Královský les - lov zvěře je zakázán

Pozrel na mužov a dámy pričom ju počúval. Otočil sa k nej. ,,Tak poďme." Otočil sa znova k ostatným a pozrel i smerom na svojho otca. Ospravedlnil sa a vydal sa rovno za Marie, chcel jej pomôcť na koňa ale služobník to stihol rýchlejšie. Podišiel on k svojmu žrebcovi a naskočil na neho ešte odopol zo sedla visiaci úlovok dvoch bažantov a podal ich otcovi nech s nimi naloží ako chce. Pozrel na psi ktoré obstarával jeden zo sluhov a tak mu venoval až prísny pohľad nech sa im neskúsi nič vstať. Kútiky úst mu cukli do malého chvíľkového úsmevu, ktorý sa zjavil rovnako rýchlo ako zmizol. Pričom pohľad mu smeroval na kontesu. Popohnal koňa k nej a zastal. ,,Tak poďme." poznamená až s istou jemnou provokáciou v hlase a vydá sa krokom do hlbín lesa.

Zhluboka jsem se nadechla a musela se pousmát nad tím, když mi přestalo tolik zvonit v hlavě. Zvláště mě tedy poté iritoval vysoký hlas té dívky, až mi to v jednu chvíli děsně rvalo ušní bubínky, převážně poté co se začala smát, i když její smích spíše připomínal pištění. To se mužům líbí? Mít vedle sebe píšťalku? zamyslela jsem se nad tím, a nejspíš bych si to i v mysli rozebírala, kdyby se po mém boku neobjevil Claudius a nepromluvil. Nic jsem na to neřekla, jen jsem se zlehka pousmála a zamlaskala na koně, který se s klidem rozešel dál, respektive se držel ani ne necelý metr od koně na kterém seděl právě Claudius, celkem mi to vyhovovalo, být takto vzadu, stále jsem se nerozhodla zda se s ním budu bavit i přesto, že vyzradil tajemství vlastního bratra, nebo s ním znovu navážu konverzaci. Sám v mých očích dosti klesl, co je to pak za člověka, kterému se v podstatě nedá věřit, když vyzradí i to nejhlubší tajemství vlastní rodiny?

Pomaličky ale isto sa obaja strácali spolu medzi kmeňmi stromov, ďalej a ďalej od ostatných ktorí ich na lov sprevádzali. Claudius sa pomaličky niesol s kľudom na svojom hnedom žrebcovi. Vystretý v chrbte a s istou eleganciou. Nad ich hlavami sa ozýval najrôznejší spev vtákov a lístie sa len čas od času rozkymácalo v jemnom vetre ktorý spolu s so šumom priniesol vždy i osviežujúci chládok. ,,Tak čo si myslíte o love? Úprimný názor kontesa? Nebudem vám to mať za zlé. Dnešný lov bol...svojský." nakoniec s maličkým povzdyhcnutíma  zamlčaním prizná. Barón ho skutočne naštval s tým keď chcel uloviť líšku ale nedokázal tomu inak pomôcť. A na druhú stranu ďalej od zvyšku obecenstav bolo lepšie, barón mal divný zvláštny vkus na ženy ktoré svojím hlasom pripomínali pávy. Než ľudí. Claudius uvažoval a svoje úvahy nechal ísť i na povrch, pôsobil zamyslene no i tak sa mu po chvíľke k očiam plným zamyslenia vynoril i jemný úsmev na perách.

