de Vivonne - sídlo

Na moment přivře oči, když se o něj otře. Snad si toho v té tmě nevšimla. Zatracená holka. Jednou jí to všechno vrátí, jednou ji... ne. Takhle ne. Prostě si přivede další blondýnu na jedno použití. Tentokrát trvá otevírání zámku delší dobu a on raději zavře první dveře, ani by mu to nemusela říkat. Vedlejším efektem toho, že jsou oba v malém prostoru a Lasička se sklání k zámku je jaksi právě... nedostatek toho prostoru. Naštěstí ne na příliš dlouho. Pro ni. Pro něj. Tak nějak pro oba, když se to vezme kolem a kolem.
Vyřezávané dveře je pustí do salonku s tmavými látkovými tapetami a dřevěným obložením na zdech, několika křesílky, lenoškou a pár kusy masivního nábytku. Na první pohled nic příliš zajímavého. Na druhý je možné si všimnout docela vyzývavých obrazů na stěnách a několika sošek, větších i menších, jejichž aktéři jsou v poměrně... kreativních polohách. Napadne ho, že kdyby sem měla srnečka přístup, nejspíš by byla červená až na svém malém pozadí. Sošky i obrazy přelétne pohledem jen krátce, když opatrně našlapuje místností, aby Erin upozornil na krb. Dřevěná podlaha před ním bude nejspíš vysušená, mohla by vrzat. Sám se tomu místu pečlivě vyhne a už po hustém koberci dojde k psacímu stolu. Nemá moc zájem na žádných ozdůbkách které na něm leží, dokonce ani nepročítá dopisy v šuplících. Možná by v nich mohlo být něco zajímavého, ale on hledá docela jinou věc, když tiše prochází jednu přihrádku za druhou a konečky prstů přejíždí po jejich dně a bocích. Zabere to dozajista pár minut. Pár minut, které víceméně nehlídá, co Lasička dělá a soustředí se jen na svou práci. Má ale úspěch, protože konečně v jednom ze šuplíků najde schovaný malý spínač. Všichni ti lidé z velkých domů si myslí, že jsou chytří. A přitom si většina z nich nechá dělat nábytek s tajnými přihrádkami u toho samého řemeslníka. Jakmile po spínači sáhne, uvolní se boční deska stolu, takže po tom co si před ni přidřepne a opatrně ji vyndá, se mu naskytne pohled na několik schovaných deníků, malou truhličku a váček, u kterého nedokáže odhadnout co by mohl obsahovat. Peníze? Drahé kameny?

Vejde s Runou dovnitř a rozhlédne se tam. Podívá se po těch obrazech. No jistě. Přesně něco takového čekala. Protočí nad tím očima. Chlapi. Podívá se po Runovi a kývne mu, že krb a prkna před ním bere na vědomí. Ano. To by bylo hodně trapné, kdyby na ně šlapla. Když se pak Runa pustí do psacího stolu, ona jde obhlednout poličky, skříňky a knihovny s jejich obsahem. Sem tam se dá najít něco zajímavého. Trochu se ušklíbne když najde malou truhlicku a uvnitř malou bibli, jejíž vazba je kompletně celá vykládaná Runovým oblíbeným barevným drahým kamením. Šoupne ji do tuniky. Je malá, doma z ní ty kamínky dostanou. Ohlédne se, když uslyší tiché cvaknutí. Jako vždycky, Runa našel co hledal. Usměje se a tiše přejde k němu. Dřepne si vedle něj, aby se podívala, co za poklady tenhle stůl ukrýval.
Zvědavě se kousne do rtu. Podá mu váček a sama si opatrně vyndá truhličku. Na tak malý zámeček jí stačí jeden drátek. Dostane se dovnitř. A zamrká, když uvidí haldu papírů a záznamů a jmen. Ale brzy si to dá dohromady. Usměje se. "Ten bastard..." zašeptá tiše, ale moc moc spokojeně. Tohle je dobré! V tomhle domě budou i obrazy, co už nejspíš kradené jsou nebo jsou tu na zapřenou. Takže je nebude moct nahlásit jako chybějící a ukradené. Budou bezpečné. A ona má právě v rukou jejich seznam.

Trochu uhne, aby udělal místo Erin a dokonce ji i nechá sáhnout po truhličce. Jak jinak, je zvědavější než ta nejupovídanější babka na trhu. On nejdřív prolistuje deníky. Obchodní záznamy, účetnictví. Nejspíš by to mohl pár vhodným lidem předat, ale výsledek by nestál za tu práci. Vrátí je zpět do stolu, přesně na místo kde byly. Zrovna v tu chvíli uslyší tichoučkou poznámku vedle sebe a rychle se po Erin ohlédne. Samozřejmě, že ho jako první napadne, že se jí něco stalo. Naštěstí má možnost se téměř okamžitě ujistit, že to tak není, takže jí přes rameno nakoukne do papírů co objevila. Pak se ušklíbne. ,,Dostaneš svoje obrázky, jak to tak vypadá." Zakření se na ni po zašeptání těch slov. Jistě že dostane, i osud je podle všeho na její straně. Nebo se z Runy vážně pomalu stává zpátečnický blázen a ona měla celou dobu pravdu. Tak jako tak, zbývá už jen sametový váček, který vezme z tajné poličky, zatáhne za jeho šňůrky a... na dlaň se mu z něj vysype jediná věc. Spíš část jediné věci. Vypadá to jako třetina nějakého kruhového kovového mechanismu. Zářezy po stranách jasně naznačují, že někdo někde má další části. Usměje se nad tím, mechanismus zastrčí do kapsy, váček znovu stáhne a vrátí na místo. Má rád hádanky. Počká až si Erin vezme z dokumentů ty které si vybrala a nechá desku stolu kterou před tím odstranil zase zapadnout na místo.
Ještě krátce projde zbytek pokoje, ale nic dalšího až na pár manžetových knoflíčků zapomenutých na jednom ze stolků už si nic nevezme. Je jako příšerně náročná straka, v tom co dělá. Nestačí, že je něco zlaté. Musí to být ještě dost malé, ideálně pokryté drahými kamínky. Kdyby si měl vybrat před mincemi a třpytivým náhrdelníkem, vždycky sáhne po tom druhém. Přejde ke dveřím, v jasném náznaku toho, že skončil. Nechává ale Erin její čas. Nemusí spěchat, do svítání mají času víc než dost. Když ale skutečně vyjdou na chodbu a on za nimi opět pečlivě zavře oboje dveře, stojí před dalším rozhodnutím. Některá z ložnic, nebo knihovna?

