de Vivonne - sídlo

S pohledem upřeným přímo před sebe se snaží ignorovat situaci do které se dostala. Se rty pevně stisknutými se soustředí na jeden konkrétní bod, avšak ani to jí nepomůže k tomu, aby sebou necukla, když ucítí dotek. Nerada by světlovlasou dívku jakkoliv urazila, avšak tato situace je jí nanejvýš nepříjemná a při onom doteku má sto chutí vzít nohy na ramena a prostě utéct.
"Rozumím, modemoiselle." zamumlá a stočí k ní pohled hnědých očí, když od ní oslovená odstoupí a směřuje k truhlici. S tichým "děkuji" si převezme hromádku oblečení a vděčně se začne rychle oblékat. Až ve chvíli, kdy je zakrytá, lehce zpomalí a začne se pečlivě upravovat. Každý záhyb i vázaní. Nakonec si dokonce rozplete dlouhé vlasy po pás, vytáhne stuhu a opět si je pečlivě zaplete a sváže na týlu. "Dám si na to pozor a případně za vámi přijdu." přisvědčí a ruce spustí podél těla, když se opět cítí upravená a, a to především, zahalená. Krátce se zarazí, jak zvažuje svou vlastní situaci. "Podle potřeby Annie." odpoví nakonec váhavě a zkousne si ret.

Sleduje ji, jak se rychle obléká a trochu nad tím zakroutí hlavou. Na nahotu by sis měla zvyknout Ali, uvidíš mě tak každé ráno i večer, když se budu chtít koupat, jako moje osobní služebná mi při koupání bude pomáhat, to doufám zvládneš bez toho, aniž bys musela být se mnou během pár vteřin hotová. Koupele mi trvají přibližně 30 minut. To mi připomíná, každé ráno vstávám kolem 5 hodiny, proto padla má otázka ohledně toho, jak jsi schopná tady vlastně být po ruce, když tě budu potřebovat, nebo jestli se o tohle ráno bude muset starat někdo jiný, jestli víš, co tím myslím. pokývne k ní a pak poklepe rukou na gauč, na kterém sedí, aby se Ali posadila vedle ní. Všechno, co tady zjistíš o mě, nebo o někom z rodu, si necháš pro sebe. Pokud se tě někdo bude ptát na to, jaká tu je práce a co děláš. Řekni klasickou rutinu, že je to pro tebe nové a zatím vypomáháš kde se dá. Uklízení, kuchyně a nebo zahrada. řekne jí a trochu zamyšleně na ní hledí, pak si vlastně vzpomene, že jí Ali neodpověděla na jednu z otázek. Co vlastně víš, o rodu de Vivonne Ali? pohlédne jí do očí a mírně pozvedne obočí.

Během toho, co baronka mluví se stihne obléct a upravit, jak se sluší a patří. A že mluví hodně a dlouho. Nakonec jen stojí s rukama spojenými před tělem a naslouchá. Ukládá si všechny podstatné informace do hlavy a i když se jí moc nelíbí, jak brzy tu bude muset být kvůli raní koupeli, tak jí dá odpověď, jakou by měla. Zároveň se snaží v hlavě vyřešit dilema co s malou Iris. Nemůže chtít, aby paní, co ji hlídá teď, vstávala takto brzy a se Sebastien si netroufne ji nechat na delší dobu. Navíc za chvíli začne sklizeň a bude muset chodit s otcem jak na jejich, tak na panské. Třeba by nějaká služebná mohla poradit. Určitě nejsem jediná, co se stará o malé dítě. uvědomí si náhle a uloží si, že se při první šanci musí poptat. Tiše přejde a posadí se na druhou stranu gauče, když ji k tomu Annie pobídne. "Jsem si jistá, že vám zvládnu být při koupeli po ruce, tak, jak potřebujete." promluví tiše a pohled jí oplatí. "Moc ne," přizná nakonec váhavě. "Za těch pár dní, co tu jsem, jsem se naučila, kdo do vašeho rodu patří, jak vaši příbuzní vypadají a jejich jména. Zvyky některých z nich. Vím, že je u vás hlavou rodiny žena a že se zajímáte o umění." mávne rukou k obrazům na podtrhnutí svých slov a odmlčí se, když skončí. Nikdy se moc nezajímala o šlechtu žijící v městečku. Odjakživa od ní a její rodiny byli tak vzdáleni, jak jen to šlo.

Annie jí poslouchá pozorně a pak přivře trochu oči, nebyla spokojená, že její rodina to nechala všechno na ní, měli jí to vysvětlit hned všechno na začátku, když věděli, že bude přidělená přímo k Annie a bude s ní trávit skoro všechen čas. Je tu něco, co ti o sobě musím říct a když ti to řeknu, bude to něco, co tě postaví do situace, kterou asi nebudeš chtít ani asi pochopit. řekne Annie upřímně a dostane svůj vážný výraz, při kterém hledí před sebe a prsty si promne obličej. Nevím, proč tě přiřadili ke mě, když ti nevysvětlí ani celou situaci. na Annie bylo vidět, že jí to trápí a nechce mladou dívku vystavit zbytečnému napětí, nebo problémům, které by kvůli tomuhle mohli nastat. Asi bude pro obě nejlepší, když se dneska uvidíme naposled a budeš sloužit třeba matce nebo otci, nechci aby ti bylo přitíženo více, než by byla třeba, nestojím za to, to opravdu ne. Annie pak pomalu vstane a odejde k rozdělanému obrazu, po kterém jemně přejede prsty. Prostě zapomeň na to, že jsme měli nějakou konverzaci. řekne jí a nepohlédne jejím směrem, Annie se mírně třásla a radši pevně prsty chytí šaty v pase, které má na sobě. Látka vydá menší trhavý zvuk a pak jde jen slyšet Annieno syknutí. Běž a užívej práce tady, podle mě ti příjem pomůže i tak, já ti za ten malý příplatek nestojím. pravda byla, že to byl trojnásobek normálního platu, který služebnictvo normálně dostávalo. Abys nepřišla o většinu těch peněz, přimluvím se za tebe, aby ti dali aspoň dvojnásobek normálního platu, když byl způsoben tento omyl. Snad to jako omluva bude stačit. poví a vydá se mezi další obrazy, dál do místnosti. Co si vlastně kdo myslel?! Tohle prostě ne, ať už to byl kdokoliv, tak na něj opravdu příjemná nebudu! zařve si v myšlenkách a opře se o stěnu, kde jen pomalu sjede na zem a koukne na své ruce.

