Sídlo Valentine Victora de Vivonne

Valentina posledních pár dní provází dobrá nálada. Jak pak by ne. Nedávno strávil noc se svým novým chlapcem a vzpomínka na Emersonovo mladé krásné tělo, které se pne proti tomu jeho, mu rozhodně pomáhala udržet spokojenost.  Ještě s větší radostí se tedy pustil do finálních příprav svého seznamovacího večírku, na který pozval pár svých známých, které tady již znal a tváře nové, které poznat chtěl. A samozřejmě jedna z pozvánek putovala samotnému Emersonovi. S drobným dárkem. Kvalitních barev ze zahraničí, které mu koupil, aby mu udělal radost.
Večer v den večírku se tedy začnou scházet všichni pozvaní hosté. Není to velký večírek, ale rozhodně plný té nejlepší společnost. Nejlepší ve Valentinově očích, samozřejmě.  Jako správný pán domu stál v jednom z průchozích salónků v blízkosti hlavních dveří, aby mohl bavit hosty, kteří již na večírek přišli a zároveň mohl vítat ty přicházející.
Oblečený je ležérně, přesto elegantně, do tmavě fialové vesty s tmavou košilí, kterou má u krku jemně rozhalenou. V ruce drží sklenici vína a baví s jedním ze svých obchodních přátel, kterého doprovází  jeho sluha, potažmo jeho milenec, drobný  chlapec s krásnýma fialovýma očima a světlými vlasy. Valentine samozřejmě víc než kdokoliv znal vztahy mezi svými hosty a jejich doprovody. Ale tohle bylo na večírcích, které on pořádal,  to nejlepší. Ta různorodost a skryté příběhy, které sem a tam vykoukly na povrch, protože za zavřenými dveřmi Valentinova sídla byly přeci jen v bezpečí. Všichni mu v tomhle důvěřovali.
Sám Valentine sám ještě vyhlížel svého společníka. Během toho, co se menší sál plnil lidmi a on mezi nimi Emersona neviděl, začala jeho nálada lehce upadat.  Jeho přátele si toho všimli, protože  se v momentech nepozornosti občas mračil a ustaraně sledoval dveře. Ale neztrácel naději. Jeho chlapec by se na něj přece nevykašlal. To by mu po té výborné noci, kterou spolu strávili neudělal. Nebo ano?

Po Jeanově odchodu zůstane ještě notnou chvíli v ateliéru. Jen si tam sedne a malými doušky dopíjí zbylý bourbon ze své sklenky. Poměrně odevzdaně čeká, až ten náhlý nával úzkosti zase odezní. Pak se zvedne a naposledy si upraví oblečení, doplňky, vlasy... A nasadí si cylindr s krajkovou stuhou. A nakonec ze skříňky vytáhne novou nenačatou lahev toho stejného bourbonu a vezme ji s sebou. Jako dárek pro Valentina. A možná jako omluvu. Jde pozdě. Ví to. A co hůř, znovu se nenachází zrovna v té nejlepší ukázkové formě. Pousměje se. Ale pokusí se. Musí. Tohle není Valentinova vina a není to k němu fér, aby vždycky musel sbírat a zametat rozsypané kousky, které z něj zbydou po Jeanovi. Přemýšlí, že by si chytil kočár, ale nakonec se rozhodne, že procházka mu jenom prospěje.
Nakonec dojde k velkému domu na okraji města, který si Valentine pronajal. Už z ulice jde slyšet hudba a spousta hlasů. Jemně se usměje. Tohle mu trochu připomene Paříž. Vydechne. A pak přijde ke dveřím a zatáhne za zvonek. Nechá si otevřít a předá komorníkovi svůj kabátek, odhalujíc tak společnosti uvnitř domu svůj úžasně výstřední skvěle padnoucí zcela červený komplet. Červenou nenosí moc často, ale sluší mu, zatraceně mu sluší, a on to moc dobře ví.

On už začínal být nevrlý. Přece jen večírek začínal být v tom nejlepším
Některé páry už v lehkém opojení zeleným závojem absinthu upouštěly od zábran, které v normální společnosti měli a některá těla se začala proplétat do mileneckých uzlů. Jenomže on tam svého společníka neměl. Neměl tělo, které by dokonale zapadalo do toho jeho.
Když uslyší zvonek, už spíš automaticky vzhledne než spíš, že by věřil, že dorazil..ten příjemný omyl mu vykouzlí úsměv na tváři. "Můj drahý Emersone! Tady jsi, konečně!" Usměje se a dojde k němu. Obejme ho kolem pasu a políbí ho na tvář..do koutku úst.."kdepak ses mi toulal?" Zašeptá mu do ouška a pohladí ho po boku "dělal jsem si starosti... Tak ti to sluší...jsi dechberoucí" broukne. Pořádně si ho v tom červeném prohlédne. Pak se ale zadívá na jeho tvář. "Něco se stalo..."