"Dostanu!" zašeptá souhlasně a trochu se na něj zakření, "a vypadá to, že z nich přeci jen budeme profitovat oba a pořádně!" usměje se. Spokojeně. Nejen proto, že měla pravdu. Ale i proto, že je to prostě dobře. Ale zároveň ví, že se tím nemůže nechat ukolébat. A polevit v ostražitosti. A ani nepoleví. Zahlédne, co Runovi vypadne do dlaně. Nakrčí obočí. Ale vidí jeho spokojený výraz. Tohle bude něco pro něj. Zavrtí hlavou. Vybere si seznamy a dokumenty, které budou potřebovat a vstane. Přede dveřmi se na něj ještě podívá. "Kde myslíš, že najdeme další kus té tvojí podivnosti?" zašeptá. A pak se trochu lasičkovsky usměje. "A jsi si jistý, že si nechceš vzít domů nějaký obrázek? Jako návod pro ty tvoje cuchty?" poškádlí ho ještě trošku. Když už jsou tady. Ale pak už s ním zase tiše proklouzne na chodbu. Jedné ložnici se vyhnout musí, to je jasné. A měli by se o dalších dveřích rozhodnout rychle. Protože v té okupované ložnici začíná být trochu tišeji. Bylo by fakt hloupé, kdyby je chytili dva sluhové plížící se z ložnice. A tak vybere dveře po jejich pravici. Knihovnu.

Tázavě se na ni zadívá, když se nadzvedne na loktech. V tuhle chvíli přichází něžné, zamilované tlachání, sliby, které každá chce, aby řekl, které nikdy nemá v úmyslu dodržet a většinou si to dotyčné uvědomují. Většinou. Pohlédne na Loty. Mlčky leží a přemýšlí, co má ta malá za lubem. Dárek? Co by mu tak chtěla, nebo mohla dát? Mírně se zachmuří po jejích slovech. Proč to zase vytahuje? Nic jí do toho není. Nechá si však rozevřít dlaň a zadívá se na to, co na první pohled vypadá jako dámský šperk. Zadumaně si ji přeměří pohledem. Nemůže myslet vážně, že by mu dala něco takového. Je to tak.. hloupé. Dát mu klíč od únikových tunelů. Měl by jí to vrátit. Usmát se, políbit ji a říct jí, že mu stačí ona. Ucítí jemný polibek na prstech. Druhou rukou jí odrhne vlasy z tváře a zvedne ji za bradu k sobě, aby jí vtiskl ještě jeden polibek. „Díky holubičko.“ Usměje se na ni, když cítí chladný kov v dlani.
Ještě s ní chvíli zůstane. Pár polibků a pohlazení navíc, než se podívá z okna a omluvně se na ni pousměje. „Budu muset jít. Asi nechceme, aby mě někdo viděl odcházet.“ Automaticky připojí onen logický argument díky kterému se mu většinou podaří předejít „srdceryvným“ loučením.
Ať tak nebo tak, ať už ho nechá jít rovnou, nebo si ho uzurpuje pro sebe ještě o pár chvil déle, tak nejdéle s prvními ranními paprsky odchází oklikou ze sídla, s klíčkem pečlivě schovaným a přemýšlí nad tím, kde by našel Neriu.

Bylo mu jasné, že si kousku skládačky všimla, ale nečekal, že se na ni přímo zeptá. Neodpoví jí hned a na tváři mu přeběhne stín zamyšlení. Jsou věci, kterými se nemusí zabývat. ,,V tomhle domě ne." Tedy, není si tím jistý, ani nemůže být. Ale je to velmi pravděpodobné. Jestli se totiž neplete, tahle skládačka je klíč k něčemu, co ani on během svého života v Avrances neviděl otevřené. Další zlatý přelud, za kterým se může začít honit. Je tak spokojený, že by si ani nepotřeboval odnést nic dalšího. Ale přece jí nebude kazit radost. ,,Moje cuchty návody nepotřebujou, ale tobě by se možná nějakej hodil." Nenechá si to přece jen tak, to její pošťuchování, musí jí ho nějak vrátit.
Erin vybere knihovnu, ta sama o sobě rozhodně zamčená není. Velká místnost s vysokými policemi a čtecími koutky. Určitě by se tu dalo najít pár prvních vydání, ale na knihách většinou bývá nepraktická právě jejich velikost. Zato tu ale má Lasička i pár těch svých obrázků, takže ona si na své určitě přijde. Runa během toho co ona zkoumá místnost prochází dál, ke dveřím na opačné straně. Pracovna, to je jeho cíl. Byl od samotného začátku. Pracovna znamená trezor. Sice bez hezkých šperků, protože ty nejspíš budou právě v ložnici patří paní domů, ale pořád by v něm mohlo být pár zajímavostí. Se zámkem si docela snadno poradí paklíčem, ale dveře se otevřou s nečekaným a nepříjemným zavrzáním. Pár vteřin bez pohybu. Ticho. Možnost pokračovat.
Mnohem menší místnost než knihovna ke kompletně obložená tmavým dřevem, dominuje jí masivní psací stůl se dvěma křesly k němu otočenými čelem. A za stolem na zdi visí další obraz. Lákavé. Až moc lákavé a až moc nápadné. Přece by někdo nebyl až tak hloupý, aby trezor schovával na tak nápadné místo? Stejně k malbě lesního jezera přijde, za pokus to stojí. Než aby ji ale jen sundal ze zdi, nejprve se rozhodne zkontrolovat rám, objede ho po obvodu konečky prstů, jako když hledal spínač ve stole. Tentokrát ale najde něco jiného. Pár nadávek vypustí z pusy naštěstí dostatečně tiše na to, aby na ně nemohly upozornit. Mechanismus našel, ale jiný než čekal a teď, rozhněvaný sám na sebe, utírá pořezanou ruku do vlastní košile. ,,Tak ukaž co tam schováváš..." Rozhodně se nenechá odradit. Pasti vždycky něco hlídají.