Dala jsem si pár pramínků vlasů, které mi vítr odfoukl do tváře a kde mě nepříjemně zalechtaly, za ucho a nadále hleděla před sebe. Musela jsem se jen nepatrně pousmát nad tím, když už jsem zbytek naší společnosti neslyšela a konečně mi tolik přestalo zvonit v uších z toho smíchu té dámy. Tak nějak jsem si byla jistá tím, že kdybych tam seděla ještě nějakou dobu jen s ní a její kamarádkou, pravděpodobně by mi buď praskly ušní bubínky, nebo by se mi její smích vryl natolik do paměti, že by mě pronásledoval i ve snech. Ticho přerušil až Claudis, který se vyptával na můj názor ohledně lovu. Wow, moc jsem si ho užila, hrozná zábava pomyslela jsem si ironicky, to jsem mu ale opravdu říkat nechtěla, nerada bych vypadala jako děsně negativní člověk, kterému většina aktivit přijde naprosto nudná a nezáživná, i když tomu tak doopravdy bylo, ale čas od času jsem to dokázala překousnout. "Třeba s vámi příště pojedu a porovnám vaše schopnosti co se týče lovení zvěře" pronesla jsem a koutky úst se mi jen nepatrně stáhly do úsměvu. "Řekla bych, že by to bylo mnohem lepší, než sedět a poslouchat ten pronikavý smích. Ještě teď mě z toho bolí uši" dodala jsem, jen při pomyšlení na smích oné dámy jsem se musela až otráveně ušklíbnout. Doufala jsem jen, že cestou zpátky bude hodně daleko ode mě a mého sluchu, který si toho v její přítomnosti vytrpěl dost.

Len pozrel na ňu a trochu spomalil aby šli bok po boku. Predsa bolo viac ako len zaujímave a nezvyčajné počuť o tom že by si chcela porovnať schopnosti v love. Keď dodala čo dodala o smiechu dámy musel sa do široka usmiať. ,,Sám nechápem čo na nej barón vidí ale nemám mu to za zlé. Možno mu predsa len učarovala. A čo viac sám si myslím že v istých veciach sa k sebe až náramne hodia. A čo viac, možno nabudúce na jej smiech príde zver k nám i sama." Posledné veci podotkol až uštipačne s pobaveným v hlase a istou chýbajúcou vážnosťou čo jeho slová len príjemne odľahčovalo. ,,Možno ma vy zasvätíte do niečoho čo skutočne rada robíte vy." Nejaké pozvanie na omšu? Neprekvapilo by ho to či čajový večierok s jej matkou? Kto vie. Potľapkal svojho koňa po krku a potom sa len porozhliadol okolo nich. Mal rád tieto výlety v prírode i lov. Bol to jeho únik od bežného dňa.

Nad jeho slovy jsem lehce povytáhla obočí, ne-li rovnou protočila očima. "Zvěř že by se hnala za tak otravným zvukem? To bych spíš řekla, že tu zvěř odláká, pokud se i coby jenom potichu zasměje pronesla jsem a jen se na Claudia na pár vteřin podívala, než jsem svůj pohled přesunula zpátky dopředu, abych viděla na cestu, i když na tak klidném koni jsem se opravdu nebála ničeho, a pochybovala jsem, že by byl kůň natolik hloupý, aby o něco zakopl, nebo šlápl do výmolu a něco si s nohou udělal. Nebyla to hloupá zvířata, stejně jako ostatní druhy, dokonce i myši byly chytré!
"Myslíte?" ušklíbla jsem se a stočila k němu opět své oči. "V tom případě přiveďte i svou sestru, a oba dva vás naučím vyšívat" dodala jsem a musela se tomu pobaveně usmát, ta představa byla opravdu k popukání, i když jsem dávala dost malé šance tomu, že by opravdu přišel a chtěl se naučit šít, nebo dokonce zpívat! Muži se odjakživa učili jak zacházet s mečem, jak nejlépe jezdit na koni, a plno dalších mužských věcí, kdežto ženy to pozorovaly za okny při hodinách tance, zpěvu nebo právě vyšívání.