Následujících pár chvil Aliénor moc nechápe, co se děje. Rozumí, že se tu odehrává něco skryté před zraky ostatních, něco, co nemá vědět nikdo. Avšak barončino chování je přinejmenším zvláštní. V jednu chvíli pohazuje zářivými úsměvy, přechází z nich do vážného tónu i výrazu očí a teď? Teď se mi tu div nesesypává. pomyslí si chmurně, když sleduje, jak vstává a odchází dál do místnosti. Zatímco ona zůstává potichu, tak se jí šlechtična ztratí z očí úplně a o chvíli později je jen slyšet zvuk šustění látky jejích šatů.Sama se podívá na své, svou uniformu služebné pro tento rod, na jejich znak, který má vyšitý na hrudi, aby ji bylo možno rozpoznat. Na moment zavře oči. Modemoiselle ji propustila. Může odejít a tvářit se, že se nic z tohoto nestalo. Ale proč to udělala? Myslí si snad, že to nezvládne? Lehce se zamračí a rozhlédne se po obrazech, které pokrývají snad každičkou píď místnosti. Nerozumí jim, ale chápe to, co ztvárňují, pocity, které do nich Annie vložila. Netuší, kde se ta myšlenka vzala, ale najednou si uvědomí, že jí baronka v určitém ohledu připomíná mladšího bratra. A tato myšlenka rozhodne.
S povzdechem stane, přejde k jiné truhlici na které leží přikrývky. Jednu z nich vezme a rázně se vydá do bludiště z obrazů. Jakmile spatří baronku na zemi, tak se zamračí ještě víc a přidřepne si k ní. "Takové mladé dámy, jako jste vy, se přece nehroutí v rohu na zemi." napomene ji s nově získanou energií a možná i k překvapení oslovené a přehodí jí přikrývku přes ramena. "Navíc vám stydne oběd a musíme vás převléct. Kdo by si co pomyslel, kdyby vás spatřil takhle." nespokojeně zavrtí hlavou a podá jí své ruce, aby jí pomohla vstát. "Tak vstávejte, bůh ví, co může být na zemi v tak zastrčeném rohu." Ano, všimla si, že je celý pokoj až úzkostlivě čistý, tudíž její poznámka pravděpodobně postrádá jakýkoliv význam, mluví však dál. Snad aby ona sama neztratila odvahu. Ani jedna z nich.

Chtěla aby prostě odešla, ale to se nestane a když uslyší, jak za ní dojde, tak trochu rozevře oči a pohlédne směrem na Ali. Proč si tohle dělá? Proč to dělá mě, nemůžu jí to jen tak říct, to přeci nejde! nespokojeně na Ali hledí a dá hlavu trochu ke straně, levému rameni. Proč si to neuděláš snadné? zeptá se jí a a kousne se do rtu. Tím jak se teď Ali zachovala, Annie vůbec nečekala, ale ukázalo to ne jednu věc. Annie by jí nakonec možná mohla věřit, udělá to ale postupně, koupání na nějakou dobu může počkat. Máš pravdu, neměla bych být tady takhle vystavená. rychle se sebere ze země a když se narovná i Ali, tak jí Annie položí ruku na rameno a nakonec jí obejme, skoro se jí nedotýkala, jen prostě cítila potřebu tohoto gesta vůči Ali. Doplním energii a pak se převléknu. pokývne spokojeně a jde pomalu k jídlu, které tam na ní čeká, měla hlad jako vlk. Jídlo je pak během pár minut pryč a spokojeně si potom oddechne. Ranní a večerní koupání bude zatím dělat někdo jiný, takže nemusíš chodit tak brzy a nebudeš odcházet moc pozdě, budeš mi při ruce, když tě budu potřebovat přes den. Jinak ráda jím s někým, takže oběd klidně ber rovnou i sebou, ráda si při tom promluvím. pousměje se na Ali mile.

Zdá se, že to zabralo. Alespoň co může soudit z toho, jak se baronka rychle sebrala, jakmile k ní promluvila. Pokrčí lehce rameny v gestu, které zavání až lhostejností. "Nemám to jednoduché. Nemám potřebu se tvářit, že ano." odpoví na její předešlou otázku po tom zvláštním obejmutí při kterém nechala ruce volně kolem těla. Následuje svou novou práci ke stolu a zatímco jí, tak Aliénor chodí tiše po pokoji a uklízí co je potřeba. Cestou kolem okna zkontroluje počasí a rovnou od něj se vydá k Anniině skříni. "Jak si přejete." odvětí a ohledem zkoumá řadu nádherných šatů, které má Annie k dispozici. Nech si o tom zdát, holka. napomene se v duchu. V tu chvíli však odvede její pozornost i náhlé ticho, které značí, že dívka za ní je po jídle. Přejde ke stolu a začne sklízet. Lehce přikývne. "V kolik si mě tu tedy budete přát?" optá se, aby se ujistila o tom, kdy tedy její povinnosti začnou. "Jaké šaty byste si ráda oblékla?" vysloví další otázku a tác se špinavým nádobím odnese ke stolečku u dveří.

