Zámecké zahrady

Nevěřte všemu, co slyšíte, Výsosti. To byste měla z dvorských intrik vědět, no ne? pomyslel jsem si, nahlas jsem to ale neříkal, byl jsem rád za to, že konverzace která se týkala dvora byla pryč, nerozuměl jsem tomu, nechápal jsem ty intriky, a stát se ze mě teď šlechtic, byl bych zpátky na svém místě okamžitě. Kdo se má vyznat v politice? Je tak složitá! Už takhle mi dělalo problém spořádat veřejné informace o stavu naší země, někteří se do toho pletli, v hospodách o tom vedli vážné diskuze, které vlastně ničemu neprospějí, ale najednou každý rozuměl politice. Vždycky jsem radši seděl, mlčel a vlastně dělal, že tam vůbec nejsem, nač se plést do hádek kvůli tomu, že někdo není spokojen s tím, jak nejmocnější lidé ve Francii rozhodli?
"Ano, Výsosti. Souhlasím" odpověděl jsem, aby byla spokojená, "pokud vám ale mé slovo nestačí, mile rád s vámi podepíšu nějakou dohodu. Nebo!" zarazil jsem se a pozvedl malíček, "znáte malíčkovou přísahu, Výsosti?" zeptal jsem se předem, abych nebyl za naprostého idiota, který tu mává se svým malíčkem a dožaduje se zvláštní přísahy. Kuše nebude takový problém, ovládá se to mnohem snáz než palné zbraně pomyslel jsem si, v luku ani kuši jsem viděl daleko menší problém než v normální pistoli, ne-li právě mušketě.

Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. "Ne, ne, to je dobré, nemusíš se mnou nic sepisovat! Navíc, cokoliv napsaného je přeci důkaz, ne?" zamrká na něj, rozpustile. Má radost, to je na ní vidět. Z toho, že ji to napadlo, z toho, že on souhlasil. Hned se jí pobyt v Avrances přestal zdát tak šedivý jako doteď.
Pak ale zvědavě přivře oči. "Malíčkovou přísahu? Ne! Co je to?" usměje se a sleduje jeho ruku s malíčkem. Znělo to jako nějaká dětská přísaha. To se jí líbilo. Děti bývají ve svém konání i ve svých přísahách nejupřímnější. Tak proč ne. "Nauč mě to a budeme ji mít uzavřenou!"
Už je taky načase. Světla ubylo ještě víc a už zahlédla další mušketýrskou stráž, jak vyrazila do zahrady. Stoprocentně jsou tu, aby se podívali, kde se zdržela. Náhle sebou polekaně škubne, když tmu prořízne další výkřik páva. Zavrtí sama nad sebou hlavou. Vždyť to přeci čekala! Ale nemůže si pomoct. Zní to prostě děsivě. Nechápe, proč tohle dělají, a zrovna v takovou dobu. Jestli mají nějakou zvláštní zálibu ve vítání noci jako nějací noční kohouti, nebo je jenom baví vědomí, že můžou rušit všechny ty načančané lidi uvnitř zámku.

"To je pravda" odvětil jsem vzápětí a musel se pobaveně usmát nad tím, když neznala malíčkovou přísahu. Pochyboval jsem o tom, že by tohle někdo prováděl, kdykoliv by se měl něčemu zapřísahat, ale mě to přišlo jako dobrý nápad, s matkou jsem to jako malý dost často dělal, ale postupem času z toho opadlo a došlo jen na pouhá slova, která mi občas přišla prázdná. Držení malíčků mělo jednoduše nějaký svůj až kouzelný efekt a dodával pocit jisté zavázanosti. "Naučím vás to" odmlčel jsem se a zlehka vzal její ručku, tak opatrně jako bych jí při silnějším stisknutí mohl jakkoliv ublížit. "I tohle mě naučila matka. Kdykoliv jsem se jí měl nějak zavázat, spojili jsme malíčky a přísahali" obeznámil jsem jí s tím a vzal opatrně její malíček, který jsem chytl tím svým. "Takže, Výsosti. Přísahám, že vás naučím se bránit, šermovat, a když vám to půjde, naučím vás střílet i z luku, kuše, a možná vám půjčím i svou mušketu" pronesl jsem až vážným tónem hlasu, i když se nešlo neusmívat, pro tentokrát jsem křik těch pávů nijak nevnímal, stejně tak jako stráž, která se objevila v mém zorném poli. Bylo mi princezny až líto, že si nemůže dopřávat tolik volnosti, kolik by jen chtěla, jako malý jsem vždy snil o tom, že jsem také někým výjimečným, někým z vysoce postavené rodiny, postupem let to ze mě opadlo, šlechta nikdy neměla tolik volnosti jako prostý lid, sice nestrádala, ale chybělo jim být svým pánem, zejména poté ženám.

S úsměvem ho nechá, aby ji vzal za ruku a ukázal jí to. Zvedne tedy svoji ruku a spojí svůj malíček s tím jeho. Uculí se. "To vypadá kouzelně! Tvoje maminka zní vážně jako úžasná žena!" usměje se na něj. A pak si vyslechne jeho přísahu. Přikývne.
"Přijímám tvoji přísahu, Thierry! A přísahám, že tě budu poslouchat a snažit se to naučit jak jen to půjde! A že tě nikomu neprozradím. A přísahám, že kdyby na to někdo přišel, zajistím, aby si mysleli, že to celé byl můj nápad a já tě donutila, protože jsi mi nemohl odmítnout! Nebudeš z toho mít žádné potíže!" slíbí ona jemu a usměje se. Sleduje pak směr jeho pohledu a ohlédne se přes rameno. Povzdychne si. "Princeznovská hlídka je tu!" broukne, "musím jít. Ale děkuji ti! Za rozhovor i za tu novou přísahu, kterou teď umím!" usměje se na něj, "a budu se těšit na první lekci!" mrkne na něj a vstane. Uhladí si šaty.
"Tak dobrou noc, Thierry!"

