Port d'Avraces

Ve městě se neděje moc věcí, které by nakonec místní šeptanda nezanesla až do Krysí díry. Třeba jako ta příhoda o chlapcích, co se pokusili okrást šlechtice. V prvních dnech jí nevěnoval moc pozornosti, hlavně proto že Lasička prý žádného z nich nezná, takže to smetl ze stolu jako hloupý dětský nápad. Pak si ale jeden z nich našel cestu až k němu. Pravda, cestou tunely nabral pěknou řádku modřin, ale přežil. To už si Runovu pozornost získalo. Nebylo těžké z něj dostat odpovědi na vše, co ho zajímalo, přičemž se mu dařilo přecházet jedninou věc, která přibližně desetileté děcko zajímala - jestli ho vezme k sobě. Nikdy neměl v úmyslu založit si sirotčinec. Na druhou stranu ale... mohl by se po dlouhé době trochu pobavit. Jejich dohoda, no dobrá spíše zkouška, se odehraje na jedné z lodí kotvících v přístavu. Jejich rozpis mu obstarala Erin a pak stačilo jen vybrat tu správnou. A poslat skupinku netrénovaných výrostků, aby mu z ní donesli docela malou věc. Která bude v kapitánově kajutě. Nic, co by jeho Lasička nesvedla během pár minut a pokud oni stojí o podobnou šanci kterou dostala ona, musí se snažit. Možná není tak úplně fér, že nemají její výcvik. Že práce v nesehrané skupině pro ně bude těší, než kdyby poslal každého zvlášť.
Prochází přístavem, jako kdyby byl jen jeden z místních. Ve své podstatě je. Jen sem tam nějaká ze skupinek dělníků ztichne, když je míjí, ve svém typicky černém oblečení. Zastaví se až na místě, ze kterého bude mít dobrý výhled na loď Sainte Anna, kterou pro chlapce vybral. Zády se opře o oprýskanou omítku jednoho ze skladů a zkontroluje čas na kapesních hodinkách. Zbývá pár minut. A skutečně - jako trochu chromá a velmi nápadná kočka jedno otrhané dítko přebíhá po molu k lodi, schovává se mezi nákladem, sudy s čerstvými rybami a srolovanými lany. Příliš hlasité zašplouchání vody prozradí dalšího - ten se pro změnu pokouší vyšplhat po kotevním řetězu. Dva z pěti... kde se asi schovávají další? Se sebejistým úsměvem propátrává dravčím pohledem okolí. Další! Vyšplhal po lanoví lodě kotvící vedle Sainte Anna a teď se pokouší zhoupnout k jejímu strážnímu koši. Když se pustí ve špatnou chvíli, nejspíš mu rodiče rovnou můžou vystrojit pohřeb.

Chtěla využít volného dne. Jak také jinak. Fiasko u jezera skončila opravdu brzy, takže jí zbyla víc jak půlka dne volna. Rozhodla se Iris nechat u chůvy až do večera, jak bylo domluveno a zašla se k nim do domku převléct do něčeho suššího a hlavně normálního. Ta uniforma jí lezla krkem. Užívá si ticho a klid v domku. Otec je na poli a její bratr by tam měl být stejně tak. Něco málo pojí a pak se vydá na procházku.
Její kroky ji dovedou až do přístavu, kde opravdu dlouho nebyla. Ale šumění masy vody a ruch pracujících námořníků i kopců na ni působí uklidňujícím dojmem. Prochází se podél břehu a s lehkým úsměvem pozoruje lodě, které zde kotví. Některé se zdají být přichystány na vyplutí, jiné se vykládají. No.. a jiné se jen jemně pohupují na hladině a je na nich klid a ticho. Jako ticho před bouří. pomyslí si iracionálně. Ani neví, že za pár momentů se to stane pravdou.
Klidně kráčí podél skladů a se zájmem si prohlíží jednu z lodí, když si všimne něčeho, co by tam tak úplně být.. nemělo. Něčeho podezřele povědomého. Něčeho, tedy spíše někoho, kdo brzy přijde o život. Ať již, protože se pustí ve špatný moment, nebo proto, že ho jeho starší sestra vlastnoručně zardousí, jakmile se odtud dostane. Zacouvá ke zdi skladu, aby nepřekážela a se zatnutými zuby sleduje chlapcovo počínání. Nekřičí na něj, nezačne dělat scény. Nechce na něj upozornit ani riskovat, že se jejího hlasu lekne a skutečně spadne. "Já ho zabiju." ucedí mezi zuby a udělá ještě krok vzad, když ucítí, že se sukně jejích šatů o něco otočí se a když spatří, že tam kdosi stojí, tak překvapeně zamrká. "Pardon," vysloví automaticky a udělá krok do strany. Pak opět upře pohled na toho malého křiváka. Kdyby si muže kousek od ní pořádně prohlédla, možná by se zarazila, možná by i udělala víc než jen krok do strany. Její plnou pozornost však poutá ten skrček, co se snaží zabít.

