Baie des larmes (Zátoka slz)

Je příjemně teplý podvečer, ve kterém se Lorette rozhodla vytratit z dosahu zámečku i celého města. Ostatně, není to tak, že by ji někdo zdržoval. Pravidelné rodinné večeře rozhodně nejsou něco, co by jí svazovalo ruce, hlavně tedy proto, že jednoduše neexistují a když zrovna neprchá s princeznou před mušketýry, nikdo se příliš nestará o co kam jde a jestli je sama, nebo má někoho kdo by se staral o její bezpečnost. Využívá téhle skuliny, toho že není dostatečně důležitá pro dvůr aby se nemohla svobodně nadechnout a využívá jí ráda. Jako zrovna teď, když ji vycházka neúmyslně zavedla až k zátoce slz. Pohled na daleké, nekonečné moře před ní je něco, co ji vždy stejnou měrou naplňovalo jakousi posvátnou úctou i úžasem. Původně chtěla venku psát, ostatně proto má v malém kapsáři sešit s volnými stránkami, inkoust a pero, ale teď, když jí vlasy jen volně sepnuté bílou stuhou - ach jak nevhodné, ale nikdy si zkrátka složité účesy neoblíbila - čechrá jemný vítr přinášející vůni soli, nemůže se k tomu přimět. Ne hned. Cítí, že potřebuje vstřebat klid a čistotu tohohle divokého místa. Cestou k okraji vyvýšeného útesu hustě porostlého vysokou zelenou travou nasbírá kytičku lučních kvítků a, jako když bývala malá, začne z nich splétat věneček. Jak jen byla ta říkanka? Zastaví se téměř na okraji útesu, s rukou ve které svírá dopletený věneček nataženou nad vodou. Cosi o tom, že ke komu dopluje, za toho vdá. Nedokáže si vzpomenout na přesná slova a vdavky ji, alespoň podle Dorianova ujišťování o tom, že ji stále miluje, snad znovu brzy nečekají. Dorian. Jako by nemohla uběhnout ani hodina dne, kdy by se jí nevetřel do mysli. Dorian a jeho úsměvy, co mu nedosahují do očí. Dorian a jeho věčná práce. Dorian, který s ní nechce dítě a který ji nechává samotnou v posteli. Na moment se zamračí, na pokrčeném čele se objeví několik náznaků vrásek. A pak věneček do moře hodí, trochu z trucu, trochu kvůli starým časům a době, kdy ještě dokázala přimět Annie, aby sem s ní chodívala a kdy spolu běhaly ve vysoké trávě jako dva divocí zajíci.

Měl chuť na chvíli od všeho vypadnout. Do jeho "pracovní doby" ještě nějaká ta hodina zbývala a tak se vykradl z Domu poupat, zatímco většina jeho obyvatelů spala. Nezvykle až prostě oděn kráčel ulicemi pryč z městečka, pryč od pohledů, které by se na něj začaly dříve či později upírat. A kam mířil? Na své tajné útočiště, kam chodívá co si pamatuje a kde snad jakživa nepotkal živáčka, ale ani mrtváčka.
Když však kráčí, již z dálky vidí na kraji útesu postávat osobu v bílých šatech. Jeho už tak mizerná nálada se ještě prohloubí, když si uvědomí, že mu zabírá jeho místo.
Poté se však přiblíží a začne rozpoznávat i detaily jako jsou rudé vlasy, či útlá ženská postava a jen si rezignovaně povzdechne. Přeci jenom.. neměl by být hrubý na mladou ženu, pravděpodobně ani ne na tu starou, ale čert to vem. Navíc si uvědomí, že je zde samotná a její oblečení neodpovídá jeho lidem, tedy chudině. Pravděpodobně se sama vytratila. "Neměla byste stát tak blízko kraje modemoiselle, občas tu zavane opravdu silný vítr." promluví k ní tiše, s respektem k okolnímu klidu, když se k ní přiblíží na doslech. Navzdory svým slovům však sám přistoupí ke kraji, v uctivé vzdálenosti od slečny a zadívá se na temné masy vody rozrážející se o útes.

Mužský hlas ji nevylekal jen proto, že už před ním slyšela kroky. Jinak by, se svou poměrně typickou potřeštěností, nejspíše ve vodě opravdu skončila. ,,Moc lidí by pro mě neplakalo." Ta slova z ní vypadnou dříve, než si to sama uvědomí. Než se vůbec podívá na toho, komu to říká. Hnědozelené oči se jí rozšíří tím, jak sama sebe zaskočí a drobná pihovatá ruka vylétne před ústa, jako kdyby snad mohla to nestoudné prohlášení vzít zpět. ,,Omlouvám se." Ta slova jsou stále ještě tlumená dlaní. Přesto ale o krok, malý krůček, od kraje útesu ustoupí, nejspíš aby dala najevo, že neměla v plánu z něj skákat, nebo dělat podobné hlouposti. Teprve pak ruku znovu pomalu spustí podél těla a podívá se na muže, se kterým má vlastně tu čest. Je jí... povědomý. Jako sen co člověk zapomene hned když se probudí, jako vzpomínka vybledlá tak, že z ní zbude jen jediné slovo nebo obraz. Možná ho sleduje o vteřinku nebo dvě déle, než by měla, než se znovu zadívá k moři. ,,Byl jste tam někdy?" Stejná dlaň která schovávala růžové rty teď v elegantním gestu neurčitě mávne k vodě, obzoru. Ticho, které se jí ještě před chvilkou tolik líbilo by ji nejspíš začalo tížit, když teď není sama. To ta potřeba zavděčit se, nebýt za špatnou nebo nudnou společnost, ukázat všem ostatním, že svět je hezký, jak na tom tak tvrdohlavě Loty trvá.