Musel jsem se jemně její přísaze usmívat, byl jsem rád za to, že to opravdu není nějaká rozmazlená princeznička, která by dokázala lidi otrávit jen svou přítomností. Mnohé mě tu naučila, a nejspíše si to ani neuvědomovala. Netušil jsem nic o pávech, o její rodné zemi, a dokonce mi nenásilně vtloukla do hlavy, že ne každý šlechtic má nos nahoru a plnou pusu arogantních keců.
Pohledem jsem ucukl ke strážím a poté se znovu podíval na princeznu a lehce pokývl hlavou na náznak toho, že chápu. Sám jsem se zvedl a uklonil se jí. "Dobrou noc, Výsosti. Až se budete chtít něco přiučit, stačí mě zavolat" pronesl jsem s menším úsměvem a nakonec se vzdálil, než k ní došla stráž. Sám jsem se ještě vydal na zbytek své cesty zahradou, i když už nebylo tolik světla jako předtím, přesto jsem si to chtěl projít, než se půjdu odebrat mimo službu a ke spánku.

Dorian mě probudil dost brzo ráno, a celou dobu nade mnou stál a komandoval, ať sebou konečně hnu, ať přidám, že přijedeme pozdě, že už nás takto tlačí čas. Kdyby mi nějak předem oznámil, kdy pojedeme do města, asi bych se připravila předem, ale doslova mi do domku vtrhl jako neřízená střela a začal řvát, že má ještě nějaké povinnosti a musím hnout zadkem. Tohle chování jsem u něj viděla poprvé, nikdy na mě nezvýšil hlas a tak mi to bylo i dost nepříjemné, přesto jsem necekla. Potřebovala jsem ho, tedy spíše pozici, kterou mi nabídl. Vyhlídka lepšího postavení a hlavně peněz držela má ústa pevně zavřená.
Očekávala jsem, že mě ještě dnes představí své ženě, jako onu vybranou novou služebnou, která jí má v některých chvilkách nahrazovat společnost, popřípadě s ní trávit čas, když on nebude moct, což by mělo být prakticky furt, ale na místo toho mě vyhodil před zámkem s tím, že si musí zařídit věci, ať se tu nějak rozhlédnu a počkám do doby, než se vrátí, že jsem ho údajně dlouho zdržovala a kvůli mě nestíhá. V hlavě jsem nad tím pouze mávla rukou a s až jistou opatrností se rozešla dál. Čekala jsem, že mi pomůže alespoň nějaká ta stráž, která tu sice byla, ale nejevila o mě absolutní zájem, tedy až poté, co jsem se jich slušně ptala, kde bych našla právě Dorianovu ženu. Nevěděli a poslali mě pryč. Bůhví, zda vůbec vědí, jak vypadá pomyslela jsem si až zoufale při tom, co jsem zkoumala dál okolí, než jsem narazila na zahrady. Zrovna ty mi přišly jako vhodné místo k čekání.

Na zadním nádvoří, běžně skrytém před zraky návštěvníků zámečku a těch, kteří nemíří do zahrady se právě loučí s Antoinette, které vozka nakládá na střechu kočáru kufry. Vrací se do Paříže, ke své rodině a Loty se postarala o to, aby se tahle dobromyslná starší dáma měla tak dobře, jak jen to bylo v jejích silách. Obě dvě nemají daleko k slzám, když ji šlechtična, možná trochu nevhodně, obejme. ,,Děkuji za všechno, Toinette. Dávej na sebe pozor. A napiš mi, až přijedeš." Spěšně pronášená slova, tak aby nestihla vyvolat skutečné slzy, když od ženušky v prostých cestovních šatech ustoupí, jen proto, aby jí ona vzápětí lehce stiskla ruku ve své. ,,Opatrujte se madame. A nemějte starost, vyřídila jsem, co jste chtěla. Bůh vám oběma žehnej..." rukou, kterou na chvilku svírala Lotrettinu dlaň jen na malou chvilkou sklouzne k jejímu bříšku ukrytému pod světloučce modrými šaty. Zrzka ji ale rychle zastaví. Ještě to nikdo neví a zrovna tady víc než kde jinde a víc než kdy jindy musí být opatrná pokud chce, aby to ještě nějakou dobu tajemstvím zůstalo, i když je pravda, že pro své vlastní pohodlí si posledních pár dní nenechává korzet stahovat tolik jako dřív. Bývalá služebná se shovívavým úsměvem přikývne, pak už ale nastoupí do připraveného kočáru a ten se rozjede pryč.
Díky tomu, že vůz sleduje si všimne mladé ženy u vstupu na zahradní cestičky. Nedokáže si ji zařadit, rozhodně ne na první pohled. Ale i tak za ní vykročí, už jen proto, že si teď nepřeje být sama. ,,Dobrý den, mademoiselle." Lehký úsměv, který se jí podaří vykouzlit je přece jen stále trochu posmutnělý. Ale snaží se. A navíc vybere i odhadem vhodné oslovení, většinu další šlechty pozná alespoň od vidění a kdyby tahle dívka byla někým z jejich příbuzných, i tak by ji nemělo urazit. ,,Vydala jste se na procházku před obědem?" Skutečně se snaží, aby na ní nebyl poznat citové rozrušení, ve kterém se pohybuje několik posledních dní.