Sent from Topic'it App

Nestihne se pořádně ani rozhlédnout, když je Valentine u něj. Obejme ho a políbí do koutku úst, a Emersona tím upřímně poměrně zaskočí, takové přivítání nečekal, asi tím, že na ně není zvyklý. Vydechne a podívá se na něj. Musí se usmát, když vidí jeho nadšení. "Valentine Viktore..." pokývne mu na pozdrav. Pak si trochu povzdychne. Měl by vážně trochu zapracovat na tom, jak moc je čitelný. Zvedne ruku a opře mu o hrudník lahev bourbonu. "Přinesl jsem omluvu!" pokývne a zadívá se na něj. Jemně se usměje. "Že jsi musel čekat! Ale... Pochybuju, že jsi se tu nudil... Tady to vypadá..." konečně pohledem přejede okolí, trochu užasle, "no... Rozjetě!" vydechne.

Usměje se. Podívá se na láhev a kývne "tak si hned společně dáme, co říkáš?" Broukne a odvede si ho stranou, kde vytáhne čisté skleničky. Ještě nemá v plánu ho představovat. Teď se potřebuje pořádně přivítat a užít si, že vážně dorazil.
"Rozjeté to je, ale abych se přiznal, měl jsem docela mrzutou náladu, že jsi tady nebyl. Těšil jsem se na tebe, jsi můj speciální host" kývne a dá mu vlásky za ouško. Pochválí mu změnu klobouku. On si všímá sebemenšího detailu. Pohladí ho po boku a znovu si ho tak zkoumavě prohlédne. "Co tě tak zdrželo?.." broukne

Sent from Topic'it App

Nestihne mu ani odpovědět, když si ho Valentine i s bourbonem odvádí stranou. Usadí se tam s ním a vydechne. Znovu se rozhlédne po dění kolem. Je tam opravdu hodně hostů. A jestli vidí správně... Nikdo z nich není ženského pohlaví. "Valentine..." šeptne nejistě, když se znovu podívá na něj. Chce mu říct... Co? Že hrozně riskuje? Že tohle je strašlivě nebezpečné? Že má strach? Chce mu vynadat? Možná. Možná všechno dohromady. Ale neřekne nic. Ne, protože Valentine se k němu skloní, dá mu vlasy za ucho, protože... Protože. Pousměje se a dotkne se svého klobouku. Když dá ruku zase dolů, zastaví se s ní u jeho. Zlehka, jemně, se dotkne jeho ruky. Pohladí ho po ní a jemně mu ji stiskne. "Už jsem tady, hm..? Nechci ti kazit náladu svými problémy. Znovu..." dodá ještě s povzdychem. Zavrtí hlavou. Zvedne svoji sklenku s bourbonem. "Opravdu ne. Připijme si, hm? Na tvůj večírek. A na tvůj příjezd do téhle příšerné zatracené díry!" zabrouká a usměje se na něj.

Stiskne mu ruku a usměje se. Ubezpečí ho, že on mu nikdy nekazí náladu. Není si sám jistý, čím to je. Ale Emerson je teď jeho chlapec a on si o něj hodlá pečovat. Možná stihl ten malý pirát zapomenout na všechno, co mu řekl. Ale on rozhodně nezapomněl. A nemá to ani v plánu. "Víc mě trápí, když vím, že se mi nechceš svěřit. Ale máš pravdu. Dnešní večer patří večírku. Promluvíme si o tom později nebo zítra" usměje se a zvedne sklenku. "A ještě na naše setkání! Které udělalo pobyt v téhle díře o něco snesitelnější" broukne a pohladí ho. Napije se s ním. "Co ty barvy, které jsem ti poslal? Líbily se ti? Vím, že spíš kreslíš, ale jednou by se ti snad mohly hodit" kývne.."vždy je čas zkusit i něco jiného, no ne?" Broukne

Sent from Topic'it App

Zavrtí hlavou. "Valentine..." povzdychne si, "to není o tom, že bych se ti nechtěl svěřit, to jen... Je to komplikované a navíc, po tom minule... Byl bych rád, kdybys na mě měl i trochu jiné vzpomínky než jenom tohle. Než jenom já a moje problémy..." zašeptá a usměje se na něj. A přikývne. Zvedne svoji sklenku a s tichým smíchem se s ním napije. Pak zamrká a pokývne. "Ahh, ano! Ty barvy! Chtěl jsem ti poděkovat, jsem dneska vážně nemožný!" zavrtí hlavou, "odpusť!" broukne, "jsou skvělé, opravdu, bylo to od tebe pozorné!" pokývne, "nejsem zvyklý používat je... Ale myslím, že něco vymyslím, aby jen neležely bez užitku, to by byla škoda!" usměje se na něj. A pak vezme lahev a oběma jim dolije. Mrkne na něj. "Tak... Zasvětíš mě do toho, co jsem zatím prošvihl, svým pozdním příchodem?"