Pořád nenašel dva zbývající chlapce. Vždycky je možnost, že si to na poslední chvíli rozmysleli. Nevadí mu to. Pokud tihle uspějí, bude to znamenat že místo pěti krků na něj začnou spoléhat jen tři. No, možná dva, když sleduje toho opičáka v lanoví. Spíš jen dva. A ani ti by to s tím spoléháním neměli brát moc vážně.
Nějakou dobu byl skutečně jediný, kdo si nešikovných zlodějíčků všiml, dokud se přímo před ním nezastavila tmavovlasá slečinka. Nebylo tak těžké odhadnout, jakým směrem se dívá a to dokonce natolik zaujatě, že mu málem zacouvala až do náruče. Ne, že by byl proti. Později. ,,Zajímavé představení, co říkáš?" Zcela ignoruje její omluvu. Vlastně se na ni skoro ani nepodívá, opičák totiž právě skočil. A minul. Dobrých několik metrů sjel po napnuté plachtě, než se mu podařilo zachytit se na konci ráhna. Chlapec šplhající po kotvě už její spustí zmizel v nitru lodi a ten co se pokoušel imitovat nenápadnou kočku se dostal až na palubu, než si ho všimli námořníci. Obstoupili ho, v šumu přístavu je ale jen těžké uhodnout do přesně mu říkají. Pokud nebude moc drzý, nejspíš ho prostě jen vyhodí zpět na molo, případně mu dají pár za uši. Runa znovu zkontroluje hodinky. ,,Měli by sebou pohnout. Zbývá jim deset minut, než loď odpluje." Nemá žádný konkrétní důvod se o tuhle informaci s brunetkou dělit. Tedy krom toho, že jednoduše chce sdílet svoje pobavení.

Krátce se na muže v černé podívá. Jen letmý pohled a pak zase napjatě sleduje situaci. "Jistě." ucedí jen a upře pohled na svého bratra. Proč tohle proboha děláš? uvažuje v duchu. Chlapec, ke kterému promlouvá v duchu právě skočí a Aliénor v šoku zalapá po dechu. Ztuhne na místě a sleduje, jak padá. V té chvíli by se v ní krve nedořezal. Také se jí veškerá ztratí z tváře.
Vypustí vzduch z plic v prudkém vydechnutí, když se na poslední chvíli čehosi chytí. Když se ujistí, že se Sebastien pevně drží, tak se částečně otočí k jejímu nezvyklému společníkovi, když zaslechne pobavení v jeho hlase. Mlčky na něj hledí a poté zavrtí hlavou. Ne. Nechá si kousavé poznámky pro sebe, prozatím. Poznala, že nejde o běžného obyvatele městečka. Jakmile se Seb dostane bezpečně zpátky na zem, tak ho popadne, prostě ho odtáhne a neohlédne se po černooděnci. Avšak i tak po jeho slovech pohledem zkontroluje, jak si stojí vody v přístavu. Je klidno. Sice fouká vítr, což je v přístavu celkem běžné, ale nejsou žádné velké vlny. "A kdyby ne, umí plavat. Snad není natolik blbý, že by se nechal odvézt." odpoví a mírně se té představě ušklíbne. Ne. Její bratr není hloupý. Jen nerozumný a zbrklý. A s jasnou absencí pudu sebezáchovy. Krátce se zadívá na palubu, kde nějaké dítě z ulice dostalo políček od jednoho z námořníků. Vůbec ji to nepřekvapí.

Periferním viděním postřehl, jak brunetka zbledla. že by matka jednoho z těch otrhanců? Na chvilku k ní otočí tvář a více si ji prohlédne. Nespěchá a ani se nesnaží tvářit, že pohledem od tváře brunetky postupně putuje níže. Moc mladá. Sestra, nebo jen nějaká dobrá duše. Pokud by šlo o to druhé, nejspíš mu tu brzy omdlí. To by si pak musel zahrát na genlemana a probrat ji. Pohled znovu odvrátí k lodi. I opičák už konečně přeručkoval do takové výšky, aby mohl seskočit na palubu a díky rozruchu způsobeného jeho právě fackovaným kamarádem si ho nikdo nevšimne. Zatím. Zkusí dveře kapitánovy kajuty, ale ty podle všeho nepovolí. Jestli to nechce vzdát, musí najít jinou cestu dovnitř.
,,Vážně? Nechal se navézt do tohohle, jen pro jeden slib." Pokračuje v započaté konverzaci, pokud se tomu tak dá říkat s neprostou lehkostí a nonšalancí, jen mu stále v hlase rezonuje to, pro ostatní nejspíš ne příliš příjemné, pobavení. Jako kdyby o nic nešlo. Pro něj nejde. Když se k rozpisu námořních tras nedostane teď, prostě si počká než se Sainte Anna vrátí příště. A pošle někoho spolehlivějšího. On sám už si špiní ruce jen málokdy a když, tak většinou ne krádežemi. Nakloní se k brunetce vedle sebe, znovu bez toho aby se jakkoli snažil na ně nepoutat pozornost. ,,Můžeš ho jít zachránit. Třeba si pak místo něj nechám tebe." Slib, výhružka, obojí? Tichý hlas provází stále stejný, letmý sebevědomý úsměv.

