Baie des larmes (Zátoka slz)

,,To vůbec není špatné očekávání," lehce nad tím přikývne. Pro muže rozhodně ne. Hodí se. Slučuje s tím, co by očekávali ostatní. Postřehne při tom i ten původně zdráhavý tón a maličko se nad tím pousměje. Netušila, že zrovna někdo kdo je... no, kdo dělá to co on může někdy znít nejistě. Tak nějak ji to potěší. Hovor se pak stočí zpět k divadelní hře a ona vysloví svou nabídku. Samozřejmě ji trochu mrzí, že ji odmítá, ale copak s tím zmůže? ,,V tom případě domluveno!" Souhlasí nadšeně a spokojeně se zavrtí. Jako malá holka, které právě někdo slíbil sladkost. ,,Zkusím vás moc nezatěžovat, připravím vždycky základ a pak mi jen povíte, co všechno je špatně. Ale..!" Pozvedne v rádoby vážném gestu ukazováček, ,,nikomu nesmíte povědět o čem píšeme. U dvora nemají rádi, když je někdo připraví o překvapení." Fakt, že pokud se hra nebude líbit riskuje tím definitivní návrat domů v lepším případě a svůj krček v tom horším si buď neuvědomuje, nebo ho ignoruje podobně jako většinu svých problémů.
Nad další otázkou se ale musí trochu zamyslet, lehce při tom našpulí rty a poklepe si na ně ukazováčkem. Opravdu se jí vrací dobrá nálada. ,,Víte, to je hrozně těžké. Pro mě moc "vždy" není. Moje přání se mění podle sezóny i okamžiku." Přizná se k dalšímu ze svých rozmarů. Jistě, ta velká a hlavní zůstávají stejná, ale to nejsou věci, které by si mohla sama jakkoli zařídit. Než dokončí svou odpověď pomalu vstane a znovu dojde až k samotnému okraji útesu. ,,Když jsem byla malá, nikdy jsem nesebrala odvahu skočit. Děti z města to dělaly a pokud vím, všichni vyvázli dobře." Slunce se pomalu blíží k západu a vykresluje jí do vlasů ohnivé zlato, když se od moře otočí čelem k Aiméu. ,,A před chvílí jsem vás chtěla políbit. V tom mi ale brání víc věcí než odvaha."

Já vím. proběhne mu hlavou lehce samolibě. Nemá špatné nápady, ani myšlenky. Ano, někdy přemýšlí nad úplnými hovadinami, jako snad občas každý chlap a věří, že i leckterá žena, to ale neznamená, že kvůli tomu trpí jeho bystrý intelektuál. A sebevědomí. Pravdou však je, že ani to sebevědomí mu nepomůže se souhlasem s nabídkou té maličké. Prostě cítí, že to není nic pro něj. A vědět, kdy se do boje vrhnout a kdy radši ustoupit je základním kamenem úspěchu. Nesouvisle na těchto myšlenkách si položí dlaň na srdce a se smrtelně vážným tónem pronese přísahu, že toho tajemství si odnese do hrobu, pokud ho tedy někdo neuplatí, což je myšleno jako vtip. Víceméně. Určitě ano. Asi. Aby to zamluvil, tak podá další z dlouhého seznamu otázek, které má sepsané v pomyslném seznamu. Poté se však začne pobaveně smát. "Chtěl bych u toho, jak se přání mění podle sezóny." zavrtí hlavou. Je roztomilá. Skoro by si ji i adoptoval. Ale to by mu na dveře zaklepala španělská inkvizice.. tedy, přinejmenším jeden naštvaný mušketýr. Sleduje každý její pohyb. Když vstane a přejde k útesu. Její ladné pohyby, které se zdají být spíše vrozené než neučení. Sám se podobně elegantním pohledem postaví a přejde k ní jakmile vysloví to malé přiznání. "Políbit? Proč byste chtěla políbit někoho, jako jsem já? Zrovna vy?" zeptá se o poznání tišeji. Stoupne si před ni, možná o kousek blíže, než je nezbytně nutné a zadívá se jí s lehkým úsměvem na rtech do očí.