Když jí odhrne vlasy a přitáhne si ji k sobě pro malý polibek před poděkováním je prostě jednoduše šťastná. Že dárek neodmítl, že se usmívá. Znovu se pak k Aimému přitulí, ještě na chviličku cítit jeho teplo, se zavřenýma očima dýchat jeho vůni. Chce, musí, si to všechno zapamatovat. Protože ví, že s tím jak přijde ráno jí zmizí. Protože pak místo chci bude zase platit můžu a nesmím. ,,Asi ne," nezní sice úplně přesvědčeně, ale nechá ho aby se odtáhl, posadil, oblékl. Sama se jen na posteli převalí na břicho tak, aby ho při tom mohla sledovat, s bradou podepřenou dlaněmi. Stojí ji to sice dost sil, ale podaří se jí neptat se. Kdy ho zase uvidí. Jestli se mu to líbilo. Jestli ji má rád. Jen sleduje jak jeho tělo postupně mizí pod kousky oblečení, než nakonec také vstane, aby k němu došla a v něžném gestu mu poupravila rozcuchané vlasy. ,,Budu na tebe myslet." S tím se loučí, s tím nechá Aimého odejít. S tím se sama vrátí do najednou příliš velké postele a přece... přece si nepřipadá tak osamělá, jako když ji mezi dekami zanechává Dorian. Spokojeně jeden polštář obejme a sama pro sebe se zase široce usměje. Má ještě trochu času, než bude muset sama jít. Potřebuje být v zámečku před svítáním a před tím ještě musí s Antoinette vrátit pokoj do původní podoby. Nakonec se tedy vytratí i ona se svou služebnou, ještě než na město dopadnou první sluneční paprsky.

Sleduje jeho výraz nad tím podivným kouskem kovu, který určitě k něčemu patří. A stáhne obočí. Tenhle výraz zná. Takhle se tváří vždycky, když přemýšlí, jestli jí o nějaké věci bude říkat nebo ne. "No jistě... Hraj si zase na pana Tajemného!" zavrtí hlavou a otočí se od něj zády. Nezareaguje ani jeho pošťouchnutí s návody. Aby se jednou pán nedivil! Ušklíbne se.
V knihovně si vytáhne seznam a vybere si dva obrazy. A dá se do práce. Kupodivu opravdu jemné práce. Opatrně vyřízne plátna z rámů a zabalí je, téměř něžně, do hedvábí. A pak schová do pouzdra na zádech. A jde se přidat k němu do pracovny. Musí. Slyšela totiž to vrznutí. Určitě i mrtví na hřbitově na druhém konci města slyšeli to vrznutí. Přijde za ním. "Měl bys dveře nechávat na mně!" zašeptá k němu maličko pobaveně. Pak se opře a sleduje jeho souboj s rámem obrazu. Zamračí se, když uslyší zvuk pružinky a uvidí krev. Nemá ráda, když krvácí! "Runo..." vydechne a přejde k němu blíž. Že by je to štěstí začalo opouštět? Povzdychne si. Dokud tu potvoru nerozlouskne, stejně by ji nenechal podívat se na to. A tak přistoupí k obrazu taky, vedle něj. A začne zkoumat z druhé strany. Ucho přiloží na plátno. A naslouchá. Pořádně. A nakonec najde to správné místečko. A objeví se maličká klíčová dírka. Skoro nepostřehnutelná, přímo uprostřed plátna falešného obrazu.
"Tady máš tu mrchu..." zašeptá a usměje se na Runu.

Není to hluboká rána, na to uhnul včas. Mohla by být. Ploché ostří, které z rámu vyjelo vypadajá ošklivě. Určitě by dokázalo projít prsty jako nic. ,,Jo... budu na tobě nechávat dveře, pasti a za chvíli za mě budeš šukat moje blondýny." Zabručí trochu neurvale, když si stoupne vedle něj a sama začne pátrat po mechanismu. Nemá rád, když se mu nedaří. A už vůbec nemá rád, když se mu nedaří před ní. Ješitnost je hrozná vlastnost, zvlášť ve chvíli jako je tahle, kdy Lasička najde to, co původně hledal on. Spolkne poznámku o tom, že to taky může sama rovnou odemknout, ještě jednou utře pořezanou dlaň do košile, aby se mu nesmekaly prsty a sáhne po drátcích. Zámek nějakou dobu odporuje, než povolí. Je to jako se vším. Všemi. Někdo se vzdá hned, někdo se snaží dělat ramena, ale nakonec se před ním všichni kdo vlezou do krysí díry ohnou. Lehce se nad tím ušklíbne. Plátno, tedy falešné plátno které je nalepené na kovových dvířkách trezoru se otevře. Kdyby to bylo možné, přísahal by, že zlato vydává svou vlastní matnou záři. Ví, že to tak není a stejně mu to tak pokaždé připadá, když ho vidí pohromadě hezkou kupičku. Mrkne na Lasičku a posadí jí do vlasů perlami vykládanou čelenku. Nejspíš nějaké hrozně sentimentální rodinné dědictví. ,,Škoda že nemáš ty hedbávný šaty." Rýpne si do ní, když z trezoru vytahuje pár dalších věcí, včetně dvou zlatých prutů. Cena slušného domku. Menšího stáda koní, většího ovcí. Možná, že kdyby nebyl lakomý, nemuseli by krást tak často. On je ale lakomý rád. Když skončí, v sametem vykládaném prostoru zůstane jedna jediná zlatá mince. To aby si majitel nestěžoval. Znovu obraz zaklapne, značně spokojenější, než když ho otevíral. ,,Tak co, jdeme pro tebe hledat další obrázky, nebo máš všechny?" Už zase se usmívá, tak podle sebe, trochu křivě. A docela naschvál jí prstem od krve udělá čárku přes nos.