V duchu jsem doufala v to, že tu nebudu muset čekat dlouhé hodiny, než se milost pán uráčí zařídit si všechny potřebné věci a mít poté čas. Periferně jsem si povšimla něčeho s rezavou hlavou, ale nevnímala jsem tomu příliš pozornost, spíše jsem se věnovala svým myšlenkám. Jaká asi tak bude? Bude stejně protivná jako Dorian po ránu, nebo bude jeho přesným opakem? Protiklady se přece vždycky přitahují! Než jsem se ale nadála, to cosi zrzavého už bylo jen kousek ode mě, a dokonce to na mě i mluvilo. Trochu jsem sebou trhla, opravdu jsem to nečekala, byla jsem natolik zahleděná do své vlastní hlavy, že jsem ženin tak rychlý přesun sotva zaregistrovala. "Dobrý den" opětovala jsem jí pozdrav a donutila se k menšímu úsměvu, "ne, to ne. Řekla jsem si, že tu asi bude vhodné místo pro čekání" obeznámila jsem jí se svou přítomností a na pár vteřin od její tváře uhnula pohledem, snad jako bych se chtěla trochu rozhlédnout a kochat se pohledem na zdejší krásu zahrad. "Já to tu vlastně ani tolik neznám, po smrti rodiny jsem bydlela nějaký čas na venkově, budu si muset zvyknout na hluk města" pronesla jsem a krátce a potichu se nad tím zasmála, "no, a muž který mě sem přivezl byl prý šíleně zaneprázdněný, takže tu na něj mám počkat" dodala jsem a lehce nad tím pokrčila rameny. "Neznáte ho, náhodou? Doriana de Chevalièra?" napadlo mě vzápětí. Kdyby ano, možná by mohla znát i jeho ženu, a třeba by mi pověděla, kde ta se zdržuje, hned bych si zjednodušila pár věcí.

Čeká na odpovědi na své otázky, které přijdou jen chviličku později, než by měly a prozrazují tak jakési zamyšlení téhle mladé půvabné ženy. ,,Ach, bude se vám tu líbit, žádný strach! Vaše ztráta mě... mrzí." Nejspíše reaguje v opačném pořadí než by se úplně čekalo, ale vzhledem k tomu, že se sama dívka zasměje je nespíš s celou svou situací vyrovnaná. Loty se přistihne při tom, že jí tenhle klid trochu závidí. ,,Muži u dvora jsou věčně zaneprázdnění, na to si brzy zvyknete." V lehkém, elegantním gestu nad tím mávne rukou, jako kdyby nešlo o žádný problém. Tohle je něco, co zvládla už dávno, ani na to nemusela být dobrou lhářkou. Všichni přece vědí, jak je to pro pány tvorstva složité, kličkovat politikou a udržet si své postavení. To, že ona si na to nezvykla je něco docela jiného. Stejně jako to, že překvapeně zamrká, snad sebou i maličko trhne, když slečna vysloví Dorianovo jméno. ,,Vlastně znám, projdeme se?" Není to tak úplně nabídka, což se jí odrazí v hlase i v poněkud zkoumavějším pohledu, kterým si dívku měří. V tuhle chvíli ji napadají jen dvě možnosti, proč by si ji sem její manžel zval. ,,Zrovna na něj se někdy čeká i celé dny, věřte mi." Jen maličké rýpnutí, náznak kyselosti. Brzy ho ale smete další úsměv. ,,Prozradíte mi své jméno, má drahá?"

Kdybych mohla, protočila bych očima. Přišlo mi vždycky k popukání, že někoho mrzela smrt osoby, ne-li osob, které ani neznal. Nijak jsem to nekomentovala, dokonce jsem si ponechala na tváři milý úsměv, ačkoliv bych v tom momentu nejradši natolik protočila očima, až bych si viděla i do mozku. "Zajímalo by mě, co mají celé dny tak důležitého, že nemají ani pár minut času navíc" odvětila jsem, ačkoliv jsem pro to zvolila jemně ironický tón hlasu. Rozhodně mě to nezajímalo, byla to jejich věc, i kdyby jen celé dny seděli, koukali do holé zdi a škrabali se na zadku. Překvapeně jsem zamrkala, když zrzka odkývala to, že zná Doriana. Konečně někdo, kdo ho zná, se svými otázkami ohledně jeho ženy jsem se rozhodla chvilku počkat. Její nabídku k procházce jsem jen mlčky se souhlasem odkývala. "Snad by nebyl takový hulvát, aby mě tu nechal venku pár dní" odvětila jsem s menším úsměvem, dost rychle jsem si začínala uvědomovat, že už nejsem na vesnici, ale ve městě, ne-li přímo u dvora, a v mysli jsem si vzpomněla na to, co mi o dvoru a společnosti u ní říkala má matka. "Ah, omlouvám se, jindy své jméno nikdy nevynechávám, asi jsem stále mimo z toho, že už neslyším pouze zvuky zvířat" prohodila jsem s tichým zasmáním, "jmenuji se Emilia. Emilia Lalande" dodala jsem.

Jen nad tím lehce pokrčí rameny. Nikdy nedostala přesné odpovědi na to, proč je její muž tak zaneprázdněný a teď už je snad ani nečeká. Po souhlasu s procházkou tedy pomalu vykročí po upravené cestičce mezi nízkými, geometricky zastřiženými keři. ,,Kdyby vám chyběla zvířata, myslím že vás pustí do stájí. Je tu také pár loveckých psů... a v užitkové zahradě jsem viděla nějaké králíky." Stále se snaží odhadnout, co má být tohle zvláštní stvoření, snad maličko neotesané a hrubé, zač. Proč je tady, i když se svou krásou jistě na zámeček zapadá. Nejspíš při tom také ve své snaze jí nabídnout alespoň nějakou alternativu ke zvířatům, o kterých se zmínila, musí působit poměrně naivně. ,,Myslím, že pokud vám něco přislíbil, postará se o to, aby svůj slib dodržel. V tomhle bývá poměrně spolehlivý." Minimálně tedy co se ostatních týče. Zachovat si tvář, jakou si přeje mít a ni křičet jen v soukromí. To ovládá opravdu skvěle. Ještě na chvilku se tak vrátila k tématu, které před tím přeskočila, než se jí stihla dívka představit. To jméno jí vůbec nic neříká a sama na moment váhá v tom, jestli se pokoušet zjistit co ji sem přivedlo, nebo se představit. Proto se mezi nimi rozhostí pár vteřin ticha. Jenže si moc dobře uvědomuje, že nikdy nebyla zrovna moc dobrá v jemných manipulacích, takže se rozhodne do nich nepouštět. ,,Těší mě, Emilie." Mírné přikývnutí nahrazuje úklonku, kterou za chůze nechce riskovat. Navíc jí nedala žádný titul, který by ji k takové zdvořilosti zavazoval. ,,Jsem Lorette de Chevalièr a pokud pro vás mohu do návratu svého muže cokoli udělat, prosím, neváhejte si o to říci." Dopoledne je kolem nich zahrada velmi tichá, až na pár zahradníků v dálce před nimi. Většina dvořanů dává přednost odpoledních procházkám, ostatně ani ona by tu nebyla, kdyby se nepřišla loučit s Antoinette. Cesta je pomalu vede k jedné z mnoha fontán, ve které je voda, podle královnina vkusu, navoněná plátky pomerančových květů.