To co vypustí z úst ho mírně zaskočí. Už jen proto, že mu takto soukromou myšlenku sdělila aniž by na něj byť jen pohlédla. "Není to o množství, ale o tom jak moc na těch pár lidech záleží vám." promluví znovu, snad ještě tišeji a na její omluvu jen zavrtí hlavou. K čemu je? Je zřejmé, že ji vyrušil uprostřed myšlenek a on neplánuje běžet zpátky do městečka a okamžitě začít rozhlašovat, že Lorette de Chevaluér možná plánuje seskočit z útesu. Ano, poznal ji. Zná všechny místní významněji postavené obyvatelstvo a postupně se učí i ty nově příchozí. Je mu to však jedno. Na tomto místě není prostor pro nějaké dvornosti. Ne v jeho očích. Možná proto se na ni nepodívá a jen nehnutě hledí na moře, k obzoru, ke kterému po chvíli poukáže drobná ruka rusovlasé slečny, vlastně paní. "Ne, nikdy jsem vystrčil paty z Avranches." pokrčí rameny a po chvíli natočí hlavu jejím směrem, než i jeho oči spočinou na její tváři. "Utíkáte před realitou?" položí otázku tentokrát on. Příliš na tělo, příliš osobní, ale nezajímá ho to. Tohle místo má pro něj váhu, má své zásady a svůj dluh, když se to tak řekne, a nebude to vše zahazovat jen kvůli hezoučké drobné zrzce stojící pár metrů od ně.

Zavrtí hlavou, rozhodně. Ani neví, jestli se na ni v tu chvíli dívá, nezáleží jí na tom, to gesto je hlavně pro ni. Odmítnutí čehokoli dalšího, jakéhokoli rozhovoru na tohle téma. To dá ostatně najevo i tím, že jeho reakci na svoje slova úplně přejde a raději změní téma hovoru. ,,Vždycky mě zajímalo co tam je. Už když jsem byla malá." Přizná pak docela otevřeně něco, co by mohlo být považováno za osobní informaci. I když, jakou by tak mohla mít váhu? Navíc vždycky byla upovídaná. Hovorná, pokud to říká někdo kdo si dává na pusu větší pozor než ona. Neumí si představit, jaké to musí být. Vzdálené země i to hlídat si každé slovo. Už jen chvíle kdy to dělává s Dorianem jsou pro ni skoro jako mučení.
Nad otázkou položenou jejím směrem se usměje. ,,Kdepak. Věřím tomu že život může být tak hezký, jak si ho člověk udělá. Jen se nesmí přestat snažit!" Zní skoro dětsky, s naivitou vepsanou ve tváři a trochu pocuchanými vlasy. Teď, když se na ni neznámý podíval, si je ještě jistější tím, že ho viděla. Někde, někdy. Nejspíše dávno. ,,Vlastně jsem přišla psát, ale tohle všechno... byla by škoda se chvíli nedívat." Automaticky se při těch slovech dotkne kapsáře. Další letmý úsměv, tentokrát téměř stydlivý. Vždycky si připadá zvláštně, když někomu novému povídá o tom, co dělá. Nikdy totiž nemůže vědět, jaké reakce se dočká. ,,A co vy? Je tohle vaše místo pro útěk?" Za upřímnost upřímnost. Tomu věří. Stejně jako tomu, že jí poví pravdu. Jen málokdy hledá v tom co jí druzí říkají nebo jak se chovají přetvářku či lež.

Napadne ho jednoduchá odpověď, vlastně otázka. Proč to tedy nikdy nešla zjistit. Ale mohlo by to vyznít trochu hrubě a ať je jakýkoliv hajzl, tak se k dámám vždycky uměl a umí chovat. Pokud se ovšem umí chovat i ony. Což se tak nějak aplikuje na všechno v jeho případě. Chovejte se jak chcete, ale nepočítejte, že s tím, že on se k vám bude chovat jinak. Bere však v potaz spoustu různých aspektů.
Mladá šlechtična však znovu promluví a tak soustředí svou pozornost zpět na ni. Lehce zvednou koutek úst v polovičatém, možná až trochu kyselém úsměvu. "Rozumím, musí být hezké vidět svět takovýma očima." pronese upřímně a otevřeně stejně tak jako ta drobná bytůstka vedle něj. Sleduje pohyb její ruky avšak na její slova přikývne, krátce a úsečně. "Věřím, že to vše tu bude ještě dlouho po nás. Co píšete?" optá se s mírným zájem, než se odmlčí, aby se zamyslel nad otázkou, která přijde vzápětí. "Ano," přizná prostě a nakonec se posadí na zem a svěsí nohy dolů ze srázu. "Nevidím svět, jako vy modemoiselle. Vlastně ho vidím, jako pravý opak." protože v pravém opaku i žije, ale to už nechám pro sebe.