"Blondýny za tebe klidně šukat budu... Ale tímhle!" odvětí mu s úšklebkem, když už stojí vedle, opřená o zeď a sleduje ho, jak si otvírá svůj trezor. Nechá z rukávu vyjet delší špičatou dýku, aby mu ukázala, čím přesně že je bude šukat za něj. "Můžeš si tipnout, kterým koncem!" mrkne na něj. A nechá ji znovu zmizet v rukávu.
A pak už se trezor konečně otevře. Ale ona mnohem víc než jeho vnitřek sleduje Runu. Tohle jsou ty nejlepší momenty. Když se mu zlato odráží v očích a on je nadšený. Šťastný. Baví ji to. Pak se ale znovu vetře k jeho boku, aby dovnitř taky viděla. Načež se na něj zaškaredí, když jí do vlasů strčí tu čelenku.
"Copak jsem nějaká princezna, abys mi strkal na hlavu korunky?!" ohradí se se zamručením. Opatrně si ji z vlasů vymotá, aby si ji mohla prohlédnout. Zavrtí nad tím pobaveně hlavou. "Tomuhle fakt nerozumím..." pronese k němu, zatímco si on balí svoje pruty a poklady, "chcete po ženách, aby nosily samé tyhle čičorády a škrtidla na hrudník, ale když se zavřete v pracovně, máte všude kresby samých nahých a pěkně neslušných ženských v ještě neslušnějších polohách..." ušklíbne se. S jasnou referencí na tajné hnízdečko zdejší excelence. A i přesto, že si mu takhle stěžuje, pořád mluví tiše. Za každé situace.
Ona to ani nebere tak, že by byl Runa lakomý. Prostě takhle žijou. A ona je velmi spokojená s tím, že kradou tak často. Co jiného by jinak dělali?
Pokrčí rameny. "Narazili jsme na ty dva nejdražší z celé jeho utajené černé sbírky! Myslím, že každý jeden z nich má cenu pořádné lodi! Ale... Když už jsme tady... Nechceš vidět aspoň jednu ložnici?" zabrouká na něj tiše.

Vydá tichá zvuk, kombinaci odfruknutí a potlačeného smíchu, když se tak pěkně předvede se schovanou dýkou. ,,Měla by sis dávat bacha na to, aby nakonec nedošly." Pořád je to stejné bručení jako před tím, teď ale s něčím... s něčím co by hodně cvičeným uším mohlo vzdáleně připomínat varování. Dál už o tom ale nemluví. Dostal se ke svému pokladu a dokonce se o něj podělil. Tak trochu. Když jí na hlavu posadil ten diadém. ,,Nerozumíš tomu, protože jsi..." malá holka. Až na to, že není. Až na to, že jí tak nechce říct, ne zrovna teď. Na chvilku přestane s vybíráním trezoru a jen ji sleduje, než pohledem zase uhne ke zlatu. ,,Máš přece ráda dárky, ne? Tohle je jako dárek. Sice víš co je pod tím, ale je zábava to rozbalovat, prodlužovat tu chvíli než se dostaneš k tomu co doopravdy chceš." Nikdy k ní takhle nemluvil. Tedy, nikdy k ní nemluvil takhle vážně zrovna o tomhle. Nejspíš je to stejně divné pro ni jako pro něj. Nechce s ní tak mluvit, nechce aby ji napadlo to zkoušet, nechce lámat další nenechavé ruce. Ale ví, že bude. Že se tomu nevyhne. Jinak to neumí.
Tiše zavře dvířka trezoru a zeptá se na další postup. ,,Ty jsi šéfová." Odsouhlasí jí další postup s nejasným tušením, že tohle tak úplně dobrý nápad není. Ale přece má rozum. Mají rozum. Stačí znovu projít knihovnou, vyklouznout na chodbu a vybrat jedny z dveří. Jedny krom těch, u jejich prahu se právě mihne malý stín. Radovánky zřejmě skončili a jejich aktéři se chystají odejít. Tichoučké zavrzání podlahy taky nezpůsobí on ani Erin. Tohle vážně nehodlá riskovat, vezme ji za ruku, přetáhne s sebou přes chodbu a vklouzne do první ložnice, kterou mají po ruce, aby za nimi zavřel dveře v momentě, kdy můžou slyšet jak se ty vedlejší otvírají. Teprve pak ji pustí, zády opřený o bíle nalakované vyřezávané dřevo. Je to jako tohle. Je to jako tenhle pocit, když člověk svléká někoho, koho svlékat opravdu chce. Napětí, vzrušení, možná trocha nejistoty. Tohle musí být ložnice té šlechtičny, které srnečka slouží. Skoro všechno je bílé, působí to až úzkostlivě čistě. Až na ten obraz. Portrét dívky s ohnivými vlasy, které jí zezadu osvětluje slunce a skoro tak vytváří zlatou svatozář.