Poslouchá ten smích. Zdá se, že znovu pověděla něco, co ho pobavilo. Nevadí jí to, proč by mělo? Když se s ní lidé baví, je větší šance, že s ní budou chtít mluvit znovu. A ona s lidmi mluví ráda. ,,Zkuste se mě na to samé zeptat na podzim a uvidíte," se širokým úsměvem pokrčí rameny. Nejspíš nejen podle sezóny, ale i podle nálady. A společnosti. Jinak by ji totiž nenapadlo to, co ji napadlo a k čemu se přizná bez velkého rozmýšlení. Ani to, že se vzápětí v duchu ujišťuje o tom že si žádal upřímnost jí ale nezabrání v tom, aby se jí nezbarvily tváře. Už alespoň nezachází tak daleko, aby obličej schovávala v rukou. Navíc tak nějak z ničeho nic stojí před ní a ona musí potlačit přirozený instinkt ucouvnout, protože jinak by skutečně skončila ve vodě. Pokusí se tedy vyhnout očnímu kontaktu, i když ten úsměv je těžké přehlédnout. Ošije se pod těmi dotazy, přejede si dlaněmi po holých pažích. ,,Protože se zajímáte." Odpoví konečně. Zdálo se jí, že to trvalo snad věčnost, donutit se k tomu aby promluvila. Přesně ví, co by měla udělat. Opatrně kolem něj proklouznout a honem pádit zpátky do zámečku. ,,Záleží na tom, že jsem to pověděla zrovna já? Určitě nejsem první, kdo vám něco takového řekl." Rozhodne se nechat si pro sebe všechny další důvody. Nepotřebuje je slyšet. A vůbec, je vlastně úplně příšerně drzý a... maličko se zamračí, rozhlédne se kolem a pohledem mu znovu zavadí o tvář. Je viditelně nesvá, ve zcela nové situaci. Navíc je pro ni doslova drásající jen stát na místě, očekávat odpověď. Přijde si lapená, tak jako když je v jenom pokoji s Dorianem. Tak tedy na další odpověď nečeká a skutečně se pokusí kolem Aimého proklouznout do bezpečné vzdálenosti. Od vody i od něj.

"Beru vás za slovo sličná slečno," dodá jen a tím je to pro něj uzavřené. Optá se na podzim, který za chvíli začne klepat na dveře. Nezapomene. Jakmile se opravdu přihlásí o slovo, tak on zaklepe na ty její a zeptá se jí na její podzimní sen.
Jeho pozornost následně odvede něco, pro tuto chvíli, zajímavějšího. Vždycky se zajímal o to, proč jiné ženy přitahuje. Uvědomuje si, že ano, ale rád zjišťuje z čeho to pramení. Aby to pak proti nim mohl bezostyšně použít. Přistoupí k ní. Její nejistota v tu chvíli je jasně patrná a to ho baví. Škoda, že tu někde nejsou futra. Posteskne si. Tato situace by byla ideální na to, aby se s překříženýma rukama na hrudi opřel o zárubeň dveří a jen na ni se svým typickým úsměškem koukal. Když se však pokusí kolem něj protáhnout, tak ji nechá. Nikdy ženu do ničeho nenutil. Navíc začít se postrkovat na kraji útesu by bylo krajně nerozumné. Už tak jeho pozornost rozptyluje to, že dává pozor, aby neudělala, byť jen nevědomky, ten jeden zrádný krůček vzad. Nechá ji tedy se vzdálit, i když má chuť udělat přesný opak. "Nejste první, ale jste první, která má chuť to udělat kvůli něčemu jinému, než kvůli sobě, tomu co jsem já, nebo jak vypadám." odvětí tiše, s rukama svěšenýma podél těla, ve chvíli, kdy si je jist, že se dostala do takové vzdálenosti od něj, jaká je jí příjemná. "Ale nejste jediná, kdo má to nutkání. Políbit toho druhého. Není to nic špatného." pokrčí lehce rameny a zadívá se na její vlasy se kterými si hrají poslední paprsky slunce.

Slečno. Řekl jí tak už několikrát, i když ví, že to není pravda. Neopravuje ho a sama před sebou to obhajuje tím, že jsou tu sami. Nehledě na to, že se sama brzy zaplete do hovoru, který by vůbec neměla vést a proti kterému je ne úplně vhodné oslovení maličkostí. Velmi brzy tak cítí potřebu utéct, prchnout alespoň tak daleko aby se mohla znovu volně nadechnout a zahnat červeň z tváří. ,,Každý má asi své důvody," o moc víc k tomu nejspíš nemůže povědět, nejspíš až příliš konsternovaná představou toho, jaké by to bylo. Políbit někoho jiného, než Doriana. Určitě by to na ní poznal! Zůstává stát necelé dva kroky od Aimého, ve jednu chvíli dlaněmi uhlazuje sukni, v další si sahá do vlasů - jako kdyby přišla o schopnost vydržet pár minut v klidu. ,,Víte, že je to špatné." Konečně zavrtí hlavou s nejspíš překvapující rozhodností. ,,Tedy bylo by. Proto člověk nemůže jen tak poslouchat všechna svoje přání, musí si dobře vybírat." Snaží se posbírat tak rozumné argumenty jak jen momentálně dokáže, i tak si ale přijde... vlastně hloupě. Možná hlavně proto, že se na ni usmívá tak... znovu si skousne spodní ret a pak pomalu zamítavě zavrtí hlavou, jak se utvrzuje ve svých vlastích úvahách, myšlenkách. ,,Brzy se začne stmívat, měla bych jít." Ano, jistě by měla. Ale stejně se zatím neotáčí a neodchází.