Ignoruje jeho pohled. Prostě ten pocit, že ji propaluje očima odsune do pozadí. Až hluboko za strach o mladšího bratra. Strach a vztek, který hrozí, že v ní každou chvílí vybouchne. Lehce přimhouří oči proti sluníčku, aby mohla dál sledovat toho pitomce, který se snaží otevřít dveře. "To je mu podobné v podobných záležitostech." odvětí a zavrtí nad tím hlavou. Co umřela matka, tak ho to začalo táhnout špatným směrem. Bezmezně obdivuje mušketýry, ale chová se jako jejich pravý opak. Nerozumí tomu. Zatne zuby a začne se do ní vkrádat zlé tušení. Pro jeden slib.. zopakuje v duchu poslední slova a obezřetně se na neznámého podívá. Vysvětlovalo by to jeho přítomnost. Ucítí jeho blízkost a ostře se na něj zadívá. Na tohle prostředí je zvyklá. Sice ne na jednání s muži, jako je on, ale tohle je její vrstva. Ne ti lidé v naleštěných sídlech. Její nejistota a plachost vždycky pramení z toho, že neví co má očekávat. Co se schovává za tím pozlátkem. "Díky, nemám zájem." odtuší suše a mírně se zamračí. Sama se opře o zeď skladu a založí si ruce na hrudi, když se jim bratr ztratí z očí. "Potřebuje se omlátit sám." pokrčí rameny a i když se jí to nelíbí, tak je jí jasné, že to tak je. Nemůže ho pořád vodit za ručičku. Může jen doufat, že dostane rozum dříve, než se dostane do vážných problémů. "Cos jim vlastně slíbil. Bezmezné bratrství?" lehce se ušklíbne a natočí k oslovenému hlavu, aby se na něj mohla podívat.

Chlapec, kterého si podali námořníci je ze hry. Pro ně i pro něj. Skončil na přístavním molu, ze kterého se sbírá a zadržujíc slzy pádí pryč. Runa se po něm pomalu ani neotočí. Zato se ale znovu podívá po brunetce vedle sebe. Kdyby uměly pohledy zabíjet, byl by mrtvý už dávno, takže by si mohla ten svůj odpustit. ,,Způsoby, mladá dámo." Pak znovu zkontroluje hodinky a schválně je natočí tak, aby na ručičky viděla i brunetka. Kdo ví, jestli umí číst. S tím už si hlavu neláme. Zbývají dvě minuty, námořníci spouštějí plachty a kotva se začíná zvedat. Teď, když se zbavili toho otravného děcka už jim nic nebrání vyplout. ,,Mám to brát tak že se nabízíš i bez záchrany bratra?" Je snadné přetočit její slova tak, aby vyzněla ve smyslu, že nemá zájem nikomu pomáhat, ne o případnou spolupráci. Loď už konečně a definitivně spustí z očí. Nevěří tomu, že to ještě jeden z těch skrčků zvládne. Nechce se mu ale vracet se úplně s prázdnou.
Stoupne si přímo před brunetku, tím tedy zacloní výhled i jí a jednou rukou se zapře o zeď vedle její hlavy. ,,Nejsi zase tak ošklivá, nejspíš bych pro tebe použití našel." Mluví vážně a znovu ji sjede pohledem pichlavých očí. Pokud by ji Lasička nezabila, jen co ji přivedu. V druhé ruce promne pramen kaštanových vlasů. Ty se prodávají hůře než blonďaté. ,,Přece nečekáš, že ti to jen tak prozradím. To bys mi musela nabídnout něco na oplátku." Lehce přimhouří oči, pozorně ji sleduje. Jako had co pozoruje bílou myšku těsně před tím, než se rozhodne do ní vypustit svůj jed.

Povytáhne na něj mírně obočí a nekomentuje to. Prý způsoby. Letmo zalétne pohledem k hodinkám. Číst, ani psát neumí, ale čas číst umí. Služebná to potřebuje. I když toho teď lituje. Zkousne si ret a napjatě sleduje námořníky, jak chystají loď k vyplutí. "Nenabízím se vůbec." vyvede ho z omylu. Další poznámku deroucí se jí na jazyk znovu polkne. Kašlu na to. odlepí se od zdi s úmyslem doběhnout za námořníky a říct jim, že mají černé pasažéry. Pokud se nechtějí zpozdit, tak by ho prostě vyrazili přímo do její milující náruče. Alespoň v to doufá. V tom se však objeví mužská ruka, který se opře o zeď hned vedle její hlavy a zbytek těla jí znemožní jakýkoliv postup. Netrpělivě se na něj zadívá. Pohled však zase odvrátí, když si uvědomí, jakým způsobem si ji prohlíží a tváře jí lehce znachový. Místo toho se snaží přes jeho ramenou podívat na loď. Jenže ona barikáda dál mluví. Zadívá se do jeho očí a sama ho sjede pohledem. "Myslím, že jsem právě ztratila zájem, dovolíš?" odpoví rázně a pokusí se kolem něj protáhnout.