"Nebo co? Začneš šukat zrzky?" odvětí mu jenom a zavrtí hlavou. Jen ať ji zkouší varovat. Měl by varovat sebe. To on je tam vodí. I když ví. že je na ně alergická. Přímo smrtelně alergická.
Ale pak se zatváří překvapeně. Opravdu překvapeně. Nefalšovaně. Prostě pravda je, že vůbec nečekala, že by jí na tohle odpověděl. Ale on to udělá. I když mu to chvilku trvalo a bylo vidět, jak strašně moc se mu nechce. Ale odpověděl.
"Dárky? Je to zábava, ale jenom pro vás!" zašeptá a zavrtí hlavou, "vy nevíte, jaký to je, nosit na sobě celý den něco, v čem nemůžeš pořádně dýchat a ještě ti to deformuje vnitřnosti... Aby si pak nějaký chlap mohl užít svůj dárek..." zabrblá tiše. Ale nijak výbojně nebo vyčítavě. Je vlastně tak nějak... Podivně ráda, že na to odpověděl. Takový hovor nevedly od doby, kdy jí bylo 12 a dostala první krvácení. Tenkrát za ním přiběhla s křikem, protože byla pevně přesvědčená o tom, že umírá. Vlastně ho snad nikdy... Vážně nikdy! Ani před tím, ani nikdy po tom, neviděla tak strašně moc rozpačitého a nervózního, jako když se musel vypořádat s tímhle. Usmála se nad tou vzpomínkou a zavrtěla hlavou.
Už nic neříkala a šla s ním ven na chodbu. Rozhodli se pro ložnici. A brzy ani nemají na výběr. Runa ji chytí a rychle ji zatáhne do jedné z ložnic. Zavře za nimi dveře a opře se o ně. On o ně a ona o něj. Dost natěsno. Na chvilku. Než se rozpojí. Otočí se a přejede pohledem po té místnosti. Vidí i ten portrét, ale tohle není něco, co by jí něco říkalo. Nějaká načančaná slečinka, co pózuje. Ale kolem je obrazů mnohem víc. "Hm... Asi jsme našli ložnici nějaké umělkyně!" zašeptá a otočí se na Runu. Co tomu říká on. Něčeho si pak všimne. Přivře oči. Dostane trochu ďábelský plán. Plán, na jaký možná není správný čas ani místo... Ale co?

,,Brunety." Neměl by na to odpovídat. A stejně to udělal. Dělá tolik věcí co se nemá, že pomalu ztrácí přehled o tom, co by neměl protože to nechce. Nebo tedy chce, ale nechce. Člověka by z toho rozbolela hlava. To už je lehčí zkusit jí vysvětlit jak je to se šperky a hezkými šaty. Ne o moc, ale stejně. ,,Prostě to nech. Krysí princezny korunky nenosej, chápu." Nejjednodušší způsob jak něco takového uzavřít je zabalit to do trochy pošťuchování. To ovšem ustane, jakmile je třeba se rychle přesunout přes chodbu. A jakmile se o něj opře a on jí, ve vlastně úplně přirozeném gestu, přejede rukou po zádech. Je to jen chvilička. Docela malá, ale stačí na to, aby pak ruku rychle stáhl a nenápadně si vydechl, když od něj odstoupí.
,,Tak si nějaký vyber. Nebo třeba všechny." Upřímně je mu naprosto jedno, co je zač osoba, která tu bydlí. Zajímají ho dveře na opačné straně pokoje, které raději zkontroluje. Naštěstí vedou jen do malé koupelny. A pak skříňky a šuplíky a cokoli, kde by mohlo být něco zajímavého. Ne, že by toho bylo zrovna tady zase tolik...

"Nech být, tahle korunka je moje!" zamrká na něj a vrátí si perlový diadém zpátky do vlasů. Krysí princezna nebo ne, už jí ho dal. A i když ho má na hlavě jenom z recese, obzvláštní recese, vzhledem k tomu, kde se teď nachází a co dělají, nechá ho tam.
Vnímá jeho rozpaky. I v tom, jak rychle ji pošle hledat obrázky nebo cokoliv. Nemůže si pomoct. Poslední dobou je vnímá poměrně... Častěji. Horší je, že i u sebe. Ale možná proto, že je holka, a proto, jaká je holka, je dokáže skrývat mnohem lépe než on. Ale teď... Rozhlédne se tam. Kousne se do rtu. Měla by? Neměla by? Ale co už, on si začal! No... Vlastně si začala ona, ale on si začal v tomhle! Jo. Rozhodne se. Nechá ho zkoumat dveře do koupelny, ji zajímají jiné dveře. Zmizí za nimi. Jsou to dveře do šatny. Jasně, nejdřív vybere poklady ze šperkovnic a připravených stojanů, přeci jen, rutina je rutina a práce má přednost před zábavou. Ale pak... Pak se pro sebe tiše zasměje. Ušklíbne se. Sundá si pouzdro, odloží ho a přetáhne si přes hlavu tuniku. Umí to šikovně, aby ze skrytých kapes nevypadaly žádné poklady. Stáhne si i kalhoty. Natáhne si jen nějakou podivnou poloprůhlednou bílou dlouhou spodničku, noční košili, bůh ví co to je, s dlouhým rozparkem až ke stehnu. Ze kterého usoudí, že to bude noční košile. Větrání a tak. Asi. Ale nevypadá to špatně. Zvlášť proto, že je vidět její pouzdro s dýkou, co má na stehnu. Ale tohle není to, proč sem vlezla. Něco jiného je. Stáhne z panny bílý korzet. Nasouká ho na sebe. A chvilku zápasí se šněrováním. Který idiot vymyslel šněrování dozadu?! Jak to sakra ty ženský dělají?! Pak jí dojde, že tyhle ženský na to mají služky. No jistě. Ale ji to nezastaví. Ona je mnohem ohebnější než tyhle ženské. A má šikovnější prsty. Povede se jí korzet stáhnout a zavázat. Podívá se pak na sebe v zrcadle. Musí se kousnout do dlaně, aby nevyprskla smíchy. Vůbec se nepoznává. Vůbec nevypadá jako Lasička! Bez tuniky a v korzetu je najednou vidět linie jejího pasu. A nejvíc jí pobaví, co jí ta příšernost udělala s dekoltem. Schválně, jestli by si teď troufl jí říct, že má malý kozy! Ušklíbne se. Urovná si na hlavě svoji perlovou korunku pro krysí princeznu. A pak otevře dveře šatníku. Vyjde ven a najde si ho pohledem. Hezky se nastaví, aby ji pořádně viděl. "Tak co říkáš, na krysí princeznu? Myslíš, že by mě někdo rád rozbaloval?"