Sleduje její roztěkané pohyby. Ta tam je ta slečna, která tu ještě před pár chvílemi klidně ležela položená na zádech. Teď se však zdá, že téměř neví co má dělat. Rozpolcena mezi rozumem a emocemi, které jí teď zmítají. Přijde mu to zajímavé a možná malinko, ale opravdu jen malinko, zábavné, jelikož pro jednou se do toho jeho společnost uvrtala sama bez toho, aby cokoliv udělal. Vlastně je v tom opravdu nevinně. Po hodně dlouhé době. "Samozřejmě," odvětí s hluboce posazeným hlasem a vědoucím úsměvem. Tak nesnesitelně sebevědomým úsměvem, které ženy nesnáší ve stejné míře jako ho milují. S náznakem temného pobavení si všimne, že i když měla, snad i stále má, tendence před ním utíkat, tak sama zůstala stát jen pár kroků od něj. Neunikne mu ani její snaha ujistit sama sebe těmi drobnými gesty a především slovy, které postrádají jakýkoliv význam, že to nechce. Bezvýznamných natolik, že mu ani nepřijdou hodné toho, aby nějak zareagoval. Místo toho se jeho úsměv o kousek rozšíří a v očích mu začnou hrát nezbedné ohníčky, když k ní o jeden jediný, avšak dlouhý krok přistoupí. "A nebojíte se, že se vám o tom bude zdát?" pronese tiše a zadívá se svýma tmavě modrýma očima do jejích zelenkavých, když se k ní lehce nakloní. "Když nezjistíte, jaké to je?" hlas ještě o kousek sníží na pouhé zašeptání určené jenom jí. Ne větru kolem nich, či mořským hlubinám pod nimi. Pouze pro její ouška.

Zase je blízko. Dělá jí to schválně a ona není schopná říct jestli jen proto, že se tím baví, nebo za tím má hledat víc. Loty vždycky hledá víc. Víc toho dobrého. Jenže teď je až příliš rozvrkočená na to, aby nad tím vůbec mohla pořádně přemýšlet. ,,Já... to bych vám přece nepověděla!" Sama ztiší hlas, ale i tak téměř vypískne. Ne, ne. To by bylo úplně nevhodné. Kdyby se jí něco takového zdálo. Určitě by to nemohla nikomu povědět. Dokonce ani Antoinette nebo Annie. Celé ty roky se chovala tak jak má a teď tenhle... tenhle! Tiše, skoro zoufale vydechne. Jenže pak uslyší i ten šepot, ze kterého se jí do tváří vrátí veškerá červeň která do teď mohla vyprchat, pokud vůbec vyprchala. ,,Neměl byste říkat takové věci..." znovu to zamítavé vrtění hlavou, ale méně energické. Ten vnitřní souboj který vede ji viditelně stojí hodně sil. Snad proto zvedá jednu ruku ve velmi pomalém, téměř bojácném gestu, než mu dlaň položí na levou stranu hrudníku. Neměl by takové věci říkat a už vůbec ne s takovým sebevědomím. Copak neví co dělá? Nerozumí tomu, co způsobil tím, že s ní mluvil jako se sobě rovnou, že ji poslouchal, doopravdy poslouchal? Sama neví jestli teplo které cítí vychází z její dlaně nebo z něj. ,,Navíc, kdo mi zaručí že když bych to udělala, zdát se mi o tom nebude?" Poslední obava, nebo minimálně poslední, kterou je ochotná přiznat. I tak jsou ta slova snad sotva slyšitelná a nechá svou ruku po jeho košili zvolna sklouznout dolů, stáhne ji zpět k tělu. Zkrátka se příliš bojí do něčeho takového se zaplést.