"To je skvělé" odvětila jsem nadšeně, i když jsem ze zvířat vůbec nadšená nebyla. Sotva jsem na vesnici snášela slepice a hlučná nenažraná prasata, kterých jsem se ve většině případech štítila a snesla jsem je pouze na talíři. Navíc ze slov té ženy to vyznělo, jako bych snad byla ušmudlaná vesnická holka. Už jen z té představy bych dokázala herecky omdlít, stejně jako to prý dělaly šlechtičny, když měly moc upnutý korzet. "To ráda slyším" zamumlala jsem k jejím slovům o tom, že své sliby plní. Byla to i pravda, už mi toho tolikrát spoustu slíbil a vždycky něco dodržel. Čekání jsem neměla ráda a věděla jsem, že mu to pak dám vyžrat, stejně jako to jeho hnusné chování po ránu. I když jsem oproti Dorianovi byla prakticky nikdo, stále jsem se mohla bránit tím, že mu nebudu špehovat ženu, pokud se mnou bude jednat jako s nějakým svým kadetem, který má mít řádnou disciplínu. Ticho, které mezi námi nastalo, mi nijak nevadilo, a byla bych za něj nadále ráda, kdyby se zrzka nepředstavila jako Dorianova žena. Sakra.. projelo mi okamžitě hlavou, natočila jsem k ní hlavu a překvapeně nad jejími slovy zamrkala. Byla jsem ráda, že jsem si zachovala čistou hlavu a nezačala mít ty typické ženské věci, zvláště pokud šlo o muže a zamilování. Vjela by mi rudovláska do vlasů, kdyby zjistila, že o jejím muži sním? "Ah, omlouvám se, že jsem vás hned nepoznala" zamumlala jsem jen z čisté zdvořilosti, samozřejmě že ne! V životě jsem jí neviděla! pomyslela jsem si. "Jsem tu kvůli vám, madam" v chůzi jsem se zastavila a zahodila veškerý šok, a skryla ho za milý úsměv. "Měl mě vám představit váš manžel, bude koukat až zjistí, že jsme to stihly v jeho nepřítomnosti" dodala jsem mile.

,,Omlouváte se?" Překvapeně se po ní podívá a zastaví stejně tak jako Emilia, aby si vyslechla, co vše má na srdci. ,,S tím si vůbec nelámejte hlavu, skutečně. Pochybuji o tom, že by vám o mě Dorian příliš pověděl." Nebo spíše o tom, že by to bylo něco hezkého. Takže se, ve snaze působit na svou novu komornou přátelsky a snad i navázat s ní postupně podobný vztah jako měla s Antoinette, do dívky zavěsí a znovu se s ní vydá zahradou. ,,Nejspíš mi poví něco o tom, že bych se neměla tolik bavit s cizími lidmi." Tichý smích, první malé tajemství, které by se nemělo dostat na veřejnost. Vlastně ale docela neškodné, jen takové co buduje důvěru, první krůček, nabídka křehkého přátelství. ,,Budeš mít pokoj, který patřil Antoinette, jen kousek od mých. A... oh, omlouvám se!" Tentokrát je řada na ní, aby se omluvila, je tak zvyklá vlastně všemu služebnictvu tykat, že jakmile tohle zjistila, udělala to úplně automaticky. ,,Říkej mi prosím Lorette, ano? Manžel se vyjádřil v tom smyslu, že by si přál, aby z nás byly přítelkyně. Proč mu tuhle malou radost neudělat?" Ani sama neví, jak moc upřímně tohle myslí, ale pravdou je, že ji potěšilo alespoň to, že Emilia je jí skutečně věkově blízko. A na troše jemnosti a přátelskosti se jistě dá zapracovat. Třeba z ní nakonec vychová opravdovou dvorní dámu! Musí se nad tím vším usmát. ,,Pokud nejsi po cestě moc unavená, ráda tě s sebou vezmu do města. Potřebuji nové látky na šaty a můžeme nějaké vybrat i pro tebe." Navíc bude s novým doprovodem o něco snadnější příliš nedoufat v náhodné setkání se zlatovlasým princem. Stýská se jí. Dokonce tolik, že stín posmutnělého mráčku se jí na chviličku mihne i ve tváři.