Když Lasička zmizí štrachat v šatně, nepřikládá tomu nějak zvláštní význam. Vlastně tak získá i trochu prostoru pro to, aby si vydechl. Tohle všechno se mu pomalu začíná vymykat z rukou a on zatím nepřišel na to, jak tomu zabránit. Se svojí prohlídkou pokoje skončí dřív než ona a tak se, během toho co na ni čeká, posadí do jednoho z křesílek. Ukáže se to jako dobrá volba. Velmi dobrá, po tom co se před ním objeví. Potvoro. Tohle přece musí dělat schválně. Musí vědět co dělá. Odmítá uvěřit tomu, že by to bylo jinak. Dlaní si přejede přes obličej, když ještě přejde s těmi otázkami. ,,Těžko říct..." nenechá ji mít její malé vítězství tak snadno. K čemu by to bylo? Navíc tady, teď. Ne. Ale vrátit, vrátit jí to může. Pomalu vstane a dojde k ní, pohledem kopíruje nově nalezené křivky té dívenky. Holky. Ženy? ,,Princezny nebývají ozbrojené, víš." Začala si s tím sama. Než aby jí dal jakýkoli prostor k tomu se vztekat nebo prskat jako divoká kočka, přidřepne si před ní a dlaní přejede po odhalené noze, která svítí do tmy skoro stejně jako ta zatracená průsvitná látka. Pomalu, až nahoru ke stehnu, kde odepne pouzdro s dýkou, které nechá dopadnout na podlahu. K čertu s tím, že by je někdo slyšel. Zabil by každého, před kým by se takhle ukázala. A ruku nestahuje zpátky ani když vstává, spolu s ním se sune vzhůru, tak že nakonec kousek látky i vyhne, když ji přesune na pevný zadeček. Je u ní blízko, sklání se nad ní a kdyby chtěl, nebylo by nic jednoduššího, než ji teď políbit, než si ji vzít, v těhle šíleně bílých peřinách. Přitáhne si ji k sobě, jen trochu, těch posledních pár centimetrů.

Sleduje ho. Každý jeho jediný krok, jak se k ní blíží. Vidí, jak si ji prohlíží. Ani on nejspíš nikdy neviděl její pas takhle hezky. Na vršek už měl jeden ještě o trochu lepší pohled, nedávno. To je pravda. Pak už je u ní. Klekne si a začne jí odepínat dýku. Usměje se.
"Možná krysí princezny ano, kdo ví..." zašeptá. Ale nohu mu nastaví. Pásek s dýkou skončí na zemi. Dívá se na něj dolů, jemu do očí, když vstává. Nepřerušuje ten oční kontakt. Cítí jeho horkou dlaň na své kůži. Nahoru, nahoru... Až na její zadek. A to už je nahoře. Sklání se nad ní a tiskne ji k sobě. Zvedne ruce a prsty mu vyjede po kožené kazajce na hrudi až nahoru, k jeho krku.
"A když jsem teď princezna... Rozbalíš si mě?" zašeptá mu. Jsou si tak blízko, že se její rty při tom téměř dotýkají těch jeho. Její dech ho na nich zašimrá.

Je těžké, těžší, hledat rozumné argumenty. S každou další uplynulou vteřinou o pořádný kus. A on nedokáže říct kam sahá její tvrdohlavá provokativní hra a co myslí vážně. Pak přijdou ta slova, která ho přimějí k trochu hlubšímu nádechu, ucítí její ruce kolem krku. ,,Nemáš tušení co děláš..." tichoučké zavrčení, se kterým poruší poslední kousek prostoru, který odděluje jejich rty. Políbí ji, líbá ji stejným způsobem jako dělá všechno ve svém životě. Bere si co chce a jak, hladově, s vášní. Tiskne ji k sobě rukou, kterou nepouští z jejího zadečku, když druhou přejede po šněrování korzetu, který na sebe navlékla. Zrychlující tep, nepřestávající polibky, několik prudkých, rychlých zatáhnutí za tkanice. Ví jak tu věc rozvázat rychle, jak se jí zbavit, dělal to tolikrát. Ucítí, jak sevření pevné látky kolem jejího těla povoluje. Probere ho to. Minimálně dost na to, aby se trochu odtáhl, s čelem opřeným o její. Aby ji k sobě přestal tisknout. Ani si neuvědomil, že během toho všeho i s ní udělal po paměti několik kroků k posteli. ,,Tohle už nezkoušej, Erin..." je těžké znít vážně a důrazně, když ho jen před pár vteřinami připravila o sebeovládání. Pak ji pustí úplně, nejspíš trochu vyvedenou z míry tím vším. Třeba taky ne. ,,Obleč se. Dál se o tom nebudu bavit."