Jednoduché to nejspíše nemáš, ale můžeš si udělat všechno snadnější, ať už je to cokoliv. řekne jí při dojídaní jídla a trochu se na ní pousměje. Něco, ti to tady dá. Silné psychické myšlení na 100! řekne trochu pobaveně a sleduje jí. Stačí mi, když budeš chodit na 8 hodinu. Zítra mám sraz se svojí sestřenicí u jezera, tak mě můžeš doprovodit. Aspoň strávíme nějaký čas v přírodě a trochu se pobavíme, myslím si, že se ti Loty bude líbit, je to milá osoba, mnohem milejší než já, takže to půjde, uvidíš. řekne jí mile a pozvedne obočí. To opravdu nevím, jaké se líbí tobě? Sama preferuji světlé barvy, lépe jdou k mé pokožce a vlasům. pokývne a spokojeně se pousměje. Jestli se ti nějaké z nich líbí, tak si je klidně vyzkoušej, stejně většinu nenosím, mám radši pracovní oblečení, je mi v tom lépe. řekne a sundá pomalu ze sebe oblečení, které má teď na sobě. Měla na sobě spodní prádlo a všechno bylo dobře zahalené, takže nebylo nic poznat. Její tělo bylo velice štíhlé a nebyla na něm nejmenší chybička, prsty si jemně přejede po břiše a posadí se do židle. Až si nějaké vybereš, tak podej nějaké i mě Ali. mrkne na ní.

To není můj styl. proběhne jí hlavou. Tiše přechází po pokoji a klade otázky. Naštěstí se jí dostává přímých odpovědí a díky tomu má hned lepší přehled jak celá tahle zkouška peklem bude probíhat. Možná je to nazváno moc krutě, ale co si má počít takové mladé nedochůdče, které nechce mít s šlechtou společného víc, než je nutné? A teď jí dělá přímou služebnou. Jak já se do toho vždycky dostanu.. zavrtí sama nad sebou hlavou, zatímco pečlivě poslouchá. Zamyšleně přejíždí rukou po látkách a občas se ohlédne po šlechtičně, jakoby si potřebovala připomenout, jak přesně vypadá. Prsty jí zavadí o jemnou látku a Aliénor se po tváři rozlije široký úsměv, širší než by měl u pouhých šatů. "Co třeba tyto, Annie?" vytáhne jedny šaty ze skříně a přinese je ukázat baronce. "Jemná látka, která vás nebude škrábat, světloučký odstín a koukněte na ten kouzelný detail." pobídne ji a sama přejede prsty po drobných vyšívaných ptáčcích v modré barvě.
Pokud baronka souhlasí, tak jí v následujících chvílích pomáhá s oblékáním a šněrováním šatů. Pokud však ne, tak jí pomůže trpělivě vybrat jiné. Jakmile jsou veškeré úpravy a krášlení hotové, tak se mírně nastrojené baronce ukloní. "Donesu to špinavé nádobí do kuchyně a zařídím, aby přichystali na vaši zítřejší schůzku s vaší sestřenicí nějaké občerstvení." naposledy zkontroluje, zda je vše na svém místě a poté se již otáčí pro tác a odchází do spodních pater, kde se nachází kuchyně.

Pořád si připadá jako v horečnatém snu, když ze sídla posílá pryč služebnictvo, když pomáhá své drahé, věrné Antoinette zapalovat svíčky v pokoji své vlastní tetičky, když se koupe ve vodě s levandulovým olejem. Její vlastní strach je kdesi daleko, příliš daleko na to aby na ni dosáhl a občasné, jemně pronášené obavy ze strany komorné nejsou dostatečné k tomu, aby ji vrátily nohama na zem. Pluje si na růžovém obláčku, který pro sebe pečlivě spletla a částečně počítá s tím, že to nemůže dělat napořád. Ale přece toho nechce tolik, jen si dovolit na jeden večer věřit, že ji má někdo rád, že po ní touží. ,,Madame..." Další ze snad tisíce povzdychnutí toho večera padne, když jí komorná pomáhá do do večerních, nebo spíše nočních šatů. Takových, co nejsou určeny aby byly nošeny ven, s dekoltem, bez korzetu a z části v sytě červené barvě. Před několika měsíci si je nechala ušít, aby potěšila Doriana... nikdy je na ní neviděl. ,,Neboj se, Toinette. Všechno bude v pořádku." Obrací se ke starší ženě, se kterou se seznámila v den kdy přišla ke dvoru, s maličko provinilým úsměvem. ,,Jestli chceš, můžeš odejít. Poradím si a... a ty nebudeš muset mít špatné svědomí!" Služebná jí to samozřejmě odmítne. Nechce ji nechat samotnou, s mužem kterého sotva zná a který ji takhle popletl. Vlastně je na něj trochu zvědavá. Na toho, kdo přiměl mladou paní nejen k tomu aby zahodila roky pěstovanou opatrnost, ale i k tomu upřímnému, nadšenému úsměvu.