"Naopak, madam" usmála jsem se, "snad nebude nevhodné, když povím, že vašeho muže znám už nějaký ten pátek. Nebylo by setkání, kdy by o vás minimálně pět minut nemluvil" dodala jsem. Co říkal, to už jsem jí nemusela sdělovat, a kdyby se ptala, vždycky mohu perfektně zalhat, jak všude vykládá, jak moc svou manželku miluje. Přede mnou to nikdy neřekl, naopak jsem mu kdysi sloužila jako jakýsi prostředek k vykecání se, až mě pomalu začalo štvát, že za mnou chodil jen aby si na Lorette postěžoval, než v jeden den přišel s tím, že budu jeho očima a ušima. "S cizími lidmi? Ale kdepak! Vždyť my už si cizí nejsme. Byla bych cizí, kdybyste neznala mé jméno" pronesla jsem mile. Opravdu se mi příčilo hrát si na uštěbetanou dívku, která sem přijela jen pro to, aby mohla co nejlépe sloužit nějaké vdané šlechtičně. "A ohledně této situace jsem si plně vědoma. Váš manžel si vysloveně přál, abychom navázaly dobrý vztah. A já za to budu také ráda, práce v dobrém a příjemném prostředí jde vždycky mnohem lépe" pronesla jsem až veselým tónem hlasu. O své únavě jsem se nijak nevyjadřovala, stačilo tomu k to, že mě Dorian nenechal ani vyspat, a rozhodně by šílel, kdybych si šla odpočinout a jeho ženu nechala jen tak někde pobíhat. Asi by mě přetrhl jako hada s přednáškou, že tu opravdu nejsem od toho, abych jí dělala pouze poslušnou služebnou a v čase odpočívala. "Naopak, mám energie na rozdávání. Ráda vám s výběrem látek pomohu" usmála jsem se.

,,Skutečně?" Ten zájem ani nemusí předstírat, pokud se znají nějakou dobu, muselo to být ještě v době kdy... byly věci o něco více v pořádku. ,,Zajímalo by mě, jak vlastně voják objeví pohlednou mladou dívku. Nepředpokládám, že už tenkrát obcházel domky s tím, že mi hledal novou komornou." Kdyby použila jen trochu jiný tón hlasu, mohla by ta slova velmi snadno zaznít v žárlivém duchu, teď v sobě ale nesou spíše stopu pobavení a zvědavosti. Těžko se žárlí na někoho, koho člověk nemiluje. Jistě, svým způsobem by ji zasáhlo, že nevěru ze které neustále obviňuje ji, vele páchá i on, ale mnohem spíše by to místo jako výčitku použila jako protiargument. Přece jen pořád upřímně chce, aby byl šťastný. Nad slovy o známosti a neznámosti vlastně jen přikývne, dávají jí smysl. A když se jí dostane i souhlasu ohledně společných nákupů, nenápadně jejich cestu otočí zpět k zámečku. ,,Výborně. Máš nádherné oči, víš o tom? Určitě najdeme nějakou, která se k nim bude hodit. A já už nějak začínám mít dost všech těch světlých barev, co mám ve skříni. Potřebuji něco... živějšího! A také mi spousta šatů jistě bude malá!" Vlastně z toho má radost. Svým způsobem. Není to jako s milovanou Antoinette, která ji hladila po vlasech pokaždé když plakala nad tím, že dostala vynadáno, nebo ji nechal v posteli samotnou jako placenou děvku, hned po tom, co dosáhl svého uspokojení. Ale... možná by to nemuselo být tak zlé? Vždyť je přece mladá a určitě také chce žít! ,,Pověz, jsi vdaná? A nebo máš nějakého milého?"

Ne, ty blbko.. říkám ti to jen tak! pomyslela jsem si ironicky, až jsem se nad tou myšlenkou musela nepatrně s pobavením ušklíbnout, tak moc jsem jí chtěla povědět, co o ní doopravdy říká, poštvat je proti sobě a využít to ve svůj prospěch, být Dorianovi útěchou, avšak ve všech směrech. "Dorian sloužil s mým bratrem. Podle toho, co mě a matce vyprávěl, tak byli velmi dobrými přáteli. Byl to právě váš manžel, co nám jeho smrt oznámil. Tehdy nám dost pomáhalo jeho vyprávění, co s Estiennem zažili, a hlavně to, že zemřel rychlou smrtí a netrápil se" obeznámila jsem jí menší ale přesto pravdivou historkou ohledně našeho seznámení. To, že jsme si na jeden čas byli dost blízký, jsem už vynechala, být to nějaká jiná žena, neměla bych nejmenší problém o tom klidně skládat básně, takhle jsem ze zdravého rozumu mlčela. "Děkuji" odvětila jsem na její lichotku ohledně mých očích, nijak jsem si to nebrala k srdci, barvu svých očích jsem nikdy nezkoumala, stačilo mi jen vědět, že jsou světlé. "Malá? Proč malá?" zeptala jsem se nechápavě a trochu sklonila hlavu, abych si jí až drze prohlédla. "Chcete se snad přecpávat, Lorette? Pokud ano, řekněte mi to předem, nenechám vás v tom samotnou" dodala jsem vzápětí a pobaveně se tomu zasmála, i když představa toho, jak se přejídám byla otřesná, až jsem si byla jistá tím, že jsem jen z té myšlenky pocítila pachuť žluči v ústech. "Ani jedno" odpověděla jsem krátce na její otázku.