,,Myslím si že áno, nie vysoká zver ale keď si vezmeme do úvahy také vtáky, tokáne, bažanty. Možno za jej hlasom pobežia i pávy z kráľovských dvorov." poznamená dramaticky s úsmevom na perách. Ktorý mu ostane i keď spomenie jeho sestru a vyšívanie. ,,Možno by mi to šlo. Treba skúsiť ale nehovorte dva krát. určite sestru zverím do vašich rúk. Kontesa." povie k nej a jej slovám až s istotou. Vážnosťou ktorá po chvíľke pominula a začal sa nad tým len potichu smiať. Potichu, bolo to počuť ale nebol to hysterický záchvat smiechu ani nič čo by jednému zničilo sluch. ,,Ak máte vo vašom sídle piano, rád by som nám pri tom vyšívaní i zahral. Samozrejme nie ak by ste o to nestála." potľapal koňa po krku ale ten pomaličky ale iste s ním an chrbte zastal. Keď pred sebou zbadali v diaľke pomedzi stromy medveďa. Pomaličky spásal čučoriedky a iné lesné plody aby obohatil svoju stravu a pomaličky chytal ďalšie zásoby. Sám vedel že bude lepšie keď nepôjdu bližšie k nemu no pohľad to bol pekný, srsť sa mu leskla a bolo vidieť že zviera je v bohatom lovisku. Nemal byť prečo zbytočne agresívny. ,,Ďalej by sme zrejme nemali ísť, nie tadeto." povie potichu k nej.

Ah, ti hrozní pávy, co v jednom kuse řvou? Ta dáma by se mezi ně perfektně hodila, kdyby svůj tón ještě zvýšila. Třeba by si mysleli, že je nějaký jejich druh v nesnázích a přiběhli by na pomoc! pomyslela jsem si, jen při pomyšlení na ten jejich skřek mi přeběhl mráz po zádech, jak mě to vždycky rvalo uši, navíc se mi zdálo, že si pávy vždycky vybrali hodinu na křik, když jsem chtěla spát. To jsem potom mohla rovnou vstát a dělat práci předem, jelikož při tom jejich řvu jen málokdo usnul. Dokonce i matka čas od času vstala z postele, a když pávy křičeli, šla si vyšívat, aby jen tak neležela v posteli a nesledovala znuděně strop. "Netušila jsem, že hrajete na piáno" pousmála jsem se, "bohužel u nás na to nikdo nikdy nehrál, jaksi nikdo z mé rodiny neměl takové nadání, abychom měli doma nástroje" obeznámila jsem ho s tím, to že jsem v rodném sídle nebyla už dlouho jsem mu nechtěla říkat, matka tam čas od času jela, ale já nemohla. Zemřely tam obě mé sestry, bylo tam tolik vzpomínek a památek po otcovi, že bylo těžké odhodlat se k tomu tam znovu jet. Medvěda jsem si nevšimla, proto mě dost zarazilo, když se kůň zastavil, tiše zařehtal a přešlápl na místě, v momentě jsem si toho zvířete všimla a na sucho polkla. "Nezaútočí na nás?" zeptala jsem a nervózně očima střihla ke Claudiovi a pak zpátky k medvědovi.

,,To viete nepýtali ste sa kontesa. A nejak nebola príležitosť pri ktorej by som vám o niečom takom povedal." oznámi jej s úsmevom. Pričom len hlavou chápavo prikývne k jej slovám. ,,Tak inokedy." podotkne a sleduje medveďa. jemne do strany prikývne hlavou. ,,Nemyslím si. Pozrite sa na neho. Zdravý, vypasený. Nemá prečo na nás zaútočiť ak mu tam nevlezieme." povie k nej s kľudom v hlase pričom sa na moment pozrie na kontesu. ,,Nedovolil by som aby sa vám niečo stalo kontesa. Keby bol natoľko nebezpečný určite by sme tu nestáli."  Bolo až milé ako si medveď pomľaskával pri vychutnávaní lesných plodov. Ako sa tak na neho Claudius zadíval nemohol si odpustiť spokojný úsmev. ,,Nedivím sa že jej veličenstvo tak obdivuje tento les. Je krásny." prekypujúci životom. Jeho slová boli tiché skôr venované jemu samému.