Usměje se a jen zavrtí hlavou. Pohladí ho po tváři. "Zanecháváš ve mně jen ty nejlepší vzpomínky..." zašeptá a palcem mu přejde po rtech. "A nejspíš výjimečně nelže, protože jsme ho už dlouho neviděli takhle uvolněného!" zabrouká vedle nich ten chlapec, který doprovazel jednoho z jeho přátel. Valentine zamrká a trochu se zaksichtí "měl jsem tě mnohem raději, když jsi mlčel, Christiane... Měli bychom zavolat tvého milence, aby se s tou tvou pusou nějak vypořádal" kývne. Chlapec se tiše zasměje. "Hm, brzo, neboj se! šel připravit dýmku" kývne a zadívá se na Emersona. "evidentně jsou všichni básníci stejní barbaři a nepředstaví mě...Jsem Christian...a ty budeš jeho nová múza" zašeptá a usměje se. Valentine jen zavrtí hlavou. Ale není to tak, že by toho chlapce neměl rád. Je to spíš taková ta přátelská nevraživost, škádlí se. "Abys pochopil, Christian si  na způsoby potrpí od doby, co už není na nabídce bordelu!" kývne Valentine a dolije Emersonovi sklenku. Protože je mu jasné,  že s touhle společností to bude potřebovat. "Budu předstírat, že se mě to dotklo a stydím se za to, co jsem dělal.. co ty Emersone?.. dáš si s námi dýmku?"

Trochu sebou trhne, nečekal totiž nikoho dalšího. Ohlédne se na toho chlapce a prohlédne si ho. Hmm... Ano. Tohle je přesně takový typ chlapců, jaké nacházel v Londýně v domovech rozkoší, když hledal... Společnost? Pravdu? A rozhodně je to ten typ chlapců, který jemu nebyl k ničemu. Ale určitě by se hodil i do řeckých lázní, kde by z něj byli unešení. Napije se svého bourbonu a nechává ty dva mluvit, zatímco přemýšlí nad tímhle. Skoro by si sám nad sebou povzdychl. To vážně dokáže jakoukoliv situaci tak hladce obrátit proti sobě? Pak lehce povytáhne obočí, když uslyší své jméno. "No, vidím, že já představení ani nepotřebuji!" pokývne mu, "těší mě, asi..." odtuší a pak pokrčí rameny. "Ale jistě, proč ne! Rád!" kývne souhlasně. Ale hned nato obrátí svůj pohled zpátky na Valentina. S malinkým křivým úculem. "Takže básník, hm? To jsi se nepochlubil, Valentine..."

Valentine pozoruje svého ztraceného chlapce. Pohladí ho po tváři. Je mu jasné, že se určitě zase v duchu porovnává s chlapcem vedle sebe. A nepopírá, že i jemu se ten chlapec líbí. Ani by nejspíš nepopřel, že spolu něco měli. Ale ne protože je Christian nádherný chlapec. Ale protože má pokřivenou duši. A to Emerson mohl poznat a ještě pozná. Podle toho jak chová a ještě chovat  bude. "Ani se není čím chlubit! Jsou to jen hlouposti" zabrouká.  "Teď se snaží hrát falešně skromného... Ale měl by ti něco přečíst. Osobně mám rád básně,  které skládat když chodil do bordelu.. a zlomených duších..." zabrouká Christian. Mezitím přijde jeho starší milenec a když chlapec domluví, dlouze ho políbí. "Už ses dostal do nálady, hm?" zabrouká  mu. "Rád zase vidím tenhle úsměv" zašeptá mu. Protože když přišel, neměl ho. Většinou se neusmívá. Jeho chlapec má nálady jako na houpačce. V jednu chvíli se směje a pak najednou sedí a zírá do rohu místnosti, pláče. Ale on ho miluje i takhle.  Valentine tu jejich drobnou intimní chvilku sleduje s úsměvem. Opře o sebe Emersona a líbne ho do vlasů "...seznámil jsem je..." zašeptá mu "když Dorienovi zemřela žena, potřeboval trochu povzbudit...vzal jsem ho tehdy do bordelu... a on tam poznal jeho... Christian nebyl v nejlepší náladě. Hodně pil... Ten týden mu totiž zemřel otec...Nebyl to nejlepší chlap, nechoval se k němu nejlíp...ale byl to otec.." broukne "zaplatil  jsem mu s ním noc... a on pak chodil skoro pořád... a teď jsou tady" zašeptá mu. "Je to vlastně ten nejromantičtější příběch jaký znám... a Christian ho umí vyprávět ze všech nejlíp..." broukne mu. Dorien se na ně pak usměje "tak si dáme dýmku, hm?.. ponoříme se do světa snů..." zabrouká a podá ji Emersonovi. "neboj se, jen se trochu uvolníš... Je to moc příjemné..."