Poslouchá ten krátký příběh, s účastí ale i neskrývanou melancholií. Nikdy jí nic podobného neřekl. Vlastně jí o svém čase ve válce neřekl téměř nic. Nejspíš mu na to připadá příliš hloupá nebo lehkovážná? Nedokáže to posoudit. ,,Válka umí být krutá nejen k těm, co v ní někoho ztratili. Nevím toho o tomhle příliš, ale tuhle pravdu znám. Musíš být neobyčejná žena, že sis takové vypravování zasloužila." Téměř nenápadné zrychlení kroku, prozrazuje její rozpoložení. Náhlou nejistotu, jakési špatné tušení, pochybnosti o sobě samé. Ani jedno z toho nechce cítit. Je mnohem jednoduší mluvit o šatech, o barvách látek, skládat drobné upřímné poklony. V tom snad dobrá je. K tomu. ,,Až ochutnáš sladkosti od místních cukrářů, uvidíš, že tě ten káravý tón přejde!" Je to jen lehké napomenutí ohledně toho, co pověděla. Neměla by používat taková slova, být tolik otevřená ve svých názorech. Na druhou stranu, ať klidně obviňuje citronové koláčky a jahodové omáčky z toho, že Loty brzy nevejde do některých z šatů. Pořád totiž neví, jak by měla celou tu záležitost Dorianovi přednést, zvlášť po tom posledním rozhovoru. I tak ale zcela mimoděk vlnou rukou zakryje oblast svého pasu, když si všimne, jak si ji Emilia prohlíží. ,,Třeba brzy někoho takového potkáš. Bylo by hezké mít někoho s kým bych mohla sdílet své pocity. Místní dámy o takových věcech nechtějí mluvit, není to úplně vhodné. Hříšné, říkají." Je opatrná, svým způsobem. Povídá toho tolik, nic z toho není lež a přece nejspíš není možné říci, o čem, nebo spíše o kom to vlastně mluví.

Neznat jí z vyprávění, pravděpodobně bych se jí zeptala, proč si to myslí, zda jí snad Dorian také nevyprávěl o tom, co všechno dělal ve válce, když se vrátil domů. Ale to by to nemohl být Dorian a Lorette by nesměla být po jeho návratu tak bezstarostná, lehkomyslná, a plno dalších slov, kterými jí takto často nazýval. "Na sladké moc nejsem, převážně to ani není dobré pro tělo. Dám přednost přírodním plodům než cukrovinkám" pronesla jsem upřímným tónem, na sladké jsem si nikdy nepotrpěla, na rozdíl od své matky, která si sladkého v mládí užívala a poté sem tam slastně vzpomínala, jak si dávala vynikající koláčky, které jí její otec vždycky nosil. Kdyby si nevzala mého otce, mohla si jich užívat až do dospělosti, a nejspíše i potom, kdyby se vhodně provdala. "V oblasti lásky nejsem nezkušená" usmála jsem se, "jen to nebyla ta pravá" dodala jsem, v hlavě už jsem vymýšlela zfalšovanou historku. "Před lety jsem podlehla jednomu velmi pohlednému angličanovi. Jeho francouzština byla příšerná, ale dokázal mě jí rozesmát, hlavně když popletl nějaká slova" až nostalgicky jsem se zasmála a zhluboka se nadechla. Někdy budu požadovat ocenění za své herecké schopnosti pomyslela jsem si. "Ale byla jsem mladá, naivní, hloupá, a on si užil pár hezkých chvil s mladičkou francouzskou a šel dál" pronesla jsem závěr svého zfalšovaného příběhu o lásce a nepatrně se pousmála, "ale vzala jsem si ponaučení do života, nepodlehnout každému, kdo o mě projeví i coby jen malý zájem."

Vzhledem k tomu, že momentálně není schopná moc jiných věcí kromě sladkostí sníst, se nechce pouštět do obsáhlého rozhovoru o tom, co je a co není pro tělo dobré. ,,Někdy ale přece jen něco ochutnáš, no ne? Až se vrátíme z města, nejspíš už na nás budeš čekat oběd." Je to laskavý, dobrosrdečný úsměv. Takový, kterému by se těžko odolávalo, kdyby jí chtěl člověk věřit. Dostanou se ke konci cestičky a Lorette gestem přivolá jednoho ze strážných, předá mu pár instrukcí o tom, aby pro ně nechal připravit kočár. Pěšky se městem, teprve pomalu se vzpamatovávajícím z dožínkového útoku, procházet nechce. pak se ale hned vrací k Emilii, s tichým, s téměř stydlivým smíchem po jejím prohlášení. ,,Angličan? Budeš mi o tom muset povědět! Nikdy jsem nebyla takhle... dobrodružná." Mluví tiše, aby jejich rozhovor nezachytil někdo, kdo by neměl, i tak je na ní ale znát jasná zvědavost, která se promítá do nepatrně zčervenalých tváří. Pak ale nesouhlasně zavrtí hlavou. ,,Někdy je trocha pozornosti a zájmu právě to, co žena potřebuje aby byla šťastná. Navíc kdo ví, třeba se svou podezířívavostí připravuješ o největší lásku svého života." Tohle už je téměř spiklenecká rada, od jedné ženy k druhé, taková, jakou by rozhodně nepověděla před manželem ani před většinou dvořanů.
Trvá jen pár minut, než před nimi kočár tažený dvěma vraníky zastaví a kočí seskočí, aby dámám otevřel dveře a nabídl ruku k bezpečnému výstupu po pár příkrých schůdcích. Loty gestem ruky naznačí, aby Emilia nastoupila jako první, teprve pak sama vloží svou dlaň do ruky kočího v černé kožené rukavici s tichým poděkováním nastoupí a než za nimi zavře dvířka, poví mu adresu na kterou mají namířeno. Jeden z obchodů v centru města, vyhlášené krejčovství prodávající látky z Francie i ze zahraničí. Majiteli je starý manželský pár, který si pamatuje ještě z doby, kdy byla mladá a svobodná. ,,Navíc... neměla bys o sobě tak mluvit, má drahá. Každý nějaký byl a nějaký bude. Jediné na čem záleží je, aby se svět kolem sebe snažil udělat co nejhezčím místem k žití a sám si v něm při tom našel svoje štěstí." Snadno se to říká, někomu kdo nikdy nezažil bídu a hlad. Na druhou stranu s její naivní představou o tom jak všechno ve světě chodí je docela možné uvěřit i tomu, že svoje slova myslí naprosto vážně.