Stojí přede dveřmi do sídla rodu se kterým je zrzka příbuzensky spjatá a přemýšlí. Hloubá a uvažuje. Již tak stojí několik minut. Nedomluvili se na přesném čase a večer je široký pojem, takže nechvátá a nechává ji ještě chvíli čekat. Jen pár minut navíc, než si s úšklebkem povzdechne a přistoupí ke vchodovým dveřím, aby dal o sobě vědět. Poté o krok ustoupí a s rukami spojenými za zády čeká, až mu někdo přijde otevřít. V jednoduchém oděvu jednolité tmavě zelené barvy s bílou košilí by se mohl zdát až ušunděle na takové místo. Kdyby však nebylo patrné, že jde o drahé a kvalitní oblečení a jeho majitel si prostě jen nepotrpí na ozdoby. Dveře se tiše otevřou a Aimé naznačí jemnou úklonu postarší ženě, zjevně služebné, která je otevřela. "Dobrý večer madam." pozdraví zdvořile a mírně se pousměje. Zjevně není třeba nic dalšího říkat, protože poté, co si ho přeskenuje pohledem, ho pustí dovnitř a vede ho do hlubin téměř neznámého sídla. Téměř. Prohodí spolu pár tichých slov. To už však stojí mezi dveřmi do komnaty a před očima se mu vynoří zrzečka. Zrzečka v poměrně odvážných šatech, v barvách, které nesedí k té dívence se kterou se bavil mimo zdi. Je to ona s stejně není. Chvíli si ji prohlíží, mlčky, s úsměvem na tváři, než se jí ukloní. Žádný náznak, řádná poklona, jakou si tato krásná žena zaslouží. "Jste nádherná Dame," pronese tlumeným hlasem. "To však není žádné překvapení." neodpustí si a věnuje jí svůj typický úsměv.

S tím jak za okny padá soumrak je pořád nervóznější, nevydrží chvilku v klidu, přechází po pokoji, urovnává drobné dekorační předměty, sošky, vázy, jako kdyby záleželo na to, jestli je porcelánová baletka o několik milimetrů mimo prostředek konferenčního stolku. Možná na tom záleží! jak to má vědět? Neví nic. Jenom to, že tohle čekání jí ubíjí. A pak to přijde, slyší kroky z chodby, dokonce má dojem, že zaslechla i tlumený hovor. Dveře se otevřou a... přišel, přišel, slíbil že přijde a přišel! Na chviličku zavládne ticho, má dojem, že by měla něco říct, to jak si ji Aimé prohlíží ji znervozňuje a donutí po červeném brokátu šatů přejet dlaněmi. Pak se jí ukloní. Tohle nečekala. Naštěstí zafungují léta výcviku a víceméně automaticky mu poklonu oplatí, elegantní, s rovnými zády a hlavou lehce skloněnou. Jenže prostě nevydrží být za dámu, ne když je takhle... nadšená? Je tu jen s ní, nemusel by a stejně je. Několika rychlými krůčky k němu dojde, aby ho objala. Tiché klapnutí dveří dá vědět, že Antoinette se vytratila. ,,Přišel jsi..." tichý výdech, se kterým konstatuje zjevný fakt. Je jako dívka na první schůzce, dokonale popletená. Po pár vteřinách ho ale přece jen pustí, o kousek ustoupí. ,,Já... omlouvám se. To asi... asi jsem neměla - chceš něco k jídlu? Nebo pití? Mám červené i bílé víno, možná i něco dalšího." Rychlá kaskáda slov prozrazuje její vnitřní neklid stejně jako to, že se jí trochu třesou ruce, když sahá po skleničkách.

S tím svým úsměvem sleduje, jak se mu uklání. Je zvědavý, jak dlouho jí to vydrží. To její až dětinské nadšení, které se jí odráží v tváři je roztomilé. A je to tu. uchechtne se v duchu, když mu najednou padne kolem krku. Obmotá ruce kolem jejího útlého pasu a lehce si ji k sobě přitiskne. Tak droboučká. Křehká nejen po stránce mysli. A zahazuje se s ním. "Samozřejmě, slíbil jsem to." zamumlá jí do vlasů a neochotně pustí, když se odtáhne. To její mluvení rychlostí světla mu to však dostatečně vynahradí. Natolik, že k ní o krok přistoupí a zase smaže mezi nimi jakýkoliv prostor. Zvedne ruku a jemně ji pohladí po tváři a pomalinku sjede i na krk. "Co jsme si říkali?" zašeptá a zvedne koutky úst. "Se mnou jsou lidé takový, jací chtějí." nahne se k ní, aby jí další slova mohl zašeptat přímo do ouška. "Není žádné měla - neměla neexistuje, je jen chci - tak to udělám." zase se narovná a ruku stáhne. Přestane se jí jakkoliv dotýkat a jen ji pozoruje, téměř jako lovec svou kořist.