"O zlomených duších..." zopakuje chlapcova slova a znovu se napije, "máš vážně zvláštní sběratelské ambice..." podívá se po Valentinovi koutkem oka. Ani v nejmenším nepochybuje o tom, že ten chlapec  před ním je právě jedna taková zlomená duše, kterou poznával... Hloubkově. A že on sám je další. Pozoruje pak muže, který k nim přijde, a jeho chvilku s Christianem. Poslouchá u toho Valentinův příběh a ze všech sil se snaží nesklouzávat po špatné straně hrany, na které zrovna balancuje. Protože kdyby po ní sklouzl, vytvořila by mezi ním a tímhle večírkem neprostupnou stěnu, bariéru, skrz kterou by se už nedostal. Už teď mu všichni začínají připadat hrozně vzdálení, hrozně cizí, hrozně... Uzavření a propojení mezi sebou, a on stojí na okraji. Mimo. Ale... On je mimo. Je tady cizí. Jediný článek, který nezapadá, který nikdo nezná. Protože je sám. V tomhle usedlém zaprášeném zapomenutém maloměstě... Je jedno jak moc se odlišuje, je tím už nepochybně nasáklý. Londýnská světová aura je zřejmě v nenávratnu a ani všechna červená světa to nezachrání. Obrátí do sebe zbytek sklenky a podá ji Valentinovi s jasnou pobídkou. U toho se ale dívá na Doriena. Vezme si od něj dýmku a usměje se. "Nebojím se. Nejsem dítě ani nováček. Jsem čtvrtý syn nechutně bohatého otce, žiju tím, že profesionálně a bezostyšně rozhazuji jmění, které nikdy nezdědím, za všechna hedonistická potěšení, co tenhle svět nabízí..." ujistí ho a potáhne si z dýmky, silně, zavře oči a přivítá ten horký příval hluboko do svých plic jako mnohokrát předtím v londýnských barech pro podobně smýšlející umělce a rozmazlené synky šlechticů a boháčů. Znovu oči otevře a podá dýmku Valentinovi. Ještě chvíli udrží kouř v sobě, aby měl čas roztáhnout každou malou žilku v jeho dýchacím ústrojí, než ho vypustí ven mezi ně. Proč tohle vůbec říkal? Proč ne. Copak tolik záleží, co si o něm budou myslet? Nezáleží. Ne dneska. Je přeci další zlomená duše. A dnešní večer už mu stihl přivodit další povážlivou prasklinu, takže teď je tady, tady, kde je spousta alkoholu, a kde je tahle kouzlená dýmka, tady, kde je dokonalý únik, kde může být... Kdo? Kde může být umělec, kde může být rozbitá zkažená existence mezi ostatními, ne ta ztracená polámaná prázdná schránka, ve kterou ho proměnil jeden slunečný den v Benátkách se speciální podívanou na náměstí svatého Marka. Kouřový únik, ve kterém může před nimi i sám před sebou předstírat, že na ničem nezáleží.

Christian se zasměje. "Toho si nevšímej, on má tyhle tatičkovský ujišťování rád" zabrouká a spokojeně se o svého muže opře.
Valentine to cítí. To, jak se uvnitř jeho chlapec něco svírá a tak si ho přitiskne ještě těsněji k sobě. Zároveň tím uklidní i sebe. Protože ucítí to tělo, které tak dokonale pasuje k tomu jeho. Tak jak to snad nikdy nezažil. "O zlomených duších... žalozpěvy bohémů" zabrouka a políbí ho na spánek.
Christian se usměje. "Řekni nám tu... Jak hoří duše" kývne chlapec. Aniž by tušil jak dokonalé se teď tímhle označením trefil do myšlenek Emersona.
Valentine nejdřív jen zavrtí hlavou. Ale nakonec se nechá přemluvit. Pořádně si potáhne z dýmky a podá ji těm dvěma.

"Když duše vzplanou,
srdce se vznítí,
a shoří veškeré
nitky tvých sítí.

Když oči nevidí
to, co by vidět měly,
Když všichni z lidí,
dávno snad zapomněli.

V tu chvíli zrádnou
v propast se řítí
veškeré štěstí
tvého bytí."

Celou dobu se dívá před sebe. Zamyšleně. Možná vzpomíná a nebo přemýšlí nad tím co říká. Pak se ale zadívá na Emersona a usměje se.

"V tu chvíli ničemnou,
v temnotě tápeš,
duši mou bolavou
možná už chápeš.