Zdravý, vypasený? Jako vážně? pomyslela jsem si a z nervozity na sucho polkla, medvěd pro mě byl zvíře jako každé druhé, a u těch jeden nikdy netušil, co se jim mihne hlavou a co provedou. Rozhodně jsem nechtěla jít blíž, v životě by mě to ani nenapadlo, přesto bych byla raději, kdyby tu žádný medvěd nebyl, ani v širokém okolí. Sice jsem ještě neslyšela, jak dopadl člověk po útoku medvěda, ale věděla jsem, jakou paseku dokáží udělat psy, natož jeden velký medvěd. "U zvířat nemůžete předpovědět, zda zaútočí nebo ne, bez ohledu na to zda jsou nažraní či nikoliv" odvětila jsem a koně otočila na druhou stranu, opravdu jsem tu nechtěla čekat na to, až si nás to velké chlupaté zvíře všimne a umane si, že se na nás přijde podívat. "Myslím si, že nám ten medvěd dal dostatečný důvod na to jet někam jinam" dodala jsem a koně jsem pobídla do kroku. Asi proto nechodím moc do přírody pomyslela jsem si, přece jenom bylo ve městě a celkově v paláci větší bezpečno, tam nemohlo vyběhnout žádné takovéhle velké divoké zvíře a roztrhat vás na kousky.

K jej slovám nemal čo dodať každý mal kus svojej pravdy a istý kus ležal i v tých jej slovách i keď sa v zvieratách vyznal aspoň podľa svojho. Mlčky otočil koňa a vydal sa za ňou smerom od medveďa I tak však hlavu mal naklonenú k medveďovi ktorého sledoval až kým sa mu nestratil z očí. Nemohol zazlievať kontese jej úsudok. ,,Zrejme máte pravdu, kontesa. Netreba ich podceňovať." pokorne k jej slovám súhlasne dodá pričom si len potichu povzdychne. Mali šťastie vidieť medveďa takto. A kontesa mala aspoň zážitok. Rukou len zľahka prešiel po krku koňa a potom ju stiahol znova k uzde pričom pozrel na kontesu. ,,Kam mierime teraz?" spýta sa jej pokľudne s jemným úsmevom na perách.

Znovu jsem zaujala svou pozici jako předtím - zrak jsem upnula kamsi do dálky a zaposlouchala jsem se do zvuků okolí, převážně poté koňských kopyt a sem tam se ozval i nějaký ten pták, který seděl na jedné z mnoha větví v korunách stromů, na ty bych se podívala mnohem raději než na nějakého medvěda, který mě může během pár krátkých minut zabít. Když mi Claudius položil otázku, trvalo mi pár vteřin abych na ní našla dostatečnou odpověď, sama jsem přesně nevěděla, kam to míříme, nechala jsem se vést převážně koněm, a ten kam mířil, to jsem také netušila, do hlavy jsem mu neviděla. "To sama nevím, asi kam se bude téhle krásce chtít" pronesla jsem a jemně pohladila klisnu pode mnou po krku. Její klid uklidňoval i mě, měla jsem v ní jistotu, že se nevyplaší jen tak z ledajaké věci, a už vůbec ne aby mě shodila ze sedla. Na to měla doslova zlatou povahu.

,,Tak dobre, necháme to na nej." poznamená s jemným úsmevom a pobaveným na perách. Aspoň teraz i keď videl kontesu len zo zadu mal pocit že si skutočne užíva tento výlet. Lov. I keď bolo po ňom. Vyžaroval z nej akýsi pokoj ktorý mu vyhovovala rušiť ho nechcel. No bolo ľahké si povšimnúť že vtáky na okolo začínali lietať nižšie. Pomaličky sa dvíhal vietor a v diaľkach sa rysovali nadýchané mračná plné vody. ,,Mali by sme sa pomaličky vrátiť. Aby nás nechytil dážď." povie k nej úprimne no i tak skôr ako ona nemení trasu a nasleduje ju.