,,Někdy je to trochu... těžké." Připustí s mírnou neochotou. ,,Lidé vás pak mají za blázna, co na všem a ve všech hledá to dobré, ale myslím si, že bez toho by byl svět hrozně šedivý." O něco víc rozvede svůj pohled. Ano, bývá to těžké. Někdy si lže a ví o tom, ale cíleně to ignoruje. Znovu a znovu sama sebe přesvědčuje, že život je krásný, že stačí se jen o trochu víc snažit, o něco víc poslouchat, častěji vycházet ostatním vstříc... Není zase tak úplně hloupá, ví o špatných věcech, ví o moru, o válce. Jenže kdyby vystoupila ze své malé bublinky plné květin a pastelových barev, nejspíš by tíhu toho všeho neunesla, takže se rozhoduje v ní zůstat. Květinka, co sama sebe zavírá do skleníku, protože si to může dovolit.
To ostré přikývnutí ji maličko zarazí. Vypadá to totiž, že se světlovlasý muž chystá její slova o psaní přejít, nebo úplně odmítnout. Místo toho se ale dočká poměrně příjemné otázky, i tak si ale stále není úplně jistá, proto zvolí jen krátkou odpověď. No... tak krátkou jak dovede. ,,Divadelní hry. A básně. Ale teď potřebuji vymyslet nějakou novou hru, o Vánoce budou dvořané zase čekat premiéru." Lehce nakrčí čelo ve snad poměrně roztomilém gestu. Zatím nemá nic. Nápady nějak zmizely s tím, jak se jí kupí starosti o ni samotnou i o celé manželství. Sleduje jak si sedá a ještě chvilku zůstává stát, rozhlédne se kolem. Hodí se to? Nikde není ani živáčka. Během toho co poslouchá odpověď na svou otázku se tedy i ona vrátí k útesu, aby se posadila na jeho okraj. Nohy ale složí pod sebe, zcela cudně tak, aby zůstaly zahalené širokou sukní, kterou si ještě uhladí. ,,Není to tak těžké, vážně. Třeba bych vám mohla pomoct.!" Upřímný, znovu trochu dětinský úsměv plný naděje a jemné gesto, ve kterém se na moment dotkne jeho předloktí. Ruku ale sama zase brzy stáhne. ,,Když mi tedy budete chtít povědět, co vás trápí." Dodává o něco pomaleji, to když si začíná uvědomovat, že ne všichni jsou nejspíš tak sdílní jako ona. A už vůbec ne vůči cizincům.

"To rozhodně," souhlasí. Ne, nemá ji za blázna. Jen možná za trochu naivní. Ano, je v tom rozdíl. V jeho očích ano. "Právě bytosti jako jste vy ho dělají barevnějším." dodá jemně a na krátkou chvíli prosvitne na povrch ten Aimé, kterého nechal ve městě, toho, který lichotí čistě automaticky a i když to myslí upřímně, tak v tom není jeho celá bytost. I přesto se však zdá, že toto je poněkud.. osobitější než normálně.
Myšlenky se však zaměří na její zmínku o psaní. Šlechtičny mívají různé zájmy a způsoby, jak si zaplnit volný čas. Psaní však takového rázu, jaký mu sama popíše až tak běžné není a to u něj vzbudí zájem. "Divadelní hry?" cukne mu koutek v mírném úsměvu. "Zajímalo by mě, zda jsem od vás nějakou vidět, jen o tom nevěděl." pohled, který na ni hodí si může vyložit i jako pobídku, aby mu sdělila pár děl, které stvořila. To už se však ona usadí a Aimé pobaveně sleduje, jak opatrně to provádí rusovlasá žena. Poznámky si však nechá pro sebe. Už jen kvůli tomu, co zaslechne dalšího. Znovu se zadívá před sebe. "Děkuji za nabídku, ale obávám se, že to není pro vaše uši a bude lepší, když to tak necháme." nechce se jí nijak dotknout, zároveň své myšlenky opravdu nepovažuje za nejlepší námět k hovoru.

Tiše se zasměje, nevěřícně zavrtí hlavou nad tou lichotkou. ,,Děkuji, ale obávám se, že tom případě by měli za blázna nejspíš i vás." Samozřejmě, že by to nepověděli přímo. To většina z nich nikdy nedělá. A nejspíš díky tomu, že jeho slova nevzala tak úplně vážně, jí ani nedělá problém je přijmout, úplně automaticky. Ostatně není to přece tak, že by jí skládal serenády o kráse jejích očí. Není tedy důvod k nějakým rozpakům z její strany, stydlivému klopení očí.
,,Přesně tak," nejprve jen přikývne, uzme si pro sebe pak totiž pár vteřin ticha na přemýšlení, během kterého na ukazováček namotává kučeravý pramen vlasů. ,,Než jsem odjela, mých her nacvičovali místní ochotníci. Naposledy to tuším byli... Letní motýli? Nebo možná Než uschne rosa." Obě ty hry jsou kombinací pohádek pro dospělé a milostného dramatu, věštby, osud, kouzla. Lorette takové příběhy miluje. Chce je žít. Chtěla. Tak úplně jí to nevyšlo. Probere se ze zamyšlení a znovu se lehce pousměje. ,,Víte, vy byste se k divadlu hodil." Sama pro sebe si přikývne, ale tuhle myšlenku víc nerozvádí. Pravdou však je, že postarší herci v rolích princezen nebo nedej bože králů víl a statných princů začínají být nepatrnou... komplikací. Ani líčidla a drahé kostýmy nezvládnou všechno.
Posadí se pak vedle muže, ke kterému stále ještě nedovede přiřadit jméno a tak nějak přirozeně přijde a nabídkou pomoci. ,,O moje uši se nejspíš bát nemusíte, ale nebudu vás nutit mluvit." Stále se tak trochu usmívá. Jako by se jí na tváři žádný jiný výraz nedokázal udržet na delší dobu. I tak se jí ale, přes ten úsměv, podaří znít upřímně, dobromyslně. Ani v nejmenším se jí nedotklo, že ji odmítl. Lidé mají rádi své soukromí, to je docela přirozené. Chvilku ještě sleduje moře, než se natáhne na záda do trávy. Jak nevhodné. Oproti tomu co ale řekla když ji oslovil poprvé to snad není až taková katastrofa. ,,Možná byste tedy mohl pomoci vy mně." Ozve se z hustého zeleného porostu, když k nebi natahuje ruce, jako by se zkoušela dotknout bílých mráčků. ,,Kdyby to bylo jen na vás, o čem by byla vaše divadelní hra?"