Srdce se nezlomí,
zůstanou zprohýbána.
Horší je svědomí,
na duši stará rána"

Sent from Topic'it App

Zaznamená Valentinovo sevření, když si ho k sobě víc přitiskne. Jakoby to vycítil, jakoby si ho sám chtěl strhnout k sobě a na tu špatnou stranu ho nepustit. Pousměje se nad tím a pohladí ho po stehnu. Ale následně sebou nepatrně škubne. Podívá se na Christiana. A tak trochu ho za tu hořící pobídku propálí pohledem. Ale ví, že to není jeho vina, že je to jen hloupá náhoda, jakých je krutý život plný. A Valentine se jí chytí, samozřejmě. Vydechne. Zadívá se trochu stranou a poslouchá jeho verše. Velmi... Plamenné. A velmi dobře pasující. Sevře v prstech sklenku pevněji. Ne. Dnes mu není dopřáno, aby zapomněl, byť jen na moment, co se stalo. Nejdřív Jean a jeho připomínka upalování a... Ano. A prostě Jean. A teď tohle. Ach ano... Všichni z lidí zapomněli. Zapomněli, že byl. Že dýchal, že snil, že miloval... Všichni. Kromě něj. Protože on zůstal a zapomenout mu není dovoleno.
Podívá se na Valentina, protože na sobě při tom pokračování cítí jeho pohled. Zadívá se na něj tedy nazpět. Nechá ho dorecitovat ten zásah do Emersonovy duše, i tu obžalobu. Svědomí... Vina přeživšího. Natáhne se pak kolem jeho těla pro lahev a napije se přímo z ní.
"Nesouhlasím!" prohlásí pak, "srdce se zlomí. Je to prasknutí, co ucítíš jako první. Uslyšíš ho dokonce, jako ozvěnu, hluboko v sobě. Srdce se neprohýbá. Praská a láme se a zase srůstá, ale v tom druhém máš pravdu. Svědomí se stará o to, abys všechny ty staré rány čas od času cítil stejně silně jako v den, kdy jsi k nim přišel..." pokývne a znovu se napije. Pak mu lahev vrátí. Jakoby mu předával žezlo, jako mu předával slovo, prostor reagovat. "Jak funguje tvoje srdce?" zašeptá a zadívá se na něj.

Christian to poslouchá s melancholickým úsměvem. On se v tomhle taky vidí. Jinak než Emerson. Ale vidí. Jeho milenec ho u toho políbí na krk a konejšivě si ho přitiskne stejně jako to udělal Valentine s Emersonem.
Valentine si pak vezme od svého chlapce láhev a tiše se zasměje. "Moje srdce?" Broukne a vydechne. "Tohle jsem napsal v době, kdy jsem pochyboval, že nějaké srdce mám. Psal k srdcích jiných lidí. Je to snazší než se rýpat v tom vlastním." Pousměje se a vezme si tentokrát dýmku. "A pak jsem jednoho dne pocítil, že to srdce mám. Na malý okamžik. Předtím než mi ho vyrvali z těla a roztrhaly na milion maličkých titěrných kousků, které smíchaly s prachem, který zbyl z mojí hrdosti..." Zašeptá a zadívá se na něj. "Tuhle hromádku bláta pak daly zpátky a pobaveně sledovali jak s tím zvládnu žít" zašeptá. A na malou chvíli. Na malou chviličku se mu z očí vytratí ta obvyklá jiskra nadšení. Jeho oči ztmavnou a koutky poklesnou. a je to neskutečně bolestivý pohled... Ale pak je zase najednou zpátky. Usměje se. "Moje srdce funguje na oheň, kterým ho někdo kdysi spálil...a teď pálí všechno kolem sebe" zašeptá mu do ouška a pak ho prostě políbí. "Pojďme se bavit, můj piráte..teď jsme na to svědomí dva...tak ho pošleme do pekla!"

Sent from Topic'it App

Poslouchá jeho malé vyznání a prsty mu jemně přejíždí po stehnu. Nepřerušuje ho, jen poslouchá. A pak uvidí ten pohled... Uvidí jeho bolest. Vydechne a natáhne se k němu. Pohladí ho po krku a políbí ho do koutku úst. Chce něco říct, něco, cokoliv... Ale pak... Pak je to pryč. A je to ještě horší. Valentine neví, co dělá, co způsobuje těmi slovy, stejně jako to nejspíš nevěděl Christian. Ne. Tohle je jenom krutá hra, nekonečná smyčka, trest bez úniku. Valentine ho políbí, ale on se mu zapře rukama do hrudníku a odstrčí ho. "Ne..." hlesne a zavrtí hlavou. Oči se mu lesknou a pod očima má stíny. Odtáhne se od něj, odvrátí se od nich, od nich všech. Zalape po dechu a znovu lituje, že si nevzal svůj klobouk. Kde je jeho ochrana teď? Oheň, který spálil všechno... Ano. Tak to je a ne jinak. "Tohle... Tohle je peklo..." zavrtí hlavou a pousměje se, hořce. Dneska v noci se zřejmě všechno musí točit kolem ohně. A on ho cítí. Stejně jako v ten den, kdy se mu do zad opíralo benátské slunce, to, které kdysi tak milovali a teď je zradilo. Z jeho nádherných zlatých vlasů zbyly jen ostříhané chuchvalce slepené zaschlou krví a z milovaných očí jen dvě bezedné jámy plné strachu. A pak začal křičet a pak přišel ten zápach. A přes to přese všechno nedokázal odtrhnout zrak, nedokázal se nedívat. Jeho utrpení se mu otisklo do očí, do mysli, do duše a ano... Ano. Vypálilo jeho srdce a nechalo ho prázdné a zničené. Ale tohle oni nemůžou vědět... Jak by mohli. Tohle je vina, kterou si v sobě nese sám. Ani si to neuvědomí, ale z očí mu celou dobu stékají chladné slané slzy. Začne se zvedat. Teď by nezvládl jejich pohledy. Ne.