V jemném větru jsem sice cítila vodu, no mračna jsem si nevšímala, tudíž mě nijak nenapadlo, že by mohlo začít v blízké době pršet, věnovala jsem tomu pozornost až poté, co mě na to upozornil Claudius. Pohled jsem upřela na oblohu a zhluboka se nadechla, opravdu muselo někde pršet, jen jsem doufala, že to nezastihne nás, déšť mi sice nevadil, ale byl otravný, zvláště poté co mi mohly zmoknout vlasy, a jejich rozčesávání opravdu nebylo nic příjemného, a pokud už se něco takového stalo, musela jsem jít pod šikovné ruce své matky, jinak bych si vlasy nikdy nedala sama do pořádku. "Bojíte se snad deště?" nadhodila jsem a podívala se až provokativně na Claudia, přičemž jsem se musela nevinně pousmát. "Ale pokud Vaše Jasnost nechce zmoknout, můžeme se vrátit" dodala jsem a hlavu pootočila zpět k mračnům, snad je vítr zavede jinam a nespadne tu více než pár neškodných kapiček vody.

,,To nie, kontesa. Dažďa sa nebojím. Len my pripadalo že vy by ste neboli práve najradšej keby nás zastihol." jeho hlas bol príjemný s ľahkým pobaveným ktoré v ňom hralo. Pozrel ešte raz k nebu a na mračná A znova na Marie. ,,Pokúšate Marie. Asi vám budem musieť dokázať že nie som z cukru." poznamená k jej slovám pričom sa pomaličky spustia prvé kvapky dažďa. Len slabé popŕchanie. Kvapky pomaličky padali na lístie stromov nad ich hlavami. Ale pár padlo i na nich. Rozhodne to neostane len pri pár kvapkách na to boli mračná nad ich hlavami moc hutné. ,,Môžno sa dočkáme dažďa skôr ako som sám čakal." s úsmevom natiahne ruku a pár kvapiek mu padne i na rukavicu. Možno zmoknú ako myši kto vie. Ale rozhodne nechcel aby Marie prechladla.Brat by mu to dlho vyčítal ak by o tom počul a jemu samému sa začínala pozdávať. A jej matka. Asi by mu dala tiež čo pre to keby ju dovedie domov a ochorie.

Opravdu? pomyslela jsem si ironicky nad jeho slovy, déšť mi vadil jen skrze mé vlasy, které se díky vodě daly snadno zacuchat, a možná jsem měla strach z menšího nachlazení, vždyť jsem byla už delší dobu děsně paranoidní už jenom z toho, když si někdo několik metrů ode mě odkašlal! Ještě abych nastydla a musela být upoutána na lůžko, s léčitelskými ,,schopnostmi" své matky, jejíž pokusy o léčbu byly občas amatérské, a nejlépe by do mě narvala tunu bylin, jen aby zjistila, jak rychle nachlazení ustoupí, nebo zda nebudou mít vůbec žádný vliv. "Neřekla jsem, že jste z cukru, ten je na rozdíl od vás příjemně sladký. Vás bych přirovnala spíše k soli. Ta se nerozpustí tak rychle" pověděla jsem s menším provokativním úsměvem a po očku ho pozorovala. "Dříve? Pak uvidíme, jestli jste sůl, nebo cukřík" zasmála jsem se, smích mě přišel v momentu, kdy mi větší kapka spadla rovnou do oka, nad čímž jsem tiše z polekání křikla a chytila se za oko, než mi došlo co se vůbec stalo, a vodu i s pár svými slzami si musela utřít do rukávu.

Oh, tak soľ to je viac ako"milé". povzdychol si sám pre seba ironicky nad jej slovami. Takže sa jej priečim? dodal si k svojím slovám v hlave pričom len s pobaveným na perách zakrútil hlavou. Keby s mal rozpustiť určite nie z vody ani z nej. I keď na druhú stranu bolo nezvyčajné že si dokázala udržať tak ostrý jazyk v jeho prítomnosti. I keď znela až provokatívne. Hravo. Už chcel niečo dodať k jej slovám ale tu ona si trochu zakričala. A on sa neubránil smiechu. ,,Kontesa. Možno obaja uvidíme kto je z cukru či soli." povzdychol si a porozhliadol sa na okolo nich pomaličky dážď silnej a videli menej a menej. Koňom zrejme dážď absolútne neprekážal ako by aj mohol. Ale oni? pomaličky by zmokli na kosť. I tak ho aspoň od toho držalo jeho elegantné sako, predtým neodkáza oceniť jeho teplo kým bolo slnečno ale teraz. Zložil si ho a popohnal koňa k nej.Natiahol k nej ruku so sakom. ,,Dajte si ho na seba kontesa. Rozhodne nechcete prechladnúť." Jeho sako malo jeho tak typickú vôňu. Jemný parfém s vôňou bergamotu a jablka. Nezvyčajný parfém ale niečo čo si on jednoducho dovoliť mohol. A nerád by smrdel možno trochu bol z cukru i keď nie sladký.