Nečekala, že k ní přijde tak blízko. Tedy, čekala to! Jen ne teď. Tohle bude asi těžší, než si myslela. Překvapeně se nadechne a párkrát zamrká, když ji pohladí po tváři a nechá svou ruku sjet níž, už jen z toho doteku samotného má trochu husí kůži, navíc ho doprovází až příliš podmanivá slova. Udělá jí tohle, vezme jí slova a pak ji najednou nechá. Přijde jí, jako kdyby mezi nimi vytvořil na míle dlouhou propast. Jen na chviličku rozpačitě sklopí oči, než sáhne po karafě vína. Sklenka pro něj, pro ni jen voda. Potřebuje zaměstnat ruce, na něco se trochu soustředit, na něco jiného než ten úsměv a zlaté vlasy. ,,Nevím jak... neumím nikoho svádět. Bojím se, že ti budu k smíchu, že odejdeš." Bolestivě upřímné přiznání, se kterým se mu podívá do tváře, do očí. O něco hlubší nádech a výdech, jak sbírá svoji roztroušenou odvahu, aby tentokrát ona přistoupila až k němu, aby zvedla ruce ke knoflíkům jeho kabátu. Nedovolí si je rozepnout, jen... tam prostě jsou. Blízko. ,,Jenže nechci abys odešel, přijdu si s tebou živá." Ah bože, jak jen moc chce aby se jí znovu dotkl. Ještě chvíli a snad bude ochotná vyměnit i vlastní duši za jeden zatracený polibek. Možná by mohla..? Vzhlíží k němu s nepřehlédnutelnou touhou v očích, není to pouhé vzrušení, odráží její sny, představy, zapomenutý život co by si přála mít a který chce. Alespoň jednou, dnes, teď. Stačilo by přece... lehce se k němu přitiskne, aby s nesmělostí která se hodí snad skutečně jen pro ni vtiskla první, maličké políbení na jeho rty.

Roztomilé klopení očí k zemi a pak náhlý pohyb, jakoby se nějak potřebovala zaměstnat. Hezké vidět, že se nemusí ani moc namáhat, aby ji dostal do stejné pozice, jako všechny ostatní dámy, které jsou příliš nejisté, aby se po něm hned vrhly. Nu, jsou i takové, ale je nad slunce jasné, že se žádné vášnivé vrhání kolem krku konat nebude. To nevadí. To vůbec nevadí. Tohle je větší zábava. Pro něj. Sleduje jak nalévá víno a tiše se uchechtne, když sobě nalije pouze vodu. "Bojíš se omámení holubičko?" neodpustí si rýpnutí. Pak se však rozmluví a Aimé, světe div se, trochu zvážní. Jen trochu, nebude to zase přehánět. Nenarušuje však ticho, které se rozhostí. Vidí na ní, jak se odhodlává a nechce ten chatrný stav roztříštit. Proto se ani nepohne, když se ho sama dotkne. Jen ji bedlivě sleduje. Hledá jakýkoliv náznak toho, že by jí to bylo až moc nepříjemné, aby to případně zarazil a vydal se s ní jinou cestou. "K smíchu mi nikdy nejsi a ani nebudeš. A neodejdu." ujistí ji pevným hlasem a nasadí klidný úsměv. Sleduje výraz její tváře, emoce, které se odráží v jejích nádherných očích. A pak ucítí, jak se o něj opře. Zvedne ruce a jemně jí přejede rukama po ramenou až na odhalené paže. A když sebere dostatek odvahy, aby ho políbila, tak po pažích sjede až k jejím tlapkám, která uchopí a něžně stiskne, než se ta maličká odtáhne. Pak se sám sehne a vtiskne jí polibek na čelo, i na obě tváře a nakonec sám ochutná i její rty, když pustí její ruce a místo toho sjede po jejích zádech a k pasu a přitiskne si ji k sobě ještě o trochu blíž. "Nemáš se čeho bát," zašeptá jí do rtů. Neublíží jí. Fyzicky rozhodně ne. co se týče citů.. ta maličká ví moc dobře, co je zač.

S nebývalým klidem pokrčí útlými rameny nad tím dotazem. Ve svém životě nemá moc věcí, ve kterých by si byla jistá, zrovna však, vlastně úplně náhodou, narazil jednu ve které přesně ví co a proč dělá. ,,Můžeš to tak říct..." přikývne tedy s drobným úsměvem, ne úplně plachým. Také úplně nepatří jemu, jen tentokrát, na zlomek vteřiny, než si zase plně získá její pozornost a ona sklopí oči. Není to pro ni jednoduché, vyslovit své obavy. Ale když ne před ním, tak před kým jiným? Její princ v zářivé zbroji. To ujištění jí dodá dost odvahy aby se k němu přiblížila, aby se odhodlala k tomu malému polibku. Vnímá každý malý pohyb jeho rukou po svých pažích. Tak takové to je? Matně si vzpomíná na to, že to takové bylo, kdysi. S někým jiným. Jenže ten tu teď není a ona by snad už ani nechtěla, aby na Aimého místě stál. Tiše vydechne při políbení na čelo, přivře oči když ji líbá na tváře a srdíčko jí poskočí, když vyhledá její rty, když přes látku šatů ucítí silné paže kolem svého pasu. ,,Myslím, že se zase bát začnu až když mě pustíš," stále nejistá a přesto rozhodnější, s tím jak jak pod bledými prsty povolí první knoflík jeho kabátu doopravdy udělá své rozhodnutí. Tiše se nad tím zasměje, skoro nadšeně, rozpustile, než Aimého zase políbí, teď ale s opravdovou vroucí radostí. Věří mu každé slovo, každé gesto. Dokázal přece, že plní sliby. Přišel za ní. Brzy si poradí se všemi knoflíky, rozhrne tmavozelenou těžkou látku. Dojem, že se ocitla v horečnatém snu se pomalu vrací, má ale daleko k noční můře. Dlaněmi mu pomalu přejede přes košili vzhůru po hrudi, aby ho pak objala kolem krku.