Jenomže, když se chce zvednout a odejít, nemůže. Jakoby ho něco připoutalo k zemi  a on najednou nemohl udělat krok. Jakoby jeho nohy najednou vážily příliš na to, aby je mohl posunout vpřed. A před ním se objeví postava, jejíž tvář až moc dobře zná. Lemují jí vlasy, které kdysi bývali zlaté jako letní slunce, ale teď jsou šedivé. A oči, které kdysi zářili štěstím a láskou jsou prázdné. Vypalené. A přesto jakoby se díval jenom na něj. *Už zase utíkáš, Emersone?...* promluví chraplavě. *Už zase utíkáš před tím, co jsi udělal?* zopakuje a objeví se u něj. Pohladí ho ulepenou rukou po tváři a skloní se k jeho oušku *Proč jim to nepovíš, proč se nepřiznáš a neulevíš si od svých hříchů? Pročpak neřekneš Valentinovi, co jsi udělal? Jak ses díval, když jsem hořel na hranici, na které jsi měl být ty...* zabrouká a natočí jeho tvář na Valentina. Tedy...Přízrak to udělá. Jeho můra. Ale on se nemůže bránit. Jakoby ten dotek byl skutečný. On byl. A společně se dívají na zmateného Valentina. *Jen mu to pověz,  jakou nosíš smůlu všem, kdo si jen na malou chvíli pomyslí, že jsi krásný... On nejspíš taky bude hořet... Kvůli tobě. Co myslíš?... Už to nejspíš někdo z toho hostince roznesl. A zase za to můžeš ty... Nejspíš shoří všichni v téhle místnosti... a ty s tím neuděláš vůbec nic... Místo muže, který by tě mohl milovat i s tímhle obličejem... který ti v noci šeptal jak si krásný... půjdeš a zachrániš tu malou děvku... kvůli tomu, že tě o to požádal nějaký  ubohý mušketýrek, který tě ojel a ani nezůstal do rána... proč mu tohle všechno nepřiznáš?.. jak sobecký dokážeš být... pověz mi?.. roztáhl bys mu nohy, Emersone?.. Mušketýrovi.. i když víš, že tady na tebe čekal on...* zabrouká.
Valentin sleduje Emersona, jeho bledou tvář a jak vyděšeně těká očima z něj a zase pryč. Jak studené slzy pomalu začínají doprovázet i studený pot z toho, jak cítí blízkost smrti... Naštvaně zavrčí. "Co jsi mu to k čertu do té dýmky dal Doriene!"  sykne a vstane. Chytí svého chlapce za ruce "hej... maličký, vnímáš mě? pojď..půjdeme pryč, hm?.. soustřeď se na mě.. na můj hlas.. na nic jiného.. nic se neděje, jsi v bezpečí, piráte.." broukne a obejme ho kolem ramen.