Nestihne mu na jeho poznámku odpovědět. Ale možná ani nechce. Vnímá teď jenom jeho a jeho blízkost. A pak už hlavně jeho rty. Zatočí se jí hlava. Pevněji se ho chytí, nehty mu zatne do kůže vzadu na krku. Přitiskne se na něj celým svým tělem. Oplácí mu jeho polibky se stejnou náruživostí. Stejně hladově. A dravě. Cítí, jak jí rozvazuje korzet. Zalape po dechu, když je její štíhlé tělo konečně zase volné. Může, protože Runa přerušil polibek. Opřel si čelo o to její.
Ztěžka vydechne, cítí srdce až v krku. Po celém těle má husí kůži. Jenže pak ji najednou pustí. Teď? Takhle? To nemůže. To mu nemůže dovolit! Zamračí se. Strhne ze sebe ten škrtící mučící nástroj, odhodí ho na zem. A pak ho chytí za ruku. Nekompromisně ho otočí zpátky k sobě. Trhnutím si ho přitáhne.
"Ty tohle nedělej! Nemůžeš tohle udělat!" vydechne. Paličatě. Teď má na sobě jen tu průsvitnou košilku. Zadívá se mu do očí. Její jsou teď ještě divočejší. Zlobí se. Natáhne se a znovu ho políbí, znovu spojí jejich rty.

Ne, ne, ne, tohle mu nemůže dělat. Nerozumí tomu? Chce se otočit, nechat ji aby se oblékla, chce předstírat, že se nic z toho nestalo, že je pořád jeho malá Lasička. Kdyby alespoň nebyl tak hloupý a nenechal se k ní přitáhnout zpátky, kdyby na sobě měla něco jiného než to průsvitné nic, kdyby... nechá se vtáhnout do toho polibku, prsty jedné ruky jí zajede do krátkých vlasů, druhou sáhne po zapínání vlastní kazajky. Jedna přezka, druhá, třetí. Celou dobu se neodtáhne od jejích rtů, skoro jako by se bál že podruhé už se k něčemu takovému přesvědčit nenechá. Těžký kus koženého oblečení s kapsami plnými dnešního lupu dopadne na zem a on s ní začne začne couvat k posteli. Zastaví se, až když do toho zatraceného kusu nábytku prakticky narazí, posadí se a stáhne si to proradné stvoření na svůj klín. ,,Potvoro..." jediné slovo zašeptané mezi drzými vášnivými polibky v sobě nenese stopu hrubosti, se kterou je obvykle spojováno. Vysvobodí ruku z jejích vlasů, každá dlaň na jednom jejím útlém rameni, protesty jemné látky, za kterou zabere větší silou než by musel, když z ní Erin vysvobozuje. Je jeho, jeho... nikdy nechtěl - nikdy si nemyslel že to zajde takhle daleko, spoléhal na své sebeovládání, jakési zásady co sám pro sebe vystavěl a které mu teď tahle dívenka se sebejistotou sobě vlastní boří jako kdyby nebyly nic jiného než papír.

Vydechne mu do rtů, když jí zajede prsty do vlasů, když je lehce stiskne. Sám si pak začne rozepínat kazajku. Ale trvá mu to dlouho, příliš dlouho, tak strašně moc dlouho! Pomůže mu svými hbitými prsty a nechá ji zmizet na zemi, někde pryč, v jiném čase, stejně jako ten svůj proklatý korzet. A konečně jsou u postele. Tiše se zasměje, když jí řekne Potvoro. Ale ani její smích tentokrát není drzý a jedovatý. Ne. Usadí se mu na klíně. Stiskne ho mezi stehny a znovu se ponoří do jeho rtů. Uslyší tichý zvuk trhané látky a najednou je volná úplně. Zůstane na něm úplně nahá. Přitiskne se k jeho tělu, aby se o něj jednou trochu otřela, chce cítit jeho kůži. Jeho kůži na té svojí. Ale pak mu po hrudi přejede dlaněmi. Jednou se vrátí nahoru na jeho krk. Ale druhou... Druhou zamíří dolů mezi jejich těla. Poradí si s vázáním jeho kožených kalhot. Vysvobodí ho z nich. Cítí, že to potřebuje. Že potřebuje ji. Příjemně se jí z té myšlenky stáhne podbřišek. Vezme ho do dlaně a promne ho.

Není si jistý kdo z nich je momentálně větší blázen. Asi na tom nesejde, ne teď, když ji zbavil posledního kousku oblečení, když cítí tlukot jejího srdce a nenechavé ruce. Ostatně ty jeho na tom nejsou jinak, jedna putuje podél páteře, přes prohlubeň beder zpět na zadeček který pevně stiskne, prsty druhé od linie její brady, přes krk a klíční kost vykreslí cestičku k pevným prsům, aby je začal hladit, laskat, aby promnul vztyčené bradavky. Není přehnaně něžný, nejspíš s ní nezachází tak jemně jak by měl, na druhou stranu se ale zatím ani nepřiblížil tomu co provádí svým blondýnám. Skoro jako by se snažil. Nedočkavý vzdech do jejích rtů je utlumený tím, že ji do spodního lehce kousne, dlaň se zadečku přes stehnu přesune k jejímu klínu, v pomalých cíleně mučivých pohybech vyhledává a útočí na její místa rozkoše. Není zase tak sobecký, ne k ní. Polibky sklouzne k jejímu krku jehož kůži poznamená svou přítomností. Malá památka na další dny, připomínka toho, že na ni nikdo, nikdo jiný nesmí sáhnout.

Tiše zavzdychá, skoro překvapeně, když se jí začne dotýkat dole v klíně. Někdy přemýšlela, jaké to bude, když se jí tam bude dotýkat někdo jiný. Ale tohle je Runa. Je to ještě úplně jiné. Tiše mu zavrčí do rtů, když ji pokouše, spokojeně. Načež zakloní hlavu, když jí líbá krk. Označí si ji. Cítí to. Usměje se a pevně mu v prstech stiskne vlasy. Odtáhne mu pak tvář od svého krku, zakloní mu halvu a políbí ho. Dravěji. Druhou rukou se nepřestává věnovat jeho vzrušenému mužství. Odtáhne se, aby popadla dech. A jen se na něj zadívá. Jemu do očí. Pustí jeho klín a dlaní mu vyjede po hrudi až na krk. A na rameno. Chytí se ho a zlehka se o něj otře. Nepřestává se mu při tom dívat do očí. Udělají to. Opravdu to udělají.