To 'zatím' nemusí ani vyslovit k tomu, aby bylo, jako jeho odpověď, cítit ve vzduchu. Zahradí jí cestu jakmile to vypadá, že se chystá porušit své první prohlášení o nezachraňování jednoho ze zbývajících spratků. Ne, že by mu tolik záleželo na cti, ale ubohá fraška s přepadením lodi ho, řekněme, neuspokojila. Takže hledá zábavu v něčem, někom, co má zrovna po ruce. ,,Tohle je docela roztomilé..." Ani si nepamatuje kdy naposledy viděl, že by se před ním nějaká žena červenala. Prsty přesune z jejích vlasů na znachovělou tvář. Přece ji nenechá vyváznout tak, že by předstíral, že si ničeho nevšiml. ,,Nedovolím." Jakýkoli náznak příjemného tónu z jeho hlasu zmizí, když se mu pokusí utéct, chytí ji za paži a znovu zády přitiskne ke stěně. Silněji, než by musel, bez jakýchkoli ohledů k ní, nebo nedej bože k jejím šatům které se tak odírají o hrubou zeď. ,,Zbývá ti minuta, srnečko. Nabídni mi něco co bych mohl chtít a dostaneš tu havěť zpátky." Správný obchodník vždycky najde způsob jak získat profit. Když to nebude od otrhaných kluků, bude to z nich. Jedním nebo druhým způsobem.

Ještě by si nechala líbit prsty ve vlasech, ale když se začne dotýkat i jejích vlasů, tak už je to moc. Chytne ho zamračeně za zápěstí. Ne, že by si myslela, že by ho přeprala, ale jde o to gesto. I když pochybuje, že jemu to bude nějak trhat srdce. Bez jakéhokoliv dalšího komentáře se kolem něj pokusí protáhnou. Bezvýsledně.
Bolestně vydechne, když s ní víceméně praští o zeď a přivře oči. Nedovolí si na něj koukat nevěřícně příliš dlouho. Minuta není tolik času. Zoufale sebou škubne a zadívá se k lodi. Co? Co mám dělat? začne v duchu panikařit a před očima jí v tu chvíli vyvstane tvář jejího malého brášky. "Fajn," zavrčí až vztekle a znovu sebou cukne. "Co chceš?" zeptá se narovinu. Nebude ztrácet čas tím, že se bude snažit vymyslet, co by někdo jako on chtěl. Má nepříjemné tušení, že on už to ví až moc přesně.

Není spokojený. Mohlo to být o tolik zajímavější. Ale co naplat, někdy si zkrátka ani on nemůže vybírat. ,,Chci plány sídla se Vivonne." Tón jeho hlasu nepřipouští smlouvání a vlastně ani zápornou odpověď. Málokdy dává na vybranou, zvlášť v případě kdy určuje cenu za cokoli co dělá. Nehledě na to, že alespoň může zúročit všechny chvíle kdy byl donucen poslouchat toho skrčka, který o svojí úžasné sestřičce nezavřel hubu. Pustí dívku ze svého sevření, otočí se od zdi k přístavu a krátce, otře hvízdne. Dva muži, na první pohled nenápadní, celkem zavalití dělníci se okamžitě zvedají od rozehrané partie karet a spěšně míří k lodi, na které kapitán štěká poslední příkazy. Na palubu vstoupí jen pár vteřin před tím, než by námořníci vytáhli můstek a pustí se s nimi do řeči. Podle zbraní u pasu by byli schopní a ochotní se pustit i do čehokoli jiného. ,,Máš na to týden, srnečko. A postarej se o to, ať se u mě už žádný z těch spratků neukazuje." S těmi slovy ji už skutečně nechá jít, běžet, utíkat... vlastně cokoli si bude přát. Jen krátce po nich totiž ti dva které na loď poslal vytahují z podpalubí ušmudlaná děcka a za límce je vlečou po molu směrem k nim.