A pak se peklo skutečně otevře a on stojí před ním. A ten pohled z něj vyrazí poslední zbytky dechu, které v něm snad byly. Dívá se na něj, na vypálená místa po jeho očích, jen se maličko stáhne, když se k němu skloní. Když ucítí jeho dotek na tváři. "Ne..." hlesne jen, prázdně, bolestně, a natočí hlavu k Valentinovi. Zadívá se na něj. A poslouchá. Poslouchá všechna ta slova, ta obvinění, všechnu tu jedovatou sžíravou pravdu a slzy mu dál zoufale unikají z očí. Znovu zavrtí hlavou. "Ne... Ne, ty... Ty to nechápeš!" zašeptá zoufale, zničeně, "ona... Ona se chce pomstít! Chce pomstít tebe!" hlesne a zadívá se na něj, na mrtvou tvář svého milence, svého srdce. Ale pak se odvrátí a zakryje si tvář. "Přestaň... Přestaň, prosím, přestaň..." vydechne. Když mluví o Jeanovi. O mušketýrovi. Protože tím ťal přímo do živého, samozřejmě. Ze všech ran, které mu zbyly, ze všech nových, které přišly... A zrovna od něj. Zrovna od něj. Ale zaslouží si to. Je to pravda. Je mrtvý... Mrtvý kvůli němu. Jenom kvůli němu. A on nic neudělal. Neudělal nic. Jen tam stál a díval se, jak hoří. Nezachránil ho. On neměl shořet, neměl zemřít. Ne. Mělo to být naopak. Na hranici měl stát Emerson. A taky tam stát bude, o tom vůbec nepochybuje... Nemá žádný smysl se bránit. Už teď je odsouzený. Visí to nad ním už tak strašně dlouho... Stačí tak málo. Jenom aby de Scudéry konečně vypátral, kdo bydlel v benátském domě s jeho synem. Aby Nerii zlomili u výslechu. Aby někdo nesprávný prošel dnes v noci kolem Valentinova sídla a podíval se do oken. A všichni... Všichni budou hořet. A pak? Věčné zatracení. Nemůže to být horší než zatracení tady mezi živými. Tak proč by měl vlastně čekat? Proč prostě... Nejít hned? Zaplatit svojí krví za jeho krev. Jean udělal dobře, když ho odstřihl, když se ho zbavil. Nepřinesl by mu nic jiného než zkázu. Proč má zůstávat a riskovat, že zničí i Valentina?
Vůbec nepostřehne, že Valentine chytil, že ho zvedl, že ho drží. Nebo že na něj mluví. Je moc daleko. Příliš ztracený. Jeho hlas k němu nedoléhá. Ne, teď je jen on sám se svými přízraky, se svými démony. Chtějí ho dostat, stáhnout ho do pekla a on se chce nechat.

Valentina si ho odvede nahoru. Do své ložnice. Tam se s ním zavře a posadí ho na postel.  Klekne si před něj a otře mu slzičky. Ten jeho malý hlupáček. A to měl silácké řeči, jak to zvládne. Ale je uvnitř příliš pochroumaný. A Valentine je sám idiot, že mu dovolil se té věci dotknout. "no tak, Emersone... vnímej mě! vrať se ke mně, koťátko, no ták... Vrať se za mnou z toho ošklivého místa, hm? Nezůstavej tam, no tak." zašeptá a dál na něj mluví.  Něžně ho hladí palcemi po tvářích a utírá mu tím slzičky. "Nic z toho, co vidíš není skutečné. To tam dýmka. Nic z toho není skutečné... Jenom ty a já, tady a teď... Tak se ke mně vrať... Nezůstavej mi v té propasti, koťátko... Peklo tady je o kousek snesitelnější, když jsi tu se mnou, tak se vrať a zachraň mě" broukne.
Emersonův přízrak se zasměje. Klekne si za Valentina a zadívá se na něj. *nepomůžeš mu viď?.. jsi moc velký zbabělec... vždycky jsi byl* zabrouká. *Ale ty neutíkáš, abys uchránil jeho... utíkáš protože jsi zbabělec... utíkáš, abys ochránil sebe... jsi pořád tak rozbitý.. a pořád myslíš jen na to, jak moc ti někdo může ublížit.. jsi rozmazlený sobecký fracek, co za obavy o ostatní schovává  jak sebestředný je... jak si libuje  v tom svém malém ufňukaném světě...* zasměje se.
Valentine si ho pak stáhne na zem, do náruče. A schová si ho v ní jakoby ho před ním chránil. "Nemáš se čeho bát, můj ztracený chlapče... Já se o tebe postarám. No tak... Prober se" zašeptá a povzdychne si. Nelíbí se mu, když ho takhle vidí. Nelíbí se mu, že nemůže vůbec nic dělat, protože to, co má teď uvnitř, musí vybojovat sám. Ale  na něj může jen mluvit. Vést ho. Ale bojovat musí on. Jako  bojovali poprvé všichni.

Bezpochyby by to zvládl, jako to zvládl stokrát předtím, kdyby... Kdyby všechno. Kdyby Jean nepřišel, kdyby všichni nemluvili jenom o ohni a pálení. Kdyby ho nepřivolal. Kdyby nikdy nepostavili dožínkové hranice. Kdyby... Ale na to je pozdě. Příliš pozdě. Držel to v sobě a ono ho to dohnalo. V pokoji se na chvíli zadívá na Valentina. Vydechne a natáhne k němu ruku. Už už se ho skoro dotkne, když... Když je zpátky on. Stáhne ruku zpátky, přitiskne si ji k hrudi. Pevně zavře oči. "Miloval jsem tě... Miloval jsem tě... Miloval jsem tě!" hlesne zoufale, "prosím přestaň... Půjdu a umřu, jestli si tohle přeješ, udělám to... Zaplatím za to... Teď hned... Jen prosím... Prosím, přestaň..." vydechne a zoufale zalape po dechu. Když oči znovu otevře, je na zemi, ve Valentinově sevření. Zadívá se na něj a pousměje se, je to hodně potrhaný úsměv. Zvedne ruku a přejede mu prsty po tváři. "Zabil jsem ho... Nechci zabít i tebe..." pousměje se.