Ta slůvka v něm vyvolají tichý smích. Bát se, až ji pustí? Může si být jistá, že to ještě chvíli potrvá a pak ji únava a jeho náruč ukolébá k hlubokému spánku. A pak se vytratí. Vždycky to tak je. A nebude to měnit ani kvůli téhle zrzavé víle, která jak se zdá, si je přeci jenom trochu jistější, než byla ze začátku. Její nálada se také rapidně zvedne až se nestačí divit. Typická žena. Střídá nálady jak na horské dráze. Kdo se v tom má vyznat. V duchu nad tím pokrčí rameny. Spokojený. Dokud by tedy po něm z ničeho nic nezačala házet věci. To se však nekoná, alespoň prozatím, a místo toho se mu dostane polibku, který ho donutí se usmát. K tomu povytáhne i obočí, když má najednou všechny knoflíky rozepnuté. Na krátký moment z ní stáhne ruce, aby mu ten kus těžké látky mohla stáhnout z ramen a pak si ji k sobě zase přitáhne. Přitiskne si ji tělo na tělo trochu prudším pohybem a ruce přesune z jejího pasu na záda. Přejede prsty po šněrování šatů se kterým si začne hrát. Tohle je ta chvíle. Chvíle, kdy by se měl ještě jednou zeptat, ujistit se, že to opravdu chce. Dát jí možnost ještě vycouvnout. Ušklíbne se. Zavane k němu vůně levandule z jejích vlasů. Zatáhne za šnůrku a začne ji povolovat, když jí jemně vede k posteli a spojí rty v dalším polibku. Nikdy nebyl gentleman.

Je to vlastně docela lehké, mnohem lehčí než očekávala. Stáhnout mu kabát přes široká ramena, nechat těžkou látku dopadnout na zem, poddat se polibkům ze kterých se jí točí hlava s cítí slabost v kolenou. Živá... je živá a úplně hloupě zamilovaná do někoho koho prakticky nezná, komu dává svoji důvěru i sebe. Tiše vydechne a lehoučce, něžně, ještě pořád ne docela sebevědomě mu pak zoubky přejede po spodním rtu, když postřehne, že svou pozornost přesunul ke šněrování jejích šatů. Ani v nejmenším mu nebrání, nechá se vést, nechá se vést k posteli a dost možná by se zrovna teď nechala odvést až na samý okraj světa. Teprve když se ocitnou před tím masivním, velkým kusem nábytku se zářivě bílým povlečením odtáhne se, nejprve maličko. ,,Počkej..." není... nechce být jedna z jeho dam. Chce tam být pro něj. Zvláštní, když se vezme v potaz, že vlastně tohle celé udělala z jakéhosi svého vrtochu, rozmaru.O krok ustoupí, zůstává stát před ním, v těch netypicky tmavých šatech co kontrastují s její bledou kůží posetou pihami. Jako už nesčetněkrát sklopí na moment oči, než si sama šněrování šatů povolí, než plynulým pohybem vyklouzne z jejich krátkých rukávů a nechá drahou zdobenou látku aby sklouzla z jejího těla. Než k němu zvedne pohled, s červenými tvářemi, ale jemným úsměvem. Malý krůček zpět k němu stačí k tomu, aby znovu zrušila jakoukoli vzdálenost mezi jejich těly, aby zatáhla za tkanice na jeho kalhotách a kratičce ho políbila, než si klekne do pomuchlaných šatů které zanechala na dřevěné podlaze.

Čeká, samozřejmě, že ano. I když se mu to nezamlouvá. To však dobře skryje za tázavý pohled a šeptem položenou otázku, která se dá vyložit za starostlivou. "Všechno v pořádku?" Sleduje, jak od něj ustoupí a sleduje každý její pohyb. Hledá náznak toho, že by s tím vším chtěla přestat a utéct. Nechal by ji. Ona má však jiné plány. Lehce přimhouří oči. Ozve se šelest, jak se tmavá látka sveze po jejím těle na zem. Nemůže z ní spustit oči. Prohlíží si ji kousek po kousku, od tvářích zbarvených do nachova, přes celou její postavu, až k látce shrnuté u jejích nohou. "Jsi nádherná," pronese tiše zhrublým hlasem a natáhne k ní ruce, když k němu přistoupí. Polibek jí oplatí, ale než ji stihne sevřít v náruči, tak mu zase zmizí. K jeho nohám. Chvíli si ji prohlíží, než zavrtí hlavou, vezme ji za ruce a zase postaví na nohy. "Nemusíš přede mnou klečet." zamumlá a překoná ten kousek k loži, na které padne zády a stáhne si ji na sebe. A nechá ji. Nechá ji ať zkoumá jeho tělo pokud chce, zkouší na co má zrovna chuť a naopak se plně věnuje jí, když se cítí nejistá. Ujišťuje ji bezpočtem něžných polibků a pohlazení ve světle svíček jejich stíny tančí po jejich kůži, když na chvíli zapomenou na svět kolem nich a ponoří se jeden do druhého..
-
S lehkým úsměvem se probírá ohnivými vlasy, které jsou snad všude a sklopí pohled k holubičce, která si z něj teprve před chvilkou udělala polštář. Hruď lesknoucí se potem se pomalu zklidňuje spolu s jeho dechem a tlukotem srdce, když prsty na chvíli z vlasů vyplete a sjede jimi po linii páteře přes celá záda posetá pihami. Stejně jako celé její tělo, jak se mohl přesvědčit velmi z blízka a detailně.