Musela jsem několikrát za sebou zamrkat, abych vůbec dokázala zaostřit. Proradná kapka! pomyslela jsem si vztekle, ještě dvakrát jsem si oko musela otřít, jak mi slzelo z nečekaného zásahu malou kapičkou vody. Malá, ale přesto dokázala ,,ublížit". Musela jsem se zamračit nad tím, když se doopravdy rozpršelo, a že to nebyla obyčejná a ničím neškodná přeháňka, ale celkem pořádný slejvák. Otočila jsem se na Claudia a pro tentokrát přivřela oči před dešťovými kapkami, nechtěla jsem, aby mě ty neškodné mrchy ještě oslepily. Podívala jsem se na sako a to přijala, už jen z té slušnosti a z toho, abych mu nedodala pocit toho, že o jeho pomoc nestrojím. "Vaše Jasnost je laskavá" pověděla jsem s menším úsměvem, "a dokonce i pravdomluvná, opravdu nejste z cukru. Že bych ale i já měla pravdu s tím, že jste spíše sůl?" vrátila jsem se k našemu předchozímu tématu ohledně soli a cukru, a musela se nad tím znovu s menší provokací usmát.

Len mu s jemnosťou poskočil kútik úst. Láskavý? A on? Bola to velice milá pochvala ale nič viac.  Je láskavé prejaviť súcit či starosť alebo sa len galantne zachovať v rámci konvencií? Ako by mohol gentleman nechať lady premoknúť na kosť. A možno si chcel u nej urobiť aspoň  malé očko. Kto vie. Hľadel na ňu a i naďalej sa usmieval. ,,Dovolím si s vami len súhlasiť. Možno som predsa len soľ. Ale viete si predstaviť život bez soli?" je dochucovadlom každého jedla, či chudobných či bohatých. Zato cukor. Sladký omamný no výsostným právom vyššie postavených. ,,A čo ste vy kontesa? Sol, cukor? Alebo ma prekvapíte?" spýta sa jej celkom jasne. A pred nimi sa začnú rysovať skaly s pár jaskyňami v sebe ktoré vyzerali ako celkom dobré útočisko.  Dosť veľké na to aby aj ich kone mali kde ísť. Ale temné.

Já radši ten cukr.. projelo mi hlavou, a nad svou myšlenkou jsem se jen potutelně ušklíbla. Sako jsem si přitáhla blíže k tělu, abych získala co nejvíce tepla a hlavu trochu sklonila, abych svůj zrak uchránila před dalšími kapkami, které by mě chtěly oslepit. "Třeba se snažím zakrýt to, že jsem malinká kostička cukříku, která se pod větší kapkou začne okamžitě rozpouštět" pousmála jsem se pobaveně, na Claudia jsem se ale neotáčela, svou hlavu jsem nechávala stále skloněnou, maximálně jsem ho periferně pozorovala, i když ani to nešlo dělat věčně. V duchu jsem záviděla koním, že jim déšť nijak nevadí, až jsem se zamyslela nad tím, zda jim dokáže přes srst proniknout až na samotnou kůži. Nebyla jsem žádným chovatelem, abych to věděla, dokonce by mě to zajímalo i u psů, jak dlouho musí stát na dešti, než ho pocítí na vlastní kůži. Z onoho přemýšlení mě vytrhl pohled na jeskyně. Před deštěm pěkný úkryt, ale již odsud se mi nelíbily, nikdy bych do nich nevlezla. Nemá tu náhodou útočiště ten medvěd? "Nemyslím si, že bychom měli být zrovna tady. Co když tu má jeskyni právě ten medvěd, kterého jsme potkali? Mohl by se vrátit" nadhodila jsem a pro tentokrát se otočila na Claudia a přivřela oči proti dešťovým kapkám.