Přimhouří oči. To co chce.. jak to říct. Čekala něco horšího. Pro ni. Na druhou stranu, pokud by se provalilo, kdo jim je dal, tak si může být jistá, že bude o hlavičku kratší. I tak však přikývne. Krátce a úsečně. Má chuť se svézt podél zdi na zem, ale místo toho se narovná a zůstává stát těsně za mužem, jehož jméno ani nezná. Sleduje počínání mužů, kterých se prvně ani nevšimla. "Můžeš si být jistý, že minimálně jeden se tam fakt neukáže." ucedí skrze zaťaté zuby. "Ten zbytek je mi ukradený." pokrčí lhostejně rameny.
Tím je jejich rozhovor u konce. Definitivně. Jediné, co však udělá je to, že vyjde zpoza tmavovlasého muže a zůstane stát pár kroků před ním, zatímco čeká, ať k ní ti dělníci dovedou ty dva. Přesně si všimne toho momentu, kdy si jí Sebastien všimne. I toho, kdy si uvědomí, s kým tam vlastně stojí. Chlapec přijde o pár odstínů v tváři a ledový pohled v očích jeho sestry mu zrovna nepomůže. "Jdeme," pronese chladně. Ten skrček ani neodporuje a okamžitě se rozejde. Beze slova se zadívá i na druhého pacholka a ten ho hned následuje, i když pravděpodobně při první příležitosti uteče. Co už. Naposledy se ohlídne a na rozloučenou pokývne tomu, kdo tohle celé způsobil a kdo z toho jako jediný vyšel jako vítěz a sama následně opustí přístav. Ten se tam už neukáže. O to se sama postará.

Dnešný deň sa mu zdal pokojný, kľudný. Jacques mal hlavu plnú myšlienok. Pomaličky padal večer. A kráčal po ulici lemujúcej prístav. Z jednej strany bola už len voda, lode a námorníci, všetci čo mali blízko k moru. Niektoré malé rybárske lode sa pomaličky jedna vedľa druhej hromadili v prístave a tie väčšie mnohé v diaľkach ostali a pomaličky sledoval ako sa na nich objavujú svetlá. Malo to isté čaro. Sem tam bola cítiť vo vzduchu rybina ako okolo neho prechádzali obchodníci s úlovkami. Bolo až prekvapujúce že keď sa im darilo s lovom ich trhy boli o to živšie v noci. Prechádzal okolo pár opitých námorníkov, no bolo vidieť od pohľadu že on patrí medzi mušketierov, mal na sebe svoju uniformu ktorá inak ani pôsobiť nemohla a klobúk. Kordy... Ako tak šiel uvidel staručkého muža, rybára vykladal niekoľko ťažkých dební. A tak sa mu rozhodol ísť pomôcť, bol to vďačný mužík. Nemal oho veľa ale ponúkol ihneď Jacquesa s vínom. A tak sa Jacques usadil na jednu debnu na okraji a rozprával sa s mužom odpíjajúc z vína. Hovoril mu o tom že v neďalekom sídle sa dnes koná oslava a že je tam i jeho vnučka. Že sú tam baróni a podobne. Starček na neho neustále hovoril až po istej dobre prestal Jacques počúvať, len prikyvoval a odpíjal z vína.

Krátce si přitiskne dva prsty na spánek ve kterém se, jak se zdá, usídlili trpaslíci, který se rozhodli šokovat vzácné drahokamy přímo z její hlavy. A kteří se tam dost pravděpodobně utekli schovat před starou služkou, kterou dostala snad jako předpřípravu do pekla, kde za své hříchy skončí, i přesto, že se každý den modlí k Bohu. Kdyby tehdá věděla, když ji brala jako svou gardedámu sebou, co to způsobí, tak by se radši rozhodla vykrást se z domu její rodiny pod rouškou tmy. Protože od té doby nezmlkla. Ani na okamžik. Je to pár dní a pořád oslavuje Jeho Excelenci. Začíná se obávat, že ho brzy povýší na Boha. Dnes se jí nelíbilo, že je pořád zavřená uvnitř domů a sídel, když obchází staré známé a rozhodla se, že by se měla mladá hraběnka nadýchat tak čerstvého vzduchu, jak jen to jde. Její matka bohužel souhlasila a tak skončila v přístavu. Nebýt páchnoucích dělníků a hluku, který jen zhoršuje její bolest hlavy, tak by to mohla být i příjemná procházka. Do toho ten otravný hlas.. "Co kdybys došla tamhle koupit ryby? Říkala jsi, že jsou třeba koupit. Můžeš to vyřídit rovnou, když už tu jsme." mávnutím ruky ji propustí a sama pomalým krokem pokračuje. Pohled jí padne na mušketýra opodál, který popíjí víno. *Klasika.* ušklíbne se v duchu a chystá se kolem něj projít. Něco ji však zarazí. Jakýsi známý pocit, který cítí, když se na něj pořádně zadívá. *No to snad..* "Jestli to náhodou není markýz Malhelbe," osloví mladíka nakonec s upřímným úsměvem a pobaveně z něj nespustí oči. Je zvědavá, zda ji pozná. Přeci jenom byla mimo Francii roky a od té doby se hodně změnila. Navíc se s rodinou v Avranches nevyskytovala tak často.