Tiché zavzdychání, vlhkost a teplo, které tak důvěrně zná, i když ne zrovna od ní. On ní... svět se musel zbláznit, že tohle dělá. Nebo jenom on. Ona? Může za to přece stejně tak dobře, možná ještě o maličko víc. Nikdy nevěděla, kdy přestat s provokacemi, kdy zachází už moc daleko. Nechá se odtáhnout od jejího krku, oplatí jí dravý polibek. Chvilička ticha a pohledy zaklesnuté jeden v druhém. Poslední možnost to vše zastavit. To by ale nesměli být oba tolik tvrdohlaví. Letmý úsměv, trochu křivý jako vždycky, potvrzující jeho rozhodnutí. Vezme Lasičku kolem pasu, nadzdvihne se spolu s ní. Je lehoučká, maličká. Vždycky byla. Nemusel by to dělat, je to jen drobnost, malé zdržení pro její vlastní pohodlí, důkaz toho že - no, něčeho jistě. Přetočí ji pod sebe, položí do bílých polštářů se skoro škodolibou radostí právě nad jejich barvou. Pak ji znovu políbí, o něco něžněji, jako by tím chtěl krotit její vlastní nedočkavost a nadšení, i když jemu samotnému běží srdce sprint. Ještě na chvíli se rty skloní k jejím bradavkám, to když dlaní obkresluje linii jejího pasu a boků, aby jí lehkým zatlačením přiměl rozveřít stehna. Vrátí se k jejím rtům, ujištění, uklidnění, skoro nečekané gesto od někoho jako je on, když do ní vstoupí. Krátký odpor, následovaný pocitem toho jak jej přijímá, jak se pro něj otevírá. Jeho vlastní tlumený vzdech, chvilička na to, aby si zvykla na nový pocit. Na to, jaké je to být doopravdy velká, když po tom tolik toužila. Začne se pohybovat, pomalé táhlé pohyby ponoukající k tomu aby člověk šílel z toho, že se dějí, ale že to není dost... a aniž by si to snad uvědomil, proplete prsty jedné své ruky s těmi jejími.

Cítí sevření jeho paží, když ji zvedne. A pak už ji položí pod sebe do měkoučkých peřin a polštářů té šlechtičny, co tu bydlí. Ale na tu teď nemyslí. Teď neexistuje nikdo kromě nich dvou. Tak to mělo být. Alespoň na chvilku jsou zase jen oni, má ho jenom pro sebe. Pohladí ho po krku, konečky prstů mu jemně zajede do vlasů vzadu na krku, překvapená tím, jak je jeho polibek najednou jiný. Něžný. Zklidní se. Oplácí mu polibky a na chvilku zavře oči. Neotevře je ani, když se jeho rty přesunou na její hrudník. Po celém těle jí naskočí husí kůže. Na jeho pobídnutí víc roztáhne nohy. Nechá jeho tělo vklouznout mezi ně. A pak už má jeho rty zpátky. A pak už ho cítí. Zalape po dechu a konečně znovu otevře oči. Zabolí to. Ale jen krátce. A pak už je hluboko v ní. Pevně se ho na okamžik chytí. Vydechne. Opře si čelo o jeho a jen se mu dívá do očí. Ukradne mu další polibek, než se její tělo proti němu napne. Tiše zavzdychá, když se v ní začne pohybovat. Proplete si s ním prsty a stiskne. Teď chce víc. Potřebuje víc. Její polibky znovu začnou být dravější. Její tělo začne na jeho pohyby reagovat. Vychází mu vstříc. Hladově. Snaží se ho přimět k tomu, aby zrychlil, aby ji přestal tak mučit a napínat. Mezi rty jí přímo do těch jeho unikne první sten. Jednou nohou si ho automaticky tak trochu chytí. Teď je jeho. A on je její.

Vnímá, jak reaguje na jeho doteky, pohyby, na něj. Cítí její zvyšující se potřebu blízkosti, nespokojenost s tím co, nebo spíše jak, jí dělá. Přizpůsobí se, pro sebe i pro ni. Dnes hlavně pro ni, i když by to nepřiznal. Trocha nemotornosti, jako v každém prvním milování s novým člověkem postupně opadá, když se jim podaří sladit své pohyby. Znají se, znají své reakce a svá těla z nekonečných hodin bojů a cvičení a tahle znalost se přenáší i do souboje v polštářích. Patří k sobě, pro tuhle chvíli k sobě dokonale patří a pasují, chce slyšet víc jejích stenů. Volnou rukou ji podebere za zadeček, jen malá změna polohy, ale dostatečná k tomu, aby mohla výrazně změnit její prožitek. Nechá ji, aby si určila tempo, aby udělala cokoli chce, aby, snad s trochou štěstí, prožila to o čem by tohle všechno mělo být. Teprve pak to dovolí sobě, sladké, slastné uvolnění ve kterém ji s sobě pevně přitiskne, i když ví že by měl dělat pravý opak. Drží ji, ještě chvilku ji pak jen drží, dokud se k němu nezačnou dostatečně natahovat chladné prsty reality. Políbí ji na čelo, než vyklouzne z jejího objetí a sáhne po svých kalhotách. ,,Nemůžeme tu takhle zůstat, Erin..." Mluví tiše a přece má v hlase stopu čehosi tak neslučitelného s předchozími náznaky něhy.