Vlna slasti se jí rozlije do celého těla a krátce na to už v sobě cítí i jeho vyvrcholení. Nikdy nic takhle silného nezažila. Ani když se sebe dotýkala sama. Nikdy. A nikdy nezažila jaké to je, mít ho v sobě. Chvilku ještě zůstanou spojení, v objetí, než přijde nevyhnutelný konec. Vydechne. Zvedne se na loktech a chvilku ho jen sleduje, jak se obléká. Nezakryje se ničím, proč taky, teď už by to nemělo význam. Když se na něj dívá, napadne ji, že by spolu měli chodit loupit častěji. A pak se musí silně kousnout do rtu, aby se nezasmála. Dovede si naprosto věrně představit jeho výraz, kdyby mu tohle teď řekla. Zavrtí hlavou a zvedne se. Použije ty dokonale bílé peřiny k tomu, aby se otřela. A pak sklouzne z postele.
"Ne. To nemůžeme..." zašeptá souhlasně. Už teď je skoro pozdě. Měli by jít. Mají všechny poklady, které chtěli. Věnuje mu ještě pohled přes rameno, než si zaleze zpátky do šatníku, kde nechala své oblečení. Rychle se oblékne a pouzdro s obrazy bezpečně připevní zpátky na záda. Rozhlédne se tam ještě naposledy. A pak sebere jedem z náhrdelníků, posetý jenom samými rubíny. Rudé kamínky pro Runu. Jako vzpomínka. Možná trochu zákeřná. Ale je to přeci Lasička.
Vrátí se k němu do pokoje a pokývne mu. "Můžeme..."
Příjem 
Přihlášení 