Staručičký muž konečne stíchol. A to ho prebralo z myšlienok hľadel kde si za neho. A tak on sám sa na debni otočil keď tu ho už oslovila žena. Mala krásnu tvár, mladá a poznala jeho meno. Z kade? To bola jedna z otázok čo mal v hlave, jedna z mnohých. Mala známe črty tváre. Z niekade ju poznal. Chvíľku na ňu pozeral pričom si položil víno vedľa seba na debnu. Vstal zložil klobúk k hrudi a jemne sa uklonil pričom jej venoval bozk an chrbát ruky. Stále si však nevedel spomenúť na meno. A tak sa snažil i týmto gestom získať kúsok času. Než mu to došlo. Juliette? Napadlo ho z čisto jasna a že to skúsil. ,,Dlho sme sa nevideli. Kontesa. Vyrástli ste." Kedysi by si možno ni dvaja priateľsky potykali ale teraz, bola ona ženou nie len dievčatkom. A detské hry boli dávno preč. Dospela no nezdalo sa mu že zostarla, jej pleť bola stále čistá ako porcelán. ,,Čo tu robíš? Myslel som že ďaleko odtiaľto."

A pobavením, které je jasně zřetelné z jejích očí, sleduje, jak si mladý šlechtic stoupá a jeho poněkud prázdný pohled, jak prozatím nepřišel na to, kdo to je. Nechá se políbit na hřbet ruky a poté se mu sama ukloní. Přeci jenom, ať se znají či nikoliv, tak je vyšší šlechtic. Prohlíží si jeho pohlednou tvář, když promluví. Koutky úst se zvednou v lehkém úsměvu a mírně přikývne. "Vskutku," potvrdí a sama ho sjede pohledem od hlavy až k patě. "A koukám, že nejsem jediná." přeci jenom je dělí jen pár let. Doslova. Z klučíka se stal mužem vskutku k pohledání.
A je to tu. Co tu dělá. Tuto otázku cítí až moc často. "Byla jsem," připustí nakonec a lhostejně pokrčí rameny. "Ale není to tak dávno, co jsem se vrátila zpátky do Francie." dodá a rozhodne se změnit téma, protože ji především zajímá tmavovlasý muž stojící před ní, který se záhadným způsobem octl v modré. Poukáže gestem ruky na tuto skutečnost a povytáhne obočí. "Jak se toto stalo? Nevěděla jsem, že jsi měl takové ambice."

,,Samozrejme že nie. Čas zmenil nás oboch." pousmeje sa a len stále sleduje aká žena z nej vyrástla. Neskákal jej do reči a nechal ju nech rozpráva. Bolo by to neslušné. No zatiaľ staručký muž za jeho chrbtom sa ospravedlnil a vydal do mesta, samozrejme slušne odzdravil i Juliette. Keď pokrčila ramenami s tým že bola len pozrel naokolo seba. A znova na ňu. Mohlo jej to byť nepríjemné rozprávať sa o tom a nebral by jej to za zlé, každý mal duchov s šatníku a to i on sám. ,,Mušketierom som chcel byť už dávno, ale nebola to jedna z ambícií ktoré mal môj otec. A potom jedného dňa. A jedného dňa, ma už od toho nezastavil ani on a prijal to dobre. Ako moje rozhodnutie." Mohol podotknúť že vtedy jeho otec pochopil čo pre neho mušketieri znamenajú a druhá vec, bol po jej smrti, ich smrti, naštvaný a zúfalý že by sa mu len ťažko odporovalo. ,,Asi sa nám obom toho udialo v životoch viac ako dosť. No povedz mi niečo ty o sebe. Čo by si chcela, nútiť ťa nebudem k ničomu. A, chceš i sadnúť alebo ťa mám sprevádzať?" spýta sa pričom až s galantnosťou ukáže na debnu na ktorej sedel i on sám.

Ocení, když se dál nevyptává. Nechce se o tom bavit, alespoň s jedním ze starých známých. Avranches je sice na její vkus malé městečko, ale dříve si zde do jisté míry návštěvy užívala. Vždycky to byl klid a ticho a městečko postrádá i charakteristický zápach velkých měst, který se mísí s těžkými parfémy, jak se ho obyvatelé snaží překrýt alespoň na sobě, když čpí i z jejich oblečení. A takové parné léto je vždycky lepší trávit na venkově.
Poslouchá krátké vyprávění o tom, jak přišel k mušketýrskému klobouku. Nakonec lehce přikývne. "To ráda slyším," praví upřímně a zavrtí hlavou. "Však má na rodové záležitosti ještě tvého bratra." dodá. "Takže ve věrných službách Jejího Veličenstva? Nestačím se divit." pousměje se na něj bez přerušování naslouchá jeho dalším slovům. Je v pokušení se posadit na bednu, natáhnout před sebe nohy, rukami se zapřít a nastavit tvář slunci a vánku od moře. Nehodí se to však. Poté si však vzpomene na svůj pobyt ve Španělsku. K čertu s tím. S mírně potutelným úsměvem obejde mladíka a naprosto nešlechticky se na tu bednu posadí. "Pojď, připomeneme si mladá léta." pobídne ho až rozverně a udělá přesně to, na co měla chuť.
"Škoda mluvit, léta jsem strávila ve Španělsku s minimálním kontaktem s mými přáteli zde. Spousta se toho změnila a ještě víc mi toho uteklo!" posteskne si. "Teď jsem tu a dozvídám se takové novinky, jakože ty jsi mušketýr, ta se vdala za tamtoho, že o tři roky mladší dívka má už dvě děti.." zavrtí hlavou. "Musíš mi poradit, jak to všechno dohnat, ať si nepřipadám tak cizí!"