Nad jej slovami sa začal celkom pobavene smiať i keď sa to snažil potlačiť. Neúspešne, z počiatku. Jemne musel zakrútiť hlavou pričom na neho dopadlo dosť kvapiek aby ho ochladili. Sledoval ju. Hľadel na ňu. Samozrejme že ak môže rád využíva ľudí ale k čomu by bola ona k úžitku? Bolo to zatiaľ skoro, zcela úprimne. Ak nerátal to že možno neskôr ona či jeho brat. Kto vie. ,,Ale ale. To hádam nie kontesa. Nie že sa mi tu roztopíte a nenájdem na koni nič len šaty pod kabátom." chcel ju trochu podpichnúť. A to bolo na jeho hlase poznať. A natoľko ju a okolo sledoval že prestal vnímať les pred nimi a jaskyne. Preto o nich vedel až keď prehovorila. Preto k jej sovám len prikývol hlavou. A poobzeral sa okolo seba. Kedže tu už boli skaly, približne vedel polohu a ukázal rukou do strany. ,,Keď pôjdeme tade, mali by sme naraziť na cestu. " A tá bude viesť speť k mestu samozrejme. No it ak čakal na jej rozhodnutie.

Nad jeho smíchem jsem se jen nepatrně zamračila, "to byste si přál, že?" odvětila jsem, taktéž s pobavením v hlase, doufala jsem jen v to, že prozatím nemá žádný důvod zbavovat se mě, aby si představoval jak se v šatech rozpouštím jako cukr. Asi by mu to ale přidělalo značné problémy, rozhodně by se po mě sháněla matka a na koho jiného by mohla útočit než právě na Claudia? Nad představou své matky jak na něj ječí kde mě má, jsem se musela pouze pousmát, věřila jsem, že by byla schopna ho stáhnout z kůže, kdyby se mi cokoliv stalo. "Měli bychom?" zopakovala jsem po něm a zlehka povytáhla obočí, "doufám, že jste si tím jist, Jasnosti, a nezabloudíme" dodala jsem a koně popohnala směrem, kterým ukazoval, v duchu jsem se modlila k tomu, ať cestou nepotkáme žádné další divoké zvíře, pochybovala jsem, že by byl dnešek něčím zvláštní a zvířata by neútočila, jeden pravděpodobně najedený medvěd mi bohatě stačil. Nemusela jsem je vidět každou hodinu.

,,Rozhodne nie. Bola by vás škoda. Mnohým by ste určite chýbali i vašej matke." predsa neboli si tým jediným čo im vzájomne ostalo? Vedel by si predstaviť že keby sa tu roztopila, to že je dáma by šlo stranou a donútila by Claudiusa akokoľvek priniesť speť jej roztopenú dcéru. Ale kto vie. Dobre ju nepoznal. ,,Ak vám poviem že som si istý, budete i vy istejšia?" spýta sa jej i keď na odpoveď viac menej nečakal no i tak sa zamlčal a zrakom sa snažil nájsť pomedzi stromy a dážď cestu ktorú spomínal. Prešlo už niekoľko minút a jeden by povedal už že skutočne zablúdili než pomedzi dážď sa im vynorila cesta ktorú hľadali. Claudius sa pousmial pričom si musel už mokré vlasy dávať z očí preč aby videl. ,,Vravel som vám že na ňu narazíme." povie celkom spokojne pričom sa k nej otočí až s istou provokáciou v úsmeve. No nezastavoval pomaličky mierili do mesta. Ako spomínal nechcel aby práve prechladla či on. Zdravie je podstatné zvlášť v ťažkých časoch. By malo byť prioritou.