"Už mi říkali hůř," pokrčí s nehranou lhostejností rameny a tím je to pro něj uzavřeně. Začne se radši vyptávat na divadlo, aby od takových myšlenek odvedl pozornost jich obou. A hle.. dokonce je mu jedno z těch jmen známe. S úsměvem pokývne hlavou na znamení, že mu to něco říká. Než se udiveně pozastaví nad tím, co pronesla dál. Nedokáže si sám sebe představit u divadla. Ovšem, jeho život je jedno velké jeviště, ale něco takového.. "Možná máte pravdu," odpoví nakonec vyhýbavě, když mu přijde, že už je potichu příliš dlouho.
Další pokývnutí hlavou. Přišel by už jako takový ten kývací panák na pérku, kterého si dáte na palubku auta, kdyby něco takového měli. Toho panáka, no i tu palubku. Stejně tak auto. Je však vděčný za to, že to dál nerozebírá. Ne každý má něco, co se jmenuje sociální cítění a u téhle mladé ženy v jeho očích to hrozilo dvojnásob. Mile ho to překvapí. Stejně tak to, když se natáhne na záda. Prohlédne si ji a tiše se rozesměje, když si přeje, aby jí povyprávěj vizi svého divadla. "Řekla jste si o to," upozorní ji a ani nad tím nemusí dlouho přemýšlet. "Tragédie, o obyčejných lidech. Píšete pro šlechtu, která je pořád na očích. O jejich životech se ví, kde co, ale málokdo se zastaví a popřemýšlí nad životem chudiny. Nebál bych se pravdivě vylíčit i ty nehezké události z takového života." pokrčí lehce rameny. Je to trochu utopie, že by napsala něco takového. Ať už kvůli tomu, jak se dívá na svět, tak i kvůli tomu, že pravděpodobně s nikým z chudiny není v úzkém kontaktu. "Znáte vůbec někoho z chudiny? Myslím více, tak abyste věděla, jaký vede doopravdy život." zkoumavě se na ni zadívá, zatímco trpělivě čeká na odpověď.

Jistě, že má pravdu. To ona pozná. Alespoň to. Jenže si také všimne vyhýbavého tónu, takže nepřichází s přímou nabídkou. Možná později. Nebo jindy. Až si konečně vzpomene na jeho jméno, protože si je nekonečně jistá, že tenhle úsměv už viděla. ,,Pobavila jsem vás?" Překvapený dotaz se ani nesnaží zakrývat svoji upřímnost, když ho vysloví po tom co uslyší tichý smích. Nevadí jí to. Už nevypadá tak zamračeně jako když sem přišel. Takže dneska byla k něčemu dobrá alespoň jemu. Navíc je to hezký smích, má dojem, že se za ním nic neschovává. Pak už ale spustí ruce, vzdá svou snahu o polapení nebe a složí dlaně na sukni šatů. Poslouchá pozorně a konečně se také jednou na chvíli přestane usmívat. ,,Muselo by to mít šťastný konec. Královna si na tragédie moc nepotrpí, zvlášť po tom co zůstala sama. Myslím. Možná má jiný důvod." Letmé pokrčení ramen nejspíš není v trávě ani vidět. Další dotaz ji ale donutí se zamyslet. Zná Antoinette, svojí komornou. Jenže tu zná už roky a celé ty roky co jí začala sloužit žila u ní, nejprve v Paříži a teď na zámečku. Takže tu nejspíš tak úplně počítat nemůže. Zná to děvče od Annie, Aliénor. O té ale zase nemůže říct, že ji zná dobře. ,,Vlastně nejspíš ne. Znávala jsem, jako malá. Spoustu dětí z okolí, rodiče si příliš nepotrpěli na to, aby mě drželi jen ve vhodné společnosti," malá kapka sarkasmu jí zbarví hlas do netypické roviny, dokonce i její úsměv, který se pomalu vrací, na vteřinku připomene spíše úšklebek. Loty si na vhodnou společnost nepotrpí. Jistě, neumí si představit že by svůj život vyměnila s kýmkoli níže postaveným, na druhou stranu ale ráda tráví čas s kýmkoli, s kým je jí dobře. ,,Pak jsem se vdala, odjela do Paříže... Dorian si nepřeje, abych se vídala s moc lidmi. Hlavně muži. Tedy, on to přímo neřekne, ale-" rychle zavrtí hlavou a jedna ruka jí, stejně jako při tom prvním nestoudném prohlášení, vyletí ke rtům. Raději zelenkavé oči znovu obrátí k nebi, na kterém se s křikem honí několik ptáků. ,,Povězte, pomohl byste mi takovou hru napsat?" Jen se ptá, bez toho aby automaticky počítala s úspěchem. Možnost znovu změnit téma, utéct od toho co nechtěla začít. Je ale zkrátka těžké nemluvit o něčem, co jí doslova prostupuje.

Je tak nevinná. zavrtí v duchu hlavou a naopak mladé šlechtičně pokývne hlavou na znamení souhlasu. "Ano, vskutku pobavila." souhlasí a už se pouští do popisování svého díla. Spíše náčrtku. Vlastně ničeho, jenom takové vize, která mu vytane na mysli, jakmile mu položí onu otázku. A její reakce? Nijak ho nepřekvapuje. "Ale chudina má málokdy šťastný konec." namítne jemně a následně to odmávne rukou. Zvědavost zvítězí nad nutkáním ji začít poučovat o tom, že život je takový a makový. Domnívá se, že by to beztak otravovalo je oba, tak proč se tím zabývat.Naslouchá tedy slovům ze kterých skládá odpověď. Natočí k ní hlavu a zamyšleně si ji měří očima, zvláště, když začne mluvit o svém muži. Tom mušketýrovi. "Uvidíme," odpoví prostě rozhodnutý nepustit téma, které sama začala. "Nebudete mít problém pokud zjistí, že jste se bavila zrovna se mnou?" Ne, vskutku si nedělá iluze o tom, jak ho vnímají ostatní. Jemu je to ukradené, ale nerad by, aby mu dnes večer ťukala na dveře tlupa naštvaných mušketýrů z nichž půlku beztak bezesporu spatřil na chodbě, při jejich odchodu či příchodu. Pár se mu jich poštěstilo potkat na ulici a reakce se různily. Vlastně by to mohla být docela zábava. Ale nemuseli by ho rušit při práci. To by se mu rozhodně nelíbilo. "A vám se to nelíbí," dodá tiše s pohledem upřený do její jemné tváře.