Přízrak zamlaská *Pořád jsi tak hloupý. Ty moc dobře víš, že nechci, abys zemřel... Začni žít, ty hlupáku* zavrčí. A zmizí.
Valentine si ho k sobě tiskne a něžně ho líbá na ouško, na spánek. Stále mu šeptá. Hlouposti. Nebo básně. Ale ne o upalování. Krásné básně o nocích strávených venku, o přírodě. Pak se na něj konečně podívá. Usměje se a zavrtí hlavou. Pohladí ho palcem pod očkem "Tak snadno se mě nezbavíš, můj malý piráte" zašeptá mu a líbne ho na nosánek. "a pokud mě něco zabije, nebude to ty, ale pravděpodobně to množství alkoholu, které jsem stihl vypít než si přišel" usměje se. S takovou lehkostí jako vždycky. Takový Valentine je. Není pochyb, že i on má své šrámy na duši a na srdci. Ale v jeho přítomnosti je tak snadné zapomenout na ty vlastní. A to zase pomáhá zapomenout jemu. "copak to nechápeš? neutečeš mi, Emersone... Jsi poklad. A já tě nenechám se mi ztratit. ať už byses mi chtěl ztratit v nějaké propasti ve tvé hlavě.. a nebo v tomhle pekle" broukne a políbí ho na čelo. "už je všechno dobré.. jsi zase zpátky u mě.. a já tě budu moct ochránit" zašeptá. "nechceš mi povědět, co se stalo? co tak tíží tvoje srdce..." zašeptá

Pousměje se. Chytí se ho a sevře v prstech jeho paži. "Já nejsem poklad, Valentine... Jsem prokletí. Pro sebe i pro všechny ostatní..." zašeptá, "nechceš mě u sebe. I ten, kterého jsem miloval víc než cokoliv na tomhle světě, mě nenávidí... A proč by neměl?" pousměje se, "co na mně není k nenávisti? Můj obličej... Můj život. Zabil jsem ho, Valentine... Je mrtvý jenom kvůli mně!" zadívá se stranou, "odvážil se milovat mě a stálo ho to život. Rád bych věřil tomu, že jeho duši ne, ale..." vydechne a zavrtí hlavou. "A co jsem udělal já?" pousměje se, hořce, "nic. Jen jsem stál a díval se, jak hoří... Já jsem měl umřít, ne on. Nikdy si to neodpustím..." hlesne a zadívá se na něj. Na jeho tvář, na jeho nádherné vlasy, na jeho oči, které se na něj dívají, jako kdyby viděly něco speciálního, něco vzácného. I na ty ustarané stíny pod nimi. Zvedne ruku a pohladí ho po tváři. "Jak bych ti mohl něco takového udělat?" zašeptá. "Neměl jsi sem jezdit, Valentine... Tohle... Tohle město... Všechno je teď jiné... A ty tak hrozně riskuješ. Všichni kolem čekají na jakoukoliv malou chybu!" zadívá se na něj, naléhavě. Jedno uklouznutí, jeden špatný svědek... Nemůže ztratit i jeho. Vydechne. Ne. Jeho neztratí. "Valentine..." zašeptá a zaklesne pohled svých očí do těch jeho. "Tentokrát... Budu hořet s tebou!" slíbí mu. Natáhne se a políbí ho. Sevře v ruce jeho košili a prohloubí ten polibek, naléhavě. Valentinovy rty chutnají hořkosladce, po starostech, bolesti i zbytku bylinek z dýmky, a jeho vlastní jsou slané slzami a výčitkami. Klobouk mu při tom sklouzne z vlasů, ale on si toho nevšímá. Nezáleží na tom.

Zavrtí hlavou. "Neměl jsi to být ty, můj chlapče. Mělo to být tak jak se to stalo. Každý jsme nějakým způsobem ztratili. A ani jeden z nás neměl být na místě toho, co už není... protože pak by ten druhý byl přece osamělý." Zašeptá a pohladí ho po tváři. Usměje se. "Mělo se to tak stát, abychom se potkali. A jsem si jistý že on tě miloval. A ještě stále miluje, Emersone. To, co jsi viděl bylo tady" poklepe mu na hlavu "protože to cítíš ty tady" broukne a dotkne se jeho srdce. "Protože ti chybí...a neumíš se s tím srovnat...on by nechtěl, abys byl na jeho místě" šeptne. Pak zamrká a oplatí mu to. Sevře v náručí jeho tělíčko a pak si ho položí před sebe na zem, na kožešinu. Pohladí ho po bříšku. "Jediná chvíle kdy dovolím, abychom hořeli, je touhou, můj piráte...ve chvíli jako je tahle...a kdykoliv jindy...se postarám, aby se k tobě oheň nepřiblížil..." Zašeptá a znovu ho začne líbat a svlékat.

Sent from Topic'it App