,,No už tomu tak bude. Ako hovoríš na to má ešte môjho brata. A Armand pridal sa k vojakom, je ešte kadet ale už ho doma nevídame." oboznámi ju i s touto zmenou v rodine. Claudius na druhú stranu bol rád že spravuje majetok a rodinné záležitosti po boku otca. Po pravde však čakal že debnu odmietne a dá prednosť niečomu viac...viac. Bol ale mile prekvapený keď si ho obišla a sadla si. Na perách mal len široký úsmev, koľko krát sa mu podarí stretnúť starú známu? Svet bol veľkým miestom i keď niekto naopak bol názoru že je to malé miesto. Jemu sa vždy podarilo ísť i na misiách po Francúzku vždy inde a stretnúť nových ľudí ak to nebolo dôkazom. Sadol si vedľa nej a natiahol si nohy. Pričom klobúk dal na svoje nohy. Rukou si popravil vlasy a pozrel na ňu. Počúval ju, dokázal byť dobrý poslucháč ak chcel. ,,To som si všimol že si bola takou záhadou. Ale nezabudol som!" povie celkom šťastne i keď spomínanie keď ju uvidel prvý krát chvíľku trvalo predsa, bola to zmena i keď ona ho spoznala hneď. ,,Nemáš toho veľa čo dohnať, ale o to viac si dávaj na seba pozor." Predsa mor, či len zlodeji. Juliette je krásna žena a vrátila sa zo Španielska. ,,Nebodaj by si už zakladala rodinu?" pýta sa jej pričom len zo zvedavosti podvihne obočie.Na perách mal len decentný pobavený úsmev.

Musela na krátkou chvíli zapátrat v paměti. Přeci jenom bývala v kontaktu spíše s dvojčaty, než s jejich bratrem Armandem, ale nakonec vydoluje jakýsi mlhavý obrázek a zašlou vzpomínku na třetího de Melherba. Lehce přikývne i na tuto zprávu, ale to už jsou její myšlenky odvedeny k bedně na kterou se po krátké chvíli taky usadí. Zapře se rukama za zády o okraj a zakloní hlavu. Jedním okem nepřestává sledovat mladého šlechtice po jejím boku, když mu odpovídá na jeho pobídnutí, ať mu o sobě něco řekne.
Jeho šťastný tón hlasu jí vyvolá jemný úsměv na tváři. "Na mě se těžko zapomíná." pronese sebevědomě, ale se zřetelným pobaveným v hlase.
"Nedělej si starosti, dám." jednou rukou mávne jeho směrem. "To bych měla spíš já říkat tobě. Mušketýrství může být nebezpečná záležitost." poznamená a lehce se zamračí. Zvláště v této době.
Zamračení se však změní v kyselý úšklebek. "Já osobně to neplánuji. Otázka je, kolik času na aklimatizaci mi dopřejí rodiče, než tuto otázku začnou řešit oni." A s tím i výběr ženicha. Lehce do něj šťouchne loktem. "Takže je to na tobě." Upřímně, moc si nedokáže představit tohoto muže, jak v ruce drží novorozeně.

Niečo pravdy na tom bude že sa na ňu ťažko zabúda. Mala isté sebavedomie v hlase a pobavenie ktoré mu chýbalo. Pozrel na ňu až s jemne provokatívnym úsmevom. ,,Nebodaj sa o mňa budeš báť?" bolo by to až ironické od ženy ktorá ho toľký čas nevidela. I keď naopak on o ňu by sa bál bola mu blízka napriek času čo sa nevideli. ,,Mňa sa len tak ľahko niekto nezbaví." dodá napokon a znova sa jeho úsmev stiahne. Pričom pozrie pred nich na lode ktoré sa kolísali na jemných vlnách v tento podvečer. Kahance na nich svietili do diaľok.  ,,Ale, nepreháňaj." Mávne rukou a natiahne sa pre víno z ktorého si znova odpije. Hlavu jemne zakloní k nebu a usmeje sa. ,,Nepremýšľal som nad tým." životom s rodinou. Od jej straty, nemal o tom žiadne myšlienky. Samozrejme že sa pár krát pobavil už i s inými ženami ale že by to bol vzťah či cit? Nie. Vlastne Juliette nepoznala jeho ženu, ani nevedela čo sa s  ňou stalo. A tak to bolo lepšie. Nepotreboval ľútosť a nežiadal o ňu. ,,Kto vie možno mi raz nejaká žena proste padne do oka rovnako ako do srdca.Zatiaľ to je skôr niečo, chvíľkové. " prizná sa až s podozrivo spokojným úsmevom s ktorým len zakýve hlavou a znova si upije z fľaše než pozrie na ňu.