,,Jsi lhář," stihne mu ještě rychle, hravě, povědět na tu lichotku která ji těší víc než by měla. Vlastně by ji neměla těšit vůbec. Ale jak to říkal? Neměla neexistuje? Tiše se zasměje, když ji stáhne k sobě do postele. Skutečně si připadá krásná, chtěná. S tímhle nádherným mužem kterého pomalu svléká, kvůli a díky kterému zahazuje svůj manželský slib. Otevírá se před ním, nechává na povrch vyplout věci o kterých nikdo jiný nemá ani tušení. Smích a slastné steny, nejprve tlumené, později zcela upřímné. Ztrácí se to co dělá, ztrácí se v něm. ,,Aimé..." to jméno samo o sobě je sladké jako hřích který páchá, jako med...
-
,,Aimé..." zní to tak něžně, když to tiše vysloví, přitisknutá k němu. Musí se usmívat, nedokáže ten úsměv ani na chviličku zahnat. Nadzdvihne se na loktech, aby se mu mohla podívat do obličeje, do těch krásných očí. ,,Něco pro tebe mám. Dárek." Ví, že mu nemusí nic dávat. Tedy, spíš to tuší. Matně. Po tom co odmítl peníze na náměstí. Lehce ho políbí na nos, než se natáhne k nočnímu stolu, ze kterého cosi sebere. ,,Přemýšlela jsem o tom, co jsi říkal... že ta dívka byla od vás. Chci, abys byl v bezpečí." Rozevře mu dlaň a vloží do ní zlatý řetízek s malým klíčkem. ,,Odemyká bránu v únikových tunelech pod městem, tu co vede do paláce." Že tím riskuje, když mu něco takového dává? Ví o tom, minimálně tedy částečně. Ale mnohem raději snese myšlenku na tohle, než na to že by se mu něco stalo. A zradu nebo podvod z jeho strany si prostě nepřipouští. Dokázala je dokonale vytěsnit. Dlaň mu znovu zavře a skloní se aby ho políbila na prsty, takže jí na moment tvář zmizí za rudými vlasy.

Vyústění tohohle kanálu si pamatovala opravdu dobře. Vynořili se téměř hned za plotem zadní části zahrady de Vivonnových. Touhle dobou byla tma naprosto všude. A oni jsou nenápadní a tiší. Nehrozilo, že by někdo odhalil jejich přeskočení plotu.
Dopadla měkce. Jako vždycky. Její podrážky z měkké vydělané kůže tlumily skvěle a o zbytek se postarala tráva a hlína. Věděla, že Runa je hned za ní. Skrze stíny se s ním připlížila až pod jejich vyhlídnutý balkonek. Musela se ušklíbnout. Tohle bylo tak snadné. Boháči bývají pěkně pitomí. Na zdi vedle byl snad po celé délce dřevěný čtvercový "žebřík", celý porostlý těmi příšernými popínavými zelenými květinami, o kterých si myslí, že vypadají na domech tak hezky. Kdyby jim tohle srnka řekla rovnou, nemuseli nad výběrem cesty dovnitř ani váhat. Vyšplhat po tomhle na balkon bylo lehčí než se vysmrkat. Skrčila se tam, počkala na Runu, a pak vytáhla své kouzelné kovové drátky. Ty si poradily se zámkem na balkonových dveřích jako po másle. Už dávno se naučila nebýt zbrklá. A tak nespěchala. Na žádný pohyb drátků. Aby výsledné sladké cvaknutí zámku zůstalo tiché. Spokojeně se usmála. Při tomhle jí v očích vždycky tančily malé temné ďábelské ohníčky. Takové, jaké některým ženám v očích tančí při úplně jiné... Ne zcela bohabojné činnosti. Ale tohle je Lasička. Tiše proklouzne dovnitř, zůstane skrčená ve stínu v rohu vedle dveří a naslouchá. Naslouchá domu. Kolem byl klid. Pokývla Runovi, aby vlezl dovnitř za ní. Usmála se na něj. A dokonce to ani nebyl žádný jedovatý úsměv. Byl to úsměv. Jsou uvnitř!

Trochu ho zklame, že je cesta na balkon tak jednoduchá, měl připravený hezky jedovatý vtípek o jisté části těla která mimo jiných Erin povyrostla a mohla by komplikovat její šplh. No, ale všechno zlé je pro něco dobré, vyhoupne se na balkon prakticky hned po ní a ukrytý ve stínu čeká na známé tichoučké cvaknutí. Navíc přitom může velmi dobře pozorovat, jak se tváří, jak soustředění bojuje s nadšením. Tohle společně nedělali opravdu dlouho a navíc na takovéhle úrovni? Následuje svoji malou Lasičku do domu a tiše za nimi přivře dveře. Nezavírá je úplně, v případě že by zámek znovu zapadl by to bylo zbytečné zdržení. Na druhou stranu nechat je dokořán v poloprázdném sídle by také nebyl nejlepší nápad. Cítí známé vzrušení, které se objevuje vždy když se někam prosmekne a na rtech mu pohrává sebevědomý úsměv. Ticho je dobré, moc dobré. Na druhou stranu by tu pořád mělo být pár sloužících a přílišné ticho by bylo až moc podezřelé. V tomhle patře ale ne. Tady má být prázdno, jen velké pokoje majitelů, pracovna a pár salonků včetně knihovny. A všechny věci v nich jen čekající na to, až si je vezme.
Kývne směrem do chodby, má vést, tak ať vede. Zatím to skutečně nechává na ní, přitom stále připravený kdykoli sáhnout po noži v pouzdře na zádech. Nikdy si neoblíbil velké zbraně, moc člověka zpomalují. Pravidla jsou jasná, stejná jako vždy. Co nejméně hluku, co nejméně hovoru. Takže místo slovního pobídnutí lehce plácne Lasičku přes zadek, aby se dala do pohybu. Přece tu nevystojí důlek.