"Samozřejmě" odvětila jsem, ale víc jsem k tomu nic dál neříkala, jistotu jsem měla ráda, a nejraději bych jí měla i tady, jenže ve mě stále přetrvával ten pocit, že ani Claudius možná neví, kam to vlastně jdeme, zároveň jsem za něj byla ráda, sama bych se tu ztratila, do přírody jsem nikdy sama nelezla, tak hloupé nápady jsem neměla, věděla jsem že bych se tam snadno ztratila. Spoléhala jsem tedy převážně na Claudiovi orientaci v okolí a také na schopnosti svého koně, který určitě taky věděl, kudy jít! Třeba tu s ním jednou někdo jel a on si pamatuje cestu. Pro mě by to byla výhoda, aspoň bych se mohla soustředit na něco jiného než na to, že jsem se pravděpodobně ztratila. Všechny negativní myšlenky ze mě opadly v momentě, když jsem spatřila cestu, o které mluvil. "Dobře, přestanu o vás pochybovat, Jasnosti" pověděla jsem a až mile se usmála, "hluboce se omlouvám za své myšlenky, že jsem vám až doteď nevěřila, že znáte cestu zpátky" dodala jsem pobaveným tónem hlasu a schválně se mu ještě uklonila, jak jen mi to má pozice na koni dovolovala.

Přikývne na znamení toho, že její nabídku ptát se vnímá, že mu neunikla. To, že neví jestli ji vůbec využije je už něco docela jiného. Ne po předchozí zkušenosti, s ní i se sebou. Ostatně, sama možná nakonec bude povídat dost na to, aby to dělat nemusel. Doprovodí princeznu až do zámecké chodby, během té cesty se stihnou domluvit a on jen chvilku, vlastně docela krátkou, zůstane na místě, aby ji sledoval jak odchází. Ne, skutečně není typická princezna. Zatím se nedokázal rozhodnout, jestli je to pro něj vlastně dobrá nebo špatná zpráva. Převleče se a i když mu ještě čas, vydá se s předstihem ke stájím, aby nachystal vlastního koně a nechal štolbu připravit Aurořina. Zrovna dotahuje popruhy sedla, když si všimne, že se princezna již také přišla. Nevzhlédne k ní, ne hned, místo toho lehce kývne ke kuši opřené o zeď. ,,Umíš s ní zacházet? Jestli ne nevadí, ale nerad bych..." malá odmlka, ve které se po Aurorii přece jen podívá a pousměje se. ,,Nerad bych, abys místo srny ulovila sebe, malá vlčice." Jestli je jeho důvod čistě politický nebo přece jen osobnější si už ale nechává pro sebe. Oba koně jsou totiž připravení a nic jim nebrání v tom, aby je vyvedli ven, nasedli a vyjeli. S kuší nebo bez ní, to už je vlastně jen detail.
Krátká cesta městem, pár zvědavých pohledů. Nikdo jim ale nevěnuje příliš pozornosti, rozhodně ne tolik, jako kdyby vyjela celá družina. To už snad raději ustupují z cesty velkému psovi, než dvěma jezdcům. Pak už jen krátký úsek volných, posečených políček a za nimi les. ,,Nenech se zdržovat..." jen téměř nenápadné pobídnutí. Aurorii, její klisně i Ilary, která se do teď vzorně držela blízko u nich. Všechny tři vypadají na to, že se nemohou dočkat, až se volně rozběhnou. On tu není od toho, aby je krotil, dokud to nebude třeba, dokud se neobjeví něco, co by vyhodnotil jako nebezpečné. Navíc sám pobídne černého hřebce, nechá koně postupně zrychlit. Trysk ne, trysk v tomhle terénu by si jen říkal o zlomení nohy a byla by škoda tak hezké zvíře nechávat zabít. Rozhodně ale dost na to, aby světlovlásce s ozdůbkami ve vlasech stačil, pokud se sama nerozhodne riskovat až příliš rychlou jízdou.