Tichý smích si najde cestu ven při jejích slovech. "Myslíte, že potřebuji, abyste mi to říkala?" pokračuje ve svém nesnesitelném sebevědomí. Ví, jak na ženy působí. Ví to moc dobře, musí. A nejednou byl u nich, když se budily ze svých snů, v mnoha případech způsobené jím. Pobaveně se ušklíbne při dalších slovech, která ta drobná chudinka vysloví, zatímco válčí sama se sebou. "To je ta výhoda toho, čím, kým jsem, má drahá. Můžu si říkat co chci. A přesně takové věci se mi líbí říkat, protože to nikdo jiný nedělá. Já jen odhaluji, co už existuje. Nevymýšlím si." tichá podmanivá slova ji ovíjí, když kolem ní spřádá své kouzlo. Její drobnou ručku překryje tou svou, když mu položí ruku na hruď a jemně ji stiskne. První dotek a dokonce ho udělala ona sama. "Jste sladká," vysloví s jasnou upřímností a nechá ji spustit ruku. Nikdo do ničeho nenutí. Místo toho ji téměř hned poté sám uchopí a prsty jí přejede po dlani v až něžném gestu. Drží ji jemně a dostatečně volně na to, aby se mohla bez problémů vymanit, ale dostatečně pevně, aby ten dotek zřetelně cítila. "Zbavíte se však nejistoty a myšlenek uvažováním o to, jaké by to bylo, proč jste to udělala, proč to chcete udělat. Budete vědět na čem jste a ty sny budou jen, řekněme, příjemnou vzpomínkou na něco nezvyklého." udělá k ní miniaturní krůček a pokud svou ruku do této chvíle nevymanila, tak ji s pohledem upřeným do jejích očí zvedne a jemně políbí na klouby prstů. "Protože ať vám cokoliv říká jakékoliv důvody a argumenty proč ne, tak všechno to, co vám vyklouzlo z vašeho pevného ovládání, vaše podstata, křičí ano." Poslední slovo je spíše výdechem, který může snadno odvát vítr a pouze jejich těla, tak blízko u sebe brání tomu, aby neskončilo v nedohlednu, zapomenuto.

Bylo by tak snadné mu vynadat do arogantního hlupáka, otočit se a odejít! bylo by to tak snadné, že si to umí představit, jenže... nikdy nebyla ve lhaní dobrá. Možná by se to měla konečně naučit. Ani na jeho další slova vlastně nemá pořádnou odpověď. Připadá si tak nějak bezmocně vstříc té děsivé upřímnosti, která ji staví nad hranu propasti plné neznámého. Vždycky byla zvědavá. ,,Přeháníte..." To není poklona kterou by slýchala často a už vůbec ji nečekala po tom, co stáhla svou ruku zpět. Ne, že by tím přerušila jejich kontakt na příliš dlouhou dobu, protože vlastně téměř hned po tom ucítí něžné pohlazení. Sklopí k jejich rukám oči a když je zvedne, znovu se dívá do těch temně modrých před sebou. Nejhorší na tom všem je, že má pravdu. Nejspíš. Možná. Dává to smysl, dost možná větší než to co říkala ona. Tohle ještě posoudit dokáže. ,,Neudělá to ze mě, neudělalo by to ze mě jednu z vašich, ehm," nedokáže najít správné slovo a ta která jí vyvstanou na mysl nechce použít. Nepřipadají jí správná, zdají se nepřesná nebo urážlivá a - Ach bože! Veškeré úvahy o jejím akutním nedostatku vyjadřovacích schopností jsou okamžitě zapomenuty. Ne snad, že by to byl její první polibek na ruku, ale ruka se přece nelíbá doopravdy!
,,Má podstata?" Copak to může vědět Aimé, když to neví ani ona? Nestačí mu co už pověděla, musí ji takhle postrkovat a pokoušet aby sama vstoupila do neznámých vod? Stojí u ní teď tak blízko že jí připadá, že musí cítit každý její nádech a že se jí dech o něco krátí. Vlastně o tolik, o kolik se za poslední chvilku zrychlil tep. Musela by dlouho přemýšlet, aby si vzpomněla, kdy si tak připadala naposledy. Možná se v ní ale přes to všechno trochu plete. Protože ona něco takového nedokáže udělat, i kdyby ji měly mučit sny, kterými ji straší. Snad ještě není tak zoufalá, osamělá, odvážná, nebo něco dalšího. Lehce, pomalu nechá svou ruku vyklouznout z té jeho a uhne pohledem. ,,Ne všichni chtějí nebo mohou svoji podstatu, jak říkáte, poslouchat, drahý pane." Pak ustoupí, o několik kroků. Musí odejít. Potřebuje odejít. Jinak se nejspíš brzy docela zblázní. A také odejde, pokud jí v tom něco nezabrání, zanechávajíc za sebou v trávě vyšívanou stuhu do vlasů.