Na moment vážně přikývne nad tím řekl. Jistě, většina lidí na světě nemívá šťastný konec. Pak se jí ale do očí vrátí optimistické ohýnky. ,,Od toho je to hra, drahý pane. Svět, kde může ožít cokoli co si zamanu a kde bude šťastných konců tolik, kolik si budu přát." Není to poučování, snad to tak ani nevyzní, když nechává nahlédnout do svého malého světa plného barevných kostýmů, vůně inkoustu a líčidel a zvuků hudby. Miluje to. Miluje to možná víc než cokoli jiného na tomhle světě. Znovu při těch slovech zvedne ruce a nechá je pomalu klesnout rozpřežené do trávy, jako kdyby se chystala dělat v zelené záplavě andělská křídla tak, jak to dělají děti ve sněhu. Jenže pak se, hlavně tedy její vinou, téma hovoru změní a není jí dopřáno aby od něj znovu utekla ke své vášni. Tiše si povzdechne, ale už to znovu nezkouší. Je naučená, zvyklá, podřídit se. ,,Proč bych měla mít s vámi větší problém než s kýmkoli jiným?" Ani se nesnaží svoji zvědavost zakrývat, naopak je snad v hlase ještě podpořena tím, že se lehce nadzdvihne na loktech, halo nakloní k pravému rameni a očima vyhledá jeho tvář. Skutečně nemá nejmenší ponětí o tom, proč by měl být v tomhle ohledu nějak výjimečně špatnou společností. Při dalším, tichém konstatování znovu klesne do trávy s lehce frustrovaným výdechem. ,,Tak to není." Nelíbí se jí spousta věcí, ale kdyby si byla jistá že zrovna tohle všechny ty ostatní napraví, s radostí by manželovi přísaha, že až do smrti neopustí svůj pokoj. Tedy... nejspíš. Před měsícem, dvěma týdny ještě. Doufala, že příjezd do rodného města mezi nimi pomůže nevyjádřený neklid napravit, ale vypadá to, že vše se postupně jen horší. ,,Povězte mi, skutečně válka lidi tolik změní? Nebo jsem se možná změnila já? Myslela jsem, že se hněvá protože ještě nemáme dítě, nebo jsem něco udělala špatně jenže... člověk se přece nemůže hněvat celé roky, nebo ano? Opravdu chci věřit tomu co mi říká, nevíte jak moc tomu chci věřit. Pro svůj šťastný konec. Myslím, že mi ale nevěří on." Rozpovídá se, potřebuje to. Po zklamání z toho, že ji Annie nechce vyslechnout. Po tom, co jí matka řekla aby zkrátka byla dobrou ženou a všechno přečkala. Po tom, co ztratila víru v sílu modliteb. A vlastně je jí jedno, že to povídá úplnému cizinci.

Veškerá slova, která vysloví vypustí. Z prostého důvodu a ten je, že objevil jisté zákoutí v mysli ženy, která mu tak nečekaně dělá společnost. zákoutí, které je zvyklé vyhledávat u svých poupat, protože tam všechno schovávají. Strasti, starosti, smutky. A on je pak postupně tahá ven a zaceluje po nich rány. Nebo se o to alespoň snaží. Připomíná mu je. Pár poupátek, které prošlo jejich domem. Mlaďoučkých, s hlavami v oblacích a právě proto sladké a křehké jako motýlí křídla. Byl u jejich pádu do reality a ne každá to zvládla. Ale až na jednu výjimku je všechny opustily. Každá svým způsobem. Možná je to zvyk, možná nutkání při pohledu na to, jak je toto poupátko křehké, i když ne jeho, že to chce pomalinku vytáhnout a pokusit se jí pomoc. Ještě předtím je však třeba vyjasnit si jednu věc. "Protože nejsem úplně běžný společník." prohlásí ten fakt jako.. no, fakt. Nevěří tomu, že by nevěděla, kdo je zač. Jen v bezeslovné domluvě nezmiňují identitu toho druhého.
Poté se však rozpovídá a on sedí, tiše a pozorně naslouchá a nijak ji nepřerušuje dokud její hlas sám neutichne a i poté nechá ticho mírně protáhnout, než se ho rozhodne prolomit. "Ve válce jsem nebyl, ale čelit opakovaně smrti, vidět a zažívat ji dokáže člověka hodně změnit. Ať už jde o neustálé ohrožování vaše vlastního života či ztráta někoho blízkého, zvláště pokud zemře před vašima očima a podobně. I vzít život je něco, co se na vás poznamená." mluví tiše, snaží se to podat jemně, aby ji nerozrušil. "Jste šťastná?" rozhodne se vyslovit tu zásadní otázku, i když odpověď je nasnadě.