Pokývne mu zpátky a vyrazí. Ale hned na to se po něm otočí a šlehne po něm naďurděným pohledem. To za to plácnutí. Vyplázne na něj jazyk a zavrtí hlavou. A pak pokračuje. S lehkým úculem. Tiše jako myš. Podél stěn. Podél kusů nábytku. Neslyšně, opatrně. Žádný zbrklý krok Zastaví se na úrovni prvních dvou dveří. Po levé ruce právě menší knihovnu a kuřácký salonek pána domu. Podívá se na Runu a kývne k těm dveřím. Jestli chce začít tam. Zvedne ruku a mezi prsty mu ukáže připravené drátky na zámek, kdyby byly dveře zamčené. Tyhle typy pokojů si často vznešení lordi zamykají i před svými sloužícími. Někdy tam bývají i pěkné prasárny. To by vlastně mohlo být zajímavé! Přesune se tiše k nim a už už chce začít, když najednou něco zaslechne. Nakrčí obočí. Natočí po zvuku hlavu a naslouchá. Koutkem oka se podívá na Runu, jestli to taky slyší. Jako nějaké... Mumlání. Tichý šepot. Z jedné z ložnic. Z ložnice paní domu, pokud si pamatuje plánek správně. Z ložnice, která měla být prázdná. Ale oni zpátky nejsou, tím si je jistá. Že by... Že by se nějaká dvojice sloužících rozhodla využít komfort postele své paní a trochu si zařádit, na truc? Podívá se na Runu.

Jen ať se čertí, vůbec mu to nevadí. Ani trošku. Naopak, to že mu to momentálně nemůže vrátit, ohnat se nějakou drzou hláškou, ho na tom baví. Jindy by si to tak snadno líbit nenechala. Podobně jako Lasička postupuje tiše chodbou, dokud se nezastaví u jedněch dveří. Nad nevysloveným dotazem jestli chce začít zrovna tam pokrčí rameny. Není to přece jeho rozhodnutí. Jenže i on zaslechne hlasy, je si docela jistý tím, že jsou dva. V jasném gestu aby byla teď opravdu, opravdu tiše zvedne ruku. Poslouchá, několik vteřin uplyne pomalu jako odkapávající med. Pak se něco ozve znovu. Ušklíbne se a ukáže ke dveřím největší ložnice. 'Tam ne.' Stačí jen naznačit, ví že pochopí i bez toho, aby to vyslovil. Jednoduše mají trochu smůly, do jednoho z pokojů se nepodívají. Netrápí ho to ale moc, mezi všemi ostatními si rozhodně mají z čeho vybírat.
Nakloní se pak přes Lasičku aby vyzkoušel kliku kuřáckého salonku. Přece jen, sahat hned po paklíčích když ani nevědí jestli je zamčeno by bylo jen zdržování. A ono zamčeno není. Tedy, první dveře zamčené nejsou. Necelý metr za nimi se totiž nachází druhé. S neskrývaným pobavením nad tím povytáhne obočí. Tohle jim ta malá srnečka jaksi opomněla říct. Možná ne schválně, nechá jí benefit pochybností. Přece jen, zrovna sem prý chodit nemá. Druhá klika už nepovolí a tak ustoupí stranou, aby přenechal Erin zásluhy za otevření zámku. Nemusí mít všechno.

Naslouchá těm hlasům společně s ním. Je to rozhodně komplikace, ale druh téhle komplikace ji celkem pobaví. Zavrtí nad tím hlavou. Vypadá to, že tyhlety pohlavní pudy prostě vážně řídí všechno!
Když jí Runa málem přeleze, aby vyzkoušel dveře, jen nad tím povytáhne obočí a ustoupí mu. Samozřejmě, že by je nejdřív zkusila, než by do nich vrazila drátky. Ale nechá ho, ať si užije svoje otevírací hrdinství. Když uvidí druhé dveře, povytáhne obočí. Ale vlastně to jen potvrdí její původní myšlenky. Tam stoprocentně budou nějaké prasárny, když si to pán takhle hlídá. Nechá Runu vyzkoušet i druhou kliku, a pak se k nich protáhne ona. Neodpustí si při tom, aby se o něj v té uzoučké předsíňce moc hezky neotřela. Mrkne na něj. A pak už si klekne a začne dobývat zámek. Tenhle je trochu složitější než hloupý balkon. Tady očividně někdo opravdu nechce, aby kdokoliv viděl jeho tajemství ukrytá za těmi dveřmi. Ale čím složitější zámek, tím větší zvědavost a obvykle i lepší odměna. Opatrně vytáhne drátky, takhle by tu byla donekonečna. Otevřela by je, jistě, ale trvalo by to zbytečně dlouho. Podívá se na Runu a naznačí mu, aby za nimi tiše zavřel ty první dveře. Pak z tuniky vytáhne sadu paklíčů, kterou jí věnoval jednou na výročí dne, kdy ji našel ve zdi. Zkušeným okem vybere ten správný a pustí se do toho. Takhle to trvá jen pár vteřin. A cesta do tajemné komnaty je volná! Pomalu a opatrně dveře otevře, aby se oba mohli podívat dovnitř.