S hraným dotčením k němu otočí hlavu a upře na něj pohled. "Samozřejmě!" a dokonce to myslí i vážně. Znají se od malička. Sice tu netrávila celé roky a pak na dlouhou dobu odjela, ale byl k ní vždycky hodný. A to, že být mušketýrem může být nebezpečné, je pravda, ať si říká co chce. Roztáhne rty v mírném úsměvu a přikývne. Budu doufat, že je to pravda.
Pobaveně ho sjede ohledem. U můžu se tolik neřeší, kdy se ožení. A to není fér. Poslouchá ho a s potutelným úsměvem se zadívá přímo před sebe. "Jsi mladý, pohledný, bohatý s výborným postavením a navíc příjemná společnost. Ženy se kolem tebe musí motat ve stádech." podotkne s povytaženým obočím a pohledem zabloudí směrem, odkud přišla, aby se ujistila, že se služebná prozatím nevrací.
"Prozraďte mi markýzi de Malherbe, bude se tu v nejbližší době pořádat nějaká slavnost, či ples? Mám chuť si zatančit." posteskne si a připomene jí to její poslední roky zde. Nebyla společenská událost, kde by se neobjevila.

Samozrejme? To aby som na seba dával o to lepší pozor. Nerád by som niekoho sklamal. Či nerád by sklamal ju. Starú známu? Avšak neklamal s tým že jeho sa jeden len tak ľahko nezbaví a veril v to. Aspoň sa vždy o to snažil i on sám. ,,Nejak moc pozitív na mne nachádzaš. Budem to brať ako poklonu. I keď sa mi zdá že tak trochu preháňaš." poznamená s tichým chvíľkovým smiechom. Než dodá. ,,Buď tie stáda nevidím alebo sa dobre ukrývajú... Ženy." s úsmevom an perách pozrie na ňu a znova len raz pred seba. ,,Dnes v noci je jeden z plesov len neďaleko. Hovoril mi o tom staručký pán ktorému som pomáhal s týmto." rukou potľapká po debnách. Nakoniec aspoň pri začiatku rozhovoru so starcom dával dobrý pozor. ,,Usporiadava ho barón Bacque a jeho manželka." poznamená s menším vydýchnutím pričom sa zahľadí do jednej z uličiek ktorá viedla rovno k onomu sídlu. ,,S tým by som vám ale moc nepomohol." poukáže na to že má na sebe uniformu. Je to čas čo ju vystriedal a je pre neho nosenie uniformy bežnou záležitosťou. Samozrejme mal svoj titul a keby chcel brat mu dá o čo si zažiada i s otcom z majetku. Ale takto rozhodne nechcel kaziť zábavu. Nie každý sa vedel baviť v spoločnosti muža s touto uniformou naopak niektorí až moc.

Naslouchá jeho smíchu, vrzání kolébajících se lodí, šumění vody i hovoru dělníků a po delší době se cítí opravdu klidná. Opravdu alespoň na krátký moment odpočívá s přítelem z dětství, který nechce věřit jejímu konstatování faktu. Či pokloně, jak to nazval on sám. Lehce se na něj pousměje Pokrčí rameny. "Nebo se podceňuješ." nadhodí další z možností. Nevíru toho, že by ho snad žádná neuháněla si nechá pro sebe. Když jí vypráví o tom, že se jeden ples koná dokonce dnes večer, tak si ho ještě jednou pozorně prohlédne. Juliette by ho brala za manžela. Je to dobrá partie a choval by se k ní hezky. Co by si mohla mladá šlechtična přát? Z lásky se bere snad jen chudina do které nepatří ani jeden z dvojice sedící na bedně. Ale stará ta mladičká Juliette, ne já. proběhne jí hlavou. Ano, ta mladá dívenka, která snad byla jeden čas do šlechtice vedle ní poblázněná. Ta, než odjela na roky mimo Francii. Pro šlechtičnu, která tu teď sedí tato loď odplula v onom období ticha, kdy o ní nikdo nic nevěděl.
"Ach, on ještě žije?" za mumlá překvapeně na adresu barona. S tím, co o něm slyšela by čekala, že už bude mezi neboštíky. Tázavě se zadívá na jeho uniformu a zaraženě se na něj zahledí. "Neříkej, že si místní nejsou schopni zvyknout na mušketýry, když jsou na každém rohu." A jestli ne, tak chce vědět proč. "navíc, očekáváš, že bych se tam vydala hned? vypadám hrozně." zaběduje a pak se ale ušklíbne. "Děkuji Jasquesi." podívá se na něj a posadí se zpříma. "doprovodíš mě kousek? Budu se muset za chvíli vrátit a jestli mě ta chůva uvidí sedět na bedně, tak to vyslepičí matce." útrpně si povzdechne.