Není běžný společník? Přemýšlí nad tím, dokonce tak usilovně, že znovu nechá na svět vykouknout pár vrásek, nebo spíš teprve jejich náznaků. Pak se postupně jedna a jedna spojí a tvář jí na moment zalije směs překvapení i studu. Dokonce tolik, že ji raději schová do dlaní. Na chviličku. To před tím, než dojde k závěru, že pro ni běžný společník je. Nikdy jiné neměla a nejspíš by muselo začít padat nebe, aby se tohle změnilo a ona rozhodí ruce do trávy. Spolu s tím jako by zahodila poslední kapku soudnosti. Jinak není možné vysvětlit si to, jak si začala vylévat srdíčko. ,,Takže válka... neumím si to představit, víte? Ale nejspíš máte pravdu." Zní při tom trochu poraženě, pomalu se stahuje zpět do sebe. Přebírá si všechna ta slova po svém, nejlépe jak dokáže a vyplývá jí z toho, že je prostě nejspíš moc náročná. Upovídaná. Vyvstávají jí před očima vzpomínky na to, kdy mnohokrát svou veselostí Doriana jen podráždila a přivedla k úsečným odpovědím. Pocítí touhu schoulit se do klubíčka a obejmout si kolena. Místo toho se ale jen posadí, jedním plynulým pohybem rozváže stuhu a rozpustí vlasy. Stejně už byla pocuchaná. Nemá rád, když je pocuchaná. ,,Jistě!" Ta odpověď je příliš rychlá a nejspíš i příliš hlasitá na to, aby byla úplně upřímná. V prstech začne mnout vyšívanou sametovou pásku z vlasů. I tahle drobnost nejspíš byla drahá. Nikdy na to nehleděla, často i přeplácí jen pro dobrý pocit z toho, že dala někomu vydělat. ,,Je to moje povinnost." Dodává téměř šeptem, když začne ze stuhy vytahovat jednotlivé barevné nitky a nejspíš nenapravitelně tak ničí to maličké umělecké dílko. ,,Jen... neumím zařídit, aby byl šťastný on. Uměla jsem to, kdysi. Než odjel." Omlouvá se, ospravedlňuje, i když by nemusela. Zvyk. Touha po pochopení.

Pobavila ho její reakce. Ne, že ne. Neplánuje se tím však více zabývat. Je zřejmé, že si uvědomila, kdo, nebo spíše co je zač. Dále.. je dospělá žena. Sama si rozhodne, jestli tu s ním zůstane nebo ne. Svrašrí obočí, když tak poraženě řekne, že má pravdu. Protože nemá nejmenší tušení v čem a proč by její tón hlasu měl být takový jaký je. Chvíli se tím zabývá ve své hlavě a kromě malého tušení nedojde k žádnému závěru. Položí tedy otázku jejíž odpověď bude vypovídat sama o sob o všem, co potřebuje vědět. Menší pastička, protože i kdyby se rozhodla neodpovědět, tak to samo osobě je odpověď sama o sobě. Ne. Radši bude předstírat něco, co není pravdu. Což je zjevné už od jejích úplně prvních slov, když sem přišel. "To je stupidita." odfrkne si prostě a otočí se celým tělem k jejímu. Natáhne se a pokud ho nechá, tak vezme jemně její drobnou ručku do své. "Není ničí povinnost být šťastní. Občas jsme a občas prostě na to není ta správná situace." pokrčí lehce rameny a zadívá se jí přímo do zelených očí. "Jste krásná žena, ale to neznamená, že na sebe musíte brát veškerá úkoří. Manželství je o dvou lidech. Ne o tom, aby se jeden snažil zvládnout všechno." Ať se pod ním propadne zem, jestli teď opravdu někoho poučuje o manželství. Zrovna on. To jsem to dopracoval. "Takže mi teď řekněte pravdu." vybídne ji. "Neopustí to tuto zátoku, slibuji." kdyby to nebyl on, ale třeba nějaký mušketýr, tak si ještě přiloží ruku na hruď, ale tak melodramatický opravdu nebude. "Nezajímá mě váš manžel, zajímáte mě vy."

Nesouhlasně si odfrkne, když použije takové slovo. Není na to zvyklá. Slovně ale neprotestuje, nechá se dokonce vzít za ruku, čímž je jí znemožněno více zničit sametovou stuhu do vlasů. Na pár vteřin mu dokáže oplácet přímý pohled, pak ale oči sklopí. ,,Tohle nesmíte. Říkat. Ani dělat." Sleduje jejich spojené ruce skoro tak, jako by šlo o něco co v životě neviděla, než se, naštěstí vcelku rychle, vzpamatuje. Pak si povzdychne. ,,Manželství, můj milý pane, je o tom že žena má svého muže následovat kamkoli se rozhodne jít a nepodezírat, neklást zbytečné otázky. U vás to možná funguje jinak," lehce pokrčí rameny. Ani šlechta nemá jednoduchý život, tedy ne v úplně všem. Jen je to jiný druh starostí. I když před chviličkou protestovala, pokud to nezmění on, stále ještě mu svou ruku nechává. Jako kdyby nevěděla co chce, které myšlenky jsou její a které se musela naučit tak, že k ní přilnuly jako těsný kabát. ,,Když to musíte vědět, někdy mi připadá, že v té válce zemřel." Konečně odpoví na jeho otázku, stále nepřímo. Víc ale povědět nedokáže, už tohle přiznání je až příliš, zachází mnohem dál než by si kdy měla dovolit, dotýká se krvácejícího srdce. Odvrátí tvář stranou, aby si nemohl všimnou toho, že se jí lesknou oči. V poslední době pláče nějak moc často.

Lehce povytáhne obočí. Což je to jediné, co vypovídá o jeho pobavení. Ví, co je zač, co dělá a stejně mu říká, co smí a nesmí. Pohladí ji palcem po kloubech prstů a odolává nutkání ji na ně políbit. S jemným úsměvem a pohledem upřeným hluboko do očí, jak to dělává u jiných. Jde o zvyk, jakýsi druh nevinného laškování, který se od něj očekává. A právě proto si to odpustí, protože tahle žena, slečna v jeho očích, je poupátko.
U nich? Chvíli zamyslí nad tím, jestli myslí kurtizánami, nebo chudinou nebo spodinou všech jako takovou. Není si jist a nechce klást další otázku, tak se rozhodne odpovědět co nejvšeobecněji. "Neříkám, že to platí vždy. Samozřejmě se odehrávají dohodnuté sňatky za účelem zisku či lepšího postavení, ale v naší rovině je manželství o lásce." na poslední slovo dá lehký důraz. Služtička nemůže doufat, že si ji vezme šlechtic, když mu nemá co nabídnout kromě sebe samotné a nějaký čeledín si může nechat o kdejaké baronce též jenom zdát. "O respektu," natáhne se, aby jí hlavu otočil zpět k němu. "A snaze o vzájemné porozumění." dokončí tiše. "To vše si zasloužíte. Važte si sama sebe. Nejste věc." to učí i jeho slečny. Přes to všechno, jak s nimi zákazníci zachází by neměly ztrácet vlastní hrdost, nesmí se na sebe začít dívat jejich očima, protože pak to dopadá přesně.. takhle.