K sladkému jsem se raději nevyjadřovala, ani k tomu, že po našem návratu už bude oběd. Ani by jsi být neměla, drahoušku pomyslela jsem si po jejích slovech, kdyby nebyla šlechtična, sama bych jí nabádala k tomu, že by si měla užívat do té doby, dokud to jen jde, zkusit prakticky cokoliv než bude příliš pozdě, ale ani já jsem si nedovolila k něčemu takovému pobízet urozenou, nedej bože kdyby mě někdo za prvé slyšel, a za druhé jak by na to mohla reagovat zrovna ona. "Záleží také, jaký význam pro vás dobrodružství má význam" pověděla jsem s šibalským úsměvem a zadívala se na kočár, který přijel. Hm, tohle bych si nechala líbit furt pomyslela jsem si, nemluvila jsem do doby, dokud jsem v něm neseděla a se mnou i Lorette. "Nejsem vůči mužům podezřívavá, pouze nechci v jejich očích vypadat jako laciná žena. Valné většině z nich jde vždycky o jednu a tu samou věc" pronesla jsem skoro až vážným tónem hlasu a nepatrně se nad tím zamračila, "hlavně když jste z města, nedej bože z vesnice a takto se o vás mluví.. ah, to je potom problémů! Koukají na vás skrze prsty, za zády slyšíte lidi si odplivnout, a muži s vámi zacházejí jako s dobytkem. Byla jsem toho párkrát svědkem, a není to nic příjemného. Rozhodně bych nechtěla takto dopadnout" zamumlala jsem a poposedla si tak, aby se mi příjemně a pohodlně sedělo, avšak abych si nadále zachovala patřičný sed dámy. "Někteří v životě moc štěstí nepotkají. Ne když se narodí jako chudí, jejich životním cílem je pak mít alespoň na pár dní jídlo" dodala jsem.

Zámek je po příjezdu prince a celé jeho ruské delegace mnohem plnější než dřív. Mnohem živější. Za normálních okolností by ji to jistě těšilo. Ale teď si není příliš jistá. Ty ruské dvorní dámy se po ní dívají poměrně zvláštně. A ona vždycky přemýšlí, co si o ní asi myslí. Co si o ní myslí sám její drahý nastávající, to už ví. Od toho incidentu na poli spolu nemluvili. Tedy... Mluvili, krátce, když se vrátila na zámek a královna jim zařídila okázalé oficiální představení. Nejdřív ale nechala její komorou, aby jí za stálého křižování vydrhla ve vaně, učesala, a oblékla do jejích nejlepších šatů. Královna si to všechno nesmírně užívala, celou tu okázalou parádu plnou zdvořilostí. Jediné, co jí aspoň trochu utesovalo, byl fakt, že princ při tom celém trpěl dost podobně jako ona sama. Oh, a ještě jednu výhodu to mělo! Velkou, bílou a chlupatou! Bylo to totiž oficiální a před královnou, takže nemohl splnit svojí výhružku a nedat jí nic. To by totiž bylo nepřípustné. A tak fenka přeci jen skončila u ní. A Rory si ji zamilovala.
Má ji s sebou i teď, v zahradě. Uteče tam hledat aspoň trochu klidu. Nejradši by Ilary vzala úplně ven. S Tanečnicí, proběhnout se k lesu. Ale s tolika novými lidmi a strážemi bylo mnohem těžší vyklouznout a utéct. I koně jsou teď mnohem víc hlídaní. Zahrada je taky plnější než obvykle. Ale Rory zná každý její kout. A tak si s fenkou zaleze dozadu, blízko přechodu k užitkové zahradě a skleníkům. Sedne si na zem do trávy a ukáže Ilary, aby si sedla k ní. A začne jí něžně drbat za ušima a za krkem, kde to má tak ráda.
"Já vím, holka... Taky mi to venku chybí...." posteskne si jí, "nějak to vymyslím, slibuju! A vyjedeme si, pořádně. Do lesa, když budeme chtít! K jezeru... Bez všeho toho blázince!" slíbí jí a s úculem jí věnuje polibek na ucho.

Jediná změna co se na něm na první pohled odehrála během doby co přijel je ta, že má teď dlouhé vlasy stažené dozadu a svázané tenkou černou stuhou. Jednoduchá tmavomodrá uniforma s bílou košilí zůstává prakticky stejná jako první den, stejně jako houf jeho dvorních dam. Které přivezl princezně. Zatím nějak ale nedošlo k tomu, aby svou pozornost z něj převedly na ni, takže i dnes když vychází z užitkové zahrady kde si jeho dámy byly prohlédnout pár místních zvířátek a poněkud bezohledně natrhat kytičky bylinek na vlastní čaj, je jimi obklopen ze všech stran. Nevadí mu to, je na to zvyklý, stejně jako na štěbetání o všem od šatů, přes to kdo zrovna s kým strávil noc až po nejnovější zbraně. Jeho dámy jsou prostě jiné. Teď ale ty co jdou vpředu nejprve utichnou, aby se k němu brzy na to otočili s pár trochu zákeřnými poznámkami o bludičce, víle a podobných stvořeních. Samozřejmě všechny míří na hlavu princezny, naštěstí ale v ruštině. Nedá se říci, že by ho nepobavily, to ne, ale uvědomuje si i jakousi svou povinnost vůči své nebohé nastávající. Takže tentokrát všechny průpovídky poměrně rázně odmlčí, stejně jako dámy pošle dál samotné, aby sám, s nečitelným výrazem, přešel pár kroků po trávníku k těm dvěma světlým stvořením.
Minimálně jedno z nich, bude mít radost, že jej vidí. Ilary se zvedá od mazlení a pusinkování, aby k němu doběhla, vyžebrala si krátké pohlazení po hlavě a následně vedle něj doklusala až před princeznu, kde sebou zase docela nelovecky a neválečně plácne do trávy. ,,Dobré odpoledne," jemný náznak úsměvu je víceméně formální. Ono také, jak začít, že. Bohužel možnost toho, že s ní nebude muset v životě promluvit je poměrně mizivá. Chichotání z cestičky za jeho zády, po které pomalu, pomaleji než by musely, odchází dvorní dámy ho nakonec přiměje k tomu, aby pověděl něco dalšího. ,,Předpokládám, že bych se měl omluvit za své chování, má paní. Skutečně jsem... podcenil míru v jaké je s vámi vhodné mluvit." Tohle je těžké. A nepříjemné. Velmi.

