú dobu než sa začínali ozývať výstreli a štekot psov. Samotnému sa mu podarilo jedného celkom presne streliť, bol to krásny kus. Dosť veľký s bohatým farebným perím. Ďalších dvoch dostal jeho otec, i keď s jedným museli napomohnúť psi, kedže postrelení do nohy ešte chvíľku kríval behom preč. I tak však ostal celkom v celku, len jednému z psov trčalo pár pier z papule. Dámy zatiaľ mali čo diskutovať celkom si vychutnávali dobroty z mís ktoré doniesli sluhovia. Dokonca sa snažili pripojiť do konverzácie i Marie. S tým či je to jej prvý lov. Jedna z nich mala skutočne vysoký tón hlasu. Keď neďaleko dám na jednej z ďalších čistín sa v kríku pohol oranžový huňatý chvost, líšky. Práve sa však muži blížili speť i s pár úlovkami ktoré mali nakoniec sa podarilo chytiť ešte posledného ale bolo to viac ako dosť, štyri. Nechceli veľký lov a predsa jedna z tých ulovených krások bud je dar pre kráľovnú za jej veľkorysosť. Keď sa blížili cválal Claudius popri mladom barónovi. No ten v momente keď uvidel líšku až výsostne sa usmiala a chcel vystreliť v tom mu však Claudius rýchlo ruku zdvihol do vzduchu. Zbraň vystrelila do vzduchu a líška ušla. Claudius len nespokojne pozrel na baróna ktorý si chcel dokázať lepšie lovecké schopnosti. ,,Mal by si sa krotiť. Tu nemôžeš loviť čo chceš." zasyčí na neho Claudius a jeho otec sa len dobre baví s barónom vpredu než došli k dámam a zosadli z koní. Tí dvaja však začali rozoberať ktorý úlovok je najlepší a Claudius Len zosadol z koňa a pozrel sa smerom k líške.

Dvě dámy se bavily o svých věcech, a sem tam se mě snažily do jejich konverzace také vtáhnout, ale už při prvních několika minutách jsem si dokázala všimnout toho, že jsou oproti mě zcela jiné. Rozjařené z toho, že je muži někam pozvali, doslova jimi a plno dalšími naprosto unesené, jako by byly obě ze zcela jiného světa, kde muži vůbec nejsou. Dokáží ženy opravdu řešit pouze opačné pohlaví? povzdechla jsem si tiše po několika dalších minutách, kdy se nebavily o ničem jiném. Chci se zabít.. pomyslela jsem si po několika dalších, kdy jejich konverzace nijak neustávala a já začala být natolik zoufalá, že jsem dokonce ani nevnímala výstřely v dálce, na místo toho jsem začala sledovat okolí, a tomu se mlčky věnovala do doby, než se kousek od nás ozval výstřel, který mě znovu vtáhl do reality. Byl až moc blízko na to, abych ho přeslechla, otočila jsem se tím směrem a jen spatřila Claudia, jak nadává na jiného šlechtice. Copak? Ulovil toho víc než ty? pomyslela jsem si provokativně, a jen se nad myšlenkou nepatrně pousmála. Zároveň jejich návrat znamenal, že už tu s těmi slepicemi nebudu příliš dlouho sama.

Nepáčilo sa mu že chcel vystreliť na líšku, nemal na to právomoc, nie tu. Toto nebol jeden z divokých lesov. Kde by si jeden zastrieľal pre zábavu. Tu stačí že i jeho vlastné psi zahryznú do vysokej zvere jej veličenstva a mohli by byť utratené ako lusknutím prsta. Pozrel na dámy, mladí baron s úsmevom zoskočil z koňa a uzdu dal do rúk jedného zo sluhov kým sa sám vybral k jednej z dám, k tej s vyšším hlasom. A ak by si mal vybrať kto by mal byť vinný za jeho chybu radšej barón ako jeho psi. Stavil by sa že by to skúsil zviesť na jeho psa v prípade problému. Potľapkal svojho koňa po krku a podvihol zrak ku kontese. Jeho otec sa chválil starému lordovi ktorý si prezeral psi a popíjal víno z čutory so svojimi úlovkami. No ako mladý barón šiel sa svojou priateľkou. Venoval jej spočiatku galantný bozk na chrbát ruky než ju k sebe pritiahol a objal so slovami že keby nebolo Claudiusa mohla si domov odniesť i líščí kožuch. Tá do tváre sčervenala a pozrela až vyčítavo na Claudiusa ktorý keby nebol na verejnosti asi by len pretočil očami. Keď v tom podišiel k Marie. ,,Bavili ste sa tu dobre? Alebo sa ideme prejsť na koňoch po lese?" šepne k nej.

Překvapeně jsem zamrkala, když se k té dívce přihnal baron. Zajímalo by mě, zda by jsi se k ní choval takhle, kdyby jsi věděl, po kom všem tvoje milenka kouká pomyslela jsem si při pohledu na ty dva, dívka mi ale neudělala nic zlého, nic co bych jí mohla oplatit, a tak jsem o jejích slovech mlčela, přesto jsem si pamatovala většinu jmen na jejím seznamu žádaných chlapců. Jaká to škoda, že mezi nimi nebylo slyšet jméno toho barona. Otočila jsem hlavu na Claudiuse a jen se nepatrně usmála. "Samozřejmě, děvčata mi byla skvělou společností" odvětila jsem a zvedla se na nohy, "ráda bych se ještě projela, když už jsem venku" dodala jsem nakonec a jen letmo postřehla pohledy obou dívek, až mi té poslední bylo líto. Měla tu snad ona také někoho, nebo jen svou kamarádku, která při baronově příchodu o ní ztratila skoro celý zájem? Přešla jsem ke sluhovi, který držel uzdu mého koně a za jeho pomoci se dostala do sedla. Asi bych se už měla naučit i sama vylézat pomyslela jsem si s menším ušklíbnutím.