Začíná toho litovat. Toho, že svolila k tomuhle rozhovoru, hloupého nápadu vůbec dnes ze zámečku odejít. Protože ví, že má tenhle společník pravdu. Zato si ale vůbec není jistá, jestli ji chce poslouchat. Se zvláštní povolností někoho kdo je zvyklý takovým gestům vyhovět bez odporu mu dovolí, aby ji přiměl se na něj znovu podívat. Pak se donutí k mírně melancholickému úsměvu. ,,Opravdu tomu věříte?" Teprve pak si uvědomí, že blízkost mezi nimi se stále zmenšuje a trochu se ošije. Tohle je naopak něco, na co není zvyklá vůbec. Jenže jí pro změnu připadá nevhodné, že by se měla odtáhnout a tohle dilema jí na moment donutí skousnout spodní ret. ,,Také jsem tomu věřila ale to už je dávno," nebo přesněji, stále tomu věří, jen si nemyslí, že je to možné v jejím případě. Párkrát zamrká, aby rozehnala slzy. To poslední co potřebuje je, aby se před ním opravdu rozbrečela. Nejspíš by to byla poslední kapka k tomu, aby si utvořil obraz rozmazlené šlechtičny, která nemá na práci nic jiného, než se zabývat svými hloupými problémy. Z nějakého důvodu tak působit nechce.
Krátce si povzdychne, znovu uhne pohledem. Znovu se přiměje k úsměvu, téměř uvěřitelnému. Něco nejspíš pochytila od svých vlastních herců, nebo se to možná naučila za poslední roky manželství. ,,Nakonec na tom nesejde. V co kdo věří, nebo co si myslí. Není to tak, že bych mohla nebo chtěla od Doriana odejít. Něco takového bych svojí rodině nikdy neudělala." Zní téměř odhodlaně, rozhodně. Téměř. Jen malá nejistota a to, že mu na okamžik lehce stiskne ruku vypovídá o tom, že tak úplně nepřestala věřit na pohádky které přijde. A že kdyby ji přijel zachránit nějaký princ, nejspíš by váhala jen chvilku. Pak ale jeho ruku pouští, zvedá ji k vlastní tváři aby si poupravila vlasy. Už o tom nechce mluvit. ,,Ale podívejte se co dělám! přišel jste zahnat své starosti a místo toho posloucháte moje. Musím vám to nějak vynahradit!" Tohle upřímné je, skoro naléhavě. Nemůže to nechat jen tak, trápilo by ji to několik dalších dní, tím si je jistá.

Vskutku záludná otázka. Ne, že ne. Nikdy nad tím moc nepřemýšlel, protože on je ten, za kým chodí vdané ženy, občas i muži. Nahlíží do jejich manželství a komu se vyzpovídávají ze svých strastí a starostí, když mu, ještě stále pokryté potem, spočívají na hrudi. "Věřím tomu, že každý má svou cestu. A že si spousta lidí nedopřává dostatek času najít si tu svou a bezhlavě se tak vrhají do neštěstí." zamumlá tiše. I on si uvědomil tu blízkost. Nic však s tím nedělá. Všiml si lehce poplašeného záblesku v jejích očích. Neplánuje ji nijak provokovat či pokoušet. Ne tady. Kdyby se potkali jinde..
Zkoumavě se na ni zadívá a tiše si povzdechne, když spustí to své malé divadýlko. Není špatná, ale je třeba si uvědomit, že on se živí tím, aby vypozoroval pohnutky druhých. Stisk jí jemně oplatí a lehce se zamračí. Ví naprosto přesně, co by potřebovala, ale takhle narychlo nemá nápad, jak to uskutečnit. Určitě něco vymyslí, později. Až bude mít dostatek času i prostoru se tím zabývat. Protože toto drobné stvoření vymýšlí kraviny. "Bude mi naprosto stačit, když se mnou budete sama sebou, bez přetvářek či předstírání čehokoliv." Ví, co po ní žádá. Ale je to oboustranné. Žádá to po ní člověk, který v tom žije a mnohdy už ani neví, kde končí on a kde začíná přetvářka. "A vždycky je lepší se soustředit na starosti jiných, než svých vlastních." dodá a polopatě se na ni usměje.

,,Čas je moc vzácný. A rozhodnutí většiny lidí popohánějí očekávání ostatních." Nikdy nad tím nepřemýšlela nějak hluboce, nebo dokonce jako nad něčím špatným. Od všech se přece něco čeká a podle toho se musí zařídit. Kdyby si každý dělal jen to co chce, svět by byl nejspíš jeden velký chaos, jak o tom mluví všichni ti hrozně nudní filosofové, které si občas dvorní dámy zvaly na odpoledne s čajem. Pak se ale rozhodne tohle téma nechat být. Nehodí se, je moc těžké, dosedá na ramena a svírá srdce. V prostoru s výhledem na nekonečnou vodní hladinu se tak cítit nechce. Tiše se zasměje, jako by jí to mělo pomoct zahnat poslední stopy smutku. ,,Sama sebou? Ještě tohohle přání budete litovat." Zavrtí rusovlasou hlavou. Je přece moc upovídaná. Hlasitá. Ztřeštěná. To lidé většinou nemají rádi. ,,Vidíte, sám říkáte že je lepší soustředit se na cizí starosti, ne nedovolíte mi nahlédnout do těch vašich!" Přijde si, že vymyslela vážně chytrou odpověď, když ho sleduje s lehce povytaženým obočím. Ne, nebude ho nutit, už to jednou řekla. Ale tuhle příležitost si nemohla nechat ujít. O to víc, že se co nejrychleji snaží odpoutat od svých smutků. Na chvilku se pak odmlčí, pohled zafixuje na lodi mířící kamsi do daleka. ,,Myslím, že vím jaký bude šťastný konec té vaší hry."