Klid, který tam s Ilary má, brzy přehluší hlasy a hihňání pocházející z užitkové zahrady. Ani se nemusí otáčet, aby poznala, komu patří. A kdo se k nim blíží. Ruština se nedá preslechnout. A navíc nikdo nikdo neviděl žádného Rusa, který by dokázal mluvit potichu. Povzdychne si a sevře rty trochu pevněji. Ale nepodívá se po nich. Ne, dokud Ilary najednou nevstane a nevybehne. To se překvapeně otočí. A uvidí Mikhaila. Povzdychne si. No jistě. To si mohla myslet. To jeho hejno by se přeci nikam nevydalo bez něj. Koho by pak obletovalo, že jo.
"Dobré..." odpoví mu, když si Ilary lehne zpátky k ní. Prsty zaboří zpátky do jejího kožichu. Uklidňuje ji to. "Já rozumím rusky, zapomněl jsi? Nemluvím nijak perfektně... Ale celkem rozumím. Slýchám ruštinu od malička..." připomene mu ten fakt, že švédský dvůr je neustále plný ruských diplomatů. Včetně jeho vlastního bratra. "Můžeš to vyřídit těm svým slepicím... A taky, že preferuju vílu raději než strašidlo..." doplní ještě s pokrčením ramen. Podívá se po něm. "Myslím, že se nám chvíli mluvilo docela dobře... Ale přijímám tvoji omluvu. Vyděsil jsi mě..." přizná, i když nerada, "a ta otázka byla nevhodná, zvlášť, když jsi celou dobu věděl, kdo jsem... Urazil jsi mě..." pousměje se, "a nevěděla jsem, jak na tohle reagovat!" zavrtí hlavou a znovu si povzdychne.

Ještě chvíli vyčkává ve stoje, po tom neúplném pozdravu. Teprve, když se pak znovu princezna rozmluví, se posadí kousek od ní. Nevypadá to, že by se v nejbližší době chystala vstávat a on nad ní přece nebude jen tak hloupě stát. ,,Myslím, že bludička je druh víly. Svádí v noci poutníky a vede je k jejich zkáze." Maličko se nad tím pousměje. No dobrá, o něco víc, než by měl. Možná by jí nakonec mohl připsat pár plusových bodů za rychlou reakci. ,,A myslím, že si mnohem více užijete, až jim to povíte sama." Stále se drží vykání, je rozhodnutý v tom nepřestat, nehledě na to, jak oslovuje ona jeho. Zejména proto, že mu vlastně formálně tykání nikdy nenabídla. A že jí chce dopřát možnost užít si trochu užít dvorské námluvy. Nemusí to být nejšťastnější doba v jejím životě, ale došel k závěru, že nemá cenu ji zbytečně trápit. ,,Nebylo to hezké, to přiznávám." Přikývne nad tím, že to bylo nevhodné, odkýve i fakt, že ji urazil. Ostatně dala to více než dost najevo. Lehce se k ní nakloní, udržuje samozřejmě pořád vhodnou vzdálenost, ale i tak mu to dovolí o něco ztišit hlas. ,,Mám rád, když jsou lidé vyvedení z míry. Člověk je pak nejlépe pozná. A vám to slušelo." Tentokrát se docela nepokrytě uculí, jen na malou chvilku. Přesně do okamžiku, než se znovu narovná, v tu chvíli totiž začne vypadat, jako by vlastně nic takového ani náhodou neřekl.

"No jo, ale není to ta správná víla! Vede hlupáky do bažiny... Ale normální víla je naláká k sobě, a pak je donutí tancovat tak dlouho, dokud nepadnou mrtví!" pokývne a šlehne po něm pohledem. Ale usměje se. Zadívá se na něj, když si sedne. "Ano... Vlastně máš pravdu. To si asi užiju trochu víc..." připustí. Skrčí si jedno koleno pod bradu, kterou si o něj opře. Pozoruje ho. Ostražitě. Zvlášť, když se k ní nakloní. Ale aspoň už nepůsobí tak moc nepřístupně, jako když ho zdravila. To by přeci k ničemu nebylo. Ani by to nikam nevedlo. Mají být manželé.
"Nemyslím si, že bys mě zrovna takhle poznal nějak lépe..." zavrtí hlavou, odmítavě, "spíš naopak..." pousměje se, "takže... Až mě budeš příště chtít vyvádět z míry, tak to prosím tě aspoň nedělej tímhle způsobem..." zašeptá o něco tišeji, "nejsem ráda někomu pro smích... Ani jim, ani tobě..." povzdychne si. Pořád to byla poměrně čerstvá vzpomínka a pořád nebyla nijak příjemná. Zvlášť, když před tím, než udělal tohle, bylo to setkání na poli vlastně příjemné. Alespoň jí to tak přišlo. Ale možná byla jenom hloupá a namlouvala si i tohle. Ale to se asi ještě uvidí. "A taky bych ocenila, kdybys mi nevyhrožoval jako malému dítěti... Pochopila jsem, že jsem tě urazila, když jsem zmínila bratra, a chci ti říct, že jsem to nemyslela tak, jak sis to vyložil. Neměla jsem v úmyslu tě urazit, nebylo to myšlené zle..." omluvil se jí, tak by mohla i ona. Sice vlastně nemá za co, protože ho vážně urazit nechtěla, ale on to pochopil špatně. Tak alespoň touhle cestou. "Tak... Se taky omlouvám, pokud jsem se tě dotkla..." pokývne.