"Kdyby lidé zkusili jednou očekávat sami od sebe to samé co od ostatních, tak by byl svět hned jednoduší." mávne nad tím rukou a radši vysloví své přání, když už mu to musí oplácet. Sice nemá pocit, že by mu cokoliv dlužila, ale dobrá. Má celkem štěstí, že je dnes v relativně dobrém rozmaru a že ho potkala zde. Jiný rozmar a jiné místo by s jeho přáním mohly udělat divy a malá rusovláska by se ještě divila. "Jsem si jistý, že nikoliv," ujistí ji s menším úsměvem a bezeslovně zavrtí hlavou nad dalším prohlášením. "Kdepak, takhle to ze mě nedostanete." lehce se ušklíbne při tak okatém pokusu. Ne, své starosti, po kterých tak touží, si odnese do hrobu. Odmlčí se a opře se lokty za zády o zem. Spustí z mladé ženy vedle něj na chvíli pohled, který stočí k vodní hladině. Vždycky ho přitahovala. Prostě dojít na kraj, udělat ten poslední krok přes hranu útesu a nechat se pohltit. Byla by to dost pravděpodobně sebevražda. Ví to, ale to nutkání tam je. "Opravdu? Povídejte." pobídne ji a prsty si prohrábne světlé vlasy. "Nebo ji napište a já se na ni zajdu před Vánoci podívat." navrhne s lehce potutelným úsměvem.

Tak nějak se té myšlenky chytí, i když nejspíš není možné od ní očekávat nějaké hluboké úvahy. Spíš ji zajímá co dalšího se může dozvědět. ,,Co od ostatních i od sebe čekáte vy?" Zeptá se, nejspíš tak trochu ovlivněná stále čerstvou prosbou o to, aby byla... prostě jen ona. Ona se ráda ptá. Ví, že spoustě věcem na světě nerozumí, ale ráda je poznává. Poznávala. Stejně jako spousty lidí. ,,Pravda, proto byste mě nejspíš musel vídat častěji." Utrousí pak se tichým smíchem. Myslí vážně to co říká, ale rozhodně si nedělá iluze o tom, že by se tohle nečekané setkání mělo někdy brzy opakovat. A na to, aby někoho jako je on vyhledala sama od sebe... na to by se nejspíš příliš bála, i kdyby si přišla jen pro pár příjemných slov. Dostat se do nějakých řečí, to jediné jí snad ještě schází ve výčtu věcí, kterými Doriana rozčiluje. A nejhorší na tom je, že pořád vlastně neví proč!
,,Nepovím," stále se usmívá a mimoděk pohledem doprovodí jeho gesto ve kterém si sahá do vlasů. ,,Ale do Vánoc vás také čekat nenechám. Napadlo mě... že byste si tam mohl zahrát. Tedy pokud budete souhlasit! Myslím, že bych vám dokonce mohla nahradit všechen... ušlý zisk za dobu, kterou byste trávil na zkouškách." Tak úplně si to nepromyslela, než začala mluvit a tak k sobě slova skládá s jistou roztržitostí, tón hlasu jí klesá a stoupá podle toho, jak moc je zrovna ze svého aktuálního prohlášení nadšená. ,,Navíc... budu potřebovat odborného konzultanta," do pihovatých tváří se jí vlije maličko barvy, po tom všem zrovna teď. Člověk si bohužel nevybírá a pro ni jednou ze zahanbujících věcí přiznat to, že v něčem v čem by měla být skvělá má mezery.

Otázka, kterou mu položí není až tak neočekávaná, jak by se mohla zdát. Spíše je celkem troufalá a překvapí ho, že ji zrzka vyslovila. Už jenom kvůli tomu si zaslouží odpověď nad kterou se však musí zamyslet. "Co očekávám," zahloubaný tón hlasu dává světu vědět, že je teď ponořen ve svém nitru. "Že vezmou věci do svých rukou." vypraví ze sebe nakonec lehce zdráhavě. Ví, jak to může vyznít. Ale stěžovat si a naříkat je lehké. Udělat však s tím něco? To už není taková samozřejmost, jak by měla být. Sám pro sebe si pokýve hlavou. "Ano, například tohle." potvrdí svá slova už mnohem rozhodněji a ve skrytu duše doufá, že nebude chtít rozebírat i to, co například vzal do svých rukou. Protože se nejedná o hezké věci, které rozhodně nejsou pro její uši. Pravděpodobně by se poté tato uvolněná šlechtična zvedna a s křikem utekla, pokud by tedy nezakopla o sukni těch pěkných šatů. "Třeba budu," pronese s poněkud tajemným úsměvem, než si vyslechne její, nabídku? Asi.
Na tu však zavrtí hlavou. "Žádné uhrazování ušlého zisku, jak jste to hezky zaobalila, se konat nebude. Už jenom proto, že divadlo není pro mě, má drahá." a také proto, že pochybuje, že zkoušky probíhají přes noc. "Odborný konzultant však budu pokud se rozhodnete využít můj námět." souhlasí alespoň s touto částí, aby jí nedal košem úplně. A rozhodně to zabere, podle něj, méně času.
"Co jste si vždy přála udělat, ale neměla jste k tomu odvahu?" další, zdánlivě náhodně položená, otázka si najde cestu z jeho úst.